Jak to bylo s našimi lesy?

0

Každou chvíli se někdo zmiňuje o tom, jak jsou naše lesy v katastrofálním stavu a jak se sází nebo nesází stromy tam, kam patří, jak se lesní půda vyčerpává a podobně.  Kniha Dr.Josefa Nožičky z roku 1957 nazvaná PŘEHLED VÝVOJE NAŠICH LESŮ popisuje různé souvislosti z dávných časů. A tak se dovídáme, že všechno, na co si dnes stěžujeme, už tady mnohokráte bylo. Přímá citace z knihy je uvedena kursivou.

Z výzkumu pylových zrnek a pozůstatků uhlíků z pravěkých ohnišť se dá odhadovat, jaké stromy kdy na našem území rostly. Podle toho se na konci doby ledové se na naše území nacházely v převážně bezlesé krajiny, s  nízkými křovinatými vrbami a břízami (Betula nana). Jen na zvlášť chráněných místech se udržely některé druhy dřevin jakožto pozůstatky stromoví, rostoucího zde v předcházejících teplejších dobách,  připouští se u nás toto refugium pouze pro borovici. Rozvoj lesů nastal až po oteplení V letech 6500 – 5000 se začala vlivem teplého klimatu po ustupující borovici šířit větší měrou líska, která tehdy rostla o 200 – 400 m výše než dnes a vyskytovala se i v polohách kolem 1000 až 1200 m n.m. nejen v Krušných a Jizerských horách, nýbrž i v Krkonoších; tam však tehdy stejně jako v Jizerských horách převládala borovice, smíšená kromě lísky do výšky 1000 m n.m. s jilmem, dubem i lípou a na konci tohoto období též se smrkem a u vod s olší. I v nižších polohách začaly u nás pronikat smíšené doubravy (jilm, dub, lípa).

Od mladší doby kamenné se u nás datuje zemědělská kolonisace, jež při tehdejším primitivním způsobu hospodaření, ponechávajícím půdu delší dobu úhořit, potřebovala k produkci obilí značné plochy. I pastva dobytka přispívala tehdy k prořeďování lesů v osídlených oblastech, které se zprvu převážně prostíraly v nižších a teplejších polohách uprostřed travnatých doubrav.

Na Šumavě měl od 900 m n.m. smrk dvojnásobné zastoupení než buk s jedlí a nad 1100 m dokonce více než trojnásobné (smrk 49 % , buk 14,7 %, jedle 15,5 %).

Současné představy o tom, že smrk na Šumavu nepatří, tedy berou za své.

Rozsah dávnějších lesů, které zasahovaly hluboko do vnitrozemí, je možné si udělat i podle toho, kde byly umístěny pomezní hrady na jihu Čech. Těmi byly Chýnov, Netolice, Doudleby či Volyně, v severovýchodních Čechách zase Hostinné, Jaroměř a Hradec Králové. I doba, po kterou se pohraniční lesy překonávaly, vypovídá o jejich rozsahu.

Podle zprávy arabského cestovatele měl pomezní hvozd v Krušných horách podél stezky kopistské šíři 40 mil. Přes krkonošské lesy trvala cesta ze Slezska až do Lužan celé tři dny. Od Labské brány až k pramenům Jizery prostíral se les Hvozd, zasahující až k Litoměřicům, Mělníku, Bezdězu a do sousední Lužice. I Jizerské hory a Krkonoše tvořily ohromný lesní komplex , vnikající do vnitrozemí a navazující na les Království u Dvora Králové, a na lesy, táhnoucí se od Libavy k Náchodu, kde končiny v okolí Police n. Met. jsou ve falsu z 13. stol. k r. 1213 líčeny jako hrozivé pustou samotou („vasta horrentem solitudine”). Nutno zdůraznit, že neschůdné pohraniční hvozdy měly již tehdy velmi významnou funkci obrannou, a proto bylo ještě ve 12. století zakazováno zakládat v nich vesnice. Tak na př. když r. 1221 Přemysl Otakar I. daroval světelskému klášteru v Rakousích část pohraničního hvozdu v jižních Čechách, bylo mu tam zakázáno kácet lesy (Friedrich, Codex I., 205). Teprve vybudování pevných hradů podél zemských hranic zmenšilo obranný význam pomezních lesů.
Teprve ve 12. století začal rozsáhlejší kolonizace území dosud zalesněného. Prvními kolonizátory byli obyvatelé klášterů, zakládaných v odlehlých částech, kde si právě vyklučením lesů mniši zřizovali polnosti, pastviny i jim podřízené vesnice .

Pro další rozvoj kolonisačního ruchu ve 13. a 14. století připravilo u nás předpoklady teprve lenní zřízení, podle jehož zásad veškerá neosazená půda, tedy i všechny lesy bez pána, patřila panovníkovi. Ten odměňoval půdou kromě kostelů a klášterů i některé šlechtice za vojenskou pomoc nebo za úřední i jiné služby. Ti pak, stejně jako obdarované církevní instituce, ve snaze zajistit si stálý zdroj pravidelných peněžitých příjmů, dávali lesní půdu podle zvláštní o tom sepsané zákupní smlouvy do emfyteutického vlastnictví kolonistům, kteří jim za to byli povinni odvádět peněžitou činži. Provedením tohoto úkolu býval smluvně pověřen t.zv. lokátor, jenž z přelidněného vnitrozemí nebo z ciziny přivedl nové usedlíky a na lány rozdělil půdu, určenou k vyklučení a přeměně lesů na pole, louky i pastviny. Odměnou za to dostával desátý lán , rychtářskou hodnost, namnoze i krčmu nebo mlýn a jiné výhody. Někdy  sama šlechta dávala za zvláštní služby časti lesa, aby na něm byly založeny vsi. Osídlenci nevykáceli všechnu vykázanou půdu najednou. Většinou začínali kácet les u potoka, odkud postupovali po svazích směrem ke hřebenům.
Dole si postavili obydlí a podle potřeby a možnosti pak další léta rozšiřovali svoje polnosti, louky i pastviny vesměs na úkor přidělené lesní půdy. Pokud potřebovali dříví na stavbu svých obydlí a hospodářských budov i na zhotovení nářadí a na palivo, rubali kolonisté přidělené lesy sekerou. Když si však chtěli rychle opatřit větší plochy pro zemědělství, ulehčovali si tuto práci nejjedno­dušším způsobem: les spálili a popelem pohnojili nově získanou ornou půdu.
Tam, kde svahy byly příliš strmé, byly pozemky položeny podélně, aby se tak usnadnilo jejich obdělávání. Jinde měly pozemky šikmý směr, zmirňující stou­pání příjezdových cest a umožňující pohodlnější obdělávání.
Století 14. znamenalo velký rozvoj hutí a dolování, tím ale také vzrostla potřeba kácení lesů jak pro topení a výrobu dřevěného uhlí, tak pro stavby či důlní provozy. Tím došlo k úplnému vymizení lesů v okolí hutí a dolů. Dřevo se tak muselo dostávat do míst spotřeby ze vzdálenějších míst. Nejvíce to bylo z blízkosti řek, protože plavení dřeva byl nejjednodušší způsob jeho dopravy.

Je jasné, že takto hrozilo nebezpečí úplného odlesnění, protože se o obnovu lesů nikdo nestaral. Toho si povšiml Karel IV., který do připravovaného zákoníku Maiestas Carolina vtělil i ustanovení na ochranu lesů.

 Lovčím a hajným se v královských lesích pod trestem ztráty pravé ruky zakazuje kácet dříví mimo souše a vývraty („ leč toliko souš anebo což by větrem padlo” ). Dále se v zájmu zachování královských lesů zapovídalo loupání lesních stromů ( „nižádný čas a zvláště v podletí i v létě lesuom žádných první neb druhů miezhú pro žádnú věc kor lúpati” ). Pokud by tak učinil hajný, měla se mu odřít pravá ruka a zabavit zboží, které mu bylo dáno v odměnu za hájenskou službu. Těm, kteří vezli nebo plavili v lese ukradené dříví, měla být uťata pravá ruka a kdo by les královský nebo panský zapálil, měl být „ ohněm až do skonání života pálen”.

Tento spis se sice nakonec zákonem nestal, ale naznačuje, že se již začíná alespoň minimální péče o lesní bohatství projevovat. Po Karlově smrti byl vydán první lesní řád na našem území a to na Chebsku. Jak patrno z Maiestas Karolina i z chebského řádu, bylo v tehdejších lesích polomové dříví, což  nasvědčuje okolnosti, že ani lesy ve své přirozené skladbě nebyly ušetřeny polomů a vývratů .
Třebaže pastva dobytka působila v lesích velké škody a přispívala nemalou měrou k postupnému prořeďování a namnoze i k zániku lesů, přece jen byla povolována i panovníky v královských lesích. Tak r.1303 daroval král Václav les Leskovec městu Znojmu pro pastvu dobytka, kterou Jan Lucemburský r. 1319 povolil též Rakovnickým v lesích křivoklátských a r. 1325 Berounským v lese Zdejčiny. I Hodonínští mohli podle své zakládací listiny, potvrzené r. 1350, pást dobytek v okolních lesích, kromě v mladém doubí. Toto ustanovení je prvním u nás mně známým předpisem, chránícím mlaziny před poškozováním pastvou. Při zužitkování dříví bylo tehdy postu­pováno dosti opatrně, a to zvláště v královských lesích, kde již tehdy bylo nařízeno těžit výhradně dříví suché a polomové, zatím co rostoucí stromy se měly chránit.

Pro stav lesů bylo příznivé období husitských válek, kdy došlo k omezení výroby a tím i kácení lesů. Na mnoha místech dokonce vyrostly na opuštěných polích lesy nové. Až za doby krále Jiříka z Poděbrad se obnovila jak výroba, tak i kácení lesů. Je třeba poznamenat, že v té době se kácelo výhradně sekyrami, pila byla věc pro těžbu neznámá.

Postupem času se měnil i pohled na způsob kácení. Z těžby nahodilé se přešlo na těžbu mýtní. Znamenalo to vykácení určité části lesa, vyčištění mýtiny a vysekání trávy, aby prozatím nálety semen z ponechaných soliterních stromů zvaných „výstavky“ mohla nastat obnova lesa. Nahodilá těžba totiž způsobovala prořídnutí lesa a tím jeho menší odolnost vůči povětrnosti.

Roku 1609 však lesní komise v krkonošských lesích zjistila přemnožení dobytka, který se pásl v lesích a nařídila: „Z strany pak dobytka, poněvadž toho přespříliš mnoho hovězího, kozího, ovčího netoliko svého, ale i cizího do pastvy přijímajíce chovají, jakž jsme to očitě spatřili, že jeden sedlák veliké stádo ovčí od Hradce k přepasení přes líto přijal a netoliko ovce, ale i hovězí dobytek do pastvy přijímají. Protož kozy chovati, aby všechněm dokonce zastaveno a přísně také pod jistým i pokutami zapověděno bylo, nebo ačkoliv posavad nejednou  se jim kozy chovati zapovídalo, však až posavad příliš mnoho toho se chovalo, u některýho do 10 kusův i vejše. ”

Druhou dobou pro lesy příznivou bylo období třicetileté války. Tehdy opět vyrostly nové lesy, které zatím nikdo nekácel, protože došlo jednak k úbytku obyvatel, jednak opět k omezení veškeré produkce.

Další význačné období nastalo za vlády císaře Karla VI. a jeho následovníků, kdy se začaly připravovat lesní zákony a kdy byl velký tlak na používání kamenného uhlí pro topení ve všech provozech, které oheň potřebovaly, tedy hutě, sklárny, doly a podobně. Rovněž dochází k vydávání odborné lesnické literatury a vzniku lesnických spolků. To vše za účelem lepšího hospodaření i ochraně lesů. Tehdy také přicházejí lesníci s požadavkem, aby se nesázely monokultury, které lesní půdu  vyčerpávají. Kupodivu tehdejším nejžádanějším dřevem byla borovice, jejíž výtěžná návratnost byla nejvyšší.

Vznikaly lesní školky, kde se předpěstovávaly stromky pro výsadbu na mýtiny. Byly to zejména duby, protože byl velice rozšířený sběr žaludů nejen jako krmivo pro lesní zvěř, ale právě i pro výsadbu. Kromě toho se sázely modříny či borovice.

V poslední době se opakují polomové stavy. Ale ani to není nic divného.

Uvedu alespoň několik dokladů o velkých vichřicích, z nichž jedna r. 1700 řádila v jáchymovských lesích, kde bylo tehdy poraženo mnoho tisíc stromů. Podle zprávy nejvyššího jágrmistra Felixe Popela z Lobkovic byly brandýské lesy s přestárlými a usychajícími duby každoročně velmi poškozovány velikými vichřicemi, které hrozily zničit nejen lesy, ale i proslulou myslivost na Brandýsku. Proto Lobkovic považoval za velmi naléhavé hledat nějaký prostředek, jímž by se včas této zkáze dalo zabránit.
V l. 1714 – 15 byly zaznamenány velké vichřice na Děčínsku, kde bylo tehdy větrem poraženo asi 300 000 sáhů dříví a brzy na to r. 1720 na 30 000 kmenů.
Roku 1715 zažily velkou větrnou pohromu i lesy na Českokamenicku a na panství Nové Zámky u České Lípy. V českokamenických lesích bylo poraženo 105 000 kmenů a rovněž v lesích u Nových Zámků byly způsobeny velmi značné škody, kvůli nimž se v tehdy vydané instrukci zvlášť zdůrazňovala potřeba všemožně šetřit tamější lesy.
Rovněž na panství Červený Hrádek u Chomutova porazila r. 1724 vichřice v lesích velmi mnoho dříví, a proto následujícího roku došla na místodržitelství žádost o povolení vývozu 60 000 sáhů dříví, aby bylo možno řádně vyčistit tamější lesy. Naléhavost tohoto opatření potvrdili r. 1727 při úřední prohlídce krajští hejtmané. Roku 1725 byly velké sněhové polomy na Nejdecku.
Jak r. 1731 sděloval vrchní hejtman schwarzenberský, začaly na vimperském panství v revíru šatavském, vimperském a kunžvartském schnout lesy, což bylo připisováno buď minerální skladbě půdy nebo vichřicím z r. 1726.
Na Třeboňsku řádila r. 1727 velká vichřice, která zničila v lesích mnoho pěkného a stavebního dříví. Velké větrné polomy a vývraty způsobily též vichřice ve schwarzenberských lesích na Protivínsku r. 1733 a r. 1734 u Kostelce a Bzí, rovněž v jižních Čechách.
Zvláště zhoubné byly velké vichřice, které se strhly 15. listopadu a 20. prosince 1740 a napáchaly velmi mnoho škod jak v lesích českých (např. na panstvích Planá u Mar. Lázní, Poděbrady, Kolín, Vimperk, Třeboň a Libějovice), tak i moravských (na Tvořihrázsku, Mikulovsku a Hranicku) a slezských (na Bruntálsku). Bechyňské lesy byly podle zprávy z 1. března 1750 tak zpustošeny vichřicí, že postižené leče bylo nutno vykácet až na některé zbylé pěkné stromy, které byly ponechány dotud, dokud se okolní vykácené plochy nezalesnily. Dne 9. listopadu 1750 běsnila po 3 hodiny hrozná vichřice na Lipnicku (u Hranic), kde v opatovickém lese úplně zničila nej­krásnější jedlové kmenoviny.
V lužních lesích, zvláště v mladých kulturách, natropily mnoho škod jarní a letní záplavy a plovoucí ledy. Z r. 1741 máme také doklad o výskytu lesních škůdců, nazývaných tehdy jen povšechně červi, kteří ve velkém množství napadli mikulovské lesy.
19. století přinášelo další pokroky v pěstování lesů i v organizaci lesnictví jako takového. Ale kromě toho i toto století bylo ve znamení přírodních škod v lesích, jak dále popisuje Dr.Nožička:
V tomto období zasáhly naše lesy četné živelní kalamity, které způsobily velké vichřice a to 22. – 24. února 1852 na Olomoucku, 1. dubna 1855 na Červenopoříčsku, 7. prosince 1868 a 26. – 27. října 1870 v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, 13. března 1876 na Dobříšsku a Zbirožsku, 5. – 7. října 1897 na sev. Moravě, 29. a 30. března 1900 na Holešovsku, Hranicku, Olomoucku i Šternbersku a 11. května 1910 v západních Čechách (od Merklína k Bečovu). Ze sněhových polomů vznikly větší škody 11. — 12. května 1881 na Novohradsku, 5. – 7. října 1897 na severní Moravě, v zimě 1906/7 v Orlických horách a 9. – 10. prosince 1909 v okolí Prahy.
V druhé polovici 19. století se začaly projevovat značné škody v našich lesích způsobené kouřovými plyny, na které upozornil v SČLJ 1849  červenořečický polesný Gangloff. Zejména v lesích kolem hutních podniků (na Jáchymovsku, na 0stravsku 1886 a 1900, na Bílinsku od 1892 a na Kladensku byly pozorovány tyto škody a na Bílinsku, kde kolem ústí tunelu na trati hynuly mladé porosty, byly předmětem vlekléh o sporu o náhradu škod.
K hubení lesních škůdců byla 4. března 1852 vydána zvláštní pravidla pro obce a venkovské hospodáře, vlastnící lesy, následujícího roku pak i poučení k potírání lýkohuba sosnového.
Kůrovec se u nás nejvíce rozmohl počátkem sedmdesátých let 19. století, kdežto mniška 1889/90 na Třeboňsku, v l. 1890 – 92 na Moravskobudějovicku, na Dačicku, Třeštsku, Telčsku, Jihlavsku, Třebíčsku, Náměštsku, Velkomeziříčsku, r. 1909 na Hlubocku, Táborsku, Mladovožicku, Třeboňsku, Jindřichohradecku, Chotěbořsku, Ledečsku, Čásla sku, Jičínsku, Mnichovohradištsku,
Liberecku, Frýdlantsku, Českolipsku, Litoměřicku a Duchcovsku.
Na Brandýsku ještě v l. 1849 – 50 řádil bourovec borový, kdežto ploskohřbetka smrková napadla r. 1896 Smrčiny, 1892 Český les, lesy hořické, kopidlenské a krkonošské.

Z tohoto výtahu z knihy je vidět, že se v našich lesích vlastně neděje nic, co by už naši předci neznali a s čím se také museli nějak vyrovnávat. Pouze větší informovanost a také touhy po senzacích dělají ze současných živelních kalamit něco, co jako by tu vlastně nikdy nebylo.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama