Samozřejmá náruč

49

Veřejnost se zmítá v rozdílných názorech na to, jak a kterak dál s Klokánky. Sekera na pojistném zaměstnanců dělá hezkou kupičku milionů, už se uskutečnily nějaké změny a dokonce finančník Babiš by rád poskytl injekci, jen aby se malér smetl ze stolu a Klokánky mohly dýchat.

Mně pod tím čouhá cosi mnohem horšího, než pokračování nebo zaseknutí skvělé původní myšlenky. S Klokánky jsem měla co do činění osobně a od začátku jsem je podporovala, jak to jen šlo. Dokonce jsem se hlásila o to, být klokaní tetou a prošla šetřením, naopak osobně paní Vodičková pomáhala mně rozetnout uzlík na mé přátelsko pěstounské charitě. Na školách jsem potkávala kolegyně z Klokánků a díky Zpravodaji dál sledovala, jak se tam snaží a jak se jim daří.

Paní Vodičková se mi nijak netajila ani před těmi cca deseti lety s tím, že občas není na výplaty, ale její pěstouni jsou zlatí lidé. Šla bych do toho tehdy taky, protože maminkovství mi velmi dobře šlo i u dětí s problémy. Což už jsem měla ověřené i z azyláku, včetně potřebnosti podobně schopných ženských pro děti, co se jim každým dnem hroutí leccos z budoucnosti. Navíc jsem věděla i z vlastní zkušenosti, že je zatraceně nutná protiváha čistě úřednických postojů – a mezi kolegyněmi později slyšela dost příběhů o zápasech klokaních zaměstnanců o život dětí. Jednu zlomila zbytečná smrt miminka při nevůli orgánů.

Sama jsem si později ověřila, že někdy je důležitější pauza a nic se na ouřadu extra neděje, když jsem jako stážistka na sociálním odboru pomáhala obtelefonovávat kolegyně po půlce republiky. Velmi rozdílné přístupy! A opět šlo o velmi malé dítě, jemuž jsme navíc objevily několik dalších sourozenců, jedno i v nemocnici, bez informací o matce a dalším. Mne tedy dost ohromilo, že někde nefunguje ta vzájemnost, jakou jsem už několik let zažívala tady v místě, Jde přece o děti, tak jsem to tady slýchala, i když jsem před stáží stávala proti stejným úřednicím, v zájmu svých klientek. Na tomhle jsme se však shodly vždycky.

Proto jsem také nikdy neměla námitky například pro současný plat pěstounům. Vídám totiž ty konce, kdy jsou v důchodu se žebráckou níží, ačkoliv se věnovali výchově děcek celá desetiletí. A třeba už jen “dobrovolně” i péči o děti těch dětí, když v životě zakoply.  Nepočítalo se jim, že něco odpracovali.  A že odpracovali!Nemálo, tomu věřte. Bez poradenství a podpory.

Zkuste někdy vydat dostatek tepla, bezpečí a jistoty pro děcko rozhozené dlouhodobým týráním, bezpodnětného ticha, nenadálým šokem. Nejde o šišli mušli, o důkazy lásky, ale o to, být u něj a pro něj, zahnat noční děsy, být uvěřitelní, pravdiví a blízko. Tady je pozornost mnohem větším projevem potřebného, než okázalé pokřiky. Nikdy nezapomenu, jak mne děcko, vrácené rodině po únosu dcerou feťačkou (byla jsem teta trochu odlehlá, ale milovaná), doprovázelo i na záchod, jen aby bylo jisté, že nezmizím. Čtrnáct dnů metr dva nejdál ode mne. Teprve po šesti týdnech se mne přestalo křečovitě držet za ruku a rozeběhlo se na louce dobrých šest až deset metrů daleko a tancovalo na písničku, co jsem notovala. Tehdy na dalekou sociálku zapůsobilo, jak se řvoucí zmatené dítě ihned uklidnilo, když uslyšelo můj hlas a přesně poslechlo, co říkám – hned doporučila “prázdniny” u nás (pěstoun dědeček právě velmi vážně onemocněl, ale pokroky děcka mu prodloužily život o půl roku nejmíň).

Jsem tedy člověk, co byl a žije “v tom”, v různém postavení. Jsem člověk, který většinu života sleduje linku, vinoucí se postoji lidí v pomáhajících profesích. Je to spoléhání na jejich vnitřní etiku, mravnost, na to, že zodpovědně budou dál dělat, co se musí, i kdyby na ně ti ostatní kašlali. V jedné úžasné debatě se diskutující pán, co tvrdil, že taky už v životě pečoval o seniora, zmínil, že takováto práce je nezaplatitelná, nelze vyčíslit její hodnotu, takže vlastně není nutné jakkoliv zvyšovat platy. Jako kdyby tu byla jiná hodnota, která by umožnila lidem pečujícím nasytit se jinak, než z vůně květů! Protože všichni, věřte tomu nebo ne, platí energie a byt a dokonce potřebují jíst a pít. (Onen dobrý muž, s nímž mnozí souhlasili, sice v bytě dochoval svou příbuznou, ale jak se posléze jinde přiznal, doma trávil sotva víkendy a jeho paní oddřela většinu – ta by jistě měla názor jiný.)

Na začátku to byly sestřičky, které prostě musely sloužit a padat na hubu, ale zvládnout i krize minimálního obsazení směn (po celé republice a víceméně pořád), kterým se prostě škrtaly stovky hodin přesčasů, protože nebylo, čím je zaplatit (chirurgie na Karlově náměstí, 80.léta). V současnosti, kdy si odbory vymohly aspoň pro sestry lepší ohodnocení, máme pracovnice v sociálních službách, které jsou v podobně minimálně obsazených službách, jako tomu bylo kdysi ve zdravotnictví – a přes náročnou fyzickou dřinu se jen pomalu objevují drahá zařízení a vybavení, které by leccos usnadnila. Včetně finančního ohodnocení. Víte, že ty, které byly vyučené ošetřovatelky a po roce 2007 zůstaly v sociálních zařízeních, klesly s platem? Inu, staly se v nich pracovnice v sociálních službách, v jiné platové tabulce. Klidně prý i dva tisíce to byly.

jak dobře zamlčená nespravedlnost! Protože ony tu nejsou pouze na “umývání zadků”, ale stále více se učí nejen držet za ruku, ale zaměřit na jednotlivcovy potřeby, různými technikami a postupy překonat i vnitřní omezení a udržet, co se dá. Některá školení pro splnění podmínek profese si platí samy, každý rok. Nejlepším důkazem jejich neviditelné práce je podle mne prospěch člověka, kterého sužuje demence. Je to smrtelná nemoc a má průměrnou dobu trvání od PRVNÍCH příznaků. Pokud už člověk sotva mluví, nesměje se, zmateně bloudí nebo cosi hledá – a v péči se cosi zastaví tak, že má najednou i pusu od ucha k uchu a žije v pomalu se měnícím stavu třeba pět roků, cosi velmi dobrého se tu děje. jakýsi luft, vázaný na přesné místo a tým. Nehodnocený jinak, než ve statistikách.

U dětí je to mnohem výraznější. Pokud děcku dáte možnost zažít a vidět v předškolním věku soužití dvou dospělých, jejich komunikaci, společný smích, starosti, manželskou diplomacii, dáte mu základ pro celý jeho život. Dáte mu vzor jednání, které bude napodobovat. Pokud ovšem táta mámu kope a dítěti dovolí, aby ji taky “potrestalo”, jak se bude chovat? Třebaže se matka osvobodí a dalšího chlapa už třeba nebude chtít ani vidět, jenom dosáhne toho, že vštípené dojmy nic nepřekryje, žádná odlišná zkušenost. Lidé se dnes často rozvádějí do prvních sedmi let věku dítěte, což znamená podivné ovzduší ve velmi vnímavém období.

Nicméně vím z několika výpovědí, že dítě dokáže tyhle vjemy doplnit a nahradit uvědoměle, když například “nasává” atmosféru tam, kde vládne harmonie. Někde je pohoda takřka hmatatelná a dokáže “uzdravovat” i dospělé. A o to jde. Čím víc jsou lidé té pohody schopni, tím lepší podmínky by měli mít pro její šíření. Kdekoliv, kde to činí pro lidi jiné.

Kdysi jsem o takových svých názorech napsala článek na BL., byl po dvou dnech stažen, ale web pro ošetřovatelky mne požádal ihned o souhlas s vyvěšením. Je to těžké a kontroverzní téma. Samozřejmě jsem toho názoru, že i prevence a osvěta patří k tomu, aby se ten dobrý “mor” rodinných sounáležitostí, vazeb a schopností vytvářet bezpečné jistoty a samozřejmou pomoc stal vysoce infekčním a šířil, jak to jen jde. Aby ubyla potřeba dnes nedostatkových azyláků, všelijakých ústavů a mimorodinné péče. Jenže dokud kvapem ubývá možnost cosi takového mít nebo se naučit (protože roste preference vlastního JÁ i vzhledem k potomkům i předkům, tam i bez “oprávnění”), měli bychom hmatatelně ctít ty, kdo zmíněnou dovednost užívají ve prospěch dalších.

To všechno mi opět proběhlo hlavou při zmínce, že ten páně Babišův záměr byl cílen na úhradu dluhů opět státnímu sektoru – i když se, samozřejmě, týká zabezpečení jednotlivců. Nemluví se však o dluhu na platech, které byly jistě i tak dost blízko základní mzdě. Nemluví? Vlastně ano – byl prý v jednáních zmíněn, ale nikdo neříká sumu a jak a kdy bude sehnána. Domnívám se, že my všichni bychom si měli být vědomi toho, že tu mezi sebou máme dál lidi, kteří jsou rukojmím své práce a často vlastně otroky bez mzdy. Navíc vědí, že pokud odejdou, už své platy nikdy neuvidí, ztratí práci, kterou milovali…

Namítnete, že nejsou sami, že někteří kapitalisté krachují, neplatí mzdy a podobně. Máte pravdu, i s touto skutečností se profesně u klientů potýkám. Stále však jde o jednotlivé firmy, jednotlivé druhy a typy práce. Bohužel, o tragédie konkrétních jednotlivců, skupin. Já však přemýšlím o trvajícím a zažraném vnímání celé společnosti, která se neštítí parazitovat na zodpovědnosti (většinově ženské) profese. Na jejich, jak se říká, krásném poslání. Ta všem samozřejmá a připravená náruč je však nejen nezměřitelnou (?) hodnotou, ale základním pilířem výkonu každodenní práce. Tak vzácnou a potřebnou, že její chybění skutečně fyzicky bolí.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      Babiš nabídl 30 – ať se uhradí třeba i dlužné pojistné za zaměstnance, mzdy … Marksová avizuje “možných” 20 – když NEpůjde do státního sektoru (pojistné) a předloží do pondělí konkrétní částky a příjemce. Tak přemýšlím, která pomoc se jeví vstřícnější. PS: o úřednicích bychom mohli diskutovat hodně dlouho, vždyť víte. Protože některé názory, návrhy, neznalosti (občas zřejmé bludy) – nejednotné postupy a výklady – by vydaly na knihu až tři …

      • Anna Šochová

        Já doufám, že se to dodělá a vyjasní. Ale moc nevěřím v úplné vyrovnání.

        • Jolana J

          já přestávám věřit, že pí Marksová je na “správném” ministerstvu.

          • Pavel Machata

            Je otázka, kolik z těch ministerstev je těch “správnejch”.
            Podle mýho soukromýho odhadu (a to teď, čista z místa, žádný bádání po Webu) by jich stačilo asi tak pět, kdyby fungovaly, jak by měly. Kolik jich máme my? Ani nevím a radši nepátrám. Stejně už nejspíš někde stavěj budovu pro nějaký další.
            Generálně: tři ouředníci na jednoho pracovníka!

            • Pavel Machata

              Jsem relativně nedávno (asi tak 2-3 měsíce) potkal “kluka” (je mladší než já! 😀 ), známe se dlouho, je to dobrej kluk. Neublížil by. Bejvalej policajt, uchytil se na nějakým ministerstvu.
              Tak se ptám, jestli by se tam pro mě nenašel nějakej pelech. Však víte, zkušenosti, znalosti, odhodlání a tak.
              “Ty vole, ale když voni chtěj všude vejšku!” Tak jo, a vo tom to ve “stádní” administrativě je: máte glejt? V pořádku. A jestli je z vysoký policajtský, nezajímá. Máte ho. Stejně tak FFUK a jí podobný. Chrlej povětšinou lidi k ničemu, ale uchytěj se. Mají glejt.

            • Jolana J

              vidíte – a je to divný. Ptala jsem se nedávno na Úřadu, bo rozšiřovali o pracovníky s praxí .. “musíte mít Ďyplom” – povídala slečna. Tak jsem se zeptala, kde ho má Ona a min. šest jejich kolegyň?? No – nemá.. A takovýhle pazneht radí :((( Samo zvládne word – max, ále radí (teda spíš buzerujou než by radili/y) a pak vyleze Marxo – a vybleptává, jak ovládají – problematiku, systém, vyhlášky … no, jdu ven blejt velebnosti! cifix

            • Anna Šochová

              Mají cca 200 hodinové vzdělání (teď tu přesnou nálož nevím) a skládají zkoušky. Myslím, že i ze správního práva, což je docela humus. Navíc musejí mít něco průběžného – chodí mi i nabídky pro st.správu a dost náročné to je. Vím také od různých kolegyň, že jsou to kvalitní kurzy, nelze nedávat pozor.
              Jinak můj názor znáte…

            • Jolana J

              Witch – věřím, že je spousta milých a příjemných úřednic, které berou svoji práci vážně, zodpovědně. Bohužel, vidět moc nejsou a takovou potkat je zázrak. Netuším, jaká mají školení, ale “nachytat je na švestkách” není velký problém. Beru nejen podle sebe. Kromě toho si na každé pobočce vysvětlují vyhlášky i zákony po svém – dle Jejich metodika – což je taky boj.
              Ovšem přístup: není diplom – není možnost, zvl. od někoho, kdo jej sám nemá? Poslední dobou už ani práci nenabízí – to prý má uchazeč hledat sám? PS: jinak – šak víte 🙂

            • Bavor V.

              Je zajímavé, že se stále setkávám se dvěma druhy lidí. Milými a ochotnými úřednicemi na všech úřadech, které jsem nucen navštívit a naopak s lidmi, kteří na úřednice soustavně žehrají.

            • Jolana J

              A kdy jste byl, naposledy, vyřizovat evidenci a rekvalifikační kurz na ÚP anebo předkládal podklady OSPODu k PnP ?

            • Bavor V.

              No na ÚP jsem byl naposled před nějakými osmnácti lety, a to druhé? Klasika – jednak nevím co to je a jednak mne to uráží 😆

            • Anna Šochová

              OSPOD je odbor sociálně právní péče o děti, a i tam se musí jednat kvůli příspěvku na péči o postižené dítě. Bývá tam i sociální kurátor, případně veřejný opatrovník – v malých městech, když nemá extra kancelář.

            • Jolana J

              Tak to máte štěstí. V případě, že po úřednících požadujete pouze “razítko” – nedivím se, že potkáváte jen “dva druhy”. Já – a další – po nich dokonce někdy požadujeme myšlení. Např. zopakovat si správní řád, neexistenci “úředních hodin”, právo na informace atd. A uráží? – Ano, taky mě uráží, že jako rodič hendykepovaného dítěte jsem a priori neschopný kverulant

            • Bavor V.

              Jolano, patrně neznáte klasický citát z pohádky “Byl jednou jeden král”

            • Anna Šochová

              Máte pravdu. Jenže jsou právě dva úřady, kde je dost silná presumpce “viny”. Oba zmínila Jolana. Je to letité a zažrané, bohužel. Znám z vlastní zkušenosti i z okolí. A asi nikomu neulehčí historka o tom, jak jedna mladá nezkušená jela podle předpisů a školení bez ohledu na vlastní rozum, až jí za provedené křivdy narostl hrb… Pokud by tohle byly Boží mlýny, leckde by se rychle střídali úředníci a nové by lákali zlatem a drahým kamením.

            • Jolana J

              co myslíte, Witch – “moudrá” odpověď bude? :DDD

            • Pavel Machata

              Je to zajímavý, ale asi máme rozdílný zkušenosti. Netvrdím, že nejsou, taky jsem se s nima potkal, i s ouředníkama, na různej ouřadech.
              Ale storku bych měl: Byl jsem registrovanej na pracáku, nemaje jinou možnost. Registrovanej, nikoliv pobírající nějakou částku!
              A sehnal jsem si práci. Nic moc, ale práci. A co čert nechtěl, zrovínka ve stejnej den, kdy jsem se měl hlásit na pracáku (ale k čemu? Aby mi zase řekli “přijďte za dva měsíce” a vodškrtli si kolonku?), byl jsem na vstupním školení. Den předem (fakt jsem byl daun, telefonovat jsem nemohl, nebylo z čeho) jsem tam došel, abych se jako omluvil. Chodili tam po chodbě, já je slyšel. Dveře bouchaly a nic. A já zvonil, bouchal, prosil, taky nic.
              Jen stačilo vyřídit, že nepřijdu. Minutu by to zabralo. Nešlo. Neměli ouřední den, bylo úterý a já ve středu (v ouřední den) nastupoval….
              A co myslíte, že se stalo? Poslali mi rekomando šupem, ze všech našich/vašich peněz. Nechci fabulovat, ale mám takovej dojem, že okolo 47,- Kč to stálo. A že prej jsem se nedostavil a byla na mě uvalena jakási cosi. Tak ať jdou všechny tyhle zbytečný ouřady do prdele.

            • Jolana J

              zkuste jim, příště, někde říct, že “ouřední” hodiny nejsou zákonem vyhlášeny :)) Budete mít obecenstva, nebudete věřit :DD

            • Pavel Machata

              Nevím, co je na tom pravdy, znám to jen z doslechu: že prej dřív, když jste se zaregistrovala, vrazili vám do ruky lísteček s několika adresama firem, který poptávaly. A musela jste se, pokud to mělo fungovat, vrátit s potvrzením, že jste tam byla, ale oni vás nechtěj (a nebo vás vzali). Dneska nic takovýho, zažil jsem to dvakrát a nic než práci jsem po nich nechtěl!
              “Přijďte za dva měsíce” a “můří noha” do kolonky. Tak pro koho je to? Pro Kikány, co v životě nedělali a dělat nebudou? A platit a platit?
              Nebo pro někoho, kdo si platit nenechá, jen si hledá práci?

            • Pavel Machata

              A dobrý, před chvilkou mi volali (minulej tejden jsem zrušil práci na tenhle tejden, protože otročit nehodlám, to byste museli vidět), jestli mám vůli na vykládku. Mám. Je to dřina, ale dává smysl. Kamion je “výzva”.

            • Pavel Machata

              Doprdele. Doprdele, doprdele, doprdele! Jel jsem tam, šťastnej, že to je vykládka, to se každej den nezadaří. Malinko později (ale z toho by se nestřílelo, bylo to o pár minut, v pátek jsme jeli o půl hodiny později, taky se nestřílelo), zakecal jsem se tady, nechal jsem si ujet optimální tramvaj. Přistávám na Andělu a telefon, kde jsem: “Dobrý, jsem tam do třech minut (u Ženskejch domovů), moje chyba, nechal jsem si to ujet”, ale pohoda. A ještě cestou od tramvaje jsem zjistil, že jsem si zapomněl peněženku s vobčankou. Byl jsem ráno v trafice hned vedle a nechal ji v kraťasech.
              Vono to tam dřív nebejvalo zvykem, ale teď jo. Lustrujou. Já to vím, moje chyba. Ale místo mě jel náhradník…
              Doprdele…

            • Anna Šochová

              Ano, fungovalo to tak, už jsem dřív zmínila, že náš první větší kapitalista kouknul na skupinu, řekl, že za půl hodiny začíná další směna – a bzink, zůstali mu tam jen dva. Ostatní chtěli být jen odmítnutí s potvrzením.

            • Pavel Machata

              Čmoudi? :-DDD

            • Anna Šochová

              Tady to bylo fuk, tady se rodiny všech možných národností asimilovaly, nezapoměňte,. že ještě v šedesátých byla v půli okresu čára a tam a zpátky se smělo jen na povolenku. Ty, které tak označujete, přivedla vidina životních jistot až po rozdělení republiky. Jinak tu fungovaly vždycky snad cca dvě rodiny na jedno město, které byly “klasicky” problematické.

            • Pavel Machata

              Abych (podle mýho) pravdu řekl, tak proti Kikánům nic nemám. Jsou sami sobě obětí a některý z nás to platěj. Znám i slušný, přizpůsobený. Což je pjdel, protože obecně používanej výraz je “nepřizpůsobivý”. Jak, “nepřizpůsobivý”? Přizpůsobili se až až, co jim společnost dovoluje, sosaj až až. Ve “společnosti” je něco špatně. Stačilo by vytvořit tlak, aby si udělali pořádek sami mezi sebou.

            • Jolana J

              nevím, ale dozvěděla jsem se “že oni tam od hledání práce nejsou”? – každopádně máte pravdu. Jak psala Witch – že mají “kurzy” – tak ty, co je školí, by měli vrátit dotace. Storka (jak říkáte): Dojdu (po třech měsících), dám průkazku – slečna nic a Čučí v monitor; posunuje myší, dělá hmm. Mě teda nevadí pomlčet si – ale ne s každým. Ptám se – všechno, můžu jít? “Se dívám” – tywoe, já myslela, že stříhá plot. Dívejte – můžu jít (bo konkurz!). Koukám na volná místa .. Tož hmm, zvednu se já, drze kouknu na monitor – “Díváte se hezky, ale já mám vyšší než základní vzdělání.” “FAKT? – sem si myslela, když chodíte uklízet…”

            • Pavel Machata

              Taky jsem to slyšel. Tak proč tam jsou?

              A “dobrá” zpráva je (to jsem někde vyčetl snad letos), že prej pracáky nestíhaj a tak je posílej o stovky ouřadů. To by se mi líbilo, za nic bejt pod penzí. “Chytrej” bych bejt uměl.
              Ale nemám glejt!

            • Jolana J

              na jejich místa – ofiko – glejt mít nemusíte .. Jsou nemile překvapené, holčiny, když to “někdo” ví ..

            • Pavel Machata

              “Na jejich místa”. Ale “jejich místa” jsou neprůstřelný. A na nový “glejt” mít musíte.
              Karamba!

            • Pavel Machata

              To bych bejval i rád zkusil, ale komu a jak? Dvéře zavřený, za nima sice slyšíte šramot, ale nedoboucháte se. Jako by tam nebyli! Jako by neexistoval celej slavnej ouřad…

            • Jolana J

              JJ – to mě taky fascinuje – “zamykání” úřadu, včetně recepce?? Kde jsme? Jinak – jdu vždy o patro výš – a patro výš – některý vedoucí má dveře otevřeny 🙂 – posledně jsem došla, z hecu, k primátorovi :)) (že když na Úřadu nikdo není, tak “zkouším”..)

            • Pavel Machata

              Co MĚ fascinuje, je naše slavná Policie. Pomáhaj a chráněj (to maj z emerickejch filmů, ale skutek utek´). Zkuste se podívat na nějakej emerickej, nebo třeba francouzskej film: Co tam je? Recepce. A VODEVŘENÝ DVEŘE.Tam doběhnete s vyplazeným jazykem, zatímco zloduch v patách se tam neodváží, jste v bezpečí.
              A u nás? Zalígrováno, mříž, bzučák, kecafon. A “co že jako chcete”? Než stačíte odpovědět, zloduch už vám kuchá játra.
              Čeho voni se bojej, že musej bejt pod zámkem? Vlastní blbosti?

            • Jolana J

              a tuhle znáte? “Přiběhne uřícenej chlap na služebnu, chytí se mříží a ječí: Zavřete mě, DĚLEJTE, zavřete mě! Copak, pane, uklidněte se… Jaký uklidněte se – zavřete mě, pokusil jsem se zastřelit manželku .. No a? … No A? no a? Netrefil jsem!!” 😀

            • Pavel Machata

              😀 Ech, Vy to znáte jako fór, já jako drtivou skutečnost.
              Kamarád (právník) mi říkal, že tohle jsem měl udělat dávno (ale trefit).
              Mohl jsem bejt dávno na půlku venku a v pohodě….
              :-DDD

            • Pavel Machata

              Kjistovanoho, a vy máte “v polích” primátora? Panečku, to je teda demogracyje. Už máte to samý, co my!
              Teda, my teď máme ženckou. Naplaveninu, jak jinak. To je síla! :-DDD

            • Pavel Machata

              A eště mě, tak soukromě, seje, že je Adriana. Hezký jméno, vo tom nic, já jen, že jsem míval svátek 26.6., samostatně. A šoupli tam Adrianu a vod tý doby se musím dělit s Petrem!
              Mimochodem, jedna Adriana se mnou chodila do třídy v devítce. Moc krásná holka, chytrá. Něco se blbě semlelo, nevím, a skočila z vokna….

            • Pavel Machata

              A eštěže jste nenapsal “se dvěmi druhy”. V TV to takhle podobně prezentujou furt, i ve zprávách na veřejnoprávní! 🙂

            • Anna Šochová

              Vím 🙂 A mám dobrou známou, která se v té vlně, co jsem Vám oznamovala, chytla jen s maturitou – a má těžké rozhodování, co dál. Semo tamo jsou lidé divní i mezi sebou. Obojího druhu, s diplomem i bez – ostatně ostuda zdejšího města proběhla tiskem, jak invalidovi nechtěli uznat III. stupeň PnP a vyhrál v jiném kraji… Velmi silně tuším, kdo ho posuzoval 🙁

            • Jolana J

              taky by mi obrácený poměr nevadil. Na píaní mi vadí, že její “prohlášení” a “rozhodování” nadělají více škody než užitku ..

          • Anna Šochová

            Něco dodělává a rozhejbává. Je to spojeno s jejím jménem, ale zároveň to tu tak vyhnilo, že se prostě musí něco měnit. Jinde možná sklízí rozdělané změny k lepšímu tak rok, ale tady bych šacovala, že co už bylo rozjeté, bude v tom lepším krášlit ministryni dlouho. Aparát měl rozdělané kde co, jen potřeboval schvalování.

    • Pavel Machata

      Já mám takovej pocit, že dost lidí, ať už mediálně známejch, nebo neznámejch, pomáhá, a to tak, že docela hodně.
      Ale jde to skrz nějakej tunel, nebo co, možná Blanku, protože to není nikde moc vidět. A když do toho zařehtá ještě šiml, je vymalováno…

      • Jolana J

        pomáhala jistá “nadace” .. jednomu ústavu – sochou! za 2 (slovy dva) melouny 🙁 Co by za to bylo pomůcek … Krom toho jsou organizace, které přesně určují, co smíte-nesmíte pořídit – ať se hodí nebo ne. Konkrétní příklad – Klimkovice. VZP neplatí – páč není prokázáno (podle nich, asi jim o zlepšení pacientů místo zpráv mají posílat omalovánky?) Jiní poskytnou s velkou pompou a slávou peníze na “zázrak” – o němž rodiče ví, že nefunguje – ale sveze se spousta. Kupodivu – ti opravdu potřební se do “tabulek” nevejdají, a to včetně pěstounů :(( Takže představa – spíše realita – je, že pěstouni budou makat (a že JE to fuška) nejraději zdarma – každý příjem je xxx krát prověřen – a Ouřadové je budou kontrolovat a od stolu radit..

        • Pavel Machata

          Ale vo tom mi nemluvte! 🙁
          :-DDD
          Nevím, možná jich bylo víc (a to je dost možný!!!), ale já ten “ústav” znám a už jsem to někde (tady?) dával! Jezdil jsem tam léta “pracovně” do školní jídelny. Ne kvůli kšeftu, ten byl mizivej a objednala si u nás i beze mě, ale na pokec. Byla tam (možná pořád je) fajn šéfová.
          Socha je vlastně sousoší, takový dva kucí (a z mýho “uměleckýho” pohledu dva hnusný kucí), lezoucí po kolenou. Jeden z nich je “Jožo”, to vím, druhej mi vypadl z paměti. Má to prej symbolizovat sepětí českýho a slovenskýho národa, nebo co.
          Hluchoněmý děti (protože pro ně ta krásná “internátní” vila je) jim lezou po hrbech a jsou šťastný. No, není to hezký?
          A nadace, pokud dobře vzpomínám, byla VOH. Ty asi dvě mega sedí, jejda, to by bylo pastelek, nebo třeba nový vokapy (a eště by zbylo na nějaký pastelky)!
          A perlička – jezdil jsem tam už předtím, ale stala se tam vychovatelkou moje “malá” švagrová. Už dávno není, šla za lepším, což svědčí zase o jiným: spoustu let investovala do vzdělání, perfektně ovládala znakovou řeč a k hovnu. Tyhle profese (spíš poslání) nejsou zaplacený…

          Ale já nemyslel nadace, to je zvláštní kapitola (tu storku o bejvalým kamarádovi a kolegovi vozejčkářovi už jsem tu dával, né?), myslel jsem jednotlivce. Běžný lidi, co si ukrojej ze svýho s dobrým úmyslem. I spoustu bohatejch a známejch, který to dělaj anonymně, bez toho, aby je propírali v Blesku.
          Jsou tací. A zaplaťpámbu za ně….

          • Pavel Machata

            Ješiš! Zrovna jsem byl pracovně vázanej v Brně, když přišly povodně. Ty první mediálně známý (Praha přišla na pořad později). Jak to vzalo Troubky a tak.
            Zastavil jsem u Svitavy a nestačil zírat. Takovej malej “potůček” to byl a vylejval se z umělýho koryta. A hučel, zlověstně hučel. Strach z toho šel.
            A že prej VODU! No jasně, vody máte spousty vokolo, bere vám barák, ale pít se nedá.
            Tak jsem jel. Nekecám, sjezdil jsem celý Brno, všechny Hyper-Super, a všude byla vykoupená. Nakonec se někde zadařilo a vykoupil jsem je zase já a dovezl ke svozovýmu náklaďáku. Tak snad to pomohlo.

            To chci říct: lidi pomáhaj, každej podle svejch možností, někdo pětikorunou, někdo milijónem. Tak to má byť. Ale nemělo by se do toho řehtat.

            • Jolana J

              jj – tak to těch “blbejch” dárků bude po republice víc :(( Vím, že lidi pomáhají – blbé je, že kolikrát neví nač – a uplatní se (z těch darů) – zrovna ten šiml – anebo kdosi u stolu nabyde dojmu, že Tuto nutně potřebují ..

            • Pavel Machata

              To je vono. Někde se vypláznou za hovadinu dvě mega, než by přidali na platě pár stovek pro zanícenou a šikovnou vychovatelku. Tak prodává motorky, nebo spíš doplňky pro motorkáře, se svým mužem, a má se líp. (Ale věřím, že v koutku duše ji to sere, proč by to jinak studovala? A v jejím případě to nebylo takový to “ať mám glejt”, šla si za svým cílem a pracovala na tom vážně tvrdě.).
              Moje škoda to není. Ale myslím, že “společnosti” jo…

            • Pavel Machata

              Jen na okraj: tím, že byla všude vykoupená, jsem nemyslel, že by lidi syslili pro sebe, kdyby jako bylo nejhůř. Vykoupili a dali. Byla to úžasná doba, ve svý smutný podstatě.
              A o několik let v Praze to bylo stejný. Příšernej pohled (vono se to tenkrát Brna moc nedotklo, šlo o tu pomoc jinam), jak za války, nebo co. A lidi pomáhali.
              Tak proč si, doprdele, lidi pomáhaj, akorát, když jim teče do bot?

          • Anna Šochová

            Hurá akce jsou úžasné. Bohužel je tu jedna věc, totiž že dary nesmějí být použity na platy pro personál. Dary se také dobře odepisují z daní. Je nemálo historek o tom, jak dětem do děcáku navezli nový nábytek. Hlavně ten kožený byl extra fajn, dětem se líbilo, jak kůže praská při prořezávání. (Praha kolem 2008)
            Z luxusu děcáků jsou potom vystrčeny na dlažbu, pořád ještě. Není to jejich vina, že se dary ubohým dětem dobře vyjímají ve výčtu charity.

    • Anna Šochová

      Dobrá zpráva pro lidi s otevřenou náručí: na platy dostalo MPSV finanční injekci. Je to ovšem nemilá zpráva pro rozpočet a já si právě přemýšlím, jak by to tedy mělo být. Jak to, sakra, dělají jinde? Jasně, spousta z toho je dobrovolnická práce, která se tam ale taky odráží v určitém osobním hodnocení uchazeče jako důkaz etické a morální hodnoty, jsou služby hodně odstupňované podle možností člověka (proč sklánět hlavu a nechávat si nadávat do kurev a zlodějů, sbírat rozházené jídlo, smetené ze stolu¨- nejčastěji od bývalých lidí z ulice…), charita a dary se vztahují i na platy, u nás se dar nebo odkaz posuzují jako výsledek nějakého nekalého nátlaku – anebo je na dané lidi mírně vyvíjen ve prospěch zařízení, taktně, samozřejmě.
      Jsem holt i hospodyně a vím, že je nutné ty peníze někde brát 🙁 A že je jich někde cpáno moc anebo se jimi hasí zbytečně rozhořený požár.