Ťinťulíny, famfulíny

5

Eva žvýkala cereálie a pozorovala matku při čištění zeleniny. Přenos mentálu se tátovi podařil, aspoň podle prvních dojmů. Mamka se zatím chovala naprosto normálně, dělala jídlo jako vždycky. Takhle vždycky shrnuje košťály na stranu… Je fakt hezká, i když má na pravé noze vidět docela trapně sheftnutou kůži na lýtku. Tohle tentokrát tátovi nevyšlo, protože původní máma kdysi chodila s nohama holýma až nahoru. Tahle tedy nebude.

Nojo, ale táta si nemůže moc vybírat, mezi feťačkama a bezdomovkyněma dobrej matroš jen tak nenajdeš. Jinak si táta mámino nové tělo vybral dobře. Zrzavou a takhle mladou mamku jen tak někdo nemá. Což se hodí, když chce člověk dlouho zůstat nenápadnej a dětskej. Mamka se otočila od krájení:

„Budeš muset k babičce a dědovi, Evi.“

To je teda věc! Dalo se to čekat, ale Eva se zakuckala. Už zase?! U dědy nemohla dělat skoro nic. Dával jí navíc pěkně sežrat, že je mu na obtíž. Je čím dál horší, záludnej a zlej. Možná pochopil, že Evina nějak dlouho neroste a protože nic umělýho nesnáší, dává jí to najevo nejpozději po deseti minutách. Zkrátka votrava. V zájmu udržitelných rodinných vztahů se Evka holt zase změní na zdvořilý stroj.

„Ano, dědečku, ne, dědečku, dobré jitro, dědečku, dobré poledne, dědečku.“

Už zase, podruhé v tomhle týdnu. Že by v mezičase táta mámu nějak vylepšoval? Možná se jí kouká na tu nohu, podporuje hojení. Ale to závisí na tom, jak těžká byla minulost těla. Zázraky na svém domácím udělátku táta nedokáže. Stejně je dobrej, vrcholně skvělej!

Eva se nedurdila doopravdy, chápala moc dobře, jaká je realita za dveřmi domu. Přežívají díky tátovi nenápadně, ale po svém. Jsou na tom mnohem líp, než ostatní, přidušení dekou přesného určení a pravidel. Blbej život, jenom se tváří svobodně. Eva dělá, co může, aby se nestala dospělou a nemusela otročit. Děti to mají jakžtakž dobré, je jich málo. Mají lepší vodu, jídlo, přístup k elektronice. Je na nich, aby dosáhly vědomostního stropu nebo na to kašlaly.

„Mami, fakt musím? Já tu budu hodná, zalezu si s memnonem a budu se učit.“

„Dítě nešťastný, k čemu ti to bude? Kdo dneska stojí o tolik vědomostí? Holce jsou nanic, stejně je uvázaná u hadru a plichtění potravy. Holky to maj´ těžký a o co míň vědí, tím míň je to pak mrzí.“

Eva vzdychla. Na přenosy mentálu je táta fakticky kádr. Mamka se v tom hlavním nezměnila ani o chlup. Na druhou stranu bylo nutné remcat jako vždycky, aby si mamka připadala normálně.

„Nemá mě rád,“ zkusila mámin soucit. „Teda děda jako, vždyk víš. Minule říkal, že jsem hajzlík a že mám držet kušnu. A říkal, že můžu bejt ráda, když mě učí něco důležitýho, protože je to strašně sprostý slovo.“

Maminka vzdychla. Opravdu se tátovi povedla nahrát úplně přesně. O tom, jak ji děda zkouší ohledně skutečnýho věku, Eva samozřejmě mlčela. Mamka, přenášená z těla do těla, ztratila pojem o čase a není nutné to zdůrazňovat. Osobnost se převede, ale orientace to odnáší. Což je v téhle rodině dobře.

„Kušna? Je to nějaké hodně staré slovo, ale neříkej ho. Vlastně mu ani neříkej, že jsem ti to vysvětlila, on zná mnohem sprostší. Mrzí mne, že tě takové věci učí. Dělá mi to naschvál. Víš, to je od přírody, někdy si rodiče s partnerem svého dítěte nerozumí, přenesou to na děcko nebo popichujou. Myslím, že tvému dědovi nejspíš zrovna bylo hodně špatně.“

Eva si připomněla Dědkova pichlavá očička a způsob, jakým na ni taková slova plival. Samozřejmě, že byl sprostej jako dlaždič, tu a tam dokonce zkoušel oplzlosti. Mámina snaha dcerušku ušetřit hrubostí je tím pádem docela roztomilá. Eva to ale nepráskla. Nikdy, ze zásady ne. Ani jako malá – a teď už mlčela tuplem. Taky proto, aby ji neodstřihli od zdroje. K tátovu aparátu doma nemohla, vlastně si to ani netroufla. Proto se zpomalovala jenom u babči na půdě. Jasně, že už se blíží k nějaké bezpečné hranici možných rázů, ale zatím se Evě přestat a ukončit svoje dětství vůbec nechce. Vlastně míň a míň.

Navíc tu Dědkovu nenávist mamka radši nikdy doopravdy neviděla ani neslyšela. Všichni totiž vědí, jak je děda nemocný, takže ho už roky omlouvají. Jenže i o tomhle si Eva myslí svoje. Všechny vnitřnosti má prej sežraný, to je možný, ale odepsanej a slabounkej teda není. O nenávisti se mezi dospělými vůbec nemluví. Ta mu dává síly víc, než by třeba babička věřila. Má celý období, kdy skoro nepotřebuje pomoc, ale fláká se a nechá tahat.

„Měl by bejt rád, že ho hlídám. Babička pořád chodí do práce. Mami, proč si aspoň ona nevybere novější tělo, když jí ten předseda sahá pod sukni?“

„Kdes to vzala? Dítě, vždyť nevíš, co říkáš… Nemusíš opakovat, co někdo pleskne! Evi, opravdu, takové věci nikde neříkej,“ napomínala hned maminka. „Pan předseda je hodný, že si babičku nechal jako sekretářku. Má kolem tolik mladých manažerů, ale babičku si drží. On ví dobře, jaký v ní má poklad. Babičce by se určitě nové tělo hodilo, aby nemusela do výroby. Vysoká místa patří mladým. Jenže lidé si nemění těla jen tak, to nejde. Na to je dlouhý pořadník a závažné důvody. My nejsme ti důležití, holčičko… Měla bys už jít. A žádné provokace, ano? Dědeček má slabé srdce, dlouho tu už nebude.“

„Tak jo, že jsi to ty, mami.“

My nejsme ti důležití, to u mamky sedlo. Ale to s tou sukní byla pravda, Eva to před pár roky zahlídla. Jen kratinká vteřinečka, ale zaryla se jí do paměti. Dneska si nebyla jistá, jestli to bylo zakázané sexuální obtěžování, milenecké gesto nebo náhoda, ale nadlouho ji to vykolejilo. Trvalo, než si k babičce našla cestu zpátky. Než pochopila přesně to, co mamka řekla.

Teď si ale Evka vychutnávala kouzlo nechtěného. Zrovna mamka si užívá přenosu mentálu víc, jak čínská císařovna. Rozloučila se a šla na emhádéčko. Nemělo smyslu se nějak loudat. Potom spojila příjemné s užitečným, když vystoupila těsně za hranicí třetího obvodu. Sice to vezme pěšky, ale zadem. Pouštěli tam náladovku tohohle týdne. Naprosto blbá a přitom už málem Evce taky cloumala tělem. Brr. Nesnášela stádnost!

Když člověk vypadne z oblbovací muziky a hromadného zpěvu cestujících, potřebuje změnu. Jakmile osaměle courá šedivými ulicemi a přichcíplou vegetací, nejlíp si vychutná ten úžasnej odrb, tu svobodu, s jakou právě ona obchází celý systém. Všem pod nosem! Vždyť statusem malé holky s přehledem obelhává a šulí pěkných pár let všechno, co ostatní považují za pilíře světa!

Na rohu ulice pozdravila Evka žebrajícího Ferdu, zase mu po noze lezli červi. Fuj, kdyby si to aspoň občas ovázal! Ale to ne, na to má charitní pracovníky. Nojo, taky má svou pravdu. Drsnej, ale vlastní styl rebelantství – i když se nic nemá přehánět. Takhle prochlastaná by ona být opravdu nechtěla… Dala mu pytlík se zbytkem čokoládových cereálií, stejně byly prošlé. Jinak by je mamka nedostala.

Tak teď kudy? Radši ještě smradlavou zkratkou přes rumiště a kopec. Pohyb Evě neuškodí, stejně u Dědka bude sedět několik hodin jako pecka. Obyčejní lidi si těla nemění a tak někteří dopadají takhle, sakra. Co by neměnili. Jenom se to nesmí vědět. Nebo se musí mít dost kreditů. Těmi se nejlíp vyšroubujou závažný důvody a společenská potřebnost jedince. Nebo sežene černota. Kdyby táta občas nedělal fušky, neměl by děda na léky… A mamka tělo. Chudák mamka! Je z toho trochu zpitomělá, přece jenom se musí pokaždé zorientovat.

Když Evka došla k zanedbaným, oprýskaným dveřím se starobylou klikou, opatrně se vplížila dovnitř. Ozvala se až v chodbě, aby sousedi nevěděli. A hlavně neviděli. Někteří by si přece jen mohli vzpomenout, že měla dávno vyrůst.

 * * *

„Ahoj babi, už jsem tady!“

„Konečně! Musím do práce, pan předseda mne nutně potřebuje, ale dědovi to neříkej. Potom nakoupím. Evi, buď tady hodná, na stole máš pití a sušenky. Bábovka je pro dědu, dneska na ni čekal a nic jinýho nechtěl jíst…“

Babička si vzdychla. Na pohled to byla nemoderně silná paní s vyčesanými světlými vlasy, ale Evě nepřipadala vůbec stará. Měla míň vrásek, než spousta ženských, které kolem ní pomalu stárly. Tedy když je Eva někde zahlídla, protože se docela často stěhovali, podle toho, kde se stal táta školníkem. Nejdřív táta, potom babi.

Tedy táta, ten to taky dobře umí, odrbávat systém. Když Eva před – nojo skoro devíti – roky objevila tátovo tajemství, myslela si, že babičku přenesl do mladší slupky. Asi někdy mnohem dřív, kdy si Evka změnu nepamatovala. Jenom jí tehdy nešlo do hlavy, proč do tolik tlustého těla. Jenže babička je i podle snímků v pokoji pořád stejná. Pořád ona, se stejným nosem a dolíčky ve tvářích. S takovými, které zdědil táta a také Eva samotná.

Hm, babička ráda zdůrazňuje, že je zdravě plnoštíhlá. A je fajn, když Evu obejme, je to takový voňavý polštář, měkký a teplý a bezpečný… Když se ovšem babička urve a má náladu na něžnosti. Většinou je vyplivaná z toho, jak po práci ještě skáče kolem Dědka. To by Evka na jejím místě už dávno vzdala. Někdy si říkala, že to má babička jako za trest. Tvrdej a přitom dobrovolnej trest. No, možná to souvisí s tím její panem předsedou.

„Neboj, babi. Všechno mu podám a tak.“

„Je čistý, léky dostal, těch pár hodin dobře vydrží, uvidíš.“

„A můžu na půdu? Jenom na knížky?“

„Víš, že to nemám ráda, vždycky něco rozkramaříš. Ale dobře. Snes si nějakou knížku dolů, aby se tě dědeček mohl dovolat, jo?“

„Jasně, babi.“

Na rozdíl od mamky v jakémkoliv balení se Eva ani dnes pusy od babičky nedočkala. Ale stejně to bylo fajn, být tady. Takové věci doma neměli. Když se stěhovali, stačilo jim pár košů a samozřejmě skříně. Ta starodávná je vycpaná přenosákem… zato babička, ta se stěhovala jen v poslední době, ale komplet. Podobný domeček, nádherná půda.

Porcelánové hrníčky v kredenci má babička po své babičce tak tenké, že když se Eva podívala skrze dno proti světlu, rozeznala značku na druhé straně. V pokoji visí na zdi hodiny, které tikají, houpá se jim dole kulatá placka jako kyvadlo a dvakrát denně jdou přesně. Na stole je opravdový vyšívaný ubrus a obrázky na zdech nejsou nahrané do rámu. Opravdové černobílé fotky za sklem, to je zvláštní věc! Nehýbou se a přitom má člověk pocit, že ho ty oči pořád vidí. Jako kdyby prababička s pradědečkem viděli Evce až do žaludku. Fotky jsou z časů, kdy se ještě vánoční stromeček nepromítal na zeď, a lidi si dávali papírové knížky. Dneska se na takovou vzácnost sahá jenom v rukavicích. Tedy mimo těch, co má babička na půdě nebo vzadu ve skříních. Těm čtení nevadí, ale říká se, že některým knížkám v archívech se čtením vymazávají písmenka. Proto musely skončit veřejné knihovny s papírovými knížkami. Tedy ony jsou v knihovnách skoro všude dál, ale jenom na ozdobu, v zamčených vitrínách, aby na ně nikdo nesahal.

Eva stála před starými fotkami, porovnávala život babičky a svůj a zároveň přemýšlela, jestli má dneska využít příležitosti, risknout zalézt do kukly na zpomalení nebo ještě počkat. Ono je dobrý systém občas odrbat, ale musí se opatrně. Vlastně už si s tím bržděným růstem hraje dost dlouho. Evě právě teď došlo, že se dostala do slepé uličky. Hraje si na desetiletou, ale je jí devatenáct. Věčně to dělat nemůže…

„Slídíš, hajzlíku?“

Otočila se k posteli v koutě. Děda koukal přesně tak pichlavě, jak mluvil. Sakra, už je z něj zase hnusnej Dědek!

„Nejsem hajzlík,“ odpověděla mu důstojně. V duchu si říkala, co by tak asi na ni prásknul, kdyby ho pořádně usadila, ale usoudila, že jí to za nepříjemnost nestojí. „Dobré odpoledne, dědečku.“

„Jsi zasraně vypočítavej hajzlík,“ upřesnil starý muž. Možná mu bylo jako bábině, ale tváře měl už dávno propadlé a flekaté. Spíš to vypadalo, že by mohl být babiččin táta. Přenos kamkoliv by mu náramně prospěl, to musí být jasný každýmu na první pohled. Ten by si mohl pískat i ve schránce žebráka Ferdy se shnilejma nohama. Pokud se Eva pamatovala, pili kdysi tak nastejno a někdy spolu. To Ferda ještě chodil… Jenže kdyby mu táta splašil zdravé tělo, musel by děda do práce a babičku by z té její vyhodili. Jo, když je jednomu doopravdy skoro devatenáct, ví už o blbým světě svoje. Eva si sedla ke stolu a začala kousat sušenku. Měla je ráda, i když to byly ty nejlevnější.

„Chci bábovku,“ přikázal Dědek.

„Ano, dědečku,“ zdvořile souhlasila Eva, ale nespěchala. To totiž nemá cenu. Když kdysivá bývala ochotná a rychlá, občas nadrobila po podlaze. Což se nesmí, je to šizení dědečka a dělání nepořádku. Dědek by v tu chvíli ani nepípnul, ale potom by na každý drobek naříkavě upozornil babičku a nutil ji běhat okolo a uklízet a vyčítal by, že ho nechala nezodpovědný holce napospas a navíc neschopnou Evu nechala dělat bordel. Babička to dál nikomu neříkala, ale Eva párkrát jeho nadávání slyšela. Takže teď v klidu dohryzala, polkla, zapila a teprve potom donesla Dědkovi, co chtěl.

„Prosím, dědečku.“

„Ty malá mrcho!“ Praštil ji do ruky, ale kousek bábovky mu přistál místo na podlaze v posteli. Chachá, za bordel si může sám! Eva ani nemrkla, ale spokojeně pozorovala, co udělá. Nekoukal po bábovce, ale po jejích očích. Bylo to jako souboj, jenže Eva měla lepší periferní vidění. Mohla se bavit. Jak poslepu šátral, většinu rozdrobil. Sám, takže by neměl žalovat, ale je zákeřnej jako chřestýš. Což je nějakej hodně hnusnej potkan nebo co. Laskavě pronesla:

„A ty jsi brynda, dědečku. Tohle ti babička nezbaští.“

Pozorovala, jak si cpe kousky do úst a rudne vzteky. Jak malej.

„Radši se napij, dědečku,“ poradila mu a šla si po svých. Jasně, že na půdu. Nejsou tam jenom knížky. Těch několik pohádkových a zajímavých si už dávno přečetla. Ženské romány ani vesmírné střílečky ji nebraly, povinnou literaturu upřímně nenáviděla. Důležitější je tátův starý prototyp přenosáku, který si tady upravila. Byla už tehdy zatraceně dobrá! Jasně, vždyť asistovala celé roky tátovi u mašinek. Odjakživa, co se pamatovala, takže nebyl problém. Ostatně přibržděné zrání a stárnutí buněk byla přenosákova prvotní funkce. Vyčistila mu kontakty, vyměnila pojistky a spálené čipy. Eva i dnes věřila, že by mohla časem tátu přesvědčit, aby vedle přenosů mentálu mámy do mladší a novější rozjeli ve větším právě tohle. Jako obchod, samozřejmě. Vyhledávanou černotu pro obyčejný lidi. Nejen občasnou fušku s opravami tajných přenosců někde po tajných centrech obnovy.

Jo, když byla opravdu malá… Někdy v deseti si tady hrála s nastavením přenosáku a bavívala se představou, do čeho by přenesla takzvaně milovaného dědečka. On byl hnusnej, co Eva pamatuje. Tehdy měli ještě psa Rafana, ale ten nepřicházel do úvahy. Ne proto, že byl blbej, to by si u Dědka snad ani nikdo nevšimnul. Nemocným se stává spousta věcí. Jenže Rafan s dědovým mozkem by mohl kousat a babička by ho rychle nechala picnout. No a co taky jinýho se vzteklým čoklem?

Měli potom papouška na bidýlku. Moc dobře uměl sprosťárny, ale co kdyby se vrhnul třeba na pivo? Tehdy se ještě smělo nosit domů, dneska se vylupne příděl na místě a hotovo. Aspoň je kontrola, že nedávají dětem. Jinak by měl papouch výhody, protože když Dědek nastydnul, taky tak skřehotal. Jak babička někdy sklouzla do unavený ironie, mohli si notovat. Kdepak, ani s papouchem Evka neriskovala. A ani náhodou by Dědka nepřenášela do normálního těla. Kde by ho taky vzala?

Nakonec to nechala tak. U snění. Ono by to vyžadovalo hodně zkoušek, přenos není sranda. Dědek už stejně nikdy hodný nebude, a když ji zmlátil jednou, udělal by to znovu, jakmile by byl znovu při síle. Pokousal, poklofal, podrápal, vždycky by se mstil. A babča by to schytávala ještě častěji. Možná bejval jinej, ale dneska jenom plive a podělává se. Zamyšleně přejela prstem po víku kukly. Táta měl tehdy naprosto geniální nápad!

Když se likvidovaly opalovací salóny, dostal se k solárkům, vykuchal je a doplnil. Ona to byla tehdy móda, všichni si je kupovali jako trvanlivý rakve. Měly cenu šrotu, proti šíleně drahým dřevěným a papundeklovým. Táta má u babičky ve sklepě ještě tři rezervní. Je trochu hokej při stěhování, aby nikdo moc nezáviděl, ale zatím to vždycky zvládli. No, možná i na ty rakve jednou…

Stačilo dodělat jenom elektroniku. Což nebyl žádný problém, když táta kdysi dělal ve vývoji lékařských přístrojů. Možná přímo přenosáků, ale o tom se nemluví. To je totiž národní patent a státu za to jdou těžký kredity, zahraniční léky a tak. A ještě kvůli celkový bezpečnosti ten tým rozpustili, protože byli schopní něco dát dohromady jenom spolu. Zájem společnosti byl vejš, než využití inženýrů, vysvětloval několikrát táta a tvářil se přitom hodně zvláštně. Ale co. Když je stop stav na vynálezy, co naděláš. Stejně by to chtělo vykoumat, kam by se ke kukle v případě přenosu upevnila hlava druhého objektu. Na půdě je kukla jenom jedna. Solárka ve sklepě jsou ještě neupravený. Prostě je tady na půdě klump, co si Evka mohla dobře opravit jenom na ten zpožďovač.

* * *

Zaslechla rány. Zdola, ne moc zřetelné. Jasně, Dědek řádí. Nenechá Evu na pokoji, když se mu podařilo sám si nadělat binec s bábovkou. Co zase vymejšlí? Rozlil pití? Hodil něčím? Honem seběhla do přízemí.

„Kde se couráš, šmejde? Zase mi žereš… Jahody?“

Jahody? V té jejich zahradě neroste už dva roky ani tráva. Zaváhal, jako by si ani nebyl jistej, že tam jahody byly. Navíc stařík zapomněl, že sedm roků nevylezl z postele, a i když ho babi brává do koupelny, vidí jenom pomalovaná okna. Teda klasický tapety v pokoji a v koupelně jako malování směrem do dvora. Už vidí tak blbě, že si myslí, že je tam pořád léto. Nebo je tak blbej, že dávno zapomněl, že to byl podruhé i potřetí společný dárek od Evy a táty, že jako v koupelně vždycky uvidí sad, jak mu ho jednou namalovali a potom dali na tapetu. On je tam i slimák na jablku, ale to mu snad rozum dá, že by tak velkýho neviděl! Jak si to připomněla, nemínila starocha šetřit. Dostala zlost, že je tak neskutečně blbej. Ale hrála tu trapnou hru dál, ovšem okořeněnou jízlivostí. On to stejně nepobere.

„Kde, dědečku? Zahrada už je prodaná. Zase.“

Uchichtl se. Tentokrát ho tím nenaštvala.

„To si ale nasraná, co? Nemůžeš mi sežrat vůbec nic. Ani rybíz, ani ořechy.“

„Nikdy jsem váš rybíz nejedla, je hnusný, dědečku,“ pečlivě vyslovovala Eva. Kde vzal ořechy? Nikdy je neměli. On prostě se čas od času dost hloupě plete.

„Mlč, nebo dostaneš,“ šátral její pohádkový dědeček po holi. „Zmlátim tě, to uvidíš, mrcho! Všechno jsi nám vyžrala, za dobrotu na žebrotu… Éééé…“

Chrchlal jak o život. Hm, dneska jel hodně umíněný. Počkala, dokud zase klidně neležel.

„Jdu si číst.“

„Hovňajz! Nic takovýho! Tady budeš!“

Zakuckal se. Začal sípat, chytl se za hruď. To vypadalo vážně. Neslyšela v tom ani jednou nucené chrchlání, co někdy provozoval, aby potom vyflusnul hrudku chrchle na podlahu. To se muselo hned setřít, protože to žralo lino. Evce bylo vždycky na blití a Dědek svoje parádní číslo čas od času vychutnával i nadvakrát. Tohle však bylo upřímný, z nemoci. Tak na dvě, tři minuty. Zasáhnout je nutné pouze v případě, že to trvá přes třetí. Eva si poposedla a pozorovala Dědka se zájmem. Nijak se neznepokojovala, klidně čekala, až se záchvat uklidní. Jasnačka, dosáhl na hrnek, napil se a už je v pohodě. Minuta a půl, nic vážnýho.

„Ty bezcitná, bez… Mrcho! Vypadni!“

„Ráda bych. Mám tu ale zůstat, dědečku. Chceš ještě bábovku?“

„Di … Di do prdele!“

Tak šla. Ale na půdu. Vybrala si knížku Děti cirku, aby jako nechala dole babičce na očích rozečtenou věc pro děti. Je jí přece jakoby deset, což je tak akorát. Ve skutečnosti ji už nelákalo nic, leda staré časáky s prastarou technikou. Boží počteníčko! Jenže už se jí tenčily a z fakt odborného tu babča neměla vůbec nic. Všechno dávno odtahal táta k sobě a už taky dal leccos pryč. Vyšmelil za součástky a tak, samozřejmě. Knížky jsou vzácný a navíc, kdyby někdo prásknul, že jich mají víc, mohli by k nim začít chodit kontroly. Člověk nesmí být nápadný.

Dole byl zase hluk. Sakra, tohle vypadá blbě… Sotva vstoupila do pokoje, měla jasno. Průserový číslo. Dědek kašlal a sípal tak, že to už fakt nebylo normální ani u něj. Eva si vytáhla z kapsy komunikátor, ale babička měla uzavřený příjem. Co dělat? Sedla si na židli a pozorovala, jak se děda snaží nadzvednout. Kdyby to byl táta nebo mamka, podepřela by je, ale děda ji za to už párkrát pěkně praštil anebo ji bral za ruku a nutil, aby mu sahala do pleny. Na péro, samozřejmě. Debil sprostej. Konečně to zvládnul sám a opřel se o loket.

„Zavo.. zavolej mi tátu.“

„Je v práci,“ namítla.

„Na to se můžu vysrat. Chci, aby mě … to.“

„Co jako? Přebalil?“

„Ho…hovno. Pře… Přeen..“

„Přenos?!“

Přikývl a Eva vykulila oči. Děda a přenos, no to je věc! A jak to vlastně ví? A nojo, pamatuje si, že táta byl inženýr u těch vývojářů… Potom si uvědomila, jakou má příležitost. Vychutná si ho, starouše hnusnýho. Posadila se znovu ke stolu, přehodila nohu přes nohu a kinklala jí, sem a tam. Dědek by ji nejradši zabil pohledem, ale taky čuchal, že pro něj něco má. Dobrej odhad, ocenila a mlaskla si. Dědek našpicoval uši.

„Já to taky umím,“ protáhla.

„Nežvaň.“

„Nahoře je přenosák.“

„Jo. A kde bys vzala tělo?“

Zaujala ho natolik, že přestal sípět a barvu měl podezřele rychle normální. Eva si to uvědomila a dostala na něho vztek. Mamka nedávno, ještě v předchozím těle, teda před dvěma nebo třema přenosama, říkala, že to na babičku určitě hraje a zlomyslně si nechá sloužit. Určitě by se občas dokázal obsloužit sám a nemusel by být hlídaný. Babičku si uvazuje k posteli. Může do práce ráno, když on vyspává, a po obědě jenom někdy.

„Tak nic, já se s tím krámem tahat nebudu. Počkáme na tátu. Do osmi dělá údržbu a …“

„Mrcho, toho se nedožiju! Volej ho hned! Dělej!“

Dědek už popadl hůl, ale na Evu nedosáhl.

„To by ses musel zvednout. A stejně bych ti utekla. A sousedi by viděli, že tu jsem a že ty běháš. Musel bys do práce.“

Dědek po Evě loupnul pohledem a odplivnul si. Jenom sliny, žádnej chrchel. Ušklíbla se a najednou ji napadlo, co by asi tak dělala, kdyby chtěl stařík přenos opravdu. Nejspíš by sem musela někoho přivést, ale proč to neudělat naopak? Přenést někoho do dědova těla… Třeba by dost rychle vstal?

Hm, kdyby sem nalákala houmelesáka Ferdu, bylo by to obzvlášť zajímavý. Nejjednodušší bývá přehodit člověka do čerstvé mrtvoly, ale kdyby se povedlo přehodit ty dva naráz, to by byla věc! Stařík ve Ferdovi, na ulici, smradlavý a na žebrotě bez babiččina servisu, Ferda konečně v teple a pohodlí. Zasnila se a najednou si představila, jak přístroj táhne dolů. Neproleze podlahou, sakra. Jedině rozložit? Jak ho vlastně stěhovali? Tak nic. I kdyby oživila přenosový funkce, což by zabralo půl hoďky, je to marný. On se vlastně nevejde ani do průlezu na půdu, ani tady do dveří! Vždyť se skládá až ze šesti dílů, kruci. Škubla sebou, jak práskla hůl o podlahu.

„Co tam čumíš? Volej tátu!“

Mrkla na komunikátor, hodiny na zdi jdou opožděně, ale pořád je to doba, kdy se tátovi volat nesmí. Když komunikátor znovu strčila do kapsy, Dědek bouchnul pěstí do postele. Eva si sedla ke stolu, měla tam ještě sušenky.

„Musíš počkat, dědečku,“ sdělila mu zdvořile. „Nahoře něco je, ale rozložený na díly. Já přenosák viděla, jenže tenhle je větší, než tamta skříň. Zatím mi ale můžeš povědět, kam bys ten přenos chtěl? Napadl mě tak akorát Ferda, ten by možná přilezl, kdybych mu slíbila flašku, ale nic moc rychlost teda. Má zas červy v noze, víš? No a flaška…“

Lhalo se jí dobře. Navíc si představila, kde by vzala nějakou flašku. Už i Alpa Francovka je na předpis. I když děda má tři. To je fuk. Teď měla možnost mu to nandat. Za všechny ty dlouhé roky, co musela být jako myška, sedět s knížkou na dvoře a nikde mu nepřekážet.

„Ty svině, mrcho zkurvená!“

Dědek zavyl přímo ukázkově.

„Srandu si ze mě děláš! Zabiju tě! Tt – ty náno jedna špinavá! Vemeno kravský, pitomý!“

Nic novýho, tohle už znala od Ferdy. Ten občas drmolil úžasný nadávky a nevěděl o světě. Snad nejvíc nadával sobě, to byly fakt drsný úlety, to Eva zažila třikrát nebo čtyřikrát. Táta říkal, že se Ferda dneska sjede už i dezinfekcí, kterou dostává od terénní charity. Možná se právě proto vůbec nemá rád.

Stařík si lehnul a zase po Evě zle koukal. Přece jenom se zadejchal. Donesla mu další kousek bábovky a dolila pití. Dědek zavrčel, ale dělala, že nerozumí. Než si znovu sedla ke stolu, uždibnul si a strčil do pusy. Hm, toho by Ferda stejně nebral, ten má ještě pár vlastních zubů…

* * *

Pořád si s myšlenkou přenosu pohrávala, i když by na tom křápu nemohla za výsledek ručit, ani kdyby se nakrásně snažila. Je to fakt hodně prehistorická strojárna. A co si budeme namlouvat, Evka se tomuhle směru už moc nevěnuje, soustředila se poslední dva roky na astronomii. Kuklu si udržuje funkční a hotovo. Co má taky Evka, uvázaná uvnitř baráku, pořád dělat? Nuda, pruda, někdy hnus. To je celý kouzlo hlídání Dědka.

Chudák babička. Dědka opravdu potřebuje, ať je, jaký chce, aby mohla zůstat v práci. Je živitelkou nemocnýho, tak se nikdo na věk nekouká. Navíc má nižší úvazek, což je taky celkem výhoda. Ale to by se hodilo i mladý ženský s dětma. Jak by nebyl Dědek, musela by babča uvolnit místo mladým, ať je dobrá, jak chce. Kvóty jsou svině. Evka tu a tam zaslechla babičku vyprávět tátovi, jak co zvládla zachránit a kdy taky zachránila zadek šéfovi, aby ho někdo mladej nevypíchnul. Zkušenosti jsou možná důležitý, jenže normy hlavní.

Nojo, kdyby Dědek skončil, bylo by zle. Babička by musela zůstat doma nebo odejít mezi starouše. Už by neměla to posvátné právo zajistit nemocné a potřebné členy rodiny. Táta sice říká, že to tam tak hrozný není, jak se povídá, a že by jim to bábi stejně všechno srovnala do latě, ale kdoví. Za plot areálu se nechodí, mají tam i úložiště ostatků. Vlastně Evka ani neví, jestli někdy nějaký personál chodí dovnitř nebo ven. Spíš to vypadá, že si tam musejí pomáhat navzájem. Moc o tom nepřemýšlela. A taky se o tom nikdy nemluví. Bránou jezdí jenom náklady materiálu. No a všichni vědí, že každý člen společnosti dobře zná svoje místo… Opravdu stačí, aby se Dědek víc zakuckal, a babička je v háji! Nikdy by se už neviděly naživo, jenom přes komunikátory a tak.

Evka seděla dál tiše v zatuchlém pokoji, promýšlela možnosti a pozorovala starého muže, jak hltá sousto za soustem. Měl by se už napít, bylo vidět, jak namáhavě polyká. Bylo to asi dost suché a drolilo se to dneska víc, než jindy. Evu napadlo, že jindy na každý kousek babička mázne trochu smetany z tuby. Možná to nechala takhle naschvál, možná jenom spěchala. Ale ani Eva tu nebude prolejzat lednici nebo komoru se zásobami. Ani náhodou! Hm, když bude stařík chtít, napije se.

Problém smysluplného využití přístroje na půdě Evu znovu zaujal. Jak by se dala tomuhle tělu prodloužit existence? Sedla si k zalepenému oknu a odloupla kousek fototapety, která místo výhledu do šedivé ulice dědovi namlouvala, že je venku letní park. Všichni to tak na přízemních a sklepních oknech mají. Sakra, musí opatrně, tady je vidět tištěnej spoj.

Táta obrazové tapety na skle nesnáší, protože věří, že tyhle samoosvětlující potvory zároveň snímají, co se děje uvnitř v místnosti. Eva by tu možnost nevylučovala, ale společně s maminkou zastávala názor, že by osvětlovací a zároveň snímací tapety nebyly tak levný – a děda má na sklech vždycky stejnou, strašně starou sadu, možná dokonce darovanou nebo z výprodeje.

„Ženské,“ pokrčil jednou doma táta rameny, „vám naprosto nedochází, že právě ta móda a dostupná cena umožnily proniknout šmírákům až do bytů, dokonce i do ložnic?! Vždyť to tehdy bylo dotovaný. Proč asi?!“

Neuměl sice vysvětlit, jak by to fungovalo, na jakém principu, taky kdo by to pořád sledoval, ale když na to přišla řeč, končil spory rázně:

„Jak fungujou přenosy, taky nikdo pořádně neví, známe jenom základní konstrukci přístroje a podmínky. Víme, že je pořád používají doktoři pro papaláše, ale jinak se o nich mlčí. Nanejvýš se zdůrazní drby z Číny, jak tam podělali rizika. To by se u nás rozhodně stát nemohlo!“

Tím táta pokaždé skončil, protože maminka neměla mít ani tušení, že ji přendavá z jednoho těla do druhýho a pokaždé jí namluví, že se jenom dala přebarvit a potom spolu byli někde na výživným a divokým mejdanu. Eva si ztěžka vzdychla. Jedinou výhodou je, že si mamka za ty roky nezvládla v paměti uchovat, kolik vlastně Evě má být – a pro tátu je dcera prostě pořád malá holka a je klid. Táta myslí na jiný věci a nejspíš už taky zapomněl, ve kterém roce se jim Eva narodila. Narozeninami ho neotravuje. Mají to tak, že mamka jednou za čtvrt roku dělá jako nějakou oslavu a každej si může myslet, že je jeho. Na pořádný dárky sice kredity nejsou, ale toho dne se nadělí všem, co by potřebovali do další oslavy, je jim fajn a užijou si to.

Děda zatím posbíral drobečky, asi byl hodně unavený, protože několikrát upil a položil hlavu na polštář. Chrčel jako ve spaní, takže Evka počkala, až podruhé pořádně zatáhne a na chvilku zastaví dech. Dobrý, je fakt v limbu.

Opatrně vylezla nahoru. Důkladně si prohlédla přístroj, konečně se dostala k soustavnému prozkoušení mechaniky. Před chvílí se jí zdálo, že to nějak drhne v horním pantu. Co to je?! Vlas? Byl dost špinavý, ale i kdyby byl číkoliv, neměl tu, co dělat. Před pěti měsíci to Evka měla komplet vyčištěné! Třeba je to nějaká nit. Jasně, nit z čistícího hadru nebo tak něco. Hm, stejně už není moc času. Soustředěně prohlížela a rozkládala jednotlivé moduly. U některých míst by čekala větší zaprášení.

Konečně jí to docvaklo. Není sama, kdo to používá! Jenže pozor, podle indikátorů to nepracovalo nejmíň čtyři měsíce, dokonale si to odpočinulo. Jenže, teď si to uvědomila, ani poklop nebyl zaprášený, ani ta nedokonale přiléhající část, kam vždycky nějaký binec zaleze. Takže babička možná uklízela? Uklízela tak, že rozepnula poklop kukly? Proč, sakra? Nebo byla jenom zvědavá? Podle vlákna Evka nic nepozná, mohl to být vlas nebo nit, je to fuk. A vnitřek kukly je vyleštěný, možná líp, než když sem vleze Evka a potom narychlo stírá otisky své holé kůže. Prostě to tajemství ani náhodou není jenom její. Ty vado! Hm, bylo vlastně celkem pitomý myslet si, že babča nemá přehled o věcech ve vlastním domě…

* * *

Až pozdě pochopila, co slyší. Dědek nebušil holí takovou silou, jak byla zvyklá. I to kuckání a sípění bylo mnohem slabší, než kdykoliv předtím. Seběhla, ale to už sebou jenom poškubával, zhroucený přes kraj postele. Koukala na vystouplou páteř na vyhublých zádech a měla strach se ho dotknout. Věděla, že se buší do zad, ale v tu chvíli měla strach, že se o ostré hrany obratlů poraní.

„Do prdele! Dědo!“

„Jak to mluvíš?!“

Evka málem nadskočila. Babička! Kupodivu nijak nešílela, vlastně nejdřív usadila na židli nějakého chlápka kolem třiceti. Klasický manažer, ale poněkud zblblý, hodnotila Eva nezaujatě nečekanou návštěvu. Babička pánovi rázně strčila Evin hrnek a už se sklonila nad chvějící se tělo.

„Jsem dobrá, je to úplně přesný,“ pochválila se. Evě div nevypadly oči. Mít něco v puse, zakuckala by se teď ona. Skloněná babička provedla nějaký hmat, chrčení se proměnilo na několik nádechů. Přitom jen Eva postřehla, že babička měla i lékové bodlo. Děda byl v tu ránu v klidu. Vlastně uspaný.

„No tak, nekoukej a dědu zvedni. Mazej s ním nahoru, já tam dovedu tohle. Pojďte, pane Mydláčku, já vám to ukážu,“ vinula se k mladému muži lísavě, vlastně podlízavě až hrůza.

„No babi?!“

Evě nebylo jasné, co se to s babičkou děje, když se málem stala vdovou a tenhle mladý manažer bude nejspíš někdo, kdo ji okamžitě vykopne z práce. Nebo se s ním vyspí, aby si místo zajistila? Nebo mu dá jejich tajemství z půdy? Přesto poslechla, i když děda při tom dušení nic moc neudržel a bylo to cítit i přes vycpávku pyžama. Babička to cítila taky.

„Na to není čas. Mazej!“

Ono se říká mrtvá váha, ale tak hrozné to zase nebylo. Eva táhla tělo na zádech a zblblý manažer za ní zkoušel koktat nějaký vtip. No, ten se zřídil hůř, než Ferda zkvašeným šípkovým čajem! A to je co říct, protože si Ferda dělává odvar ze šípků z modlanské skládky. Kdoví, co tam dávali od toho roku 2010 za bordel, že je tam všechno bejlí toxický. Teď se to jakoby sanuje, ale vlastně jenom nechává zarůst a tak feťáci sklízejí i kopřivy.

Potom na půdě Evka jen tiše zírala. Babička zručně vytáhla z kouta, kde Eva v životě nic zajímavého neviděla, rozkládací škatuli, což byl ve skutečnosti suprově maskovanej stolek s popruhy a elektronjkou. Tím pádem bylo Evě jasno: přenos. Tady má odpověď na svoje přemýšlení o upevnění druhé hlavy. Ale na co je dobrý přenos do poloviční mrtvoly?! Hm, technicky vzato, když je děda v tomhle stavu, stačí mu opravdu upoutat jen hlavu. No a to jako do kukly půjde…? A do prd… Babička už z manažera stahovala oblečení a on se jen přiblble smál a žvatlal jako malej. Taky mu něco dala?

„Spoďáry si nech, kdo by se s tím patlal,“ položila babča rozložitého svalovce skoro něžně do prostoru, kde jen mírně srovnala paže a rychle zaklapla.

„Sedni si na víko, kdyby zámek nedržel. Je nafetovanej, ale náhoda je blbec,“ poručila Evce. Ta poslechla autoritu a ani nedutala. Zírala, jak babička hbitě nastavuje přenos mentálu a zatímco displej odpočítával dlouhé vteřiny, vytáhla z kabelky u pasu hranatý přístroj.

„S tímhle ještě pořádně neumím, ale vy to máte ve škole. Programuje se to jako testovací tento… No, jak máte na zkoušení. Má to jiný tlačítka, než jsem zvyklá.“

Eva přikývla. Pořád nebyla schopna slova.

„Nastav mi čas na dobu, kdy jsi tam seděla u stolu. Vždycky tam sedíš a civíš na fotky, to si projíždím. Teď uděláme ze záznamu smyčku. Chápeš, co chci? Aby poslední hodinu nahradila ta předchozí. Je to nastavený na pozvolný přemazávání, ale nechci zvorat přesný sledy navolení. Já potom znovu vstoupím do pokoje a tenhle mladej se hned jako otočí a odejde. Jako pokaždý.“

Eva pochybovačně sklonila hlavu na stranu.

„A co bude místo ní?“

„Pořád to samý, nechápeš? Nuda, pruda. Určitě tomu taky tak nějak podobně říkáš.“

Eva přikývla.

„Tak jo, to nebude problém. Babi, hele, to fakt máš jako tapety se snímáním? A tak starý?“

„Ovšem, vždyť bylo jasný, že to nakonec budou mít všichni. Tak jsme si jako chudý ve výprodeji dopřáli lacinej luxus. Ve skutečnosti jsme si to s tátou včas otestovali a dneska máme klid. Navíc se tu jakoby nic neděje, tak není nutný nám vnucovat moderní věc, když musím kredity strkat do léků a Francovky. Máme ten šmejd ještě beze zvuku, kdo to dneska může mít? Jenom chudina, ale přesto všichni obměňujou za nový a sezónní, fakt netuším, kdo další si užívá klidu. Nás tady nikdo neslyší. Oblafli jsme systém, akorát teď mi dal Jirka tuhle novou blbost, tak jsem ráda, že tě tu mám.“

Ukazovala Evě ten přístroj z kabelky. Nejspíš fakt něco jako školní tester. Dost ošoupaný, krabice tlustá skoro centimetr. Ona to ve skutečnosti byla dost obstarožní vykopávka, ale pro babičku holt asi ještě novota. Co naděláš.

„Co s tím mladým?“

Babička pokrčila rameny.

„Dovedeš ho zkratkou na zastávku, koukejte jít svižně, protože zhruba do hodiny odpadne. To víš, nadějný manažer, takoví mají infarkty a genetický vady a tak. Přenosák mu z těla bere skoro všechnu sílu.“

„To tady chceš mít dál sprostýho dědu? Ten ti dá, až mu to dojde!“

Babička se na Evu přísně koukla:

„Tomu nerozumíš. A vůbec, stejně je to už dneska i kvůli tobě. Už to smrdí malérem, jasný?! Koukej se přestat zpomalovat nebo z toho zblbneš. Ber to tak, že ti držím svoje místo. Jsem tu už skoro sedmdesát roků a přestává mě bavit věčně oblbovat mladíčky. Do deseti roků si koukej dodělat školu, stačí ti třetí stupeň obecnýho rozhledu. Už žádný přechody, vydržíš, kde jsi! Táta nemůže věčně přemalovávat výkazy… Nesmíme přečnívat, jestli ti to nedošlo. Studovat můžeš, co chceš, ale závěrečky z předmětů jen klasický, takový ty humanitní debility, jasný?!“

„Ano, babičko.“

Ne, že by bylo všechno rázem jasné, jak by babička chtěla, ale třeba to tátovo školníkování v posledních letech hned dávalo větší smysl. Připadala si docela hloupě, že ji tak jako nachytali, že nějak všichni věděli, co dělá. A nechali ji. Hm. Kde je ta její tajná vzpoura, výsměch systému?!

To bude ještě na delší povídání, jednou. Až si to Eva srovná v hlavě. Právě teď jí do hlavy vpadla představa dobrodružné budoucnosti. Babiččino dobré místo, kredity na vyšší jakost oblečení i potravin… Babička si toho může vařit mnohem víc, než třeba rodina jejího syna. V tomhle obvodě je určitě jediná, kdo dělá dokonce takovou věc, jako jsou bábovky. Mouka a vajíčka v takovém množství se prostě nedají běžně nafasovat. Jenže mít lepší potraviny, to je docela usmolená, upatlaná meta. Kdyby tak byla špiónka nebo ochránce nespravedlivě pronásledovaných…

* * *

Bylo hotovo. Babička uvolnila a zvedla dědu. Už ho nemusela táhnout jako předtím Eva, trochu se snažil jít sám. Broukala mu, vzala ho rovnou do koupelny. Evce ukázala, ať zatím srovná postel. Naštěstí byla čistá, pleny nic nepropustily. Evě došlo, že by nebylo chytré změnit barvu povlečení, když hodlají nafintit smyčku. Manažer nahoře v kukle zatím spal. Přímo chrápal. Než babička dotáhla dědu, nastavila Evka na testovacím pohráblu, co bylo vyžadováno. Jestli je udělátko funkční, pojede v pohodě. Podívala se na dědu a div nevyjekla:

„Babi, on má jiný pyžamo!“

„A nojo, sakra. Počkej, donesu to starý a ty ho jako převlíkneš… Dobrý, vezmeš to samý z čistýho tamhle, já jdu nahoru oblíct brouka.“

Rychle chybičku napravily, babička napojila tester na cípek tapety s odchlíplým kouskem plastu. Jen olízla kontakt, přiložila a celé to přitiskla na okno. Odpočítala několik vteřin a povolila. Než se růžek tapety sám stačil znovu odchlípnout, přistrčila tam vázu s umělými květinami. Hotovo.

Všechno se povedlo, jak si přály. Dědova pochroumaná mysl ovládla mladé tělo natolik, že bylo schopné celkem plynulého pohybu. Navrch ještě bylo znát, že je dotyčný spokojený. Evce bylo dědy skoro líto. Jak tak kráčeli zkratkou, pořád něco mlela, aby se necítila tak blbě. No, aspoň, že si děda nadšeně žvatlá. Vlastně je docela mimo radostí z volnýho pohybu. Jak malej. Jako kdyby ho pustili z vězení, možná si myslí, že s tím zdravým tělem vyhrál v nějaký loterii…

Evka nečekala, až děda nastoupí do emhádéčka a někde si v klidu zkolabuje. Rychle se vrátila zadem k babičce, kdyby potřebovala pomoc. A vůbec. Měla stále zřetelnější pocit, že si potřebují hodně věcí vysvětlit.

„To ti to trvalo, koukej mu donést další čaj,“ dostala hned ve dveřích spršku. No tak jo, ještě dědu pohlídá. Babička asi potřebuje uklízet kolem přenosáku. Což je logické. Evka tedy seděla u stolu jako vždycky, pozorovala „dědu“ a přemýšlela, nakolik bude obluzený. Jaké to je, probírat se v těle, kterému nestačí síly skoro ani na dýchání? Ráno byl mladý a schopný a nejspíš byl zvědavý na to, jak se mu podaří zreorganizovat úřad a vyrazit starší ženskou, co jim kazí věkový průměr týmu.

Co ho přimělo přijít až sem? Chtěl zkontrolovat, že babička skutečně zákonný nárok na práci má? Ta to určitě tušila. Dobře, ale jak si to stihla vypočítat? Nejen na den, ale i na hodinu, vlastně minutu, aby se děda zrovna začal dusit? Hm, třeba ta nenamazaná bábovka… Stejně je to celý na hlavu.

Pozorovala, jak se otevřely dědovy oči a jeho pohled nechápavě bloudí po zašedlém stropě. Potom sklouzl k Evě a rty se namáhavě pohnuly. Evka váhala, jestli mu nemá dát napít. Jenže to není stejná troska jako před hodinou. Co kdyby ji chytl za ruku? Představila si, že by ji chytil silně, to by se jen tak nevykroutila. Na snímaných záběrech by to mohlo vypadat jako týrání.

„Tak ahoj, jak to šlo, holčičko?“

Babička nahrála srdečný příchod. Evka přikývla, ale nadšení moc neopětovala. Nemělo by to přece být jiné, než jindy.

„Zrovna se budí, babi.“

„Teď bude pár dní takovej živější. Počítám, že tak týden bude lepší, když se neukážeš. Musím ho trochu zpracovat, víš? Vzala jsem si volno.“

„A co ten tvůj pan předseda?“

Babička mávla rukou.

„Je spokojený, jak jinak. Vždycky se o svou práci postarám. Luděk si užívá a nic mu nechybí.“

Evě spadla čelist. Zírala na babičku, potom na dědovo tělo s manažerovým mentálem a zase zpátky. Luděk?! To je dědovo jméno. Babička mávla rukou a sedla si na pelest k nemocnému.

„Ovšem. Přemýšlej si pro sebe a ono ti to dojde. Jsi přece naše, žádná pitomá slípka. Držíme ti to místo oba. Myslíš snad, že bychom s tvým tátou dopustili, aby takhle skončil tvůj skutečný dědeček?! Prostě za něj tehdy zaskočil můj šéf a bylo. Hm, on dneska Luděk trochu víc užívá života, než by bylo nezbytně nutný, ale co. Musel se přece jako vedoucí pracovník chovat podobně, jako ti ostatní.“

Babička vzdychla a chvíli hladila povlak polštáře vedle dědovy hlavy. Eva cítila, že má mlčet a čekat.

„Musel jít s proudem, tak šel. Oženil se s mladou fešandou, děti mu rostou – v tom mu už ale nepomůžeme. Dostal kus života navíc, užil si druhý mládí, zaplatí. Možná bude trochu zlobit, až mu to dojde a opravdu bude muset do starýho železa. Ale to už zvládneme zařídit. I s tvojí pomocí, samozřejmě.“

Babička sklonila hlavu, přihladila si pramen vlasů. Potom pohladila „dědečka“ po čele. Hřbetem ruky zkusila sílu jeho strniště, pro sebe pokývala hlavou, jako kdyby si už plánovala další práci. Zamyšleně ji pozoroval. Přenos z pokoje musel vypadat jako idyla. Evinu docela uzemnil starostlivý výraz v babiččině tváři. Jako kdyby toho mladého troubu ve starém těle opravdu měla ráda. Je to celý dost úchylný, říkala si znepokojeně. Babička její znepokojení přerušila sladce soucitnou promluvou ke své oběti.

„Vždycky se najde nějakej mladej hlupáček, takovej skokánek zelenej, viď? Co by chtěl dokázat, že je lepší, než já, vyskočit na moje místo. Nebo ohrozit šéfíka. Ty můj malej koloušku pitomej, tohle jsi nečekal, co? Jste všichni tolik stejní! Můžete se strhat a nikoho nepřekvapí, že zkolabujete. Na druhý straně se ksichtíte, když se po vás chce skutečná práce. Víš, Evino,“ obrátila se k vnučce, „mne na tom znovu a znovu nejvíc překvapuje, jak každej ten sameček dodá životní sílu tomuhle zničenýmu tělu. Už mi tu díky nim a tobě přežívá sedm roků, ale to je taky dobrý. Dokazujeme na něm, že nemocní zůstávají doma i v chudších vrstvách, že nejsou v ghe… Pečovateláku. Jo, holka, tvůj dědeček figuruje ve statistikách jako příklad naší vzorný domácí paliativní péče. A okolní svět padá na zadek.“

„A co čipy?“

Babička pokrčila rameny.

„S tím má problém tvůj táta, když přehazuje mámu. Tady odtud očipovaný maso odejde a někde v poklidu padne. Mentál označený ještě nemáme, naštěstí. A pochybuju, že by ještě někdo přišel na to, jak to udělat. Což mi připomíná, že ty už musíš mít taky povinný očipování. Je mi líto, ale do prosince se musíš na tu slavnost přihlásit, víc tvoje dětství nenatáhneme.“

„Čip?! Já nechci!“

„Ale jdi ty hloupá, nemůžeš úplně zůstat mimo systém. Divoký dítě neexistuje, proto taky chodíš do školy a máš příděly. Kdo je nenápadný? Přece ten v davu, ne? Stejně už dneska můžeme kontrolovat všechen tvůj pohyb přes komunikátor, tak co.“

„Nejradši bych zůstala volná jako… Jako Freda třeba. Dělá si, co chce. To je správnej rebel!“

Babička se srdečně zasmála.

„Hele, koloušku, slyšíš to taky?! Ferda, ten vochlasta starej, a volnej! Dítě, proč myslíš, že je tam, kde je? Největší práskač široko daleko. Smí se flákat, protože monitoruje feťáky a divokou mládež.“

Eva otevřela pusu. Tohle nečekala. Ferda! Ten borec! Práskač…

„My teda jenom lžeme… Všichni lžou. To je ulítlý!“

„Přesně tak. Každej lže. Nenech si nic nalhávat, ale buď od tý dobroty a dělej, že to baštíš, ano?“

Babička to všechno dál něžně říkala do tváře vyděšeného mladíčka ve starém těle. Potom znovu pohladila strniště na tváři, kterou se musel nový dědeček naučit vnímat jako svoji. Jako kdyby mu chtěla potvrdit, že už to musí taky cítit. Je vrásčitý, zarostlý, nemohoucí a už zase páchnoucí… Poplašeně uhnul očima ke zdi, ale zašlé fleky ho vyděsily ještě víc.

„To nic, to bylo nedávné menší chrlení krve a flek pořád vylejzá na povrch. To ti nehrozí, neboj, už je to zapouzdřený. Chceš kousek bábovky? Tohle ti udělá radost, uvidíš. Takovou už nikdo nepeče, ani maminka…“

Krmila ho po kouscích a dávala mu zapít. Scéna, nad kterou by každý dojatě smrkal, ale Evka se zvedla a chtěla co nejrychleji pryč. Musela. Těch zážitků na ni bylo moc. Jak mu je, chudákovi? Teď ho týden bude babička zpracovávat. Najednou zatraceně dobře rozuměla nenávistem a omylům „dědečka“. Kolik jich už asi bylo?! Jak to, že nakonec babička každýho nalomila, aby hrál dědečka? Každej Dědek se držel starých skutečností. To musí být příšerný, takhle končit, ti manažeři nejsou přece žádní blbci.

* * *

Domů šla Eva velký kus pěšky. Komunikátor ukazoval, že táta dál není na příjmu, mamce bylo zbytečné volat, babička měla plné ruce práce a Eva? Zůstala s dnešní dardou sama jako prst. Sama s tajemstvím, které ještě neviděla úplně zřetelně, zato ji tížilo skoro k nesnesení. Tajemství její a šílená hrůza z toho, co žijou ti „koloušci“. Co prožili, než je babička vyměnila s dalším a vypustila padnout.

Co bude dál? Nalinkovaná budoucnost? Jasně, že naoko vypadala dobře. Nesmrděla pásovou výrobou nebo zemědělskou dřinou. Možná skrývá nějaký smysl, naději na něco úplně jiného někdy v budoucnu. Taky bylo docela fajn vědět, že za vší samozřejmou nevšímavostí k její osobě je ve skutečnosti úžasný táta, který zakrývá to její pomalé vyvíjení, babička s dědou, co jí vybrali to nejlepší možný na tomhle světě. Jenže, sakra krucinál, znovu je tady otázka: kde je smysl?

Evka se postavila na zastávku a dělala, že čeká na spoj. Byly tu dvě ženy, podívaly se po ní a dál tiše stály, nic víc. Jenom si utáhly šátky, spořádaně šedivé, s uzly pod bradou. Všechny tři byly zároveň dokonale samy. S cizími se nedáváme do řeči a sdružování na ulici je vůbec nevhodné.

Samotná Eva se nechtěla ani pohnout, jenom stát, tak moc potřebovala všechny síly a soustředění na to, co se před ní vynořovalo. Jeden obraz za druhým, spojovaly se a zase trhaly. Jasně, byl to pořád její starý problém s tím, že nějak neviděla dopředu. Nelíbila se jí žádná budoucnost, do které se hnali ostatní. Nalinkováno to měli všichni, dokonce si pochvalovali ty dnešní jistoty, které sami nemusejí rozhodovat. Jenže jaký je to život? Je ten její lepší, když ho linkoval někdo jiný, než systém?! Má šanci na život jedinečný a originální, o jakém se někde v babiččiných knížkách dočetla? Nechápala, proč by měla šlapat k nějakým zítřkům stejně šedivě jako ostatní stádo. Proč by měla zahodit samu sebe pro to, co vidí kolem sebe.

Rodina, o které si Eva dodneška myslela, že ji nechává existovat celkem bez povšimnutí, se za jejími zády naopak domlouvala a přichystala jí „to nejlepší“. Sakra, vždyť je jí devatenáct! Už dávno s ní mohli mluvit! Zeptat se, nerozhodovat za ni, jejím jménem, o tom takzvaně nejlepším, co pro ni vymyslí. Copak je usmrkaný mimino nebo pitomá?! Byla jim všem za dokonalýho idiota… Teď aby si sedla na zadek a vděčně brala, co jí nalinkovali.

Nebo to bleskový proškolení od babči. Studovat jenom to, co se hodí pro pipiny, nekazit si vzdělávací profil prozkoušenými technickými předměty, nebýt podezřele chytrá nebo dokonce nápaditá. Kreativita radši pouze pod vedením nadřízeného. Nevyčnívat, formovat si svoje malý bytí, urvat si pro sebe co největší a nejlepší zdání svobody. Leccos z toho už Evka dávno vidí, chápe a brání se tomu. Přece. Jinak by se nemořila zpomalováním růstu a nepředstírala tu diblíka v culíkách.

Je to svinstvo a matlanina, šedivej hnus. Navenek máme vybojovaný práva a tak, ale doopravdy je radši nikdo nevyjmenovává. Určitě ne najednou. Máme moderní výdobytky a odstranili jsme hlad, akorát si několik kverulantů trvá na svém. Postavili se na kraj společnosti, aby našemu systému dělali ostudu. Jako Ferda například. Jenže ten se podle babičky už dávno nechal podplatit. Vlastně je to děsně sprostej zrádce všech, co ho pokládají za samorosta. Takže se vlastně v systému počítá i s ním. Chapadýlkem, co zajišťuje přehled o divoký mládeži, feťácích a nespolehlivých.

Eva si vzdychla tak těžce, že se po ní jedna z těch žen ohlédla. Druhá naopak otočila hlavu na druhou stranu. Eva té zvědavější vrátila pohled klidně a co nejvíc nevinně. Přitom ji napadlo podívat se na celou věc jejíma očima.

Všichni žijeme spořádaně, uctíváme normy a kvóty, abychom zvládli další století. S tím chodí tahle paní jako každej jinej mraveneček po světě den za dnem, plní svoje úkoly. Jenže za tím vším je veliká, hnusná lež. Ví to? Nenapadly ji žádné nesrovnalosti? Pro co je dobrý, že se všichni organizovaně šinou, jsou hlídaní i doma, jejich život je rozpočítaný na roky dopředu?! Kdo se jim všem přitom vlastně vysmívá?!

Jestli si to tahle nebo druhá paní někdy uvědomuje a přitom vůbec neuhne z cesty, jak to může unést? Možná jí to opravdu vyhovuje, když nemusí přemýšlet a všechno má určený… Je to pohodlí nebo vygumovanej mozek nebo prostě myšlení zarvaný tolika malýma věcma, že si na velký netroufne?

Paní odvrátila pohled a Evu napadlo, že by asi měla nastoupit do prvního elekťáku, co přijede, nechat se jen tak vézt a civět z okna. Tam se taky dá dobře přemýšlet, někdy i při puštěný náladovce. Třeba o spoustě hořkosti, která teď Evu zalila, jako kdyby měla za chvíli zvracet. Děti jsou totiž budoucnost a svět patří mladým! Jenže jsou nahraní, jestliže přicházejí do systému, který takhle šlape nejmíň padesát roků. Jak to, že nevadí takovým lidem, jako je babička? Ti přece ještě zažili takovou tu „scestnou demokracii“, co se z ní společnost vyvinula do moderní doby.

Všechno se hlídá, kontroluje, ale jak moc a přesně? Ve skutečnosti si nikdo nevšiml, že Evka nechodí k doktorovi, že roky nějak proplouvá mimo systém. Táta vylepšuje Eviny záznamy, ale když jsou všichni sledovaní několika způsoby najednou, proč prolejzá?! No, táta taky možná ještě neměl povinný čip, to až nová mámina těla. S tím si táta určitě nějak poradí… Jenže tomuhle systému, co se dá oblafnout, až je to k smíchu, se Evka musí podřídit? To přece není fér! Měla by se z toho vymotat, osvobodit, utéct!

Co jí to vlastně doma nařizují? Sami si žijou dobrodružně, ale Eva, ta má nalinkováno. Studovat to správné, nechat si schválit partnera podle genetiky a přesně nadávkovat počet dětí podle aktuálních požadavků společnosti. Nebo strpět vyškrtnutí z kolonky matek. Utěšovat se skandály na čínském císařském dvoře, palácovými spory v Bahrajnu nebo slepnutím klokanů. Všechno jsou mnohem důležitější kauzy než to, co se děje v sousedním nebo našem městě. Nikdo se nedozví, že zase nešel pět hodin proud nebo týden voda.

V Evě bouřila vzpoura. Jít někam a vykřičet, co je to všechno za špinavosti. Odmítnout věčné předstírání a zvednout hlavu! I kdyby ji sejmuli a… Sklonila hlavu. Není jediná, není tu sama. Mamka by bez přenosu mentálu přežila tak rok, dva. Pokud by se už předtím i s dědovým tělem neztratili, třeba na „vědeckém pracovišti“. Tátu by poslali někam za trest, to si Eva ani nedovede představit, kam takoví lidé mizí. Jsou vyjmuti z účasti na společném díle a výdobytcích. Za babičkou by se zavřela brána „Domova moudrých“ a „pan předseda“ by ji asi docela rychle následoval. Sklesle seděla na bobku a zírala před sebe. Elektrobus tiše zastavil, dveře se rozevřely.

„Nastup, děvče. Stmívá se. Hlídky začínají s kontrolou,“ připomněl řidič. Děti bez čipu přece nesmí po setmění ven. A Evka vypadala pořád jako holka, která ještě pár týdnů čip nedostane. Všechno má svoje, ani dětský věk není samá legrace.

Nojo, stejně chtěla někam jet. V zamyšlení už pustila dva elekťáky, protože byly moc plné a ona měla chuť děsně řvát nebo tak něco. Teď už to snad zvládne. Zvedla se pomalu jako robot, nastoupila, nechala sejmout kredity z komunikátoru. Sedla si kousek za řidiče, aby viděla, kudy jedou. Elekťáky touhle dobou kličkovaly, projížděly trasy několika linek, aby se ušetřil proud. Lidi už stejně byli doma nebo na směnách. Stejně jako Evka zíralo pět ostatních cestujících dopředu a strnule si něco převalovali v hlavách. Nebo nemysleli na nic. Řidič si zapnul přehrávač.

„Hej, lidi, tohle je pro vás! Je to písnička stejně pěkná jako život – a taky nemá žádnej smysl. A dá se zpívat věčně!“

Už při prvních tónech se lidé začali usmívat a kolébat do rytmu. Eva zavrtěla hlavou. Jako malí! Takovej blbej šlágr nesmyslnej… Kdo to vymejšlí?! Šílenec nějakej… Nekonečná písnička jí dneska lezla na nervy. Neměla náladu na hromadné veselí. Nic jiného v tom není, slova nejsou vůbec o ničem. Jenom se vesele zpívá, háže hlavou do rytmu a nemyslí. Oblbovák náladovák, nic víc. Cestující se na ni ale otáčeli a smáli, ať taky začne, ať se připojí. Možná si mysleli, že ona jako dítě musí pořád radostně poskakovat a jít příkladem. Vypadali směšně, jak ze sebe taky dělali rozdováděné děti. Předváděli, jak se má chovat? Nojo, vždyť Evka nesmí být odlišná. Kruci…

Neochotně se přidala. Nějak samo se její tělo za chvíli zhouplo do rytmu a už culíky mrskala kolem hlavy a klátila nohama. Než zastavili u první zastávky, hlasitě vyřvávala refrén s ostatními:

„Tinťulíny, famfulíny, šumpanány, ťuli čuli, fulibrk!“

Ani jí nedošlo, že přesně o tom je celá její slavná budoucnost.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Přiznám, že od autorky se mi tohle líbilo nejméne. Neříkám, že nelíbilo, ale nejméně z toho co jsem si tu zatím přečetl.
      Nicméně myšlenka je to hodně zajímavá a ta mě zaujala.
      A stejně to minule, s tou urvanou rukou, bylo nejlepší. Asi mám rád morbiditky.

      • Anna Šochová

        Tohle jsou morbiditky skryté, většině našich vrstevníků, co se k tomu vyjádřili, je prý špatně hlavně z toho, jak možná ta situace- budoucnost je. Přeji hezkou neděli 🙂

        • I to je možné. Ale pozor, nebylo to myšleno ve zlém. Prostě někdo holky, jiný vdolky (a nebo v zájmu politické a jiné korektnosti etno-cyklistu).

          • Anna Šochová

            Píšu už dost dlouho, abych tohle věděla, nebojte. Jeden známý si u mne jako první věc otevřel drsný horor s inseminací prostitutky (výrobou vlkodlaka) a jakožto věřící člověk (jak v Boha, tak v mou jemnou duši) to prostě nevydejchal a přeje mi vše dobré z opatrné vzdálenosti… Příště dodám i trochu humoru.

    • Jolana J

      vidíte – a já bych neřekla ani budoucnost – umně skrytě popsaná realita. Dítka, co se jim nechce dospět – šak není důvod, rodiče, co budují a hledají – chcou nechcou budou .. Teď už budu vědět, že co potkávám, je prostě jen “přehrátej mentál” 🙂