Schůzka s bráchou

0

Když Marcela zahýbala do Březovky, nebylo to ono. V hospodě Albo sice hlučeli chlapi a navrch řvala televize, jenže normálně. Zato tady na rohu v herně měli moc divnej rachot. Zahlídla dva chlápky, jak se strkali mezi dveřmi, a radši přidala do kroku. Vevnitř to taky vřelo, něco třísklo. Užijte si to, hoši, ale beze mne, ušklíbla se. Ještě aby musela dávat první pomoc, to zrovna! Když bude daleko, nic neuvidí, neuslyší. Má svýho dost, ne?
Konečně! Na stezce pod korunami stromů bylo mnohem líp. Sice tma jako v pytli, ale od lampy k lampě se to zvládne. Marcela se nadechla, a rázem byla v jiném světě, daleko od města, dojíždění a zkoušek. Vrátila se do časů bitev, průzkumů a taky hledání pokladů. Tady, jen kousek od Hlavní ulice, byl zkrátka prostor pro spousty dobrodružství. Prolezli tady s bráchou kdejaký zasypaný sklep. Bůhví, proč tady kdysi zbořili kus města a nechali to zarůst. Cihly, sutiny, smetiště. O kus dál vily a nové domy. Magořina.

Děcka tu řádila a vykopávala střepy v naději, že budou mít stejné štěstí, jako parta od Kamenky. Tam se na smeťáku nacházely věci! Jenže ti parchanti nikoho z jiných částí města nepustili ani kouknout. Co si nepobrali domů, to roztřískali. Dneska se už ví, že to mohly být drahé věci, třeba starožitné servisy, co se vykupují za tisíce. Jojo, byli ještě malí a blbí, všichni.
Skutečný poklad se ale stejně nenajde jen tak. Anebo člověk ani neví, že poklad našel. Táta měl třeba radost z kusu starý pušky, co mu s bráchou našli. Později se ukázalo, že byla dvě stě roků stará. Jasně, on i tenhle kousek divočiny, sotva dvacet metrů široký, má svoje. Vždycky měl.
Vzdychla si. Pořád ještě bráchu neviděla. Co dělá?! Kde se courá?! Už by se měl ukázat. Nejmíň čtrnáct dní spolu nehodili řeč a dost jí tím pádem chyběl. Měla by si vyndat z báglu… A hele! Zahlédla pohyb mimo kužel světla a přidala do kroku. Bezstarostně, s batohem na jednom rameni, uprostřed pěšiny, až ke schodům v kamenné stěně. Tam je Pavlíkovo místo, tam už na ni zase čeká. Nadechla se, že ho pořádně spucuje za to flákání.
„Máš cígo?“
Sakra! To se tedy Marcela dost blbě spletla! Na okamžik ji ovládla otázka, jak se jí tohle mohlo stát. Prostě zastavila, civěla na týpka a mozek si pochodoval okolo. Dotyčný zjev zatím zastínil lampu a děsně zasmrděl. To stačilo, aby pochopila svůj zatraceně těžký omyl v jeho úplném hnusu. Ježíši, už zase dejchnul!
Když zkusila uhnout, popadl popruh, batoh spadl, druhou rukou do Marcely strčil. Zapotácela se a už ji tiskl na kamennou zeď. Fuj! Zafuněl přímo do tváře. Marcele se zvedl žaludek. Jestli z toho smradu začne blejt, zasáhne to oba, blesklo jí. A jak se zná, bude tím pádem blejt jako Amina furt. Kruci, Pavle, pomoz! Kde se couráš?!

Doopravdy však ani nehlesla, pořád vyvalená z nečekaného dění a navrch omámená směsí hospodských výparů a puchu dlouho pěstované špíny. Nebyla schopná ničeho.
„Se nevofrňuj… By sis dala ráda, že jo?“
Sáhl jí do rozevřené bundy. Chtěla tu ruku odstrčit, jenže jí dal facku, potom bafnul za ramena a narazil na kameny. Zaskočená Marcela se poddala jako hadrová panenka. Hlava jí břinkla o jeden placák, o něco níž se Marcele do zad zarazil další trčící kámen. Vyrazil jí dech. Rázem jako kdyby ochrnula.
Dost blbá situace, jenom na tohle se vzmohla. Na divný nadhled, jako by situaci pozorovala a nebyla přímo u toho. Necítila ruce a skoro ani nohy, připadala si naprosto bezmocná. Ne, nesklouzla k zemi, nohy ji udržely, ale na jak dlouho?
Ten hajzl si ji spokojeně přidržel a pokračoval. Bzukot v mozku a hvězdičky kolem hlavy Marcele na moment přehlušilo intenzivní ždímání obou bradavek. To ji jako chce podojit?! Idiot. Tlačil se jí mezi nohy.
Dokázala v duchu suše konstatovat, že TO fakt zkouší udělat. Jeho tento… Ehm, péro, žádostivě zarývané pod pupkem, Marcele zvedalo žaludek ještě víc. Jako by se do ní hodlalo provrtat zrovínka tudy. Pořád je ztuhlá. Krucinál, Marcelo, dělej něco! Přece tomuhle hovadu nedovolíš všechno?!
Víc, než ochablé ponoukání rozumu ji probrala pazoura přes pusu. Kousla ho, dostala další facku, až se zapotácela. Znovu ji přirazil zády na zeď. Jau, vole!
Nemohla mluvit, ale stejně neznala dost správných nadávek. Omílala si těch pár nevýrazných  slabáren a na víc se pořád nezmohla. Bylo to k vzteku, nemoct ho ani praštit! Alespoň stehna tiskla k sobě. Ta ještě ovládala. Už měla triko pod bradou a nejradši by ho za to přizabila, kdyby…
Vtom jí skoro bezvládná ruka padla na kraj bundy. Jasně, už věděla. Teď dostaneš svoje, hajzle! Olizoval jí zrovna kůži pod krkem a byl si naprosto jistý, že si v pohodě užije, že mu už holka nebude dělat drahoty. Dokonce Marcelu sunul víc do stínu. Mnula zatím látku v prstech a byla šťastná, jak se jí vrátil cit. Pomaloučku vytáhla dlouhý čalounický špendlík. Brnění přestalo, už vládla všemi prsty. Neměla moc síly, ale cit ano.
Otočila superšpendlík v prstech, namířila, stiskla hlavičku a zaryla. Znovu! A znovu, teď blíž k páteři a… Byl ostrý jako jehla na muskulárku. Mnohem delší než všechny běžné injekční jehly, ale ona přece potřebovala hodně ublížit! Znovu! Už to šlo se švihem, natočil se. Proč chlap nereaguje?! Bodec znovu projel oblečením a nic. Je něco špatně? Zajel přece jako do másla, určitě do těla. Skvělý! A ještě! Bezva injekce do svalu, na praxi by dostala za jedna. Sklouzla špičkou po žebru, takže fakt správně! Začala se smát.
Strnul až teď, nechápal, zvedl hlavu. Ještě jednou! Budeš mít z ledviny cedník, vole. Jestli myslíš, že jsem tě nadšeně objala, tak se prober. Zvedla ruku. Mířila mu na hlavu, zatoužila dostat oko. Už držela špendlík naprosto jistě. Uhnul v poslední chvíli, škrábla ho po nose. Zařval, napřáhl se. Mrskla sebou do strany, plácla na zem. Na všechny čtyři a pryč!
Trochu to před zdí vybral, ale přesto na ni nalítnul. Zakopl Marcele o nohu, svalil se, ohmatával škrábanec. Proto se ohlédla a hned pochopila, jak se role vyměnily. Vstala, srovnala si ho kopnutím a s naprosto chladnou rozvahou zamířila svůj superšpendlík nad klesající hrbolek v rozkroku. U té zdi jako kdyby každý jen čuměl, což byla teď Marcelina výhoda.
Zápěstí šikovné studentky pracovalo samo. Lehkým švihem – fik ho tam! Džíny by tak lehce neprorazila, ale tepláky s přehledem. Hned uskočila a utekla o kus dál. Došlo jí, jak divné to všechno je. Jak tohle mohla dokázat?! Tedy ta poslední trefa, to nic není, ale předtím, k ledvinám?! Absurdní. Člověk pozná, že dopíchl do měkkého, bez švihu by to přece tak dobře jít nemělo… Srovnala si triko.
„Kurvaáá!“
„Drž hubu!“
Najednou měla strach, aby sem někdo nepřišel. Bordel u herny vzadu dozníval, mohli by křik zaslechnout. Proto svůj příkaz jenom zavrčela – a taky to stačilo. Chlápek se plazil pryč, ke schodům, odkud předtím vylezl. Nejspíš bydlí v tom velkém sklepě za nimi. Ať si tam chcípne, hajzl!
Rychle oddychovala. Život je pes. Kdyby nečekala bráchu, nevlezla by mu přímo do náruče jak blbá. Vždycky si přece dávala pozor a nosila baterku. V báglu jí ale dneska byla houby platná. Jasně, když utíkala od herny, nestačila ji vytáhnout! Jak toho blba zaslechla, myslela, že brácha…
Tohle máš u mě, Pavle! Tenhle kus cesty je riskantní, to se běžně ví. Tady z trosek občas vyskakujou hajzlové a přepadají. Ale dá se to včas zaslechnout nebo jít po druhé straně asfaltky u zdi s baterkou a taky křičet. No nic. Hlavně, že malér zvládla, ne?
Marcela teď toho svého násilníka, parchanta oslizlýho, klidně a nezaujatě hodnotila. Jasně, že ho zná. Párkrát ho už viděla potloukat se na zastávce před Albem, vždycky v teplákách a tmavé mikině, falšku s ruce. Typickej nemakačenko.

Sakra, ještě v něm nechala svůj špendlík! Co teď? Má si ho jít vytáhnout? Viděla, že by to nebyl dobrý nápad, chlápek se tam držel oběma rukama. Měl je dost zamatlané od krve… Co kdyby ji znovu chytil?
Stála a pozorovala, jak se hrabe pryč, jak si šátrá ještě po bedrech a zase po teplákách. Zavyl, nejspíš brnknul prsty o žlutou hlavičku. Co dál? Jestli mu fakt propíchala ledviny, tak by měl už zkolabovat, ne?
Bála se, opravdu moc se začínala bát. Kdyby to někdo viděl, šla by sedět?! Určitě! Zároveň bylo nad slunce jasnější, jak moc potřebuje zmetka uzemnit a špendlík si vzít zpátky. Je to přece stopa, nejen zbraň, kterou máma pravidelně kontroluje. Ten chlap ji navíc zná, určitě. Může říct, kdo ho tak zřídil. Nebo se nepochlubí? Všechno se dá popřít, brečet a dělat hysteráky… Hele, u plotu je klacek! Kus větve akorát do ruky, vypadá dost pevně. A tvrdě. Stačí jedna přes hlavu a hotovo.
Marcela si bleskově vezme svoje zpátky. Jo, to by šlo. Má to logiku. Navíc, když už ten špendlík konečně dokázala tak bezvadně použít, přece ho neztratí? Máma přece říkala, že je poslední. Takže si důkaz vezme hezky zpátky, pěkně omyje a opálí a nikdo jí nic nedokáže.
Potěžkala klacek v ruce a odhadovala, kam bude nejlepší chlapa praštit. Ve filmu jde rána vždycky dozadu nebo přes čelo. Na stranu ne, z toho bývá malér. Nemusí ho zabíjet, stačí omráčit. Přehrávala si, jak to udělat. Film je film, ale kdo to má zvládnout v reálu?!
Dobře, nikde nikdo, může to zkusit. Teď se musela vrátit pár kroků. Fixírovala chlapa očima, najednou nádherně klidná a nad věcí. Jen aby něco nechtěl zkusit. Jenom sáhni, parchante, pracky ti taky přerazím!
Nejistě vykročila, klacek držela pořádně, oběma rukama. Druhý krok byl pevnější a navrch pocítila příjemné mrazení. Teď rozhoduje ona. O životě a smrti! Kam praštit, jak silně, slyšet ho dál hekat nebo nechat, až třeba začne prosit? Mohl by prosit, skučet strachy… To jo. Chtěla by to slyšet. Opravdu! Najednou moc potřebovala zažít zrovna tohle. Za tu oslintanou podprdu a vůbec. Představovala si dopředu, jak se před ní chlap svíjí a napadlo ji, že ho nejdřív může zase kopnout.
„Počkej, Macku! Já ho tady nechci.“
Marcela spustila klacek a otočila se. V tu ránu jí bylo fuk, že se tady někde poblíž posunuje polozabitý úchyl. Rázem bylo všechno zlé pryč. Pavlík dorazil! Usmála se.
„Taky ses mohl ukázat o něco dřív. Ten hajzl hnusnej…“
„Vždyť víš, že nemůžu vždycky,“ bránil se rozpačitě. „Máma dneska začala vyčítat dost pozdě a bylo to hodně dlouhý. Asi jak se to v ní nastřádalo nebo co. Náhodou, měla bys ocenit, že jsem se uvolnil a přišel dřív, než zase vytáhla fotky. Hele, Macku, jsi dobrá, poradila sis sama, ale fakt už ho nech.“
„Copak můžu? Má můj špendlík. Ten obrannej od mámy, víš?“
Otočil se ke zhroucené postavě. Teď bylo dobře poznat, jak v sedmnácti posiloval a vůbec. Ramena měl široká a boky úzké jako manekýn. Dotyčný pochopil, že Marcele přišla posila, zaskučel a fofrem zalezl do tmy. Pavel pokrčil rameny.
„Určitě ho sám vytáhne a zahodí. Zejtra si ho přijdeš najít. Nebo se ti podívám, kde leží.“
„Tak jo,“ neochotně souhlasila. Opřela se o klacek, opravdu jí dobře sedl do ruky. Zkusila vyjednávat:
„Mám ho fakticky takhle nechat a jít? Se mi nezdá…“
„Hele, na sebeobranu to už bylo na hraně. Vím, co říkám, ne? Teď zapadnul, navíc koukám, že ne do sklepa. Leze dál, ke světlům na Hlavní. Za chvíli se skutálí k chodníku. Policajti ho seberou jako přezrálou hrušku.“
Pokárání snášela dost těžce, ale dobře věděla, že má brácha pravdu. Myslí to s ní dobře. Nakonec se uchichtla. Přezrálá hruška, to sedí! Spíš pěkná shnilotina, smrdí podle toho. Pavel hodil hlavou směrem dopředu.
„Jdem domů, ne?“
Z chlápka už nebylo vidět víc, než kus roztřesené nohy. Marcela spokojeně přikývla, sebrala bágl s učením, nadhodila a sykla, Záda měla dost natlučená. Ale chlap má skutečně dost. Ani se neohlédla. Zvolna kráčeli Březovou ulicí do kopce, i sportovec Pavlík se jakoby zadýchával. Pokecali jako už dávno ne. Prošli asfaltovou stezkou až do půlky. Vlastně až tam začínala opravdová ulice, dost široká i pro auta.
Marcela se už úplně uklidnila. Všechno je v pohodě, na bráchu byl vždycky spoleh. Vždycky. Kromě toho blbýho dne, kdy zmizel, protože neustál kopačky od Jaruny. Ale aspoň, že se občas ukáže.
No, vlastně se scházejí jenom oni dva. Mámu Pavlík jenom sleduje, s ní takhle nemluví, S tátou taky ne, ten jezdí s kamionem a je pořád pryč. Stejně by za ním nešel, protože to se prej nedělá, už ze slušnosti ne. Pavlík dost dobře tuší, že totálně zlikvidoval, co na něm bylo pohlednýho. Taky to nemá kluk lehký, ani teďko ne.
Tak, už byli doma. Zamávala Pavlovi a vlezla do vrátek. Když se to tak vezme, měl svatou pravdu: Dalšího zjevovacího tady fakt nepotřebujou. Ale ten super špendlík se nesmí ztratit! Mámu by to mrzelo, nic lepšího na obranu vyděšené slabé holky podle ní snad ani neexistuje. Jak se ovšem dneska její holčičce hodil, jen tak Marcela nepřizná.
On by tomu chlápkovi nakonec stačil Pavel sám, jak tady stojí na světle. Ten by zdrhal! Strachy by se nejspíš podělal. Ach jo. Maminčin pláč Pavla přitahuje jako můru plamen – a kdoví, jestli by za Marcelou chodil, kdyby mamka, chudák, celé ty roky netruchlila. Náhodou je to docela šikovně načasované, že si mamka zavzpomíná a Pavel tak akorát vyrazí Marcele naproti, skoro k zastávce.
Zamyšleně za ním hleděla, když se otáčel a mířil k sobě. K té dávno zasypané díře, kde to před lety vymaloval mozkem. Tátova brokovnice mu ustřelila půlku hlavy. Jak s ní pohne, zbytek tkání se v ráně legračně klepe. Je zvláštní vidět dovnitř jeho rozbité hlavy a domýšlet se, cože to lampa uvnitř osvětluje. A jak vůbec ty zbytky brácha udrží vzpřímeně. Na čem taky? Taky jedno oko a zuby na té straně mu to vymlátilo…
Pavlík je prostě brácha, s tím vědomím už člověk zvládne leccos. Vlastně právě kvůli němu šla Marcela na zdrávku. Vycvičil ji tak dobře, že i pitvu přežila v klidu. Po Pavlovi jí totiž dneska nemůže vadit už naprosto nic. On je zkrátka důležitý pro její život v každé podobě. Možná k němu zase tak přilnula, že duchové nejsou cítit ani krví, ani rozkladem. Hm, aspoň to. Zkrátka a dobře: Je príma mít staršího bráchu!

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama