Mezi námi děvčaty

2

Markéta si užívala. Sluchátka na uších, pěna až po bradu, na vaně sklenice s ledovým džusem. Hodinka jen pro sebe, máma se samečkem Jardou kdesi v luftě. Pááni, takový blaženosti denně aspoň tři kila!
Usrkla ze sklenice a připustila horkou. Se zavřenýma očima přizvukovala písničce. Brrourgh, opustil ji přebytek plynů a v bublině stoupal mezi stehny. Zachichotala se. Tohle přijít mezi lidma, otrávila by nejbližší okolí! Zvědavá, zda jev zvětšil místní objem pěny, pootevřela oči.
Co je?!
Několikrát zamžikala, než jí došlo, že na rudý flíček před očima navazuje výhon tělové barvy, pokračující do tmavé houštiny vlevo. Jak nasála vzduch, bylo jasno i bez brejlí. Smrdí jako starej cap, řekla by babička. Zvedla oči k roztlemené hlavě jen kvůli stopro jistotě. Mámin blbeček! Nahatej!
“To je jako co?!”
“Chytni ho a poznáš,” vší silou přitom zatáhl břicho, aby vynikly všechny náznaky muskulatury. Posadila se, ovšem s prsíky překrytými pěnou, aby blbeček až tolik neslintal. Stékaly mu po bradě provazce jak bernardýnovi. Až na holou hrudníkovou plošinu.
Podívala se na tu jeho chloubu. No jo, vážně to vypadá jako pyj. První viděný tak zblízka, to ovšem žádá podrobný výzkum!

Jako by ji slyšel, zvedal se pod jejím pohledem pomalu k trčení šikmo vzhůru a rudá hlava už tomu vylezla celá. Markéta si mohla ukazovat jako v učebnici: Žalud, uzdička, dírka ve tvaru pusinky… Eee, slintá mu víc, než hořejšek! Pěknej hnus, smradlavej. Ale…
Pod kůží rozeznala velkou tlustou žílu, nabitou krví. Olízla se a příjemně rozechvěla představou tlaku tam uvnitř nástroje, kde podle učebnic i legend dochází skrzevá městnání krve k legendární proměně. Holky mluví o kusu hadru, z něhož rázem umí být nejdůležitější kost chlapskýho těla. Vida, jak rychle to blbeček Jarda zvládá! Céva pod tenkou kůží se trochu hýbe… něco ji na tom lákalo, jenže – co vlastně s tím? Zespoda do napjatého zázraku klepla prstem. Dobře tvrdej! A ten jeho pytlík, podívejme! Taky nějak připravenej k boji! Stáhnul se, kulky rovnou k nabití…
“Vem ho do pusy, dělej…”
Sotva mu rozuměla, jak cedil slova mezi zuby, ale mužská tlapa ve vlasech neomaleně nasměrovala její hlavu přímo na jeho tuhou slávu. Co si myslí?! Líbání s blbečkem by snad ještě přinejhorším brala, ale ne s touhle spodní držtičkou! Chytla to za krk a ohnula stranou. Zbytek jedince zavyl a Markéta vrazila pusou do kůže. Hebká, fakt. I u takovýho trotla! Pootevřela rty a dotkla se kůže zuby. Nádhera! Jako by jí sklovinou pronikly až do špiček zubů nějaké čivy, přesně jimi cítila a sledovala horkou cestu krve. Voněla, vzbuzovala silnou touhu ochutnat… Ne, napít se, nasytit. Přejížděla po cévě krajem zubů, hmatala, potřebovala hloubš, skrze poslední překážky. Sladce a přímo ke dobrotě. Už věděla – zahryznout se, proniknout. Teď!
Stříká, ona ta krev opravdu stříká! jen aby zbytečně neutekla… Bože, ještě víc, sílí to a slábne… Nedovolila, aby se jí to v puse jakkoliv to hnulo, nastavovala něžnému tryskání patro a blaženě polykala. Sladké a opojné, přesně jak tušila, doufala, cítila skrze zuby a kůži. Ještě, ještě dál!
Ostatní se slilo do nepodstatného šumu okolí. Jo aha, on Markétě buší do hlavy… Blbec. Nehodlala být rušena jen proto, že ho to možná bolí. Poslepu zaryla prsty někam do jeho těla. Proud krve slábl, lačně přihryzla a ještě později sála. Musela, potřebovala to, zažívala nádherný rauš! Bude vůbec někdy sytá? Možná by mu měla vykousnout tu houbovitou věc… Bůhsuď, jak se to jmenuje, ale je naprosto báječně nacucaná krví a dala by se sát a přežvykovat a možná by vydržela s chutí déle, než orbitka. Po každém jídle…
Jéje, to né! Celý to vadne! Ještě ne! Než Markétou proniklo zklamání úplně, šplouchlo to, pláclo a pořádná hromada se svalila do vany k ní. Voda se přelila přes okraj a džus převrhnul do vody. Zastudil ji zrovna u krku. Brrr! Zvedla zklamaně hlavu a pustila ten změklý zbytek Blbečka z ruky. Přes chlupaté nohy, srandovně trčící stranou, rozeznala postavu mamky. Kovovou násadu mopu právě strkala vedle umyvadla a hned potom trhnutím za paži vytáhla svého bezvládného milence z vody. Na dlaždicích otočila tělo na bok a kopanci mu srovnala zadek s nohama. Nic víc. Že tělo leží v obrovské louži, ji naprosto nezajímalo. Přísně koukla na Markétu.
“Ten je na odpis, krucinál! V životě jsi neslyšela, jak se chovat u jídla? Podívej se, jak vypadá! A ty zvuky… Chlemtat jako zvíře, fuj! Barbarko! Bylo tě slyšet až v předsíni.”
Markéta se zahanbeně dotkla rtů. Opravdu se to všechno stalo? Určitě, voda s pěnou dost zrudly… Pusu má asi taky zamazanou… Matka se najednou naklonila přes kraj vany a něžně Markétinu tvář olízla. Přivřela oči jako gurmán u značkové pochoutky. Potom dceři očistila bradu, nehtem seškrábla cosi u levého koutku.
“Hm, změna jeho jídelníčku je na výsledné chuti opravdu znát. Vlastně se ti nedivím, už měl šmrnc… Prvně, co? Ehm, jasně, to jsem nestihla… Asi bych ti měla něco vysvětlit, holčičko. Jak tak pozoruju, jsi z toho přece jenom vedle. Nojo, trochu jsem zanedbala tvou výchovu, to mne opravdu mrzí. Zlatíčko, osuš se, přejdeme do obýváku, dáme kafe a řeč.”
“A… a co on, mami?”
“Ále, to rychle sroste, naše sliny jejich rány okamžitě zatahují. Dýchá, sám se za chvíli probere a třeba vypadne. Nelam si s tím hlavu, dušinko. Prostě jsi nám trochu nečekaně vyplenila špajz, ale s tím se holt u puberťáků musí počítat.”
“On si začal, já se jen koupala…”
Maminka s laskavým úsměvem zavrtěla hlavou:
“Vlastně se to dalo čekat, chlapy hodně přitahujeme. Mezi ženskými se normálně říká, že jim krev buď zásobuje mozek nebo to druhé, ale jak zahlídnou našince, je z nich opravdu jenom to jedno. Takže jsi to de facto vzala za správný konec!”
“Dobře šťavnatej, mami.”
Rozesmály se jako malé holky. Maminka láskyplně otřela dcerku osuškou, podala koupací plášť a pomohla překročit mokré tělo. Markéta se zastavila.
“Hele, mami, nedalas mu tou násadou moc?”

Matka pokrčila rameny, ale potom se přece jenom naklonila a zkoumavě nadzvedla milencova víčka.
“Možná, ale zatím dýchá. A nojo, sakra, krvácí nám do mozku. Co dělat, pár hodin jako konzerva vydrží a potom se naučíš uklízet taky po tomhle jídle. Ale no tak, nebuď jak malá! Nesahej mu tam! Vlasy neměl myté dva dny a ze země se přece taky nejí, čunče! Přece jsem jasně řekla, že si později ještě dáme…”
Markéta přikývla, ale za máminými zády neodolala. Ještě jednou se bleskově shýbla k zakrvavenému chomáči, hrábla prstem a tajně olízla namočený ukazovák.
Ňaminka. Zdá se, že mozek taky není špatnej. Připomíná hustej krém, možná s nějakým ananasem nebo malinama… Fuj, co je to? Mamka zase měla pravdu. Ten vlas v puse je ale odpornej eklhaft!

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jak se to říká? Hustý. Ale dobrý.

      • Anna Šochová

        Díky. Vítězná povídka pro Ježíšku, já chci plamenomet – je to výzva na zvládnutí spousty hnusáren, krve, slizu a tak 🙂 Museola jsem ji číst nahlas – já to zvládla s přehledem a gustem, ale několik kolegyň se červenalo 🙂