D jako doma

4

Být někde doma, vytvořit domov, mít místo, kam patřím. Prastará potřeba a jistota se prolíná celými věky a také se proměňuje. Prý je to místo, kde jsme cvrnkali kuličky, ale může to být také místo, kde jsme si  svoje “doma” založili sami. Nebo je to místo rozsáhlejší, celá oblast, kus světa, kam patřili i předkové a ve kterém jsme se během života přemisťovali. Všude jsme nechali kousek sebe sama, ale ne vždy ho po návratu po letech dokážeme objevit.

Je větším štěstím patřit někam po celé generace, být svázaný s jediným městem nebo vesnicí, očima předků a potomků pozorovat proměny kraje a lidí? Nebo je dobré posouvat se  zemí a krajinou, s rozevřenýma očima nebo s ustýskanou duší vnímat nové obzory, tváře, zvyky? Stane se potom naším nejzvnitřnělejším “doma” a domovem jen několik stěn, kusy nábytku a světlo, které dokážou šířit naši milí? Mohou tu však zároveň růst temné stíny, kterým světlo ustupuje (nebo je trháno na cáry) a jedinec co nejdřív prchá v naději, že jednou, možná, snad cosi tak dobrého, jak “doma” vnímají jiní, sám někde získá. Možná i vytvoří, pokud někde okouká, jak.

dom.l.1a.jpg
Domov znamená ukotvení v nějakém širším společenství, kde nemusí být přímo pokrevní pouto, ale nějaká společná minulost, vzpomínky, pokračování života, kam bychom se mohli vrátit a brzy zorientovat. Je to důležité vnitřní vlastnictví, které možná nemusíme nikdy vytáhnout na povrch a uplatnit své nároky, cosi dávného obnovit a pokračovat.

Domov na mne dýchne i z listin, které tohle dokážou převést do strohé úředničiny dokladů. Vím z učebnic, že domovské právo sloužilo jako jistota osiřelého dítěte, že někam bude patřit (po otci) nebo když se bude ztroskotanec toulat, postrkem ho četníci vrátí tom, kam patří, aby se obec o svého chudého postarala. Více či méně ráda, však o tom máme dost příběhů. Domovský list se dostal do diskuzí také v rámci hledání cest, jak se vypořádat s bezdomovectvím. Lidi bez naděje a přístřeší, nemocné nebo závislé, to táhne do velkých měst, kde se snadněji skryjí a snadněji seženou nějaké jídlo a další potřeby. Proč je tedy nevracet tam, kde mají trvalé bydliště?

dom.l.2a.jpg
Pro někoho by takto doložený nárok na nejnutnější zaopatření a pomoc znamenal jistotu pro zlé časy. Pro jiného omezení svobody a pohybu, protože třeba onen  trvalý pobyt získali  kdesi na cestě životem a není to ono správné místo, kde nechali kus dětství nebo rodiny.

dom.l.3a.jpg

Cítíme a držíme  tuto potřebu různě. Své “doma” si na pokoji ubytovny vytvářejí lidé bez domova nebo ti, kdo přijeli za prací. Hlavně na ženách je poznat, jak se cítí. Některé se jenom schoulí na lůžku, těsně obklopené svými věcmi, zbytky majetku, jiné zaberou víc, než jenom svůj kout a bojují o každý kousek území. Další přátelsky mění strohost neutěšeného prostředí, zdobí je a vyvářejí “poctivá” jídla – a také trvají na lecčem, co k pojmu “doma” patří. Od pořádku až po sžívání, hledání společného. Místnost od místnosti se liší. Úzkostlivě hájený azyl před pádem do úplné propasti, rezignace, přijatelný pobyt během práce, ba i ten kousek domova, přetáhnutý odkudsi z daleka právě sem.

dom.l.4a.jpg

Probírala jsem se listinami a několik domovských listů na mne promlouvalo i tím, že se některé dotýkají našeho rodu. Zasáhlo mne i včerejší setkání poskytovatelů služeb a diskuze nad možnostmi pomoci lidem, o jakých jsem marně debatovala s vedením jedné velké organizace před deseti lety. Snílek jsem prý byla, ale ve skutečnosti jsem pouze viděla chybějící možnosti, aby různé ruce spíš samy dělaly a nebyly jenom natažené. A do třetice jsem si uvědomila, kolik částeček pojmu “doma” jsem roztrousila po své vlastní cestě.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • 747

      Myslím, že “domov” vnímá každý jinak a vždy po svém, proto by to nemělo být pojednáváno cestou úřední.

      • OW

        Domovská obec nerovná se domov. Domovská obec rovná se jistota v případě životního mega průšvihu. Domovská obec je prevence bezdomovectví. Byť vážení ctihodní domácí se zhusta chovali vůči nejslabším členům obce sakra hajzlovsky. Ono být zbaven domovského práva byl jeden z nejkrutějších trestů. Vyobcování se to jmenovalo.
        Sranda. Praha skučí, že invaze bezdomovců. Brno na tom není o moc lépe. Institut domovské obce tento problém celkem elegantně řešil. Včetně věcí posledních.

        • 747

          Pochybuji, že byste dnes kohokoliv z bezďáků přesvědčila, že se má vrátit do své obce. Domnívám se totiž, že většině z nich ten stav z různých důvodů vyhovuje a jsou taktéž raději v anonymním prostředí cizího města, než na očích svých známých a příbuzných ve svém rodišti.

          • OW

            Ono je do domovské obce šupem eskortovala policie. Bo potulka a žebrota bez licence byla trestná. Nebyl důvod se dohadovat. Karty byly rozdany jasně. Mladi sbírající po světě zkušenosti měli vandrovni knížky a cechy vydávané tovaryšske listy.
            Proto bylo vyobcování tak kruté a výjimečně udělované. Vyobcovany byl jednou nohou neustále v kriminále, nikde se nemohl pořádně usadit.