Strakonice v dobách dávných

1

Za českého knížete Vojena, který prý vládl od roku 804 zemřel roku 816 bohatý muž jménem Krasel ve vsi Kraselově. Zanechal po sobě ženu hojného vzrůstu a krásné tváře jménem Řepice. Ta měla mnoho zlata, ze kterého si nechala vyrobit zlaté sedlo na kterém obkročmo jezdívala. Za rok po smrti Kraselově si nechala postavit hrad a nazvala jej svým jménem Řepice. Ta paní měla služebníka jménem Všekeň, který se zamiloval do služebné Brašeny. Paní nechala Všekena uvrhnout do klády, svázala mu ruce lýkem a chtěla na něm vymámit zlato. Brašena jej však vysvobodila, uprchli a spolu si postavili hrad nazvaný Všekeň.

Tento bájný příběh nás uvádí do kraje nazvaného podle hradu Prácheň krajem Prácheňským. Zde také bylo založeno sídliště na soutoku řek Otavy a Volyňky. Prvním dokladem o existenci nějaké stavby v místě dnešního hradu je nález denáru knížete Bořivoje II. z doby jeho vlády mezi roky 1101-1107. Další vývoj se ztrácí opět v nedostatku historických podkladů a Strakonice se objevují až se jménem prvního Bavora v roce 1235. Zdá se, že Strakonice ani nebyly původně zamýšleny být městem. Tehdy šlo vlastně jen o seskupení několika vesnic v blízkém okolí hradu. Kolem dnešního Velkého náměstí se nacházely domky vesnických usedlostí Velkých Strakonic, kolem dnešního Palackého náměstí pak usedlosti Malých Strakonic. Přes řeku Otavu se vešlo do vsi zvané Bezděkov. Přímo v podhradí u řeky Volyňky se nacházely domky hradních služebníků v osadě Žabokrty. V místě dnešního hřbitova pak kolem kostelíka sv. Václava ležela ves Lom. Naopak u hradu Prácheň začali Bavorové budovat skutečné město a tím byly Horažďovice, založené nad starší osadou, jejíž jméno město přejalo.

strak2.jpg

K přeměně vesnice Strakonice na město docházelo postupným a ne zcela jasným způsobem. Přesto však již za vlády Bavora III. existovaly nepřímé důkazy o existenci Strakonic jako města. Teprve však Bavor IV. ona nepsaná městská privilegia, ale i povinnosti popsal v listině vydané 8.prosince roku 1367. Tato listina se někdy nesprávně považuje za zakládací. Ve skutečnosti jen zachycuje již ústně tradovaný stav.

Protože se jedná s písemnost velice významnou dovolím si ji zde v českém překladu Jana Zdeňka Cvrčka © uvést.

Ve jménu Páně amen.

Protože dlouhý běh času působí, že věci, které pocházejí z lidského ustanovení, se jako prach vanem větrů poháněný snadněji vytrácejí z paměti, nebyly-li na věčnou připomínku předány písemném záznamem.

Nechť tedy zvědí veškeří přítomní i budoucí, do jejichž známosti vejde tento list, že jsme my, Bavor ze Strakonic, město Strakonice se všemi domy a dvory, jejich svobodnými vchody a východy a se vší dědinou, obdělávanou i neobdělávanou, křovím, lukami, pastvinami, vrchy, pahorky, dolinami, cestami, stezkami a vším, co přísluší k tomuto městu, kteréžto dědictví i se vším, co bylo uvedeno, občané a obyvatelé téhož města od nás dostali ve výměře dvaceti tří lánů takové míry, jaké nabyli měšťané obce Horažďovice, prodali, pronajali a darovali jim, jejich dědicům a jejich potomkům, občanům aneb měšťanům města Strakonic pravou emfyteusí, kteréž se běžně říká purkrecht neboli zákup, aby jim vše věčně patřilo, aby to měli a toho užívali podle zákonných práv a za poplatky zde uvedené.

Nechť se totiž platí nám i našim nástupcům v příštích jednotlivých létech o svátku svatého Jiří z každých dvou jiter již výše uvedených dvaceti tří lánů devět denárů pasovských a o svátku svatého Havla rovněž devět denárů pasovských ročního platu. A z každé várky piva nechť se odevzdá pro vepře naše a našich následovníků jeden džber mláta. Rovněž z každé pivní várky ve Velké obci neboli městě čtyři pasovské denáry a v Malé obci neboli městě jenom tři denáry z každé pivní várky. A o svátku svatého Martina nechť se odevzdá pro ten čas rychtáři městskému neb obecnímu pět denárů pasovských z každé jizby, z níž se kouří. Rovněž o svátku svatého Jana Křtitele jsou povinni a budou povinni měšťané v předu uvedeného města nám a našim nástupcům na našem panství platit namísto práce robotní v každém roce osmnáct kop grošů peněz pražských vedle ostatních právních povinností a poplatků v určených termínech.

A kdyby o tom svátku občané vpředu zmíněného města, jak bylo uvedeno, zanedbali placení již řečených osmnácti kop nám nebo našim následovníkům, hned nazítří budou povinni dáti a zaplatiti třicet šest kop grošů peněz pražských. Kteréžto kopy podle starobylého počtu a zvyku řečeného města položíce na sebe třikrát ročně mají sebrati a odevzdati a sice na Narození Kristovo z každého jitra uvedených lánů jeden denár, z každé stavební parcely šest denárů peněz pasovských. Rovněž o svátku svatého Jana Křtitele z každého domu a chalupy, které leží v uvedeném městě i mimo ně, osmnáct denárů peněz pasovských. Rovněž o velikonocích z každého jitra jeden denár pasovské mince.

Slibujeme též, že uvedené dědictví nebude jinak přeměřováno ani námi a našimi dědici, jakož i veškerými nástupci a chceme také, aby služebníci, usazení ve svrchu psaném městě, všichni dohromady a každý zvlášť byli stejně osvobozeni a zproštěni takové daně a jiných všelikých poplatků, jejichž povinnost by tomu městu vznikla.

Aby však na důkaz tohoto zákupu a vysazení zmíněných měšťanů námi nebo našimi nástupci nějak násilně nebyl změněn nebo zlomen, dali jsme tuto listinu týmž našim měšťanům kvůli věčné jistotě na dosvědčení ověřivše ji pečetí naší a opatřenou pečetěmi urozeného pana Viléma, bratra našeho, Konráda ze Lnář a Haranta ze Sedlíkovic.

Dáno a stalo se na Strakonicích, léta Páně tisícího třístého šedesátého sedmého na den početí svaté Marie, Panny a Matky Páně.

(Povšimněte si naprosto jednoduché právní formulace, pochopitelné pro každého obyvatele)

Když zemřel Bavor IV. a nastoupil jeho syn Břeněk, došlo k prudkému rozpadu panského majetku. Roku 1402 se dostala strakonická část panství nejprve do rukou málo známého Vikéře z Jenišovic, který jej ještě téhož roku prodává komturovi strakonické komendy Jindřichovi z Hradce.

Komturovi šlo o dobré vztahy se strakonickými měšťany a proto jim 15.prosince roku 1404 potvrzuje všechny svobody získané od Bavora IV.

Roku 1410 vyvrcholil celní spor mezi královským Pískem na straně jedné a Strakonicemi a Volyní na straně druhé o clo ze soli. Cesta zboží ze Strakonic nebo do Strakonic musela vést pře Písek, kde se clo platilo. Strakoničtí a volyňští měšťané si pochopitelně vozili z Prachatic sůl přímo a Písku se tím vyhýbali. Proto ustavil král Václav IV. komisi, která měla sporo rozsoudit. Měšťané Strakonic a Volyně se bránili tím, že dříve nebyl v Písku solní sklad a proto vždy sůl přímou cestou vozit mohli. Což dosvědčovali i lidé z okolních vsí a městeček. Proto král rozhodl celkem stručně. Pokudž to mají, nemá jim bráno býti.

Husitské bouře se městu více méně vyhnuly, do dějin města vlastně zasáhly jen dvakrát. Poprvé, když strakonický komtur Jindřich z Hradce roku 1420 vedl katolické vojsko proti husitům u Sudoměře, kde byl zasažen do nohy a na následky zranění ještě téhož roku zemřel. Podruhé se pokusil Jan Žižka neúspěšně dobýt strakonický hrad cestou k Rábí. Do této doby je pokládán i vznik mostu přes Březový potok pod Katovickou horou zvaný Žižkův.

V červnu 1442 nedospělí chlapci vypálil při hře rány z malých houfnic, čímž založili požár, kterému padla za oběť značná část města.

8.února roku 1449 se na strakonickém hradě sešli hosté velkopřevora Václava z Michalovic a domluvili vznik Strakonické jednoty, odbojného uskupení proti Jiříkovi z Poděbrad. Jenže hned v červnu 1450 jednota prohrála bitvu u Rokycan a později byl uzavřen mír na hradě Vildštejně.

V roce 1451 byl po smrti Václava z Michalovic do čela strakonických johanitů zvolen Jošt z Rožmberka. V jeho době byly Strakonice stále jen skupinou dvou vesnic. Kostelík svaté Markéty byl ještě ve své původní podobě, Bezděkov, Žabokrty a Lom byly samostatné. Za kostelíkem sv. Markéty vznikl nový špitál v chalupě, později zvané Čápovna.

Před rokem 1482 se na panství usazuje několik židů. Zprvu bezvýznamný prvek později zasáhl do hospodářství města měrou nebývalou. Tehdy již byl převorem konventu a velkopřevorem řádu v Čechách Jan ze Švamberka.

Do posilujícího městského prvku a práva vstoupila dalším událost. V kdysi Zdeborově domě byla zřízena radnice, co by symbol městského práva. A ty byla posílena dalším nařízením. Ve vsích Bezděkově a Žabokrty bude možné nadále vařit pivo jen pro vlastní potřebu, ne však k prodeji. A ještě o něco později johanitům začaly plynout poplatky ze zboží Volyňského.

Jan ze Švamberka se také zasloužil o vznik prvních cechů na území města. Vůbec první se 25.února 1482 sdružili místní krejčí, po nich hned soukeníci, postřihovači a kráječi suken. Sdružování probíhalo ještě dalších stopadesát let.

Za zmínku z této jinak poklidné doby stojí pouze fakt, že pán sousedního Rábí Půta z Rýzmburka spolu s písařem Janem z Roupova zápisem do Zemských desk 14.března 1487 uzákonil v království Českém nevolnictví. To pak bylo zrušeno až císařem Josefem II. 1.listopadu 1781.

Přesto, že byl v kraji poměrně klid, život města ovlivňovaly události jiné. V letech 1483 a 1495 postihla město smrtelná epidemie, kdy „umřelo mnoho utěšených pacholátek a zvláště žáčků, panen výtečných na vdaní, mladých žen a paní a jonáků“ . V roce 1493 se jako již po několikáté rozvodnila Otava.

Velikonoce 1508 byly ve znamení ohně, který poničil mnoho domů Velkého i Malého města. Spor o náhradu pohořelým se táhl celé dva roky. Stěžovatelem byl Jan z Kestřan a obviněnou Alžběta Bavorovská z Kestřan. Paní Alžběta se u soudu hájila tím, že „sú mé kurvy zapálily, děvky u mne, a co já jsem tím vinna. A ty také máš děvky a čeleď, kdyby u tebe tvá čeleď zapálila, také-li bys tím měl vinen býti?“ Z dnešního hlediska byl popis služebnictva hanlivý, ale v době, kdy tato obhajoba byla zapsána, neměla použitá slova vůbec nijak hanlivý nádech. Ten jim dala až pozdější doba. Ostatně mnoho slov, dnes považovaných za vulgarity, bylo v dřívějších dobách používáno naprosto běžně i v řeči vzdělanců nebo urozených.

Soud nakonec rozhodl ve prospěch paní Alžběty.

Po roce 1507 Jan ze Švamberka v důsledku nemoci uvolňuje místo svému zástupci Janu z Rožmberka. Ten se zasloužil o další výstavbu na hradě, jeho dílem je věž Jelenka, sloužící společnosti rytířů po jeleních honech. Současně nechal město opevnit pásem hradeb a vodním příkopem. Pozůstatek hradeb je dnes stěží patrný pouze na jižní straně parku, kdy cesta vede po jejich vrcholu. A ulice Na Stráži je pozůstatkem bývalé severní branky

I současný znak města pochází z doby Jana z Rožmberka. Věž nad hradební bránou má po heraldicky levé straně štítek s původním johanitským křížem, po pravé rožmberskou růži. Na zakladatele hradu a znak střely se v té době už zapomnělo.

Ve stejné době se i bohatší měšťané snaží panské způsoby napodobovat a i oni začínají vyzdobovat své příbytky po vzoru svých pánů.

Do Strakonic se nastěhoval italský kameník Tomasso Rosso di Mendrisio, nazývaný Vlach Tomáš Červený ze Strakonic. Podílel se na stavbách kostelů v okolí i na rekonstrukci zámečku pro rožmberského vladaře Viléma. Zámeček byl později nazván Kratochvíle.

K životu patří i poslední věci člověka a jeho pohřeb. Strakoničtí měli pro tuto smutnou příležitost čtyři možnosti. Pohřbívalo se o hradního kostela sv. Prokopa, kolem kostelíka u sv. Markéty, na Kalvárii a u sv. Václava ve vsi Lomu, kde se nachází i hřbitov současný.

Do Strakonic stále ještě nepatřily vesnice Přední Ptákovice, Bezděkov a velká ves na břehu Václavského rybníka Lom. Z Lomu dnes zbyl pouze ten kostelík, rybník se rozprostíral v místě dnešního kruhového objezdu u železničního viaduktu. Podsrp ještě nebyl a Srpský les se táhl až dolů k řece.

Co se víry týká, byli zde katolíci i podobojí, čeští bratři a luteránští evangelíci. Na okolních farách působili faráři obojí povolené víry, často se věřící řídili tím, co jim vykládal farář, který často uvažoval jinak než učené spisy. V té době se říkávalo „kolik mlynářů, tolik měr, kolik farářů, tolik věr“. Ve zprávě Strašínského děkana Martina Rezka Strakonického z 23.srpna 1574 se uvádí, že v širokém okolí 43 far je 10 ženatých, jeden má mladičkou kuchařku, jeden je „Idiota“, jeden nevzdělanec, 15 je podezřelých ve víře či jsou luteráni, v Horažďovicích chválí Husa a v Nezamyslicích zapovídá mariánskou modlitbu Ave Maria. Ovšem vztah farníků k farářům byl chladný. Když si Čestický farář stěžoval, že v době nemoci se o něj jeho farníci nepostarali, odvětili, že si mysleli, že se stejně neuzdraví.

Vzájemná snášenlivost vyznání na johanitském panství umožnila měšťanům podobojí postavit si vlastní kostel, dnešní kostel sv. Markéty. Pozvali si na to stavitele Fugoliniho z Budějovic, který stavbu dokončil v roce 1583.

Změnu poklidu doby přinesla až celkem bezvýznamná událost. 23.května 1618 skupin rozhořčených českých pánů vtrhla do kanceláře pražských místodržících Slavaty a Martinice a spolu s písařem Fabriciem je vyhodila z oken. Tento akt vešel do historie jako druhá pražská defenestrace. Zajímavostí je, že původně byl v kanceláři ještě strakonický velkopřevor Matouš Děpolt Popel z Lobkovic, toho však jeho příbuzný Vilém Popel stihl odvést mimo. Následujícího dne bylo zvoleno direktorium jako dočasná vláda. Členem tohoto direktoria byl i strakonický měšťan Valentin Kochan z Prachové, jehož rodina vlastnila dům Na Ostrově. Ještě téhož roku vtrhla na strakonicko nejprve stavovská vojska Mansfeldova, později císařští vedení Buquoyem. Bylo vypáleno mnoho vsí i Strakonické domy hořely. Krutosti bojů se nevyhnuli žádným poddaným.

Na následcích války se strakoničtí přece jen nemuseli podílet takovou měrou jako obyvatelé sousedních vesnic, které kromě ztrát válečných museli strpět ještě ubytování císařských vojsk. Strakonice navíc získaly právo na pivovar, který vaří dobré pivo dodnes. Vznik pivovaru vlastně také zapříčinila válka. Veškeré varné zařízení měšťanů bylo dílem poničeno, dílem rozkradeno a tak měšťané přišli na to, že je pro ně výhodnější jedno zařízení společné. A tak roku 1649 vznikl Měšťanský pivovar. Zde se nejprve jednotliví právovárečníci střídali, později však najali svůj personál a z pivovaru pouze brali užitek. První sládkem byl patrně Šimon Mečíchovský.

strak3.jpg
Plánek Strakonic, jak vypadaly od doby Jana z Rožmberka až do konce třicetileté války.

Roku 1650 se majitelem sousední Střely stal člen Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuitů, Václav František Libštejnský, který před svou smrtí o čtyři roky později odkázal zámek řádu jezuitů. Tím se zrodila místní základna pro tvrdou rekatolizaci.

V letech 1652 až 1654 byl sepsán majetek v císařství v takzvané Berní rule. Z ní se zjistilo, že ve Strakonicích žilo 66 sedláků starých, 20 nově osedlých a 20 chalupníků. Za války vyhořely tři sedlácké grunty a deset chalup. Neobydlené usedlosti a zpustlé chalupy činily 56 gruntů a 21 chalup. Celkem se dá odhadnout, že těsně před válkou mohlo být ve Strakonicích asi 151 různých usedlostí. Při průměrném počtu pěti osob v jedné rodině a dvou až tří pomocníků na statku se dá odhadnou počet obyvatel obou měst na nějakých 900 lidí. V „ulici zvané Bezděkov“ bylo pouze asi 39 „zahradníků“, tedy těch, kteří měli jen menší pozemek, na kterém si pěstovali trochu nějakého obilí. Celkem v Bezděkově mohlo žít do 200 obyvatel.

Když v roce 1659 nastoupil do čela komendy velkopřevor Tattenbach, nastala i pro strakonické měšťany zlá doba. Tattenbach omezil veškeré svobody, které město mělo od jeho předchůdců, zakázal vaření piva a pálení kořalky, omezil městské trhy. Přesto, že císařská kancelář do sporu zasáhla, mnoho úlev se strakoničtí nedočkali.

Od roku 1684 začala Strakonice s okolím spojovat soukromá pošta, kterou provozoval nejprve Ferdinand Cobus, ale po třech letech ji převzal Antonín Hurdon. Přes město ale vedla také císařská poštovní trasa z Vídně do Chebu a dále do německých zemí.

Když v červnu 1685 sepisoval svoji poslední vůli vojenský inženýr Viktorín Siebert, odkázal městu 10tisíc zlatých na stavbu domu pro deset zchudlých strakonických měšťanů, z toho pět žen a pět mužů. Jeho otec Vincenc Karel Siebert, který byl v tu dobu primátorem města, koupil pro tento účel chalupu u Písecké brány, Viktorínův bratr Theobald Karel Siebert na tom místě vystavěl špitál a ten se stal základem známého „síbrťáku“, jak se dodnes nazývá domov pro seniory, který se dnes ovšem nachází poněkud dále od současného náměstí.

Roku 1714 přišel do strakonické komendy velkopřevor Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic. Ten nechal zcela přestavět východní část hradu do současné podoby. Za něho také roku 1716 vznikl cech punčochářů. Jeho nástupce Jáchym Čejka z Olbramovic přistavěl vedle hradu novou sýpku, která je dodnes ozdobena jeho erbem.

Dalšímu strádání byli obyvatelé Strakonicka vystaveni v době války o rakouské dědictví v letech 1740 až 1742.

Po ukončení bojových operací povolává Jáchym Čejka do Strakonic roku 1750 barvíře ze Švýcar, aby místní naučil barvení sukna na červeno. O šedesát let později už vzniká první manufaktura na výrobu fezů.

Když v roce 1773 papež zrušil řád jezuitů, museli jeho členové opustit Střelu a klatovskou kolej. Tehdy vznikla možnost přesunout klatovské gymnasium do Strakonic. Radní sice poslechli královského komořího a požádali krajského hejtmana Lorence o podporu, ten však, přesto že ji slíbil, informoval píseckého purkmistra a vyslal jej do Prahy, aby požádal o přeložení gymnasia do Písku. Což se i přes protesty královského komořího nakonec roku1778 stalo.

Poznenáhlu dochází i k rozvoji Strakonického školství. Roku 1787 koupila radnice dům, který Siebertova nadace přestavuje na školu. Kromě toho byla zřízena přípravka k vyššímu učitelskému vzdělání, která se nazývala preparanda. Průmysl zůstává zatím na úrovni cechovních dílen, ačkoli soukeníci pracují pro vojenský erár.

Na konci století jsou Strakonice stále jen městem na levém břehu Otavy, Bezděkov, Lom i nově vznikající Podsrp jsou samostatnými vesnicemi. Přesto se v obou městech napočítalo 243 domů s číslem popisným.

Po smrti osvíceného císaře Josefa II. 1790 a krátkém vládnutí jeho bratra Leopolda nastupuje roku 1792 na vídeňský trůn Josefův další bratr František jako římský císař Druhý. Jenže Svatá říše římská národa německého Napoleonovým přičiněním zaniká a František se stává Prvním toho jména Císařství Rakouského. Za jeho vlády bylo mnoho Josefových reforem potlačeno a církev opět dostává více prostoru.

Kolem roku 1825 dochází k úpravám hradu, který byl věkem poněkud zpustlejší. Velkopřevor Neipperg nechal zbořit původní rytířskou síň u Rumpálu. Tato část hradu totiž stejně již hrozila zřícením. Zaniká Svatováclavský rybník, který zasahoval od dnešního kruhového objezdu u viaduktu až do areálu dnešních prostor ČZ.

V roce 1837 došlo k zasypání původního severního příkopu a v jeho místech byly založeny dnes známé Rennerovy sady spolu s klasicizujícím glorietem – pavilónkem na umělé vyvýšenině. Na romantické procházky do přírody zakončené posezením u džbánku piva začíná lákat i upravené Podskalí.

Na počátku století také dochází k úpadku řemesla punčochářského. Naštěstí se mistrům tohoto řemesla podařilo zachránit svoji živnost výrobou tureckých čepiček zvaných fezy. Jestli byl první fez vyroben roku 1805 nebo 1807 není tak důležité. Mnohem důležitější je červen 1811, kdy „chráněný žid maltézského panství“ Wolf Fürth dostává živnostenské oprávnění k prodeji a obchodu se zbožím a surovinami stávkařskými. V prosinci získávají totéž povolení bratři Mojžíš a Wolf Weillové. Rychle kromě obchodu začínají i s vlastní výrobou fezů a postupně pohlcují drobné soukenické mistry a jejich dílny. Tím byl položen základ slavné tradice strakonických fezáren. Třetím, kdo zasáhl do vývoje fezárenské výroby byl punčochářský mistr Izrael Stein.

Tímto okamžikem přechází Strakonice do nového věku, věku průmyslu, věku nového vědění.

A když už jsem začínal příběhem romantickým, skončím příběhem „trucovním“.

V prostoru proti barokní rezidenci Na Dubovci můžeme vidět tzv. palác, který patřil židovskému obchodníkovi Ignáci Steinovi. Dříve zde stávala i vysoká kulatá věž. V roce 1871 ji dal společně s vysokou zdí postavit velkopřevor Othenio Lichnowski z Wardenberka proto, aby nebylo z „paláce stojícího opodál“ do zámku vidět a naopak a protože se tak stalo z protestu – trucu – proti židovskému sousedovi, říkalo se jí trucbašta čili Tructurm.

strak4.jpg

Věž byla zbouraná v roce 1936 při stavbě silnice vedoucí na Pracejovice.

strak5.jpg

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Anna Šochová

      Skvělé! Sice jako vždy, ale to neznamená, že by se chválou mělo šetřit.
      Hrad Vildštejn, pokud se jedná o ten náš západní ve Skalné, kolem r. 2000 začal povstávat ze zanedbanosti až trosek a dnes je místním lákadlem. 🙂