Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa (10/16)

0

Kapitola X.

V tom městě kostel krásný a pěkný, to si pamatuji, i to, že měl dvě veliké věže a třetí na div sličnou že právě stavěli. Také na to si vzpomínám, že v tomto městě daleko ve španihelské zemi, kde jsme se toho ani nenadáli, uslyšeli jsme od cizích svou milou řeč. Divíte se, děti? Však nás to tenkráte také překvapilo. Bylo tomu tak. Nedlouho po tom, když jsme před svou hospodou sesedli a chystali se podívat se na město, potkali jsme před samou hospodou právě z ní vycházejícího šlechtice jakéhosi španihelského, ne již mladého, ale patrně vznešeného a bohatého. Ten vida, že jsme Čechové, hned na nás zvolal:

‚Dobré jitro, páni!‘ třebaže bylo odpoledne.“

Liduška se tomu zasmála.

„Divili jsme se nemálo a toť se ví, že nás to shledání těšilo, a ještě více, že cizinec ten v těchto končinách oslovil nás milým naším jazykem mateřským.“

„Uměl-li česky?“ ptal se Jaroslav.

„Mnoho ne. Jen to pozdravení a několik ještě slov a průpovídek.“

„Kdo to byl? A kde se těm českým slovům naučil?“ ptal se Václav.

„U nás v Čechách, vypravoval nám, že tam byl více nežli před pětadvacíti lety se španihelským biskupem jedním. Jmenoval jej, ale já jméno již zapomněl. Ten biskup byl na sněmě basilejském, na tom, jenž, jak víte, povolil Čechům kompaktáta. Když bylo po sněmě, zůstal španihelský ten biskup při Zikmundovi, králi uherském a císaři německém, kterého pak Čechové po lipanské bitvě také za svého krále uznali, ale v něm velice se zklamali, slýchal jsem od starých. Zeť tohoto Zikmunda císaře byl Albrecht Rakouský a toho po smrti Zikmundově někteří ze stavů českých volili za krále českého. Ale velká strana pánů a rytířů a s nimi strana táborská nechtěly ho za krále a neuznaly ho, o to usilujíce, aby měly krále z rodu příbuzného, slovanského. A tak za krále českého vyhlásili Kazimíra Polského. Z toho vzešla tuhá vojna. Mnoho tisíc Polák vtrhlo do Čech a spojilo se s vojskem českým. Spojené to vojsko položilo se táborem u samého města Tábora. Proti nim přitrhl Albrecht Rakouský s věrnými sobě pány českými a s Němci přemnohými. U něho také byl ten španihelský biskup a s tím onen rytíř španihelský, s nímž jsme se v Burgosu shledali.“

„A co vypravoval?“

„Dosti vzpomínal. ‚Tenkráte jsem byl Čechům nepřítelem,‘ pravil, ‚ale vy jste nyní hostmi v naší zemi a já jsem a budu vaším přítelem.‘ I vypravoval nám, jak před Táborem leželi proti táboru česko-polskému, jaké potyčky byly mezi oběma tábory a také dole u řeky, když jezdili koně napájet. Toť prý bylo jako někdy před Trójou, že vyjel ten neb onen rytíř z toho neb onoho tábora, že nepřítele vyzýval, až někdo proti němu vyjel, a jak oba tábory na ty souboje hleděly a jak začasté celé houfce utkaly se bojem. I vyznal a netajil ten španihelský rytíř, jak tenkráte uměli naši předkové husitští bojovati, jak se jich všude, kde byl v Němcích obzvláště, báli nadmíru. Také si vzpomněl, že tam před Táborem část vojska Albrechtova byla rozprášena a na hlavu poražena.

Tu mu pan Lev pověděl, to že učinil tenkráte mladý šlechtic český, nyní jeho švagr i pán, totiž král Jiří Poděbradský, jenž tenkráte poprvé vojensky se proslavil a v jehož jménu že se nyní ubírá ke dvoru Jeho Milosti krále kastilského.

I divil se nemálo ten španihelský rytíř a měl pana Lva pak ještě u větší poctivosti a byl k nám velice ochoten a laskav. Ten nám ukázal všecko město a pak nás zavedl za město do velikého, krásného kláštera, který založil jeho vlastní bratr, někdy biskup v Burgosu, tenkráte již zemřelý.

Nejkrásnější byl kostel a v tom bylo šest náhrobních kamenů díla vzácného. Ty označovaly místa, kde odpočíval zakladatel toho kláštera, jeho rodiče a dva bratři.“

„To je jenom pět kamenů,“ vpadl Václav.

„Šestý byl už napřed připraven pro posledního bratra; pro toho, jenž nás všude prováděl. Ale více nežli těm kamenům divili jsme se něčemu jinému: Kolem náhrobního kamene toho biskupa byly rozvěšeny samé suknice a sukničky dětské, tu větší, tu menší, tu staré a rozedrané nebo zase o něco lepší, záplatované, ale všechny vesměs dosti chatrné. Tři sta jich bylo a viselo červené, žluté, zelené, inu různobarevné po stěně kolem toho kamene a nad ním.“

„Co to bylo?“ ptali se posluchači.

„To byly, milé děti, sukničky tří set dětí, které ten biskup, bratr našeho rytíře, nás provázejícího, z otroctví byl vykoupil. Šatky ty byly pro památku po jeho smrti sem zavěšeny.

S milým tím rytířem španihelským se rozloučivše, putovali jsme dále do země kastilské, kdež se nám nevalně dařilo. Přišliť jsme vnevhod. Vojnu tam měli, a to bojoval kastilský král s příbuzným svým o korunu. Proto bylo zle v zemi a začasté nás nechtěli ani do města pustit. Král byl s vojskem v poli a nemohli jsme sobě tak hned zjednat k němu přístup.

A také nás horko soužilo a začasté i žízeň. Byloť v měsíci červenci. Pamatuji se, že jsme se brali opět takovou pustinou, plnou šalvěje a rozmarýny, ale bez vody, a pak jsme přišli do ohromného, velikého lesa.

Tam jsem ještě s jedním z našich zbrojnošů šel hledat nějakou studánku. Mysliliť jsme, že ve stínu lesním v nějaké rokli přece trochu vody najdeme. Než zle se nám vyplatilo. Hledali jsme dlouho, běhali sem tam, a to tak horlivě, že jsme pak nevěděli kudy kam, ale nikde nic. Tak jsme zašli, že jsme nevěděli, kterou stranou naši lidé se dále brali a kterou bychom se dali za nimi. A čím jsme více hledali, tím jsme více bloudili. Milé děti, tenkráte nám bylo úzko, ne že bychom se šelem nebo zlých lidí báli, ale žízně a unavení. Byli jsme žízní a dlouhým hledáním všicci zmořeni a s hrůzou nám připadalo, že tu někde vysíleni klesneme a bez pomoci zajdeme.“

„Byli by vás hledali,“ mínil Václav.

„Zajisté, ale kdož ví, zdaliž by nás včas našli v té nekonečné lesní pustině?“

„A co jste dělali?“

„Pak jsme již jen nějakou pěšinku hledali, abychom se dostali k lidskému bydlu nějakému, a volali jsme, křičeli, houkali do lesa, česky, španihelsky, ale pořád nic. Les byl jako zakletý, a již se stmívalo. Hlasy naše zanikly v něm neslyšány. Již jsme unavením zmoženi sklesli pod košatý, starý dub do mechu, nemohouce již ani volat. I modlili jsme se. Vtom zaslechli jsme pojednou zpěv. Někdo v lese zpíval, vážně a pěkně, jako kněží na hodinkách v klášteře. A hlas ten se přiblížil. I sebrali jsme všechny síly své a zahoukali, seč hrdla naše byla. A byli jsme vyslyšáni. Neboť po chvíli prodral se na naše volání houštinou k nám nějaký mnich. Jak jsme se zaradovali! Ten se nás ujal, zavedl nás nejprve ke studánce, o níž věděl, a pak na cestičku, jež naštěstí vedla na silnici, kterou se brali naši krajané. Rozumí se, že jsme tomu hodnému mnichu jak náleží upřímně poděkovali. Za šera stihli jsme pana Lva a všechny své krajany, kteří se již o nás strachovali a nás netrpělivě očekávali.

Po mnohých trampotách a nesnázích dostali jsme se do města, jež slove Segovia. Rozkládá se na výšině, která na jedné straně, zrovna pod samým hradem královským, má srázné, příkré svahy jako stěny a pod nimi teče řeka.

Hned nazejtří odebrali jsme se do Alkazaru čili do toho hradu královského. Všechny najednou nás tam nepustili, ale vždycky po pěti.“

„Proč to?“ ptal se Jaroslav.

„Byl nás přece slušný houfec a toho válečného času byli příliš opatrni a bezpochyby nám nevěřili. Bylyť také královské poklady v tom hradě uschovány. Tu krásu, milé děti, bych vám přál spatřit. Mnoho se mi již vytratilo z paměti, co jsem tam všechno přehlédl, ale podnes vidím nádherné komnaty a světnice zářící zlatem a stříbrem, vykládané krásné modrým lazurem a bělostným alabastrem, na div uměle vyřezávaným. Také dvě řady krásných sloupů byly z toho vzácného kamene a ve veliké síni královské spatřili jsme třicet čtyři sochy kastilských králů, jak jeden po druhém nastupoval, a všechny z ryzího zlata čistě řemeslně zhotovené. Každý z těch králů seděl na trůně, maje žezlo i říšské jablko v rukou.“

„Měli tolik zlata?“ ptala se Lidunka.

„To bylo tak, má beruško: Každý král kastilský byl povinen tolik zlata zahospodařit za své vlády, jak on sám byl těžký. A z toho zlata pak, když umřel, zhotovili tu sochu.

A co jsme tam jiných vzácností, drahého náčiní, krásné zbraně a vzácných koberců spatřili, i dlaždičky z alabastru v komnatách! Nesnadno si všechno, milé děti pamatovat a ještě více nesnadno to vše vypovědět.“

Tu se starý vladyka zamlčel.

„Ty chceš už přestat?“ zvolali oba chlapci.

„Chtěl bych. O tom, co mně právě připadlo, jakou měl pan Kolovrat Žehrovksý nehodu, o tom bych vám pověděl až zítra.“

Ale jak se o panu Žehrovském Kolovratu zmínil, už chlapci nedali pokoje a Lidunka také prosila, takže starý vladyka, vnoučatům po vůli učiniv, dále vypravoval.

Click here for reuse options!
Copyright 2016 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama