O hloupé princezně a králi skřítků

1

Bylo jednou jedno království, kde měli šťastného krále s královnou, chytrého prince a tři hezké princezny. Hlavně ta nejmladší Amálka byla hezounká, všem se moc líbila už jako miminko. Měla zlaté kudrnaté vlásky, modré oči a kdykoliv se usmála, důlky ve tvářích. Narodila se, když už její sourozenci dávno měli své učitele a tak ji všichni chovali jako panenku.
Šly roky a královské děti dospívaly. Amálka se pořád usmívala a lidé si říkali, jak je šťastná nejvíc ze všech a veselá. Byla to však pravda? Jakmile se zamyslela a zvážněla, už se někdo divil, už jí říkal, že to není správné, že jsou potom smutní ti ostatní. Musela mít pořád svoje ďolíčky od úsměvu ve tvářích, aby kolem ní byli všichni zase spokojení.
O nic víc se nikdo nestaral. Pro bratra a sestry byla dál malá, ještě hloupá holčička, která má sedět, nechat se česat a parádit, jenom se usmívat a mlčet. Prý jejich hrám a starostem nemůže rozumět. Tehdy se Amálka naučila především jednu věc: když se usmívá, víc po ní nikdo nechce, dokonce ani učitelé ne.
Po čase na královském zámku uspořádali slavnou svatbu korunního prince a přijelo mnoho hostů. Amálka už byla dost velká, aby také na slavnostech směla tančit a bavit se s hosty. Jenže ouha! Ke králi a královně se brzy doneslo, že princezna Amálka je – inu, opravdu jenom krásná a milá. Učitelé ji totiž nenaučili skoro nic, neuměla žádnou cizí řeč, nevěděla, odkud kdo pochází a kde jeho země leží, jenom hezky zpívala a tančila. Dokonce se jí po straně posmívali, že moc rozumu nepobrala a přitom je už také skoro na vdávání.
Tehdy se stalo, že mladý rytíř Bronislav z princovy družiny požádal krále o slyšení. Jeho nemocná sestra velice toužila uvidět nádheru královského dvora. Rytíř prosil o svolení přivézt ji, aby uviděla zdejší slavnosti. Král však prosbu zamítl. Amálka o tom slyšela od služebných a nerozuměla tomu.
Pokud si něco málo ze svého učení pamatovala, tak to byla právě vlídnost k poddaným a soucit s nemocnými. Urozené paní se přece mají starat o blaho lidí kolem a pomáhat nemohoucím! Napadlo ji, že by rytířovu sestru sama ráda pohostila. Neměla žádnou družku, ani sestry si s ní nepovídají, ba ani mladá bratrova nevěsta na ni nemá čas. Jen dvě dvorní dámy vychovatelky dohlížejí na to, aby příliš s nikým dalším nemluvila.
Amálka přemýšlela a pokaždé se vracela k tomu, co ji učili. Sluší se přece nemocné dívce splnit tak obyčejné přání. Nikomu neublíží a rytířskou dcerku potěší. Šla za tu dívku prosit matku královnu, ale ani ta nesouhlasila.
„Dcerunko, myslíš to dobře. Na to ale tvůj rozoumek nestačí, důvěřuj nám. Rytířova sestra je dlouhá léta nemocná, a kdyby nám tady během svateb umřela, přineslo by to stíny do našich slavností. Nehodí se připomínat v časech radosti něčí nemoc a neštěstí. Tvému bratrovi a jeho nevěstě by to přineslo smůlu a to bys jim přece nepřála, že ne?“
Amálka byla poslušná princezna. Nerozuměla vůbec, proč nesmí trochu radosti společně s nimi užít i ubohá rytířská dcerka. Proč matka královna věří na pověry, když i jí učitelé říkají opak, že se člověk musí řídit rozumem. Usmála se však na matku jako vždycky a odešla. Ano, byla poslušná a na všechny se pořád usmívala, div ji z toho pusa nebolela, ale měla také svůj kouteček, o kterém nikdo nevěděl. V převlékárně mezi šaty se vždycky na chvilku posadila a byla chvíli vážná. Jen tak, pro sebe. Teď smutně přemýšlela, co je vlastně na tom všem špatně, přestože jí to matka nějak vysvětlila. Ztěžka si vzdychla. V tu chvíli vyběhla z koutku myška a u Amálčiných nohou se proměnila na skřítka.
„Princezno Amálko, často tě tu slýchám vzdychat, když si ostatní myslí, že se jen parádíš. Dneska jsi ale opravdu smutná. Copak se stalo?“
„Jejda, tak to ty tady vždycky šramotíš? A jsi hodný nebo zlý skřítek?“
Skřítek se uklonil a pravil:
„Někdy jsem hodný a někdy zlý, podle toho, co mi náš král uloží za úkol. Ale tebe se ptám jen tak, protože mi tvoje povzdychnutí přišlo divné. Všichni na zámku se radují a tancují a ty sis přišla smutně vydechnout.“
Amálka skřítkovi poděkovala a pověděla mu, co ji trápí. Jak je pro všechny hloupá a teď ani nerozumí tomu, proč by nemohla na několik dnů hostit sestru princova druha. Vždyť je to bratrův přítel!
„To je těžká věc, princezno Amálko. Mocní lidé často musejí rozhodnout jinak, než by jim radila dobrota srdce. Vím ale, kdo by nám to mohl lépe vysvětlit a možná pomoci. Chytni se mne za ruku a já tě zavedu do naší říše. Zeptáme se našeho krále.“
Amálka opatrně podala skřítkovi ruku. Měla strach, aby mu přitom neublížila, protože byl opravdu maličký. Sotva se ho ale dotkla prstem, už byla stejně malinká jako on. Než vklouzli do myší díry, zarazila se:
„Co když mne budou hledat? Moje dámy a služebné mne mají na očích ve dne v noci, stále rozhodují o tom, co je pro mne správné a co ne, ani se mne na nic neptají…“
„Nic se neboj, princezno, jen co přijdeme ke králi, rozprostře nad celým zámkem kouzlo. Nikdo si ani nevzpomene, že tě chvíli neviděl.“
To se Amálce líbilo. Spěchala tedy se skřítkem klikatými chodbičkami do podzemí, až vstoupili do veliké síně. Byla vyložená zlatem a hedvábím a plná skřítků. Podobala se velké královské síni v zámku nahoře. Byl tu také trůn na vysokém stupínku a na něm seděl skřítek s korunou na hlavě. Vypadal jako nějaký mladý král, dokonce byl docela hezký, ale malinký jako malíček. Vlastně v tuto chvíli byli stejně malí oba. Amálka se mu hluboce poklonila. Král skřítků ji přivítal, jako by ji odjakživa znal.
„Vím, co tě sem přivádí, princezno Amálko. Právě v tuto chvíli jiný můj skřítek pověděl nemocné rytířské dcerce o králově rozhodnutí a utěšuje její pláč. Pověz mi, opravdu bys chtěla splnit její přání, i kdybys pro to ty sama musela přinést nějakou oběť?“
Amálce bylo moc líto, že ta nemocná chudinka někde pláče. Potěšilo ji ale, že skřítčí král poslal někoho, kdo dívku utěšuje. Nyní se jí ptal, jako kdyby ona, hloupá Amálka, měla právo něco rozhodnout. To ji naplnilo radostí, že takový moudrý skřítek právě na ni spoléhá. Sice se hned ozval varovný hlásek všech jejích dam a chův a vůbec každého, koho kdy musela poslouchat, že by ji mohl král skřítků ošidit, ale zvedla hlavu a usmála se.
„Já vím, že jsem jen hloupá Amálka a možná se rozhodnu špatně, ale na dobrém skutku přece nic chybného být nemůže. Ty, pane králi, jsi dost mocný a moudrý, abys té nemocné chudince pomohl a mně neublížil.“
Král pokýval hlavou a všichni skřítkové začali tleskat a provolávat Amálce slávu.
„Vidíš, princezno, všichni moji poddaní poznali, že jsi teď řekla něco moudrého. Máš laskavé srdce, to tady vyváží kdejakou učenost. Naslouchej mu a ono tě bezpečně provede životem. Nyní jsem se rozhodl, že nepomohu jenom nemocné Anastázii, ale i tobě. Na rok vyměním vaše duše. Ty sice budeš ve slabém a nemocném těle, ale se silou své vůle a dobroty sneseš nějaké to nepohodlí. Zároveň poznáš mnoho nového, co ti bude časem k užitku. Záleží pouze na tobě, nakolik se budeš sama snažit a učit.“
Amálka se usmála. Nemyslela na sebe, protože si nedovedla představit, jaké to je být nemocná, ale představila si Anastázii, jakou bude mít radost.
„Moc ráda bych ji viděla a pověděla jí, aby se nebála! Ať si zatančí na našich slavnostech a raduje se s bratrem a všemi dvořany.“
Král pokýval hlavou.
„Nebojíš se, že nebudeš tak krásná, jak jsi zvyklá? Nebudeš mít ani svoje krásné šaty a šperky. Možná tě bude něco bolet, možná budeš muset pracovat, jak to dívky na hradech dělají. Navíc se musíš chovat tak, aby nikdo nic nepoznal. Jediné slovíčko nesmíš prozradit!“
Amálka přikývla:
„Neprozradím, slibuji. Bolet, to neznám, ale když to snesla Anastázie, možná to bude tak, jak jsi řekl, vznešený králi skřítků: že jsem dost silná, aby to jejímu tělu prospělo, než nás zase vyměníš.“
Skřítkové Amálce zase zatleskali a ta se rozpačitě začervenala. Nebyla zvyklá na takovou chválu. Král vstal a mávl paží. Všichni se ztišili.
„Slyšte mé rozhodnutí. Na celý rok si duše Amálie a Anastázie vymění svá místa. Jedné splníme, aby ještě před smrtí poznala dvorské zábavy a nádheru. Té, která obdarovává, dáme příležitost poznat život bez přísných dvorských pravidel a rozmazlování.“
Zazářilo oslnivé světlo a všechno zmizelo.

* * *

Amálku probudila tíha na prsou. Nemohla dýchat. Posadila se a polekaně naslouchala, jak v ní cosi hvízdá a píská. Rozkašlala se, ale i když už kdysi byla nastydlá a kašel znala, tohle opravdu bolelo. Jak to, že už kolem ní neběhají chůvy, služky a její dámy?
Hned se ale upamatovala na krále skřítků. Dotkla se prsty své tváře. Opravdu nebyla taková, jakou znala. Byla chladná a vlasy nebyly hebké a vlnité, ale zpocené a rovné. Chudák Anastázie! Takhle jí bylo? Nebo ještě hůř? Byla prý nemocná celé roky…
Amálka se rozhlédla kolem sebe. Seděla na posteli ve výklenku, závěsy spuštěné, za nimi byl vidět plamínek svíčky. Když závěs odhrnula, viděla tmavou místnost s pomalovanými stěnami, ale s chudým zařízením. Jaké to tady bude? Znovu se rozkašlala, až ji na prsou píchalo. Otevřely se těžké dřevěné dveře a vstoupila stará žena v nočním čepci a svícnem v ruce.
„Stázičko, copak je? Jen klidně lež, já ti natřesu polštář a dám pít lipového odvaru.“
Amálka se napila, poděkovala a opravdu se jí na načechraném polštáři leželo mnohem lépe. Žena ji pohladila po tváři a políbila na čelo.
„Teď spi, moje malá, brzy už bude svítat. Povím tvojí mamince, že je ti lépe. A skřítkům dám za tebe sladkou kašičku, aby měli také radost.“
Amálka se usmála. Poznala, že se o ni stará chůva. Bylo milé, jak ji pohladila a políbila, to její chůvy už dlouho neudělaly. A dámy vychovatelky? Ty už vůbec ne. Chůva jí odpověděla spokojeným úsměvem a dalším pohlazením.
„Jsi naše zlatíčko, Stázinko. Teď bude všechno lepší, když se na mne takhle směješ!“
Amálka se podruhé probudila, až když byl bílý den. Slyšela za závěsem šustot sukní, posadila se a znovu vyhlédla ven. Hned se rozkašlala. Chůva spráskla ruce.
„Copak nevíš, že mne máš nejdřív zavolat? Nenamáhej se tolik, Stázinko!“
„Vždyť je den, musím se obléknout a pozdravit otce a matku a…“
Chůva přiskočila, položila jí ruku na tvář a čelo.
„Namouduši, všechna horečka je pryč! Musíš být ještě opatrná, holčičko, moje. Samozřejmě, když si to přeješ, dovedu tě do síně. Pomohu ti a potěšíme tvé ustarané rodiče.“
To bylo radosti, když Amálka přišla mezi ostatní! Dozvěděla se, že Anastázie ležela v posteli nepřetržitě už dva týdny a celý hrad se bál, že víc nevstane a možná dokonce umře. Tak to asi myslel král skřítků s tím, že moje duše má hodně síly, vzpomněla si Amálka a byla spokojená, že skřítčí kouzlo všem způsobilo takovou radost.
To ještě nevěděla, jak šťastný bude z uzdravování Anastáziin bratr Bronislav. Přijel smutně oznámit, že sestřino přání nesplní¨- a ona zatím zesílila! Večer vyprávěl o tom, jak se roznesla zpráva o princeznině přání, že chtěla Anastázii pohostit.
„Znovu jsem viděl, jak se někteří dvořané potajmu smáli, že je princezna pořád jako malé dítě, ale já si poprvé uvědomil, jak dobré má srdce. Vždyť ji nikdo nezná! Dvě její dámy za ni říkají, co prý chce princezna povědět, její sestry ji nepustí ke slovu a ani princova nevěsta s ní ještě nepromluvila víc, než několik zdvořilých vět. Každý jenom chce, aby se smála.“
Amálii slova rytíře Bronislava potěšila. Nikdy by nevěřila, že někdo prohlédne, jak musela žít. Uvědomila si však, že je teď Anastázií. Co by asi nemocná dívka svému bratrovi řekla?
„Bratříčku, měla jsem dnes v noci sen, že vidím princeznu a paní královnu, jak spolu hovoří. Prý se vladaři někdy musejí rozhodnout jinak, než by jim velelo dobré srdce.“
„To musel být velmi živý sen,“ podivil se starý rytíř, pán hradu. Amálka přikývla. Sice lhala, ale ne úplně. Nesměla přece vyzradit, jak to doopravdy je.
„Měla jsem z celého toho snu takovou radost, že se mi hned lépe dýchalo.“
Bronislav se usmál a políbil sestru na čelo.
„Říká se, že její úsměv přináší radost, ale nevěděl jsem, že i její dobrota má takovouhle moc!“
Starý rytíř souhlasil a připil princezně na zdraví.
„Ať se o princezně říká cokoliv, dobré srdce je hodně důležité. Zvláště u takového dítěte, které slýchá jenom lichotky a nemusí se o nic starat. Bronislave, vyřiď princezně naše veliké poděkování,“ požádala svého syna rytířka.

* * *

Amálce bylo na místě Anastázie dobře. Překonaná dlouhá nemoc omluvila různá její zaváhání a neznalosti. Zapomněla, ale to nevadí, znovu se všechno naučí, slyšela kolem sebe. A byla tomu ráda. Život na hradě byl pestrý a velmi zajímavý. Na zámku se Amálka nedostala nikam, nesměla ani do kuchyně nebo stájí. Tady naopak musela znát všechno. Amálka se učila hospodařit a nikdo ji neokřikoval, že se nehodí, aby na něco sahala nebo dělala. Naopak, paní rytířka chtěla, aby rozuměla všemu, co se na hradě dělá.
„Paní hradu musí rozumět svému domu,“ říkala. „Kdo hrad brání před útokem, když rytíř není doma? Jeho paní. Kdo rozděluje zásoby a hlídá, aby bylo co jíst? Paní hradu. Kdo se stará o hospodářství a kdo dohlíží čeleď, aby se řádně starala o všechen dobytek a havěť?“
Na to už Amálka znala odpověď. Brzy přišla zpráva, že se princezna ptala na zdraví Anastázie a že ji zve k sobě na královský zámek jako svou družku. To bylo radostné překvapení! Jenom Amálka se příliš nedivila. Stýskalo se jí po tatínkovi a mamince, po bratrovi a sestrách. Protože byli na zámek zvaní i rytíř s manželkou, domyslela se Amálka snadno, že i Anastázii je po jejích rodičích teskno. Je chytrá, uznale na Anastázii pomyslela. Vždyť jen ona mohla tohle zařídit!
Za měsíc se obě dívky konečně setkaly. Po uvítání v hlavním sále požádala princezna svou novou družku, aby ji doprovodila do zahrady. Procházely se a mlčely. Měly toho tolik na srdci a přece se ostýchaly.
„Je zvláštní pozorovat sama sebe zvenčí, cizíma očima,“ pronesla konečně Anastázie. „Jsem vám velice zavázaná, výsosti, že jste mi dovolila poznat váš krásný zámek.“
Amálka se začervenala. Anastázie by se jí už málem uklonila, ale Amálka ji zadržela.
„Pšššt, to ne! Prosím, princezno, povídejme si tak, jak vypadáme. Vy jste Amálie a já Anastázie. Lidé by se divili, kdyby si toho všimli. Vždyť i tak se můžeme mnohokrát prozradit. Já, když znám zámek, zahrady a dvořany, vy zase, když jste tu vítala svého tatínka a maminku.“
Anastázie si vzdychla.
„Měla jsem sen, že pro mne přišel skřítek a odvedl mne ke svému králi. Ten mi pověděl o vaší laskavosti. Musí to být hodně těžké, žít najednou na našem hradě, bez toho pohodlí a přepychu!“
Amálka se usmála.
„Všichni mne u vás mají rádi a věří mi. Nemusím se pořád usmívat a být spokojená. Jsem šťastná jenom tak, protože chci. Věřte mi, jsem šťastnější tím víc, doopravdy.“
Povídaly si dlouho a domluvily se, že spolu na zámku zůstanou. Královna nejdříve váhala, ale když jí dvorní dámy pověděly, že se princezna vedle Anastázie začala dokonce doopravdy učit, mohly spolu dívky zůstat.
Stalo se, že princ musel splnit přátelskou smlouvu a vyrazit na pomoc bratrovi své nevěsty, sousednímu králi. Ten bránil zemi proti silnému nepříteli, který vtrhnul na cizí území. Rytíř Bronislav odjel s princem a z války brzy přicházely zprávy o statečnosti všech rytířů. Štěstí ve válce se ale vždycky na statečnost a odvahu neohlíží. Válka rostla a byla zlá. Vtrhla i do zdejšího království. Tehdy Amálka požádala královnu, aby se mohly s Anastázií vrátit na malý hrad, který byl daleko od hranic. Jistě tam v bezpečí přečkají zlé časy.
Králi se to nelíbilo, ale musel odjet do války a vládu svěřil své paní. Když však nepřítel dobyl první velké město a blížil se ke královskému sídlu, královna opravdu poslala dívky do bezpečí. Na svém rodném hradě mohla zase Stázinka Amálce ukazovat, co a jak dělat, co ještě Amálka neznala. Rytířka byla překvapená, jak šikovné obě dívky jsou. Připadaly jí jako sestry. Chvílemi si nebyla jistá, která z nich je princezna a která její Stázička. Třebaže byla doba zlá a zprávy jim dobré nepřicházely, bylo všem na hradě dobře.
Když se blížil ke konci rok, vyměřený králem skřítků, přece jenom se válečné štěstí přiklonilo na stranu obránců a nepřítel začal ustupovat. Starý král za to vítězství zaplatil vlastním životem, ale Amálčin bratr už byl zkušený válečník a spolu s Bronislavem nepřítele vyhnali ze země i ze sousedního království. Královna povolala svou dceru zpátky. Určila, že se po korunovaci mladého krále Amálka stejně jako její sestry stane nevěstou některého ze statečných rytířů nebo spojenců z jiných království.
Děvčata se lekla. Jak to teď udělat? Nesmějí přece nikoho urazit tím, že by princezna odmítla svatbu, ale vdávat se v cizím těle také není správné. K tomu je těžké souhlasit se svatbou, když ani jedna nevěděla, kdo by měl být tím ženichem. Společně přemýšlely, jak to udělat, až je napadlo jít ke skřítčímu králi.
Zavřely se v převlékárně jako kdysi Amálka, seděly a vzdychaly. Navíc sem ale přinesly talířek se sladkou kaší, jak se to dělávalo na hradě. Za chvilku skutečně přiběhl skřítek a smál se, jak jsou důvtipné. Zavedl je ke králi skřítků obě. Ten je vyslechl a k překvapení dívek se zatvářil přísně.
„Copak žádáte? Myslíte si, že se takovéhle kouzlo může jenom tak změnit? Kdepak, milé princezny, ještě zbývají celé čtyři týdny! Jen se vraťte na místa, která jsem určil, a poraďte si samy.“
Ukázal prstem na Amálku, která tady na chvilku měla zase svou tvář a tělo:
„Ty, Amálko, možná lituješ, že tě pokládají za hloupou. Je tedy nejvyšší čas přemýšlet, jak z té bryndy ven.“
Potom se otočil k Anastázii:
„Ty, Stázinko, jsi vždycky snila o tom, jaké by to bylo, žít v přepychu na zámku, užívat si ve zdraví plesů a radovánek. Je správné, abys poznala také odvrácenou stranu života princezny.“
Děvčata na sebe pohlédla. Měla obě pláč na krajíčku. Amálka uviděla, že Stázinčina tvář rychle bledne. Jako kdyby se jí s duší vrátila ta těžká nemoc! Objala ji a cítila, jak se o ni slábnoucí přítelkyně opírá.
Tehdy si Amálka vzpomněla, co kdysi král skřítků řekl: že Stázinka po návratu do svého těla zemře. To je kruté! Polkla slzičky, statečně zvedla hlavu a králi skřítků odpověděla:
„Králi skřítků, já nevím, jestli na něco přijdu, ale chci tě požádat o něco důležitého. Moje duše posílila zdraví Stázčina těla, ale co bude za ty čtyři týdny? Prosím, pomoz jí, ať může po návratu domů zůstat silná a zdravá, jako teď.“
Král skřítků se zamyslel.
„Dobrá, splním ti ještě tohle přání, pokud obstojíš. A protože přání se mají plnit po třech, jedno smí mít i Anastázie. Pověz, co by sis přála ty?“
Stázka pokrčila rameny.
„Nevím, králi. Princezna dvakrát chtěla to, co bych si přála já sama. Nevím, čím bych jí prospěla já. Smím si svoje přání rozmyslet?“
„Jsi moudré děvče, Stázko. Až budeš vědět, co si přát, přijď za mnou. Cestu znáš.“
V převlékárně se obě děvčata kouzlem ocitla tak rychle, jako kdyby se jim to celé jenom zdálo. Zase byly vyměněné. Co teď?

* * *

Jak král skřítků určil, bylo na Amálce, aby něco vymyslela. Napadlo ji, aby šla za paní rytířkou a zeptala se jí, co si myslí o princezně a jejích vdavkách. Vždyť je ze všech nevěst opravdu nejmladší!
„Co by bylo? Je krásná a milá. To ženichovi bude stačit. Vždyť je navíc princezna! Princezny se jinde vdávají mnohem dříve, než v šestnácti nebo sedmnácti letech.“
Amálka se lekla. Najednou, jako kdyby jí to někdo pošeptal, zeptala se znovu:
„Maminko, a vy byste chtěla takovou nevěstu pro Bronislava? Aby mu stačilo, že je krásná a milá. Je přece velký hrdina, vedl princova vojska, sousední král mu daroval velké panství, ale princezna by tam nikoho neuměla ani pozdravit.“
Rytířka se lekla.
„To máš pravdu, dítě moje! Možná by královnu napadlo Bronislava odměnit rukou své dcery. Povídá se, že její starší sestry už mají domluvené ženichy, ale toho Amálčina královna ještě neprozradila. Pravda, princezna je hodná a mám ji opravdu ráda, ale to u panstva nestačí. Měla by se honem spoustu těch vznešených věcí naučit, jinak bude nešťastná a to by pro našeho Bronislava nebylo dobré!“
Od rytířky šla Amálka poprosit o slyšení u královny. Měla na paměti, že nesmí prozradit ani slůvkem, že není obyčejná rytířská dcerka. Zatím se s matkou potkávala jen mezi ostatními dvořany, kde bylo lehké se uklánět a tvářit uctivě. Nyní ji královna matka přijala o samotě. Byla v černém, stále ještě oplakávala svého manžela, ale přitom musela řídit běh země. Amálka v tu chvíli pochopila, kolik má asi její maminka starostí. Kdyby ji tak mohla obejmout, jako se to dělá v rytířské rodině!
„Copak tě ke mně přivádí, děvče? Snad tě moje dcera neposílá kvůli nějaké hlouposti?“
Amálku to zamrzelo, ale uklonila se znovu a sklopila oči.
„Výsosti, všichni mluví o tom, že brzy provdáte všechny dcery, ale Amálie se doslechla, že přes svou krásu nebude tou správnou odměnou pro žádného rytíře. Všichni říkají, že je hloupá a ji to hodně mrzí,“ smutně dodala. Královna přikývla.
„Ano, je to tak. Moje dcera nic důležitého neumí, ale přesto si myslím, že za poslední měsíce ve tvé společnosti trochu dospěla. Je to tedy i tvoje zásluha, Anastázie, a jsem tomu ráda. Určitě jsi však nepřišla jen proto, abychom si povídaly o tom, jaké mám já nebo Amálie trápení.“
Amálku královnina slova bodala jako jehly. Tolik by chtěla svou matku potěšit! Vyhrkla:
„Prosím, dopřejte princezně ještě trochu času. Je přeci tak mladá! Pět nebo šest týdnů, aby se naučila alespoň trochu mluvit nějakou cizí řečí, osvojila si, co princezna musí umět. Já budu s ní a pomůžu jí. Už si spolu i čteme a…“
„To velice ráda slyším! Opravdu jsi ta nejlepší družka, jakou mohla mít. Budiž, přijímám tvůj návrh a hned zítra ustanovím, co se budete učit. Musíte to ale dokázat přesně za čtyři týdny! A nechci slyšet ani jednou, že jste odmlouvaly nebo se protivily učitelům! Teď můžeš jít. Jestli se to Amálii nebude líbit, vyženu ji.“
Amálii vyhrkly slzy do očí nad tou přísností, ale hned ji potěšilo, že jim královna určila právě ten poslední měsíc. Správně ji předtím napadlo, aby chtěla delší čas, než potřebovala, takže když z něj královna matka ubrala, stále ještě se svatba odkládá, až bude Amálka Amálkou!
Přesto se začala bát, zda obstojí. Už se s Anastázií opravdu učila, ale bavilo ji jenom něco. Stázka jí příliš pomoci nemohla, všechno učení pro ni bylo úplně nové. Jenže pokud Amálka obstojí, splní král skřítků druhé přání a Stázku úplně uzdraví. To by byla věc! Něco takového by možná ani Amálčiny sestry nedokázaly, i když si jedna dopisuje s učeným alchymistou a druhá s ještě učenějším filosofem.
Na druhý den musely dívky vstát už za úsvitu, už od rána měly napilno. Přišly těžké časy. Ani Stázku učení mnohdy nebavilo, ale Amálka se snažila za obě. Bála se, aby král skřítků nemohl říct, že neobstály. Nechtěla Anastázii ztratit, ale pamatovala, že nesmí nic prozradit. Stále přítelkyni utěšovala, že ani jí se to trápení neztratí. Vždyť je dnes hezčí, než většina zdejších urozených slečen a s vychováním, jaké jim teď vtloukají do hlavy, bude brzy žádaná nevěsta.
„Vždyť nejsem princezna, Amálko, já budu žít na nějakém hradě. K čemu mi tam bude dvorský tanec nebo latina?“
„Stázko, já přece vím, že se vyznáš ve vedení hospodářství, umíš lovit a znáš spoustu věcí, co jsem se u vás ještě nenaučila. Jenže dnes už nejsi obyčejná rytířská dcerka, jsi družka princezny a budeš mou dvorní dámou. Vydrž to, prosím, kvůli nám oběma, aby král skřítků neřekl, že jsme selhaly.“
Stázka si připomněla, za co již Amálce vděčí, a zahanbeně se pustila znovu do učení. Vzpomněla si, že jí Amálka u skřítka vyprosila i zdraví, když si dokážou poradit. Co by si ale měla přát ona sama, to ještě nevěděla. Na to je čas, usoudila. Vždyť nejdřív musejí završit celý rok té kouzelné výměny!
Tak se společně dívky povzbuzovaly a navzájem chlácholily, kdykoliv je popadla úzkost nebo přišla královna matka a přísně zkoušela. První týden nebyla příliš spokojená, ale pochválila je za píli. Druhý týden viděla, jak jsou unavené, protože ještě dlouho po setmění cvičily cizí mravy, ale uznala, že už něco umí. Třetí týden si nechala číst z latinské knihy. Zkoušela jenom domnělou princeznu, ale Amálka v duchu překládala každé slovo a měla velikou radost. Vůbec jí nevadilo, když se Stázka několikrát zakoktala. Vždyť ta se vdávat nebude. Nebude muset, dokud nebude chtít.
Povzdechla si. Pozapomněla, že s návratem do svého těla přijde ještě ta veliká povinnost stvrdit svou rukou královské přátelství. Tak to bývá, každá princezna musí plnit své povinnosti. Který z rytířů, knížat, hrabat a princů to bude? Dokáže ho mít ráda stejně, jak to píšou ve starých příbězích? Slyšela, že se její sestřičky obě zamilovaly a na svoje svatby se těší.
Královna, jako kdyby slyšela Amálčiny myšlenky, po té těžké zkoušce děvčatům oznámila, že začínají velké slavnosti korunovace. Nyní budou obě chodit do společnosti. Procvičí se ve vznešeném vystupování a také všem ukážou, že z těch dětských způsobů a hlouposti princezna Amálie opravdu vyrostla.
„Také ty, Anastázie, můžeš pomýšlet na to, že o tvou ruku požádá některý urozený pán. Za to, jak věrně stojíš po boku mé dcery, si zasloužíš dobré věno.“
Obě se uklonily a děkovaly. Královna je poslala do zahrad, aby si trochu odpočinuly. Tam je potkal Stázinčin bratr Bronislav. Pozdravil princeznu a objal Amálku, až celá zrudla. Nemohl vědět, že to ve skutečnosti není jeho sestřička. Pochválil, jak jí to sluší. Potom se uklonil princezně znovu a poděkoval, že si vybrala za družku právě jeho Anastázii.
„Nikdy jsem nepochyboval o vašem laskavém srdci, princezno.“
Amálka zrudla a málem se prozradila. Stázka rozpačitě odpověděla, že naopak ona vděčí Bronislavově rodině za mnoho šťastných dní na hradě. Obě se červenaly, bylo jim nepříjemné lhát. Ale to už tu byly obě princezniny dámy a vysvětlily Bronislavovi, že není vhodné s dívkami mluvit o samotě, i když je Anastázie jeho sestra.
„Princezna má před svatbou a neznáme jméno ženicha. Nebylo by správné, kdyby si mohl myslet, že jste nějací přátelé.“
Amálka si vzdychla. Zase o ní rozhodovaly! Jako rytířská dcerka ale mohla něco dámám odpovědět.
„Můj milý bratr princezně pouze poděkoval. Sám mladý král si jej váží, a proto se jistě nikdo nemůže zlobit dnes ani v budoucnu, že se potkali v zahradě, kam princeznu poslala sama paní královna.“
Stázka se usmála a přikývla.
„Je to tak, mé vzácné dámy. Jsem vskutku šťastná, že právě nyní mohu osobně pozdravit rytíře, který tak statečně bojoval po boku našeho krále.“
Podala mu ruku a Bronislav ji políbil. V očích mu zajiskřilo radostí a smíchem, když viděl, jak se dvorní dámy tváří nespokojeně. Rychle se rozloučil a dámy dívky odvedly k dalšímu učení. Tentokrát musely poznávat různé květiny a stromy v zahradě a to obě uměly velmi dobře.

* * *

Začal čtvrtý týden učení, poslední v určeném roce té kouzelné proměny. Dívky každý večer přicházely na ples a tančily. Jediný večer stačil, aby dvůr zapomněl na posměšky. Nejmladší princezna byla rázem nejkrásnější dívkou v sále a obě starší princezny se divily, jak rozumně si umí povídat s pány. Mladá královna vlídně rozmlouvala s oběma dívkami a zdálo se, že královská rodina je zase vzorem spokojenosti a štěstí pro všechny kolem.
Také princezninu družku brali pánové do tance. Jedni vyzvídali, jaká princezna Amálie opravdu je, jiní by se s ní chtěli setkat o samotě, ale byli i takoví, kteří obdivovali Bronislavovu sestru. Těm Amálka co nejvěrněji předstírala Stázku, rytířskou dcerku, která už zase jezdí na koni jako vítr a dokonce umí střílet. Anastázie se však pokaždé smála a šeptala Amálce, že skřítčí král je mnohem hezčí a milejší, než všichni zdejší pánové dohromady.
Jen když Amálku o tanec požádal Bronislav a vyptával se své domnělé sestry na princeznu, nevěděla, co povídat. Tančila s ním ale nejraději ze všech. On jediný se jí přece nikdy nesmál za zády. S ním se usmívala tak šťastně, že jí Bronislav žertem pošeptal, že má úsměv stejně krásný, jako princezna.
„Jako byste byly sestry, jako byste k sobě patřily. Tolik jste se spřátelily?“
Jak mu jen odpovědět? Musela mluvit jako Stázka a přece právě před ním se nechtěla přetvařovat.
„Mám ji opravdu ráda. My oba víme, Bronislave, jak to tehdy bylo. Princezna si všimla trápení rytířské dcerky. Princezna nerozuměla důvodům krále ani sester a bratra – a to nám všem pomohlo. Nikdy bychom spolu nemohli takhle tančit…“
„Vždycky jsem věřil, že ji jenom pomlouvají – a měl jsem pravdu!“
Amálce se točila hlava. Bronislav byl tak milý a pozorný! Bylo dobře, že se dívky nejvíc učily v předchozích týdnech, protože nyní to byla Amálka, kdo tu a tam nedával pozor. Zasněně se dívala z okna, vzpomínala na Bronislava a nevěděla, o čem učitelé mluví. Vzpamatovala se až v den, kdy je královna matka naposledy zkoušela a Stázka jí musela napovídat.
„Nu, to nevadí, Anastázie, že ti učení tolik nešlo. Nejsi zvyklá, ale z tebe, Amálie, mám radost! Dokázala jsi, že tě můžeme představit jako princeznu na vdávání.“
Stázka s Amálkou se na sebe podívaly. Teď směla promluvit pouze princezna. Stázka tedy sebrala odvahu a tiše se zeptala:
„Už jste mi, veličenstvo, vybrala ženicha?“
„Ano, vybrala. Už jste spolu několikrát tančili a okouzlila jsi ho. Prozradím ti, kdo to je, až uplyne poslední den těch čtyř týdnů, které jsem určila k vašemu učení.“
Když osaměly, snažila se Stázka vzpomenout, který z pánů by tím ženichem mohl být, ale Amálku to kupodivu přestalo zajímat. Mrzelo ji, že matka pochválila Stázku a ona nic neuměla. Královna sice chválu říkala své dceři, ale byl to přece Stázčin rozum, který předvedl, co umí. Pravá Amálka zase byla hloupá. Povadla, padla na ni najednou taková únava, že přestala věřit, že to celé doopravdy dokáže. Zklame, neobstojí před králem skřítků, neodvrátí zlý osud od Stázky!
„Ach, jsem pořád tak hloupá, zbytečně se trápím! Spousta věcí, které se učíme, mne příliš nebaví, pořád mám strach. Z kouzel krále skřítků a z toho, že nikdy nebudu tou správnou princeznou. Sestry ani bratr si mne zase nebudou všímat. I Bronislav pozná, že nejsem tak chytrá, jako ty.“
Stázka se lekla.
„Co to říkáš? Vždyť už nám zbývají jenom tři dny! Umíš se chovat ve společnosti, tančíš jako víla. Co na tom, že jsi dnes nevěděla, o čem se píše v té knize? Vždyť kniha tu bude i za týden a za měsíc, můžeš si znovu přečíst, co jsi zapomněla. Důležitější jsou jiné věci. To, jak se snažíš, jak jsi vytrvalá, tvoje laskavé srdce. Z celého dvora jsi pro mne tou opravdovou dámou ty jediná!“
Amálce se trochu ulevilo. Přitom si ale přiznala, že by ani nechtěla, aby už ty tři dny uplynuly. Kdyby si mohla sama vybrat ženicha, byl by to jedině statečný Stázinčin bratr, rytíř Bronislav. Jenže i když je dnes Bronislav bohatý přítel krále, možná se bude matce královně zdát málo urozený. Je tak těžké být princeznou!

* * *

Nadešel poslední večer. Všichni se chystali na zásnubní ples nejstarší princezny, všichni nedočkavě čekali, zda královna matka oznámí zasnoubení princezny Amálky. Dívky už byly slavnostně nastrojené, když potajmu donesly do převlékárny talířek se sladkými koláčky a přivolaly skřítka. Král skřítků je přijal ve slavnostně nazdobeném sále. Bylo vidět, že všichni skřítci čekají nějakou velikou událost a velice se těší.
„Pověz mi ty, Anastázie, obstála princezna, splnila své úkoly?“
„Splnila, veličenstvo. Vymyslela lhůtu, která nás velice vyčerpala, ale teprve dnes večer se Amálka bude zasnubovat.“
„Ano, slyšel jsem, že jste se pilně učily, že jste se navzájem podepíraly, když vám docházely síly. Pověz, Anastázie, nikdy tě nenapadlo, že by bylo lepší, kdybyste zůstaly na svých místech, kam vás kouzlo poslalo?“
Anastázie zavrtěla hlavou.
„Snad jen v prvních dnech, veličenstvo. Nikdy jsem nepoznala takové pohodlí a krásu. Ale také jsem věděla, že je to jenom na rok – a ten se mi zdál brzy velice dlouhý. Proto jsem uprosila krále s královnou, aby pozvali mé rodiče a Amálku na zámek. Stýskalo se mi.“
Král skřítků spokojeně přikývl.
„To rád slyším. Přání princezny Amálky jsem nevyhověl jen tak z rozmaru. Chtěli jsme odměnit i tvou péči o moje skřítky hospodáříčky. Kouzlo ti dopřálo čas radostí, přátelství, ale také ty jsi musela projít zkouškou, která rozhodne o dalším tvém životě.“
Dívky se na sebe podívaly a Amálka chytla Stázinku za ruku.
„Jsem s tebou a nic se ti nestane,“ zašeptala.
Král se usmál.
„Moje kouzlo jsi potřebovala, Amálko, ale teď jsi silnější, než já?“
„Věřím tvému slovu, králi. Já svoje dodržela.“
„Opravdu? Anastázie, pověz nám, skutečně nevíš nic o naší úmluvě? O tom, že je tvůj čas vyměřený, ale pokud obstojíte tam nahoře, pomohu ti žít dál?“
Anastázie zbledla. Chvíli zaraženě mlčela, vyhrkly jí slzy do očí. Potom se otočila k Amálce a objala ji.
„Tak tys bojovala i za mne! Na sebe jsi tolik nemyslela, ale kvůli mně jsi musela mnoho překonat! Já dobře vím, jak těžké to bylo, když jsem na chvíli žila tvůj život. Děkuji ti za všechno, milá Amálko!“
Potom se otočila ke králi skřítků.
„Věděla jsem, že přede mnou není mnoho dnů a proto jsem se těšila z každého, který jsi mi kouzlem proměnil. Mám nyní také přání. Můj bratr Bronislav má Amálku rád, ale chtěla bych, aby o její statečnosti a našem přátelství věděl. Aby ji znal a miloval, jak si Amálka zaslouží. A aby mohli být spolu, až já odejdu.“
„Ne, Stázičko, ty nám nesmíš umřít, prosím tě, přej si honem delší život, lásku pro sebe!“
Amálka se rozplakala. Král povstal a rozhostilo se ticho.
„Ani král skřítků nemůže změnit osud tak, že přičaruje někomu další život, když svíce lidského osudu dohořívá. Smím si však vybrat nevěstu, která je milá mému srdci a která osvědčí před mým lidem laskavost, jaká je ve světě lidí výjimečná. Stázinko, žádám tě o tvou ruku. Budeš po mém boku vládnout celé říši skřítků a také mi budeš smět napovídat, jak pomoci některým dobrým lidem.“
Stázinka zaváhala, Amálka ji postrčila.
„Vždyť se ti dávno líbí, jen to přiznej!“
Anastázie se začervenala a přikývla. Podala ruku králi skřítků a všichni vypukli v jásot.
„Nyní odejděte na slavnost. Až skončí, přijedu si pro svou nevěstu a splním její přání.“

* * *

Byl to nádherný ples, obě dívky tančily jako víly a zářily štěstím. Amálka byla Amálkou, Anastázie Anastázií. Princezna byla spokojená, že její přítelkyně bude někde nablízku a jistě šťastná. Sice věděla, že se jí bude po Stázince stýskat, ale mnohem důležitější je, že si ji král skřítků odveze a bude ji chránit a opatrovat ve své říši.
Jen matka královna byla nějak bledá a vážná. Stále častěji se za ní Amálka otáčela. Zdálo se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Amálie využila chvilky a přitočila se ke své mamince. Už konečně směla, už měla svou podobu a ten léčivý úsměv s ďolíčky ve tvářích.
„Maminko, jste unavená?“
„Jsem, dceruško. Moc bych si přála, abys bez odmlouvání přijala moje rozhodnutí. Abys věřila, že jsem pro tebe vybrala ženicha, který je čestný, statečný a spravedlivý, i když se ti možná nebude zdát moc urozený. Prosím tě, nevzpírej se a podej mu ruku.“
Amálie se skoro rozplakala. Myslela na Bronislava, ale věděla, že si princezny manžely podle srdce nevybírají. Královna pokračovala:
„Jsem nemocná, velmi unavená. Chci, abyste vy všichni, všechny mé děti, žili spokojeně, než zavřu oči. I proto tě chci zasnoubit, i když jsi opravdu hodně mladá. Věřím ale, dokážeš v životě obstát lépe, než jsme si mysleli.“
Amálka matku pohladila po ruce. Podívala se jí do očí, a i když se jí trochu třásl hlas, odpověděla:
„Maminko, já mám ráda rytíře Bronislava, ale poslechnu vaše přání a naučím se mít ráda toho, koho jste mi určila. Nezklamu vás, dnes večer určitě ne, to slibuji.“
„Děkuji ti, holčičko moje nejmilejší.“
Královna políbila Amálku na čelo, usmívala se a radostí docela zrůžověla. Pro Amálku to bylo nejsladší vyznamenání, i když ji srdce bolelo. Odběhla na chvilku ze sálu, aby se uklidnila a zase mohla rozdávat úsměvy. Je to jako dřív, pomyslela si. Opět budou všichni spokojení, ale vůbec nepoznají, co je za tím úsměvem. To jenom skřítci poznají, když se Amálka v převlékárně tajně rozpláče. Nezůstala tu dlouho sama. Mladá královna, bratrova žena, ji tu zahlédla. A přišla blíž.
„Amálie, pročpak netančíte? Myslela jsem, že milujete slavnosti a smích.“
„Já jsem si to myslela o vás, sestřičko. I když můj bratr král raději loví, než tancuje.“
Mladá královna si vzdychla.
„Mezi naše povinnosti patří být stále spokojený a veselý, usmívat se, i když nám není do zpěvu. Dnes poprvé vidím, jak jste vážná. Čeho se bojíte? Obě starší princezny se na svoje zasnoubení těšily.“
„Ony věděly, koho jim maminka vybrala. Já si ale podle svého srdce vybrat nesmím.“
„Ó, to je zlé! Moje milá, jak jste to dokázala skrývat? A já jsem věřila, že jste jenom tak hloupoučce, dětsky veselá! Přitom se sama pamatuji, jak dlouho mne učili usmívat se, i když bych radši utekla a plakala. Nebojte se, nic není ztraceno, jsou to jen zásnuby. Pojďme zpátky do sálu. Buďte dál statečná a všechno se v dobré obrátí, věřte mi.“
Objaly se a Amálka poznala, že našla novou přítelkyni. Tančila potom s mnoha pány i s Bronislavem, než se o půlnoci ozvaly fanfáry. Všichni napjatě čekali, co důležitého jim jejich vládci oznámí. Vědělo se, že bude oznámeno, kdy začnou svatby nejstarší princezny, ale všichni byli zvědaví hlavně na jméno ženicha nejmladší princezny. Nejdřív ale král zavolal před svůj trůn rytíře Bronislava.
„Můj věrný příteli a druhu, neznám schopnějšího diplomata, válečníka a spravedlivého muže, než jakým jsi ty. Proto ti svěřuji úřad správce země a strážce královských pečetí. Zároveň tě povyšuji do knížecího stavu.“
Všichni začali provolávat slávu, pážata přinesla na sametových poduškách veliký zlatý řetěz s královským znakem, klíčem od komory s listinami a skřínku s královskými pečetěmi. Král sám příteli položil řetěz kolem krku a objal ho. Potom všichni nového knížete obstoupili a blahopřáli mu, dokud znovu nedal král zaznít fanfárám.
„Celá královská rodina ti chce, kníže Bronislave, vyjádřit svou přízeň. Proto jsme se rozhodli přijmout tě mezi nás.“
Nastalo ohromené ticho, nikdo ani nedýchal. V sále se po sobě lidé ohlíželi, ale nevěděli, co tím král myslí. Ten vzal za ruku svou nejmladší sestru a přivedl ji před přítele.
„Přijmi ruku naší milé Amálky a buď jí tím nejlepším manželem, jakého jsme jí mohli nalézt.“
Amálce se zatočila hlava. Podala ruku Bronislavovi a viděla, jak se jeho oči rozzářily.
„To mohu slíbit s nejčistším svědomím, můj králi.“

* * *

Tak skončilo trápení hloupé princezny a její snaha změnit to, co pokládala za špatné. Přece jen bude žít s člověkem, kterému věřila a který naopak uvěřil, že je lepší, než o ní ostatní smýšlejí. Opět byli všichni spokojení, že se šťastně usmívá a Bronislav jí při tanci pošeptal, že už dávno uměl poznat, kdy ji něco opravdu těšilo – a že těch jiskřiček v očích hodně ubylo před rokem, když chtěla pomoci jeho sestřičce.
Ach, Anastázie, to byl přece jenom stín tohoto večera! I když se maminka královna na Amálku spokojeně usmívala, že jí vybrala správně ženicha, i když se z jejich štěstí radoval bratr král s mladou královnou a starší princezny, přece jen se blížil konec slavnosti.
Anastázie Amálce štěstí přála, stejně jako bratrovi, o kterém dávno věděla, jak je zamilovaný. I ona však trochu pohasla, kdykoliv pohlédla na hodiny. Blížilo se loučení. Jediný, kdo jí rozuměl, byla Amálka, která i ve svém štěstí tu a tam Stázince stiskla ruku. Rozuměly si beze slov.
Odbila třetí hodina po půlnoci, královna matka se rozhodla odejít do svých komnat. Hudba ještě hrála, ale lidé se už loučili, povídali si o všech novinkách. Tehdy zavanul silný vítr, otevřela se všechna okna. Bronislav objal Amálku, ta natáhla ruku po Stázince. Všechno ztichlo.
Když se Amálka rozhlédla, viděla, že k nim od trůnu míří udivený bratr král, jeho královnička i obě sestry, jejich ženiši – a z druhé strany sálu rytíř s rytířkou. Byli totiž jedinými, kdo se tu mohl pohnout. Náhle se dveře sálu otevřely a dovnitř vstoupil bohatě oblečený pán v královském plášti a s korunou. Amálka hned poznala krále skřítků. Postavila se vedle Anastázie a společně jej pozdravily. Ten se uklonil Anastáziiným rodičům. Potom, jak tomu má být, představila Amálka krále skřítčího králi lidskému.
„Vítej v našem světě, králi. Čeho si žádáš?“
„Přišel jsem pro svoji nevěstu, milou Anastázii. Plním také přání své nevěstě, která chtěla, abyste právě vy všichni, které má princezna Amálie ráda, věděli, že mé nevěstě svou odvahou a statečností darovala mnoho šťastných dnů a zachránila život. Dokázala mlčet o všech tajemstvích a prokázala, že je úplně jiná, než jste si mysleli.“
Královská rodina se podivila, ale Bronislav na svou nevěstu pohlédl s vděčností a láskou. On dobře věděl, jak moc byla Stázinka nemocná a jak málo dnů jí zbývalo. Rozuměl také tomu, co král skřítků neřekl: že již končí vyměřený čas jeho sestřičky a snad právě díky Amálce smí odejít do říše kouzel. Král skřítků přikývl Bronislavovým myšlenkám a znovu se obrátil ke královské rodině:
„Budiž vám a všem lidem již navždy zřejmé, že dobrota srdce, laskavost a vlídná slova nejsou projevem slabosti nebo hlouposti. Nenechte je udusit dříve, než se mohou stát projevem veliké síly. Kdo v ni věří, kdo věří dobrému srdci, způsobí i zázraky.“
Potom se král obrátil k překvapeným rodičům Stázinky a vysvětlil jim, že svou dceru budou smět v jeho říši navštívit. Dovolil, aby se Anastázie se všemi naposled objala, popřál Bronislavovi a Amálce hodně štěstí, zvedl Stázinku do náruče a zmizel, jako kdyby se lidem všechno jenom zdálo.
Hudba zase hrála, dvořané si povídali, jen stará rytířka plakala, že jí dcera tak najednou zmizela. Bronislav svou nevěstu políbil a přísahal, že nikomu nedovolí pochybovat o tom, jaký v ní získal poklad. Amálka nemusela říkat nic, všechnu lásku a radost vyčetl z jejích očí a nejkrásnějšího úsměvu, jaký kdy uviděl.
Amálka se dočkala všeho, po čem dlouho toužila. Cítila, že ji mají všichni její milí opravdu rádi. Třebaže pořádně nevědí, co se stalo, dívají se na ni s úctou a uznáním. Jakže to před několika dny říkala Anastázie? Z knih se může učit dál, ty nezmizí. Zato chvíle, kdy dokazovala sílu svého odhodlání a dobroty srdce, ty byly nejdůležitějšími v životě.
Tak si to také v tom království zapsali do veliké knihy zlatými písmeny a předávali si tu moudrost z pokolení na pokolení, dokud příběh hloupé princezny nezapadl prachem. Snad jen těm skřítkům hospodáříčkům lidé ještě dnes dávají něco dobrého na zub.
Prý tu knihu už dlouho nikdo neviděl a příběh Amálky je pouhou pohádkou. Možná tu velikou, hodně malovanou knihu zase někdo najde, opráší, přečte. A možná dokonce pochopí, že skrývá stále platnou pravdu.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Pak že už tu všechno bylo a že jsou obory a odvětví, kde se už nedá nic nového vymyslet. A ono ejhle, někdo vymyslí novou pohádku. A navíc hezkou.