Nekomunikativní jedinec = škodič týmu!

8

Stáli proti sobě a Jarda naprosto netušil, co se děje. Martin dostal místo, které by už dávno mělo patřit jemu. Doufal, že po druhém odkladu dostane jmenovací dekret – a zase nic. Pokolikáté se to stalo? Teď se na něj vykašlala i Eva. Třikrát a dost, řekla. Třikrát snesla, že změnil práci, že se znovu nedošplhal výš. Nadešlo ono „dost“.

„Příteli,“ položil mu nečekaně Martin ruku na rameno. Nestiskl, nechal dlaň jen tak volně ležet. Bylo to nepříjemné, jako kdyby měl Jarda nést nějaké těžké břevno, třeba celou kolejnici. Nebo velkou chcíplotinu.

„Příteli,“ povzdychl si Martin strojeně a podíval se Jardovi do očí. Jen krátce, hned uhnul a zíral na zeď za Jardou. Monotónně pokračoval se svou laskavou, přátelskou domluvou vedoucího manažera k tomuto neutrálnímu bodu.

„Jsi dobrý pracant, to všichni víme a oceňujeme, Jardo. Vážíme si tvého zaujetí, ale tvůj vztah ke kolektivu, k týmu, tam máš rezervy. Co s tím chceš dělat?! Komunikace, to je přece základ. Musíš komunikovat, stát se platnou součástí týmu, nemůžeš přešlapovat na okraji! Takhle by to nešlo. A jak sám víš, stejné problémy s tebou byly všude. Zamysli se, příteli, zamysli!“

Jarda se poslušně zamyslel, jen aby se už toho přítelování zbavil. Pravda, měl vždycky na dobrou partu smůlu, ale myslel si, že zrovna tady, v čističce, by mohlo všem skutečně jít o víc, než tahanice. Město přece potřebuje čistou vodu a Jarda se tu rozkoukal tak rychle a dobře, že už dokázal uvést do chodu i zatuhlé rotavátory, odstavené před dobrými deseti roky. Copak tohle Martin zapomněl?!

Co to jako je, nekomunikování? Přijde se do práce, vyslechne hlášení předchozí služby. Všichni se v klidu dohodnou a rozchod. No a když Jarda udělá svoje, nesedne si s chlastem, nýbrž omrkne, kde to vázne jinde a pomůže. Když zjistí kiks, dá to do pořádku dřív, než by výstupní kontrola našla špatné hodnoty. Nikdo přece nechce průser a nemocný děti, žejo. Co se týče Jardy, je to tím pádem normálka, takhle dělal vždycky. A taky o kiksech kolegům říká soukromě, jenom jim, nevidí důvod to řešit na předávačce směn.

Pokud je někdo tak blbej, že kolem toho rozvíří vodu, nakonec stejně ukáže vlastní neschopnost. Na to je Jarda taky zvyklej. Neřeší to, akorát si nenechá veřejně nadávat. Dělají tu roky, někteří už dostali provozní slepotu, ale když už Jarda udělá něco i za ně, tak by snad mohli být rádi, ne? Z deseti kolegů akorát Věra špitne, že jako dík. A tady Martin si sám občas poslechl, co Jarda vymyslel, ale před ostatními jenom mlčí, nechává je prskat a nesmyslně kritizovat. Jednou Jardovi vysvětlil, že se lidi musejí vyřvat, pročistit ventily a že ve skutečnosti všichni vědí, jak je Jarda cenný. Tak v čem je, sakra práce, najednou problém?! Proč najednou povyskočil Martin a ne Jarda?!

„To mám jako odejít?!“

Martin stáhl svoji ruku, jako kdyby se popálil, dokonce o krok poodstoupil.

„Ne, to není nutný, to v žádným případě ne! Já přece znám tvou cenu, vím, že jsi dříč. Ale měl bys víc jako… To, komunikovat. Chápeš, co tím myslím?“

„Ale jo,“ řekl Jarda, i když nevěděl. On asi fakt bude problém někde u něj. Když i Eva řekla, že to s ním není jednoduchý a má všeho dost. S místem, co teď dostal Martin, souvisí i povolení jednou oplodnit ženu a Eva má už zkrátka svůj nejvyšší čas. Chtěli žít jako manželé se vším všudy, jako za starých časů, kdy lidi žili i mimo Město. Byla mu celé ty roky věrná, povzbuzovali se navzájem a drželi si palce. Eva už pět roků povolení otěhotnět má, už se stala vedoucí sekce, mohla by mít dokonce děti dvě. Přesto zůstávala s Jardou v kamrlíku dělníka. Jenže on, Jarda, kdyby se desetkrát přetrhnul, desetkrát zamiloval do své práce, vždycky dojede na pitomou komunikativnost!

„Asi bych měl změnit vzduch. Mám nevybranou dovolenou, třeba se to pak zlepší,“ navrhl nesměle novému vedoucímu. Sakra, být na jeho místě, hned by začal s čištěním staré části! Věřil, že by byla použitelná, kdyby se potrubí trochu zavařilo. Tam by náhradní roury nebyl problém sehnat.

„Nevybraná dovolená? O tom nic nevím. V záznamech máš jenom letošní dva týdny, pokud vím.“

„Jsem tu pět roků, nikdy jsem…“ Nikdy si nebral volno, protože vždycky někdo onemocněl. Když se něco sesype, tak na jednu hromadu. Havárka za havárkou, Jarda si bral z dovolené nanejvýš jeden den na vyspání.

„Nebudu rozebírat, jak to tady bylo za minulýho vedení, PŘÍTELI. Já tu mám jenom řádný nástupy a hotovo. Navíc ti zrovna teď můžu dát jen dva dny. Ber nebo nech být.“

Martin se už naštval a na hádku nebyl Jarda nikdy stavěný. I Evu nechal odejít v klidu. Co nadělá, když se rozhodla?! Přikývl. Martin se rozzářil a poplácal ho po zádech.

„Tak dobře. Seber se, člověče, buď v klidu, ty to zvládneš, že jo?!“

Až venku Jardu napadlo, že na ty vyškrtané dovolené přece společně nadávali. A několikrát. Jo, jenže teď je Martin nahoře a musí mluvit jako vedení. Byl by Jarda taky takový? Pokrčil rameny. Na konci chodby zahlédl známou postavu. Sakra, to ne. Věra jde taky na koberec? To fakt není dobrý! Rozhlédla se, byla nesvá. Hubená ženská, stravovaná prací a staráním o rodiče. Odmítla je dát do Domu šťastného konce a to ji stálo nejmíň pětkrát povolenku na děcko. Jí taky nepomohlo, že je dříč.

„Tak co?“

Znovu pokrčil rameny.

„Mám dva dny volna. Hele, já jako nekomunikuju? Zase to někdo říkal.“

„Práskači se najdou, někdo leze do zadku vedení nebo Martinovi, to je fuk. Co budeš dělat?“

„Mám chuť s tím praštit.“

„Neblbni, hlavně neblbni, ju?“

Šeptala a táhla ho pryč. Nebránil se, fakt by bylo dobrý hodit pauzu s kafem a trochu pokecat. Třeba v tmavém koutě u šestky. Tam ho chytla za kombinézu, stoupla si na špičky a mluvila těsně u jeho ucha.

„Tady není kamera ani odposlech. Dávej si bacha, normálně dělej a chovej se, jako kdyby tě ten debil nepodrazil.“

„Jak jako – nepodrazil? Martin?!“

Jardovi to vůbec nemyslelo. Jak se k němu Věra tiskla, říkal si, že se mu vlastně poslední dobou líbila víc, než Eva. Možná proto ho rozchod tolik nebolel. Skoro vůbec ne. Chytl Věru v pase a sklonil se, aby nemusela pořád stát na špičkách. Věra ho lehce pleskla přes druhou tvář.

„Prober se, ty jeden moulo poctivej. Martin si nahlásil snad všechny zlepšováky, co tu děláš a prej navrch dohled nad tím, abys furt něco nekazil. A taky jsem ho dvakrát viděla v centru, s tvojí Evou.“

„No, to mi tedy zvedlo náladu,“ snažil se Věru zastavit. Ve skutečnosti věděl, že mu to dojde až doma. Doma? V holém kamrlíku, odkud Eva odešla do bytovky pro vedoucí pracovníky? Vlastně musela vědět nejmíň před třemi dny, že Jardu nepovýší, když se stihla sbalit. Jardovi se udělalo špatně. Byl za totálního blba.

„Vyseru se na to tady. Na všechno.“

„Jasně,“ zachraptěla Věra. „Další ztroskotanec, co půjde ven?! Neblbni, chlape, tady se dá přežívat docela slušně. Kdo jiný by spravoval čističku? Jsi nejdůležitější z nás.“

„Ale jo, půjdu!“

Jardu chytl vzdor jako už několikrát. Když začal mít plné zuby toho, že je údajným balvanem v týmu, i když dělal za dva nebo tři jiné, vždycky se sbalil a šel. Jenže tentokrát už to viděl jinak. Když pryč, tak úplně!

„Věro, kolik asi stojí odchod? Mám na kontě zhruba sedm stovek.“

„Ty troubo jeden, akorát zhebneš! Ale jo, asi tak. Sedm stovek. A teď mazej na sedmičku, česla drhnou. Promysli si to. Jak skončí směna, řekneš mi právě tady, že jsi dostal rozum, jasný?!“

Roztáhla jeho paže, ustoupila, otočila se a šla. Díval se za ní a říkal si, jaká je jí škoda. Kolik jí tam může být? Ke čtyřicítce? Bývala učitelkou, jenže se nedržela osnov a prý se snažila dětem namluvit, že venku se už mohlo prostředí za to jedno století zlepšit. Moc si troufla, fantazírovala. Kdyby měla pravdu, tak se přestalo i se šaškárnou kolem povolenek. Prostě to holka neměla v hlavě úplně v pořádku. Přesto ji teď poslechl a pomalu pokračoval, kam ho poslala.

Měl toho tady vážně plný zuby a navrch se možná bude potřebovat vyblejt. Třeba, když mu do cesty přivrávoral Zdena, očividně spokojený, že Martin srovnal Jardu do latě. Táhlo z něj, jako kdyby vychlastal půl přídělu pro celé mužstvo.

„Jdi se vyspat,“ poslal ho Jarda, aby se někam uklidil. Tak proto musí někdo obstarat česla, krucinál. Zdena ho hodil do maléru a sám práci zazdil. Kdepak, dál už to nejde! Věra může říkat, co chce. Bude tu fušku muset zvládnout sama. Nezáviděl jí to, ale už se začal dusit. Ne tím zdejším smradem, ale vnitřně. Ano, půjde! Má dva dny volna, konto tak akorát, nebudou ho hned hledat.

Zatímco čistil česla, bylo mu lehčeji a lehčeji. Ta komedie! Eva se scházela s Martinem? Martin že si přisvojoval, co Jarda dělá? Kolikrát už tohle zažil? Většinou se to dozvěděl až po svém odchodu. Bývalí kolegové se vždycky škrabali za ušima, ale ne moc přátelsky. Když se totiž sebral a odešel, vždycky způsobil potíže. Začal chybět. Eva mu vmetla do tváře, že je fachidiot, dělá za ostatní a nijak se nebrání. Dobrá, tak půjde ven a bude tam jen pro sebe. I kdyby měl v nehostinné pustině zhebnout. Tentokrát si bude za sebe zodpovídat sám. Jeho blbost, jeho vůle, ale taky všechno, co tam venku dokáže.

***

Ke konci směny se Jarda zašil v tom tmavém koutě u šestky a čekal. Věra přišla rychle, vlítla k němu tak, že ji musel obejmout, aby neupadla. Nebránila se, dokonce se k němu přitiskla.

„Jdeš pryč? Víš, že se nikdo nevrátil… Neznám nikoho, ani z údržby.“

„Jo, jdu hned. Ale nikomu…“

Položila mu prst na rty a druhou zašátrala po jeho kombinéze. Tam, co měl náprsní kapsu. Už si do ní strčil pár kousků nářadí, co se můžou hodit.

„Neřeknu. Vezmi si vodu a oplatky ze skřínky. A obleč si gumák, venku trochu prší. Na přístřešek, víš? A pamatuj si, že máš to nejsprávnější jméno na světě.“

„Nojo, to by mi nedošlo. Dík.“

Nechápal pitomost se jménem, ale ženský jsou divný. Za hodinu už pochodoval po zevním okruhu Města a přemýšlel, na kterou stranu odbočí k bráně. Každý věděl, že je jich pět. Dálkově řízené stroje tudy vozí do Města všechno, co venku zbylo použitelné. Z trosek bývalého světa sem přivážejí kovy a plasty, jaké se ve Městě nikdy nedaly vyrobit. Všichni věděli, že jsou tu i průchody pro údržbu, jenže pro kohokoliv dalšího je výlet ven hodně drahý špás. Nikdo to nezakazoval, ale nikdo o to taky neměl zájem. Snad jenom zoufalci jako Jarda.

Našel bránu, byla zavřená. Vypadalo to, že dlouho. Železná hnědá vrata, vysoká nejmíň čtyři metry, byla pokrytá pavučinou právě tam, co by se měla otevírat. Stejně jako branka vedle. Kam se, sakra, strká kreditka? Konečně. Nejdřív očistil klávesnici. Nerozeznal čísla dost přesně, ale s písmeny by to bylo horší. Naštěstí vždycky víc věřil číselným kódům. Dobrý, i funkční kontrolka tu je! Zelená… Nešlo to lehce, musel do branky zatlačit.

„Mrcho zarezlá!“

Otevřel ji jenom trochu, dalo práci protáhnout se ven. Všiml se jen zbytků suché trávy za hradbou z hladkého betonu, když mu něco prasklo pod botou.

„Sakra!“

Přešlápl, zase to lámání. Podíval se pod nohy. Copak tu není cesta?! Uskočil stranou, branka se s prásknutím zabouchla. Tohle zvládla rychle.

„Do prdele!“

Tancoval v něčích vybělených žebrech. Předtím rozšlápl čelist, zbytek lebky se ještě kolébal. Nebyla tu žádná cesta, Jarda se ocitl v koridoru bez další brány. Co to znamená?! Past na blby, co by chtěli pláchnout z Města? Ne, to není možné. Sám přece před dvěma roky přebíral materiál, ve skladu na vnějším okruhu. Viděl i stroje, co to dovezli. Že by to bylo z jiné brány?!

Podíval se na další hradbu. Nebyla z betonu, vypadala jako plast, měla dokonce průhledy. Ale nikde další brána. Zato na tom pásu vyprahlé země viděl dobře další kostry. Celý se zpotil, ale rozhodl se jít vpravo. Od jednoho těla ke druhému. Všichni tu asi byli docela nalehko, nikde žádný bágl, na tělech zůstala jen trika a kalhoty.

Průhledy taky nestály za nic, plast byl mléčně zabarvený. Ale vypadalo to za ním tmavě, různě tvarované, snad ne jako pustina. Kráčel podél plotu a hledal spoje. Jak dlouho půjde kolem jednoho dílce?! Ani průhledy nevypadaly namontovaně. Jednolitá stěna.

Konečně, asi tak po hodině, uviděl další bránu. Kostry tu zase zhoustly, nebylo kam šlápnout. Jenom lebky odkopával, aby se o ně nepřerazil. Branka! Dokonce na ní uviděl čtečku. Honem vsunul kreditku a vážně si oddechl, že zablikala červená. No tak, teď zelenou, dobrý… Heslo… A honem domů!

„Váš kredit byl vyčerpán. Karta bude zničena.“

Zůstal stát s otevřenou pusou. Pokud si dobře pamatoval, odečetlo mu to předtím jen šest set pade a zbyla tam aspoň stovka. Sviňárna! Bylo mu tím pádem jasné, proč tu kope do lebek. Fakticky jenom hnusná past. Zaplatíš si za vlastní smrt. Že těch blbů jako on ale bylo… Co další východ? Někudy přece stroje musejí vyjet i z tohohle koridoru?!

Na to si musel sednout. Vytahal z kapes, co kde měl. Chvíli koukal na malou hrací kreditku. Nepoznával ji. Kde se tu vzala? Taková blbost do zábavního parku, naprogramovatelná jako dárek, stačí na to pár minut. Doprdele, jasně, Věra! Vybavil si, jak se o něj opřela. Vybavil si tu nesmyslnou poznámku o jménu. Docvaklo mu, že to má být heslo. Jasně, nejlepší jméno Jaroslav znamená heslo na osm písmen. Správná ženská do nepohody, fakt, že jo!

Koukal na kreditku a přemýšlel, jestli to má risknout. Zatím nepotřebuje. Má ještě nějakou vodu a ty oplatky, času dost. Ještě může hledat východ. Ale jestli ne, vrátí se k ní. Zůstala tam, Věra jedna hubená. A potřebovala by helfnout s rodiči.

***

Za dva dny uslyšel zvuk stroje za plastovou stěnou. Byl nezvykle hřmotný a pohyboval se. Jestli se pohybuje, tak nejspíš jede k bráně, kterou se dá z Města skutečně odejít! Jediné z pěti, jediné, na kterou Jarda ještě nenarazil. Stroj se přiblížil těsně k plotu a najednou utichl. Jarda se rozeběhl k průhledu v těch místech. Rozeběhl? To není přesné, už byl docela hotový. Zabušil na průhled.

„Haló, haló! Je tam někdo?“

Ticho.

„Nechoď tam, Míro, sakra, si hluchej?!“

Jarda měl chuť se rozbrečet. Někdo tam je, někdo se dostal ven!

„Pomozte mi ven, prosím!“

„Dědo, slyšíš? Je tam živej?!“

Jarda přitiskl dlaně a tvář k plastu. Rozeznají ho? Plácnul rukou.

„Opravdu žiju, pomoc!“

„A co jako s tebou? Na co by ses hodil, staříku?“

„Nejsem stařík, chci z Města!“

„Jó tak blázen, co chce do pustiny, že jo? U nás musí každej dost makat, človíčku.“

Nastalo ticho.

„Dědo…“

„Dobře, máš štěstí, kluk se přimlouvá. Musíš zvládnout malej test. Řeknu ti tři věci a ty mi řekneš, která z nich se liší.“

Jarda ztuhnul. Na hádanky nikdy nebyl stavěný. A měl pravdu.

„Žába, ještěrka, zebra.“

„Ty věci neznám, ani jednu. Jak můžu vědět, která je jiná?“

„Nojo, městskej. Tak ještě jedna šance. Koroptev, husa, pes.“

„Pes.“

„A proč pes?“

„Ten se jí.“

„Jů, dědo, ten je blbej!“

„Neříká se blbej, i když… No, dejme tomu neinformovanej. Ale trefil to, i když blbě. Hele, ty tam! Pojď ještě skoro kilometr na svoji pravou stranu a já ti odemknu.“

„Odemknete? Vy máte klíče?“

„Jak byste asi dostávali zásoby, he?“

Jardovi se zatočila hlava. Vždycky mu bylo divné, jak v tom organizačním bordelu Města, jak ho zatím poznal, může něco fungovat. Jídlo však nikdy nechybělo, vždycky měli na výběr aspoň tři druhy, dokonce i voňavé ovoce nebo zeleninu.

Rozeběhl se znovu, teď mu to šlo líp. Skutečně rozeznal pátou bránu a kousek před ní se něco na plotě změnilo. Když viděl výstupek se zámkem, skoro tomu nevěřil. Musel ho osahat, ale nechápal, jak zařízení funguje. Čekal dlouho, než zaslechl známý zvuk stroje. Už přemýšlel, jak by se s křížovým šroubovákem dostal do zámku, jak by odkryl panty na plotě. Mohl být moc velký nebo naopak se zlomit. Snad by dokázal ten plast propálit? Nevěděl sice jak, ale pokud ho tu nechají, na něco přijde!

Nenechali. Plot se najednou rozestoupil, široký dílec zajel do strany. Před Jardou se rozevřela krajina, jakou znal ze starých snímků. Tmavé kopce na obzoru, pole, louky, lesy, cesta. Cesta, která končila plotem. Vlastně ne, teď si Jarda uvědomil, že mu země v koridoru pod nohama zazněla jako plech. Přece jenom tu tajná podzemní cesta ven? Jak se otevírá?

„Tak vylez, nebudu tu stát věčnost!“

Vyšel z koridoru mrtvých a úžasem padl na kolena. Nekoukal po vysvoboditelích, zhluboka se nadechl a roztáhl paže.

„Svět! Žije! Opravdu!“

„Bodejť by nežil, chlape. Seber se a pojď. Co tě vlastně kouslo, že jsi musel z Města?“

Jarda se zarazil. Plot za ním se už neslyšně uzavřel, u zámku na téhle straně stál prošedivělý muž. Takoví, co ve Městě odcházeli do Domu šťastného konce. Ten dětský hlásek mu předtím říkal „dědečku“, ale tady žádné dítě nebylo.

Muž vypadal statně a také se díval, jako kdyby Jardovi viděl až do žaludku. Ten sklonil hlavu, ale po pravdě odpověděl. I za cenu, že ho ten dědeček vrátí zemřít.

„Jsem nekomunikativní jedinec. I když dělám za druhý, nakonec se to všechno obrátí proti mně.“

„Nekom…co? Dyk mluvíš normálně. Tohle neřeš. Potřebujeme někoho ke sviním. Garantuju ti, že se u nich domluvíš líp, než s těma lidskejma. Jojo, my dobře víme, proč ty zoufalce držíme za plotem!“

Jarda se mezitím postavil, ale teď málem padl na zadek. Tohle byla fakt síla. Oni že drží Město pod zámkem?!

„COŽE?! Copak Město nemá hradby na SVOU ochranu?“

Dědeček Jardu vzal kolem ramen jako bezmocného a dovedl ke stroji s vysokými koly.

„Lez nahoru. Cestou ti povím, jak jsme se rozdělili na normální lidi venku a Město. První zeď jsme dělali společně, to jo. Tu druhou jsme už zmákli my sami, protože z Města vyjížděly tlupy vrahounů. Braly, co viděly. Děly se hrozný věci, ale tak třicet roků už máme klid. Teď vás zásobujeme jídlem a šrotem a vy nám dáváte zboží z továren. Nic moc extra teda jako, ale vycházíme si vstříc. Jsme přece lidi, ne? I když v tom tvým Městě žijou vážně dost pošahaný jedincové. Ale to měšťáci byli už před blekautem nebo jak se tomu nadává. My normální jsme prej už před nějakýma sto padesáti roky viděli, že jsou něco jako nová odrůda. Taková umělá, co si vymejšlí vlastní zákony existence, víš?“

Jarda nevěděl, ale poslušně vylezl na stroj, kterému dědeček říkal traktor. Dál naslouchal vyprávění o dávné Době tmy a změn počasí.

Něco o ní věděl, brali to už na základce, ale dědeček starou historii vyprávěl z úplně jiné strany. Chvílemi mu Jarda moc nerozuměl. Mimo město se taky změnily názvy. Tak jako neznal traktor, nevěděl zhola nic o účelu sviní. Podobně divné mu připadalo líčení, jak se do přírody vrátila všechna možná zvěř a ptáci, že dva dny jízdy odtud začíná nefalšovaná savana se šelmami, zubry a kdejakou antilopou.

„Pořád se učíme. Je krásný koukat na stáda divokých koní. Jak je lidi dřív měli jenom na okrasu, tak se dneska dají odchytit a použít na všechno možný. I krávy a zebry a buvoly. Akorát sloni moc žerou, ty necháváme jenom tak. Jsou víc na jihu, tam co se říkalo, že je Rumunsko. No a mezitím živíme po světě rozesetý bláznivý rezervace, kterým se všude říká Město. Dělají si tam svoji důležitou politiku, pevnou společenskou struktůru a takový hlouposti. Normální lidi si odtamtud čas od času vyzvedneme pro sebe, ale moc použitelných vás není, to ti říkám na rovinu.“

Jarda, zahlcený šílenou proměnou svého známého světa, ožil nadějí. Bál se, úplně mu to zkroutilo žaludek, ale strašně moc potřeboval naději ještě pro někoho dalšího:

„A mohli byste chtít Věru Olbranovou z čističky? Byla učitelka, ale umí taky svářet a…“

„Jo, to by se nám šiklo. Obojí. Proč nešla s tebou?“

„Nechce dát rodiče do Domu šťastného konce, stará se o ně.“

Dědeček se ušklíbl.

„Takhle tomu ti hajzlíci říkají? Když vytáhneme nad zem dopravník a pouštíme vám tam po pásu zeleninu, ovoce, maso nebo obilí, kdo myslíš, že to přebírá? Starý otroci. Teda u nás by starý nebyli. Jo, vaši hajzlíci si to zařídili, jako kdyby se jich roky netýkali. Pak se pozdě divěj, kam to dovedli… Dopravník vede přes koridor až do haly, kolem který máte ubytovny. Ty Domy šťastnýho konce, chachá! Na zpětnej chod nám pak zase vyjíždí zboží a někdy projede i čilej stařík jako já. Jak ale lidi nemůžou, vyhodí je dozorčí na koridor. Některý si ještě včas vyzvedneme. Manažery ne, dělali by bordel. Ale ta tvoje holka je, zdá se, charakter? Hele, tamhle jsou naše baráky. Za chvíli se u mě najíš, dáš do pucu a večer všem povíš, co jsi zač a co chceš. Po pravdě, jasný?!“

Jarda přikývl. Drkotal a natřásal se v kabině hlučného stroje, který asi dost pamatoval, ale bylo mu skvěle. Motory jsou dost podobné, takže tušil, kde by to chtělo promazat. Pro dědečka by to mohl do večera zmáknout.

Ať to celé dopadne jakkoliv, byl teď Jarda zatraceně rád, že z něj brána Města vytáhla všechen kredit a on musel hledat a šlapat, dokud nepotkal lidi.

Budoucnosti se nebál. Zatím si poradil s každou prací. Třebaže vůbec netušil, co jsou ty svině zač, nemůže to být extra složitá práce. Až pozná jejich účel, očistí rez, zajistí jim průchodnost. Brzy určitě přijde na něco, jak sviním vylepšit funkce. Snad konečně zvládne i tu pitomou komunikaci. Fakt se bude snažit!

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Dlouho jsem nečetl něco podobného a navíc se zatajeným dechem. Prostě jedno veliké plus.

      • Anna Šochová

        Děkuji. Vloni mne upozornil pořadatel na blížící se uzávěrku soutěže, okamžitě jsem to měla v hlavě a za tři dny… Druhé místo, holt zvítězil pan Pecinovský 😉

    • Jolana J

      jdu pohledat nějakou kreditku .. o bráně bych věděla 🙁 umírám závistí nad Vaším umem, ale přijdu znova. Děkuji.

      • Anna Šochová

        Pozor na brány záludné!

        • Jolana J

          vždy ve střehu … PS: Jardovi bych klidně mohla stát “modelem” – tak si říkám, že třeba i já … jednou .. se dočkám

          • Anna Šochová

            Tak abyste si oddechla, napříště počítám s pohádkou. Jenom ji, prosím, nečtěte před spaním 😉

    • ema

      Díky, trochu překvapena, že ještě existují inteligentní psavci . Dvě četla jedním dechem.. jen tak dál, je Vás jako šafránu…

      • Anna Šochová

        Já také děkuji. Je příjemné vědět, pro koho píšu – a nemylte se, inteligentně psaných textů je po Čechách a Moravě dost, ale vytláčejí je hlavně anglofilní autoři. Cizokrajné jméno znamená prodejnost, bohužel.