A jako Abcházka

0

Dívá se na mne z kartonu, po očku, hlavu mírně skloněnou, jak se sluší na cudnou krásku. Je si velice dobře vědomá svého půvabu a výjimečnosti, jen to nedá znát. Pohrává si s dojmy svého okolí, hrdá dcera svého lidu,

Abcházie, řeknete si, co to je? Probíhala zprávami, ale jinak… Lepší je to už se jménem hlavního města Suchumi a černomořským pobřežím vůbec. S ponětím, že tam někde hodně blízko by se mohla vyskytovat Gruzie. Leckdo může správně tušit, že nikoliv v Gruzii, ale tady se rozkládala bájná Kolchida, že sem připlouvali řečtí obchodníci, vládli Římané, Byzantci, Osmané, že tu žili a žijí křesťané a vedle nich muslimové. Abcházci jako národ nejvíc ztráceli po připojení k Sovětskému svazu, protože Stalin opravdu leckteré národy neměl rád. Poprvé tehdy dopadli vysloveně jak sedláci u Chlumce, protože jejich úřady spravovali dosazení Gruzínci, jejich řeč se už nesměla na školách vyučovat a kulturu nebylo vhodné nějak veřejně zdůrazňovat. Jenže ani Stalin nebyl věčný a hned po jeho smrti se všechno otočilo, vláda věcí se navrátila do abcházských rukou. Republika tiše bohatla z turistiky, jenom vymanit se z příslušnosti ke Gruzii nebylo nijak snadné. Chtěli patřit přímo pod Rusko, jenže zamítnuté návrhy padaly pod kremelský stůl jeden za druhým. Až došlo ke krvavému incidentu před univerzitou. To nešťastné číslo 16! V červenci 1989 bylo v Suchumi při zápisu zabito šestnáct gruzínských studentů. Následující vášně a ozbrojené střety musela hasit ruská armáda, došlo na stanné právo. SSSR se poté tiše rozpadal a třebaže se Abcházie vyhlásila samostatnou republikou pod jeho křídly, během dalšího rozpadu chtěla Gruzie, ať státeček zase hezky a tiše přejde pod ní, jako pouhý region. Copak to bylo myslitelné? Další boje, otevřená válka, ba ještě hůř, etnické čistky. Abcházci rozhodně nebyli ubohé oběti a beránci, ukázali pořádné šavlozuby při cíleném vyvražďování Gruzínců. Kolem šedesáti tisíc obětí mají na svědomí, čtvrt milionu lidí uteklo, s Abcházií nikdo nechtěl nic mít. Armády obou zemí se i po uzavření míru střetávaly na hranicích a proto ponětí o výbušnosti na Kavkaze přetrvává dodnes i mezi těmi, kdo čtou jen titulky. Jakžtakž se situace uklidnila teprve v roce 2008.

Většina toho v té dívčí tváři není. Kráska se silnými pletenci havraních vlasů, čelenkou a závojem, Nerozeznám detaily, podle kterých bych jednoznačně poznala, že je to právě Abcházka a ne Gruzínka. Tak dobrá nejsem ani náhodou a navíc nevidím celou postavu. Pouze hlavu a ramena, jak se dívka otáčí směrem ke mně. A mohu ještě luštit nápis v azbuce, kterým malíř věnoval tuto kresbu uhlem mojí mamince. Ona totiž na svých dovolených nevynechala muzeum ani galerii a dokázala se leckde domluvit o tom, jak se jí co líbí. Měla dost dobrý přehled o umění v průběhu věků a věřím, že právě tím v očích umělce vynikla mezi turisty, kteří toho dne galerií procházeli. Byla to doba ještě pro zdejší turistiku slunečná, předrevoluční.

Nevím, jak dobře rozeznáte Abcházku na fotografii. Díváte se na ni stejně, jako ji mívám v práci před očima já sama. Vzhledem k “nouzovému režimu” PC před instalací potřebných dalších programů nemám dnes šanci obrázek upravit nebo udělat jiný. Nevadí. Důležité je leccos jiného. Jsem opravdu ráda, že kresbu mám a že jsem si ji tady pověsila. Znamená pro mne mnohé, včetně vůně dálek a máminých radostí.

kancel.2.jpg

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama