Síla vody

0

1.

Babča nezklamala. Sotva Kristýna obsadila židli, hned musela hlásit, že si dá čaj zelený, bez příchuti a bez aroma. Ano, babi, tenhle stačí – bez cukru, ani smetánku ne, jo, takhle obyčejnej. Babi zároveň okamžitě soustředěně štrachala v šupleti. Zase vytáhne nějakou ptákovinu, která nesnese odkladu, pomyslela si Krista pobaveně. Á, místní tisk. To tedy bude hustý.
“Stejně by ses to dozvěděla.”
Prst poklepal na malou fotku vedle titulku Kadaňského zpravodaje.
“Víš, kdo to je?”
Kristýna si mohla oči vyočit. Mrňavý neostrý snímek několika lidí, stojících ve staré trávě. No a co? Kdyby letmo nezachytila kousek textu, vůbec by nerozeznala to hlavní: ležící postavu na plachtě mezi jejich nohama. Babča pomalu slabikovala:
“Martina Niklíková. Maminka Bětky.”
Babčina seschlá ruka se přesunula výš a odkryla zbytek zprávy. Kristýna místo čtení ohromeně sledovala prst, nerovnou špičkou nehtu váhavě sledující horní linku rámečku. Nějak se jí nechtělo vědět všechno. Takže teta Niklíková umřela. Co může být horšího? Zaskočeně mžikala dojetím, snažila se vzpamatovat.
Jenže když babča po šíleném úvodu bere okamžitou zpátečku, bude to opravdu něco velikého. Až nad hlavu, jak babi ráda říkává. Krista se jí podívala do šedozlatých očí. Uhnuly stranou. Babička tedy není tak úplně klidná, jak se dělá. Jenom tvrdá jako vždycky. Dobře, Kristýna se tedy přinutila číst. A zatraceně rychle pochopila, o čem je řeč. Všechno se v ní sevřelo. Babi nahlas potvrdila:
“Utopená.”
To asi mělo vysvětlit všechno. Vysvětlovalo, jenže z toho jednomu nebylo nejlíp. A vlastně by nemělo vysvětlovat nic, kdyby se to vzalo měřítkem normálu. Máma nejlepší Kristýniny kamarádky, milá tichá teta je pryč. Co chudák Bětka, dozví se to nějak? Kdo se stará o Bětčinu malou? Tisíce otázek, leknutí, údivů a starostí vířily Kristýně hlavou a ochromily jazyk. Ono nemělo cenu se bůhvíjak ptát, stejně by se nic moc dalšího od babči nedozvěděla. O vodě totiž v téhle domácnosti vládne už čtyři roky naprosté mlčení. Když se Krista trochu vzpamatovala z té šlupky, zkusila udělat blbou. Co kdyby na babču zase jednou zabralo tohle? Hodila udičku.
“Možná se chtěla otužovat jako kdysi Bětka.”
Byla to blbost, postava měla bundu, legíny, natažené ponožky a botasky. Jako kdyby do vody spadla. Jen tak, v klídku, spadla, utopila se a čekala, až ji vytáhnou. Teta Martina? To zrovna!
“Je divná voda.”
Kristýna polkla. Babča ji taky dokáže cítit? Krista sice pořádně nevěděla, kolik babča o Bětce a tom všem doopravdy tuší nebo zná, ale dodneška by to nijak nepřeceňovala. Možná proto se babička už kdysi zásadně odmítla o zážitcích s řekou bavit a hotovo. Způsobem, který nesnesl odporu. Dnešek je výjimka. Krista honem sondovala půdu:
“Tys to o Bětce věděla?”
Babča na to nic. Sakra! Už zase honem strká hlavu do špajzu, že jako vytáhne něco extra, například sušenky. Kristýna už ale nebyla tak malá, aby na zastírací babiččin manévr nalítla a neudržela řeč, kde chce. První přece mlčení o vodě porušila babča, tak co?! Zkusila naléhat, jako když postranní proud podemílá břeh.
“Hele, babi, nezkoušej to na mě. Teta Niklíková se utopila, souvisí to s Bětkou, něco ti na tom smrdí. Povídej.”
“Já bych tě nerada děsila, Kristýnko…”
Jmenovaná zvedla oči ke stropu.
“Moje milá babičko, je mi dvaadvacet, viděla jsem novýho Vymítače, Od soumraku do úsvitu, Kameňáky a všechny porevoluční české komedie. Mě už fakticky jen tak něco nevyděsí. Prosím, vezmi to na vědomí a řekni, vo co go. Teda: O co jde,” opravila příliš mladistvou frázi.
“Všechny tři Kameňáky?” zeptala se babička s hranou nedůvěrou v hlase a jiskrou v oku. Kristýna se nadechla a odhodlaně přikývla.
“Všechny tři. Ty ještě jdou.”
Babička s pokašláním smetla z ubrusu neexistující drobek, přisedla ke stolu, posunula ke Kristýně cukřenku, srovnala cíp na rohu, třikrát znovu odkašlala a konečně zvedla oči.
“Oni zase po letech vypustili mazut. Myslím, že proto tam vlezla. Na pomoc.”
Už to řekla naplno a nemohla couvnout. Kristýně nebylo nejlíp, bábiny oči se do jejích zabodávaly jako jehly. Nejradši by tímhle skončila. Jednou to ale, sakra krucinál, musely mezi sebou říct nahlas a naplno! Kristýna se nadechla před protiúderem:
“Pro něj?”
Babča couvla a pustila detail:
“Je tady pořád. Řekla bych, že přebýval dole u hráze, někde u dna, kam žádné sajrajty nedosáhnou.”
“To by byl blbej, tam pod stupněm přece nemůže mít klid?”
Babiččiny oči zvlídněly a změkly. Kristýna zase řekla pořádnou pitomost.
“Ale ne, ne u našeho stupně, u toho přehradního prdítka. Mluvím o Nechranicích. O pořádně dlouhé, sypané hrázi, kde má velké jezero. Kde žijí i ryby. Labutě se tam prý také odstěhovaly, představ si. Někdy před dvěma týdny.”
“To si myslíš nebo víš, že žije tam? A co potom Bětka? Proč odjela?”
“Nejspíš po řece táhnul nějakej jinej. Nebo si udělal výlet. Já se s ním o tom nebavila.”
“O tomhle ne? Takže ses s ním někdy bavila? Jak?”
Babi zase uhnula pohledem, zahmkala.
“Jsi nějak drzá. Vůbec jsem neřekla, že jsem někdy s někým mluvila!”
“Řekla, ale nechme toho. Jak o něm teda víš? A jak dlouho?”
Zase bude zkoušet lhát, zase kouká jinam. Hrozná, i když milovaná babča. Konečně zašuměla jako potůček v rovině.
“Martinu Niklíkovou jsem vozila v kočárku společně s tvojí mámou, když jsem čekala Richarda. A potom všechny tři, vyrostli spolu. Vím, co vím.”
No jo, strejda Richard, to už se z babči nic kloudnýho nevypáčí. Jak na ztraceného syna dojde řeč, je debata v pytli. Když už se všemu navzdory ten mladý muž prokousal ke skutečné mořeplavbě, zmizel někde uprostřed Atlantiku. Babča samoživitelka, co měla takovou smůlu na chlapy, že ani neudala otce svých dětí do rodnýho listu, přesto dokázala oběma potomkům zajistit, na co si vzpomněli. Dřela se, starala. A co z toho?! Oba jí vzalo moře, jako by to nic neznamenalo. O žádném z nich se celé roky vůbec nemluví. Kristýna něžně pohladila vrásčitou ruku. Vrásčitou, ale ne moc, pořád měkkou a teplou.
“Promiň. Tys teda znala toho Bětčina taťku Jugoslávce?”
“Jugoslávce? Aha, myslíš tu pitomost, co si Martina vymyslela, aby lidi dali pokoj. Kdepak, Kristýnko, Bětuška měla tátu v těhle vodách. Ono se sice říkalo, že někteří z těch jugoslávských stavařů mají v očích kousek zlata, ale Martina se od nich vždycky držela dál. I tvoje máma, alespoň pár prvních roků.”
Nemusela víc dodávat. Když byly Kristýně čtyři, odjela máma na dovolenou do Chorvatska a zmizela v Jadranu. Další učitelka, co podpořila blbou historku o mlsném žralokovi poblíž pláže. Před dvěma týdny odjela k moři Bětka a taky tu nechala děcko. Čirou náhodou přesně čtyřletou Nikolku. Bůhsuď, co ji ňaflo, začátek dubna není zrovna extra termín pro dovolenou.
“Promiň, babi, ale půjdu se projít. Tvoje novinky se fakt nedají strávit vsedě u čajíčku v rejžovým porcelánu.”
Babi trochu povadla, ale vzala to jako věc, která musela přijít. Koneckonců tuhle řeč začala právě ona. Samozřejmě věděla, kam Kristýna zamíří a užuž otvírala pusu, aby vyslovila důležitá, leč omíláním profláklá ponaučení. Kristýna spěšně objala svou babču kolem krku.
“Jo, přesně tak. Projdu se kolem řeky. Nemůžu za to, že jsem na ni naučená.”
“Hlavně prosimtě nelez do vody. Podchladíš se, akorát něco zmotáš. On si musí poradit sám. I kdyby ho něco přiotrávilo, chápeš? Martina mohla uklouznout nebo něco. Byla poslední dobou divná, říkali lidi. Teď by se k vodě vůbec chodit nemělo.”
Cože? Babička že se podle všeho řece vyhýbá? Svá tradiční ponaučení, i když nevyslovená, zpestřila mnoha neslýchanými a celkem jasnými narážkami.
“Jasně, babi, nepolezu ani za pentličkama.”
Konečně se stará paní usmála a její tvář omládla. Tu proměnu Kristýna milovala. Přesně, jak babička vždycky říkala: Pečování o Kristu jí prodloužilo mládí. Teď zase nejmíň patnáct roků shodila, leckdo by jí hádal sotva šedesát. Dostala za to pusu na tvář.
“Pořád jsi krásná, babi. Kadaň je plná slepejch chlapů.”
“Proti tvému dědečkovi nikdy neměli šanci, rybičko.”

2.

Proti dědečkovi neměli šanci… Divně to babi řekla, až z toho zamrazilo. Kristýně do rytmu chůze pochodovaly hlavou babiččiny výroky dnešní i hodně dávné. Kdepak babička! Ta tutově věděla o spoustě tajných věcí. Mluvila o nich dneska jako o chlebu… Panebože, zlaté oči! Mluví o nich tak jednoduše… Copak byla Krista celé ty roky blbá a slepá? Jsou dědičné, samozřejmě. Proto je měla Bětka, nějak k nim přišla babča… Zlaté oči, spojení s vodou… Jugoslávci byli od moře a taky v tom někteří jeli. Místo naštvání však Kristýnu zalévala úleva. V měkkých, teplých vlnách se střídala s vděkem, že se v onom svém divném vědění konečně nemusí plácat sama.
Kristýna roztržitě přešla přes hlavní tah do města a zamířila do vilové čtvrti. Pokukovala skrze ploty a hodnotila, co kde kvete. Tudy se kdysi chodívalo skoro masově na nedělní procházky, které pro většinu korzujících končily někde u letního kina. Málokdo slezl až k řece jako ony s babičkou a málokdo taky mohl vídat pentličky na vrbách a olších, splývající do vody.
Ony to byly hlavně kousky igelitu a různý humus z odpadků, ale malé Kristýnce přesně zapadaly do pohádek o vodnících a podvodním životě. V zátoce pod Františkánským klášterem vždycky pozorovala rybičky a pulce. Ani ti mrňaví bez nožiček před ní neutíkali, mohla je brát do dlaně. Jenom musela dát pozor, aby pořád měli dost vody a neublížila jim.
Když svítilo slunce, směla až po kolena do vody za nimi. Babička ji sice držela za ruku, ale ke Kristýnce se nebáli připlavat okouni, všemožné mrňavé čudly a viděla i štiku… Zastavila se. Moment, to taky nesedí? Nebývalo přece nijak teplo, ví určitě, že jednou začínal duben. Jenom na mělčině byla voda vyhřátá – možná tedy hodně škemrala a babi dovolila. Nene, to těžko. Babička vládla sice rukou laskavou, ale taky sakra přísnou. Zadek své vnučky formovala rytmickými dopady dlaně dost a dost. Jenže ve vodě se její malá vnučka cárala každý rok mnohem dřív, než rozumní lidi pochopí. Jejich rodina je opravdu divná.
Jedinkrát se o tom třeba zmínila na koleji a v partě nastalo ticho. Koukali na ni jako na blázna nebo naprostého lháře, ani ty přítulné ryby jí nikde nevěřili. Na básnění o řece uznávali jen Otu Pavla. Jenže to byl úplně normální člověk. Ne jako…

3.

Sakra, co se děje?! Kristýna zklamaně zpomalila. Neměla jít tudy, ale rovnou podél silnice nahoru ke klášteru a přejít stupeň. Nebo sešplhat po příkré stezce ke své zátoce rybiček. Prostě ji ani ve snu nenapadlo, že tady právě dneska bude někdo zaclánět. Nějací dva rybáři vybírají z vody bordel a nadávají přitom jako špačci. Ale co, projde kolem nich. Nebo jim třeba i pomůže. Zamyšleně se podívala na svoje kotníkovky za dvanáct stovek. Do vody v nich určitě nepoleze. Ale jenom tak proplout kolem? Tak snad trochu pomůže, no. S něčím, možná. Někdy.
“Opatrně, slečno, je tady bláto.”
Podívala se na tři nacpané igelitové pytle u cesty. Bodejť by tu nebylo bláto, když z nich vytekla voda a projel přes to teréňák. Nic proti ekosnažení, ale nemuseli tu svoji masívní černou krávu zaparkovat zrovna pod skálou na chráněných divokých narcisech. Snad ještě moc nevyrostly.
“Trochu to smrdí. Neuhynuly ryby? Prej tady plaval mazut.”
“Depák, řeka je zase docela čistá. Akorát dva nadmutý vořechy jsme vytáhli. Rovnou bereme i naplavený odpadky.”
Přešlápla. Ten hovornej páprda s přehazovačkou vypadal docela dobrácky. Bylo zdvořilé věnovat mu ještě pár vět. Babička vždycky dbala na to, aby i Kristýnka s rybáři vycházela po sousedsku.
“Chodíte sem takhle pořád nebo máte nějakou brigádu?”
“Samo se to neudělá, slečinko. Dybyste měla pořádný holínky, můžete pomoct. Dycinky. Žejo, Míro?”
Strejc v kulichu zamrkal na mladýho, který opatrně stahoval barevné cáry z větviček. Kristýnu jeho dohazování rozesmálo.
“Jsem docela otužilá, mohla bych se rovnou zout, ale tady bývají střepy. Nad přehradou jste už dělali?”
“Tam je normálně čisto, to berem jen tak procházkou.”
Opatrně přešla kolem pytlů a o kousek výš sešla z cesty až k samotné vodě. Blýsklo tam něco pod hladinou. Štěstí jako vždycky? Opatrně přejela dlaní nad hladinou. Tuhle hru milovala. Jako by se jí voda pod rukou srovnala do hladka a zároveň zprůzračněla až ke dnu. Jasně, byly tam zase. Tři mince jako vždycky, možná staré jako svět, ale nabízené řekou pro radost.
“Pozor, spadnete!”
Málem opravdu sklouzla dolů, ale jenom proto, že ji ten mladší rybář popadl za rameno.
“Zbláznil ses? Já u řeky vyrostla!”
Couvnul, sklopil oči, omlouval se. Rychle se vzpamatovala. Paní Niklíkovou přece vylovili někde tady…
“Sorry, lekla jsem se. Ale něco jsem zahlídla a napadlo mi, že vám řeka chce poděkovat.”
Natáhla ruku a nabídla mu tři hnědé mince. Starý padesátník a dvě desetikoruny. Mladík pokrčil rameny. Přifuněl ten druhý a uznale pokýval hlavou. Sundal kulicha, otřel zpocené čelo pod přehazovačkou.
“Sotva na pivo, ale hlavně pro štěstí. Tady Míra je náplava, von řeku nezná. Ta naše je uznalá, vždycky nám za námahu něco přihraje. Vem si,” šťouchnul do kolegy, “nebo vodu urazíš. Tohle sou dary, troubo.”
Sám si vzal padesátník.
“Ta desítka by mě sváděla k hospodě. Ale musíte mít oči, slečinko!”
Zavrtěla hlavou.
“Je to náhoda. Tam na tom místě se podle babičky vždycky pozná, jestli je řeka čistá. Tak se tam chodím dívat. Zablejsknul se křemínek a tohle bylo vedle.”
Strejc se zazubil.
“Jenom jestli dneska vodníci nechytaj holky na prachy. Kdyby se to s váma utrhlo…”
“…tak by se přece nic nestalo. Je tam ještě metr mělčina a žádný proud. Mějte se, nashle!”

4.

Ten mladej začal koukat divně, radši to rázně skončila a snažila se zmizet. Všechno se zvláštně chumelí dohromady, je to cvokárna. Schody nahoru k přehradě Kristýna skoro vyběhla. Funěla za čtyři, takže nepokračovala ke klášteru, jak původně chtěla, ale přeběhla po hrázi na druhý břeh a dál proti proudu. Po zimě nemá žádnou výdrž, nějak zlenivěla a po trošce námahy funí jak sentinel… A přitom potřebuje jít co nejdál. Úplně se třásla. Připadala si dost hloupě, než pochopila, že s během její slabost moc společného nemá. Je to snad už tady?!
Cítila velikou sílu pod hladinou, připomínala hlasité volání. Táhlo se podél břehu, rozprostřené až do temné hlubiny. Mnohem silnější, než pamatovala z dětství, možná silnější, než když Bětka… Skoro bolelo tesknotou a ještě něčím. Krista odcouvala od břehu, vlezla na svého Žabáka a začala si rovnat myšlenky. Skrčila se na tom velkém plochém kameni, vyhřátém od jarního slunka. Zírala přes hladinu malého přehradního jezera a viděla samu sebe před pěti roky, jak láká do vody svou nejlepší kamarádku. Bětka neuměla moc plavat, bála se hloubky. Že prý uplave sotva dvacet metrů.
“Neblbni, naučím tě odpočívat. Uprostřed jsou takový ostrůvky vody, co tě nesou a můžeš na nich i klimbat. Já sem chodím právě kvůli tomu, fakt!”
Na Bětce bylo nejlepší, že se nikdy netvářila jako fouňa. Byla už dávno na vejšce, ale s Kristýnou uměla blbnout jako malá. Tehdy se samozřejmě nechala ukecat taky.
“Jéé, něco mě lochtá na břiše!”
Krista se tomu smála jako praštěná. Samozřejmě, že Bětce neřekla o keříčkách pod vodou. Jí se to náhodou líbilo, prosmyknout se nad nimi a být chvíli jako ryba. Brala to jako sport, nenechat se škrábnout větvičkou. Občas podplavala tyhle keříky těsně u dna, ale tím se taky nechlubila.
“Máš holt těžkej zadek, Bětuš. Trochu se vyhoupni, jako delfín!”
Potom se povalovaly na prosluněné vodě. Bětka kolem sebe musela pořád máchat rukama a trochu kopat, rušila klídek, ale Kristýna v tom tehdy neviděla nic divného. Tehdy ne, spíš dneska. Jestli měla Alžběta Niklíková tátu z těhle vod, proč, sakra, tolik strachu z plavání? Kristýna měla – podle babčiných narážek – dědečka, jenže jestli Bětka tátu?! A jak tedy přišla k děcku, to u těhle – ehm, vodníků, incesty neplatí? Jestli někde u dna teskně slintá něco staletýho, aby konečně s vnučkou zašpásovalo… Fuj! Kristýna vyskočila a upalovala zpátky. Jednak si s babičkou nevyříkaly ani čtvrtinu, jednak ji voda vábila skoro k nesnesení.

5.

Kolem rybářů to zpátky neriskla. Hlavně proto, že mladýho zahlídla dole u schodů. Jako kdyby chtěl Kristu šmírovat a zrovna se rozmyslel. Přeběhl jí mráz po zádech. Ještě tohle by chybělo. Na flirtování s takovým nevýrazným uchem se může akorát… Jsou důležitější věci. Co voda pustí, zase do sebe pojme, to je taky bábino moudro. Bětčina maminka měla s řekou svoje účty, řeka ji mohla chtít zpátky. Co když něco hrozí i Bětce? Po strejdovi, mámě a tetě. Fakt by mohla být na řadě. Krista zrychlila a schody v paneláku brala po dvou. Do dveří vrazila úplně bez dechu.
“Babi, musím to vědět! Naprosto přesně, všechno a bez narážek. Ve vodě je síla mnohem větší, než když Bětka začala blbnout.”
Babička ji už samozřejmě čekala. Tohle na ní bylo k zešílení, tenhle radar na veškeré možné Kristýniny nápady. Z hrníčku zeleného čaje se lehce kouřilo. Vyluhovaný tak akorát. Babička přenesla šálek i s talířkem na stůl a spokojeně dosedla ke svému kafíčku. Dolila ho smetanou, usrkla a spokojeně pomlaskla.
“Silnější, povídáš? Něco se děje, určitě. Ale vezmeme to od začátku: Martina k Bětce přišla poněkud nečekaně. Řekla bych však, že z jistého úhlu pohledu víceméně normálně. Šla do vody, která měla sílu. Pamatuju si tu dobu. Kdybych tehdy byla mladší… No nic. Tvoje máma byla na holku ještě pískle, tu jsem do letního kina nepustila, ale Martinka, ta holt směla všechno. Mávala se svou matkou, jak potřebovala. Tomu neříkám výchova, ale příprava malérů. Náš Richard s partou šel taky. Kluk si klidně může courat venku už v sedmnácti. Navíc se říká, že těch se volání netýká. Já vím, šel potom na moře, ale kluci to asi dokážou nějak ovládat. Ostatně, vůbec ještě netušil, o co by mohlo jít. Já to svým dětem tehdy ještě neřekla.”
Babička odvrátila oči, ruce sepjaté na ubruse odevzdaně čekaly zbytek zpovědi.
“Nesvlíkli se do naha, jenže Martina při plavání začala volat něco o stažených kalhotkách. Smála se tomu, ale prý jenom chvíli. Potom se plácala jako topená, ale nikdo to nebral vážně. Ještě se chechtali, že s ní mlátí žralok. Tehdy všichni chodili na Čelisti. Richard najednou bezpečně věděl, že kolem ní nikdo z party není. On samozřejmě vždycky věděl o všech a o všem ve vodě. Zároveň cítil, že Martina je uprostřed něčeho, obklopená, pohlcená – poznal to, ale neuměl popsat. Šel pro ni, dostal ji ven. Brzy nato byla těhotná, ale samozřejmě nevěděla s kým. Na všechny kluky měla alibi. Chudák holka, děcko k osmnáctým narozeninám…”
“Nevěděla nebo nemohla říct?”
“Ty se ptáš? Vždyť by ji strčili do blázince. Od té doby, sotva vlezla do přírodní vody, dostala orgasmus. Na to psychiatři opravdu mají diagnózu, představ si. Už nikdy jí ale nešlo o život, od prvního měsíce těhotenství mohla už navždycky ve vodě dělat psí kusy.”
“Jako předtím ty?”
“Jako předtím já,” přikývla babička. “A jako každý z nás. Jenže potom se Martina přece jenom trochu zbláznila, no, dostala strach, že o holku přijde. Ony ty námluvy bývají poněkud divoké. Narodila ses ty, náš Richard zmizel, moje Johanka odešla a ona se o Bětku začala strašně moc bát.”
“Začínám tušit souvislosti. Bětka neuměla pořádně plavat, nejdřív se vody bála, ale pak vedle mne nasadila tempo a jela jak štika! Moc dobře si pamatuju, jak jsem zírala.”
“Martina holce vnutila strach z vody, ale příroda si holt prosadila svoje. A taky tys jí pomohla, hrozně vás to k sobě táhlo.”
Kristýna se musela zeptat. Nešlo jí to přes pusu, ale už nemohla otázku odkládat.
“Byla moje sestra nebo teta?”
“Spíš něco jako sestřenice. On ten můj starej sumec na rozmnožování myslel tak ještě se mnou, potom tudy táhlo pár jiných, mladých. Richard, ten se s ním na Nechranicích setkal, proto tolik toužil po moři. Tam chtěl najít další. Prý někde u Golfského proudu. Samozřejmě také hledal odpovědi na spousty svých otázek, protože v dnešním světě je poněkud bláznivé žít jednou nohou v pohádkách. Jemu se víc zamlouvala ta vodní polovina původu. Toužil žít ve druhé vlasti. No, co jsem mohla dělat? Stejně by odešel, zdejší holky se zbláznily do Jugoslávců. Platilo se jim na stavbě v dolarech a to bylo veliké lákadlo.”
“Babi, jak to bylo s mámou? Ta přece odjela za tím Gojkem? Říkala, že emigruje a potom pro mne pošle. Vždycky jsem si potom říkala, že mám stejný původ jako Bětka.”
“Máš, holčičko, v podstatě naprosto stejný, ale rozhodně ne jugoslávský.”
“Řekni rovnou: Jak to teda bylo s mamkou?”
“No vždyť říkám: Taky na ni došlo. Nevím, proč naší holce musí být přes jednadvacet roků. Možná to souvisí s dávnou vírou na tuhle hranici dospělosti. Ještě za první republiky…”
“Babi,” vyděsila se Kristýna, “chceš říct, že každou chvíli hupsnu do řeky a zadělám na další generaci? Je mi už dvaadvacet!”
“Proto bych byla radši, kdybys zůstávala na škole. Ráda tě vidím, ale ještě radši tě mám klidnou. Vltava je v Praze dost špinavá, snad se tam žádný živel ochomejtat nebude.”
Kristýna se na babičku nedůvěřivě podívala. Asi neslyšela zkazky o vodníkovi pod Karlovým mostem nebo v Podskalí. Nebo o docela čistých zákoutích, kde se do Vltavy vrací život. Nebo o Kampě, kam to Kristýnu poslední měsíce strašně moc táhne. I když ne takovou silou, jako dneska u Žabáka.
“Co kdybych se konečně dozvěděla naprosto všechno?”
“Nikdo se nikdy nedozví naprosto všechno, moje milá. Skočíš do vody a minulost přestane platit. Obyčejná holka většinou zůstane dole, my ostatní…”
“Babi, počkej, co zase znamená tohle? MY OSTATNÍ?!”
“Přesně to, co zrovna myslíš. Mimochodem, přistěhovali jsme se sem od Vodňan.”
“Stylové jméno.”
Kristýně už bylo všechno jedno. Jestli z babči něco dostane, tak pozvolna, jejím vláčným tempem. Než se konečně dozví něco pořádného, ze zoufalství nejspíš skočí rovnou do Bobřáku. Dobrovolně. Otřásla se odporem. Elektrárenská stoka je sakra těžký kalibr i v myšlenkách. Bohužel by ani tohle citové vydírání babičku nepopohnalo. Kristýna odhadla situaci dobře, babičce už tvrdnul hlas. Hodlala veškeré vysvětlování skončit.
“Martina prostě nebyla z našich. Martina ne, přežila tehdy jen díky Richardovi. To se občas taky stane, jinak by Erben nebásnil a pověstí by byla polovina. Zato s Bětkou, mámou i s Ríšou se třeba ještě setkáš. Cesta za tím… ehm, Gojkem, byla výmluva. Nevěřím, že by si má dcera něco začala s chlapem, kterého by doma neukázala. Určitě někde zůstala, našla nám podobné. Taky je jednou půjdeš hledat. Jsi z jarní vody, tu nic neudrží.”
“To je opravdu hezký. Jsem z jarní vody, tak víš všechno dopředu. Čekáš, že odejdu. Kdy přesně? Až ti hodím na krk svoje mrně? Nebo do roka druhý jako byl strejda?”
Babička zrudla a sklopila oči.
“To se moc často nestává… Spíš po čtyřech letech. Já opravdu víc nevím.”
“A co Bětčina Nikolka? Kdo pomůže jí, až dospěje? Musí se to všecko dozvědět!”
“Pořád tady budu, neboj. I pro ni. Moje prababička vydržela mezi lidmi skoro do stovky.”
“No fajn. Takže konečně o sobě něco málo mlhavýho vím. Tak co můžu dělat? Jít studovat starý filmy? Ten s doktorem Mráčkem by mi možná helfnul. Nebo zadat heslo na internet? Oslovit pár cvoků na chatu a potom rozebírat, kdo si dělá srandu a kdo mluví rozumně? Mám utéct nebo do toho rovnou jít? Táhne mě to jak na laně. Ne, spíš jak na síti nebo látce, co se sune pod vodu i se mnou.”
Babička pokrčila rameny a vstala. Znovu ve své kůži, odměřená jako dřív.
“Už se stmívá, udělala jsem těsto na bramboráky. Kolik si dáš?”

6.

V noci nemohla Kristýna usnout. Převalovala se v posteli a cítila odporně sucho v krku. Divná věc, když má plnou hlavu vody! Pořád se jí vracely vzpomínky na léto s Bětkou. Koupaly se u placatého Žabáka skoro každý den, Bětka se dokonce nadšeně potápěla. Zvládla i plazení podél dna pod keříky a potom sklouzávala mlhou rozvířeného bahýnka dál do hloubky… Vypadala přitom jako úhoř. Kristýnu nikdy ani ve snu nenapadlo, že by pod vodou Bětka zůstávala příliš dlouho. Vždyť ona sama se párkrát do roka tajně courla sem a tam starou silnicí na Klášterec, potopenou pod skálou Dvojhrbáku. Jako kdyby zase vedla nad hladinou. Kdepak, byla strašně šťastná, že kamarádce ukázala řeku tak, jak ji sama milovala. Jak to bylo už tehdy ostatním nesdělitelné. Ostatním lidem… Kristýna vstala, tiše rozsvítila v předsíni a otevřela bábinu skříň pro všechno. Nestačila prohledat ani dvě police, když vrzly dveře.
“Lituju, holčičko, ale lýko dávno došlo. Stejně ho byl jenom kousek. Budeš se muset podívat v Praze, určitě najdeš nějaké středisko lidové tvorby. Je to hodně nepříjemná práce, budeš potřebovat do cůpku splést alespoň devět pramenů.”
“Pro svobodu se něco musí vytrpět.”
“Pro svobodu? Co ta s tím má společného?”
Kristýna odhodlaně vzhlédla do udivených babiččiných očí.
“Pro svobodu. Dodělám školu, i kdybych se měla lýkem obalit odshora dolů. Budu si žít po svým!”
“Stačí kolem lemu kalhotek, holčičko, netýrej se zbytečně. Hodně to kouše a postupem času pálí. Jako kopřivy.”
“To se o lýčených věcech mezi vodníkama přece ví, ne? Nejspíš tedy odrbu pár větví. Myslím, že se to dá najít pod kůrou. Z čeho je vlastně lýko nejlepší?”
“Snad z vrby nebo jasanu, akát… Vážně bys ho chtěla sama loupat? Hrozná práce, budeš mít z toho prsty jako mrtvé, lžíci neudržíš… Lýko bere hodně síly i nám. Má to vůbec smysl překonávat? Nadchází tvůj čas, budeš nervózní z každého vodovodu.”
“Nepřeháněj, leda někde na vesnici, jinde teče voda naprosto mrtvá.”
“Co léto? Koupaliště a…”
Babička své námitky nehodlala vzdát. Kristýna s povzdechem zavřela skříň.
“Jsou přece aquaparky a dezinfikovaný bazény, ne? Maximálně mi tam trochu sleze kůže. Stejně to zkusím. A jestli to jenom trochu půjde, vydržím.”
“Jsi paličatá jako Johanka.”
“Ale?”
Celou pohádku o mamince Kristýna ještě neslyšela. Bylo by načase. Sedla si na bobek, opřela o skříň a vyčkávala. Jenže smůla, babička přešlápla a začala zase couvat směrem ke dveřím a své posteli.
“Babi, vyklop to! Nebojíš se, že jinak provedu nějakou blbost?”
Skutečně ji zastavila. Zase jí blýsklo v očích. Rázem zezlátly do kruhu jako rybí. Kristýna si poprvé uvědomila, že takový pohled opravdu působí malinko… No, zvláštně.
“Blbost udělala Johanka. Myslela, že toho svého vystopuje. Pořád ho vyhlížela, celé ty roky. Nevím, proč si vzala do hlavy, že musí ke Středozemnímu moři, když Ohří a Labem ten její nejspíš táhnul k Atlantiku. Ríša jí přece říkal, kam jde on. Stačilo otevřít atlas. Ve škole jich měla stovky.”
“Třeba si dali rande tam?”
Za babčou zapadly dveře a bylo po diskuzích.

7.

Kristýna se poctivě zkusila vyhnout všemu, co by připomínalo novinky posledních dnů. Potřebovala se přece učit na zkoušky a ne rozebírat vodnatý původ s předvídatelnou budoucností. Obcházela náměstí a libovala si ve slunečním jasu. Dlouho tu nebyla a staré domy ožily. Dokonce i kašna funguje… Zase voda? Sakra!
Od kamenné balustrády se odlepil štíhlý stín v tričku a kraťasech. Nic moc sportovní typ, ale snaží se. Viděla ho v odrazu skla, k němuž se hned otočila, aby si potichu vynadala. Voda ji táhne a ona naopak přitahuje… Maléry. Ta výloha totiž čirou náhodou patřila pohřební službě a teta Martina Niklíková tam měla oznámení o dnešním obřadu. Tenhle detail babi ráno při odchodu zapomněla dodat. Určitě je ale u toho. Nebo šla hlídat malou Nikolku. Kristýně zatrnulo, když si uvědomila, že Bětka u moře o své mámě nejspíš vůbec neví.
“Vytáhli jsme ji zrovna tam, kde jste našla ty mince. Možná je taky viděla.”
Dneska nevypadal moc plaše. Spíš dost suverénně. Byl by skoro sympatický, kdyby neblábolil hlouposti. A kdyby pod kůží neměl něco divně kluzkýho. Možná je jenom první chlap od nich, co potkala? Potom ovšem není, o co stát. Máma s Bětkou zmizely k Jadranu velice moudře. S tímhle týpkem zatím Kristýna odevzdaně zapředla řeč, aby se neřeklo. Pár zdvořilostí a frnk! Tomuhle všechny želvy vezmou roha.
“Viděla jsem fotku v novinách, ale je to nesmysl. Tam by se ke břehu dostalo jenom to, co přejelo hráz. Tělo bylo v pořádku a oblečení taky. Kotel pod hrází svleče a omlátí.”
“Znáte řeku, co?”
“Nejsem přece jediná,” odpověděla zlatavým zábleskům v jeho duhovkách. “Náplava shora nebo proti proudu?”
Zrozpačitěl. Slitovala se a pomohla mu. Třeba o svém původu ví jen asi tolik jako ona před týdnem.
“Váš kolega tehdy říkal, že jste náplava. Tak se jen ptám na detaily.”
“Jsem Mirek. Miroslav Mlynář, z Písku. Zatím na dovolený u kamaráda. Jestli se mi sem bude chtít. Kvůli práci, víte?”
Lhal, zlata v duhovkách přibylo. Už je měl skoro jako babička. Je hodně rozrušený, jenže proč? Najednou ho měla plné zuby. Zabodla mu ukazováček do hrudi a strhla si tmavé brýle, kterými od šestnácti běžně maskuje svoje studené rybí oči, jak se kdysi vyjádřil jeden blbeček. Doma čočky nosí málo, stačí jí pražský provoz. Je to pro studentku drahá sranda. Mladík se očividně vyjevil a ustoupil dva kroky do vozovky. Naštěstí – nebo bohužel- nic nejelo. Donutila ho pomalu nacouvat až ke kašně. Kdyby byl co k čemu, hupsnul do ní a zmizel v potrubí. Nebo cokoliv na podobné téma. Jenže na to on nemá. Nikdo z nich. Zlato v očích mu pobledlo. Víc, než pár kapek živlu, v něm nejspíš nebude.
“Já jsem Kristýna a nehodlám si s ničím od řeky a od vody vůbec začínat, dokud to JÁ neuznám za vhodné. Je mi fuk, jaký s tebou nebo čímkoliv třesou pudy! Zmiz a nezacláněj!”
“Nechápu…”

8.

Možná nechápal, ale nechal Kristýnu jít a to bylo hlavní. Nabrala směr ke starému parku a… Najednou zabrzdila. Jen čirou náhodou nezamířila cestou k vilkám dolů k řece. Žádný takový! Podvědomí je pěkná všivárna. Voda ji táhne i z dálky. Jak Kristýna nedá pozor, jak začne koukat, kde co lítá, už by to brala po stráni dolů jak roztálej sníh. Vzpomněla si ještě na jeden obranný prostředek a proběhla park až ke schodišti na Svaťák.
“Akáty až bílé začnou kvést,…” broukala si, když olamovala trnité větvičky. Dá se jimi šlehat voda i ti živlové od ní. A bolejí, potvory, i když je jenom drží. Musela větvičky zabalit do kapesníku. O jasanech tady nikde neví a vrby jsou kde? Správně, dole na břehu. Nedostižné. Lýko není, akáty tudíž lepší, než pár pleskanců přes pusu.
Kam teď? Kristýnu napadlo, že jestli babča hlídá Nikolku, šly se projít na hradby. Poslední roky jim babi dává přednost, nejsou tak blízko vody. Sice by se poblíž mohl teoreticky poflakovat ten mladej, ale Kristýna tam nebude sama. Snad, kéž by ne.
Vzala to Věžní a doprava, dolů směrem vedle hradu. Určitě hádá dobře: Pro malé děcko je lákavější stráň se stromy a babi může posedět na lavičce. Bývají tam i labutě. Vlastně ne, odehnal je přece mazut… Hm, ale stejně, druhá strana je spíš korzem a vyhlídkou na úžasné novostavby konce socialismu. Ulice jak vymetená, lidi zalezlí, ani z oken nikdo nezírá. Copak se děje? Zdejší mrňavé domky vždycky sálaly sousedskou všeznalostí, cizák neprošel ani kolem dvou čísel, aby ho už nějaká babka nezpovídala. Některé opravené, jiné s mechem na střeše, auta různé ceny… Kadaň nám nějak divně pochcipuje. Jenom ten rybář tehdy klábosil sousedsky jako dřív, tady je dneska úplně mrtvo. Zastavil se čas?
Kristýně těžkly nohy. Že by ji živel pronásledoval i tady? Očima měřila sílící čůrek u obrubníku. Vedle chodníku teče pramínek vody. No a co? Někdo ji zapomněl zavřít a zbytečně prýští z hadice dál. Dokonce ještě víc. Růžově pění. Cože?! Polekaně se otočila. Opravdu, nespletla se, teče to z hadice. Už ne tak líně, proud sílí. Rudne do krvava a potom zase tmavne prachem, jak si razí lepší cestu dolů. Jenom rudý hřeben vlnek dál zvěstuje smrt.
Jak to víš, Kristýno? Neblbneš už z těch novinek? Přejela prsty přes čelo, nadzvedla brýle. Rudá pěna, smrt. Neplete se. Proč ale tady, proč teď? Varování nebo oznámení? Moment, tady mají ještě rozvody ze staré vodárny u mostu. Říční vodu. Umrtvenou úpravami, ale smrt je asi silnější, než chlór. Kristýna se shýbla, smočila konečky prstů. Zábly až pálily, jako by měly umrznout. Nebyla z toho nijak moudrá. Pěna zvěstovala pouhou smrt, nic víc.

9.

Kristýna si uvědomila, jak slyší řeku. Poblíž je sice jez, ale voda křičí bolestí jako ta z výpustí pod stupněm. Bez tříště ve vzduchu, jen bolest a strach. Proč nikoho nevyburcuje? Fakt se zastavil čas? Ne. Visí tu strach, mnohem studenější, než smrt.
Náhle věděla, že krvavá pěna nepluje rýhou u chodníku poprvé. Vítr Kristýně pročísl vlasy. Volal ji dolů. Lákal, prosil, aby se dotkla vody. Ve vodě je přece síla… Čemu věřit? Rozhodla se okamžitě. Když je v ulici mrtvo, žádný prostocvik nikoho neudiví. Provedla cosi krapet odporného, snad morbidního, ale potom seběhla k řece mnohem živěji.
Když zahlédla blbnout Nikolku, zvolnila. Holka běhá za zlatým retrívrem, celá šťastná. Babička určitě sedí někde ve výklenku na lavičce a popadá dech. Pes doběhl k černému teréňáku. Moment, černý… To ne! Jako ve zpomaleném filmu Kristýna viděla skok zvířete do otevřených dveří a dítě sotva dvacet metrů za ním. Za volantem někdo sedí, stačí sešlápnout plyn.
“Nikolo, nesmíš!”
Holčička otočila hlavu, rázem na psa zapomněla. Roztáhla ruce a běžela by za tetou. Kristýna však zahlédla otáčení auta. To snad ne! Takže nešílí zbytečně, není to náhoda. Přejede ji!
“Niki, mazej! Do vílího zámku, honem!”
Nikola nechápavě stála. Strašlivě dlouhé vteřiny se nehnula. Sakra! Copak jí babča nestačila vyprávět?! Auto se už obloukem plíží, jakoby jen tak náhodou. Kristýna horečně hledala lepší slova. Letí čas, čas! Auto míří čumákem k řece. Pojede přímo na malou!
“Do vody! Hned! Nesvlíkej se!”
Tak jasný příkaz by kdysi pro Kristýnu zněl jako hudba z ráje. Naštěstí i dneska pro malou. Mrskla sebou a plácla do proudu celým tělem. Nadšené výsknutí přehlušilo řev motoru a hrabání kol. Černý teréňák zabrzdil pozdě. Kraj břehu se utrhnul a mohutné auto marně zápasilo o rovnováhu.
Kristýně blesklo hlavou, že má přece náhon na všechna kola. I když se čumákem převažuje dolů, dlouho se takhle plácat nebude. Běžela k autu, stáhla si bundu i s mikinou. Vzala do ruky akát. Ještě rozhodnout, jestli dřív auto postrčit nebo toho hajzla vytáhnout a zmydlit.
Řeka rozhodla sama. Nad jezem vzedmula vlnu, udeřila ze strany. Řidič zkusil vyskočit, ale stáhlo ho to přímo pod převracející se vrak. Kristýna zahlédla jen ruku v kolotající vodě. Skopla boty a sama skočila proti vlně. Hladce se protáhla nad hranou černé střechy. Za sklem se zmítal vyděšený pes. Chudák! Otevřela mu, chytla za obojek a doplynula s ním ke břehu. Nikdo další uvnitř nebyl.
“Čekej!”
Kňučel strachy, jenže měl smůlu. Krista musela zpátky za Nikolkou. Pro čtyřletou je kotel pod jezem docela tvrdý oříšek, Kristýně se povedlo prolézt až někdy v deseti. Předtím ji, utahanou, vyplivanou a poraženou, proud vždycky soucitně vynášel nahoru. Kolébal na klidné hladině a konejšil, než ji proudy dostrkaly zpátky ke břehu.
Jenže malá Nikola pořád nahoře na hladině není. Takže buď plave dole, nebo už prohrabuje Kristýniny dětské poklady. Nebo je všechno ještě jinak. Kristýna přece pod jez plavávala z druhé strany, aby ji lidi neviděli. Co když to odtud nejde?! Poprvé se upřímně vyděsila, jestli je Nikolka skutečně v pořádku. Co když se utopila? Co když ji silná bunda stáhla? Nene, pořád je jestě čas, pořád ještě musí vydržet bez vzduchu… Kristýna po ní vztahovala ruce, ale zpěněným kotlem neviděla ani k vlastnímu zápěstí. Sakra, musí se o Niki dozvědět! Vždyť má jasně oranžovou bundu, samý odrazky, musí tu někde…
Úleva, klid. Jako by Kristýnu někdo objal, sevřel a zatřásl s ní, ať už nejančí. Poddala se a rozplynula. Z ničeho nic se stala součástí živlu. Nikolu dál neviděla, jen ji cítila poblíž a v pořádku. Její spokojenost proudila ke Kristýně, jako kdyby se dotýkaly. Jenže řeka si potřebovala cosi vyřídit s dospělým a dítě zatím nechala hrát si za rohem.
-Maminko..?
Bylo to sladké objetí, něžné na každém kousku těla. Naráz dostala Kristýna všechnu lásku, která jí chyběla osmnáct let. Vstřebala všechna svěřování, naděje, plány a vyprávění, která ani babička nemohla znát. Byla šťastná navzdory otázce, proč se do řeky vrátila mámina nečlověčí podstata.

10.

Zpátky na souš se Kristýna vydala sama. I do mámina objetí pronikla otázka: Co je s babičkou? Od břehu se táhl strach. Předávaly si ho kořeny vrb, táhl se proti vláze, kterou žíznivě pijí. Litovala, že neumí proniknout rovnou za ním, pískem a hlínou. Šla za tím zoufalstvím a bezmocí, až kam to šlo. Zbrkle narazila hlavou do kořene. Nad sebou měla strop metrového převisu. Vlevo, nějakých deset metrů proti proudu, stín převráceného auta. Potřebovala nahoru, ale skrze vodu cítila, že tady se ani houštím na břehu neprodere. Tak tedy hnusná cesta kolem mrtvého řidiče. Ve vodě pořád cítila jeho krev. Kristýnu studila skoro jako ta pěna u chodníku. Určitě ale mnohem odporněji.
Nedokázala se nepodívat. Moc z toho mizery nezahlédla, jen temeno hlavy s vlajícím dlouhým pramenem vlasů. Vířící bahno, příchuť krve a stín auta. Jenom na vlasy zeshora dopadalo světlo a ony skoro tančily, jako by ji lákaly k dotyku. Jen ať se vlní, stejně za pár dní slezou a rozptýlí se po dně… Kdo a proč?! Kdyby se protáhla nad ním, mohla by ho třeba zatahat za nos, ale na co? Na tvář utopence nikdy nebyla zvědavá. Jsou odporné. I když dneska šlo o správnou věc, pořád platí: Všechna neživá těla ze souše jsou především neřádstvo, které vodě nese víc škody, než užitku.
Pes na břehu nejdřív zacouval, potom zase nevěděl, jestli ji může uvítat, ale kňučel docela potěšeně a mával ocasem. Kristýna natáhla ruku a podrbala ho za uchem.
“Čekej na malou, ano? Hlídej!”
Rychle se obula a plížila ke kamenné zdi nahoře. Hleďme, nejsou tohle jasany? Kristýnu ale zajímaly vrby. Na svahu rostly tři, čtyři… U které že se babička bála? Kristýna odhadovala místo, odkud po kořenech sjel její strach. U nové hradby někdo pořezal keře. Byly to vrbičky? Možná. Ne možná, určitě byly! Za zdí se něco hnulo.
Pěkně blbý místo, jen co je pravda. Odnikud tam není vidět, jen přímo od řeky. Babča nemohla vidět číhající auto, dokud nebylo pozdě. Jenže se tam dá jít – a taky odejít – ze dvou stran. Babča musela uslyšet aspoň křik a rachot auta. Někdo ji tedy musel udržet na místě, na suchu. Kristýna už poněkud tušila, kdo. Řidič v autě měl přehazovačku, zbývá ten druhý rybář, bez pleše.
Kristýnu napadla prastará finta a hrst kamínků hodila směrem k ořezaným pahýlům. Zaslechla kroky. Docela lehké, takže babičku s sebou netáhne. Šoupnutí písku napovědělo bábinu polohu. Fajn. Vlítla mu do zad, hned mlátila akátem po hlavě a holé kůži. Řval a máchal rukama, ale Krista měla výhodu. I on byl totiž na suchu, stejně jako babča. Třebaže čvachtání v botách lidi obecně neberou jako příjemné, Kristýně dávalo neskutečnou sílu. Trny akátu rvaly hajzlovu kůži, krev crčela proudem. Konečně byl na kolenou, rukama si chránil hlavu a stáčel se do klubka. Zalezl do druhého kouta, budiž. Tam nepřekáží. Vyj si jak chceš, blboune Mlynářskej! Hlavně, že se ani nezkoušíš odplazit.
“Ani se nehni, parchante!”
Jednu míň roztřepenou větvičku mu zastrčila za triko u krku a konečně mohla k babče, zkroucené v rohu na lavičce. Rázem bylo jasné, kdo, co a proč ořezával za zdí.
“Pak že nebudeme mít doma lýko,” snažila se mudrováním přehlušit pálící prsty, když zápasila s uzlem. “Ten parchant z tebe udělal docela úhlednej balík.”
Aspoň, že přes pusu dal babičce jen kapesník. Takhle do krve by se jí zařezával i normální provaz. Ne, že by Kristýna nechtěla babču co nejdřív osvobodit, ale z celkem pochopitelného důvodu nespoléhala na trosku svého akátu a s prvním lýčeným copem se vrátila svázat ruce Miroslavu Mlynáři z Písku.
“Těšilo mě, hajzle. My jsme od Vodňan, víš? To je holt těžší váha.”
“Nikolka, co je s ní?”
Babička vyčerpaně sotva šeptala. Lýko z ní vytáhlo většinu síly. Kristýna si stáhla osychající triko a omotala jí ho kolem krku. Sklonila se, aby babičce uvolnila nohy. Konečně ten humus rozvázala všude. Prsty z něj měla úplně necitelné. Pleskala jimi o vlhké kalhoty a nervózně odpovídala:
“Myslím, že se schovala do díry pod jezem. Někde tam je, hraje si.”
“Tam, co sis natahala hračky?”
“Ale? Žes nikdy neřekla?”
Babička mávla rukou. Tričkem si otřela rty a pookřála. Každá kapka vody dobrá.
“Lidi nic neviděli a bez dozoru jsi nikdy nebyla. Co bych měla říkat? Kdybych ti o své skrýši sama nevyprávěla…”
Už zase nemohla mluvit, ale usmívala se. No, hezký. Celej život před babčou schovávat tajný dobrodružství a potom zjistit, že ukecaný vodnictvo je horší, než babský tamtamy Kadaně. Ruce Kristu pálily, ale už zase poslouchaly. Živá voda je prostě zdravá. Alespoň pro někoho.
“Jdu pro malou. A toho týpka beru s sebou.”
“Nech ho jít do řeky. Samotného. Já ho soudit nechci, lidi nemůžou a ty to taky nedělej.”
Kristýna přikývla. Všechno ostatní si řeknou potom. Bafla nedomrlého soukmenovce nad loktem a postavila na nohy. Třásl se jak osika, ale se sklopenou hlavou poslušně škobrtal, kam ho strkala. Dalo to práci, mazlavá krev svinsky klouže. Rozdrbala mu kůži tak, že by nenašla decimetr vcelku. A byla se svým výkonem navýsost spokojená! Zatím patřila mezi houžvičky a slaboty ona, ale s mokrem v botách měla zdroj síly, o jakém se tomuhle prevítovi mohlo jenom zdát. Dotáhla ho k řece. Nad hladinou svítila oranžová skrvna, jako by Nikolka seděla na skrytém kameni. Kolébala se nad největší hloubkou jako fakír. Retrívr pobíhal podél vody a nadšeně na ni štěkal.
“No tak si pro ni jdi, troubo,” poradila mu Kristýna.
“Redži, k noze!” zachraptěl Mlynář a vytrhnul se Kristě z ruky. Skočil do vody spoutaný. Zmítal sebou na mělčině u kol auta. Za chvíli se vyvléknul z lýka, vrhnul dopředu a začal kraulovat. Kristýna se vyděsila. Nevěděla, co dělat. Nestihne ho zadržet! Něco jí přikázalo zůstat, navíc si pamatovala babčin příkaz. Odvedla ho k vodě, ale co teď Nikolka?
Ta vejskla na psa a zase sebou plácla celá do vody. Kristýna zkusila odhadnout vzdálenost od Mlynáře, ale nebyl nikde vidět. Jak to? Jasně, jde po dně, hajzl. Stáhne malou a – ! Kdyby dokázala křičet! Vyschlo jí v krku. Bez dechu sledovala nadšenou holčičku se psem, který ji snaživě táhnul za rukáv ke břehu. Psí nadšenec dělal, čemu rozuměl: Zachraňoval mládě. Jenže proti nim… Je pozdě. Dá se jen koukat. Ucítila slzy na tvářích a konečně dokázala šeptat:
“Mami, prosím, prosím, ať to dokážou!”
“Dokážou to, rybičko. Podívej, už je po zabíjení.”
Štíhlá babiččina ruka ukázala ke zpěněné vodě pod jezem, kde pěna zrudla. Nikolka se zatím dostala na mělčinu a smála se, když jí retrívr olizoval celý obličej. Pod Kristýnou se podlomila kolena.
“Babi, co teď? Co bude dál? Přece to musí někdo vyšetřovat?”
Babička ji poplácala po zádech. Už byla pevná a tvrdá jako vždycky. Stáhla z Nikoly nasáklou bundu a zabalila malou do Kristýniny suché mikiny. Potom sebrala zbytek věcí, podala je Kristýně a ukázala ulicí nahoru:
“Samozřejmě, že bude. Nejdřív jdeme domů, dítě se musí osušit. Abych nezapomněla: Ten starší se předváděl, sjel do řeky, Nikolka běžela pomoct pejskovi, vy dva Nikolce a mladej se přitom dostal až k jezu. Ty víry tam, ty jsou vždycky zrádné. Byl to vlastně hrdina.”
“Nechápu, jak můžeš být tak klidná. Vždyť nás chtěli…”
“Pššt, ne před malou. Víš, rybičko, nejhorší pro mě bylo, když jsem odváděla Nikolku od té její tety. Mimochodem, nějaká hodně vzdálená příbuzná, to nebude problém. Má svých starostí dost. Řekla mi, že Martinu k vodě táhla růžová pěna. Ne mazut, ale růžová pěna tady pod jezem. Chápeš?”
Pokrčila rameny, když zachytila vnuččin nechápavý pohled.
“Tak až doma, v klidu u kafe a čaje. Před Nikolkou opravdu nelze.”

11.

Proběhlo to docela jednoduše. Nehoda, hrdinská záchrana dítěte a odvážlivcova smrt před očima dvou vyděšených, ztuhlých žen. Babička by mohla hádat z karet. A ještě líp: Nikolka zůstala u nich, když babička sociálce namluvila, že Bětčin táta se jmenoval Richard a doložila rodinnou podobu fotkami. Citový vztah tu taky byl a souhlas druhé půlky příbuzenstva rychle následoval. Jenže všechno má svoje kdyby.
Kdyby mělo zůstat u hladkého průběhu, nevěřila by Kristýna, že žije v realitě. Skoro si oddechla, když si ji na koleji dal zavolat chlápek s průkazkou a tajuplností hodnou hradu v Karpatech. Kriminálka, Šmíd, zbytek slov jí profrčel kolem uší. Hned byla v obraze, k objasnění přece zbývala Bětka. Voda věděla, že už na světě není, ale její odchod ze světa nebyl jako maminčin. Bětka nesplynula se živlem, nevrátila se proti proudu, nikdy Nikolku neobejme a nikdy jí nic nevynahradí.
I babča ví, že Bětka skončila. Moc to nerozváděla, jen si to vědění doma stvrdily, když Nikolka usnula. Babča taky tuší, že Bětka neodešla přijatelným, jakžtakž normálním způsobem. Nějakým z těch jejich. Teď bylo jedno, jaké asi jsou. Kristýna se najednou, přímo před tím chlápkem, měla chuť plácnout přes pusu. Normální?! Co že je tady vlastně normální: Mít místo mámy obklopenost věděním? Nebo v sobě zavřít Bětčinu smrt? Ano, SMRT!
Kristepane, vždyť nejlepší kámoška, vlastně ségra, už nikdy nezvedne svý nádherný zlatavý oči k nebi a nikdy nevklouzne pod hladinu, jako když prořízne blánu. Nerozesměje se, nebude s Nikolkou vařit panenkám. Nebude naprosto nic. Už nikdy. A ona, Kristýna, pro ni dodneška nepustila jedinou slzu. Je hnusně tvrdá a ztvrdlá. Navíc klidně naslouchá kriminalistově žvanění o jakési naléhavosti, o podivném zmizení Alžběty Niklíkové, která ve skutečnosti nikdy neopustila republiku. Kristýně došla trpělivost.
“Co vlastně chcete? Nějakej magor rozjel auto na holčičku, která se málem utopila a vy teď tvrdíte, že její máma vzala podezřele roha?! Nechte malou být! Až se Bětka vrátí..”
Zvedl měkce hnědé oči a zamračil se. Prozradila, jak to bylo. Nevypadal jako trouba, který by její závěrečný výpad zbaštil. Špatně ho odhadla. Vlastně si vůbec nedala s odhadem práci. Kašlala na něj a udělala chybu. Chladně zaútočil:
“Vám vůbec nebylo divné, že nepřišla na pohřeb své matky? Matky, která se utopila spoutaná, potom provazy rozvázala, oblékla se, obula a vlezla do řeky?!”
Hned pochopil, že Kristýna vůbec není překvapená. On měl na vysvětlení pitvu, Kristýna věděla svoje přímo od zdroje. A on z ní zkusí dostat, jakýho. No, šlápla vedle, navíc se podřekla. Věděli to oba. Ukázal k parkujícím autům:
“Myslím, že bude lepší, když pojedete se mnou. Třeba si navzájem leccos objasníme.”

12.

Když auto zastavilo ve známé uličce nad řekou, Kristýna málem přestala dýchat. Po normální jízdě, kdy ten policajt mluvil skoro jako člověk o běžných věcech života, sjel serpentýnami na most do Kadaně. Budiž, to mohlo být, vyšetřuje přece tetu Martinu. Ale proč jel sem?!
“Víte právě to, v čem si chci udělat jasno. Víte, co je tohle za místo.”
Zavrtěla hlavou. Byli prostě ve Věžní ulici, která ji varovala. Možná nesla zprávu o smrti Bětky, možná někoho jiného. Lidi tady pili vodu označenou zánikem. Což takzvaně normální člověk nemůže nahlas říct.
“Víte to,” opakoval výhrůžně. “Jdeme!”
Vylezla z auta jen proto, že nechtěla, aby ji vytáhl násilím. Držel ji za loket a odemykal dveře patrového domku s celkem novou fasádou. Okna měl původní, žádný plast, i když se tady asi hodně máklo… Strčil Kristýnu dovnitř. Čekala a rozhlížela se, protože naprosto netušila, co se bude dít. Ten chlap nebyl zdejší, ale choval se tu jako doma. Měl vůbec opravdovej policejní průkaz?
“Vašek byl můj bratranec. Ten barák jsme měli napůl, i když jsme se kdysi dohodli, že mě jednou vyplatí z původní hodnoty před rekonstrukcí. Teď jsem to zdědil. Bohužel je tu toho víc, než staré zdi.”
“Vašek?”
“Ten magor, co chtěl zabít dítě,” klidně upřesnil nadporučík Šmíd. “Můj bratranec, co poslední dobou vůbec neměl rád, kdykoliv jsem se nečekaně ukázal. Takže jsme se vídali jenom v Karlových Varech, kde žiju.”
Konečně popadla dech.
“Co po mně chcete? Proč jste mě sem vylákal?! Nechte mě být!”
Přistoupil blíž, za zády měla zeď. Rukama se opřel vedle jejích ramen. Za jiných okolností by tím zrovna on vyloženě neobtěžoval. Vůně jeho dechu byla příjemná a vůbec… Teď Kristýna opravdu nevěděla, co si má myslet. Živel v těle asi působí i na zdravý rozum. Tušila totiž, že normální holka by už lezla po zdi, ne-li po stropě, strachy. Tvrdě mu vrátila pátravý pohled. Ukazovákem si natočil její tvář, jako kdyby zkoumal nějakou zvláštnost.
“Kontaktní čočky, vida. A světlé kořínky vlasů, odrostlé pod barvou. Velmi světlé kořínky, takřka bílé, že? V době, kdy ze sebe holky dělají spíš bloncky? Nepletu se, mám opravdu něco přímo pro vás. Jdeme.”
Lezli do sklepa, ale v Kristýně trval klid. Možná kvůli vlhkému syrovu. Blízkost vody znamená bezpečí. Za těmi dvířky bude nějaká pověstná stará chodba z těch sedmi sklepních pater pod starým městem… Ne! Náraz vědění ji zlomil v pase. Padla na kolena, zhroutila se do břečky ze staleté špíny. Dusila se, slzy vyhrkly do očí.
“Proboha, co je?!”
Kristýna mu neodpověděla, nechala se zvednout jako hadrová panenka. Vzepřela se jen proto, že ji táhnul pryč. Počkal tedy, až nabere dech a přestane se tolik třást.
“Musím… Já vím, že musím dál.”
Přikývl, hryzal se do rtů, ale pomohl jí jít. Kroutily se v ní všechny vnitřnosti, drcené tupou tíhou smrti. Nečekala, až rozsvítí nebo jinak udělá světlo. Tápala naslepo, potácela se kupředu. Dokonce zavřela oči, když cvakl vypínač.
Byla u nich. Byly tu. Naskládané, pohřbené, prosakující póry zdi a přitom naprosto zničené, naprosto mrtvé a ztracené. Bětuška se teprve přidává k chóru sborové, mrazivé nicoty. Ji strčili do igeliťáku a až nedávno při rozbíjení betonu… Zírala na její plavé prameny, splývající z jakési hromady lecčeho ve výšce očí. Vůbec nechtěla rozlišit detaily za zvednutým roztřepeným igelitem. Nemusela nic vidět, ani promnout jemné vlasy. Bětka. Pod ní jiná, u Kristiných kolen další. Kolik je tady všech sester a tet, dvacet? Těžko počítat, jejich stružky smrti místy splývají v jedninou. Rozplakala se, sklouzla podél betonu k zemi. Všechny jsme součástí živlu, všechny jsme jedna, takhle to ale nesmí být…
Šmíd přisedl na bobek a Kristýnu objal. Strpěla, aby ji přitiskl k sobě a cosi mumlal. Teprve za chvíli dokázala vnímat, že vypráví něco o dávném klukovském zkoumání podzemí v dědově sklepě a že si hned po příjezdu uvědomil chybějící chodbu.
“Musí tu být dvacet, možná třiadvacet zazděných těl, když spočítám rozměry těch dvou krajních… Našel jsem taky sešit s poznámkami a zjistil, že Vašek hledal určitý typ. Zvláštní typ žen. S pěti posledními Vaškovi pomohl Mlynář. Ten druhý, co skočil pro dítě do vody. Nechceš mi říct, proč po nich šel?”
Zavrtěla hlavou. Zatloukat, zatloukat. Jak by mohl pochopit, čemu začala rozumět ona teprve nedávno? Nenechal ji být. Postavil se a trhnutím zvedl i Kristýnu. Vůbec se netvářil přívětivě. Studil skoro jako zániky vedle nich, zalité betonem.
“Zjistíme to,” procedil mezi zuby a postrčil Kristýnu k východu. Nešli nahoru, jenom před dvířka, kde byly ve výklenku další. Místnost s lehátkem a lampou připomínala ordinaci… Takovou divnou, gestapáckou. Šílenýho gynekologa? Bránila se Šmídovy hodně chabě. Bylo jí skoro jedno, že ji položil a připoutal paže a nohy. Příliš ji vyčerpalo vnímání smrti tam vedle. Potom Kristýnu zalilo modré světlo. Odvrátila tvář. Ultrafialové je svinstvo, před jakým se musíme krýt, slyšela v duchu babčinu poučku. Oslepni, blbe, přála policajtovi. Jak dlouho to vydrží?!
“A do prdele…” únava zalila Kristýnino vědomí další, tentokrát nasládlou vlnou. Jako kdyby ztrácela fyzickou podstatu a mohla odtud s průvanem odvanout vzhůru a ven. Ohromení vrahova dědice Šmída ji pouze pobavilo, i když naprosto netušila příčinu. Jen kdyby kolem jejího pasu nežhnula obruč a nepálila její kůži… Padala do bezvědomí nespokojená s ohněm, který začal pálit i pod pouty na rukou a lýtkách.

13.

Probrala se v normální posteli v normální ložnici pod dekou. Jenom ten Šmíd pořád nijak normální nebyl. I když u policajta je normálnost pojem nanejvýš relativní. A byla oblečená… Skoro. Zavřela oči. Chyběl jí sice jenom pásek u kalhot a boty, ale Šmíd měl naprosto srozumitelný svlíkací pohled. Uhnula i pod dlaní, která hladila její rozpuštěné vlasy.
“Tak přece existujete. Dá se na vás šáhnout. Ten vůl se zbláznil, takovej zázrak ubíjet.”
“Ubíjet?”
Podívala se mu do očí. Vypadaly zvláštně, skoro plavaly, i trochu slzava se v nich dalo tušit. Polknul, ale přikývnul.
“Osekal jim ruce a nohy… zaživa. Omráčil je ranou do čela a odříznul hlavu. Naučil ho to jeho táta. Že se tím jako likviduje čarodějnice.”
“Cože?! To přece…”
“Pšš,” zatlačil Kristýnu zpátky do polštáře. “Byli to idioti, oba. Náš děda dělal před válkou nahoře ve špitále u Alžbětinek, u rentgenu. Vyprávěl, že na některé pacientky působí horské slunce zvláštně, tak se jim primář věnuje osobně. Oni si to přebrali blbě. Já už dneska chápu, co chtěl děda říct.”
Kristýna nechápavě zírala. Ona určitě naprosto netušila, co tím myslel. Jak nemocniční děda, tak tenhle příbuznej vraha. Že jako našinec pod lampou šíleně zeslábne? Že jich je tolik, aby se jim doktor před půlkou staletí běžně věnoval? Šmíd si zasněně motal pramen jejích vlasů kolem prstu a s odpovědí nespěchal. Málem usnula.
“Možná to o sobě ani nevíš… Ne, myslím, že ne. Stříbrně jiskříš, i skrz šaty a prádlo. Celý tělo máš jako rozvlněnou hladinu, když svítí měsíc. Vlasy… jako bys je nebarvila. Jsou v tom světle z platiny, tekutý měkký vlny. Prostě nádhera. Akorát pruhy pod poutama kazily dojem. Svítily jako žhavý. Pálily moc?”
Nečekal na odpověď, něžně políbil zrudlou kůži na zápěstí. “Omlouvám se, nevěděl jsem, že ti tak ublíží. No jo, jak jsi ale potom dokázala nosit ten šílenej pásek?”
Pokrčila rameny a odvrátila hlavu. Co by mu vykládala? Prostě rukodělná móda, dejme tomu. Je přece původně blondýna, mohl by to spolknout. Jiný holky se sebou provádějí horší debility, než že se vodnická holka omotá spleteným lýkem. Položil se na bok vedle ní, podepřel si hlavu a civěl. Sice ležel na dece, ale co kdyby se držel víc dál? Teď se konečně Kristýna začala naplno bát. I zvrácenosti jsou dědičný.
“Co s tím uděláme?”
Řečnická otázka. Cítila, že si to dávno promyslel. Během doby, co tady seděl a čekal, kdy se Kristýna probere. Teprve teď byla bezmocná. Chlap, co je z ní vedle. Přitom ví, jak a čím ji podle potřeby zpacifikovat. Našel přece poznámky? Zuby jí začaly drkotat, jako kdyby chlad zániků prosákl zdmi až sem nahoru. Uvědomila si, že nikdo neví, kam a s kým jela. Nikdo ji nebude hledat, dokud nebude pozdě. On ji tu může věznit, držet kvůli sexu nebo taky mučit. Vyhrožovat, aby dělala, co si páníček zamane… Asi se nakonec pod lampu položí dobrovolně a nechá zničit veškerou svou životní sílu.
“No tak, na co hroznýho myslíš? Klepeš se jako sulc. Tak nádherná žen… Co vlastně jsi? Rusalka? Malá mořská víla? Tátu máš údajně Jugoslávce.”
“Stejně jako pacientky z časů tvýho dědy?”
Zasmál se, pohrdavý tón Kristýnina hlasu ho pobavil. Vstal, protáhl záda. Zůstal otočený k oknu a najednou, rázem povadl. Jako kdyby venku uviděl přízrak. Promluvil tak tiše, že nezachytila první slova. Jeho hlas ztratil veškerou barvu. Měl sice v sobě víc síly, než ten hajzl Mlynář po výprasku akátem, jenže nebylo jisté, kolik jí pod současným popelem zbývá. Osobnost policajta Šmída držela původní tvar ze setrvačnosti, dokud nefoukne třeba průvan.
“Jsem z kriminálky, ale nemám zájem, aby tohle někdo vyšetřoval. Mám pocit, že ani ty nehodláš vykřikovat do světa, jak se lišíš. Snažíš se přece splynout s ostatníma, neupozorňovat. Jo, znám hodně ženských, co by aspoň ty vlasy nechaly tak nádherný, jak mají být. Rozpuštěný vlny tekutýho kovu. Kdybys byla klasická mrcha, užívala by sis každou minutu svý moci nad chlapama. A právem.”
“Ale?”
Dalo dost práce otázku vydechnout. Nebyla schopná ničeho víc. Ani se posadit. Nebo se za svou příšernou bezmoc nenávidět. Ona a jenom odevzdaně čeká! Absurdní… Kdepak, marná snaha. Ani tohle vnitřní peskování nebylo ono. Kristýna se nedokáže naštvat na Šmída, na sebe, ba ani na svinský okolnosti ne.
“Dohodneme se. Zůstanou pohřbený. Zazdím to a budou jako v hrobce. Nebo jestli děláte nějaký obřady, klidně řekni. A já -” odmlčel se. Nemusel, pro Kristýnu byl čitelnej jako světelná reklama na věžáku. Přes ten svůj popel překlopil pořádný skleněný to… šturc? Zkrátka se sebral.
“A ty,” napověděla docela soucitně. Pod tou lampou našincům asi hodně měkne mozek, pořád se nechytala.
“Budu tě chránit.”
“Jenom?”
“Říká se, že na nás berou jenom mrchy. No, už jsem si užil dvě. Netrvám na tom, aby moje holka byla úplně normální.”
Policajti jsou taky divná sorta tvorů. Zavřela oči a šla se na to vyspat. Bylo takové místečko, kam v duchu odcházela před usnutím, sloužilo místo večerníčku. Tůňka pod skálou, lemovaná kapradím, se zlatavými stíny rybích hřbetů, vyhmátnutých v temnotě hloubky slunečním paprskem.

14.

Trpělivě počkal, dokud se neprobudila. Pořád to nebylo ono, byla strašně malátná. Odmítla nějakou bublatou vodu, laciný paskvil nápoje. Panák jakéhokoliv denaturáku byl přijatelnější.
“Musím se dostat k vodě.”
Ukázal ochotně na chodbu a hned chtěl podpírat. Kristýna se pobaveně zasmála.
“Vy lidi! Voda není vodovod. Myslím, že Nechranice budou stačit. Jezero je dost velký, aby se v něm všechen hnůj od Kadaně naředil.”
Přikývl. Choval se docela vzorně, zavázal Kristýně boty jako malé holce, pozorně vedl dolů po schodech a skutečně ven z baráku. Div jí i pás nezapnul. Prostě chůva k pohledání. Nastartoval, poslušně zamířil k přehradě. Hned za městem spustil monolog. Jak se asi ti dva vrahouni dali dohromady, jak co vyčetl z poznámek. Dokázala ho vnímat a paralelně přemýšlet o dalším.
“Ten Mlynář Vaškovi pomohl s pěti ženami. Společně je vylákali a dovezli sem. Měli to dobře vymyšlený, jenom jedna se pohřešovala hned po zmizení. Kdyby si nezapsali jejich jména… No, ten mladej měl asi mindrák kvůli ženským. Podle všeho se ti dva občas hádali, jestli je přípustná soulož s čarodějnicí. Ta před paní Niklíkovou byla dokonce Mlynářova příbuzná, možná šlo o hodně osobní účty.”
“Bětka… Tu taky?”
Šmíd přikývl, oči přišpendlil k vozovce. Ztišil hlas.
“Všech pět posledních. Kvůli Mlynářovi je nechávali žít několik dní. Nejdřív je vyzkoušeli božím soudem a potom dali na ten stůl.”
“Boží soud?”
Úkosem zjistil, jak to Kristýna nese. Hlas mu ztvrdnul. Možná nechtěl potupně vyměknout, když jako policajt už leccos zažil.
“Čarodějnice se kdysi házely svázané do vody. Když se utopily, byly nevinné. Když přežily, dokázaly kouzlem dýchat pod vodou a tím pádem se usvědčily.”
Teta Martina v božím soudu obstála. Poctivě se totiž utopila.
“Vražda je vražda, Vašek začal pochybovat. Měl toho Mlynáře kvůli čichu na čarodějnice, ale když mu ukázal na nevinnou, dostal Vašek strach. On byl i nějak nábožensky mimo. Věřil ve svoje svatý poslání.”
Kristýna zaklonila hlavu a přivřela oči. Tajemství spojuje a Šmíd si je jistý, že ona nechce prozradit našince. Jenže ji má v hrsti a vlastnictví dokáže s chlapama udělat divy. Má se Kristýna obětovat a z pouhého rozumu s ním žít? Nebo odhalit světu našince a utíkat před blázny s UV lampama? Čarodějnice, rusalky, vodníci nebo ufouni, prokázaná existence vždycky znamená otevřený hon. Možná nejdřív senzační, ale potom z nich budou terče. Jako pro toho šílence.
“Jak to skousneš, policajte Šmíde? Nemáte vy nějakou přísahu ohledně zločinů?”
“Pro tebe Zdeněk. Otevřeně přiznávám, že mi z toho bude ještě dlouho na blití. Už tejden zjišťuju, co se dá, vzal jsem si dovolenou. Jakože kvůli dědictví a tak. Chtěl jsem zjistit, kdo jsi, co je na tom všem pravdy. Dali si vás na seznam, tebe s otazníkem, malou Nikolu s křížkem.”
Přikývla. Sama se přeci odhalila, jenom nestihli škrtnout otazník. Zdeněk Šmíd, vida.
“Znáš toho spisovatele?”
Nechápavě se kouknul, zkusila tedy upřesnit třemi celkem známými tituly a potom pokrčila rameny. Nezabral ani na pověsti.
“To nic,” konstatovala spíš pro sebe. Dneska už čte málokdo. Chtěla by prostě od života až moc srandy najednou. Stačí svrab, ve kterým je. Jedině děda dokáže poradit.

15.

Opíral se o kapotu stříbrného renaulta a pozoroval, jak se Kristýna svléká. Byl jí ukradenej, celej Zdeněk Šmíd. Důležitá je teď voda. Třásla se nedočkavostí i napětím. Najde ho? Bude nějak hmatatelnej, když mu babča říká “starý sumec”? Strejda Richard s ním mluvil, něco se dozvěděl. Ale hlavně – Kristýna bude chvíli doma! Toužila splynout s hladkou hladinou, pomalu prostoupit skrze ni, protahovat ponoření a přitom ožít spoustou síly, co se sem sbíhá.
Nechala si jen kalhotky a zamířila k písečnému pruhu. Zdeněk jí našel dobré místo, odnikud sem skrze keře není vidět. Není tak špatnej, i když svému jmenovci nijak nehoví.
“Počkej!”
Měla by být po kotníky ve vodě, ale ta ustoupila. Kristýna se otočila a mávla na Šmída, aby ji nechal být. Písek pod chodidly začal povolovat. Sjížděla ke hloubce, jako kdyby desítky dlaní odhrabávaly písek zpod jejích nohou. Panebože, je to tady. Prastará tajemství a taky řád.
Ohlédla se, viděla, jak Šmíd zpozorněl a vykročil. Jestli ten vůl přijde blíž… Šel jako za návnadou, přitom Kristýně nezbýval čas. Co si myslí, že svede proti živlu?!
“Stůj!”
Po jejím varovném výkřiku se přes Kristu přelila vlna, víc pro toho cvoka nahoře udělat nemohla. Našlo si ji to. Nové, silné, divoké. Zkoušela se ptát po těch předchozích, ale neměla šanci. Tohle přišlo až po vyčištění jezera od zmaru. Nebo tihle? Sotva si stačila uvědomit, že bábin sumec už také přešel do růžového pěnového hřbetu vln, ztratila pojem o světě. Existovaly pouze všechny částečky jejího těla, jednotlivě, v kusech i celku zároveň. Totální obsažení všehomíra i nejcitlivější intimita zároveň. Rozlila se pod hladinou, pokryla dno jezera a přitom vybuchovala horkostí lidské krve v ohnivých koulích.
Jediný dotyk a zase byla pohromadě. Dokázala se sebrat, ačkoliv divočina měla pokračovat. Ucítila člověka. Idiot! Skočil pro ni a semlelo ho to taky. Ocitl se s ní a v ní jako všechno kolem. Trvalo, než sebrala síly a dala dohromady svoje sladce vysílené tělo. Vyplavila se s ním na břeh, zkusila ho otočit a vylít z něj vodu. Vesmír se smrsknul do několika minut.
Živel, co věří ve svoje věčné trvání, lákal Kristýnu k návratu. Jenže tady je realita, normální svět. Utopenec otočí naprosto všechno vzhůru nohama. Někdo proleze jeho barák, najde Bětku. Přinejmenším ji. Sousedi prásknou, že tam Kristýna byla, utopenec má na sobě modřiny, jak to bral o skálu u dna. Budou myslet, že se s Kristou porvali. Z oblečení na něm zbylo jen pár cárů. Tady se nedá ukecat mletí pod splavem. Šmíd vypadá, jako kdyby ho něco trhalo na kusy.
Druhá možnost taky není nic moc. Probrat ho? Kristýna tím na sebe vezme balvan ještě větší. Bude mu patřit. Chlapovi, co přesně ví, čím Kristu ničit. A vůbec, zřekla by se Krista právě té svobody, pro kterou se mučila omotaná lýkem? Svobody, klidu a samoty.
Minuta – dvě, víc na rozhodování nemá. Čas nenabereš jako vodu, teče dál. Co vybrat? Pár hodin, možná dnů zdání té slavné svobody proti babče, Nikole, samotnému živlu. Proti všemu v něm. A zároveň taky proti peklu na zemi, jaký umí ze života udělat právě chlap. Proti šílenostem otázek a vyšetřování.
Kristýna vztekle bouchla pěstí do studené hrudi. Šmíd by zasloužil umlátit. Pár posledních vteřin, než bude konec. Praštila znovu. Zavyla:
“Do prdele! Co mám dělat?! Co mám chtít?!”
Vlnky konejšivě pohladily písek. Síly v jezeře ostražitě číhají opodál. Ten blbej živel je prostě přesvědčený, že všechno vydrží, přestojí, že on bude trvat navzdory nebezpečím. Jako kdyby neznal lidi. Znovu si vybila vztek na prochladlém těle. A znovu, ještě silněji. Buch, buch!
“Hajzle, vstaň!”
Konec Kristýnina vesmíru odpočítává poslední dekádu sekund. Děsí ji každé řešení, ale jedno je jasné i teď: Smrt je příliš konečná, neodvolatelná, s tou už nic nenaděláš. Tenhle vůl zvoral ještě víc, než by pochopil. Kdyby ovšem nějakou myšlenku stihnul. Jestli se totiž Kristýna neplete, do toho oplodňovacího juchání se stihnul taky nějak přimotat. Prostě idiot ze souše, živel by ho za tohle umlel i bez toho. Buch, buch!
“Zdeňku!”
Muž, nejistě kráčející vlídnou tmou k zářivému konci tunelu, zaváhal.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama