O Popelce

2

Byl jednou jeden velmož a ten se podruhé oženil. Vzal si ženu, nad niž nebylo na světě nadutější a pyšnější. Měla dvě dcery a ty byly ve všem po ní. Muži zůstala po nebožce jediná dcera, laskavá a hodná, nikde byste takovou nenašli; byla po mamince, po nejhodnější ženě na světě.“ Charles Perrault

Dalo se čekat, že zase zapomene. Nettoyageur Admé se s povzdechem pustil příprav na sanitární den. Sotva však přepnul první systém do spacího režimu, zablikalo na recepčním pultu návěstí se šifrou „CEND“. Na vyhlazené tváři štíhlého, drobného muže neurčitého věku se zelenými vlasy se objevil spokojený úsměv. Pozdě, ale přece! Od dveří letěl její udýchaný hlas:

„Ještě ty svý hejblata nevypínejte, Admé! Už jsem tady, už se svlíkám, už sebou praštím… Jé, tohle tu máte nový, že jo?“

Muž znaleckým pohledem přelétl ošuntělou postavu bohaté dědičky a obchodnice Anabel, která se přiřítila k jeho recepci. Po pozdravu se čile zajímala o novinku, které se jentaktak stačila vyhnout. Zatímco obcházela vejčitý kokon nového zkrášlovadla uprostřed přijímací haly, stanovil bleskovou diagnózu jejího zjevu a potřeb.

Zase nespala alespoň dva dny, pleť zešedla. Ani moc nepila, ale ocenil, že do sebe viditelně přestala cpát multivitamíny a energetika. Spokojeně zaznamenal, jak dívce povyrostly vlasy. Tentokrát ji musí přesvědčit, aby je nechala být. I když to znamená, že je nutně alespoň jednou denně pročísne hřebenem. Ach ne, Anabel a její péče o zevnějšek! Povzdychl, neboť tady vytušil značné obtíže, ale jinak spokojený s výsledkem prohlídky přikývl:

„Vidím, že jste si moje rady vzala k srdci. Mám z toho radost stejně velikou, jako z tohoto prototypu. Není to ještě součást provozu, potřebuje doladit programování. Nechal jsem Cendrillon přijet sem, protože očekávám, že i když sem přece jen přijdete, moje tajemství zůstane v bezpečí.“

„Jé, Admé, zase něco francouzsky? Zní to fakt dost hezky, to bude trhák, i kdyby je to lidi jenom dusilo. Má to nějakej přímej buněčnej účinek? Přeprogramujete tím konečně celulitidu naší mamá? A proč je to tak široký, jako pro dva?“

Admé se poškrábal na nose. Anabel francouzsky neumí. I když s obdivem přijala jeho taktiku francouzského podniku, skvěle zabírající na snobskou společnost vyšší střední vrstvy, mohlo by jí jméno nového přístroje přece jenom vyrazit dech. Po chvíli zkroušeně přiznal:

„Název se buněk vůbec netýká, slečno. Můj nový systém se vlastně jmenuje Popelka. Na celulitidu vaší mamá, obávám se, nic nového nemám a dlouho mít nebudu.“

„Počkat, Popelka? Dóóóbrý! Ech… Hm…Prozraďte mi, je to podle tý pravěký pohádky nebo už je fakt zpracovaný využití aktivního popela z toho kráteru po meteoritu ve dvaatřicátým?“

„Vám, slečno Anabel, prostě nic neunikne. Odkdypak se ale právě VY zajímáte o novinky v kosmetické a očišťovací sféře?“

Dívka se zasmála.

„Ta sedla! Jó, dostal jste mne, Admé. No, kosmetický a zkrášlovací trh se nám poslední dobou začíná zajímavě hýbat. Myslím, že na něco přišli, ale všichni jsou děsně tajemní. Víte, co jako myslím. Všichni dělaj´, že ostatní mají jasno, o čem je řeč. Jenže já plavu a nechytám se. Nevíte o tom něco? Smím?“

Když nic nenamítal, přistoupila k namodralému oválu a nesměle se ho dotkla. Admé si oddechl, nevztáhla to na sebe. Možná už ani neví, jak podobný osud s tou pohádkovou kráskou má. Znovu se podíval na zlatavý porost na Anabelině hlavě a spokojeně mlaskl. Dívka vzhlédla, v zelenkavých očích se jí uznale blýsklo.

„Příjemnej matroš, úplně láká. Ať to dělá cokoliv, znám nejmíň tři ženský, který do toho hnedka vlezou celý divý.“

Spiklenecky na Admého mrkla a zasmáli se. Měl rád její smích, který jakoby nepatřil k jinak neuhlazené mluvě. Co on se s touhle mladou dámou už natrápil! Samozřejmě, poněkud chápal, že je to součást jejího uvolnění po hodinách a dnech diplomatické obchodní konverzace. U něj Anabel odhazuje slupku nebo si to přinejmenším myslí.

Dobře si uvědomoval, že právě on, Admé, je jediným dívčiným přítelem, s nímž takto volně hovoří. Bohužel zcela přehlíží, jak on ty její výrazy opravdu nemá rád, jak se tím pro ni obětuje. Nezanedbatelnou stránkou dívčina humpoláctví je totiž fakt, že právě na něm Anabel trénuje samozřejmost mluvy, kterou doma s chutí popichuje nevlastní mamá a nafrněné sestry. V obchodním styku už i Admé zažil, jak je střídmá, spisovná a možná upjatější, než většina androidů v jejím postavení. Jenže ona není android a sebeovládání má takřka nelidské.

„Ještě vám na to nepřišli?“

Anabel skončila s průzkumem předmětu a svou pozornost přenesla na majitele očistného komplexu. Bylo jí jasné, že se Admé šikovně vyhnul přímé odpovědi na funkci Cendrillonu, ale nechala to být. Dnes působil poněkud přirozeněji, živěji, nepřipomínal androida uprostřed cesty mezi mužem a ženou. Sálalo z něj nadšení, kterému Anabel rozumí. Má novou hračku, ale pravděpodobně si není jistý účinkem. Zase všechno zkouší a prověřuje, v tomhle je opravdu zodpovědný a spolehlivý, takzvaně stará škola. Je čas tomu lišákovi zalichotit.

„Jó, musím vám poděkovat, Admé! Sehnal jste mi tehdy skvělej program. Akorát by nikdo neuvěřil, že ta upjatá koza v hologramu jsem zrovna já. No, byla to tehdy fuška celý točit a není sranda hlídat jednotlivý bloky rozhovoru a příkazů, ale jsem fakt ráda, že jste mě překecal. Mám bezva leháro, pohodlně se můžu rozvalit, nohy strčit třeba až na stůl, ale přitom konferovat na úrovni vlád. Zrovna dneska jsem vyfoukla Maronům dost dobrej kšeft. Bylo mi divný, že si toho nevšimli, tak jsem měla docela vítr a jistila se o sto šest. Jo, byla to fuška, ale přesně tohle miluju!“

Tváře jí hořely, rozkládala rukama. Admé přimhouřil oči.

„Že by v tom byly Paulovy zásnuby?“

Anabel znejistěla. Společenské drby vůbec nemusela. Jak o nich mamá nebo sestry spustily, vždycky se okamžitě potřebovala usilovně drbat po celém těle. Copak na to Admé zapomněl? Lehce se naklonil a nevtíravě napovídal:

„Maron, Paul. Budoucí šéf impéria, zkrátka korunní princ. Dámy se ještě nezmínily? Je to novinka horká sotva tři hodiny.“

Anabel se podrbala nad spánkem. Admé nehnul ani brvou, když se jí pod prsty uvolnilo několik šupinek dlouho nečištěné kůže. Za hladkým, leč čistotou se neskvícím čelem probíhala detailní uzávěrka veškerých záznamů komunikace z posledních hodin. Admé nerušil, decentně počkal, až její výkonný mozek všechny detaily utřídí, sladí a vyhodnotí. Během sedmdesáti vteřin měla jasno.

„Jo tak proto! Něco novýho je v luftě, to jo. Vyskočil mi požadavek na krytí výdajů. Zadaly to do reprefondu a přidaly poznámku, že jde o událost století. Myslela jsem, že kecaj´ jako vždycky. Ale měly štěstí, ty cajky jsem jim sehnala docela originální v Malajsii a nejdražší je na nich doprava. Teď se hrabou v dokumentaci a hádají, co si která vezme. Hm. Takže ty dva kontejnery hadrů a doplňků možná nemusejí stačit…“

Admé se pousmál, ale v duchu zašklebil. Výdaje na reprezentaci pily Anabel krev od chvíle, kdy před lety převzala otěže rodinné firmy. Jen a pouze svého majetku, zatímco vdova po jejím otci a dvě nevlastní sestry před světem figurovaly jako skutečné majitelky. Nechaly se živit a hýčkat geniálním dítětem, které od třinácti pracuje s výdrží dvou specializovaných androidů. Během sedmi let všichni dokonale zapomněli, že existovala jakási malá Anabel, děcko s doktoráty z ekonomie, politologie, práv a už tehdy specialistka na volné trhy.

Byla podivným úkazem ve vrstvě, kde mají dívky jediný úkol, tedy vyrůst zdravě a být schopné donosit alespoň jednoho výkonného a inteligentního dědice manželově rodině. Ovšem, samozřejmě, patří k dobrému tónu vystudovat a získat nějaký titul, ale obvykle se to dívčí nadělení povdává už během šesti měsíců po promoci. Proto existují ve firmách pouze stážistky a nikoliv mladé ženy v jakékoliv trvalé pracovní pozici. Samozřejmě od střední třídy výš. O lidech zdola se v těchto souvislostech nemluví, ti se sotva stačí reprodukovat a uživit.

Snad proto se rychle přestalo mluvit také o samotném zaměstnání Anabel a nevhodný výstřelek podivínského pana Steina vůči zvyklostem byl odsunut daleko mimo vhodná témata ke společenské konverzaci.

„Snad bude skutečně vhodné, poohlédnete-li se ještě včas po nějakém dalším výprodeji. Zásnuby pana Paula Marona se odehrávají po velice dlouhé době. Navíc jsou pro zaběhnutý společenský úzus poněkud novátorské. Nebo velmi staromilské, těžko povědět.“

„Šmánkote, to snad ne,“ vyděsila se upřímně Anabel. „Co tomu výkvětu společnosti vlezlo do palice? Mladej pán snad netuší, k čemu existujou geňáky? Do prkýnka dubovýho, to je takovej problém vytáhnout ze sítě kompletky kdejaký nány, co geneticky vyhovuje?! Každá by zachrastila kostma a byla poctěná, dostat se k Maronům do hnízda. Jak já k tomu ale přijdu?! Dyk já tu jeho srandu musim platit!“

„Je to Maron, slečno. Kdo jiný, než on, si může dopřát volbu manželky podle doplňkových kritérií?“

„Ehe? To jako co?“

Admé se rozhlédl a ztišil hlas.

„Důvěrné zdroje tvrdí, že se chce zamilovat. Setkat se nezávazně s mnoha dívkami a vybrat mezi nimi jedinou, ke které se na první pohled vzplane.“

„Cha, na první pohled! A potom mu doma vyloupnou voči nebo co?“

„Nikoliv. Bude se té vyvolené dvořit a získá její náklonnost a budou šťastni jako jeho otec s matkou, dědeček s babičkou a vůbec všichni Maroni před nimi.“

„Á jéje. Všecko je mi jasný. Mně bylo divný, že Maroni umírají docela brzo, celý generace kolem padesátky. Nějaká demence nebo tak něco, rodinný tajemství, že jo? Dost likvidující rodový zvyky, řekla bych. No, to ještě užijeme srandy kopec, milý Admé. Radši si už lehnu, ať mě ty vaše brebery voňoupou. To bude tak nejrozumnější, co s tím teď udělám.“

Admé úslužně ukázal na kabinku. Anabel se odešla svléknout a za chvíli se na řídícím panelu objevil signál ulehnutí do boxu. I když byly veškeré hodnoty dívčina organismu zobrazeny v číslech a grafech, majitel očistné stanice si spokojeně olízl rty. Je čistá, je krásná, je dokonalá. Bude ještě víc, jestliže se mu podaří využít příležitosti. Nemůže být náhoda, že se k němu seběhly nitky černého trhu tak šikovně, že svůj Cendrillon dokončil právě teď!

Spustil první fázi procesu, peelingové odstranění povrchových šupinek kůže. Zaslechl slabé chichotání, lechtalo ji to jako vždycky. Však právě u ní si dával záležet, aby růžové kosmetické rybelky oždibovaly veškeré nánosy nečistot z těla co nejněžněji. Tak jemně, jako by to sladké tělo Admé sám vlastní dlaní pohladil.

Zatímco robotické rybelky o velikosti středního nehtu postupovaly od hlavy směrem k nohám, programoval Admé o něco menší injelky. Tihle nažloutlí broučci tentokrát neošetří odkrytou Anabelinu pokožku pouze přírodně mléčnou vrstvou. Admé konečně, pomocí sedmi specializovaných skupin robůtků s různou náplní bodců, zajistí rozkvět dřímající Popelčiny krásy. Cítil se jako dirigent ohromného orchestru. Jako kdyby během úchvatné souhry obřího hudebního tělesa házel na pultíky notový záznam přímo z hlavy. Nejen jako, vždyť Admé takřka slyšel bouřit vlastní verzi Osudové a měnil se v největšího génia umění!

Mírně dívku omámil, aby nerozeznala změnu v proceduře. První vteřina invazivního zákroku injelek zabolí každého. S napětím čekal na sílu reflexní reakce. Ta potvrdí, nakolik nezkušený tenhle organizmus je. Jak se dalo čekat, tělo sebou zaškubalo, Anabeliny paže prudce vylétly k víku. Desítky injelek přitom popadaly, ale hbitě se vrátily na své místo a zařídily, že dívka na kratičkou bolest ihned zapomněla.

„Šikovný holky,“ ujelo spokojenému šéfovi. Sotva se jeho hlas odrazil od okolí, zamračil se. Je přece Admé, navenek úslužný android s francouzským přízvukem a programem. I pro tu malou tam vzadu je zároveň vrcholným estétem vzhledu, chování i řeči. Jeho roky mezi póvlem jsou minulostí, nesmí se nechat strhnout ani takovouto chvílí!

Jenom Anabel ví, že on šidí svět podobně, jako ona sama. Přiznal jí, že ovdověl po příteli, po majiteli skutečného očišťovatelského androida Admého, ale ten zkolaboval dřív, než se dědic vzmohl na lepší klientelu. Admé lidský si obarvil vlasy, přizpůsobil tvář a převzal podnik osobně.

Naštěstí malá Anabel měla už tehdy ponětí o spletitosti lidských vztahů, třebaže její vrstva přísně dbala na klasické párování mužů a žen. Pochopila, dokonce prohlásila cosi o správném životním rozhodnutí a právech – ale hlavně a především: o skutečnosti, že se o všechny ty bohaté ženy stará skutečný cizí muž, taktně mlčela.

***

Anabel se rozmrzele zatahala za vlasy. Nebyla zvyklá nějaké nosit. Jenže Admé tvrdí, že se bude brzy muset nahrát nová sada hologramů, protože ta stará končí. Navíc to sedí i časově, to ona uznává. Androidi přece také stárnou, z místa obchodních ředitelů odcházejí zhruba po pěti letech na nižší vedoucí místa. Bude prý vhodné, aby se pro další roky nechala univerzálně nalíčit a učesat. Paruky a příčesky by hologram prozradil, něco tak trapného nemá Anabel zapotřebí. Její firma potřebuje reprezentanta na úrovni…

Admé to celé pořád vysvětloval a objasňoval kolem dokola, jako kdyby Anabel byla úplně jinou klientkou. Jako kdyby byla naprosto blbá. Argumentoval vždycky strašlivě dlouho, takže přestávala poslouchat a spolehla se, že bohapustě neblábolí. Mohla si zatím myslet svoje. Byl to dobrý trénink, neboť v této chvíli podobně pozorným způsobem naslouchala „mamá“. Na ni stačil starý otcův fígl, který odkoukala: Opakovat sem tam nějaké slovo, které by její štíhlá nevlastní matka mohla považovat za důležité. Jako například nyní:

„…Je to vrchol sezóny, ale to ty asi nepochopíš. Doufám, že tvůj obchodnický mozek rozumí propagaci firmy, společenskému renomé…“

„Renomé je zásadní, to je jasnačka. Projela jsem obchody s módním zbožím, očuchala frmol kolem návrhářů. Ty tvoje kontakty, mamá, byly obsazený už po deseti minutách od vyhlášení pozvánek, ale vyhrábla jsem jistou Filipínku…“

„No to snad ne! FILIPÍNKU! Co TY víš o módě?!“

Anabel ponechala macechu, aby vyjádřila celou škálu své nedůvěry až k čirému opovržení. Potom se pohledem zabodla do její mladistvé tváře a nevzrušeně pokračovala:

„… která v jisté slavné firmě už pět roků navrhuje róby pro dámy z Bahrajnu. Znáš, jak to funguje, ne? Stárnoucí génius bez nápadů zaměstná nadějné mládí a přisvojuje si všechny zásluhy…“

Vychutnala si úžas té věčné dvacítky, měnící se až v nelíčené nadšení. Radši už ale mamá nepustila ke slovu.

„Je – ano, čtyřicet osm minut – na cestě. Odvolávali ji z návštěvy rodičů, takže jsem jí poslala letenku. Věřila bys, že z Bahrajnu si cesty domů musela platit sama? Už jsme spolu probraly základy a společně ověřily, že vám současnej materiál bude stačit na pět akcí. Zbytek doobjednáme podle jejích požadavků. Ještě něco, mamá?“

Už mluvila s jejími zády. Ufff, to by tedy bylo. Anabel konečně může v klidu do kanclu a dělat pořádnou práci. Maron se už vzpamatoval, ale taky se tam něco děje. Od rána jejich nákupy a prodeje vykazují nové znaky postupů. Jestli vyměnili androida ve vedení, udělali zároveň dost podstatnou změnu v jeho naprogramování. Nebo překopali strategii se starým? Že by jí něco uniklo? Vyskytly se nové informace? Anabel cítí začátek potíží a také vlastní vzrušení. Podobná změna se udála ve vedení Toma Industries těsně před jejím nákupem deseti poledních stáčíren pitné vody v Evropě. Na jakou komoditu by tak asi mohli mít Maroni zálusk? Moc toho nezbývá… Prokoukne jim to, dokáže se prstíčkem vloudit, malinkej drobeček pro Steina uhrábnout? Byla by sranda, jednou jim pořádně naklepat zadek!

Anabel zasedla za milovaný velín, sjela poslední změny a potom spustila přímou analýzu. Soustředila se, nechala před sebou proudit čísla a značky ve čtyřech pásech najednou. Spoléhala se na svoje oči a mozek, který nějak sám o sobě dokázal hledat souvislosti. Nezklamal. Naklonila se, stopla běžící data, vrátila. No ovšem! Zasmála se. Dobrý, Maroni, jste pilný jako včeličky. Takže stahujete kruh kolem Malajsie? Jen tak, pro trochu legrace v předsvatebním reji, vám právě tady uděláme průlom… Jestlipak vůbec někdo tuší, kolik tu mám spících kontaktů?

Hbitě začala vyjednávat, tancovala mezi firmami a akciemi jako mezi střepy nebo, jak říkával tatínek, v orosené trávě. Nepadla jí ani kapka k zemi. Určitě ne. Měla firmy v oblasti omotané kolem prstu dřív, než se Maroni zmohli na jedinou reakci. Vychutnávala si vzedmutí shonu na šanghajské burze. Oslovila své dva lidi v Tokiu, potom si střihla mezi Londýnem a Madridem. Madrid prohrál. Zametla po sobě stopy přes Británii a spokojeně si objednala mísu zeleninového salátu.

Bylo to jen malinké poškádlení kolosa, osvěžující hra, ale přinejmenším ušetřila za hedvábí na vlečky svých repredam. Patřily jí teď všechny náklady koření a čaje na lodích v Tichém oceánu plus obsahy příručních zavazadel sedmi leteckých kurýrů. Ty klenoty madam Maron sice jednou opravdu uvidí, dokonce na slavnosti, kterou pořádá, jenže ne na sobě.

Anabel pokrčila rameny. Je přece známo, že ona sama se ve špercích nevyzná, takže jí nikdo nemůže zazlívat, když se řídí vkusem první dámy společnosti. Ta si přece ještě pořád může vybrat z ostatních dvaceti nabídek…

***

Po další očistné a regenerační kúře u Admého se Anabel netrpělivě ptala na dobu, po kterou bude muset snášet ty rostoucí, vlnivé cancoury na hlavě. Strašlivě překážely, žily si jakýmsi vlastním životem. Anabel připadalo naprosto odporné snášet jejich neustálé zacuchávání a bolestivé rozčesávání.

„Admé, už jsem si to ze zoufalství taky polila olejem, jenže to zase spotřebuju spoustu ubrousků, aby mi mastnota netekla po zádech a vůbec. Jak s tímhle můžou ty ženský žít?!“

Admé se shovívavě usmál.

„Spor o délku vlasů je starý jako lidstvo samo. Především pro muže bylo většinou praktičtější, když si vyholovali hlavy. Pokud nepočítáme časy, kdy délka a netknutost vlasů souvisely s duší, urozeností a hrdostí válečníka. Tuším, že znakem ženství bývaly dlouhé vlasy vždycky, bez výjimky. Je to tisíciletý zvyk. Ne bezúčelný, pomáhal ženám ve sdružování při péči o ně. Možná netušíte, že v podnicích jako je můj, se vytvářely nejen vztahy mezi ženami, dbajícími o zevnějšek, ale také společenský život, obchody –„

„Obchody?“

Admé přikývl. Anabel se lapla do pastičky přesně podle očekávání.

„Ovšem. Žena je tím krkem, který otočí mužskou hlavu rodiny žádaným směrem. Ženy přece znají pozadí všech událostí. Dohazují sňatky dětí, maří nevhodné známosti. Asi jako vaší sestry Demy před rokem… Ehm, vidím, že nejste informovaná, uvedu lepší příklad. Což vám nepomohlo moje upozornění na Maronovy zásnuby?“

„Chm, má to něco do sebe… To bych ale musela furt poslouchat mamá a na to fakt nemám čas. No, hlavně náladu. Holky se pořád hádají, kterej chlap je hééézčí, ale uznávám, že mamá asi nějakej přehled má. Proč mi ale nikdy nic pořádně neřekne?“

Admé přistoupil k sedící Anabel a promnul mezi prsty její polodlouhé kadeře. Narostly právě tak rychle a přitom kvalitně, jak očekával. Tím olejem nic nepokazila, možná dokonce naopak. Přinejmenším je úspěch, že si zatím vztekle nevyškubla část drahocenného porostu i s kořínky. Co by za to jiný dal! Povzdechl si. Ovšem bez vodní kůry a alespoň slabého odmašťovače si samotná Anabel skutečně nemohla s následky olejnaté procedury poradit.

„Víte, slečno, ona by vaše mamá musela vědět, že to chcete. Že se o společenský život zajímáte. Protože jinak si uleví pouze od přetlaku novinek. Snad by také měla tušit, o jaké sféry zájmu aktuálně běží a proč.“

„Jo, to je vono, teď ste na to kápnul. Vy osobně chápete, co můžu potřebovat. Ale mamá?! Tatínek ji taky nechával být. Admé, dyk spolu žili pět roků! Proč mu za tu dobu nedala syna? Když jsem studovala, pořád se mi omlouval, že mi tu univerzitu a taky třetí doktorát sice dovolil, ale že už určitě brzo dostane dědice a já si užiju jenom nějakou tu stáž, abych stíhala tancovačky a sporty a tak. Tehdy bylo zastoupení androidy běžné jenom do úrovně kontaktů s vedoucími odborů.“

Admé si rozpačitě uhladil vlasy na temeni. Nabídl Anabel další sklenku ovocného mixu, odkašlal si, ale rozhodl se opět pro pravdu. Potřeboval, aby mu Anabel věřila.

„Víte, slečno, ono se už kolem devadesátky opravdu rodit nedá. Androidka s umělou dělohou ano, ta by dítě donosila, ale jak víte, do androidky je přenos plodu možný až v patnáctém nebo šestnáctém týdnu. Bohužel paní Steinová už nedokáže splnit onu nejzákladnější podmínku: Být oplodněná a embryo v sobě udržet po onu nejnutnější dobu.“

Anabel vykulila oči a koukala na Admého s otevřenou pusou.

„De-devadesát?! V kolika měla holky? A kolik je těm?“

„Vždy to byly vaše starší sestřičky, pamatujete? Takoví diblíci v pubertě…Ehm, udržuji je dnes bezproblémově na hranici sedmnáctiletých, takže víc, jak pětatřicet, jim opravdu nebude. Vaše paní mamá se do vyšší střední vrstvy prokousávala třemi sňatky dobrých pětadvacet roků, to náhodou vím.“

„Náhodou?“

V Anabeliných očích se zajiskřil odraz její brilantní inteligence. Admé se úslužně uklonil a přiznal:

„Můj drahý nebožtík ji znal. Býval duší společnosti a pamatoval její manžely, její snoubence – i milence. Bývala to velmi činorodá dáma, ale uměla skvěle zametat stopy. Pan Stein, jakožto výkonný šéf vlastní firmy, žil mimo okruhy jejích známých. Obávám se, že můj drahý nebožtík přítel právě tím směrem vaši mamá postrčil.“

Anabel pokrčila rameny. Nedivila se ničemu, protože právě tím prošpikováním světa všemi možnými databázemi a určováním identit se člověku s kreditem a konexemi otevírala okna pro dvojité i četnější existence. Když si připomněla jisté vzhledové nedostatky svých sester, nebylo divné ani to, že se zatím nevdaly. Chronické vředovatění kůže se léčí pouze v anabióze na oběžné dráze Měsíce a na tyhle legrácky Steinova firma kredity neměla, nemá a nikdy mít nebude. Mamá by se měla poohlédnout po novém manželovi.

Jako by jí četl myšlenky, Admé suše podotkl:

„Vaše mamá je poněkud v pasti. Bez prostředků se dál nedostane, lhát o vašem majetku nesmí a tak zbývá jenom příležitost, jaká nastane jednou za padesát nebo ještě více let. U Maronů se šance opakuje takřka po celém století, protože předchozí vládce impéria plesy nepořádal. On svou nevěstu osobně vysvobodil z vyhnanství. Hm, vedle oficiální formy se ovšem vypráví, že to bylo kruté sexuální otroctví u skupiny specializovaných androidů, jistě mi rozumíte. Každopádně, život s tolika neúnavnými muži? Těžko. Byla by nejspíš hodně utahaná a nenávratně zestárlá. Budou to nejspíš odporné pomluvy… Vraťme se k tématu: Takovéhle zásnuby bez nevěsty se v paláci Maronů velice dlouho nekonaly.“

Anabel přehlédla Admého zasněné přemítání o skutečném původu madam Maron a netrpělivě zkusila debatu posunout dál:

„To jako že Paul Maron zahlídne Lemu nebo Demu a na místě řekne, že si ji vezme?“

„Přesně tak. Veřejný příslib již veřejně neodvolá – nebo jeho odvolání vynese vysoké odškodné. V podobě právě tak velikého jmění, aby vaši mamá zabezpečilo i bez dalších sňatků po zbytek života.“

„Nebo holkám umožnilo léčbu…“

Admé vzdychl.

„Ach, slečno Anabel, s vaší dobrotou srdce opravdu nejste připravena opustit obchodní velín! Vaše mamá již dávno zbytečně neutrácí ani na očistné kúry svých dcer. Nevšimla jste si položek ve vyúčtování? Hm, možná vám kapesné nepředkládá…Rybelky je dnes očišťují pouze od špiček prstů po lokty a kolena, injelky nanášejí nejobyčejnější odstředěnou mléčnou emulzi páté kategorie. Bez jediného intrakožního vpichu, prosím! Víte,“ Admé opět ztišil hlas, jako kdyby ho mohl někdo slyšet a udat za vyzrazování intimních detailů z provozu služby, „já si právě kvůli vašim sestrám původně sehnal i kokon s možností oplachu opravdovou ledovcovou vodou, dokážu vyrobit hojivý bylinný odvar, ale nakonec to používám pro tři jiné zákaznice – a ty mívají zcela čistá období! Všechny se vdaly, všechny vděčně mlčí. Recidivy mám jako špičková klinika, ale jsem dvacetinásobně levnější.“

Anabel přikývla. Admé má zase pravdu. Jediným způsobem, jak by mamá přišla k samostatně obhospodařovaným penězům, by byly úspory z kapesného. Před třemi lety jí pořádně seškrtala část proplácených výdajů, takže mamá musela omezit holky. Poněkud tvrdé od matky, ale mohla něco říct, holkám by očistu dopřála, o to hojení. Trochu jo. Tajná léčba Anabel nepřekvapila. Čistá voda je už padesát let určená výhradně do nápojů a k přípravě jídla. Časy, kdy se lidé mohli kdykoliv a kdekoliv ponořit do vody, aniž by jim tělo zpuchýřnatělo, jsou už dávno minulostí.

Mořská voda je tak akorát pro nižší vrstvy, sůl se příliš zažírá do kožních spár a ropné příměsi provokují kožní nádory. Teoreticky by se člověk mohl koupat bez problémů v moři někde u Patagonie, ale kdo by do té ledárny dobrovolně lezl? Máčení ve vodě je zkrátka nepraktické.

Čistou pitnou vodu nebo minerální roztoky na oplachy a jiné procedury smějí používat pouze lékaři s atestem na šetrné využívání, navíc s povinností obhájit spotřebované množství.

„Takže je budu mít furt na krku, ať chci nebo ne. Nejsou mi na nic jiného, než tu reprezentaci, ale stejně žádný ohlasy neregistruju. Jó, kdybych tak já sama…“

„Ano?“

Anabel se lekla vlastních slov i záblesku v Admého napjaté tváři.

„Ale ne. Admé, to je šílenost?! Já mezi lidma nevydržím, roky nejsem zvyklá.“

Nettoyageur ukázal na časomíru a slavnostně se napřímil. Jeho vážný výraz Anabel zaskočil ještě víc. Schoulila se na židličce v očekávání jakýchsi neuvěřitelných hrůz – a naprosto se nemýlila.

„Slečno Anabel, jako váš přítel si dovoluji upozornit, že nejsem pouhý provozovatel očišťovny, nýbrž také špičkový znalec v oboru vizážistiky. Vlastním Cendrillon a do hodiny z vás udělám dámu z nejvyšší společnosti. Můžete se projít slavností Maronů, být u velkých událostí, zasáhnout ve prospěch firmy. Má to ovšem háček.“

Odkašlal si, Anabel se zvědavě naklonila blíž.

„Mé peaupetit, které vám mohu propůjčit, zatím unesou pouze nízkou zásobu energie. Pokud dovolíte, abych vám je – ehm, implantoval, dokáží navodit dojem oblečení, které naprogramuji, dokáží vám pomoci s držením těla a ladnou chůzí, ale pouze na omezenou dobu. Museli bychom se domluvit na přesném čase, kdy opustíte společnost, nasednete do připraveného vozítka a frnk! Zmizíte.“

Anabel se okouzleně usmála.

„To by šlo? Třeba jako že tam jen projdu, podívám se a než mě ty davy zmůžou, uteču?“

„Ještě lépe,“ důvěrně se sklonil k jejímu růžovému oušku. „zadám vám heslo, při kterém peaupetit zapojí maskování. Energeticky dokonce šetrnější proces, než vizualita róby. Stanete se takřka neviditelnou. Pouze ten váš velitelský nátepníček by mohl někdo pozorný rozlišit. Zakryjeme ho, bude vypadat jako šperk.“

„Jéé…“

Anabel pohlédla na minimalizovaný ovládací pultík na svém levém zápěstí. Admého nápad ji dočista okouzlil.

„Mohla bych se podívat, jak to vypadá zevnitř… Vidět všechny ty důležité šéfy v jejich přirozeném prostředí… To by byla dobrá zkušenost, opravdu. Hlavně být nenápadná a nic nezkazit. Ty vaše pjú… ehm, tentononc, implantáty, máte to vyzkoušený? Nebudu mít po odloučení vředy jako holky? Zavrtají se mi hodně do kůže?“

Admé zavrtěl hlavou.

„Mají nožičky podobné, jako injelky nebo rybelky. Přidržují se zároveň pomocí lehkého podtlaku, prostě se přisají. Peaupetit samy o sobě jsou i velice krásné, perleťové. Možná je škoda, že při zahřátí na pokožce zprůhlední. Nemocí se bát opravdu nemusíte. Vředovatění totiž závisí na předchozím promoření organismu infekcemi a zbytkovými stopami starých antibiotik, které lidská těla absorbovala v nekontrolovaném životním prostředí, mno, předměstí. Jak víte, vysoká úmrtnost nižších sociálních vrstev a naopak jistá opatrnost v dataci věkových struktur již ve střední a vyšší střední třídě společnosti…“

„Jasně, chápu, seděla jsem si trochu na vedení. Měla jsem bohatýho tatínka, to si uvědomuju,“ nenechala ho dlouho vysvětlovat. Ona předměstím projít nemusela, mamá se vyškrabala z póvlu. Rozpačitě zrudla, Admé se shovívavě usmál a znovu očima ukázal na časomíru. „Pokud skutečně chcete vyzkoušet Cendrillon, musíme začít. Hodina příprav, sedmdesát minut aktivity peaupetit. Prosím, vyberte si, jak chcete vypadat.“

Ukázal na velkou obrazovku, kde se ihned objevilo sedm variant oblečení na štíhlé postavě a hned poté se přidaly účesy, lehce naznačená podoba. Výsledkem byla řada několika podob takřka nadpozemského stvoření. Anabel polkla, ale potom si uvědomila, že Admé možná nepřehání. Není dnešní a už jí hodně ze svého umění předvedl na sestrách a mamá. Pravda, sice se při jejich dnešním zkrášlení nevyšvihl až do takto hvězdných výšin, ale zázraky s nimi provedl, to jo.

Prohlížela si ty krásky jednu po druhé a usoudila, že se nic nemá přehánět. Hodlala zapadnout do davu, nikoliv zářit. Ukázala na zelenkavou přiléhavou róbu s celkem cudným výstřihem, ale vysokým rozparkem.

„Tohle vypadá rozumně. Jenom bych nerada, aby mi bylo zespoda vidět až někam do krku.“

Admé přikouzlil jakýsi průsvitný šál, který posadil pod pas a převázal právě nad začátkem rozparku.

„Výborně, slečno, přivedla jste mne na skvělou myšlenku. Výsledkem je velice cudný model s lehkou dráždivostí tušeného. Dovolím si přidat jemně zpracovaný šperk tady na uzel, tím se šál jakoby udrží na místě. Mám k němu i něžný náhrdelníček, prostý platinový řetízek s kamínkem v barvě vašich očí. A pro tu vaši kouzelně svěží pleť jsem si dovolil vybrat precizně vytvarované osazení v podobě motýla…“

„Dost, Admé, dost! Já si ani nevěřím, že bych mohla takhle vypadat! Počítáte opravdu s tímhle?“

Dotkla se pochybovačně svých vlasů. Admé pokrčil rameny.

„Kdo nezkusí, neuvidí. Pokud jste se rozhodla, Cendrillon čeká. Naprogramuji zatím své vozítko. Je to napohled starší model, ale s jistými vylepšeními. Například má těžko identifikovatelné znaky. Cokoliv se stane, nikdo vás tedy nepozná a nikdo nebude spojovat neznámou mladou dámu v těchto šatech s firmou Stein.“

Anabel se definitivně rozhodla. Třikrát se zhluboka nadechla a vykročila k vyznačené kabince, kde se svlékla a ulehla do rozevřeného velikého kouzelného kokonu. Nebo spíš nějaké mušle? Tam prý taky vhodíš kousek písku a vytáhneš perlu…

***

Když dorazila na místo, zbývalo Anabel na okouknutí společnosti a návrat k Admého tříkolce přesně padesát minut. Rozsáhlý palác v zahradě zářil do noci, dívka se statečně vydala k širokému schodišti.

Slyšela nádhernou hudbu, která jí připomínala dávné doby dětství, kdy tatínek hrával v salonu s maminkou a několika přáteli. Cítila na sobě Admého vynález, šla vzpřímeně a sebejistě, vystoupala po šesti, sedmi stupních prázdného schodiště k rozevřeným dveřím… A prudce zahnula doleva. Ztratila se mezi piniemi a bez ohledu na nepohodlně vysoké podpatky, bořící se do trávníku, obcházela palác Maronů, přitahovaná dozadu, ke světlu velikých oken sálu.

Srdce jí bušilo a nedokázala ovládnout strach při pouhé představě, že se na to výhrůžně opuštěné schodiště vrátí. Ovšemže si byla vědoma, že jde o jakousi nelogicky hloupou paniku, ale přitom si ji okamžitě odpouštěla. Vždyť pozorovat společnost může zvenčí, osmělit se, přijít třeba ještě zítra…

„Také se vám nechce dovnitř? Poslali vás, abyste tu zkusila štěstí?“

Klidně pohlédla na muže, který vystoupil z keřů naproti ní. Očividně na tom byli podobně, on si zrovna uvolňoval příliš těsnou košili u krku. Žádný ulízaný panák, normální… Kluk? Už ne, bylo mu kolem třicítky. Pokud se tedy neomlazoval jako nějaká ženská. Přikývla.

„Prý si musím zvykat na společnost, čekají mne povinnosti naší třídy. Nepočítala jsem však právě s tímto večerem. Uvolnil se mi program…“

Přerušilo ji pobavené zasmání.

„Takže největší událost roku, možná staletí – a vám náhodou zbyla chvilka času? Madam Maron tím určitě nepotěšíte.“

Lekla se, nepřišla nikoho urážet. Naštěstí už z ní lezla automatická zdvořilost jako při obchodním vyjednávání. Přidala spokojený úsměv a muž ho oplácel.

„Nebudu ji tím obtěžovat. Nezaslouží si kvůli mně pokazit večer, který jistě probíhá v plném lesku a slávě. Nechci vypadat nevděčně.“

„Takže žádný lov na prince?“

„Ne, proč?“

„Pohleďte,“ vedl ji k dál, na terasu, k francouzským oknům. „Tam uvnitř je nějakých sto padesát androidů s tváří Paula Marona. Mají bavit tisíc tři sta padesát osm dívek, které přišly toho nešťastníka okouzlit. Vidíte výkvět ženské krásy ze tří světadílů. No a protože každá pozvaná dívka s sebou směla přivést doprovod v počtu až deseti osob, je tu nakonec dívek mnohem víc. Raději to ani nepočítám.“

Anabel pozorovala taneční rej. Zazdálo se jí, že mezi tanečníky skutečně zpozorovala několik podobných tváří, ale nejspíš se jí trošku točila hlava. Tisíce lidí! Jak se tam vejdou? Zvedla oči a ohodnotila objem budovy. Lehce zavrávorala, neznámý ji přidržel. Bylo to příjemné a pomohlo jí to vzpamatovat se. Vzpomněla si přitom na sestry a jejich řeči u příprav. Ty by tedy s sebou žádnou další dívku nevzaly. Nejspíš dokonce ani ji samotnou, kdyby o to stála.

„Podivuhodná velkorysost od všech těch dívek, nemyslíte? Často slýchám, že ve věcech zásnub a lásky mají být kamarádky a všechny možné rivalky odstrčeny co nejdál, aby vyvoleného pána neodloudily.“

„Zahanbujete mne, našla jste cosi velice hezkého i na téhle bláznivé štvanici. Zatančíme si?“

Ukázal k terase před vysokými okny. Hudba ze sálu tu zněla tiše a nevtíravě. Tady již z Anabel spadl všechen strach a tíseň. Šaty, tvořené Admého implantáty, jako by našeptávaly nejen pohyby, ale i ladnost každého jejího kroku. Poddala se jim stejně, jako náruči svého tanečníka.

Líbilo se jí to celé, i ten muž – nebo mladík? Zvláštně, velice příjemně voněl a jeho blízkost hřála. Dlouho se jí nikdo tolik nedotýkal, pokud se ovšem nepočítají očišťovací rybelky a mírně protivné injelky. Napadlo ji, že sestrám tajně dopřeje Admého kúru. Když mají rády společnost, vředovatící tajemství pod jejich šaty je musí bezmezně trápit. Její společník se tou dobou zaobíral méně praktickými problémy:

„Prozraďte mi, odkud sem přilétl tak nádherný motýl?“

Než stačila odpovědět, zablikal varovně nátepník. Anabel byla zvyklá dodržovat harmonogram, pokud se ovšem neprotáhly důležité obchodní transakce. Přestala tančit, odstoupila, významně poklepala na své zápěstí a lehounce se uklonila. Bez zbytečných řečí odcházela zahradou zpátky ke schodišti. Mezi obchodníky není nutné nic dalšího vysvětlovat.

„Počkejte, vy zlá! Přijdete zítra?!“

Udiveně se otočila, ale dřív, než si odpověď rozmyslela, slyšela vlastní hlas:

„Ano, nashledanou.“

***

Když se Anabel objevila ve dveřích, Admé si oddychl. Zbývaly pouhé dvě minuty. Ukázal ke kabince, ale nemusel se za dívkou otáčet, aby podle lehkého vyjeknutí poznal, že biotronické peaupetit právě vyčerpaly zbytek akumulované energie. Anabel do kabinky vběhla už jakoby nahá, oblečená jen do motýlího šperku.

„Slečno, prosím, nezapomeňte příště svou róbu uvést do spořicího systému tím ´mha přede mnou, mha za mnou´. Předpokládám správně, že zítra pro peaupetit přijdete znovu?“

„Jééé, Admé, můžu?! A víte, že jsem taky tancovala?!“

„Ještě chvilku vydržte, slečno, po oddělení všech peaupetit mi všechno povíte.“

Jak byla Anabel upjatá u paláce Maronů, tak za chvilku zasypala Admého tolika podrobnostmi, až se v nich utápěl. Zřejmě ho léta komunikace se zákaznicemi dostatečně vyškolila, takže až za dvacet minut přerušil Anabelin monolog a na obrazovku vyvolal jakési archívní záběry ze společnosti.

„Jéé, tenhle je mu podobný. Vy ho znáte, Admé?“

„Já? Kdepak, Anabel. To vy jste se dnes v noci setkala se samotným princem Paulem, po kterém marně bažily tisíce dívek na plese uvnitř v paláci.“

„A že se nepochlubil? No, měla jsem se ho zeptat na tu novou strategii… Ne, radši ne, ještě by mne pokládal za obchodní špionku. Jsem děsně zvědavá!“

„To nedělejte, Anabel! Nedoporučuji žádnou nápovědu, že se vyznáte v této sféře. Možná by ho ihned zajímalo, kdo přeplatil šperky, původně určené pro jeho matku. Svět reálných vztahů se příliš liší od vašeho vyjednávání z velína, slečno.“

„Nojo, to jsem přepískla. Vážně mi pomůžete ještě zítra? Já se vlastně dovnitř ani nedostala… A víte, co mi došlo? Jméno! Žádný jiný, než opravdový, nemám. Copak se mu můžu představit?“

„Ovšem, potřebujete jméno! Ale jaké?“

Na chvilku předstíral úporné přemýšlení a Anabelinu tvář stáhly obavy. Potom se Admé široce usmál:

„Tak ať vám říká Popelka. Je to vtipné a odpovídá to i té situaci, kdy jste se potkali. Bude to považovat dokonce za romantické. Přesto, prosím, o obchodech s ním nemluvte v žádném případě. Můžete mu naznačit, že nejste vyloženě chudá, aby si nemyslel, že jste ty šperky a šaty vybrala z něčích zásob. No ovšem, už vím, jak na něj: Vždyť jestli on je jako princ, vy jste přinejmenším jako kněžna, vystupující inkognito. O mamá a sestrách nemluvte – snad jen o strýčkovi, nebo snad kmotříčkovi, který vás chrání a dříve nepouštěl do světa… Tím myslím sebe.“

„Jéé, fakt můžu?“

„Si pište.“

Zavýskla a objala Admého kolem krku. Potom zase zablikal nátepník, zřejmě se něco dělo kdesi na burzách. Anabel s Admém ještě dohodla platby těchto speciálních služeb a spořádaně odjela pracovat. Samotný Admé si šel zdřímnout, než se přihrnou první zákaznice s přehršlí nových drbů. Měl na to sotva tři hodiny, ale byl navýsost spokojený. Život mu přihrál další náhodu takového kalibru, že pokud někdy pochyboval, nyní svou cestu viděl jasně určenou. Dosáhne výsluní Maronů!

***

Ono se to hezky řekne, nemluvit o obchodech. Jenže když se do šesti hodin do rána Anabel pekelně zapotila, aby odrazila útok právě Maronů, jazyk ji svrběl, kdykoliv se podívala na muže naproti sobě. Zabíračku totiž velice pravděpodobně řídil zrovna Paul. Aspoň jí zrovna před několika minutami naznačil, že ho ples zdržuje od mnohem zajímavějšího dění. Přesto nechal připravit občerstvení pouze pro ně dva sem na terasu.

Což o to, byla s ním mnohem radši, než v tlačenici tam uvnitř, ale pořádně nevěděla, o čem se dá mluvit s člověkem, který se odmlčí v půlce slova a jenom zírá. Ještě bylo fajn, když spolu tady venku tančili, ale jakmile potom seděli vedle sebe a on jí každou chvíli líbal konečky prstů, byla Anabel skutečně poněkud nesvá. Takhle jí k sehnání slušných informací Admého prodloužení funkce těch jeho pjú… hm, breberek, implantátů nebo jak tomu nadávat, nepomůže. Povzdychla si. Paul hned zpozorněl.

„Nudím vás? Zavolám přímo sem hudebníky, zahrají k tanci jenom nám. Nechtěl jsem, aby nás zatím rušili… Nebo vám ukážu náš skleník, takový malý tropický prales i s chýší. Létají tam exotičtí ptáci a motýli a…“

Přerušila ho.

„Kdepak, jenom nejsem zvyklá chodit takhle v noci venku a přitom je tu krásně.“

„Dnes mi jistě neutečete, že ne?“

-Si piš, že jo. Tuplem, když je celá paráda nanic, odpověděla mu v duchu, ale navenek se pevně zadívala do jeho podivně rozostřených šedých očí. Že by zkusil drogy nebo klasicky bere něco na pracovní stres? Vínem to nebude. Hm, je zkrátka nějaký divný. Možná opravdu mají něco rodového… Chudák.

„Budu muset jít, až bude půlnoc.“

Užasle zavrtěl hlavou, natáhl ruku, jako by ji chtěl chytit a nepustit. Složila ruce do klína a trochu rozpačitě poposedla kousek od něj.

„Jste odhodlaná uprchnout skutečně jako Popelka?“

„Musím jít, opravdu, dala jsem slovo.“

„A dáte také slovo mně, když vás požádám o další takovouhle chvíli zítra?“

Tehdy je přerušil nevtíravý signál nátepníku. Anabel vstala a naznačila Paulovi, aby zůstal, kde je.

„Ta chvilka přece trvala přes tři hodiny, pane Marone. Byly hezké a děkuji. Hm, ano, mohu vám slíbit, že ještě přijdu.“

„Ach, Popelko, nezapomínejte, že jsem Paul, váš princ! Najdu si vás i v té nejzastrčenější chaloupce!“

Anabel zašeptala „mha přede mnou, mha za mnou“ a běžela k Admého vozítku, jak nejrychleji mohla. Deset minut na útěk je dost málo. Pokud bude chtít ještě aspoň zítra obstát, musí si dát nejmíň další tři minuty fóra. Už jen proto, že ani jí se nechtělo setkání ukončit. Bylo krapet praštěné, ale docela fajn. Takhle se ještě s nikým nebavila. Kdyby tak mohla být k Paulovi otevřenější, třeba jako s Admém! Poklábosit o tom, co mají společného… Třeba by se začal chovat normálně.

Dosedla, stiskla start a na sedadle vedle sebe nahmatala měkkou látku. Admé ji tam strčil, prý pro každý případ. Šál, který měla uvázaný těsně pod pasem, byl pouze výtvorem pjú… hm, implantátů.

Anabel přejela dlaní po těle. Moc se jí zamlouvalo, že cítí šaty, jako kdyby jí pod rukou skutečně drhla, napínala se a přehýbala tkanina. Nebo elastická… ech, tento. Nemohla si vzpomenout, jak se těm všem hadrům nadává. Ještě pár minut to bude muset mít, ach jo! Snad má Admé pravdu s tou uspořenou energií, protože Anabel by přece jenom velice nerada vypadala nahatě už někde na ulici.

Všimla si, že její chytré vozítko dnes nejede přímo. Zátaras, už nejmíň druhý na cestě! Docela čerstvý, jak hned omrkla displej. Tříkolka ho neměla uvedený v navigaci. Naklonila se k zobrazeným hodnotám, soustředila, jestli nenajde řešení. Jestli nedojede včas… No, to tedy bude síla!

Zkusila zvýšit rychlost, ale Admé ruční ovládání vyřadil. Palubní počítač se ale snažil vyhovět co nejoptimálněji všem zadáním, to musela uznat. S povzdechem přijala skutečnost, že cokoliv ji napadlo, vozítko už provádělo, důmyslně měnilo trasu a kličkovalo mezi domy. Admého městský přesouvač měl nečekaně špičkové vybavení.

Nezbývalo, než se nechat vézt a doufat. Přitom se zároveň snažila nějak omotat pruhem látky. Vsedě a při jízdě zatáčkami to šlo hodně těžko, ale poradila si. Když vystoupila v podzemním parkingu Admého podniku, musela cupitat drobnými krůčky, zamotaná skoro od hlavy k patě, ale snesla to všechno díky báječnému pocitu, že se nakonec vůbec nic hrozného nestalo. Šup do mušle a honem k velínu! Nene, radši trochu spát…

***

Potřetí byla Anabel znatelně nesvá. Investice času do průzkumu zákoutí společenského života připomínala stále víc a víc propadák. Což Anabel nikdy neměla ráda. Paul Maron nezareagoval ani na lehký obdiv vůči obchodům rodinného impéria. Tvářil se najednou, jako by s osobní účastí na obchodech neměl nic společného, do sálu a do společnosti dívku zcela očividně nehodlal zavést, zase seděli sami na terase. No dobrá, bylo to hezké, cítila se s ním jako se starým známým, ale byl to opravdu naprosto nevyužitelný, neomluvitelně promrhaný čas.

Pokud se totiž neplete (a to nepřichází v úvahu, protože na maléry má Anabel hodně citlivý nos), Maroni nejspíš i v tuto chvíli obcházejí pěkně v tichosti všech pět společností, jejichž akcie patří k základům Steinovic jmění. Takže teď trochu nahořklé úsměvy a dost rozmařilá zábava, aby po půlnoci honem tvrdě mákla. Zítra má Paul smůlu, ale možná tak za šestatřicet hodin…

Ke všemu Anabel začínají vadit Admého potvůrky. Má jimi oblezlé tělo, na kterém se přidržují svými teninkými nožičkami jako brouci. Ty nožičky se pochopitelně musejí zasunout do neviditelných škvír v kůži, i když se prý přisávají. Každopádně, když Anabel všemi Admého kúrami odjakživa a dost řídce jenom prosviští, dává jí to dneska docela zabrat.

Třikrát za sebou tohle mít, pořád delší a delší dobu, to opravdu není legrace. Možná by se to nelíbilo ani většině Admého zákaznic, a že ty snesou kde co! Kouše to, svědí, někdy trochu pálí… Nejradši by se Anabel čas od času podrbala, jako když se někdy přes měsíc neočistí a špína začne ohavně svrbět, jenže to by taky mohla narušit celistvost dnešní růžové róby. Půlnoc ještě dlouho nebude. Ach jo.

Paul zatím vykládal o koncertech filharmonie, kterou postavil na nohy. Stačilo mu přikyvovat a poslouchat, případně trochu obdivně komentovat podobným stylem, jako to dělává s mamá. Zastrčil jí volný pramínek vlasů za ucho a nahnul se, skoro se dotkl rty její tváře. Takže asi opravdu v něčem jede, když má potíže s rovnováhou!

Uhnula, on se vzpamatoval, vyprávěl dál a Anabel myslela na svoje. Například s těmi vlasy, které najednou rostou jako blázen, to totiž taky dvakrát nevyhrála. O bolavé hlavě radši ani nemluvit, Admé ji zase učesal s pomocí jakýchsi úžasných spon a stuh. Těžké je to všechno naprosto neuvěřitelně. Přesněji řečeno hnusně a odporně. Tahá to na deset různých způsobů, ten náklad ozdob je cítit při každém pohybu. Už včera měla vlasy na pár místech vytahané tak, že se bála položit hlavu na polštář. Dávno totiž zapomněla, že vlasy umějí tak tenince bolet, až to vžene slzy do očí. To ještě maminka česávala a pletla copánky a… Dost!

Účesy, společenská nutnost a krása – celé jedna šílená, děsná zátěž. Už aby to shodila! Anabel ostatně nikdy dost dobře nemohla pochopit, že si něco podobného sestry navzájem vyčesávají každý den a dobrovolně k tomu. Brr. Kdepak, ona je rozumná osoba a ví, že už s tím společenským životem potřebuje seknout. Ona přece musí svou hlavu chránit, nedovolit vzniknout žádné bolesti, která rozhodí soustředění a…

„Jste nějak zamyšlená. Bojíte se dnešní půlnoci?“

Mluvil tak sladce, že honem upila příjemně nakyslého vína. Příliš to z celkově nasládlého ovzduší neubralo, ale měla varovný pocit, že padá do jakéhosi do maléru a musí oddalovat, co se dá. Bylo jasné, že Paulovi stačí třeba jenom přikývnutí, ale s tím, co měla nacpáno na hlavě, by i nejmenší pohyb znamenal utrpení. Anabel musela promluvit, jenže nakolik se vylže někomu takhle přímo do očí? Tohle je jiné, než obchody přes virtuál. Vlastně jí bylo Paula skoro líto. Vypadal už včera, že její odchod pokládá za šílenou katastrofu. Netušila, že nějaké drogy dokážou až takhle rozhodit člověka z branže. Nebo mu křivdí a je pod silnými léky?

„Svět se přece netočí jenom kolem vašich plesů. Je tolik událostí…“

„Jste odhodlaná učit se dál společenskému životu?“

-No, to tedy určitě, a celá žhavá k tomu, odpověděla mu myšlenkou, která jí zároveň rozverně zajiskřila v zelenkavých očích. Paul vypadal, že už skutečnou odpověď nepotřebuje. Tiskl jí prsty a zašeptal cosi, jako že je úžasná a kouzelná. Moc mu nebylo rozumět, poněkud chraptěl.

Právě, když ji znovu vyzval k tanci a pevně objal tak, až Anabel pocítila neodolatelnou chuť podrbat se na většině míst, kde neležely jeho ruce, varoval ji nátepník. Měla ovšem problém s mužem, který nereagoval na první jemné a velmi zdvořilé náznaky. Navíc měla pocit, že mu dlaně sklouzly hodně hluboko pod její záda. Bylo to celé moc divné. A nejmíň dvě spony se jí už na hlavě kymácely a tahaly, že div nesyčela.

„Nemůžu se nadechnout…“

„Budu dýchat za tebe…“

Dupla mu na špičku boty, kterou cítila pod svým střevíčkem. Nic moc, ale stačilo to, překvapeně ji pustil. Odskočila co nejdál a utíkala ke schodišti.

„Neutečeš mi!“

To už viděla taky. Stačilo pár kroků a viděla jednoho Paula vedle druhého. Jasně, všechno to byli androidi s jeho podobou. Kdekoliv se něco šustlo, mohla počítat, že se ze stínů zahrady vynoří další. Nejvíc jich bylo směrem ke schodišti, ale začali se po ní rozhlížet všichni. Byla v pasti. Už se začali stahovat do kruhu, za chvilku ji chytí. Nejspíš ve chvíli, kdy bude nahá. Tak to teda ne! Tohle Anabel nesmí dopustit ani náhodou! K smrti vyděšená zašeptala:

„Mha za mnou…“

Popletla pořadí, místo neviditelnosti naopak zableskla. Androidi strnuli jako vyřazení. Anabel heslo rychle napravila. To světlo nebylo zbytečné, zahlédla díru pod větvemi keře, navíc byla určitě rychlejší, než pronásledovatelé. Neohlížela se, jako neviditelná bleskurychle prolezla po čtyřech do bezpečí. Už jenom pár kroků, nasednout do vozítka… Kde je? Copak ho někam odtáhli nebo na Admého pokyn ujelo? Aha. Jééé!

Vydechla ohromením a radostí zároveň. Všimla si totiž malého stínu na cestě, kolébajícího se právě tam, kde měl ten stařičký, ale výkonný Admého vehikl parkovat. Takže se taky zamaskoval? Skvělé. Ale jak se teď ona dostane dovnitř? Zkusila nejprostší fintu, která ji napadla:

„To jsem já.“

Přes kapkovité vozítko se přelila vlna zviditelnění. Pás od špičky po záď, který během své cesty ukázal i otevírající se dveře. Víc Anabel nepotřebovala. Na sedačku by už trefila, i kdyby Admé povrchové maskování rozšířil také do interiéru. Nasedla, spokojeně vedle sebe nahmátla záchranný pás šálu a nastartovala.

Vozítko tentokrát nevyjelo hlavní bránou, Admé prozíravě naprogramoval trasu opravdového útěku. Bylo to velmi prosté, stačilo zařadit se těsně za jednoho zásobovače s návěsem, kopírovat jeho jízdu až k prvnímu zátarasu v ulicích a tam odbočit. Anabel okouzlilo, jak se hned zavěsili na jakousi omšelou limuzínu a pokud se nepletla, dokonce chvíli šetřili vlastní energii. Obdivovala Admého vynalézavost a poprvé ji napadlo, že už včerejší zátarasy nebyly náhodné. Bylo to kvůli ní? Zvláštní nápad. Anabel zamrazilo, ale hned se uklidnila. Pokud se ji včera snažili vystopovat, dneska mají určitě smůlu. Admého triky je zaručeně svedou ze stopy.

Docela ji to na Paula mrzelo. Copak mu něco provedla? Leda snad ty šperky jeho matky, ale nikdy je ani nezmínil. Kdepak, nedal na sobě ani jednou znát, že si dal dohromady Popelku s firmou Stein. Mluvil sice o své matce moc pěkně, ale že by takhle vyváděl kvůli přeplaceným šperkům?

Vzpomínala na jejich rozhovory, a když si přehrála i včerejšek, pořádně v ní hrklo. Popelko, jsem váš princ… Nebyla ona ta stará pohádka taky o svatbě?! Každý přece ví, že Paul vybírá manželku. Jak že to Admé říkal? Chce prý potkat dívku, do které se zamiluje, chce vzplanout. A jé, Anabel, tos teda spadla do pořádné bryndy!

Ale to bude nesmysl, nějaký nový obchodní trik, nic víc. Je tisíc a jeden způsob, jak by ji Paul mohl najít, naprosto nepotřeboval to divadýlko s androidy v zahradě. Když si člověk zpracuje dnešní identifikační možnosti, vizuální záznamy, DNA na sklenici, nějaký ten uvolněný vlas, značku tříkolky… No, možná právě ta není dvakrát v pořádku. Admé naznačil, že by se neměla dát hned zjistit. Co znamená „hned“? Jestli ji sehnal pod rukou a pozměnil další značky, možná se stala Anabel podezřelou z bůhví čeho.

Zatímco vozítko kličkovalo místy, kde se už Anabel dávno neorientovala, došla dívka k jednoznačnému závěru: Chybí jí podrobné informace. Ať se stalo nebo stane cokoliv, ztratila přehled o situaci. Navíc není jisté, nakolik má cenu něco přesnějšího dostat z Admého. Věnoval se své mušli, tentokrát těžko stíhal sledovat frmol. Už aby byla u sebe, ve svojí kanceláři! Nebylo by vlastně jednodušší zajet rovnou domů?!

Možná bylo, jenže tenhle krám se nedal zastavit ani přímo řídit. Anabel byla nyní zcela v moci Admého, protože nechtěla zůstat v moci Paula. Do háje! Když takhle stručně shrnula dojmy z posledních hodin, rozhodla se nejmíň čtrnáct dnů z firemního velína nevylézt, i kdyby ji špína kousala při každém pohybu.

Konečně rozeznala vjezd do parkingu, zamotala se do šálu a sotva vozítko zastavilo, běžela k Admému. Samozřejmě už zase vypadala nahá, ale dneska jí to bylo jedno. Cestou si uvolnila vlasy, jak nejvíc mohla, všechny ty spony a stuhy a kousek řetízku vysypala z dlaní na recepční pult. Admé už ukazoval ke kabince, ale Anabel zavrtěla hlavou.

„Myslím, že se Maron snaží zjistit, kdo přesně jsem anebo jdou po vás, Admé. Možná ta šikovná tříkolka není úplně čistá, odněkud ji můžou znát a chtějí všechno vyšetřit. Teď mi prostě jenom ty breberky odstraňte z těla, tak dva dny chci mít úplně klid a potom se poradíme. Nebo ne, kontaktnu vás ještě dřív přes obchodní kanál. Klidně vám pomůžu zmizet, jestli jdou po vás.“

„Máte pravdu, Anabel, zřejmě půjde o použití jisté zakázané technologie a také o nejasnou identifikaci. To je však především můj problém, vás se netýká. Běžte si lehnout, zbavím vás všech starostí.“

„Jo, Admé, tak to byste byl víc šaman, než nettoyageur! Všech starostí mně zbaví tak akorát, no, asi fakt jenom smrt!“

Zatvářil se divně, na tyhle žerty nebyl stavěný. Ostatně ani Anabel moc ne. Byla už příšerně utahaná. Zapadla do kabinky, vymotala se ze šálu a s neskonalou úlevou se položila do široké mušle Cendrillonu. Nebo Cendrillon? Hlavně, když jí už bude dobře. Všechno zapomene a ponoří se do práce…

Zaskočil ji pohyb pod zády, který se přesunul k levému boku. Uprostřed mušle se vysunula vysoká přepážka a drze šoupla Anabel bez jakékoliv výstrahy stranou. Dokonce ji lehce sevřela. Kdepak lehce, Anabel se najednou cítila zatraceně omezená!

Měla hned chuť hned vyskočit a Admému vynadat, ale přišel sám. Snažila se nějak vyhrabat nebo vymrsknout ven, ale každý pohyb byl obtížnější. Otočila hlavu co nejvíc k Admému. Z toho jí bylo ještě hůř. Sice věděla, že na ženské tělo její přítel a nettoyageur kouká pouze jako estét, ale přesto nestála o žádné prohlížení. Začínala se bát. Admé stál a zálibně civěl, v očích něco hodně podobného Paulovi. A ještě cosi dalšího. Anabel měla chuť křičet, ale nevydala ani hlásku. Nemohla se už pohnout ani mluvit.

„Nezkoušej utéct, peaupetit tě paralyzovaly. Jenom hezky tiše lež a čekej, vyplní se ti tvoje největší přání, ten věčný klid. Víš, měl jsem jisté pochybnosti, říkal jsem si, že tě nechám dál řídit firmu a půjdeme si každý po svém, ale on ten můj nový program garantuje pouze jeden úspěšně transformovaný organismus. Tedy můj. Vlastně tvůj a můj. Svým způsobem se staneš nesmrtelnou a můžu ti slíbit, že lecjaké tvoje geny budou v mých dětech. Jestli budu mít dceru, bude se určitě jmenovat po tobě.“

Nechápala naprosto nic. Doufala, že je to jen hodně špatný vtip, ale ze zvyku pozorně naslouchala každému Admého slovu a analyzovala všechny doprovodné jevy, jako by šlo o čísla. Měl vlézavě sladké podtóny, jaké u něj nezažila. Má mu snad ještě být vděčná? Copak zešílel?! Nene, on se dostal ke zdroji. Nějak právě on sehnal prototyp toho, co začalo lítat povětřím kosmetického trhu. Nebo to vytvořil, možná pouze upravil. Je na to strašně pyšný. Stoprocentně tomu věří. Má ještě nějaký další důvod, který mu potvrzuje přesvědčení, že co dělá, je nejlepší možná věc.

Co se tady má stát? Co za povědomí lítalo po světě, o čem Cendrillon opravdu je? Anabel se o tyhle hrátky doopravdy hluboce nezajímala, reagovala pouze na poptávku a nabídku, která byla výhodná. Měla zkušenost, že všechny závratné novinky vylítnou jako ohňostroj a střízliví obchodníci obezřetně naloví zisky. Bohužel pro ni mizera Admé ví moc dobře, co chce a co dostane. A Anabel se na vlastní kůži seznámí s raketou módního ohňostroje. Dost blbej konec.

„Víš, holčičko, jsi prostě úžasná. Když jsem tě před pěti lety poprvé uviděl, chtěl jsem být jen tvůj dobrý anděl, chránit tě a nenápadně podporovat, vždyť jsme příbuzní. Říkal jsem si naprosto vážně, že z toho materiálu, jaký znamenáš, vytvořím cosi úžasného. Kdybys jen tušila, jak vzácné je dneska tělo jako tvoje! Žádné modelovací úpravy ani injektážní provokace, žádné vycpávky, barvení, Dokonce pouze kvalitní strava a minimum léků v anamnéze… Ve tvém těle nalézám přírodu tak původní, jak to jenom v dnešním světě může být. Teprve v posledním roce jsi začala žvýkat ty energetické bomby, plné chemikálií.“

No bodejť, zachtělo se Anabel vysvětlovat aspoň v duchu. Konečně totiž dosáhla slušné zběhlosti, rozprostřela svoje sítě kontaktů, věděla, kde se co včas dozví. Škola ani doktoráty člověka nepřipraví na všechny podrazy a jemné finesy obchodů.

Anabel se dnes držela jen tří hlavních oblastí, ale nepohrdla ani výhodným vedlejšáčkem, když na něj narazila. Což ovšem znamená, že člověk propadne tomu frmolu a klidně vydrží dva dny nespat, jen aby mu něco neuteklo. Což obnáší nezdržovat se jídlem, ale nastrkat do organismu to nejnutnější v kostce a uhlídat si pouze pití.

„Já věděl, že tě Maron objeví. Takový svěží kvítek bez úprav cyklu, s jemnou osobní parfemací a bez dávek feromonů na šatech. I kdyby měl otupělé smysly, stačilo vyhodnotit jedinou ze stop, které jsi zanechala. Zároveň mi bylo od začátku naprosto jasné, že právě ty nejsi ta pravá. Ty bys nedokázala ocenit ani zlomek toho, co ti velký svět a Maron obzvlášť nabízí.“

Měl pravdu, nechápala to. Pořádnou bitvu na trhu by si vychutnala, ale v Admého snech se topila.

„ Chápeš? To já dnes mám na dosah všechno, po čem toužím celé roky. Pro svou lásku jsem nebyl dost ženský, často mne odháněl a hledal cosi lepšího, mezi muži i ženami. Nechal mne takřka bez prostředků, odkopl mne v závěti, vysmál se mi tímhle hasnoucím podnikem! Admé a ostatní sloužící androidi už byli dávno opotřebovaní a vyšeptalí, měl jsem se co ohánět… Moje milá, ty sis už žila na výsluní, přitom o ně nestojíš. A co teď, kdy můžeš sahat po nejvyšších příčkách? Určitě jsi celá říčná zapadnout do firemního velína a na všechno se vykašlat. Jenže já ti to nedovolím zahodit.“

Anabel se točila hlava. Přestávala pobírat Admého řeči, snažila se překonat otupělost. Jenže ten neúprosně pokračoval:

„Přesně vím, jak se chovat, jak toho štěstí užívat. Nahradím tě, Anabel. Paul ve mně bude mít přesně takovou Popelku, jakou si přeje. Jakou bys ty nikdy neuměla být. Nejspíš ale překonám jeho představy, budu totiž naprosto dokonalá manželka.“

Skoro lhostejně pozorovala, jak se Admé začíná svlékat. Usilovně se snažila myslet na cokoliv jiného, než na smrt, která se blíží. JAK že jsou vlastně příbuzní? Tatínek říkával, že jsou na světě sami dva, že mají jen sebe. Jenže když se na něj podívala lépe a odmyslela si povadle zelenou barvu vlasů, poznala v Admého tváři rysy, podobné svým. Nebo spíš těm třem nočním kráskám, které tu Admé stvořil?

Věřila mu, že se v ni dokáže proměnit, že nějak zvládne přenést na sebe její tkáně, snad na principu buněčných transplantací. Věděla, že pokud jenom usne a nestačí ucítit bolest, až se do ní nějaké Admého breberky pořádně zakousnou, bude mu nejspíš ještě vděčná. Zavřela oči, nechtěla ho vidět.

Pokud zemře, tak alespoň v duchu bude ve svém velíně a zadá příkazy pro zítřejší den. Jako poslední věc alespoň v duchu zařídí speciální terapii Admého a ožení ho, aby nebyl sám. Dostane právě to, co chce, ale radost mu to nepřinese… Pomstychtivá a velice škodolibá představa Anabel potěšila, s mamá se Admé navzájem nesnášejí. Zesládlo to až do skutečné příchuti na jazyku. Pochopila, že ten hajzl bude přece jenom laskavý, uspává ji.

***

„Miláčku!“

„Paule, nevyváděj, už se probírá… Jsi v pořádku, drahoušku?“

Anabel omámeně zamžikala, ale nebyl to sen. Ještě byla stísněná ve své půlce prohlubně. Důležitější však bylo, že se tu neskláněl Admé, ale Paul. Zkusila se na něj usmát, jenže tvář ještě měla ztuhlou. Paulovy šedé oči přesto okamžitě zasvítily nadšením.

Potom si všimla krásné černovlasé dámy, která se k ní skláněla hned za Paulem. Byla slavnostně oblečená v třpytivých šatech. Přišla rovnou z toho plesu? Teď roztáhla jakousi látku a přikryla Anabelino nahé tělo. Vysloužila si za to dívčin vděčný, ještě roztřesený úsměv. Dáma se otočila dozadu a jen mávla rukou. Nějací lidé nebo možná androidi se tam míhali, snad něco stěhovali nebo uklízeli. Slyšela jen šoupání, neviděla na podlahu za okrajem mušle. Možná táhli pryč Admého tělo? Vlastně neviděla už vůbec nic, protože Paul ji něžně povytáhl z přístroje a líbal, kde se dalo.

„Paule, neumačkej tu chuderku víc, než to zvíře! Počkej, pomůžu ti ji obléknout, je asi paralyzovaná. Odnes ji do limuzíny, potom to tady dokončíš. Dám ti na ni pozor.“

Společně ji oblékli a zapnuli do jakéhosi dlouhého volného pláště. To byla ta látka, kterou jí předtím madam Maron zakryla. Příjemný materiál, krásná modrá barva, stříbřisté lemování. Anabel ztěžka pohnula pažemi, zbytek těla ji neposlouchal.

„To bude brzy dobré, lásko, už na sobě žádné dermutátory nemáš. Stačily tě jen trochu poškrábat, ale to brzy zmizí, neboj se, Popelinko. Obejmi mne kolem krku, jestli můžeš.“

Poslechla, v hlavě prázdno. Jen sledovala, nechápala nebo radši nepotřebovala chápat, co se stalo. Bylo příjemné být objímána a poté nesena. Venku ji přivítal vítr, který dívce vmetl do tváře smítka prachu. Zabořila se tváří do Paulovy uniformy.

Až díky tomu si uvědomila, že se převlékl do něčeho vojenského. Věděl, že bude nutná nějaká osvobozovací akce? Neměla možnost se zeptat, už ji opatrně ukládal dovnitř jakéhosi širokého a rozměrného paláce na kolech. Ohromná limuzína se jen měkce zhoupla, Anabel se propadla do měkkého sedadla jako do náruče.

„Dě..děkkuji…“

„Pro tebe všechno, lásko,“ zašeptal mezi drobnými polibky na rty a tváře a uvolnil místo své matce. Ta hned vzala Anabelinu pravou ruku do svých dlaní.

„Až se trochu vzpamatuješ, holčičko, měla bys rozhodnout o tom syčákovi. Je v tom všem příliš černoty, abychom celou věc pustili na veřejnost tak, jak se doopravdy stala. Napadá tě něco?“

Anabel, ačkoliv se pořád ještě nemohla vzpamatovat, jistou myšlenku měla. Napadla ji už tam, na konci Admého příprav, před usnutím. Snad by se někomu mohla jevit horší, než škádlivá, ale když Anabel pohlédla do laskavé tváře Paulovy krásné matky, sama naprosto nepochybovala, že právě v tuto chvíli myslí především na blaho sestřiček Lemy a Demy, stejně jako na zaopatření mamá.

„Andro – android… Mne ohrozil. Něco s obvody, selhání… Ten – nechce být sám, ať tedy s mamá… Ožeňte ho, prosím. Zajistěte mamá a sestry…“

Madam Maron užasla. Potom jí zajiskřily oči smíchem:

„Ovšemže! Budou si dokonale rozumět, jsou přece vdovy,“ natáhla se dopředu, kde se otevřel malý řídící pult. „Paule? Zařiď, aby se ten člověk dokázal oženit a chovat jako muž. S Anabelinou matkou, samozřejmě. Seber mu jen to, pro co jsme přišli… Samozřejmě mám na mysli především naši malou sladkou nevěstu. Ona si přeje, aby se nad její bývalou rodinou klenula duha rodinného štěstí a stabilních příjmů. Pokládám to za velmi rozumné a šťastné řešení. Našel sis pozoruhodnou Popelku, můj milý.“

Anabel se ošila. Pořád ještě byla napůl ztuhlá. Paulova matka uvolnila soustředěnou tvář, uzavřela okruh a konečně mohla býti oslovena.

„Jak… nechápu…“

„Ten záblesk, drahoušku, to bylo typické pro jednu dost speciální záležitost. Dermutátory byly kdysi vynalezeny ve střední Evropě, nedaleko izraelské zóny. Rychle se jich zmocnil tamní vojenský výzkum, ale právě tehdy se, bohužel, brzy ztratilo několik prototypů a část dokumentace. Nikoho totiž nenapadlo, že dermutátory zaměstnanci pronesou z laboratoří přímo na těle. Ostraha byla udivena, že je nezachytily rámové detektory kovů, i když jsou biotronické. Dovedeš si představit, že takhle někdo zabezpečil objekt v oblasti, kde se odjakživa ztrácely celé stavby, dokonce mosty? Jako kdyby Češi neukradli kde co. Jak typické pro Evropany!“

Madam Maron dramaticky vzdychla, ale pokračovala ve vysvětlování:

„Dermutátory samozřejmě mají široké možnosti uplatnění, ale je to zakázaná, velmi zakázaná technologie, drahoušku. Její stopy se velmi přísně sledují a mnoho mezinárodních úmluv se týká tajných dohod o vymazávání všech zmínek z médií a o potrestání překupníků. Správně naprogramovaný, byť ojedinělý dermutátor totiž dokáže hotové zázraky. Chci říci ohrožení základních lidských práv. Například, až Paul skončí s výslechem, splní právě díky jedné té potvůrce tvoje laskavé a velkodušné přání. Nechtěla bych slyšet, jak by protestovali ochránci lidských práv!“

Anabel hodlala vysvětlit, že Admé je současně klíčem k relativnímu zdraví jejích sester, že mamá je chudá a bez Steinovy firmy ji čeká neradostné stárnutí, ale hned si uvědomila, že v Admého firmě je nedovolených věcí určitě mnohem víc, než se její podivný příbuzný svěřil.

„Všechno je to rodina,“ nakonec hlesla sklíčeně. Madam Maron ji pohladila po vlasech. „Ovšem, Anabel Steinová, já vím. Mohu dokonce právem tvrdit, že o tvém strýčkovi znám nepochybně mnohem více detailů, než ty. Stejně tak vím leccos o tobě. Mám totiž své zdroje. Proto jsem dokázala dostatečně rychle nasměrovat Paula, kam bylo potřeba.“

Anabel se na ni obdivně podívala. Ta dáma je úžasná! Ucítila další pohlazení ve svých vlasech.

„Mohu ti nyní gratulovat? Vyhrála jsi konkurz na mou snachu, drahoušku. Budeš další v řadě skvělých dam Maronových, další strážkyní impéria. A odkdy to vím? Řekla bych, že mne to napadlo právě v té chvíli, kdy mi došla spojitost mezi mými šperky na jakési vdově Steinové a jistou ztracenou dědičkou firmy. Teď už zbývá jen jeden malý detail. Můj tajný svatební dárek, drahoušku.“

Vytáhla malou krabičku a otevřela ji. Anabel nedokázala dost dobře rozeznat, co to na sametovém polštářku leží. Nějaké náušnice? Opravdu se ve špercích nevyznala.

„Je to zvláštní typ, tohle určitě nebudeš znát. Bude tě zdobit nejméně osm, ale spíše deset let. Nech se překvapit, zavři oči, broučku.“

Anabel poslechla, ale vzápětí ucítila palčivě bodavou bolest ve vlasech nad čelem. Nemohla si tam sáhnout, Paulova matka ji pevně chytla za ruce a držela. To stačilo, Anabel zbytek svého těla ještě neovládala a sebemenší kroucení nebo potřesení hlavou bolest jenom zhoršovalo. Křičela by, ale jakýkoliv zvuk uvízl ještě v krku.

Příšerné horko a řezání v mozku přehlušilo všechny Anabeliny myšlenky, dokázala jen slzet a němě hledat oči ženy, která ji najednou tak strašlivě, nepochopitelně zradila. Děsil ji úsměv, který se vlnil pod chladnýma modrýma očima v mléčně bílém obličeji. Madam Maron si nasadila fascinující příšernou masku mrazivé krutosti. V jejím hlase nebyla stopa po dřívější účasti ani vlídnosti. Každé slovo se vtloukalo do Anabelina mozku jako ledová jehla.

„Musí to být. Můj syn dnes dostane přesně takovou ženu, jakou chce. Krásnou, chytrou a oddanou. Ženu, která ho bude zbožňovat. Dá mu báječné děti a společně budou sloužit za vzor všemu hnijícímu plebsu na předměstích. Pamatuj, že Maron ve skutečnosti nechce a nepotřebuje geniální obchodnici, ale líbeznou sladkou Popelku, kterou vyzvedne k sobě a učiní šťastnou. Právě se děje kouzlo, které mu to splní. I tohle nám dokáže zařídit dermutátor, víš? Ano, musejí být dva, vždyť silnou ženu nezkrotí pouze jediný jako třeba homosexuála.

Teď se ti noří a vrůstají do mozku, kde ovládnou všechny tvé možné vzpoury a bouře. Budeš je poslouchat, provedou tě veškerými společenskými záležitostmi a nakonec ještě sama uznáš, jak výborná věc ti pomáhá. Přijmeš je, jako jsem s nimi kdysi začala žít já, když mne můj drahý nebožtík přivedl do paláce. Jednou jimi dokonce ty sama zajistíš rodinné štěstí svým dětem, uvidíš.“

Anabel se vyčerpaně zhroutila a Paulova matka uvolnila sevření. Odněkud vytáhla toaletní kapesníček, otřela dívce tváře i zpocené čelo. Postupně Anabel jemně přečesala, zkontrolovala jí ruce a nehty. Už zase byla tou původní dámou, která se omámené Popelky ujala.

„Máš trochu kruhy pod očima, ale to se spraví. Možná je to škoda, působila bys ještě dojemněji. Během hodiny budeš v pořádku, moje milá. I to je výhoda těch potvůrek, víš? Zvládneš veškeré stresy a vyčerpání, aniž by ses někdy trapně zhroutila. V paláci čekají připravené šaty a šperky, samozřejmě si nejdříve vyzkoušíš celý svatební set. Paul s obřadem nebude čekat déle, než do konce dnešního plesu. Vida, už jsou s tím tvým strýčkem hotoví. My pojedeme napřed, médiím musí stačit záběry, jak tě Paul zachraňuje.“

„Firma, obchody…“ Anabel ta slova vyslovila ztěžka, jako by netušila, co znamenají. Jako by někdejší dívka v jejím mozku marně křičela neznámé výrazy za tlustou zdí. Madam Maron klidně dokončila prohlídku údajů a potom ji útěšně poplácala po předloktí.

„Ovšem, ještě chvilku to potrvá. Holčičko, ničeho se neboj, firma Stein je samozřejmě tvým věnem. Svatba znamená fúzi, o obchody se postarají ředitelští androidi pod vedením Paula. Ty si zajisté během následujících let přivykneš, přijmeš a také oceníš naše tradiční báječné a ničím nezkalené rodinné štěstí.“

Madam Maroni mluvila vážně, jako kdyby vyslovovala diagnózu zhoubné nemoci.

„Až se ti po letech dermutátory vstřebají, dokážeš naopak všechny své přednosti, bystrý rozum a intelekt, použít na ochranu rodiny i impéria. Plně pochopíš, proč se tohle všechno dělo a přijmeš ochranu rodiny Maronů za svoji. Nebezpečí poznáš naprosto zřetelně: Maronové si totiž v jistém věku libují v zaměstnávání čerstvých absolventek univerzit. Musíš ty dívky nenápadně povdávat, protože rozvod a další manželství Marona naprosto nepřichází v úvahu. Víš, holčičko, zodpovědnost za impérium skutečně leží plně na nás. To my dáváme impériu dědice, my impériu vládneme, pokud je nutno v zájmu rodiny ovdovět. Budeš vynikající madam Maron, broučku!“

Bolest už mizela, Anabel pomaličku zaplavovala vděčnost, smíšená dokonce s těšením. Náhle byla jako vyměněná. Pohodlněji se uvelebila v měkkém sedadle a skoro zálibně pohladila modrou látku na svém těle. Byla sice strašlivě unavená, ale přesto se divila sama sobě, proč někde hluboko na dně své duše vnímá tíživý stín.

Limuzína jen předla, za okny se míhala světla města. Bylo tu teplo a útulně, Anabelina budoucí tchýně byla velice milá a okouzlující. Dívka se rozhlížela, ale tohle báječné místo ani paní Maron opravdu neměli nic společného s temnými přízraky jakéhosi vzdáleného snu. Anabel ztěžka a nechápavě přemýšlela, proč jakýsi hlásek uvnitř její hlavy stále křičí hrůzou, když tady je tak hezky.

Madam Maron zatím vtipně líčila den, kdy několikrát přetáhla koštětem svého prince, protože si myslela, že si ti mizerní androidi přitáhli osmého do party. Naskákala se kolem nich, že to hezké nebylo. Gigolové puntičkářsky vyžadovali dokonalou obsluhu a ona měla jenom dvě ruce.

Chudák Georg Maron se do domečku na kraji starého solárního pole přišel zeptat na souřadnice, protože zabloudil. Zahnala ho tím koštětem na zbabělý útěk. Vyřítila se za ním, ale zakopla, narazila hlavou do rámu dveří a omdlela. Nějak ji naložil do svého vozu a než dorazili do města, byl zamilovaný až po uši. Nadávala mu, prskala, vyhrožovala úmluvou o lidských právech. On se, mizera jeden, jenom hlasitě smál. Nakonec jí došla slova, uznala, že ji přinejmenším zbavil těch androidích otrapů. Stejně by nikdo nevěřil, že si mohli dovolit zotročit opravdovou holku. Georgově matce tehdy dalo velikou práci vymyslet nějakou přijatelnou nevěstinu minulost…

****

„Nepodceňuj pohádky, moje milá,“ usmívala se nastávající tchýně, když o hodinu později připínala krásné nevěstě svatební závoj. Anabel udiveně pozorovala svůj odraz v zrcadle. Jako bez vůle se začala teskně usmívat, zatímco jakési čtyři dámy z nejvyšší společnosti natřásaly krajkovou vlečku a přerovnávaly záhyby širokánské těžké sukně. Když byla bleďoučká nevěsta připravená, decentně objala královnu-matku a naprosto dokonale naznačila vroucí polibek směrem k levému uchu.

„Děkuji vám, maminko.“

Dámy houfně zavzlykaly. Všechny rázem zapomněly, že tu nestojí žádná z jejich dcer nebo neteří. V tuto chvíli bylo té cizí hezounké plavovlásce prominuto naprosto všechno minulé i budoucí. Už pro její sladce něžný úsměv a jakýsi tragický nádech na dně nazelenalých očí. Všechny samozřejmě předtím ve velkém sále viděly záběry Paula, kterak ji v náručí polomrtvou vynáší z hořících a hroutících se trosek. Celý sál přihlížel její záchraně se zatajeným dechem, lidé se široce rozevřenýma očima hltali detaily.

Takové drama! Neuvěřitelná Paulova odvaha, jeho zoufalé odhodlání vyrvat milovanou dívku z náruče smrti, koho by to nechalo chladným? Sirotka opuštěného, zbídačelého, kterého jakýsi kmotříček poslal k Maronům na první bál. Prý se, chudinka, v těch prostých šatičkách ani dovnitř neodvážila!

Dámy velkého světa zřetelně cítily, že u tak ohromující osudové vášně nezbývá, než sklonit hlavu a ustoupit z cesty. Ba ještě víc: ochotně pro tuhle miloučkou Popelku poslaly vlastní dcery, aby jako družičky vysypaly něžnými plátky růží cestu dlouhými chodbami paláce a velikým sálem. Po rudém koberci až k baldachýnu, kde na toto přelíbezné zjevení z pohádek netrpělivě čeká vysněný a tolik úžasný princ.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      🙂 Až jednoho dne Marona sežere vlk při honbě za vysněnou, nedostatkovou perníkovou chaloupkou, jistě potká prince, jehož elektrizující polibek zbylé dermutátory vyřadí z provozu a prožijí další spokojené roky obklopeni sedmou věrných androidíků ..

      PS: skvělé, jak jinak. víte, co mě napadlo jako první po přečtení? Vzpomněla jsem si na mojí bábu – její představa rodiny (a představa její báby) byl zcela totožná. Matriarchát má snad genové základy :))

      • Anna Šochová

        Není to tak? Kde je ženská – myslím tím bohyni domácího krbu – utlačená blbcem a není krkem, který úspěšně kroutí hlavou rodiny správným směrem, jde leccos do háje. Slyšela jsem i dost historek o tom, jak i ty takzvaně zcela podřízené Japonky dokážou určovat směr dění v rodině a obchodě. jenže to chce holt diplomacii, okoukanou už v útlém věku a v dobré úplné rodině.