Česká proroctví k dějinám prostonárodní literatury (úvod)

0

Nová četba na pokračování vás určitě zaujme. Děkujeme autorovi, který jí pro vás připravil a myslíme si, že se vám bude líbit stejně jako nám. Dílo neprošlo jazykovou korekturou.

redakce


ČESKÁ PROROCTVÍ
K DĚJINÁM PROSTONÁRODNÍ LITERATURY.

TŘETÍ ROZMNOŽENÉ VYDÁNÍ.
VYDAL FERD. MENČÍK.
NAKLADATEL E. ŠOLC, KNIHKUPEC SPOLEČNOST S R. O., PRAHA-KARLIN 1916

Zajímavým spisem prostonárodní slovesnosti jsou proroctví. Jako dosud mezi lidem, bylo tomu tak zvláště za starých dob, že lidé chtějíce zvěděti osud svůj, uchylovali se k osobám, o nichž pověst tvrdila, že předpovídají budoucí věci. Za válek mezi Řeky a Trojskými obraceli se Řekové na pověstnou již věštírnu delfickou, kdežto Trojane sami ve svém městě měli prorockého Kalchanta a nešťastnou Kassandru. V krajinách východních ještě více byl ten obyčej rozšířený. Připomenouti toliko třeba Písmo starého zákona, kde se celá řada proroků uvádí. Též v Babylóně a v Egyptě zaměstnávali se kněží prorokováním. Ale nejen muži, i ženy některé proslavily se proroctvím. Jsou zahrnuty obyčejně v jméně Sibyl (Diosbúlé; dle některých ze slova „kaballa”), kteréžto jméno Sibyla znamená každou osobu ženskou, která zjevuje budoucí věd; není to tedy vlastní jméno. Prorokyně podobné nalézáme nejen za času pohanských, ale již i za doby křesťanské. Počet, zvláště pohanských, rozličně se od spisovatelů udává: některý spisovatel starého věku (Plato) zná jednu, jiný opět devět nebo deset; ve středověku konečně počet jich rozmnožen ze dvanácti na čtrnáct. Ostatně spisovatelé staří jsou toho domněni, že jest jen jedna Sibyla, která přijímá na rozličných místech rozličné jméno. Jména těmto prorokyním dávána byla buď od jmen zemí nebo míst: libycká Sibylí, nebo pontická atd. Nejznámější jest Sibyla Kumánská, která žila za Tarquinia Superba. Takto čteme v rukopise pražské knihovny o ní: „Chtí tomu mnozí, jak tak v starých římských časech za panování Tarquinia Pyšného, sedmého a posledního krále Římanův, kterémuž králi okolo 528 let před narozením Krista Pána jedna z moudrých Sibyl, totiž Kumana, přišedši devét kněh přinesla a oznámila, že v těch knihách božské tajemství všelikerá obsažena a takové jemu tajemství milujícímu prodána býti mají, pokudž jí jistou (jmenujíc znamenité quantum) peněžitou sumu peněz dáti by chtěl. Majíce on ženu tu tak znamenitou za nerozšafnou, túž ženu aneb Sibylu od sebe odejíti kázal. Vzavše tedy, ty knihy a hned před očima jeho z nich tři do ohně uvrhše, spálila a navrátivše se s ostatníma šesti knihami Tarquiniusovi, by takového vzácného daru božího z svých rukou nepropouštěl a (e od ní za opáčenou sumu koupil, napomínala. I nechtíce on k žádosti její učiniti, pročež po druhé odešla a nápodobně jako předešle z těch ostatních šesti tři spálila. A ty poslední tří jemu opět v předešlé ceně ke koupi předložila. I vida Tarquiínius stálost té neznámé ženy, pohnut jsa žádostí těch kněh, za ně žádanou sumu vyčísti kázal. Žena pak přijavše svou cenu odešla a ačkoliv po přijatej ceně hledána, vícej nalezena býti nemohla. Ty pak ale knihy až do dnešního dne v římě za zvláštní poklad a dar boží se zachovávají a libri Sybylini se jmenují, ve kterýchžto pro rozličné proroctví budoucích věcí se týkajících ku podivení vynacházejí, římskému i také jiným královstvím i knížectvím mnohým zlé i dobré předpovídají; mezi kterými o Českem království v předepsaných předpovídkách se vynacházejí, které před tolika sty lety od jednoho krajana z lásky své patrie česky vytažena od téhož, kterýž byl slavný papežský ministr, rythmice přeložena byla.’* Knihy tyto na listech palmových psané v jazyku řeckém a ve verších chovány byly na Kapitoliu, kdež nad nimi duumvirové (později decemvirové) bděli. Jen za času, kdy Římu nějaké nebezpečenství hrozilo, nahlíželi tito strážcové do posvátných kněh a sestavovali z akrostychických veršů obsah. Knihy staly se i s chrámem Apollovým r. 83 před Kr. obětí požáru; ale z rozličných zbyťků a z ústního podání (zvláště; v Malé Asii) sestaveny byly knihy nové, které teprve začátkem 5. století po Kr. za své vzaly.

Od těchto kněh Sibylinských zcela rozdílným Jest proroctví Sibylinské, zachované až podnes. Ono obsahuje dvanáct kněh šestiměrem (hexametrem) v jazyku řeckém psaných, jež složeny jsou za časů křesťanských mezi prvním a čtvrtým stoletím. Zpěvy (neb knihy) ty však nejsou od jedné osoby sepsány, nýbrž od více osob neznámých ; pisateli některých částí byli židé, některých částí opět křesťané. Zmínky o proroctvích těchto nalézáme již u některých spisovatelů církev, (na př. u sv. Augustina); ano církev samu někdy proroctví tato schvalovala, někdy opět zavrhovala. V těchto knihách mají základ svůj všecka proroctví Sibylinská, která ve všech téměř jazycích nalézáme; nejprve zpracována byla v jazyku latinském, z něhož dostala se do řeči obecného lidu. K rozšíření těchto proroctví ovšem velikou měrou přispěl směr vzdělanosti středověké, kdy všecko více v horování náboženském sobě libovalo, dle dávných proroctví příchod Mesiášův a jeho království očekávajíc. Když blížilo se první lOOOletí, bylo uchváceno křesťanstvo záchvatem takovým; a když i očekávání příchodu pozemského království Kristova se nevyplnilo, nezanikla naděje tato, častěji ještě se probouzejíc. Byl to tak zvaný chiliasmus, k němuž samo sv. Písmo dalo příčinu, že lidé hloubajíce neustále v Písmě svatém neustále živili myšlenku tuto. V Čechách byl to Jan Milic a Matěj z Janova, kteří přišli k tomu náhledu, že již Antikrist na zemi dlí; ovšem byl onen o něčem lepším ještě na dvoře papežském poučen.

Ve Francii vystoupil v podobném směru Jean de la Rochetaillée n. Roquetallade, františkán kláštera Aurillac-ského. Ten ve svých kázáních nejen trestal nepravosti kněžské, ale předpovídal, že Bůh je navštíví tresty a že papeži bohatství jeho světskými osobami odňato bude. Pro své řeči byl papežem Klimentem VII. r. 1344 a r. 1349 vsazen do vězení; když ani polom, propuštěn byv, kázati nepřestal, uvězněn opět od Innocence VI., až konečně za Urbana VI. svobodu obdržel, Však ani tehdy nestal se nevěrným svým zásadám. Tento mnich sepsal jakási proroctví; ale nikterak

nepředstíral zjevení, nýbrž toliko, že dobře porozuměl zjevení sv. Jana. Z proroctví jeho prý se mnoho vyplnilo. Jedno z nich do češtiny později přeloženo bylo. Byl pak horlitel tento, současný s českými reformátory, r. 1362 v Avignone upálen, ač někteří praví, že zemřel ve Villefranche.

Není se tedy čemu diviti, že v Čechách za takové nálady i proroctví se šířila. Tak nalézáme v rukopise jednom XV. stol. počátek jakési písně: Žila baba Sibyla; zajisté, že mnoho rozšířeny byly, když již i v písních ohlasy z nich jsou. Kromě toho svědčí o tom Tomáš ze Štítného, uváděje celé proroctví jedno. Praví: „I byla nějaká Sibyla prorokyně slovutná, tu ciesař pozvav k sobě tázal jie, jest-li anebo bude-li kdo mocnější než on, jemuž by se s poklonů modliti měli ? A ona ukázala jemu v slunci Pannu, ana drží na ruce syna; i odredla ciesaře ta Sibyla, aby nedal tak klaněti se sobě, řkúc: „Tomu, jehož Panna porodí, budúť se klaněti, tenť bude větší, než ty”. Zajímavé jest ještě jedno proroctví v rukopise kláštera Kremsmünsterského, které pochází též z těchto časů. Tam stojí: „Pán boh k sudu súdit nepřide, dokud lidé neodstúpí od římského; a jeliž bude zbořeno římské ciesařstvie a podle proroctvie Daniele odstúpie lidé od viery, jak se již děje : a potom ihned Ancikrist přídě.” Podobně nalézáme v legendě o svaté Kateřině ze XIV. století zmínku o proroctví Sibylinském

vaše hrozná hanba těžká,
ež Sibyla ta vítězská
ot Římského stola vlasti
jsúc, však rozmyslnú nápastí
v svém proroctví Boha znala
a o něm prorokovala.

Můžeme dle toho míti za to, že proroctví Sibylinská, jež do Čech z ciziny přinesena jsou, u nás dosti rozšířena byla.

Odkud k nám se dostala a zdali v latinském rouše, nemůžeme na jisto tvrditi; spíše zdá se, že tato proroctví z němčiny překládána byla, neboť i v Němcích rozšířenějšími byla v jazyku národním psaná. Že pak německým a i latinským, jak svrchu podotknuto, za základ slouží ony knihy sibilinské prvotního křesťanstva, a následovně i našim proroctvím, nemusíme ani dokazovati. Tím vyvracíme mínění, jež objevilo se ohledně našich proroctví. V „Listech literárních” praví neznámý spisovatel: Ve všech těchto Sibylách nečiní se zmínky o osudech země a národu českého, jest tedy ., Výtah proroctví Sibyliných”, který se nachází v jazyku českém a o Čechách jedná, spis docela neodvislý od Sibyl jinojazyčných, a nemá nic společného s nimi nežli — jméno prorokyně.”

Nejstarší dosud známé proroctví Sibylinské, které se zachovalo v rukopise Zebererovském, patří podle řeči do XV. století. Jest psáno prosou. Později se na základech těchto tvořila jiná proroctví ve verších a do všeobecného obsahu vplétalo se leccos, co na zemi Českou se vztahovalo. O proroctví tomto (jehož druhý rukopis, však z doby pozdější, též se nachází v Českém museu v Praze) můžeme směle říci, že jest překladem proroctví německého, které nám pod jménem Sibilenboich z r. 1513 v nářečí dolnorýnském známo.

Možno též jest, že z jiného nářečí přeloženo bylo, Poukazujeme k tomu, že celé roztřídění spisu jest právě takové jako v českém; podobně vypravuje o husí noze, o kněžstvu a panstvu; konec světa klade do r. 1400 (jiné vydání Sibylenwissagung do r. 1300). Podobně i ona začáteční písmena jmen králů německých (A. A. L.), kterýžto způsob nalézá se již v oněch sibylinských řeckých zpěvích, se v českém opakuje a j. Sestavíme-li jména tato, dovíme se přibližně, kdy proroctví toto sepsáno bylo; nebo můžeme, nalézáme-li v takovém proroctví nějakou událost uvedenou jako budoucí, mysliti si, že současně s ní proroctví jest sepsáno. Mluví se zde o králích německých: Adolf Nasavský (1292— 12Q8), Albrecht (1298 — 130S), Ludvík Bavorský (1310—1346), Fridrich Krásný (1310 —1330), Jindřich Lucemburský (Heinrich) (1308-1310) Karel IV. (1346—1378). Padá původ toho nejspíše do časů Karla IV,, o čemž i udání r. 1400, jakožto konce světa, zdá se svědčiti.

Dle tohoto proroctví sepsáno bylo jiné se zvláštním zřetelem k zemi České, které snad nejprve v prose, potom na způsob písniček ve verších častěji vydáváno bylo.

Mimo to máme ještě proroctví Slepého mládence. Země česká v minulosti své měla pověstnou svou prorokyni, Libuši, o níž kronikář Kosmas vyznává, že byla věštkyní;

též i v proroctví přeloženém vykládá se Sibyla delfická „pravým jménem Libuše”. V Zelenohorském rukopise pak se praví, že na soudě zemském byly „věščby vítězovy”. Pověst o Libuši dí, že prorokovala o zemi české před smrtí svou; též manžel její Přemysl, když od pluhu odcházel na stolec knížecí, prorokoval o potomstvu svém, jak Dalimil udává:

Suchá otka jest znamenie
mého chlapieho rozenie,
ale žeť Jest brzo vzkvětla,
jakož vam Lubuše řekla: m
ój rod z chlapieho porada
dojde královského řáda.

Byla tedy proroctví tato mezi lidem rozšířena ještě na začátku XIV. století, kdy kronikář, nyní všeobecně Dalimil zvaný, žil. A právě téhož století klade se i proroctví Slepého mládence, o jehož osobě dosud nic určitého najevo vyneseno není. Rozličné pověsti o něm kolují; tak prý srovnal kosti v klášteře Sedleckém, a sestavil ony památné hodiny na radnici Staroměstské. Snad tato pověst souvisí nějak si pověstným hvězdářem Křišťanem z Prachatic, který prý též jakési věštby a pranostiky zanechal. Dle zprávy u Balbína zachované obsahují jeho proroctví již kostru proroctví Slepého mládence, předpovídajíce nejen obvyklé nehody živelní, ale i prolití krve a konečně vítězství Čechů a jiné. Podobné vypravuje Balbín, že m.u sdělil jesuita Václav Joannides proroctví, Z nichž jedno nalezeno bylo v klášteře Zlaté Koruny u Krumlova r. 1488. Toto ,. proroctví o Českém království” má následující obsah. „Léta 148S toto proroctví se našlo v klášteře Korunském v ťato slova.

„Toto království České žádnou radou, ale samým milostivých planet patřením se řídí. Kdy to pomine, nebude-li rozumně spravováno, nebe spustne anebo cizozemcům v moc a v panování přijde. Povstane vorel, jehožto létáním zkažen bude lev, a přijde orličátko a bude se hnízditi v domě lvovém, jehožto plod nebude jmíti pokrmu otcovského. A bude jeden volen, jemužto čest královská nebude dána, a spiknou se knížata německá proti království Českému a páni království Českého souženi budou a zžíře je levhart. Až podtud proroctví tohoto. „Slova tato shodují se s jinými, jež čteme v u,vedeném musejním rukopise: „Přiletí orel, jehožto letem shlazen bude lev, a přiletí mladé orlice, a shniezdí se v domu lvově, jehožto plod nebude mieti pokrmu. A bude volen jeden, jemužto jméno královské nebude přidáno. Potom kniežata rakúská sě zvolé, a páni České země súženi budu aneb úzkost mieti budú, a levhart sežre je. A povstane kořen z kořene orla jménem. Fridrich od východu slunce, ten kraluje kralovati bude vládna a vlásti bude. A za času jeho papež jat bude !a kněžstvo rozptýleno bude.

Obě proroctví tato zdají se pocházeti z konce XV. neb z počátku XVI. století, čemuž jazyk i pravopis nasvědčuje. Vztahuje pak se nejspíše na dobu Jiřího Poděbradského; tak možno vyložiti, že bude jeden volen, kterému nebude čest královská dána, alespoň od strany katolické; ,, levhart” představuje nejspíše Fridricha IV. (1140—1493), který pocházeli z rodiny habsburské z větve štýrské, v jejímž erbu jest levhart. Ostatně slova nepotřebují výkladu.

Z těchto obou proroctví není nic přijato do proroctví Slepého mládence. Proroctví pak samo má býti mnohem starší, a pocházet má z r. 1352. Máme před sebou netoliko vydání z r. 1863, ale jedno ze starší doby. Toto má název: „Přepodivné předpovídání, které roku 1462 od jistého Slepého mládence, jenž 36 let starý byl, Karlovi, králi českému a císaři římskému skrze Ducha svatého oznamoval.,

Příbram roku 1616. Začátek podobného proroctví nalezli jsme na deskách Paprockého: Diadochu z r. 1602. v dvorské knihovně; napsán byl úryvek dle všeho v XVII. stol. „Císař Karel Čtvrtý, když jel z Říma do Nyrnberka, oznámili jemu panoši jeho, že by tu byl v nějaké chaloupce ve vsi řečené Alterštot nějaký člověk od narození slepý, všeckny řeči všech jazykův znal a písmo že píše, kterého nikdv neviděl, a že budoucí věci předpovídá, kteréž v pravdě přicházejí; než že žádný den víc neodpovídá, než toliko na jednuť

otázku. Čechové i někteří Němci to slyšíce a člověka vidéči žádajíce, prosbami k tomu císaře přivedli, aby ho viděti mohli.

K němuž všed císař řekl: ,,Zráv buď, jsi-li muž Boží: nejsi-li, pak pozdravení všelijakého aby jako nehodný zbaven byl. Kterýž ihned odpověděl: ,,Jsem zajisté posel Boži“

Pověz mi, prosím, kterak dlouho stane království České ,i kolik ještě bude míti králův. Kterýž požádal papíru; i napsal dvanácte liter těchto . . .” Zde končí se úryvek.

Hned na počátku jsou rozdíly patrný. Jedno proroctví klade událost do r. 1362, druhé opět do r. 1462, tedy o sto let později. Jedna část klade ono místo do Bavor (Alterštadt) na pomezí čeckém, druhá do Čech samých (do vesnice Kout u Domažlic). Kromě toho liší se v počtu písmen, kterými mají jednotliví panovníci míněni býti. Proroctví, je:

Balbín uvádí, a náš zbytek, mají 12 písmen; proroctví z r. 1616 má již 13; z r. 1363 opět 12. Prvnější končilo písměnou R (Rudolfem II.); z r. 1616 K (Karlem VI.). Zdá se, že ještě v XVII. století dokonale nečinil se rozdíl mezi Sibylou a Slepým mládencem. Neboť v rukopise jednom přičítá se proroctví, které jest vlastně proroctví Sibylinino, Slepému mládenci. Jest to „proroctví pravdivé a zkušené o České zemi, kterak se v ní co bude díti; jaké rány a metly božské na ni i na všecken svět přijíti, kterak pobožní vysobozeni a bezbožní vyhlazeni býti mají. Všem věrným k výstraze a k napomenutí složena a byla vytištěna v létu 1605. “i) Jen úvod liší se poněkud od Sibyly; neboť zde přidána první strofa.

Ve jménu tvém nejsvětějším,
můj pane Kriste Ježíši,
začnu teď toto zpívání,
dej k tomu své požehnání.
O Čechové se sejděte atd.

Na tomto místě neopomeneme podotknouti, že proroctví z r. 16] 6 není vlastně toho roku tisknuto. Předně překvapuje, že prorokuje se zde již o Karlu VI. (1712—1740), že zemře bez mužského dědice; potom, stopujeme-li dále, nalezneme, že toho času žádná tiskárna v Příbrami nebyla a teprve ve XVIII, století v tomto městě se nacházela. Možno, že jest současné s proroctvím. Sibylininým, které vyšlo nejspíše z tiskárny Anežky Peliciusové. Ostatně nebudem se tomuto klamu diviti, ježto více takových případů zvláště při proroctvích se nalézá. Nebo, kterak jednoduše a povrchně vypadala proroctví, prorokovalo-li se napřed, vidíme z úryvku zachovaného ve spisu Pavla Nagelia:

léta po narození syna Božího 1620 bude v zemi německé veliká vojna ; 1621 bude radost veliká mezi známými, když se zas vespolek shledají;

1622 nebude papeže
1623 rozšíří se hněv boží po všem světě;
1624 jich málo se budou znáti ku Pánu Kristu;
1624 povstane muž a rek veliký;
1626 Afrika bude hořeti a moře obrátí se v krev;
1627 zemětřesení půjde a projde veškeren svět;
1628 Afrika, Azija a Evropa budou se třásti a báti;
1629 nevěřící poznají jednotu nerozdílnou Trojice svaté;
1630 veškeren svět bude osvícen, tak že jeden pastýř a jeden ovčinec bude, Amen.

Vracejíce se opět k Slepému mládenci, můžeme vysloviti se v ten smysl, že v něm nalézáme jak proroctví Sibylinská, která již do češtiny převedena byla, tak i ohlasy cizích proroctví, která v Sibyle se nenacházejí. K tomuto patří jmenovitě vypočítávání budoucích králů. Co však v obou proroctvích nejzajímavějšího, jest pověst o Blaníku.

o Blaníku se vypravuje, že v něm odpočívá vojsko české, které, až bude země Česká v největším nebezpečenství, vyjde s vůdcem svým sv. Václavem a osvobodí vlast od cizinců. Lid český se zvláštní úctou patří na „vévodu a knížete českého” sv. Václava. Pověst česká již za jeho živobytí ho staví pod ochranu božskou jak v poli, tak doma (Jindřich Ptáčník, vévoda kouřimský). Lid pak český po smrti jeho za svatého ho pokládal a písněmi ho velebil. Že Českou zemi vzal pod svou ochranu, dovídáme se z události o bitvě na Moravském poli r. 1278. Ještě pak za Jana Lucemburského, když vojsko české táhlo proti Němcům (1317), ukázal se jim svatý Václav jako muž krásný ve zlaté zbroji, an jede před nimi na bílém koni, stříbrné kopí a na něm zlatý hrot maje. Tak alespoň vypravuje Hájek. Lid očekával podpory, že však později myslel si ho spícího v Blaníku a čekajícího na příhodnou chvíli, dlužno přičísti vlivu západních, našich sousedů.

Ve Francii a v Němcích známá jest pověst, že císař Karel Veliký s celou družinou dosud žije v hoře Untersberku v Solnohradsku. Ještě rozšířenější jest pověst o Fridrichu Barbarossovi. Tento sedí v podzemní jeskyni v hoře Kyffhäuser; vous jeho roste kolem kamenného stolu, a až třikrátekolem obroste, pak bude čas, aby vyšel ven. Anebo ptá se častěji, zdali ještě havrani kolem vrchu obletují. Potom vstane, podnikne výpravu do Zaslíbené země, osvobodí hrob Boží na suchý strom pověsí svůj štít; a strom se ihned zelenati započne.

Podobné pověsti známy jsou i Polákům. Na hranicích haličsko-uherských dlí jedno vojsko v Babí hoře (Babia Góra); vojsko Boleslava Velikého spí v Tatrách. I v Horním Slezsku znají pověst; a sice jedno vojsko jest ukryto v Sročí Hoře u Bytomě, druhé, vojsko to, svaté Hedviky, leží pod Třebnickým kostelem.

Podobá se, že pověsti tyto putovaly od národa k národu, asi vznik svůj vzaly v Asii, odkud se za křižáckých válek rozšířily. Tam totiž byl náčelník sekty Assaisinův, Stařec z hor (šeik al Gebel), oblíbenou a pověstnou osobností. O kalifovi Alim však již tenkráte bájeno bylo, že opět na svět přijde. Obě pověsti, totiž o Blaníku a Bedřichu Barbarossovi, Jsou sloučeny v těchto proroctvích, neboť jinak se nedá vysvětliti ono tažení Fridrichovo k Božímu hrobu. ,, Králi Šalamoune, věděti máš, že tu, kde bude hrob Mesiášův, stojí dubový strom, starý od stvoření světa; ten při usmrcení Spasitelovu uschne a zůstane státi až do toho času, kdy onen král i pohany přemůže a hrobu Mesiášova dobude.”

Veršovaná Sibyla :

Budete míti Fridricha krále
nad něho nebude vyššího;
tenť dobude hrobu Božího.

Že Fridrichem tímto nemá se mysliti Fridrich falcký, jest zřejmo.

Proroctví tato, z nichž jedno již r. 1586 v Praze tištěno bylo, vyvíjela se znenáhla již po celé MXVI. století a dosáhla ovšem vrchole za bouřlivých dob sedmnáctého století. Tenkráte sami přívrženci Fridricha falckého živili naději na obnovení jeho vlády, ano zdá se, že i proroctví tato, temně jméno Fridricha vyslovující, nalézala ještě víry. .Ano, v Nagelově spise nahoře uvedeném, které vyšlo roku 1620, nacházíme nové napomenutí lidem.

Avšak již skrze nebeská znamení
hrozí nám, že nedá hříšným prodlení,
ale svět tento že bude trestati,
hříšníky bíti a pokutovati,
morem, ohněm, hladem i také mečem.
A zda před jeho hněvem kde utečem?
Poznává se to z oblohy nebeské,
že nebude i chyba země české.
Třesení, lekání na lidech bude
a žádný z hříšníků toho neujde;
různice, války a krve prolití,
sucho, draho bude lidi trápiti.
Větrové silní hory roztrhají,
skály rozrazí, věže zvracet mají;
budou blýskání, hromobití hrozná,
všeho vypraviti není věc možná.

Do které doby as spadá poslední zpracování proroctví, můžeme uhodnouti z obsahu samého. Praví se tu, že krev prolitá v Praze dosahovati bude až ke kalichu na chrámu Týnském. Kalich tento byl r. 1623 za protireformace sražen dolu. Proroctví to povstalo tedy po roce jmenovaném. Čas blíže určit: o všech se nedá; neb nenalézáme v nich žádné zmínky časové.

V první polovici století XVII. vzniklo několik proroctví, která návratem vyhnanců českých se zanášela. Některá z nich uvedl ve svých „Pamětech** pan Jiří Harant z Polžic, a také my jsme svého času o nich více pojednali. Do těch časů náleží též proroctví Bratrstva růžového kříže z roku 1622, které zní následovně:-)

1. Papež musí přece vykořeněn býti.
2. Pán Bůh nám nového císaře dáti ráčí.
3. špaňhelovi se zle povede.
4. Frankrejch otce svého viděti bude.
3. Lenivý král z Engellandu procitne a hájiti své hanby bude.
6. Král pak švédský zemi té své štěstí daleko v známost uvede.
7. Dennemark velikou stráž vedouce nic neobdrží tou svou mocí.
8. Tomu němýmu králi polskému ta fabule také známa bude.
9. Turek pak Uhry z bídy, nouze zprostí a královské nepřátele v posměch uvede.
10. Z Jegerndorfu Ceskou zemi má vysvoboditi a v prvnější stav uvésti.
11. O Mejnc, aby se na pozoru měl, by o svou zemi nepřišel.
12. Tryerský pán starý. Jest jistá věc, že uprázdniti musí
13. Falc naposledy vítězství dojde.
14. Ačkoliv Sax svým vojenským strojem podivné věci vyhledávati bude, však Falc v dobré stráži zůstane.
15. Brandeburk zůstane v svém mírném pokoji.
16. Benátčané pozor majíc, jak se vede, vydřou se ven a z vazby nepřátel svých na plac vytrhnou.
17. Švajcerové také Boha chválí.
18. Holanďané své nepřátele v hanbu a posměch uvedou.
19. Savojský také do té hry přijde a třetí hlava v Říši býti chce.
20. Lotarinské země taky do chrastin uvedena bude, však se z nich naposledy vyvede.
21. Halberštocký pak svou mocí žene mnichy, popy až praští ve dne v noci.
22. Mansfeld k posledku Falc vyčišťuje, od ďábelského hmyzu vysvobozuje.
23. Vircburský svůj stav opustiti musí.
24. Štejrská pak pejcha ustáti musí.
25. Naposledy ta přemilá a libá Unie od zmrtvých vzkříšena jsouc povstane, křesťanská církev vzhůru se popne, kteráž prve se vší mocí květne; papež pak se všemi svými houfy, dříve než rok přijde, pomine.

Ha straně katolické o něco později (v druhé polovici XVII. století) rozšířilo se proroctví jesuity Martina Středovského které v latinském i českém jazyku přichází. Znělo:

1. Ferdinand IV. zůstane sice králem římským, ale brzo potom umře.
2. Leopold, jeho bratr, po mnohých těžkostech a oukladech zůstane naposledy římským císařem.
3. Leopold v mladosti své nebezpečné nemoci vytrpí a veliké protivníky míti bude,
4. Turek proti nému vojnu zdvihne, takže dům Rakouský v malé naději bude. Bůh však jemu přispěje a mimo naději mnohých a Turkům k zahanbení vítězství mu udělí.
5. V dosáhnutí dcery krále španělského za nevěstu bude míti mnoho prodloužilých, těžkostí, však naposledy veselí se vykoná.
6. Při počátku mnohé vojny míti bude, takže malá naděje se ukáže; nebo král franskej všechno téměř si podmaní. Ale potom Bůh ku pomoci přispěje, francouzského krále a všech domu Rakouského nepřátel s potlačením a s podivením všech lidí.
7. Potom bude míti šťastné panování, nad nepřáteli zvítězí a více krajin nabude nežli kteří z jeho předků jich měli.
8. Z toho Leopold zase dům Rakouský rozmnoží a bude šťastnější, nežli všickni jeho předchůdci,
9. Bude míti šťastně více manželek než jednu.
10. Za panování jeho rozličných zrádců zrády a zpronevěření se vyjeví a najevo vyjdou.

V XVIII. století bylo ještě „proroctví obyvatele egyptského, zvláště v pravdě zkušeného hvězdáře, které jest nalezeno u jednoho mrtvého pátera hvězdáře, doktora královského. Toto dotýká se některých událostí v letech 1740— 1999.

A. 1740 bude jedno pozdvižení celého světa.
Za druhé: v roce 1760 totiž Afrika, Řím bude hořeti, mnoho krve vylívati.
V roce 1790 bude hněv Boží na všechen svět,
V r. 1808 bude Pán Bůh od málo lidí poznán.
V r. 1845 nebude žádného Pastýře.
V r. 1846 povstane jeden veliký muž.
V r. 1890 budou všichni v jednoho Boha věřiti.
V r 1999 nebeská světla shasnou a bude jeden ovčinec a jeden pastýř.

Mimo jiné kolovalo v XVIII. století proroctví o .Marokánovi králi, které r. 1801 vytištěno bylo (Adámek 26).

Zvláštní zmínku zasluhuje staré proroctví o královně české, kteréž dříve dědiců po meči se neslibuje, dokud se nedá pomazati a korunovati. Bylo i v Němcích rozšířeno v první čtvrtině století XVIII.

Kromě těchto proroctví nachází se ještě jedno dosud neznámé, které vztahuje se též na zemi Českou. Proroctví to složeno bylo od Havlasa Pavlaty, jak on sám se nazývá

,, sprostého sedláka a horáka*’ z Vysoké: přepsáno bylo od neznámého kněze r. 1669. Proroctví toto pochází prý z r. 1500. Ačkoliv nedá se upírati, že by proroctví toto nebylo mohlo zachovati se ústním podáním v krajině tamější, přece rozličné přívěsky ukazují k tomu, že mnoho, co se již skutečné vyplnilo, do něho vpleteno jest od skladatele.

Že proroctví podobné bylo rozšířeno, dosvědčuje Jan Štelcar Zeletavský (narodil se r. 1530), kněz pod obojí a farář v Bystřici u Libáně a v Kopidlně. Ve své „knížce o pravé a nepravé církvi” zmiňuje se: „I plní se to, což onen sedláček zde v Cechách prorokoval, že přede soudným dnem bude Zima zimu stíhati, v kožiších že budou lidé žínati, a čtvrtý díl země české s kostely rybníci zatopiti mají.” Štelcar žil v severních Čechách v dosti blízkém okolí města Vysokého a Mladé Boleslavi, kde podle vší pravděpodobnosti proroctví to sepsáno bylo. Není tedy nemožné, že slyšel tam o onom ‘proroctví, a že již tenkráte proroctví Pavlatovo rozšířeno bylo, třebas teprve se všemi přídavky později bylo sepsáno, ač možno jest i to, že snad myslí proroctví, které r. 15S6 vytištěno bylo. Buďsi tomu tak nebo onak, srovnávají se slova Štelcarovu s proroctvím tímto: Praví se zde, „že obili až do svatého Václava na poli státi bude*’, i zde vypisují se veliké mrazy; též i patrná záliba ve stavu sedlském se jeví (ač i v ostatních proroctvích stav sedlský není zanedbán), neb vypočítávají se všeliké útrapy, které lid poddaný hlavně po marném pokusu, aby setřásl se sebe poddanství, stihly.

Avšak i toto proroctví není zcela původní, nebo nalézají se v něm stopy, které ukazuji k tomu, že i Pavlata znal nějaké jiné proroctví, nejspíše Sibylinské. I tu se mluví o králi Fridrichovi z daleké země, který nebude uměti česky rozprávěti; zažene Turka a pojede k Božímu hrobu, kdež zahyne. Tuť opět patrná stopa oné německé pověsti. Zmínka o neznalosti Fridrichově českého jazyka poukazuje k tomu, že i toto proroctví, často se se skutečností srovnávající, povstalo aneb alespoň rozmnoženo bylo dlouho po vypuzení Fridricha z Čech. Podobně zná proroctví toto, jak povede se za krále Ferdinanda I. (1526—1564), za krále Matyáše a za Fridricha. Lepší časy nastanou prý, až bude kníže Drážďanský v Čechách panovati a říkati mu budou Anbastas. Poslední pak král bude kníže z Vimperka.

Proroctví tato povstávala jedno z druhého; již v německé Sibyle spatřujeme zmínky o „Turcích a Tatarech”, ke kterýmžto později v Cechách připojili též kozáky, jakožto lid, který dobře znám byl i u nás svým pleněním za války třicetileté. Jednotlivé části proroctví těchto rozšiřovány byly, a nejen Praze, ale i větším městům českým osudy připomínány, V proroctví Křišťana z Prachatic nachází se toliko: Praha, Hradec, Kutná Hora a Žatec; v nejpozdějším pak z proroctví těchto objevují se již i Jičín, Klatovy, Mladá Boleslav, Mělník. Pozoruhodné jest též, že věnovala proroctví velkou pozornost lidu sedlskému, jakož pak tento nejvíce se jimi obírat a v krutých dobách se jimi těšil. O tom, jak hluboko do života národního vnikla, svědčí zmínka, která se zachovala v písni, z minulého století pocházející. Jesť to „špásovná novina o sedlské svobodě”. Tam se praví:

Musím říct znova:
Šli ste podle Sibily
a kterak ste chybili,
protože se kráva s volem
o to radili.
Můžete začít znova
jako Kec u Jankova,
uděláte si památku,
na léta mnohá.
Nastanou jiný tance.
Až půjdete na šance
to Sibylino proroctví
vemte do rance.

Také přicházejí zmínky o proroctví Sibyly a Slepého mládence v divadelní hře prostonárodní „Selská rebelie”, kde stojí: Dle proroctví Sibyly až prej se budou psát léta lichou, bude naděje ke svobodě a robota pomine.

Neméně oblíbeným předmětem bylo vypisování neřádu, jaké se zahnízdí v národě ve všech třídách lidu, což všecko právě tak nás může poučiti o tehdejším životě, jako mělo souvěké pohnouti k napravení života. Byloť toto jedním účelem, pro které proroctví sepisována byla, a zdá se, jakoby větším dílem od kněží sestavována bývala. Tak již Martin Luther vydal celou řadu výkladů na proroctví svatého písma, ve kterýchž napomíná křesťany a zvláště Němce k bohabojnému životu.

Nedá se upříti, že i proroctví tato vzala původ svůj v mysli nábožné, a že účelem jejich bylo napomínati lid, kterému za této doby jiná duševní potrava poskytována nebyla. Byť pak neobsahovaly v sobě žádné poetické krásy, přece nám jsou mile vítána, pocházejíce z doby, kdy nebylo ničeho lepšího v literatuře naší, než několik podobných spisů prostonárodních, kterými alespoň udržoval se pod popelem doutlíající oheň lásky k národu a zemi České.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama