Co daly naše země Evropě a lidstvu (19/35)

0

Vztahy Čechů a Slováků k Ukrajincům

V době širokého rozpětí ukrajinského státu za Vladimíra Velikého stýkaly se stát český a ukrajinský přímo. Sporné pohraniční otázky byly vyrovnány brzy tak, že Vladimír žil, jak praví nejstarší staroukrajinský letopis, v přátelství s českým vladařem (v Ipatském letopisu nazývá se český soused Vladimírův Ondronikem, v Lavrentském Andrichem). Dvě ženy Vladimírovy byly Češky. Od jedné měl syna Svjatoslava, od druhé Vseslava. Tuto zprávu čteme v Ipatském letopisu pod r. 980. Později král Danylo konal pochody do českých zemí, dobývaje si středověkým způsobem slávy rytířské, poněvadž „nikdo z knížat nebojoval dosud v zemi české”. Zanedlouho došlo však k míru a přátelství mezi sousedy, takže již o Lvu Danyloviči se píše v Ipatském letopisu z r. 1291: „Lev jel do Čech na sněm ke králi, neboť choval ke králi českému velkou lásku a měl s ním mír do konce života. Král obdaroval Lva všelijakým i drahým i dary a propustil jej s velkou ctí.” Vážnějších konfliktů mezi ukrajinským a českým národem nebylo. Naopak pojí oba národy celé pásmo společných kulturních a hospodářských zájmů a těsných styků politických již od nejdávnějších dob.

Přes Rus-U krajinu vedla z české země starodávná cesta na východ, jíž vzpomínají arabští cestovatelé už v 10. století. Čeští obchodníci putovali do Kyjeva a jiných staroukrajinských středisk, poznávali ukrajinský národ a jeho kulturu a přinášeli i své kulturní vlivy, které sahají do prvních dob křesťanství v tom to území. Církev a zvláště slovanské bohoslužby byly silným činitelem vzájemného sblížení. Soustavný výklad o tom je podán na jiných místech tohoto sborníku, takže tu stačí připomenout jen jednu charakteristickou skutečnost. Od 11. století byly známy a rozšířeny na Ukrajině životopisy českých svatých Václava a Ludmily a s jejich jmény, převzatými do řecko-ukrajinského kalendáře, se tu setkáváme po celou řadu dalších století. Naopak zase v starém klášteře sázavském byla uctívána památka ukrajinských světců Borise a Hliba.

Po potlačení slovanské bohoslužby v českých zemích nabyl důležitosti fakt, že slovanská bohoslužba řeckého ritu i církevní slovanské knihy byly všeobecně užívány v sousedních, nejlépe Čechům známých ukrajinských zemích a že odtud pocházely nejčastěji slovanské knihy i jejich pisatelé, kteří se v Čechách objevovali. Proto byly církevněslovanské knihy, jejich jazyk i abeceda, v nichž byly psány, v podvědomí tehdejších Čechů spojovány s Rusíny. Tak např. na pergamenovém listě velkého latinského rukopisu, zvaného Gigas librorum nebo Codex diabolicus, který byl původně chován v benediktinském klášteře v Břevnově a v 17. století byl Švédy odnesen z královského hradu pražského na sever, je pod cyrilskou částí slovanského azbukovníku podpis opata Diviše cyrilicí a poznámka Alphabetum Ruthenorum. Za Rusína označuje na počátku 14. století kronika Dalimilova dokonce sv. Methoděje („Ten arcibiskup Rusín bieše, mšu svú slovansky slúžieše”).

Po kultuře církevněslovanské bylo časově druhým sbližovacím momentem mezi zeměmi českými a ukrajinským i hnutí husitské. Slovanská liturgie a Písmo svaté, přijímání pod obojí, bližší styky mezi duchovenstvem a věřícími, ženatí kněží jakož i některé demokratické řády církevní organisace sbližovaly husitství s církví pravoslavnou a později s řeckokatolickou církví ukrajinských zemí.

Protektorkou husitů byla mezi jiným i královna Soňka z rodu ukrajinských pravoslavných knížat Holšanských, čtvrtá manželka krále Jagajla a matka králevice Vladislava. Vynikající význam pro sblížení mezi českými a ukrajinským i zeměmi měla pražská Karlova universita, na které bylo nemálo posluchačů, nazývaných Rutheni, a při níž byla na začátku 15. století zřízena kolej pro akademickou mládež z litevsko-ukrajinských zemí. Ukrajinští odchovanci Karlovy university rozšiřovali v rodném kraji slávu české kultury a popularisovali jméno Jana Husi a jeho učení. Husitství mělo velký vliv na organisaci ukrajinského měšťanstva a především církevních bratrstev v západoukrajinských oblastech. Prof. Hruševskyj s poukazem na české pravzory správně nazývá Lvov koncem 15. století a později v 16. století ukrajinskou Prahou a kozáctvo paralelou k Božím bojovníkům.

Významný úkol připadl českým vzorům také v dějinách ukrajinského překládání bible. O překladu Skorynově, tištěném počátkem 16. století v Praze, podali tu výklad již autoři jiní. Bible Skorynova a česká bible z r. 1506 měly velký vliv na ukrajinské překlady Sv. písma v 16. století, zvláště na Peresopnické evangelium z r. 1556- 61. U vedená česká bible zanechala bezprostřední stopy svého vlivu v bibli Vasyla Zuhačevyče z Jaroslavě z r. 1568 a v evangeliu Tjapinského z r. 1570, jakož i v několika rukopisných evangeliích ze 16. a 17. století.

Jak ukazuje novější bádání prof. A . Jakovleva a částečně i akademika prof. Vasylenka, sahá expanse české kultury i do oblasti ukrajinského práva. To mělo v minulosti svou hlavní oporu v Ruské Pravdě knížete Jaroslava z 11. století, která jest nejstarší juridickou památkou slovanskou a má své analogie v některých normách a ustanoveních práva staročeského. Později však se projevily v památkách práva litevsko-ukrajinského státu velice zřejmé a názorné vlivy práva českého, zvláště Zřízení zemského z r. 1500. Tyto vlivy vidíme v obsahu i jazyku t. zv. Litevského statutu v redakcích z r. 1529, 1566 a 1588, v Litevském procesu a v Litevské metrice. I o tom bylo již pojednáno na jiných místech sborníku.

České vlivy a česko-ukrajinská vzájemnost projevily se i ve sféře folkloru. Z nejstarších projevů těchto styků vzpomeneme ukrajinské národní písně o vojevodovi Štěpánovi, která se začíná slovy: Dunaju, Dunaju, čemu smuten tečeš? Tato píseň se uchovala v mluvnici Jana Blahoslava z r. 1571. Zapsal ji Blahoslavův přítel Nikodém v západní části jižního Podkarpatská, ve vesnici Benátkách u Bardějova.

Do ukrajinských zpěvníků silně pronikají české náboženské písně, zvláště písně z bratrských kancionálů, jako byly Písně chval božských z počátku 16. století i pozdějších. Jejich vlivy, a to i v podobě _ nepatrně změněných českých textů, nacházíme především v náboženských písních západní části jižního Podkarpatí. Svědčí o tom názorně sbírka, nazvaná F. Tichým Moskevský zpěvník podle místa, kde se nyní rukopis tohoto zpěvníku chová. Není to sbírka písní moskevských, nýbrž podkarpatských, ze začátku 18. století. Jmenovaný vydavatel poukazuje k tom u, že ze 183 písní tohoto sborníku, mezi nimiž jsou i písně světské, je 22 písní českého nebo slovenského původu, jež se tam dostaly především ze slovenského sousedního území. Některé z těchto písní pronikly až na jih do Bačky, kde žijí ukrajinští kolonisté, jejichž předkové tam přišli v době Marie Terezie ze slovensko-ukrajinského pohraničí. Tam zvláště ve zpěvníku Jury Bindase pronikly i písně původu slovenského. Nemálo písní, obsažených v uvedených sbornících, nalézáme v několika nevydaných ještě rukopisných zpěvnících z Podkarpatí, z nichž dva jsem tam nalezl v horských chýších. Některé z těchto písní se dostaly i do nejpopulárnějšího ukrajinského sborníku náboženských písní, do Bohohlasnyka Počajevského z r. 1790 i do pozdějších jeho vydání. I v některých podkarpatských zápisech písní, uveřejněných Lučkajem, Holovackým, Hnatjukem a j., nacházíme ozvěny českých neb slovenských folklorních vlivů.

Je se tu třeba zmíniti i o prvních zápisech melodií ukrajinských národních písní, které uveřejnil Čech Jan Práč ve sbírce, vydané v Petrohradě roku 1790 a potom ještě častěji pod názvem Sobranije russkich narodnych pjeseň.

Že se na Ukrajinu dostaly také české verse západoevropských legend, povídek, románů a apokryfů a že se tam v 17. a 18. století čtly v domácím zpracování, bylo pověděno již na jiném místě a v jiné souvislosti. Zmínky si také zaslouží, že z počátku století 18. máme pozoruhodné vzpomínky na cestu po U krajině r. 1708— 09 a o bitvě pod Poltavou od Slováka Daniela Krmana, který byl vyslancem u švédského krále Karla X II.

Na cesty zcela nové se dostávají vzájemné styky Čechů, Slováků a Ukrajinců národním obrozením českým na konci století 18. a v první polovici století 19., neboť buditelé čeští a slovenští se dostali brzo do styku s kulturním i pracovníky ukrajinskými. Měli potom přední úlohu v obrození ukrajinské literatury a ukrajinského národa v západoukrajinských zemích, které náležely k rakousko-uherskému státu, a projevili důležité známky svého vlivu i v literatuře přidněpranské Ukrajiny v rámci státu ruského.

Význačné místo připadlo na tom to poli J. Dobrovskému. Udržoval buď bezprostředně neb nepřímo, zvláště prostřednictvím V.F.Durycha, styky s významnými haličsko-ukrajinskými činiteli a měl vliv na gramatické práce celé řady haličských učenců. S pomocí V. F. Durycha obdržel od Jeronýma Striljeckého ve Vídni kremenecké přepracování gramatiky M. Smotryckého a důležité zprávy o knihách, uložených v mukačevské knihovně biskupa Bačinského. Prostřednictvím Kopitarovým vešel Dobrovský do písemného styku s přemyšlským učencem, autorem gramatiky Ivanem Lavrivským.

O starých ukrajinských tiscích i jiných filologických a literárních záležitostech se informoval u učeného basiliánského ihumena O. Varlaama Kompanevyče. Zájem o jižní Podkarpatsko projevil statí o marmarošských Ukrajincích, které nazývá Rusnjáky, a zanechal po sobě sbírku ukrajinských národních písní, vydanou teprve r. 1923 prof. V. A . Francevem. Věnoval plnou pozornost průkopnickému dílu J. Kotljarevškého Eneida a považoval tu to báseň za důležitý příspěvek k poznání maloruského (ukrajinského) jazyka.

Protože se Dobrovském u nepodařilo, jak zamýšlel, poznati jazyk lidový na místě v ukrajinských zemích, neurčil vhodného samostatného místa ukrajinskému jazyku ve své systematice slovanských jazyků. Studoval však s největší pozorností staroukrajinské jazykové a literární památky, vytýkal v nich rozhodující význam církevně-slovanského jazyka, zajímal se o tvořivost ukrajinského lidu, projevující se i novějšími literárními pracemi, a dosáhl takové autority, že zvláště svým i Institutiones (1822) měl velký vliv na autory haličských gramatik a gramatických studií, na Iv. Lavrivského, Jak. Holovackého, Mych. Lučkaje („ in slavica ductorem meum fuisse Dobrovskyum , quem sequi gloriae mihi duco“), a j. Podával jim příklad vědeckého badání a někdy a contrario je povzbuzoval k samostatné práci a k odchylným novým výsledkům , jak to vidíme na př. u Ivana Mohylnyckého, autora význačných gramatických prací (na př. Gramatiky z r. 1823), který když hájí samostatnost ukrajinského jazyka proti velkoruskému, se omlouvá, že někde se odvážil míti jiný názor než Dobrovský .

Čeští a slovenští přední spisovatelé-buditelé, jako P. J. Šafařík, Jan Kollár, Karel Havlíček Borovský, F . L. Čelakovský, Fr. Palacký a jiní měli nejen velký vliv na literární a národní probuzení ukrajinského národa v Haliči, nýbrž i na slavofilskou ideologii a literární směry význačných spisovatelů Ukrajiny nad Dněprem .

Mnoho dokumentů k dějinám těchto styků ještě není uveřejněno, cenné příspěvky k objasnění

tohoto tématu byly však publikovány zvláště v materiálech a bádáních Iv. Bryka, K. Studynského, M. Teršakovce a v celé řadě vědeckých spisů českých badatelů, které budou dle možnosti uvedeny dále. Významná úloha připadla tu zvláště Pavlu Jos. Šafaříkovi. Byl v bezprostředních stycích s celou řadou ukrajinských spisovatelů v Haliči, dopisoval si již na začátku třetíh o desítiletí 19. století s Iv. Mohylnyckým , Iv. Vahylevyčem a Jak. Holovackým a dostával od nich cenný materiál a články z oblasti ukrajinské ethnografie, folklóru, paleografie a j. Materiálu takto získaného užil ve svém Slovanském Národopise a články uveřejňoval v Časopise Českého Musea, který nejen v této době byl hlavním orgánem česko-ukrajinských styků, nýbrž i podnes jim věnuje vedle Slovanského Přehledu velikou pozornost.

Nemenší důležitost měla v dějinách obrození haličské Ukrajiny díla Jana Kollára. Kollár se znal osobně s některým i ukrajinským i spisovateli, na př. s J. Holovackým, který byl nadšen jeho ideami a šířil v Haliči Kollárova díla, zvláště jeho Slávy dceru. T o to básnické dílo mělo vliv na Mark. Šaškevyče, zvláště na vytvoření jeho slovanské ideologie. Tento vliv projevil se zřejmě v Šaškevyčově básni Upomínka (Zhadka), která jest ozvěnou Předzpěvu k Slávy dceři. Na titulním listě Rusalky Dnistrové z r. 1837, této vlaštovky obrození haličské Ukrajiny, čteme motto z Kollárovy Slávy dcery, a v předmluvě k národním písním uvádí Šaškevyč motto z Kollárova Ohlášení zpievanek.

Ve sbírce Rusalka Dnistrovaja uveřejňuje M. Šaškevyč také své překlady z Králodvorského rukopisu, Kytice, Jelen a Žežulice. Vidíme tedy, že vliv českých buditelů a českého romantism u na genesi Rusalky Dnistrové má veliký význam.

Bezprostřední vliv na Šaškevyče měl Jan Pravoslav Koubek, který žil mezi r. 1830- 36 v haličské. Stejnou úlohu měl i Karel V. Zap, který věnoval celou řadu článků v Časopise Českého Musea ukrajinském u národu v Haliči, jeho písemnictví a lidové tvořivosti. Byl prvním informátorem Karla Havlíčka Borovského za jeho pobytu ve Lvově v r. 1842 a zprostředkovatelem mezi ním a haličskoukrajinskou veřejností. O navázání přátelských česko-ukrajinských styků přičinili se kromě Zapa i čeští spisovatelé Dundr a Rittersberger, kteří žili nějakou dobu v Haliči. Důležitý výklad o význam u těchto českých spisovatelů pro ukrajinsko- českou vzájemnost podal prof. Jiří Horák.

Významné místo v dějinách ukrajinsko-českých styků náleží zvláště Karlu Havlíčku Borovskému. Ve své stati Slovan a Čech z r. 1846 vyslovil v Pražských Novinách tato památná slova: „Malorus – Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci a Rusové”, a další odůvodnění těchto slov končí takto: „Tak se na Polsku a na Rusku mstí potlačená svoboda Ukrajiny.”

Slovem i dílem dokázali své přátelství k ukrajinskému národu velicí vůdcové Čechů F. Palacký a F. L. Rieger. František Palacký zdůraznil již r. 1830 v Časopisu Českého Musea samostatnost ukrajinského národa a jeho jazyka na území, sahajícím od uherského Podkarpatská až ke Kubáni. Celou silou své výmluvnosti hájili Palacký a Rieger ukrajinské záležitosti proti úskokům a útokům protivníků na slovanském sjezdu v Praze r. 1848 a na říšském sněmu v Kroměříži r. 1848— 49.

Přirozeně, že nejživěji a nejsilněji se projevily české a slovenské vlivy i ukrajinsko-česko-slovenská vzájemnost mezi Ukrajinci haličskými, kteří patřili spolu s Čechy a Slováky do téhož rakousko-uherského státu. A však živý ohlas nalezlo literární hnutí Čechů a Slováků i ve východních ukrajinských zemích a především na universitách v Charkově a v Kyjevě, které se svého času staly středisky slavofilských ideí. Vřelými propagátory těchto slovanských styků byli především ukrajinští spisovatelé Ambrož Metlynskyj, M. Kostomarov a Osyp Bodjanskyj. Z českých spisovatelů těšili se zvláštní pozornosti Čelakovský, Kollár a Šafařík. Několik básní Fr. Lad. Čelakovského, který již ve své sbírce slovanských národních písní z r. 1822 uveřejnil také několik písní ukrajinských, přeložil do ukrajinštiny Ambrož Metlynškyj a vydal je r. 1839 ve své charkovské sbírce nazvané Dumky, pisni ta ščedeščo (Dumky, písně a všelicos) pod názvem Ozvěna z Čechie

Důležitou úlohu v dějinách slovanské vzájemností na Přidněpranské Ukrajině měl P.J. Šafařík. Jeho díla překládal do velkoruštiny Ukrajinec Osyp Bodjanskyj. R. 1837 vyšly v Praze Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a již r. 1837 a 1838 vychází překlad Bodjanského s předmluvou, ve které překladatel s nadšením zdůrazňuje cenu této knihy pro slovanský svět. R. 1842 vydává Šafařík v Praze svůj Slovanský národopis a již r. 1843 vychází v Moskvě překlad tohoto spisu do velkoruštiny zase z pera Bodjanského s vřelou předmluvou. Bodjanskyj byl již od r. 1836 v korespondenci se Šafaříkem, a r . 1837 se s ním seznámil osobně v Praze. Styky mezi ním a Šafaříkem byly od počátku dobré a srdečné.

Slovanské vlastenecké hnutí českého národa, slovanský sjezd v Praze r. 1848, slávofilská literatura a především Kollárova Slávy dcera a spisy Šafaříkovy a Čelakovského měly nesporně velký vliv na Bratrstvo sv. Cyrila i Methoděje, které se zorganisovalo v r. 1845— 46 v Kyjevě a v němž měli přední úlohu Kostomarov, Ševčenko a Kuliš. Účelem Bratrstva bylo zřízení veliké demokratické federace slovanských národů. Hlavní body programu a stanov, načrtané Kostomarovem, byly tyto: duchovní a státní sjednocení Slovanů jest pravým určením, k němuž Slované mají směřovat; při federativním sjednocení každé slovanské plémě má míti svou samostatnost; takovým i plemeny jsou Jihorusové (Ukrajinci), Severorusové s Bělorusy, Poláci, Češi se Slováky, Lužičané, Srbové s Korutanci a Bulhaři; každé plémě má míti národní vládu a svůj sněm, a zachovávati svrchovanou rovnost občanů; vláda, zákonodárství, právo vlastnické a osvěta u všech Slovanů mají být založeny na svatém náboženství Kristově; při plné rovnosti mají býti vzdělání a čistá mravnost podmínkou vládnutí; má býti zřízen obecný slovanský sněm z představitelů všech slovanských národů. Bratrstvo se snažilo odstranit všeliké plemenné a náboženské nepřátelství, zrušit nevolnictví a rozšířit všeobecnou vzdělanost.

V stanovách Bratrstva vidíme vrcholy slovanské ideologie, ke kterým se povznesla slovanská myšlenka ve svém historickém vývoji.

V padesátých a šedesátých letech 19. století našla ukrajinská historická minulost živý ohlas v českém písemnictví zvláště v dílech Jos. Václava Friče. Tento nadšenec pro svobodu zdramatisoval Gogolova Tarase Bulbu (1857) a zvláštní pozornost věnoval poltavské bitvě r. 1709, kterou srovnává s katastrofami na Kosově poli a na Bílé hoře, a hrdinovi osvobozovacího boje Iv. Mazepovi. Fričovo drama Ivan Mazepa, vydané v Praze r. 1865 a hrané r. 1874, nalezlo právě pro svou osvobozenskou ideu pochopení u českého národa. Jan Neruda je nazývá dumou nad hrobem volné U krajiny a prof. Jiří Horák o něm praví: „V Čechách, klasické zemi bojů za samostatnost a sebeurčení, projevil se s jeviště souhlas s ideály ukrajinských autonomistů, protest proti carskému despotismu, soucit s tragickou obětí velikého podniku.”

Nelze tu vypočítávati všechny živé literární styky mezi Čechy a Ukrajinci v nové době. Uvedu pouze ještě několik momentů z folklóru a jiných oblastí. Život ukrajinského lidu, zvláště jeho národní tvořivost, upoutávaly pozornost českých badatelů, jak bylo již řečeno, počínaje Čelakovským a Šafaříkem.

Zvláště Havlíček Borovský, jak to ukázal prof. J. Horák, miloval ukrajinský lid a jeho bohaté lidové podání, pečlivě připravoval látku k obšírné studii o ukrajinských lidových písních a zůstavil po sobě důkladné a bohaté výpisky k ní. Jos. J. Hanuš, jenž byl v přátelských stycích s Holovackým , a K. J.Erben, který žil nějakou dobu v Haliči ve Lvově, využili ve svých mytologických bádáních v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých značnou měrou také ukrajinského folkloristického materiálu, ústního podání, bájí, pověr, pohádek, koled a jiných.

Velikou, stálou, dlouholetou zásluhu o pěstování slovanské myšlenky a česko-ukrajinských styků měl Slovanský přehled a jeho redaktor Adolf Černý, který se dovedl udržeti na výši objektivity a stejné přízně ke všem slovanským národům a jejich kultuře a který věnoval i ukrajinskému národu svou pečlivou pozornost a přízeň. Černý měl v ž d y volné místo pro ukrajinské spisovatele, k u př. pro článek Ivana Franka o ukrajinsko-české vzájemnosti, a věnoval Frankovi pod svým básnickým jménem Jan Rokyta krásnou jubilejní báseň Uvítání. V e stopách A. Černého jde Slovanský přehled i v dnešní době p od vedením A. Frinty a J. Slavíka.

Důstojně se ve svých sympatiích k národu ukrajinskému a v chápání jeho snah řadí ke Karlu Havlíčku Borovskému a Františku Palackému velká postava T . G. Masaryka. Jeho poměr k ukrajinskému národu byl diktován jeho positivní filosofií, jeho sociologickými názory i jeho ideologií v záležitostech národních. Jako bojovník za svobodomyslné snahy svého národa chápal vždy i snahy národa ukrajinského, což projevoval jak slovem, tak i činem, mezi jiným za své činnosti v rakouském parlamentě.

Roku 1908, několik dní před t. zv. neoslavistickým sjezdem v Praze, jehož se Ukrajinci nezúčastnili, protože jim nebyla zajištěna úplná rovnoprávnost, zorganisoval T . G. Masaryk s prof. Fr. Drtinou kongres slovanské pokrokové mladé generace, na němž ukrajinské delegaci bylo zajištěno náležité postavení.

I ve světových událostech, které se počaly r. 1914, česko-ukrajinské styky měly ráz vzájemného porozumění a přispěly k vzájemnému poznání. Tehdy se velká část emigrace haličské a přidněpranské dostala na území bývalého Československa, mezi jiným také výkvět ukrajinské akademické mládeže. Té bylo laskavostí zdejší vlády dovoleno a také hmotnými podporami umožněno, aby se dala zapsat na vysoké i jiné školy a mimo to bylo přízní presidenta T. G. Masaryka autoru tohoto pojednání dovoleno, aby zorganisoval Ukrajinskou volnou universitu v Praze a této důležité instituci byla udělena státní podpora. Ukrajinská volná universita vydala celou řadu vědeckých prací a vychovala novou ukrajinskou generaci, z níž se část vrátila do rodné země, část odešla jako přátelé českého národa na Podkarpatskou Rus, část zůstala a nalezla uprostřed českého a slovenského národa svou druhou vlast.

Již před válkou věnovala velká část profesorů Karlovy university pilnou pozornost tématům bezprostředně spojeným s ukrajinskou filologií nebo příbuzným oblastem. Stačí uvést jména Fr. Pastrnek, J. Máchal, J. Polívka, L. Niederle, K. Kadlec, J. Bidlo. Události svrchu uvedené a příchod ukrajinské mládeže po světové válce do Prahy posílily význam Karlovy university pro Ukrajince tím spíše, že vláda dovolila ukrajinským studentům studovati současně na české a ukrajinské universitě. Roku 1926 byla zřízena na Karlově universitě stolice ukrajinského jazyka a literatury a obsazena ukrajinským profesorem Kolessou. Téhož roku byl pozván prof. D. Dorošenko k pravidelným přednáškám o ukrajinských dějinách a současně byl zřízen na filosofické fakultě i lektorát ukrajinštiny.

Kromě Karlovy university obírají se ovšem i jiné vysoké školy české a jejich profesoři vědeckými otázkami, týkajícími se u krajinského národa, a vychovali již početnou mladou ukrajinskou generaci.

Je tu třeba zvlášť upozorni ti na pražskou konservatoř, která poskytla vyšší hudební vzdělání celé řadě významných ukrajinských skladatelů, mezi nimiž jest uvést především Vasyla Barvinského, ředitele vysokého hudebního ústavu ve Lvově.

K velkým kulturním vymoženostem, které mají význam i pro Ukrajince, patří Slovanská knihovna, jež je umístěna v Národní a universitní knihovně v Praze a v níž je celý oddíl ukrajinský. Kromě toho zorganisovaný byl cenný ukrajinský archivní kabinet pod vedením prof. J. Slavíka. Také do Slovanského ústavu, důležitého střediska slavistického, byla zvolena celá řada ukrajinských učenců.

V Praze se vyvinuly důležité ukrajinské organisace, mezi nim i Historicko-filologický spolek a Ukrajinské museum osvobozovacího boje. Před důležitým úkolem stojí i nedávno v Praze založený spolek Česko-ukrajinská vzájemnost.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama