Malé opravy historických omylů

0

Již několikrát jsem napsal, že by se mi líbilo žít v době pánů Bavorů. Po dalších získaných informacích musím konstatovat, že tato doba (a doba poněkud pozdější), opravdu nebyla takovou, jak se nás snažili historici, letopisci a kantoři přesvědčit. Je pravda, že poddaní byli vázáni na určitá panství. Ale byli to převážně ti, kteří měli nějaké nemovité majetky. Z nich totiž vycházela povinnost robotní, později převedená na pravidelné platby. Z logiky věci totiž vychází ta skutečnost, že tovaryši a dělníci různých „hutí“, zejména stavebních, byli vázáni spíše na tu svou huť a ne na panství.

O robotní zátěži se toho také napsalo a napovídalo hodně. Jenže opět spíše strašící výmysly. Robota se opět odvíjela od velikosti usedlosti, tedy čím větší sedlák, tím větší robotní povinnost. Že to za sedláka odpracoval čeledín, je sice samozřejmé, ale panstvo běžně zaměstnávalo své vlastní lidi a robota se vztahovala opravdu jen na několik dní v roce, zejména v době sezónních prací. Podobné to bylo s odvody do panských sklepů a kuchyní. Již ve století čtrnáctém byly dávky naturální převáděny na platy, odváděné dvakrát ročně do panské pokladny.

Panstvo si samozřejmě hlídalo své poddané, protože z jejich činnosti mělo své požitky. Proto bylo obtížné stěhovat se z jednoho panství na druhé. Přesto se občas stávalo, že některý z poddaných byl vyhoštěn. Ale to neznamená totéž co dnes. Tehdy prostě dostal „výhost“, což bylo vlastně povolení k odchodu na jiné panství. Docházelo k němu povětšinou při uzavírání sňatků mezi partnery, kteří každý byli z jiného panství a museli tedy mít souhlas k tomu, aby se jeden z nich mohl nastěhovat k tomu druhému.

Často se uvádí, že statek dědil pouze nejstarší syn. I to je omyl. Ano, platilo to povětšinou u panských a šlechtických majetků. Ne tak u sedláků. Tam dost často starší synové odcházeli jinam, protože jejich otec – hospodář byl stále při síle a statek zvládal. Takže nakonec zůstal nejmladší, který, byl-li již schopen, stal se novým hospodářem. Ti starší sice o svůj podíl nepřišli a v případě potřeby se mohli na rodný statek vrátit, nikdy se však nestali těmi hospodáři.

Panstvo ve svém vlastním zájmu dbalo o to, aby jednotlivá hospodářství prosperovala. A proto také mělo právo „sehnání se statku“. Znamenalo to, že pokud se hospodářem stal někdo, kdo mohl prosperitu hospodářství výrazným způsobem ohrožovat, mohl majitel panství – samozřejmě prostřednictvím příslušných rychtářů – nezpůsobilého sedláka zbavit jeho práva hospodáře a dosadit tam jiného člena rodiny. Ten sehnaný tak získal pouze dědický podíl, ale už nemohl dění na statku ovlivňovat.

Dalším omylem jsou verbíři. Ve skutečnosti měla obec povinnost zabezpečit pro armádu určitý počet branců, nikdy jich však nebylo tolik, aby to mohlo ohrozit prosperitu obce. Takže většinou se k armádě dávali „přebyteční“ synové, kteří tím mohli jedině získat, pokud samozřejmě nepadli někde za krále. Zvláštní kapitolou života na statku či jiné usedlosti je vztah k uhynulým zvířatům. Hospodář se nikdy nesměl dotýkat zvířete, které uhynulo jinak než úmyslným zabitím. V takovém případě musel vždy nastoupit pohodný, který uhynulá zvířata odvezl a zlikvidoval. Je znám případ, kdy jeden sedlák obviňoval druhého z toho, že sahal na mrtvého psa. A ten obviňovaný se bránil tím, že když na něj sahal, tak pes ještě žil.

Každé panství si vedlo své urbovní knihy – Urbáře, kam se zapisovaly veškeré majetkové změny na panství. Ale pouze u osob poddaných. Vedle nich ještě existovali lidé svobodní – tedy svobodníci. I jejich majetek byl veden, protože ti měli svou platební povinnost vůči vladaři, ale byl veden v knihách Svobodnických. Takže pokud se v některé obci vyskytoval takový svobodník, jeho majetek v Urbáři nenajdeme. Často se ovšem stávalo, že svobodníci dobrovolně vstupovali v poddanský vztah, který pro ně znamenal větší „sociální jistoty“.

V řádně vedených Urbářích jsou často zapisovány i takové události, jako je povolení k výstavbě usedlosti. V takovém případě přišel rychtář na určené místo, zeptal se sousedů na souhlas a pak na pozemku vytýčil obrys budoucí stavby. Do urbovní knihy pak bylo zapsáno, jak je příslušná stavba veliká i jaké k ní patři pozemky. Dokonce se podle toho stanovila i hodnota nové usedlosti. Pomocí zápisů v Urbářích se také dá zjisti, jak se daná usedlost zvelebovala, měnila majitele i zda naopak chátrala.Takže jsem tím naznačil, že se asi budu chvíli věnovat Urbáři panství Strakonice. Už jsem si jej aspoň našel.

Click here for reuse options!
Copyright 2017 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama