Panna a drak

0

Černý kočár hrčel kamenitou necestou k vysoké hoře. Vozka smutně klonil hlavu a se strachem naslouchal dunění od vrcholu, z něhož stoupal zlověstný dým. U posledních zakrslých keříků zastavil, pomalu slezl a otevřel dvířka.
“Dál se neodvážím, odpusť, princezno.”
“Nezlobím se, Bořku. Naopak děkuji, že ses přihlásil a doprovodil mne jako nejstatečnější služebník. Nečekej na můj konec, vrať se hned domů!”
Vystoupila, celá v černém, s kyticí bílých lilií. Vozka pozoroval, jak vzpřímeně stoupá mezi balvany, mozolnatou dlaní zamáčkl slzu, ztěžka vylezl na kozlík a otočil koně zpátky. Děvenka nebohá!
Princezně vydržela odvaha až téměř k jeskyni. malé prostranství lemovaly rozeklané kusy skalisek, veliký, temný otvor ve skále děsil i zval. Trochu ji uklidnilo, že se tu neválely žádné mršiny ani ohlodané kosti, ba ani hnilobný zápach z té strašlivé tmy nevycházel.
“Mami, hele!”
To, co považovala za skálu po své levici, se pohnulo, otevřelo ještěří oči a zívlo širokou tlamou. Dívka vyjekla, zavrávorala a dosedla mezi dva kameny. Marně se pokoušela vstát nebo alespoň zalézt dál od příšery, která se zvedala ze země a drbala si žluté břicho.
“Oskare, mám dost zařizování… A podívejme! To už zase máme lidi tak blízko?!”
Ve vchodu do jeskyně se objevil druhý, poněkud větší netvor. Chodil jako člověk po zadních, dlouhý ocas táhl za sebou. Princezna konečně zvítězila nad zamotaným černým závojem a odhodila ho. Těkala pohledem od jednoho draka ke druhému a očividně nevěděla, co si myslet. Větší si založil přední packy, tlapy, spáry nebo co a pokyvoval hlavou.
“Pověz, děvče, kdy si pro tebe někdo přijde? Nemám chuť na dlouhé zdržování. Oskar trochu zařve, plivne oheň, takže uvidíš, jak je ten tvůj statečný a můžete být šťastni až do smrti. No tak, odpověz, čeká mne ještě propálení dvou chodeb!”
Princezna udělala to jediné, co ji napadlo.
“Jé, mami, co to dělá?”
“Pláče. Dívky se buď smějí, zpívají nebo pláčou. Je mi to už jasné. Vypadá to, že ji poslali na sežrání a myslejí to vážně.”
“Sežrat? Živé maso?! Sladké lidské? Fůj!!!”
“Jsou to jen lidi, Oskare, nemůžeš čekat zázraky. Když si nevědí rady, obětují pannu. Takže dost často. Nevěřil bys, kolikrát mne s tím otravovali, dokonce i během snůšky! Nikdo z rodiny kvůli tomu radši neleze na povrch, pokud opravdu nemusí. Kdybys neměl ty kožní problémy, nedostal bys mne sem ani silou Země! Jenže potřebuješ slunce, nebylo zbytí. Tak alou vyhřívat a já zatím vymyslím, co s tímhle nadělením.”
Princezna přestala plakat. Nerozuměla celému rozhovoru, avšak smrt jí zřejmě nehrozila. Spíš si připadala velmi nevhodně. Menší drak se opět roztáhl na plošině a velký ji zamyšleně pozoroval. Princezna si všimla, že má dosud na klíně kytici, zamotanou do svrchní sukně. Urovnala květy a mlčky lilie nabídla té… matce.
“Jsi docela milá,” pravila dračice vlídně a uhryzla první květ.
“Jsou vynikající. Škoda, že je Oskar nemůže! Moc by ho svrbělo pod šupinami. S dospíváním synů je tolik potíží! Pověz, opravdu tě poslali jen tak?”
“Otec pořádal turnaje, oběma sestrám vybral ženichy, ale já váhala. A potom se nad horou objevil oheň a pastevci řekli, že to je znamení draka. Byla jsem jediná panna královské krve.”
“Co zbylí rytíři, ti nevybraní?”
Princezna sklopila hlavu a vzdychla.
“Aha. Už odjížděli a jenom zrychlili. Poslyš, neměli jste na hradě jiného chasníka? Rozumíš, nějaký nemluvný zahradník, třeba s ovčí kožešinou na hlavě? Nebo mladý šašek, co umí jen dvě slabiky? Co třeba vesnický hlupák, který celý život ležel za pecí? Ne? Hm, to je zlé! Budeš tu muset zůstat. Třeba někoho napadne přijít, když tu budeme dál. Chceš teplý písek nebo slámu?”
“Mrzí mne, že vám působím starosti.”
“Mne taky, holčičko, mne taky. V jednom doupěti dvě mláďata, to je o nervy. Jak často tě krmili? Třikrát denně? Už si to přesně nepamatuju… My jedli teprv před týdnem, a ty asi na staré červy nejseš, viď. Čekají mne radosti!”
Dračice se odkolébala dovnitř, zamyšleně žvýkajíc další květ. Rozpláclý Oskar líně pootevřel pravé oko.
“Máma je fajn. Jak se jmenuješ?”
“Eleonora Manuela Sidonie.”
“Namazala bys mě pískem? Tady na hřbetě to kouše… Při- tlač – víc, jojojojo… Jééé!”
“Jedete od sebe?! Oskare, fuj je to! Podrbej se o stromy nebo tamhle u vchodu. A nečichej k ní, rozumíš?!”
“Já jenom chtěla…”
“Tobě nic neříkám, děvenko. Běž si nasbírat něco k snědku, večer ti Oskar naloví ryby. Kdyby se zas takhle olizoval, pleskni ho přes tlamu, dá pokoj. Nechceš si nasbírat zlato? Vyteklo při propalování ze stropu a špatně se po tom chodí.”
“Ano, paní.”
Princezna občas bezradně hledala jídlo mezi keříky, pila z pramínku a potom pilně sbírala v jeskyni. Oskar se zodpovědně slunil, drbal a nosil dívce ryby. Galantně je opékal svým dechem a radil, které kořínky může přikusovat. Máma kutala v hoře a zútulňovala doupě dalšími chodbami a průduchy.
Za několik týdnů princezna nashromáždila velmi slušné bohatství a Oskar pookřál. Dokonce Eleonoře našel nová místa, kde zrály borůvky a maliny. Bylo načase, ryby jí moc nesvědčily. Trochu pobledla. Když ji máma zase jednou viděla na slunci, jenom vrtěla hlavou.
“Holka, asi bys měla žvýkat přesličku! Nebo přece jen zkusit Oskarovy pražené chrousty? Doufala jsem, že se za námi nakonec někdo vydá, ale lidská odvaha už není, co bývala! Oskar ti donese zlato někam k cestě a pustíme tě domů jakoby za dobrou službu. Ale počkej moment, nejsi nějak tlustší?! Elinko, přiznej, nezkoušel tě Oskar tak trochu očichávat?!”
“To ne, paní, ale když ona mu bývá v noci zima…”
“A copak že dělá náš filuta Oskárek, když ho nenapadne žhavit pod sebou písek?!”
“… si prosim několikrát přišel nahřát bříško…”
“Já snad znova vylezu z kůže! Ten mizera! Tak to tě domů poslat nemůžeme!”
“Proč, paní?”
“Má ty prostoto! Jak to slušně povědět? Jsi, ehm, pokrytá Oskarem. Stoprocentně! Lidi by se zbláznili, vidět ty následky! Nebreč, představ si svou rodinu, jak zírá na nějakých pět šest vajec v kolébce! No vidíš… Postaráme se o tebe, neboj!“
Princezna pobledla ještě víc, slzy jako hrachy. Matka se očividně zlobila.
„Oskare, přestaň se válet, jde se domů! Čekáš rodinu, s lítáním je taky konec! Sedět na vejcích budeš, darebáku!”
Princezna vzlykala. Copak bude do smrti jíst jenom ryby, kořínky a lesní plody? Dračice ji pohladila po hlavě.
“Neboj, tam dole máme všechno, i lidské věci a jídlo. Teď už asi chápeš, proč se všechny panny od draků nevracejí. Už se to halt přihodilo i naší rodině… Oskare, nezkoušej se odplížit!”
Ještěrovitý provinilec sklonil hlavu a smutně se otočil k návratu. Taková smůla! Rázem je ten nejnešťastnější chudák na celém světě! Sotva ho přestalo trápit svrbění a už bude v chomoutu! Nevrle se podíval na tu, kvůli níž všechno prasklo. Hleděla k němu s lítostí a smutkem, což draka trochu usmířilo. Posadil si ji na záda a poslušně běžel za matkou.
Jak se ho princezna držela kolem krku, připomenula mu blažené chvíle drbání a ještě blaženější, když předstíral prochladnutí. Doma čeká jeho měkounký pelíšek – a vejdou se do něj oba…
“Oskare, proč slintáš? Takhle vyplazovat jazyk… Proč se tak ženeš? Zpomal, neutíkej, OSKARÉÉÉ!!!”
Už maminku neslyšel.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama