Ata ahwa

11

Páteřní vodní komunikací Prácheňska je řeka Otava. Na severním svahu Luzného a na Prameništi pod Pancířem se rodí řeka, která dala světu mnoho význačných osob. Otakar Ševčík z Horažďovic, či F. L. Čelakovský ze Strakonic jsou pouhým zlomkem.

Pokud se podíváte na mapu, podivíte se jak je možné aby jedna řeka měla prameny tak daleko od sebe. Jenže Otavou se řeka nazývá až od Čeňkovy pily, kde se setkává Křemelná od Pancíře Vydrou od Luzného. A tam začíná zlatonosná i perlorodná ničím nespoutaná Otava.

Jméno řeky možná vzbuzuje dojem, že se tak nazývá podle druhé senoseče. Pojmenování nám tu však zanechali keltští Bójové. Ti nazývali řeku Ata ahwa, zkráceně Atawa, což znamená Otcova voda. A v pohoří Kelty zvaném Gabréta, dnes nazývaném Šumava, pramení ještě jedna řeka podobného jména. Keltsky Vulta ahwa, zkráceně Vultawa, tedy divoká voda.

Toto povídání nebude vodáckým průvodcem. Toto povídání je o místech, která jsou s Otavou spojena.

aa2

 

Od Čeňkovy pily se valí údolím Šumavy až do Rejštejna. Zpočátku tvořil Rejštejn spolu s Kašperskými Horami jednu obec, která měla pečeť a znak už v předhusitské době. O obou těchto částech této významné městské lokality jsou zprávy již od roku 1337. Rejštejn vděčí za svůj vznik úspěšnému rýžování a dolování zlata. Postupem času získala osada relativní samostatnost. Úplné osamostatnění nastalo až v roce 1584, když Rudolf II. povýšil Rejštejn na královské horní město a dal mu stejná práva, jako v té době měly Kašperské Hory. Dolní Rejštejn (Rejštejnské Zlaté Hory) získal rovněž právo používat původní pečeť a znak (platný dříve pro obě sídla). Rejštejnský znak, vyjadřující příznačné povolání místních obyvatel, tvoří červený štít, v němž je uprostřed napřažená paže horníka v černém rukávu, držící v ruce zlaté topůrko se stříbrným mlátkem. Po stranách horníkovy paže jsou volně postavena dvě stříbrná hornická želízka se zlatými topůrky.

Pokles těžby v 17. století a odchod mnohých horníků způsobily stagnaci ve vývoji. Svědky zašlé slávy jsou stopy po dolovacích pracích, rýžovnické sejpy a občasné nálezy mlecích kamenů ze středověkých zlatorudných mlýnů. Jisté oživení obci přineslo zakládání skláren a využívání velkého bohatství okolních lesů. Rozvoji mělo napomoci potvrzení privilegií a udělení dalších trhů za Josefa II a Františka II.

Zvlášť významnou kapitolou v historii místa tvořila existence světoznámé sklárny v Klášterském Mlýně. Původně skelná huť byla založena již r. 1836 Janem Eisnerem, synem huťmistra na Vogelsangu. Nejdříve se zde vyráběly jemné skleněné perle, později tabulové sklo. Po Eisnerovi vede huť Jan Lotz. To již se sklárna proslavila výrobou křišťálového skla. Secesní sklo firmy „Loetz“ z Klášterského Mlýna dosáhlo vrcholu své produkce a firma získala nejvyšší ocenění na většině tehdejších světových výstavách( 18.a 19. století). Sklo bylo tehdy vyváženo téměř do všech světadílů. Několikráte sklárna vyhořela, byla však vždy znovu moderněji vybudována a zařízena. Do roku 1908 byl jejím majitelem Max rytíř ze Spanů. To již si sklárna získala světovou proslulost a prvenství nejen v Čechách, ale v celé Rakousko-Uherské monarchii. Specialitou této sklárny byl proslavený „iris papilon“ takzvaný „ motýlí“. Luxusní sklo se stále zdokonalovalo barevnými vlákny, zdobenými nálepy a plastickými dekory. Výrobky ze sklárny Klášterský Mlýn u Rejštejna můžeme vidět v současnosti v muzeu na Kašperských Horách. Sklárna v pozdějších letech těžko konkurovala velkým podnikům. Hospodářská krize a světové války ukončily její existenci v roce 1947. Vedle sklárny měli místní obyvatelé příležitost obživy také v nedaleké továrně Franze Watzlavicka, která proslula výrobou dětských kočárků Rejštejn navštěvoval často Karel Klostermann a zasadil sem děj některých svých románů a povídek.

aa3

 

Otava proběhne Novým Městečkem a objeví se u Dlouhé Vsi. Jeden z jejích majitelů, Vojsa z Dlouhé vsi (Woysa de Longevilla) se objevuje mezi šlechtici, kteří jsou zachyceni na dvoře pánů ze Strakonic. Dlouhá Ves, která je svému jménu opravdu věrná, se vyznačuje ještě jednou zajímavostí. Jsou to schwarzenbergské domky, které nechal postavit Josef ze Schwarzenbergu pro dřevaře, pracující v šumavských lesích. Dnes pochopitelně už vypadají jinak, než v době svého vzniku po roce 1880.

aa4

 

Z Dlouhé Vsi je už jen kousek do Sušice.

Pobyt člověka na tomto území je doložen už ve starší době kamenné (stanice lovců). Objeveno bylo také slovanské kostrové pohřebiště z 11. – 12. století. Rýžovnická osada se rozkládala na písčitých výspách Otavy při cestě z Podunají přes Hartmanice na Strakonicko.

Název vznikl patrně od suchého ostrohu mezi vodními toky (Otava a Roušarka), na němž osada ležela (založena byla kolem roku 790). Ta se záhy rozrostla v městečko. V roce 1192 se sňatkem hraběte von Bogen s Ludmilou, dcerou Bedřicha, dostalo město do bavorských rukou, od té doby mělo město i německý název Schüttenhofen. Roku 1273 získal Sušici Přemysl Otakar II. a stala se tak královským městem. Roku 1322 dal král Jan Lucemburský obehnat město hradbami a roku 1324 potvrdil výsady královského města. Další privilegia získala Sušice od císaře Karla IV. a krále Václava IV.

Později se stala oporou proti hradům Rabí a Velhartice. Po hradu Práchni převzala některé správní funkce v Prácheňském kraji. Ke staré osadě přibylo město, nově založené při cestě, která vedla k hradu Práchni a nahradila původní cestu směřující na Strakonicko. Později procházela Sušicí i větev Zlaté stezky (přes Kvildu a Kašperské Hory), což přineslo městu další výhody.

V husitských dobách patřila Sušice k jeho významným centrům a patřila ke svazu táborských měst. V 16. století se rozrostl obchod s Bavorskem, kam vyváželi sušičtí obilí, chmel (chmelnice byly i na svazích Svatoboru a Kalov) a zejména slad a odkud přiváželi především sůl. Po bitvě na Bílé Hoře bylo město zbaveno všech práv, za Třicetileté války bylo souženo nájezdy švédských vojsk a požáry. Roku 1797 dorazili do města Napoleonovi vojáci. Díky Třicetileté válce se obchod omezil a v 18. století zcela ustal.

V 19. století vznikl sirkařský a kožedělný průmysl. Od konce 19. století se také těžil a zpracovával vápenec. Roku 1888 byla do Sušice napojena železnice. Nejvýznamnějším a nejznámějším podnikem města je Solo Sušice, a. s. Výrobu sirek v Sušici zavedl roku 1839 Vojtěch Scheinost.

Město mělo vždy převážně české obyvatelstvo, proto nebylo roku 1938 připojeno k Velkoněmecké Říši, ale leželo těsně za novou hranicí.

aa5

 

Než se přiblíží k mohutné zřícenině hradu Rábí, proteče ještě kolem Žichovického zámku. Žichovice jsou také známy svým „jezírkem“ – zatopeným lomem, u kterého se vždy scházeli trampové, aby se zde nejen vykoupali v průzračné vodě, ale i zazpívali své teskné i veselé písně.

aa6

 

A nyní již čeká Rábí. Hrad Rabí je největší hradní zříceninou v Čechách, nachází se asi 8 km severovýchodně od Sušice na kopci nad řekou Otavou. Jedná se o velmi starý hrad, o němž byla poprvé zmínka ve 12 stol. Kronikář Peckovský klade založení hradu do 12.století. Každopádně nikdo s přesností neví, z jakého století hrad pochází.

Hrad měl strategický a ekonomický význam, byl blízko řeky Otavy, kde byla rýžoviště zlata. Branou, jíž uzavírají mohutná vrata, vcházíme na prostorné nádvoří. Čelně se otevírá pohled na obloukovitě sklenutý vchod do bývalých koníren. Nad nimi bývaly kdysi místnosti pro čeleď a hradní kanceláře.

Po pravé straně se táhnou mohutné, až šest metrů silné zdi, za nimi je příkop vytesaný do skály. Vlevo ze skály vyrůstají zdi vnitřního hradu, do něhož vede zachovalá brána. Nedaleko ní stávala brána zvaná Žižkova. Z vnitřního nádvoří vedou schody do podzemního sklepení a hladomorny.

V pravém rohu nádvoří je roubením opatřená studna. Kolem dokola nádvoří stávaly hlavní hradní budovy s panskými pokoji, hodovním sálem a arkýřem.

Třetí část hradu, přístupná po dřevěném můstku, tvoří jádro mohutného paláce, 26 m vysokého. Z jeho výše se naskýtá neuvěřitelný pohled na rozsáhlé hradní prostory podobné amfiteátru a daleký výhled do Pošumaví.

Ve 14.století byl hrad v držení pánů Švihovských jimž patřily hrady Ryzmberk, Švihov a Skála. Ti se za válek husitských přidrželi císaře Zikmunda a z hradu Rabí se stalo středisko odporu proti snahám husitů. Proto se Žižka dvakrát za sebou vypravil proti Rabí. Stalo se mu osudným – hradby hradu byly poslední, co viděl, než se mu svět proměnil v tmu ztrátou jediného oka. Hrad byl znovu přestavěn a zvětšen Janem Půtou Švihovským, nejvyšším správcem království českého, koncem 15.století. V následujících stoletích změnil několikrát své majitele. Od počátku 18.století patřil hrad již v troskách, pánům z Vamberka. Od roku 1920 patřil Spolku pro záchranu hradu Rabí se sídlem v Horažďovicích, který provedl nejnutnější opravy a zachránil tak tento obrovský památník českých dějin před zkázou.

aa7

 

Dále Otava míjí Hydčický lom a vápenku a pod zříceninou hradu Prácheň se blíží k Horažďovicím.

Podle archeologických nálezů vzniklo hradiště na Práchni již v 10. století. O dávném založení svědčí i patrocinium prácheňského kostela, který je zasvěcen sv. Klimentovi, kterému byly často zasvěcovány první kostely na území Čech. Pravděpodobně ve 12. století zde byl postaven Prácheňský hrad k ochraně pootavské kotliny. Prvním známým kastelánem, tedy hradským správcem, byl Vítek z Prčice. Roku 1264 získali funkci krajských správců Bavorové ze Strakonic, kteří přenesli úřední správu na své rodové sídlo do Strakonic. Prácheňský hrad tak ztratil význam, i když byl ještě počátkem 14. století Bavory částečně přestavěn a kolem roku 1500 opravován.

aa8

 

Hora Prácheň a Prácheňský hrad daly název historickému kraji a název zůstal i při přenesení centra do Strakonic a později do Písku. Zřizování nových funkcí i změny ve státní správě zejména pro berní účely vedou zvolna na konci 14. století a ve století následujícím k územnímu vyhraňování krajů. V této organizační struktuře prakticky vydržely kraje až do roku 1751, kdy byly čtyři územně rozsáhlé kraje rozděleny. Až reforma státní správy a samosprávy v roce 1849 zcela změnila územní organizaci a také název.

Hned pod hradem se rozkládá městečko Horažďovice. Vznik původní osady se opět ztrácí v temnotách dějin, současné město však bylo založeno Bavorem I. někdy kolem roku 1260. kdy se připomíná kostel.

Další místo, kterým řeka protéká jsou Střelské Hoštice. Původní název obce ležící na zlatonosné a perlorodé řece Otavě byl jen Hoštice. V době, kdy tvořily jedno panství se Střelou, byl název upraven na Střelohoštice (německy Strahlhoschtitz) a na počátku 20. století pak na Střelské Hoštice. První známky osídlení Pootaví se datují do sklonku starší a do střední doby kamenné (15 000 – 5 000 let př. n. l.). Trvalejší osídlení prokazují až pozůstatky vesnických sídlišť a mohylové hroby ze starší doby železné 7. – 5. stol. př. n. l). Na území obce jsou evidovány čtyři lokality mohylových pohřebišť.

Jižní křídlo zámku kolem roku 1930
Jižní křídlo zámku kolem roku 1930

První písemná zpráva o Hošticích pochází z doby kolem roku 1320, kdy zdejší tvrz vlastnil Oldřich z Potštejna. V roce 1347 držel Hoštice Chval – syn Bohunka z Mladějovic. Pak zde sídlili páni z Prčice, z nichž Jan z Prčice se stal patronem zdejšího kostela. V 15. století vládla v obci rytířská rodina z Kraselova a Hoštic. Po nich následovali Pešíkové z Komárova, ti zde pravděpodobně budovali zámek, který se stal nástupcem původní středověké tvrze ze 14. století. Pešíkové se drželi odbojných českých stavů a po bitvě na Bílé hoře jim byl majetek zkonfiskován a spolu se zámkem Střela byl prodán Jindřichu Libštejnskému z Kolovrat. V roce 1624 získal objekt Jezuitský řád, který výrazně zasáhl do úprav zámku. Jezuité zde působili až do zrušení řádu v roce 1773.

Významnější rodinou, která zasáhla do dějin obce byli němečtí Obstovi, kteří panství koupili v roce 1807. Od roku 1885 do roku 1923 se na panství vystřídalo dalších sedm majitelů. V tomto roce převzal zámek se statkem Podpůrný spolek haléřový dělníků akciové společnosti, dříve Škodovy závody Plzeň. Spolek zde zřídil ozdravovnu pro děti svých zaměstnanců a zámek zvýšil o jedno patro. Od roku 1949 obývala zámecké prostory Vojenská správa. Podpůrnému spolku byly nemovitosti státem vyvlastněny v roce 1956. Střelskohoštický zámek se stal sídlem armády – Karpatského ženijního pluku až do roku 1991. Obec celý objekt (zámek s hospodářským dvorem) odkoupila v roce 2001 a zbudovala zde Muzeum voroplavby. V zámeckém areálu se nachází i špýchar s barokními štíty. První písemná zmínka o hoštickém kostele pochází z roku 1384. O původním kostele se však nedochovaly žádné bližší informace. Jeho pozůstatkem po ničivém požáru v roce 1653, kdy vyhořel celý Kozlov a z Hoštic zůstaly tři usedlosti, může být kamenná křtitelnice zapuštěná po pravé straně hlavního oltáře. Oprava kostela byla dokončena v roce 1680. Následovala jeho úplná přestavba počátkem 18. století. V roce 1819 kostel znovu do základů vyhořel včetně varhan a věže. K jeho nové výstavbě došlo v roce 1822. Kostel je klasicistní stavbou s jednotným novogotickým interiérem a je zasvěcen sv. Martinovi.

Nedílnou součástí obce se stal Kozlov, který je od Hoštic oddělen pouze řekou.

 

Mezi jezy v Horním a Dolním Poříčí žil odedávna vodník. Byl to dobrák, který se přátelil s obyvateli části Horního Poříčí, zvané Na chaloupkách. I dodnes sedává alespoň ve své keramické podobě na pařízku na břehu řeky a vzpomíná na staré časy, kdy veprostřed řeky býval ostrůvek, v jehož kořenech prý měl svůj úkryt. Když po povodni v roce 1993 byl ostrůvek zlikvidován, i vodník se odstěhoval neznámo kam. Jeho revír sahal po náhonu od dolního jezu až do mlýna u Bílých, kde byl také často hostem. Všichni jej měli rádi, jen bába Jirsouc se s ním nemohla shodnout. Situace došla tak daleko, že jí vodník začal vyhrožovat utopením a čekal na svou příležitost. Ta se naskytla jednoho zimního dne, kdy se bába Jirsouc vracela ze mlýna a musela přejít náhon po úzké lávce. Lávka byla namrzlá a vodník se už těšil, až bába uklouzne ve dřevácích na namrzlé lávce a skončí ve vodě. Jenže toho si byla vědoma i ona. Zula dřeváky, hodila je na druhý břeh a bosa už snadno lávku přeběhla. Jen se ocitla na druhé straně, vynořil se z vody vodník a vztekle za ní vykřikl:“Ty babo, s čertem jsi se poradila, žes´ dřeváky přehodila.“ Bába Jirsouc se od té doby snažila vodníkovi jít z cesty. Což se jí podařilo, protože zemřela věkem a ne utopením.

 

Pod Katovickou horou doběhne Otava do Katovic. Katovice (též známé jako “Kátouce”) jsou městys. První zmínka o Katovicích pochází z roku 1045 v darovací listině knížete Břetislava I. jako o “osadě ležící na brodu a chráněné hradiskem”. Území však bylo osídleno daleko dříve, což dokazují nálezy na Katovické (Kněží) hoře, která je po archeologické stránce halštatským a později slovanským hradištěm. Osada byla založena jako typicky rýžovnická. Obyvatelé se živili rýžováním zlata a lovem říčních perel. O Katovicích jako vsi poddanské je písemná zmínka v Zemských deskách z roku 1318 kdy patřily Hostovi z Poříčí.

Ve Strakonicích přibere na svoji cestu řeku Volyňku, mine Slaník a je tu Štěkeň (dříve též Štěkno). První zmínky o pánech ze Štěkně jsou z doby Viléma ze Strakonic, kdy byly osudy Buška a Racka natolik spojeny se strakonickým pánem, že po jeho smrti svůj hrad prodávají a stěhují se pryč. Ale zůstala po nich i památka na hradě Laufu, kde se jejich erb, shodný se Strakonickými pány, ocitá ve společnosti ostatní nižší šlechty z doby Karla IV. Další významnou osobností Štěkně byl rod Windisch-Grätzů, který se zasloužil o novou podobu v té době již zámeckého parku. Ve Štěkni také dožívá svůj bohatý život Karel Klostermann.

aa10

 

Ze Štěkně přes Čejetice putuje Otava kolem Sudoměře. Zde aspoň z dálky zahlédne slavný Žižkův pomník na místě jeho první vyhrané bitvy.

A Otava míjí Kestřany s dvěma tvrzemi. Kestřany byly manským statkem, jehož prvním písemně zmíněným vlastníkem byl roku 1315 Albert z Kestřan. Horní tvrz ovšem byla postavena už někdy v polovině 13.století. Byla vybudována na malém návrší a obklopoval jí vodní příkop. Původní padací dřevěný most byl později nahrazen kamenným. V budově purkrabství se dodnes dochovaly raně gotické žebrové klenby. V první polovině 14.století bylo v dědictví panství rozděleno na tři části a k Horní tvrzi postaveny další dvě samostatné. Koncem 15.století pak panství koupili a znovu sjednotili Švamberkové, kteří zároveň vlastnili Zvíkovské panství i Orlík. Po porážce stavovského povstání byla většina majetku Švamberkům konfiskována, ale Kestřany zdědili až roku 1651 Paarové, kteří na místě původní třetí tvrze nechali postavit raně barokní dvoupatrový zámek. Od roku 1700 pak až do pozemkové reformy za První republiky vlastnili Kestřany Schwarzenbergové. Po druhé válce zámek využívalo (jako v řadě jiných případů) zemědělské družstvo, což vedlo k postupné devastaci jak zámku tak i tvrzí. V 80.letech se začalo se zajištěním a rekonstrukcí, protože se uvažovalo o instalaci expozic Okresního muzea v Písku. Nevyjasněné majetkové poměry po převratu vedly k opětovnému chátrání celého areálu. Dnes má celý areál nového majitele a opět pokračují práce na rekonstrukci.

Kestřany na obraze Karla Kupky
Kestřany na obraze Karla Kupky

 

U Putimi, kterou proslavil ve svém Švejkovi Jaroslav Hašek zejména vzorem k získávání spolupracovníků tajných služeb, se Otava setká s Blanicí, která zde umí v období dešťů své okolí řádně potrápit. A jakže to bylo s tím spolupracovníkem? To přece vachmajstr Flanderka zapsal do seznamu spolupracovníků jistého Josefa Vyskočila, známého jako Pepek Vyskoč.

Z Putimi je to již jen několik zákrut do královského města Písku. Město Písek založili v polovině 13. století na břehu řeky Otavy čeští králové. Díky těžbě zlata i čilému obchodnímu a výrobnímu ruchu město rychle vyrostlo a těšilo se přízni panovníků Přemysla Otakara II. a Václava IV. V první polovině 15. století hrálo důležitou úlohu mezi obránci kalicha. Od 19. století město zcela změnilo svou tvář. Vystoupilo z hradeb, na předměstích vyrostly celé ulice nájemních domů, na radnici zvítězila čeština, vznikly kulturní instituce a spolky a Písek byl nazýván městem škol a studentů i Mekkou houslistů.

Opět několik zákrut před vrchem Svaté Anny přibírá říčku Lomnici, která přitéká od Mirotic, rodiště Mikoláše Alše. Ale v tom místě již už vzdouvá Zvíkovská přehrada zvaná podle hradu Zvíkova. První krok k založení hradu pravděpodobně uskutečnil Přemysl Otakar I. (1197-1230), který roku 1226 vyměnil tzv. oujezd Oslovský, patřící do majetku kláštera v Doksanech, za šest jiných vesnic. Získal tak do vlastnictví i skalnatý ostroh, na kterém byl hrad vybudován. Zvíkov patří k nejpřednějším stavbám české středověké světské architektury Roku 1234 musel být již hrad zčásti vystavěn, protože je v písemných pramenech uveden jako jeho purkrabí Konrád z Janovic. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278), který šťastně zvolil za purkrabího Hirzu, jehož jmenoval na Zvíkov roku 1250. Tehdy začala na Zvíkově hlavní výstavba tzv. královského paláce a opevnění. Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci. Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad podvodně získal Jindřich z Rožmberka. Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV.(1346-1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Později začal často měnit majitele. V zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody – páni z Rožmberka a páni ze Švamberka. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen. Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 Schwarzenbergové. Po rozdělení rodu na dvě větve (1790) přešel Zvíkov do vlastnictví mladší (tzv. sekundogeniturní) větve, zastoupené maršálem Karlem I. Schwarzenbergem, sídlícím na blízkém Orlíku. Teprve tehdy bylo přistoupeno k rozsáhlým zajišťovacím pracím: nejdříve byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, ale stav zdiva královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána, poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Proto byla po roce 1880 zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění.

aa12

 

A zde pod Zvíkovem končí i zlatonosná Otava svoji pouť a opět se setkává se svou Šumavskou sestrou už ne divokou Vltavou.

Ve svém vyprávění jsem vynechal Horažďovice a Strakonice. O těch však už bude více v dalších článcích.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Anna Šochová

      Excelentní! Díky, taková vyprávění jsou pro mne jako balzám.

    • Co mě těší je to, že jsem měl pravdu, když jsem na jiném místě psal o tom, že by se autor, tedy Bavor V, mohl klidně historii svého regionu věnovat profesionálně. Nejen že se něco dozvím, ale je to prostě čtivé. To je u profi-historiků neobvyklé a proto doufám že bude nějaké další pokračování.

      • Bavor V.

        Všechno jsou jen kompilace z mnoha textů sloučené do nějakého směru. Ostatně totéž byste určitě našli ve Wikipedii, jak kdysi prohlásil jistý Pelikán o podobně zpracovaném povídání na počest roku 1212 a Zlaté buly sicilské. Mohl jsem si prý ušetřit práci.

        • Petr Pelikán
          • Bavor V.

            Majitel prostoru bude rád, že se mu zvedla sledovanost, i když mu bude divné, proč právě u mého tři roky starého článku. Je také dobře, že jste na ten článek upozornil, aspoň si budou ostatní moci přečíst i to, jak vás za to “seřval” majitel prostoru, protože jste se navážel do autora. A na to on byl vždycky strašlivě háklivý. Blbé je to, že ten článek už nebudu moci zde použít. Prostě smyslem vašeho života je škodit, škodit a škodit.

            • Petr Pelikán

              Mé jméno jste do diskuse vtáhl Vy. Je mým právem, uvést zkreslená tvrzení na pravou míru. Na Vaši interpretaci historických událostí máte nárok, stejně jako já mám nárok, poukázat na jejich povrchnost či nesprávnost – v tomto případě to byly Vaše vývody ohledně vztahů a právního uspořádání světské a státní moci ve středověku. Nevím, na jakém podkladě tvrdíte, že by mě majitel prostoru za to seřval. Zde je spíš trefné rčení: “Přání je otcem myšlenky.”

              Vaše tvrzení, že smyslem mého života je škodit, škodit a škodit je nejen nepravdivé, ale ukazuje mi také Váš charakter. I v kontextu událostí a Vašeho jednání. Připomenu Vám naši vzájemnou korespondenci, kde jsem Vám mimo jiné napsal: „Svým jednáním jste si postavil nejen vysokou nepřekročitelnou zeď, ale nastavil jste si také morální závazek, kterému nepostačíte.“ To potvrzujete stále a stále více. Pokud se domíváte, že můžete mé jméno vláčet špínou, pak se velmi, ale velmi mýlíte.

            • Upozorňuji na záložky horního menu s názvem “Diskuze” a “Autoři”
              V případě, že má kdokoli potřebu oslovit některého z autorů, není systém komentářů pod články správným místem; k tomu slouží možnost autora, bez nároku na jeho reakci, kontaktovat způsobem uvedeným na výše připomenutých stránkách.
              Domnívám se, že toto vlákno komentářů nesouvisí s předmětem článku a proto doporučuji diskutujícím změnit téma.
              V opačném případě se vystavujete možnosti odstranění vlákna a nebo uzavření diskuze u tohoto článku.
              Děkuji za pochopení.

            • Petr Pelikán

              Děkuji za upozornění. Dovolím si jen malou poznámku. Mé jméno vnesl do vlákna diskuse autor článku sám – já jsem jen reagoval na jeho tvrzení. Logické a správné by bylo, obrátit se na něj a ne na mne.

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Paráda! Trošku jsem tam “za starejch časů” cestoval, ale pamatuju akorát Rabí (nádhernej hrad, je dobře, že se o něj tamnější lidstvo stará), švihovskou vodní tvrz a vinárnu v Klatovech, “pod něčím”. Jste výbornej vypravěč. Měl byste to zúročit, jak říká Petr B.

      • Petr Pelikán

        Vinárna pod Černou věží. V klatovech stojí za prohlédnutí i tamní katakomby.

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          Ano, je to tak, díky. V katakombách jsem samosebou byl, kouknout na mnichy. 🙂