Jízda

3

Všechno mi vyšlo akorát. Jarní prázdniny začaly týden po zkouškách, hned v pondělí mi na radnici dali řidičák a táta měl samé jízdy osobákem. Hned z té první do Chebu esemeskoval dědovi, že během mého řízení šediví, ale dost přeháněl. Víc, jak devadesátkou, jsem tu zatáčku neříznul. Náklaďák na mý půlce před Frantovkama byl horší, ale příkop jsem jenom líznul. Když ve středu chtěla máma s malou do školky, byla to už naprostá brnkačka. Ochotně jsem vstal, naložil je a pomalu vyjel. Ženské v naší rodině totiž chronicky nesnášejí rychlou jízdu. Máma se sice zatím držela, ale vždycky vidím, jak se na zadní sedačce choulívá. Říká tomu embryonální poloha. I při ploužení po Aši! Aspoň, že si zatím rukama nekryje hlavu, to už by byl fakt vrchol.

Tentokrát u lesa mrkla na tachometr a řekla, ať přidám. Prej rozumně čekám louži v zatáčce, ale už je dost světla a vidím, že je asfalt v pohodě. Nestih´ jsem to. V pangejtu se narovnala mladá ženská. Celkem hezká, než se otočila a ukázala díru v hlavě. Šlápl jsem na brzdu. Za ní vykoukl chlap, dost zvalchovanej po celým těle. Máma mi stiskla ruku na řadící páce:

“Neboj se přidat, dělej!” napjatě cedila slova skrze zuby a já si přitom uvědomil, že malá vzadu zůstává v pohodě. Notovala si koledy, jako by venku naprosto nic divnýho nebylo.

“Jeď!”

Musela mě bouchnout do stehna, abych sešlápnul plyn. U pomníčku pod borovicí se už taky něco hnulo, tak jsem přišpendlil oči k prostředku silnice. Tohohle jsem poznal, už mi bylo všechno jasný. Akorát jsem nečekal, že ho ten náklaďák tolik rozmačkal.

“Všechno snesu, ale klouby vyvrácený na druhou stranu mi prostě nedělají dobře,” věcně komentovala máma. “Buď byl úplněk, nebo čekají přírůstek. Jsou neškodní, skoro přítulní, ale vidět je při mávání taky nemusím. Jeden cyklista, například, má problémy s břichem… Při šedesátce už detaily nevidíš.”

Polykal jsem naprázdno. Máma má holt slabší oči. Jak říkala, za ranního šera vidí dost blbě. Nevím, jestli mi dělali špalír na uvítanou, ale v půlce lesa byl pangejt zase plnej. A pestrej. Všechno na mý straně! Fakt kvůli mně nebo byly smrťáky jen v jednom příkopu? I dva kluci tu stáli, ani se nepamatuju, že bych o nich něco věděl. Fotky z nehod jsou drsný, ale když to člověk vidí na těch zlámanejch nohách vrávorat? Přidal jsem ještě víc. Malá vzadu zmlkla a vážně pronesla:

“Jede fakt dobře, co říkáš, mami?”

“Máš pravdu, broučku. Teď zase ubere před esíčkem a potom už budeme u města.”

Konverzaci jsem přestal sledovat, když proti mě vyjel kamion. Samozřejmě prostředkem, ale strhnul jsem to k polňačce a nepřišel ani o zrcátko. Zatroubil, až když mizel vzadu v kopci. Má ale blbý reflexy!

“Vůl jeden,” škytla vzadu ségra.

“Ne, miláčku. Nebuď hrubá, pouze věcná. Tohle byl idiot,” opravila ji mamka. Znovu se dotkla mojí ruky.

“Někomu ulítnul bordel, vem to skoro k příkopu.”

Viděla to dřív, možná i čekala. Levé kolo nadskočilo. Přejelo něco víc, než nafouklej igeliťák. Pořád ještě bylo hodně šero, ale na psa to bylo zatraceně velký.

“Jeď, tady je už klid. Zpátky se pocvičíš přes Pastviny. Vyřaď, za cedulí je třicítka.”

“Koho jsme přejeli?” zajímala se mrňa vzadu. Uvažoval jsem podobně, ale slovo měla máma.

“Pytel s odpadem. Vždyť víš, že kolem vrat projela tatrovka, než jsme vyjeli ze dvora! Nevšimla sis rozlítlých petlahví všude po trávě?”

“A jó. Ten tírák to rozmáznul a my se nemohli vyhnout.”

“Přesně tak, beruško. Hele, dávej pozor na děcka! Jedeš moc rychle, tady všichni lezou do silnice. Ještě zpomal! Za rohem vždycky stojí Avie. No, dneska jenom dodávka, ale měls fofr, co?”

Poslouchal jsem automaticky a byl docela rád, že mě máma nenechala samotnýho. Ségru jsme totiž jenom vyložili před vchodem. Zamávala a začala se vítat s děcky. Při jízdě zadem čekala další lahůdka: Dlouhá mělká louže na hrázi Dolního rybníka.

“Já věděla, že přeteče,” libovala si máma a nutila mne projet. “Je to sotva do půlky kola, omyjeme spodek.”

“Mami, ty si poznala, že…?!”

“Samozřejmě. Ten trouba Piri si zas ustlal na silnici nebo blbě stopoval. Sakra, zůstaň na svý straně! Tady zastav, měl by jet školní autobus, dál se už nevyhnem. Tak, máš čas na dotazy. Nechceš si přesednout? Nebo promluvit? Bylo to, jak říkáte vy kluci, docela hustý.”

Věděl jsem, že jak pustím volant, všechno si natvrdo uvědomím. Pořád byla šance, že ještě spím anebo to nějakým zázrakem není pravda. Radši jsem přečkal autobus, vyhodil blinkr a pomalu vyjel. Máma zase začala trochu dirigovat, ale o tamtom ani slovo. Na kopci při odbočování se něco vespod šoupalo po hromádce štěrku.

“Tohle dělá táhlo ruční brzdy, musí se zas přichytnout. Zastavíš na dvoře. Můžeš sjet po čumáku a otočit až tam.”

“To je dobrý, už jsem couval.”

“Je provoz,” upozornila mě na šňůru světel, prokmitajících mezi stromy proti nám. “Přesně stíháme, tak dělej!”

Bylo to spíš o fous. Nevím, jak poznala, že první jede trabant, ale vyšlo to. Zajel jsem před garáž a zůstal sedět. Moc rád bych se už probudil, ale pořád nechytačka. Máma vyskočila, shýbla se a ukázala, ať zůstanu, kde jsem. Oběhla auto a hrábla pod podlážku.

“Už je to dobrý, byl to jen kus bordelu. Táhlo pořád drží nahoře.”

“Hele, mami,…” zarazil jsem se. Příliš nenápadně držela něco za zády. “Co to bylo?”

“Nic… Nic nemám.” Nikdy předtím tak mizerně nelhala. Když zvedla dlaně, automaticky jsem koukl na zem za ni. Vzdala to a ustoupila. Nezkusila to ani odkopnout.

“Zahákla se ukazovákem. Je úplně ztuhlá, vidíš? Byl tam už dlouho, fakt za nic nemůžeš.”

Shýbla se a zvedla to právě za zkroucený ukazovák. Ruka pod zápěstím vypadala tlustě a končila dlouhým kusem holé kosti. Vypadá to blbě. Zíral jsem a nevěděl, co dál. Pes přestal skákat na uvítanou a natahoval se, aby dosáhl. Dorážel a ňafal jako při žrádle.

“Tohle ne, Tomíku, dáme granulky. Hele, nestůj a ještě tam chrstni kbelík zpod okapu. Pro jistotu. No jo, ale co s tímhle?”

Cítil jsem, že ještě dlouho jíst nebudu. Nechtělo se mi ani mluvit. Co taky říkat, že jo. Máma si pohupuje něčí urvanou rukou a brumlá lítostivé řečičky o místním feťákovi, co chodil okolo a když nebyl sjetej, u vrat dokonce zdvořile pozdravil. Potom zase vykládá, že zakopat to nechce, aby sem Piri nechodil, vrátit mu to dost dobře nejde. Leda fofrem zajet zpátky. Ježíši! Málem jsem sebou seknul. Máma pustila tu – ten zbytek, podepřela mě a aby na to nešlápla, čutla to ke kůlně. Jak se Piriho ruka převalila, zaškubal malíček. Víc už nevím.

Než jsem se probral na pohovce v děcáku, byla zpátky a víckrát jsme o tom nemluvili. Akorát se už nezúčastňuju rodinnýho rejpání, když se mámě po ránu nechce vyjet autem do školky. Taky nerad jezdím za šera. Vidím je všude a rychlost nepomáhá. Aspoň, že placatej Piri spokojeně mává hnátem, co mu máma stihla vrátit. Vesele se zubí a je docela v pohodě.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      🙂 Díky. PS: esíčka do Bečova taky “ujdou” 😀

    • Jak se to říká? Jo, už vím. HUSTÝ!

    • Anna Šochová

      Předobraz Piriho jsme ve skutečnosti párkrát ze silnice stáhli do příkopu a spokojeně umrzl v opuštěném domě před dvěma lety. Možná mu jenom došel toluen, který byl jeho hlavním pohonem. Nevadí. Za těch dvanáct let plus mínus přibylo jiných výjevů, i sebevrah.