Trefit domů

1

Proč by bylo špatný, kdyby člověk mohl vrátit čas a být tam, kde mu bylo dobře? Mamka už jednou nadávala, že se Jana toulá kolem dřívějšího paneláku. Jenže tohle není tak jednoduchý, sbalit věci a už sem nechodit. Copak se může člověk vykašlat na starý známý, a vůbec, co kámoška Martina?!
Párkrát sem Jana došla náhodou, prostě se zamyslela a šlapala od školy jako vždycky. Dneska to už bylo schválně. Prostě se to stalo. I kdyby to někdo mámě prásknul, jen tak se nevrátí! Jana se rozhlédla. Nikde nikdo, nemusí předstírat naprosto nic. Je tu chcíplo, ani Mrkvičkovic haranty není vidět.
Roh paneláku dělí to, co bylo dřív a to, co je dneska. Do bývalých dnů a míst se člověk potřebuje vplížit nenápadně, aby to vyšlo. Tak, nadechnout a… Odtud už Jana půjde jakoby nic, naprosto normálně a sebevědomě. Fajn, vchod je otevřený, uvnitř ticho. Někdo zase rozbil zámek, místo skla mají ve dveřích dřevo. Bylo tu asi veselo, jak tomu pokaždý říkávala máma.
Jana vklouzla do šera domu, natáhla puch. No jasně, pod schodama zase roste smeťák. Podle kvality smradu hodně prochcanej. Vytáhla se na špičkách a poklepala na prázdnou schránku, jejich bývalou. Potom prohlédla paklík čtyř dopisů na červené plechárně hydrantu. Lidi píšou blbě adresy a pošťáky nebaví hledat správný vchody.
Pro Mrákovy? Mráka je taky ten vysokej Pepík z devítky, děsnej pakůň. Jenže ten bydlí až ve žlutým paneláku před školou. Má teda smůlu, Jana rozhodně nic přenášet nebude. Pošťačka tady vždycky dopisy nechá, dokud to haranti nerozdrbou. Pro mámu, samozřejmě, sem nepřišlo nic. Kdo by jí taky ostatně psal, že jo. Je to jen Janina záminka a výmluva, co ji napadla, když zahlédla schránky. Kdyby se někdo náááhodou ptal.
Žádné otázky nepadají, panelák je jako myška. Nikde nikdo, všude ticho. Co vyjet nahoru? Když je výtah tak šikovně v přízemí, jako kdyby Janu znal. Jako tolikrát… Zabrala za železné – sakra, jak se to jmenuje? Úchyt? Rozevřela drátěné dveře od výtahu, ale jak strčila do těch vnitřních vrátek, kyselý smrad koženky v kabině ji odradil. Fuj. Jak to, že jí to nevadilo, když tu bydleli?!
Tak tohle tedy ne, sveze se až nazpátek. Vážně tomu odvykla. Bude se muset proplížit kolem bytů. Potichu, aby stará Mojžešíková hned v přízemku neslyšela kroky. Starý lidi mají být hluchý a ne takový… No, jako ty špionážní štěnice. Jana opatrně vyšla první devítku schodů k přízemním bytům. Hm, nojo, je to tu, teď se musí natvrdo rozhodnout. Kolmo je to rychlejší a mimo dohled. Jenže Mojžešíková by ji stihla zahlédnout. Zkusit nebo vzdát?
Chvíli poslouchala. Tohle ticho ještě pořád znala nazpaměť. Přesně, jak má být, nikde nikdo. Strčila jednu špičku nohy do zábradlí, druhou pod dřevěný klandr a chytla šprušli dalšího dílu zábradlí nahoře. Dobrý. Šup! Otočit a znovu.
Hbitě lezla kolmo vzhůru. Proplétala se mezi díly zábradlí, připadala si jako ještěrka. Nepotřebovala schody a bylo jí fajn. Škoda, že na Céčku mají schodiště do čtverce! Kolem výtahu udělali drátěnou klec odshora dolů, to aby Jana uměla lézt jako moucha a stejně by to bylo nanic. Takhle rychle by tam nezdrhala ani náhodou. Ále co, ono se to stejně vyplatí až při náskoku dvou pater, jinak tě fakani Korejsů stihnou chytat za nohy a ještě si namlátíš.
Jé, helemese, kaktus pod pětkou kvete! A zase tu někdo naházel spoustu vajglů, to bude paní Horáková nadávat, až si všimne… Jana se zastavila v půlce pohybu. Nekoukala, kam přitom sahá a do tváře jí spadla fůra písku. Fuj, hnusnej prach! Jak mohla zapomenout?!
Zábradlí je tu přece vyklepaný, to ví už dávno. Radši už tudyma nepoleze. Poslední devítku schodů Jana vyšla normálně, jen s napnutýma ušima. Někde v dolním bytě klaply dveře od záchodu nebo koupelny. Dál nic, na jejím poschodí ji uvítal pohodovej klídek. Položila ucho na protější dveře, potom uprostřed. Fajn, ticho. A teď jejich dveře. Dobrý, honem klíč! Přitáhnout dveře za kouli, pomalu otočit… Hotovo. Oddechla si a vklouzla dovnitř. Jani, jsi doma.
Ne úplně doma, to se ví. Prostě zpátky. Tam, kde chce a kde potřebuje zůstat. Jako kroužky na lině, co mámě vadily. Jsou tu pořád. Jako starý časáky na podlážce vestavěných skříní. Hele, dlaždičky v kuchyni jsou divný. Aha, ti noví sundali jejich lino. Bylo flekatý a propálený, ale dlaždice je budou studit. Jana se rozhlížela a mračila se. To, co znala, její „doma“, mizelo a rozplývalo se. S každou maličkostí se ztrácelo všechno, co Jana potřebuje mít.
Ti noví už stačili vymalovat a uklidit, dotáhli svých pár věcí. V pokojích ještě nechali noviny na zemi, okna mají postříkaný barvou. Hm, všude udělali bílo. Vůně barvy byla hrozná. Janě připadala jako žíravina, která z ní sdírá kůži. Podívala se na ruce. Měly by být zalité krví, ale nic. Přitom to všechno strašlivě bolí.
Jana nakoukla do koupelny, potom vlezla na záchod. Oddychla si, tady se nezměnilo nic. Sedla na prkýnko a zavřela oči. Je zpátky! Pořád ještě kousek jejího opravdickýho “doma”. Tady věří, že může pokecat s Martinou shora a hádat podle zvuků ve stupačkách, co která partaj dělá. Byl to tak skvělý pocit, že vstala, rozepla kalhoty a ulevila si doopravdy.
Tím se vzpamatovala. Co tady blbne? Nojo, viděla to tady podruhý, ale všechno někdy končí. Spláchla a opřela se o stěnu. Skoro, jako když se do té zdi může vpíjet…
Proč ne? Opravdu by tak chtěla zůstat pořád. Vsáknout do téhle svojí zdi a držet se jí a nechat všechno jak je, být navěky svoje vlastní konzerva všeho pěknýho. Každýho dne a všech roků dohromady. Mít aspoň stejný místo jako dřív, k tomu klídek a spokojenost. Jo, přesně takhle! Pod celou kůží Janu příjemně svrbělo. Možná kvůli šílenému nebezpečí, které podstupuje, ale ona prostě potřebovala přijít zpátky a být tady.
U téhle zdi slyší každý, co se na chodbě děje… Rázem se celá naježila. Jdou sem! Šlo to skrz panely přímo do její kůže, věděla o nich celá dvě patra napřed. Sakra! Nemá šanci zdrhnout! Nejeli výtahem, šli po schodech. Jana zaťala pěsti, malér měla tááákhle blizoučko. Jak toi mohla vědět? Kterej cvok dneska chodí po schodech až do šestky? Neznají výtah? Nebo u někoho byli na návštěvě, to už je fuk. Přišli moc rychle, příliš brzy! Svoje srdce Jana slyšela líp, než cvaknutí zámku.
“Hele, kdo z nás včera nezamknul?”
“Možná ty. Jéžišmarjá, co když nás někdo vybílil?”
Se smíchem zašli do kuchyně. Podle všeho dotáhli bágly a vybalovali. Dobrý, Jana se právě teď může potichu vytratit. Zmáčkla kliku, zatlačila dveře proti pantům. Vylezla ze záchodu naprosto potichoučku a v pohodě. Venkovní dveře jenom přivřela – a vzala dráhu. Odjakživa uměla seběhnout po špičkách takovým kalupem, že neměli šanci chytit ji nebo něco dokázat.

*****

“Stůj!”
Bába Mojžešíková ze trojky přes cestu napřáhla hůl. No nazdar! Obejít ji a drze proklouznout Jana nemohla. Stará paní cestu uzavřela.
“Žaneta Tomková. Kdo jiný?!”
Jméno se rozlehlo snad po celém baráku a ještě dunělo mnohonásobnou ozvěnou. Právě tak, jak ho nikdy slyšet nechtěla. Radši měla normální Janu nebo aspoň Jeanette správně psanou, ale Žaneta, přezdívaná Žužlavá, Žouželová a Žužů jí celé roky děsně pila krev.
“Sem normálka Jana, pani Mojžešíková.”
“Nemáš tu co dělat. Ostatní řeči jsou zbytečné.”
“Dyk tu nic nedělam. Du za Martinou.”
“Chodíš pořád a nedošla jsi tam ani jednou.”
“Jak to můžete říct?!”
Jana vystrčila bradu. Věděla moc dobře, že i kdyby Martina řekla, že Janu neviděla, chodit za kamarádkou se smí na celým světě. Bábina sklonila hůl a popošla dva kroky k Janě. Byla divná, Žanetu strach úplně připlácnul ke zdi. Fakt byla v tu ránu podělaná, jak má Žanetka bejt.
“Já vím dobře, co děláš. Jenže tady je všude plno. Podívej!”
Kolem nich stála spousta lidí. Na patře, na schodech nahoru, na schodech dolů. Ani je neslyšela přijít. Samí známí, koukali na ni. Blbě, jako na průhlednou. Slabounce je pozdravila, i když většinu zatím viděla jen párkrát. Jasně, někam sem patřili, ale…
“Všechny je znáš, viď? I Martinu.”
Žaneta vyvrátila hlavu a zkoušela nahoře Martinu rozeznat. Skrze úzký průhled by neměla moc vidět, ale Martina tam stála a dokonce koukala jak sůva. Asi, že se na ni Žaneta-Jana zrovna dost blbě vymlouvala.
“Promiň. Hele, já fakt někdy přijdu.”
Martina se otočila zády.
“To právě nechce. Lezeš jí do bytu. Může tam být jenom jeden.”
“Co?!”
Dospělí se nehnuli. Zírali a vyvalovali na Janu oči jako na zrůdu. Studeně se zpotila. Jak se vypařit? Mojžešíková už kus ustoupila, třeba by to nenápadně šlo. Jana se plížila podél zábradlí, skoro na něm visela. Těsně, než se jich dotkla, dělali místo. Nechápala, že jí odchod tolerujou, ale fakt byla vděčná, že jí nikdo za slídění nevlepil pár facek.
O dvě patra níž byly schody volnější, ale zábradlí se držela pořád. Nohy samy zrychlovaly, do přízemka vlítla, skočila přes tři schody – Fuj! Je venku. Jana se utahaně odpotácela směrem dolů, za roh paneláku u garáží, sedla na bobek u rozvodné skříně a zavřela oči. Vždycky tu vydejchávala průsery. Nebylo tu žádný okno, křoví zleva člověka trochu kryje. Oddech vždycky na pár minut. Dneska to podělala, do prdele!
“Hele, Tomice! Co tu chceš?”
Mohla čekat, že někdy na Korejse narazí. On a Hladík z prvního? No, to se ještě dalo ustát. Za chvíli jim dokáže zdrhnout. Nahodila klídek v hlase.
“Bába Mojžešíků mě vyhmátla, dyž sem šla omrknout poštu. Máma furt čeká ňáký účty a myslela, že to ještě poslali sem.”
“Jaká bába?”
Mávla rukou.
“Stejně tam nic nebylo.”
Stoupla si a odcházela. Děsně nevšímavě a klidně, jako by jí blbej Korejs v životě nepodrazil nohy a nezkoušel s bráchama zmlátit. Dobrý, čuměj jak gumy, vyšlo to. Byla tak akorát daleko, aby v pohodě zdrhla, když se probral a zařval, že ji tu víckrát nechce vidět.

*****

Stejně se vrátila po pár dnech znovu. Musela, pořád to byl její barák. Projela jmenovky na schránkách a zavrtěla hlavou nad novým štítkem. Lámek, divný jméno. Tentokrát jela Jana spořádaně výtahem, ale z kyselýho puchu jí bylo zle. Už opravdu odvykla. K tomu se zvětšovala úzkost, div nezvracela strachem. Pořád musela myslet na starou bábu Mojžešíkovou. Minule mluvila dost divně. Jako kdyby Martina bydlela u nich a ne o patro výš. Žaneta-Jana schválně vystoupila do Martina patra, před jejich dveře. A pak že..!
Moment, Jana tu přece jen není správně. Ale domlouvaly se stupačkami ze záchodu, ne? Ty další dveře omrkla jen pro pořádek. Jasně, že tam Martina nebydlí. Vtom si Jana uvědomila spoustu detailů najednou. Jako kdyby někdo pustil šíleně rychle film a občas cuknul. Vyskočí záběr jako fotka a honem zmizí.
Jana vyvaleně stála jako trdlo a zírala z jednoho štítku na druhý a třetí. Martina tutově bydlí tady, jinde to přece není možný! Sakra, jak se vlastně jmenuje?! Tady mají mimino, Krejčí je starej, tlustej a sám. Tihle… Ke každým dveřím bleskově přiřadila správné lidi, ale Martina k nim nepatřila. K žádným z nich. Kde je?! Vždyť se znají šíleně dlouho, jsou úplně jako ségry! Co to má znamenat?! Úplně mimo sešla Jana o patro níž k jejich bytu. Vlastně k Lámkům, ale to je fuk. Klíč tam nešel, už vyměnili zámek. Podraz! Přitom si ve skutečnosti oddychla.
“Moc tam chceš?”
Mojžešíková na ni číhala? Žanetě narostl knedlík v krku, že málem nemohla mluvit. Mojžešíková ukázala holí na zámek. Zacvakal a povolil. Dveře se pomaličku otevíraly, ani křivý prostřední pant nevrznul.
“No tak jdi. Podívej se, očuchej to cizí bydlení.”
“Pořád je taky trochu moje! To přece nejde, takhle všecko úplně zmizet pryč? O kus ulic dál je úplně jiný město. Úplně jinej život, vite? Blbej. Děsně nesmyslný věci…”
“Já vím, Jano. Teď běž dovnitř, jinak se nikdy neodpoutáš.”
Poslechla. Asi proto, že ji stará paní oslovila lidsky. A šla taky kvůli těm dveřím, protože kouzelný věci se normálně nedějou. Třeba to uvnitř v bytě taky nebude opravdový. Třeba ho najde, jak má vypadat správně? Jak vypadal, než si táta odvezl věci. Než s mámou prodali všechno drahý a starožitný. Třeba tam za dveřmi bude doma stejné, jako bývalo před rokem. Jako kdysi dávno dávno… Janino srdce zabouchalo, když od dveří zavonělo z bytu máminým vařením naprosto stejně, jako dřív. Fakticky se dějou kouzla?!
Dovnitř Jana vstoupila sama. Hned věděla: Nic. I ta vůně je od těch Lámků, už poznala rozdíl. Naproti Janě viselo zrcadlo, co dřív měli taky, u něho podobná police a hřeben, akorát cizí bunda. To by šlo. Jenže zbytek? Koberec, skříně s tapetou… Ne, hadr to je. Sklo dveří do obýváku polepili krajkovým nesmyslem, co se dává na okna. No, hezký. Ale na vrzání prahu určitě taky nic nevymysleli. Zmáčkla kliku.
“Jé, Martino, ty si doma?”
Kámoška stála uprostřed obýváku a koukala na knížky za sklem. Otočená zády, hm. Možná se naštvala, že se s mámou odstěhovaly, nikdy takhle hnusná nebyla. Když se rozhoupala k odpovědi, mluvila hodně otráveně.
“Vždycky, Janino. Tady odjakživa jsem já doma víc, než ty.”
“Patříš k těmhle Lámkům? To teda kecáš.”
“Patřím do těchhle zdí.”
Martina zprůsvitněla. Skrze ni byly vidět nízké černé skřínky a flekaté potahy sedačky a taky takovej ten uměleckej kus koberce na zdi. Jana zírala jak… No, jak blbá Žaneta! Bůhvíproč jí až teď došlo, že s Martinou vlastně nikdy nebyly venku, jen pořád tady uvnitř. V obýváku a v jejím, Janině pokoji. A že jí je kolem těch dvanácti let celý tři roky, co se znají. Ona nerostla, nestárla. Bývalo fajn mít starší kámošku a najednou na tom byly stejně. A povídaly si o velkých věcech. Proč si Jana nevšimla, že už by měly být spolužačky? Martina celou dobu tvrdí, že je sedmačka.
“Počkej! Si strašidlo nebo co?!”
Martina neodpověděla. Za dveřmi se ozvaly hlasy, někdo zatřepal klíči. Záchod, jediná šance! Jana se otočila, nechala Martinu být. Rozeběhla se k záchodu. Minule to vyšlo…Sklouzla na koberci.
“Hele, někdo je doma. Slyšels to taky?”
“Copak v bytě někoho máš?”
“Ale ne u mně, tady u těch novejch! Včera jeli pryč, strejdu mají v nemocnici.”
Jana se tiskla ke stěně vedle dveří. Paní Macháčková si vede návštěvu! Snad neslyší, že tady někdo funí. A srdce, vůl jeden, tluče a buší. Hluboký mužský hlas konečně pronesl:
“Nehne se tam ani myš. Zato já bych se už moc rád…”
Macháčková začala škytat smíchem a odemkla.

*****

Chodba ztichla, Jana se po zdi svezla na bobek a hrůzou třeštila oči. To by byl průser! Jako vrata. Měla by zmizet, než přijdou ti praví. Měla by, jenže jak se postavit na nohy? Zeslábla, celá se třese. Musíš pryč, Jano, dělej!
Postavila se, sáhla na kliku. Nic. Zamčeno. Zamčeno?! Musí přece ven? Lekla se, že málem nestihla záchod. Pomalu upouštěla do mísy, bála se pustit čůrek naplno. Co kdyby to někdo slyšel? Sama se občas na chodbě chlámala, jak lidi hekají. Tohle taky musí být slyšet: Buší jí v krku, sípe a přitom se nutí hlasitě nedýchat. Malér, průser, totální krach. Nejradši by se rozječela. Ne, že by to pomohlo, jen by si vyčistila hlavu. Jenže nesmí. Moment, třeba proklouzne jako minule… Možná, jenže kdy? Za tejden?
Vstala, spláchla, vyšla ven. Voda rachotí, potom bude dlouho napouštět. Má bejt? Je vymalováno, Jana uvízla v pasti. Nebo radši přece jen… Otočila se a fofrem sklopila sedátko s víkem. Mají tady hezkou soupravu. Pomaličku zavřela a rozhlédla se, jako by tu byla poprvé. Fakt sem nepatří, všechno je jinak. Váhavě se vrátila k obýváku.
“Martino, já chci pryč. Fakťas nebudu otravovat, nezlob se už! Prosím tě, nenech mě ve štychu…”
Nic. Martina se neukázala. Byla tady, Jana o ní věděla, ale neviděla. Jako by se kámoška znovu otočila zády. Nechce už s Janou nic mít, nechce se ukázat. Jana polykala slzy. Věřila Martině vždycky, věřila, že jsou ségry a velký kámošky a všecko přitom bylo jinak. Úplně. Jenže Jana se jen tak odepsat nenechá! Nadechla se. Macháčková nic neuslyší, má ložnici na druhý straně bytu, tak co.
“Víš, co seš, Martino? Pěkná mrcha! Když ses nudila, tak dobrý, ukážu se malý holce, nabulíkuju jí kdejaký kecy. Teď se celá třeseš na ty nový, ňáká blbá Žaneta tě jenom votravuje. Já bych teda šla, jenže je zamčíno. Když ti vadim, tak mi votevři!”
Janě odpovědělo mlčení. Mávla rukou a šla zpátky ke dveřím. Vlastně jí to bylo fuk. Zkusila, co šlo, až ty lidi přijedou, tak se buď vytratí nebo naprosto prohraje. Akorát máma bude šílet. Nedá se stím naprosto nic udělat. Nemají tu ani telefon, protože dneska je každej vysazenej na mobily. Průser průserovatej!
Janě bylo dost blbě, když si představila, jak její mátina šílí a obíhá známý a spolužáky. Po šestý večer prostě vždycky musí mít Janu doma. Hotovo, šlus. Jana zašla do kuchyně,že si tam sedne a bude čekat. Visely tam staré hodiny s kyvadlem a ukazovaly půl páté. Už tady tvrdne skoro hodinu? No nazdar!
Zvadle se vrátila ke dveřím. Stará Mojžešíková si dávno odešla domů, nechala ji v tom vydusit. Sakra, copak někdo mohl vědět, že v pitomým paneláku taky straší?! Copak je to zřícenina nebo hřbitov? Jenom králíkárna! A jenom takovej blbec jako Korejs je v paneláku skutečnej.
Hm, kdo je vlastně ta stará paní Mojžešíková? Nějaká čarodějnice nebo jejich šéfová? Spíš královna, opravila se Jana v duchu. Žádný srandičky, ta vrchní strašidlice by mohla slyšet neuctivý myšlenky a naštvat se ještě víc.
“Paní Mojžešíková, prosím, chci domů! Moc prosím…”
Brečela. Úplně ji to dostalo. Ani fakani Korejsů ji k tomu nikdy nedohnali. Nejspíš to věděla i Mojžešíková, protože se nakonec slitovala. Otevřela dveře potichu, pomaloučku, zámek už ani necvaknul. Jana vystřelila na chodbu, zabrzdila až o zábradlí.
“Děka… Děkuji, já už musím domů, máma…”
Brala schody po dvou a bála se ohlédnout. Letěla až do přízemka, ještě posledních sedm scho… Vyjekla. Jak to?! Paní Mojžešíková stála před východem a tou svou hůlkou ukázala Janě k výtahu. Jana zvadla. Zase čáry, všechno je v tahu. Pomaloučku slézala schody ke strašidlici, držela se zábradlí, ale měla pocit, že i to ji za chvilku zradí.
Mojžešice s čarováním ještě neskončila. Nebo to bude jen obyčejný výprask? Mohlo by to slušně bolet, ale co. I kdyby měla Mojžešice sílu, což nemá, jelikož se třese. Jana se rozhodla nějaké to švihnutí přežít. Hlavně vypadnout z baráku ven!
Mojžešíková se zatím ani nehnula. Tak jo. Jana otočila hlavu a podívala se, kam hůlka ukazuje. Uff. Nic divného, normálka, za rohem čekaly pouze zavřené železné dveře od výtahu. Kontrolní světýlko zhasnuté, takže nikdo v patře nenechal otevřený. Skrze okolní zaprášené pletivo byl vidět kus prázdné šachty až dolů, do všeho toho napadaného bordelu, co se prostrkává dírami.
“Otevři.”
Jana se nechápavě otočila. Samozřejmě, že uměla prostrčit prsty a odklopit kladku, aby se dveře do šachty otevřely. To tady umí každý. Korejsové si to jednou spletli a místo ní takhle zavřeli ve výtahu tátu s Macháčkovou. To byl potom rachot!
Jana se tehdy ještě před barákem s tátou domluvila, že si dá s výtahem závod po schodech a prostě rovnou mazala nahoru. Ti Korejsovic volové špicovali pod schodama, propásli Janin tichý start a výtah zablokli. Pak zdrhali jako zajíci. No, nebyla si tehdy jistá, jestli může prozradit, že to taky umí, ale radši hned při prvním tátově nadávání a rámusení seběhla dolů a dala všechno do pořádku. Stejně ji táta zfackoval a Macháčková jen zírala. Až teď Janě došlo, že se Korejsům podraz tím pádem docela povedl. Hajzlové!
Mojžešíková do ní šťouchla. Jo, jasně. Nebude to brnkačka, někdo sem přidělal kus plechu. Jenže Janě vždycky babička říkala, že má prsty jako klavíristka. Dlouhé, štíhlé, úzkou dlaň, aspoň porodní bábu aby prý šla studovat. Kdyby Jana nebyla hudebně hluchá jak poleno, běhala by od třetí třídy do lidušky na klimpr. Mámu to doteďka mrzí. Po ní prej Žaneta falešně nezpívá, to teda ne.
Jana poslepu hledala prostrčenými prsty. Udělali to dobře, musela se celá zkroutit a ještě sotva ťukla do gumového kroužku. Jo, jde zlehka, takže když se bude snažit… Na čtvrtý pokus dosáhla Jana dost dobře, aby se kladka odtáhla. Současně zvládla otočit tím druhým kolečkem, co je na dveřích do šachty místo kliky – a bylo otevřeno.
Vtom dostala ránu do zad. Slítla dolů, sotva stačila natáhnout ruce. Zapadla na dno šachty, vedle dvou kostek betonu. Do bince zbytků a odpadků, do spousty prachu a špíny a vyschlých flusanců.
“Tady bylo poslední volné místo. Je tvoje.”
Zařvala o pomoc. Dveře nad ní samy zacvakly. Jana křičela, div neohluchla. Potom jí došlo, že je sama a barák úplně vymetenej. Na to nejsou žádná kouzla zapotřebí, prostě jsou všichni fuč.

*****

Až za dlouho někdo nahoře nastupoval do výtahu. Zachrastilo spouštění. Zavře ji to dole, rozmáčkne! Jana rychle vlezla na betonový kvádr, skočila na pletivo. Čas má dobrej, honem přehmátnout, vytáhnout, ještě kousek a hotovo. Brnkačka! Všechno skončí jako drsnej fór starý báby. Hnusný, sprostý Mojžešíkový!
Nevěřila vlastním očím: Sahala na to pitomý kolečko, tahala za ramínko, co musí odskočit – a pořád nic! Výtah už minul trojku a blížil se neúprosně dolů. Proč to nejde, proč?! Copak má ruce pěnový? Sakra, musí to jít, musí! Pozdě, nestíhačka. Jana hupsla dolů a stočila se do klubíčka. Tma, puch od černě namazaných lan a bordelu. Krčila se ve tmě, vyděšená, slábnoucí. Kovová lana se pokládala jako těžcí hadi a drtila Janu pod sebou. Jako by přestávala být. Umřela tam.
Konečně se výtah zvednul. Jana mátožně znovu zkusila uniknout. Vylezla po pletivu, zase cloumala kladkou. Nééé, výtah znovu klesá… Jentaktak stíhala skočit dolů, když uhýbala před lany a dnem klece. Potom odhodila opatrnost, zkoušela na každého mávat, volat, občas myslela, že ty lidi poznává. Nic.
Jana ztratila přehled o čase. Hlídala jen rostoucí světlo, ať od žárovky nebo zvenčí, pořád lezla nahoru. Zkoušela už osahat a zatahat za každý kousek strojku. Nebrečela, neměla jak. Úporně a umanutě se krčila ve tmě, aby využila další šance. Jednou to vyjde! Musí!
Párkrát asi usnula, protože se dostala do školy. Musel to být sen, protože normálně sedí ve třídě, kde zapisuje diktování, přežívá písemky, baví se nějak s holkama. Teď Jana viděla okolí a věděla o škole jako skrze sklo. Hodně zaprášené nebo umatlané. Občas byla Jana také v tom bytě, co má být správně dneska doma. Pořád stejný věci: Stůl s úkoly, kouká z postele na telku, myje nádobí nebo schody. V těch snech vídala i mámu.
Divně bolelo, žít takhle v bláně. Ano, přesně tak, blána. Ani mluvit se v ní pořádně nedalo. Jana neslyšela samu sebe, uši jako pod vodou nebo divně zalehlé. Nejhorší bylo stát u tabule, říkat a jenom vidět, co na to lidi. Úča taky něco povídala. Když se všichni se smáli a vypadali divně, toho se Jana bála nejvíc. Byli jí naprosto cizí, smáli se zle. Syčelo z nich totéž divno a zlo, co ze staré Mojžešice:
“Mazej na svý místo. Je tvoje!”
“Neéé!”
Když Jana otevřela oči, byla zase ve tmě. Někdo nastoupil, všechno se otřásalo, hekalo, výtah vystoupal ke čtyřce. Vrzaly panty, klapl zámek, rachotilo železo. Dlouhý klid, ticho všude po chodbách. Rozeznala dveře, kde se zrovna někdo zamknul. Sedmička uprostřed, už to uměla rozeznat.
Tak jo. Další pokus. Zvedla se, vytáhla k tomu hnusnýmu kolečku, strčila do něj. Sakra, nic! Znovu, musí to jít, musí! Nebude tady věčně jen kvůli tý hnusný bábě!
Nahoře právě někdo nastoupil. Jana zuřivě zalomcovala kladkou. Nad ní zase rachtá blížící se kabina. To už teda ne! Jana tentokrát neseskočí, neuteče. Otevře to nebo se nechá rozmáznout. Žádná blbá snová třída, změněný ksichty ani blána! Ven, ven!
Lano se Janě opřelo do zad. Lekla se dotyku, prsty samy pustily drátěná oka. Sjela níž, praštila se nosem o hranu zdi. Au! Spadla až dolů, honem se stočila na svém místě. Výtah lhostejně dojel a Janu uvěznil. Jako vždycky. To už se jí směje taky? Brečela. Nos opuchnul, smrkat se nedalo. Takhle si tu nikdy nenatloukla.
Musí to přece vyjít, musí, musí! I když všechno bolí, teče červená a Jana ji musí šmrdlat rukávem, aby nesvědila pod nosem. Není to fér! Všechno Janu bolí, ale prsty na kladce pokaždý změknou. Je to čarodějnickej podraz! V Janě se zvedl hněv. Uvědomila si naplno hnusárnu, kterou na ni Mojžešíková ušila.
Nahmátla pod sebou kousek tvrdého. Dřívko od nanuku? Ne, delší, tlustší. To je fuk, hodí se. Nevěděla, za jak dlouho se tentokrát výtah odlepil, prostě vstala, hupsla na mříž, zapáčila dřívkem. Když nefungujou prsty přímo, tímhle tou podělanou, hnusnou páčkou pohnout musí!
Pohnula.
Jana zírala na kolečko gumy, trčící v prostoru dobré dva centimetry mimo. Zvedla hlavu, výtah nad ní strnul a stál tiše, bez pohnutí. Někdo otráveně zabušil zvenčí na dráty. Rozesmála se. Sakra! Kolečko vyskočilo a zapadlo zpátky. Zapomněla k tomu chytnout a otočit tím druhým na dveřích. Musí ještě jednou. Ále co! Vždyť dokáže zázrak opakovat: Jedno odtáhnout, druhým otočit, cvak!
Otevřené dveře… Vyplivaná, vorvaná jako borůvka lezla Jana konečně ven. Musela po čtyřech, úplně se jí klepaly nohy. Dorazila až ke vchodovým dveřím. Kdyby byly zamčený… Málem se tou představou počůrala smíchy. Jako kdyby to měl být nějaký problém, když se dostala ze šachty!
V baráku si už člověk přece poradí, ne? Báječnej průvan, tady u země. A studený dlaždičky… Věděla, že bude mít dlaně jako prase, ale není to fuk? Zvedla se a slavnostně zmáčkla kliku. Šla lehce, i když venku byla tma. Mohla jít. Vážně, věděla to, je volná. Natáhla ruku. Mokro a zima, prší? Potřebovala si sáhnout. Vlézt do toho, užít si. I kdyby se měla rozpustit!

*****

Normálně se Jana myla po záchodě jako vždycky, když zvedla oči k zrcadlu a – stop! Tohle že jsem já? Ty bláho, fakt mám dlouhý vlasy. Nejsou sice zacuchané a slepené tím mastným humusem z lan, ale… Jsem nějak jiná. Hubenější? To taky…
Jana se snažila pochopit, jak se sem dostala. Vždyť je doma? V zámku rachtá klíč, máma se vrací z noční. Dneska tedy Janu tahat z postele nemusí. Jako kdyby si Jana pamatovala, že někdy zaspala. Divný.
Máma už prošla do kuchyně, Jana se protáhla za ní. V tomhle bytě se do předsíně dva lidi nevejdou. Určitě ne, když jeden leze do dveří a druhý chce ven z koupelny. No, i bez toho stačí chodbičku ucpat bunda na ramínku, pověšená šejdrem. Hele, máma má novou zimní, pořádně tlustou.
“Jak bylo, mami?”
Máma vypadala zvadle, jako vždycky po směně touhle dobou, možná víc. Postavila tašku na zem a mávla rukou.
“Ále – Dobrý, že si vzhůru. To sou mi věci, eště aby taky škola vypadala podle toho. Jo, normálka.”
Jana zapadla do pokoje a začala si natahovat… Sakra, co blbne, přece dneska nebude nosit tlustej rolák?! A co je tohle za džíny? Teprve nad oblečením jí konečně došlo, jaká je venku tma. Že se v pokoji svítí a za okny je černo. Jako kdyby byla zima. A sníh?! Přitiskla se ke sklu okna. Je to pravda, všude bílo, kam dohlédne. V roláku a kalhotkách napochodovala Jana do kuchyně. Dělala nenápadnou:
“Co je vlastně za den?”
Máma se otočila ke kalendáři. Slouží směny a tak má binec v čase.
“Děláš si srandu? Přece čtvrtek!”
Sklonila se k šupleti a hledala v příborech svoji lžičku na kafe. Jana zírala na linky kalendáře přes ni. Osmý leden! Za oknem to fakt zase vypadá jako sněžení.
“Sakra, no jo, čtvrtek,” zamumlala nepřesvědčivě a couvala do pokoje. Posadila se na postel, zírala na stolek před sebou a křeslo za ním. Všechno tady vypadalo normálně, Jana dokonce nějak věděla, že vlastně dneska píšou písemku z matiky. Matně, jako by se jí to zdálo. Opravdu pořádně věděla akorát o tom svém věčném lezení po výtahové šachtě. Bylo to dvanáctého října… Nebo tak nějak. Máma nakoukla za dveře.
“Co je s tebou?”
“Sem jak praštěná. Zdálo se mi o starým baráku a ještě pořádně nevím, co platí.”
“Jo, to si člověk připadá, že se vzbudil na jiný planetě. Šplouchni si studenou vodu na čumák a koukej mazat jíst. Nelakuješ mě náhodou kvůli škole?”
Jana zavrtěla hlavou. Měla ji zatraceně těžkou a tupou. Možná by pomohlo, kdyby máma přišla, sedla k ní a pokecala. Jako kdysi hodně dávno. Mnohem dřív, než Janu zmlátil táta u výtahu. Jo, tehdy už dávno měla Jana na pokec jenom Martinu. Nebo Martina přišla, když táta začal nasávat? Jak na sebe začali s mámou řvát? Ne, ještě dřív. Všechno to přece probírala s Martinou. Byly vůbec doby, kdy měla jinou kámošku? Možná někdy dávno. Jojo, kdysivá se vůbec děly věci… Teď tedy musí Jana nějak existovat jako normálně. Jak si třeba máma myslí, že je normální. Jana se natáhla pro džíny.
“Ža-ne-to?!”
Mámin hlas účinkoval okamžitě. Jak takhle syčí, nutno zbystřit. Nebo vzít roha.
“Co je?”
“Punčocháče! Snad nechceš jít v ponožkách?! Žádný frajerství, mladá, obleč se pořádně.”
Do háje! Jana nepřeladila na zimu a máma kouká jako ostříž.
“Jo, jasně. Promiň.”
“Mně se neomlouvej, leda svým ledvinám. A dělej už sakra, stíháš tak akorát.”

*****

Škola uplynula v divném, houpavém snu. Jana si stačila všimnout, že když nechá věci plavat, popaměti se zvládnou samy. Trefí do lavice, píše a počítá líp, než by kdy věřila. A taky nějak ví, o čem holky zrovna drbou. Přitom pořád nemohla uvěřit, že kliďánko přišla po čtvrt roce do třídy a všecko v pohodě. Nikdo si celou dobu nevšiml ničeho divného? Co se tedy vlastně dělo? Byla úplně pryč nebo ji někdo vyměnil?
Jana si několikrát vzpomněla na blánu. V tom výtahu určitě byla, kdykoliv si dokázala vzpomenout na tíhu ocelových lan. Ale co by tam celé měsíce jedla a pila? Naprosto na nic takového si nedokázala vzpomenout. Hlad ani žízeň neměla, pokud ví. Blbost, vždyť uplynuly skoro tři měsíce?!
Jana znala jediné místo, kde mohla dostat odpověď. Možná. Jenže kdoví, jestli. Naprosto nechtěla riskovat další malér. Vlézt znova do vchodu jen tak? Ani za milión! Sakra! Co by s ní Mojžešíková udělala teď?!
Ze školy se pomalu táhla do kopce na Céčko. Před Merkurem postával osmák Pánek a pokřikoval senzace. Janu překvapilo, že se někdo smí ulejvat poslední hoďky výuky kvůli prodávání okresního plátku. Pánek je ale číslo! Fakt vypadá děsně běsně, vyřvává o nějakým vrahovi stařenek.
“Dóstali ho po ósmi letéch, vráždil na Béčkú!”
Je blbej, že mrzne venku, když skrze obchoďák vede schodiště a po chodbách je fůra lidí. Navíc jich tady dole nechytne ani půlku, když nahoře staví autobus.
“Hele, Pánek, nejsi na kamelota ňák divokej?”
“Kup anebo padej, Tomková. Makám, nemám čas na blbiny. Dálší vražda vyřešená! Pómsta manželký! Éxkluzívně pro náš týdeník! Díky, madam… Jo, píšou vo tom přesně tady.”
Jana vytáhla pětku. Aspoň budou mít programy.
“To tě baví dělat šaška?”
Zarazil se a podíval, jako by ji viděl poprvé. Nebo po dost dlouhé době. Jen se jí to zdálo, vždyť odkdy nějaký osmák ví o sedmačce? I když zná jméno. Jana se kousla do rtu. Vlastně nevěděla, čím přesně se prosekla, ale rozhodla se na to kašlat a vrátila Pánkovi pohled zpříma. Aby si, trouba, nemyslel, že ona po něm jede. Pokrčil rameny, podal noviny a vrátil drobný. Nenechala ho zdrhnout, potřebovala aspoň nějaké odpovědi.
“Děje se něco?!”
“Ále, jen tak… Tomu malý holky nehověj.”
Jestli to někomu přišlo k smíchu, tak jedině tý opravdu malý holce, co si zrovna uvnitř pod schody kreslí křídou panáka. Dost blbá zábava na leden. Navíc má jen kraťasy a triko, mámu by z ní kleplo. Jana vykročila k lítačkám. Hned jí ujela noha, málem se složila.
“Dopr…! To tady nemůžou uklidit?”
Pánek omrknul břečku a významně zazíral na její kozačky. Má bejt? Dneska nosí vysoký podpatky každej. Tyhle dostala k Vánocům… A sakra! Do háje!
“Blbý boty!”
“Musíš se domů doplazit nebo dojet po zadku.”
“Ale prd! Dala mi k Vánocům boty. Ne, co už bylo domluvený!”
“Žádná barbína, co?”
Naprosto nic nechápe, blbeček. Jana přece ukecala mámu, že místo všech dárků dostane normální jméno! Žanetu si stejně kdysi prosadil táta. A máma po rozvodu uznala, že Jana je fakt lepší. Jenže to bylo předtím, než zamrzla v díře pod výtahem… Ta malá holka! Není náhodou z těch divnejch?
“Hele, někdo je za sklem. Nešmíruje tě?”
Pánek se otočil, vběhnul dovnitř. Netratil na tom, v průchodu před samoobsluhou udal noviny asi pěti lidem. Zbývalo mu pár posledních výtisků. Holka u protějších skleněných dveří ke zrušenému bazaru hodila kamínek a skákala třetí kolo. Pánka nezajímala. Jana už věděla, proč, ale potřebovala to ověřit. Hlavně nic nezkazit! Co když ji má ta holka hlídat? Nesmí nikomu prozradit, že o nich ví, aby ji Mojžešice znovu nezačarovala.
“No, stihnul jsem to akorát. Vevnitř prodávat nesmim, ale žádná baba od pokladny nestihla zavolat šéfa. Nevim, cos viděla, za plakátama nikdo není.”
“Taková malá holka, vypadala trochu praštěně.”
“Houby. Ale víš co?” Ztišil hlas a rozhlédl se. Po zasněžené cestě k nim zrovna nešla ani noha. “Taky bych rád něco věděl. Ještě minulej tejden… Nebylo ti něco? Nemoc a tak. Chápeš, co myslím?”
Napůl ho chápala, ale nevěděla, co s tím. Holku nevidí, třeba jenom vyzvídá? Holka teď měla obličej přilepený na sklo. Jana měla pocit, že za ní stojí ještě někdo další. No jo, přibejvá tam dav. Do háje! Přestala tím směrem koukat. Honem začala dělat blbou.
“Vo co go?”
Jenže Pánka nezastavila. Ukázal bradou pod schodiště ve svahu:
“Hele na lidi dole u hospody. Co je na nich divnýho?”
Jana se otočila k partě sedmi chlápků. Normálka. Ještě nestihla rozeznat, jestli nejsou napití, ale jinak nic zvláštního. Mávla rukou.
“Ani bych nepoznala jednoho od druhýho.”
“No právě! Naprostý šedouni. Dva bydlej u nás, ale nic o nich neřeknu. Jenom jména, počet lidí v bytě a tak. Jako kdyby jim chyběly barvy, chápeš? Tady vidim hodně věcí. Pozoruju je, rádi se houfujou. Když jich jde víc, začnou se přidávat další. Jako když se navzájem tahají z děr. Hele tu starobu s taškou. A za ní lezou další!”
Opravdu. Jana sledovala chodník pod nimi. Za klidně šlapajícími chlapy se táhla postarší ženská, metr po ní důchodce s holí, potom dvě holky s igelitkou. Něco na nich bylo, to jo. Třeba blbá souhra náhod? Jak přišli blíž, Pánek nastavil ruku se zbylými čísly. Prodal je naprosto bez řečí. Na jednoho nevyšly, ale ani nemrknul. Ty holky prošly se stejně nulovýma ksichtama. Přitom by měly zastříhat ušima, že můžou Pánka zdrbnout. Ani nestřelily očima po Janě! Mohly přece pindat, že za ním leze? Fakt jsou bez barvy, musela souhlasit Jana. Udělalo se jí šoufl. Proto na ni Pánek předtím zíral?
“Hele, nechceš mi namluvit, že jsem taky taková?!”
Zavrtěl hlavou.
“Už ne. Akorát jsem nikdy neviděl, že by se ze šedouna zase stal někdo barevnej a normální. Myslel jsem, že jsou nějakej poddruh, chápeš? Jako že máš lidi s barvama a potom šedouny, co jenom žijou. Náš běžný divák, říkali tomu v televizi.”
Pánek se ušklíbnul. Jana neměla, co na to říct. Některé vtípky jí unikaly. Radši by měla zapadnout domů. Nohy už děsně bolely a zábly.
“Kde si přišel na to slovo?”
“Jaký?”
“No… Šedouni. Proč nejsou Bezbarví, Šedáci nebo podobně?”
“Tohle mi k nim sedí nejlíp. A taky je sranda, když to spojíš s anglinou. Prostě šedý a stín dohromady.”
“Si dobrej,” vyhrkla bez uvažování. Ušklíbnul se a Jana radši mazala pryč. No, mazala – opatrně vzala dráhu sněhem po trávníku. Kudy jinak? Malá holka ani nikdo další už za sklem obchodního střediska nebyl, jenže břečka a louže uvnitř na hladké dlažbě člověku v kramflecích hrozily pořádným držkopádem. Od chvíle, co si uvědomila svou vratkou pozici, nějak neměla Jana vůbec žádnou chuť potácet se zrovna vnitřkem. I kdyby tam nebyl nikdo, koho vidí jenom ona.

*****

Pánek říká, že ona byla taky šedoun… Co když se to člověku stane, když zůstane trčet někde ve starém baráku jako Jana? Nějak začarovanej? Zblblej vzpomínkami. Pořád se tam vracela, pořád chtěla zpátky, co bylo. Aspoň si znovu sáhnout na futra s čárkama, jak rostla. Vůbec nestála o nějaké nové začátky v mrňavým bytě. S mámou k tomu.
Je tak blbé a špatné chtít zůstat v dřívějšku? Jana se teď musela ptát, jestli náhodou nejsou šedouni zbytky lidí, kteří dál někde přežívají jako ona. Třeba žádný z nich nechtěl pryč z domova, na nový místo, a tak se rozdělil. Po světě chodí jenom tělo s kusem vědomí, bez barev. Nakupuje, pracuje a tak, jenže ve skutečnosti se poflakuje tam, co chce být. Jako Martina.
Možná je dneska z Janiny Martiny šedoun naprosto dospěláckej, nějaká ženská v bundě s kožíškem od Vietnamců. Možná někde šedouní i stará paní Mojžešíková? Možná, že byla tak stará, že ostatním vládne. Třeba proto, že umí čarovat. Nebo se tam vyskytla nějakou náhodou. Nebo zkrátka těm duchům dělá správcovou kvůli nějakému cizímu kouzlu. Když jsou šedouni všude, můžou mít skutečného šéfa, ne?
Ty jo! Jestli na to Jana právě kápla, tak jsou šedounů naprostý mraky! Mojžešíková přece řekla, že je u nich v paneláku je plno? Takže v každým patře, v každým bytě někdo trčel! Janě zbyla jenom ta šachta od výtahu… Brr! Otřásla se. Po zádech nahoru dolů jí lítal mráz. Naskákala jí tam husí kůže, až se málem nevešla do bundy.
Kašlat na to! Jana se rozhodla, že už nechce vzpomínat. Nesmí, jinak z toho fakt zcvokne. Přesto se najednou od dveří nového bytu najednou Jana ocitla zpátky. Jenže teď byl TOHLE sen: Jana zase padá do humusu, chce se škrábat nahoru. Slyšela se křičet a chraptět, jakmile něco zaslechla. Mohla si plíce vyřvat, lidi jen čumí před sebe, dolů nekouknou. Jak blbý blumy. Nic neslyšeli.
Najednou klid, Jana se vrátila zpátky. S naprosto zamotanou hlavou odemkla dveře. Málem zapomněla, že je máma po noční. Honem chytla klíče a zatajila dech. Tak, hezky potichu, kdyby máma ještě spala. Sakra, boty blbý, vůbec nejdou dolů…
Když Jana stahovala kozačky a vyplula vzpomínka na Vánoce. Fakt dostala tyhle boty, vyšívaný zvonáče a krajkový tanga, když je už prej skoro velká ženská. Jasně, má naprosto správný věci na chlubení před holkama. Jenže Jana přesně vidí, kolik dohromady mámu Vánoce stály. Asi tolik, jako poplatky na matrice. O prachy tím pádem vůbec nešlo. Tak o co? Že je blbá malá holka a na ptákoviny, který by si zoufale přála, se může každej vykašlat? Máma jí strčila lízátko, akorát že hadrový, aby přestala otravovat.
“Nejdeš nějak pozdě?”
Máma otevřela dveře z pokoje. Byla už oblečená, držela cigáru. Vláčná, jako by moc nespala. Někdy takhle vypadá po pár frťanech, když se rozčílí. Co by ji ale čílilo? Měla přece spát.
“Koupila jsem noviny s programem. Chvíli jsem koukala na Pánka od nás ze školy, jaký při tom dělá fóry.”
“Myslela jsem, že už to děckám zatrhli.”
“On je starší, rok byl nemocnej. Nebo možná propadnul nebo všechno dohromady. Nestarala jsem se.”
“Jen aby.”
Máma típla cigáro ve dřezu a vajgl hodila do smeťáku. Janu její pochybnost namíchla. Je podle ní naprosto pitomá? Máma myslí, že Janu hravě oblbne. To ne! Měla co dělat, aby neječela.
“To moje přejmenování – proč to vlastně nešlo? Ve škole říkali…”
“Ve škole! Ve škole ti něco naserou do hlavy a já se mám zbláznit?! Víš vůbec, kolik je to papírů? Nevím, co proti Žanetě porád máš!”
Zazdila to. Máma se na Janu vykašlala tak očividně, že to už snad ani nemohlo bolet. Jako kdyby Jana mluvila s hluchou, jako kdyby žádné roky prošení vůbec nebyly. Jako kdyby byly naprosto cizí. Která z nich je opravdu šedoun?
Jana sklopila oči. Máma to slíbila sice jenom napůl, ale už to vypadalo domluveně. Tak proč se zasekla?! Jenže Jana se nemůže vzdát. Už ne. Dostala se přece z výtahu, tak se nedá ani tady. Nebo prohraje navždycky. Zvedla hlavu, koukala mámě přímo do očí a pečlivě vyslovovala:
“Jsem Jana. Nikdo mě nebude oslovovat jako stříkačku na vyplachování zadků!”
Chytla facku, až zalítla k posteli. Máma ječela. Jana se stočila, kdyby přišly kopance. Bývalo jich dost, když byla malá. Ještě před Martinou. A vrátily se před stěhováním.
“Spratku drzej! Najednou si začneš vyskakovat! Tak abys věděla, jsi naprostý hovno! Hovno s potížema! Už jsem měla dlouho klid, co? Zase blbneš! To mám za všechno? Ještě začni s báchorkama o tý kámošce a mátohách ze vchodu. Do svěrací kazajky pudeš! Ostudy bylo až na půdu. Takhle ne, holčičko, takhle to nepůjde! Ještě jednou prdneš něco o matrice a jinejch blbostech a jedeš jak namydlená. Do ústavu nebo k tátovi. Ať tě třeba umlátí. Mě už srát nebudeš!”
Práskla dveřmi a pouštěla vodu v koupelně. Jana se celá třásla, sotva přelezla do pokoje a tam se schoulila u své postele, s dlaněmi na uších. Je fakt blázen? Vždyť se přece dokázala vrátit?! Přestala být šedoun, dělá a chce to samé, co dřív, co chtěla odjakživa. Proto s ní jsou potíže? Vzpomněla na šedounské holky. Bylo lepší, jestli vypadala takhle? Zvedl se jí žaludek. Honem si zkoušela přeříkat, co se dá teď dělat. Polykat, nemyslet na to. Zvracet rozhodně ne, musela by se ukázat mámě.
Jak je máma je naštvaná, měla by Jana zmizet. Jenže v tomhle krcálku není kam. Ven? Houby, není kudy. Ještě by máma vytáhla oblbovák. Hnusný prášky pro mentály, co po nich Jana pokaždý vytuhne. Stejně máma něco dneska Janě strčí, jako vždycky. Aby měla jistotu, že se doma nic při její noční neděje. Jak je máma rozjetá, zkontroluje i polknutí.
Jana se rozbrečela. Už si vzpomněla naprosto na všechno. Máma chce svůj klid a drží kontrolu naprosto nad vším. V tomhle krcálku se nedá ani posedět na záchodě, aby hned nezbystřila. Brečet, to jediný ještě Jana může. A doufat, že to zatím skončilo. A že nebrečí moc hlasitě, aby tím nedělala partajím okolo tyjátr.

*****

Někdo Janu pohladil po vlasech. Cože? Ztuhla a dokud se to neopakovalo, ani nedýchala. Otočila hlavu. Na její rozházené posteli seděla cizí, úplně seschlá bábina a zrovna si strkala francouzské hole do kouta za postel.
“Moje milá, utiš se. Každý máme něco,” vzdychla. Janě div nevypadly oči. Je zdejší? Jako Martina? Do háje! Všechno začne znovu. Pro jistotu bábině ukázala prstem ticho a očima ukázala ke kuchyni. Bábinka potřásla hlavou.
“Oslovila jsem ji před polednem. Ona ví, že tu jsem. A ví, kdo jsem.”
Jana se málem rozesmála. Cože?! Máma? Nemožný! Rysy jí ale hned ztuhly, protože si úplně zřetelně vybavila, jak kdysi máma přišla do pokoje a s Martinou se bavila taky.
“No to mě podržte… Proč mě teda zazdívá? Ví, že nejsem cvok!”
Bábina potřásla hlavou a zamrkala. Janě byla strašně moc sympatická. Takovou babču si vždycky přála mít. Určitě by uměla vyprávět spoustu báječných věcí. Jana tak strašně ráda poslouchá vyprávění! Vpíjela se do ní očima a doufala, že jí nezmizí.
“Víš, holčičko, tvoje matka snad potřebuje uvěřit, že právě ona sama bláznem není. Nemá tvou sílu. Nikdo takovou nemá, Janinko.”
Jak tohle strávit? Máma vidí stejně jako ona, ale nejradši by z Jany všecko vymlátila… Za obě dvě? Ale ta Janinka moc hezky hřála. Jana zase ucítila jemné dotyky prstů ve vlasech a uklidnila se. Poslouchala bábinčino povídání a rozhodla se: Nechá záhady koňovi, má větší hlavu. Není sama, to je hlavní. Tahle babička Pepinka bezvadně povídá o stavění sídliště a prvních partajích. A co bylo ještě dřív. Když sem chodila děcka s družinou a pionýrem se honit, když tu byly louky a křoví. Možná sem chodila i máma jako malá.
Potom babička začala o mlýně, kde ona vyrostla. Stával u potoka, s velikým kolem, ale vypadal spíš jako továrna, než chalupa z pohádek. Skoro jako ten opravovaný u Ohře.
Janě bylo líp a líp. Není sama, nebude. Teď ke všemu ona ví mnohem víc, než máma. Ví, že se už nikdy nemusí bát. Sem na ni Mojžešíková nedosáhne. Babička Pepinka je totiž mnohem silnější. Dokonce ještě něco se stalo. Jana poprvé doopravdy cítí: Jsem tady doma.
Štrachání odvedle znamená, že se máma pomalu šourá z koupelny a lehá na gauč v kuchyni. Mají ho tam pro případné hosty a že ho byla škoda vyhodit. No, hodí se. Oblbovák si tentokrát nejspíš vzala sama. Nějaký svinstvo z toho šuplíku, kam už natahala půl špitálu. Uslzenou Janinu tvář roztáhl úsměv. Chudinka vyjukaná, dneska ji už radši nebudeme strašit…
Úžasně blažená vítězstvím Jana naslouchala každému šustnutí. Nejdřív si prosadí normální oslovení, Janu aspoň bez matriky. A potom přestane jíst máminy oblbováky. A nenechá se mlátit. Nebo to bude probíhat opačně? Nebo najednou. Máma vedle jak ta jedle… Taková sranda ve finále, kdo by to čekal? Jana právě teď konečně trefila domů.
“Vyprávěj mi, ještě něco o tvém mlýně, babi, pěkně prosím!”

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • 747

      Jéje, dlouhý dlouhý, nechám si na neděli…. 😉