Hry, které nelze nehrát

12

Jsem nadšený fanoušek astrofyziky a mírně neurotický sociopat se širokým portfoliem bizarních mezilidských vztahů. Nemám ráda zvednutá prkýnka, zdánlivě chytlavá hesla bez obsahu a papriku. Z duše nenávidím provádění nesmyslných činností, které jsou kolektivně zaštiťovány nějakým blahosklonným účelem. Ano, mám tím na mysli všechny ty nemožné hry, které spolu hrajeme a tváříme se, jakože že žádné nejsou. Všechny ty hry, co mají za cíl jediné – zakrýt pravou povahu věci; ať už je jakákoli.

Proč se ženy malují

Děláme to automaticky. Tak automaticky, až nám to samo o sobě připadá přirozené. Jdeme ven mezi lidi, namalujeme se. Nevadí, že muž, se kterým žijeme, zmateně kroutí hlavou a opatrně se ptá, proč svůj vzhled vylepšujeme právě teď, když od něj odcházíme. Pro koho chceme být tak hezké?

Bohužel, odpověď není vůbec jednoduchá. Předně je třeba přeformulovat samotnou otázku. Lepší by bylo zeptat se jinak: Co nás donutilo na sobě něco dočasně změnit?

Jako teenager jsem byla jednou z těch puberťaček, co neodchází vynést odpadky, aniž by použily důkladný nános make-upu. Nepřipadalo mi to divné; snad jen to bylo trochu nepohodlné v tom, že pokud jste měli v plánu vytáhnout paty z domu, bylo dobré si k potenciálnímu času odchodu připočíst +1 hodinu.

Až později mi došlo, že to asi není úplně v pořádku. Něco mě nutilo se neustále navenek tvářit, že vypadám lépe než je moje defaultní vzezření, ale onu pohnutku (nebo soubor pohnutek) jsem nedokázala nijak jasně pojmenovat. Dobrala jsem se k tomu až o několik let později.

Žádná žena vám to pravděpodobně nikdy nepřizná, ale jedním z nejsilnějších důvodů, proč vystát důlek před zrcadlem a vytvořit vizuálně vylepšenou verzi sama sebe, je vlastní – a mnohdy i silně zakořeněná – nejistota. Nejistota být sama sebou. Strach z toho, že v běžném provozu neobstojím jako nevylepšená. Touha vyrovnat se ostatním, které se vnitřně mnohdy stejně křečovitě snaží o totéž.

Hra na lepší a hezčí já přirozeně dosahuje svého vrcholu, je-li žena pozvána na rande. Pokud se jí muž z nějakého důvodu nezamlouvá, je její předstíraná dokonalost prakticky neodhalitelná. Jedno rande a konec. A on už nikdy nebude mít příležitost poodhalit roušku pravdy; zjistit, jak to s tou její křehkou krásou doopravdy je.

V opačném případě nastává malý průšvih. Jednoho dne se buď neuhlídá, nebo ji přemůže lenost. Buď jak buď, čím více to bude oddalovat, tím víc jí to celé začne připadat jako zcela reálný problém (ačkoliv jím ve své podstatě není). Bublina roste a roste, až jednoho dne s velkým a mocný puf splaskne.

Ze hry na částečně umělou krásu se dá ještě celkem jednoduše vybruslit. Přestanete ji hrát; a ačkoliv se může zdát, že to s sebou nese poměrně velké kvantum negativ, není to tak tragické. Problém je jen ve vaší hlavě.

Hra na sebepotvrzení

Sociální sítě – a s nimi spjatý velmi proaktivní způsob sebeprezentace jedince – jsou jednou velkou hrou na sebepotvrzení. Proč si nechávat druhými potvrdit něco, o čem skutečně víme, že to máme (nový byt/perfektní postava/zdravá večeře)? Nebo je tomu jinak; doopravdy to něco nemáme a tím, že si necháme potvrdit onu iluzi, přesvědčíme nakonec sami sebe, že se jedná o ryzí skutečnost?

Jistěže na této sebepotvrzovací hře, která se tváří, že o sebepotvrzování tu vůbec nejde, není nic špatně. Ale je na tom vůbec něco dobře? Budu-li se snažit změnit v očích ostatních, nezmění to nakonec i mě? A co když chci, aby mě to přesně v tom duchu změnilo?

Situace, kdy chci něco na sobě změnit a tedy se tvářím, že jsem to již změnila, vyvolá v okolí reakci. Okolí mi potvrzuje změnu a já v ní uvěřím. Za nějaký čas opravdu dojde k oné změně, která byla na počátku předstíraná. Tento psychologický fenomén má svůj název – říká se mu sebenaplňující se proroctví. Pozor na to, co o sobě sami šíříme; od fikce k realitě je někdy až nebezpečně blízko.

Každý den jsme účastníky ve spoustě her. Her, které nelze nehrát. Netvrdím, že je chyba se jich účastnit; je ovšem velkou výhodou, pokud si uvědomujeme už jen pouhý fakt, že nějaké hry vůbec hrajeme. Přemýšlet nad tím, proč věci děláme právě tak, jak je děláme a pochybovat o nich, je nakonec jedna z věcí, která nás dělá lidmi.

Smysl hry není ve vítězství, ale ve hře samé.

Jack London

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Studentka pražské techniky neustále pochybující o univerzálních pravdách. Milovnice koček a sci-fi.
    Reklama
    • Anna Šochová

      Je tu několik dobrých námětů do diskuze. Většinou se bavím tím, jak je v rozporu hlásaná přirozenost dívky/ženy a jak nechtějí být pouze slupkami, útočícími na hříšnost druhého pohlaví, ale do bikin oupěnlivě hubnou a tak podobně. Zvláštní je setkání s namalovaným obrazem – make up udělá ze tváře ksichtík bez výrazu, osobnosti, mluvíte s odstínem krému a černýma hráběma na očích. Samotný člověk je kdesi tak hluboko uvnitř, že spíš získáte dojem, že propíchnout slupku, vyšumí nějaký plyn – a bohužel občas může vylézt dost jedu. Ne vždy takový, že je ten člověk nedobrý, ale z toho, co v něm kvasí.
      Nedávno mne zaskočila jedna nakrémovaná mladá žena, protože o sobě tvrdila, že je sociální pracovnice a pomáhá lidem. Hm, ona je spíš na ekonomickém úseku, co jsem se dozvěděla, ale být v maléru, takové vizáži se určitě nesvěřím.
      Mám pocit, že dotyčná hraje nějakou roli, sama se sebou má cosi hodně nesrovnané. Nemá se dostatečně ráda taková, jaká je.

      • al

        no, tohle taky souvisí s meritem věci hra jako hazard, kdy někdo riskuje, že se provalí něco, co skrývá nebo hra jako šachová partie, kde je prima, když existuje protihráč, který zaujme způsobem “hry” .. zároveň je ale dobré vzít v úvahu, že někoho člověk zaujme buď hned během pár okamžiků nebo ho přehlídnou; primárně vidím problém v tom, že někdo (a je jedno, zda žena / muž) vyžaduje od svého okolí, aby mu potvrzovalo, jak je hezká, neodolatelná apod, což je peklo, protože dotyčná by tak měla přirozeně vypadat, mělo by to vyplývat z jejího chování v různých situacích, pak zcela automaticky bude budit zájem / nezájem .. v jednom dokumentu jsem viděl, jak rozdělili skupinu žen a mužů přiměřeného věku do dvou skupin, psychologové každého předtím otestovali a pak jim dali čísla – mužům i ženám od 1 do 10 a aniž by si měli navzájem ukázat ta čísla, měli si vzájemně vybrat svůj protějšek – a výsledek ? v drtivé většině se potkaly stejné číslice nebo byl rozdíl třeba v jedné pozici (6 k 7 a tak), takže co z toho plyne ? každý jsme určitým způsobem nastaveni, což specificky vyvolává zájem u určitého segmentu opačného pohlaví, když tedy někdo bude usilovat o zájem někoho, kdo k němu není komplementární, je to odsouzeno ke krachu :o)

    • Jolana J

      🙂 pokud se cítí “jistější” samy sebou, proč jim to nedopřát? Stejně jako plastiku po amputaci prsu. Jinak – Ne všechny ženy se malují automaticky. Ne každý muž vrtí hlavou. S ryze feministickým prohlášením, že krása není definována ani celkovou upraveností můžeme souhlasit – jenže: Jaky by se Vám líbilo kupovat pečivo od rozcuchané ženy s tváří plnou pupínků? Svěřila byste svoje finance ženštině ve vytahaném svetru a ošoupaných riflích s křivým úsměvem? Ale – jak říká Witch – přepudrovaná madam ve chvíli, kdy řeším skutečné problémy, mě přivede k záchvatu vzteku a deprese. Na Vašem avataru vidím příjemnou, upravenou tvář, s dobře zvolenými doplňky. ?? Žijeme mezi lidmi, pravda. Ovšem naše instinkty jen tak nepřevezeme. Jelikož nejsme jasnovidci, stále posuzujeme, co vidíme (hlavně) – u mužů platí dvojnásob – jednoduše proto, že lepší způsob neznáme (většinou, obecně). Píšete – hry, které nelze nehrát. Já říkám, že je hodně her, které jde nehrát – a přežít. Začněme u sociálních sítí. Naučme lidi, hlavně mladé, že net je dobrý přítel, ale špatný pán. Místo founů užívat pusu. Realitu namísto virtuálna. Spoléhat na instinkt více než chytré knihy. .. PS: jsem sebejistá – a maluju se ráda 🙂

      • Anna Šochová

        Napadly mne další věci, protože denně hrajeme spoustu rolí. Určitý dress code pomáhá vpravit se do kůže, do role, kterou přijímám vstupem do pozice. Jde o dohodnutou roli se zaměstnavatelem – a očekávanou od klientů, zákazníků. Takže třeba právě u klientů, co mají sakra starosti, si nezískám potřebnou důvěru tím, že budu manekýna s extra modelem a dlouhými drápy, musí na mně zůstat cosi přirozeného, autentického. V bance je příjemné, když je pracovník elegantní, přičemž jsem v tu chvíli středem jeho zájmu a světa – vnukne mi to pocit, že mi otevírá dveře ke komfortu, jaký zná. V obchodě chci mít pocit, že mi do potravin nespadne chlup ani vlas a přitom mi nevadí jakkoliv upravená tvář, třeba i s piercingem, pokud je příjemná a ochotná. Tam, kde je člověk “sám za sebe”, v soukromí, tam už jsme ve hrách, o kterých se tady mluví. A tam lze také hry řídit podle toho, co chci já. Osobně jsem se moc nechtěla líčit, takže před tanečními mne mamka hnala do koupelny 🙂 Sdělila mi zajímavou věc: nelíčím se pro lovení mužských (i když to taky bývá sdělné) ale vizáž si musím upravovat i kvůli ženským okolo. A ono to pořád platí.

    • al

      skoro bych řekl, že defaultní nastavení ženy je spíš v rovině evoluční, tedy, že se vylepší (např. make upem), protože pak může posunout svá očekávání směrem k potenciálnímu otci svých dětí – jen si tak ověřuje, co může, co jí projde :o) ad další popisované hry – to je problém dnešní civilizace, kdy je člověk pod tlakem informací. nejlepší “hrou” je být sám sebou a dát to všem sežrat :o)

      • Jolana J

        zajímavá myšlenka; co tedy ženy, které “jsou za zenitem”, co se dětí týče – a malují se stejně? Být sám za sebe – jo, dobrá myšlenka – bohužel, občas neproveditelná. Jsou chvíle, když šéfovi nemůžete sdělit, jak jste lepší 🙁

        • Anna Šochová

          Na jednu stranu se ženy za jakýmkoliv zenitem snaží ten zenit popřít, protože mládí jde vpřed a věk bývá rozhodující i pro sehnání práce, na straně další dámy, které se udržují, i po devadesátce vypadají tak na sedmdesát. Znala jsem jednu, co měla o 16 let mladšího přítele a vytáčela s ním taneční parkety až do mrtvice ve věku 84 let. S mladším přítelem nebyla jediná, oni ti chlapi pro vyšší věk holt došli. Tam už je to zase taky o hormonech a tak podobně…

          • Jolana J

            a jsme u toho; tak nějak koukám, koukám – a stárnu. Jediný, kdo s tím má problém – je okolí. “ve tvým věku nemůžeš pískat na prsty, nosit šortky..” Další z her, která je mimo – a my ji prošvihli. Potkávám ženy, co jim je cca 30 – a chovají se, odpusťte výraz, jak “zasloužilé matky”. Všude byly a od tučňáků mají klíče. Potkávám 45-leté (zastydlé) puberťačky s Kitty na tričku.. Přeskočili jsme etapu – ženská je ženská, jen úlohy se mění.

          • al

            no, za některé postoje mužů si ženský můžou samy tím, jak se snaží využívat tzv. slabá místa mužů – např. být atraktivní díky malování apod., ale zeptal se někdo chlapů, jestli jim to nějak imponuje a když, tak jakým způsobem ? chlapa určitě zaujme hezká ženská, třeba i tak, že s ní prožije aférku, ale o aférku ženám nejde, že ano, řekl bych, že chlap mnohem více ocení, když mu žena věnuje pozornost, když ocení jeho vlastnosti, postoje, jeho schopnost zajistit smečku / rodinu, ale ne na úkor jeho / její svobody, to je kus nejistoty, který dle mého názoru naopak posiluje hezké věci, respekt, důvěru apod, takže když chlapovi přijde v pohodě, jak se žena, o kterou má zájem, chová, pak by měla zároveň vypadat tak, jak to on subjektivně vnímá jako že je krásná a tady je úplně jedno, zda jde o štíhlou modelku nebo vemenatou selku, tady působí jeho subjektivní vkus. takže malá rada pro ženský jak zaujmout chlapa – chovejte se tak, jak vám to přijde normální a místo toho, abyste ze sebe dělaly někoho,kým nejste, se snažte rozkódovat, co ten chlap, o kterýho máte zájem, chce od života, co ho baví a co nesnáší / vzájemnou chemii stejně neovlivníte, ta buď funguje nebo ne

            • Jolana J

              co mě překvapilo – kolik chlapů letí na “tvářičku”. Opak – “tý mojí” stačí tepláky, stejně je doma, má Mně, co by chtěla – taky v okolí potkávám dost často.

        • al

          to se přeci nevylučuje, vulgární zkratkou bych si dovolil tvrdit, že od 18ti je každý zodpovědný za to, jak vypadá – do jeho vzevření se propisuje život, který žije; pak bychom museli filozoficky zpřesnit, co je “být za zenitem”, protože za zenitem může být člověk, který je mladý, ale nemá zájmy, nemá motivaci, za ničím si nejde a v životě se nudí nebo tam může být člověk starší, který ke své smůle postavil svůj život na hodnotách, které ho připravily o soubor zážitků, které se prostě nedají koupit – typicky dva vychovávají děti, běhají kolem nich a když děti odrostou, zjistí, že je k sobě nic nepoutá a vztah se rozpadne; nejjednodušší je začít od sebe, uspořádat si hodnoty, nelhat sám sobě a od toho se odpíchnout, o peníze můžu přijít, ale nerad bych přišel o svůj charakter; taky s tím souvisí schopnost přijímat a dávat – vytvářet řekněme kruh bezpečí, co funguje v dobách, kdy člověk potřebuje nezištnou pomoc; takže nevidím problém v tom, že se maluje ženská ve 20ti nebo v 50ti – ale to malování by mělo odpovídat její náladě, výrazu a vůbec tomu, co žije, pak je to v pořádku, blbý je, když to některá používá jako nástroj k tomu, aby dosáhla něčeho, co má zpravidla jen ve svojí hlavě; ad být sám sebou, v oblasti práce je nutné to relativizovat, protože práce člověku přináší příjem a ne vždy tam člověk potká lidi, s nimiž by si měl co říct mimo práci, ale v soukromém životě je být sám sebou absolutní nutnost, protože lidi do soukromého života si pečlivě vybíráme a je fér dát jim právo nás poznat, jací skutečně jsme, pak je větší šance, že i vztah něco vydrží, no dalo by se to rozebírat hodiny :o)))

          • Jolana J

            za zenitem – jsem myslela v rovině evoluční. Děti už ne, děkuji 🙂 Já zase říkám, že do 18-ti jsou zodpovědní rodiče. Nedělám si legraci, myslím vážně.