Co daly naše země Evropě a lidstvu (27/35)

0

Práce českých a slovenských techniků v jihovýchodní Evropě

Platnými a významnými pracovníky v cizině byli Češi a Slováci, tak platnými, že by některé cizí země nebyly bez nich tak rychle dosáhly nynějšího stupně kultury a civilisace. Je to tvrzení zdánlivě smělé, ale máme pro ně steré doklady, steré viditelné stopy vykonané práce a projevy uznání a díků z oblastí, kterým naši pracovníci věnovali celá desetiletí svého života, ba často celý svůj pracovní život.

Úkol vyjmenovati tyto průkopníky, místa jejich působišť a práci, kterou na nich konali, přesahuje daleko rámec jediného článku. Musíme se velice uskrovnit v jejich výpočtu, i když svůj zájem omezíme jen na ty, kteří věnovali své znalosti a pracovní síly na jedné straně Srbsku, Slavonii, Bosně a Přímoří a na straně druhé Maďarsku, Rumunsku, Řecku a Turecku.

Láska k jižním Slovanům vedla přemnohé naše pracovníky, zejména pracovníky technické, do všech oblastí nynějšího království Jugoslávie. Snad nejvíce jich pracovalo na komunikacích a při vodních stavbách.

Jedním z nejstarších byl snad Ludvík Hauser (1846— 1911), který se uplatnil již od r. 1879 při stavbě drah istrijských, zejména v údolí Soče, tedy v úseku velice obtížném, pak jeho současník Ing. Karel Kostlivý (1843— 1921), který z generálního ředitelství drah ve Vídni přešel jako výborný trasér k stavbě drah v Přímoří, zejména k vybudování hospodářsky i strategicky důležité dráhy Pulje— Terst.

S nimi působil jiný čtyřicátník, Ing. Karel Kress (1848— 1922), který pracoval nejen jako železniční inženýr (dráha Divača— Pulje), nýbrž i jako stavitel četných vodovodů. Ing. Jiří Hauser, šéfinženýr fy Osvald Životský (1850— 1924), uplatnil se od let sedmdesátých jako projektant i stavitel dráhy Bělehrad— Niš a tratí k ní připojených, maje výbornou praksi z rakouských železnic, na př. Vídeň— Tulln, Grein— Kremže atd. V Srbsku, pak v Krajině a v Bosně si získal také první zkušenosti jako mladý inženýr pozdější brněnský podnikatel staveb dr. techn. Alois Ot. Samohrd (1865— 1917).

K „mladším” budovatelům komunikací patří Ing. Vlad. Stehlík, inženýr srbských státních drah, Ing. dr. Karel Křivanec, činný při stavbě silnic a drah v Krajině jakož i při vodních stavbách, Ing. Jan Sýkora, stavitel drah v Srbsku, Ing. Jaroslav Nový, srbský státní inženýr, jehož nejvýznačnější práce byla dráha Mala Krsna— Požarevac, Ing. Bohumil Nossek, činný v Lublani, pak jako správce dráhy Terst— Poreč a jiní a jiní. Z tohoto malého nástinu jest patrno, že snad v celém dnešním jugoslávském království sotva existuje dráha, při které by nebyli působili naši inženýři.

Obdobně jest tomu u komunikací silničních a mostních. Mimo uvedeného již Ing. dra Křivance nutno vzpomenout Ing. Gustava Hermanna, který se zvěčnil mosty u Mariboru, Kranji, Lendu, Běláku a celé řady jiných, kteří trasovali a stavěli snad všechny silnice slavonské, istrijské, dalmatské, bosenské a ovšem i v bývalém Srbsku.

„Vodní inženýři” zanechali stopy a památky svých hlavně regulačních prací rovněž v celém nynějším království. Tak regulovali řeku Sávu Ing. Boleslav Bloudek, který působil v cizině plných dvacet let až do své smrti v r. 1921, dále dr. Karel Pick, až do r. 1920 zůstal v Jugoslávii Ing. Josef Zapletal, který po četných pracích vodních řídil pak u zemské vlády v Bosně mostní oddělení. Sedmnáct let pracoval v Jugoslávii jeden z bývalých seniorů české technické práce, prof. Ing. Vladimír Hráský (1857— 1939), který se uplatnil zejména při regulacích, zavodňování, hrazení horských bystřin, jako projektant neméně než 43 projektů vodovodních, jichž stavbu namnoze i řídil. V územích krajinských, často ohrožovaných i poškozených zemětřeseními, pracoval na rekonstrukcích staveb všeho druhu Ing. Bohumil Bořkovec, který ostatně se osvědčil i při stavbě mostů přes Dunaj v Budapešti. Pozdější profesor Ing. Michal Ursíny (1865— 1933) zvěčnil se elektrisacemi v několika místech Jugoslávie, než se ujal profesury na nově zřízené české vysoké škole technické v Brně.

Z chemiků a montánních inženýrů jsou dosud nejznámější Ing. dr. Jan Jedlička (1872— 1927), který jako chemik, pak jako šéfinženýr pracoval téměř čtvrt století v továrně na chemické výrobky dřevité v Mitrovici v Slavonii. Ing. Sládeček (nar. 1857), jenž dokonce půl století — od r. 1883 — řídil antimonové, manganové, měděné i uhelné doly v celé řadě jugoslávských působišť, zejména v Čermenici a Tuzle a Ing. Jos. Zd. Raušar (nar. 1862), který 12 let zastával místo chemika ve Weifertových závodech v Bělehradě a má zásluhy o srbské cukrovarnictví.

Že i v Maďarsku působil velký počet našich odborníků, dá se snadno vysvěditi okolností, že tehdejší Uhry nebyly vlastně cizinou a že naši pracovníci měli při své práci v maďarských oblastech přec jen těsnější kontakt s domovem. Není jistě bez zajímavosti, že celá řada paláců, jimiž se honosí Budapešť, zejména na Vácovské okružní třídě, vyšla z hlav a rukou českých pracovníků. Vždyť tam pražský architekt Josef Blecha (1841— 1900) sám postavil celou řadu těchto staveb pro tehdejší dobu v Pešti nevídaných. Stavba drah, silnic a mostů, v kterémžto oboru bylo Maďarsko v druhé polovici 19. století velice pozadu za Předlitavskem, zaměstnala desítky našich lidí. Sem patří pozdější profesor Václav K. Řehořovský, který pracoval již v sedmdesátých letech při stavbě drah v Gemeru a v Marmarošské Sihoti, Josef Tauchen, činný v Ujhely, Alois Verbíř, inženýr, pak šéfinženýr státních drah v Temešváru, pak pozdější pražský profesor vysokoškolský a předseda tehdejšího „Spolku inženýrů a architektů v království Českém” Ing. Vilém Bukovský (1831— 99), který po začáteční praksi v Rakousku se osvědčil jako konstruktér mostů přes Ipel a Hron a zejména mostu přes Dunaj u Ostřihomu.

Nerostné bohatství tehdejších Uher lákalo mnohé naše odborníky, ať už absolventy montánní školy lubnenské, ať později příbramské. Mezi ně náleží pozdější prof. Ing. dr. Jaromír Bulíř, který byl činný v několika cukrovarech maďarských a pak jako báňský ředitel, Ing. Jiljí Jarolímek (1836— 86), který patnáct let pracoval v dolech v Kapnikbanya a v Nagyágu, Ing. Eduard Salzmann z mladší generace (1885— 1933), šéfinženýr slévárny a smaltovny v železárnách v Anině a Rešici.

Ke komunikačním inženýrům, jak bychom je podle dnešního rozdělení vysokoškolského studia nazvali, patří Ing. Antonín Paták, inženýr tiské dráhy v Miskolczi, a Vilém Preisler, inženýr uherských státních drah v Pešti.

Obor elektrotechniky zastupuje Ing. Jaromír Křižko, který pracoval zprvu v Uhrách jen na montážích v cizích službách, později si však založil vlastní závod elektrotechnický v Budapešti, zejména ale senior našich techniků František Křižík, který řešil první úkoly své technické prakse při montáži zvukových zařízení dráhy Velký Varad— Kološvár, při čemž konal již první pokusy pro zdolání těchže úkolů s použitím elektřiny.

V Rumunsku je význačná spolupráce našich techniků při industrialisaci země. Zařízení cukrovarů, lihovarů, petrolejových rafinerií dodávaly naše strojírny, hlavně Rustonka, Kolbenka a První brněnská strojírna. Jejich inženýři a montéři postavili si při montáži těchto vzorných zařízení čestné památníky. Sem náleží snad nejstarší z nich, pozdější prof. Ing. František Hasa (nar. 1863), který stavěl za Ringhofferovy závody cukrovar v Chitille a v Zuczce, potom pozdější profesor Ing. Josef Zapletal (nar. 1863) činný po prvních montážních pracích více než třicet let ve službách ředitelství statků bukovinského řecko-východního náboženského fondu v Černovcích, Ing. Štěpán Hofman (nar.1859), pozdější závodní ředitel fy Breitfeld, Daněk akc. spol. v Blansku, který jako montážní inženýr a pak jako šéfprojektant zbudoval několik velkých průmyslových podniků, Ing. Jan Herain (1848 až 1914), pozdější známý archivář a historik pražský, který téměř třicet let ve službách firmy Novák a Jahn montoval zařízení cukrovarů, pivovarů a lihovarů v Rumunsku, ale i v Polsku, Srbsku a Bulharsku. Snad nejstarší z našich technických pracovníků v oblasti dnešního Rumunska byl dašický rodák Ing. Jan Esop (1825— 1908), který ve státních službách p o čtrnáct let pracoval stavbou silnic a mostů na zlepšení neutěšených komunikačních poměrů v Bukovině. Témuž úkolu věnoval se řadu let pozdější první president Masarykovy akademie práce a vysokoškolský profesor Ing. Albert Velflík (1856— 1920), který byl činný jako stavitel mostů v nynějším rumunském Sedmihradsku.

Máme-li přejiti Bulharsko, jemuž jest věnována po zásluze zvláštní stať, a máme-li zahrnouti do své úvahy Turecko a Řecko, ponechávajíce Rumelii původně tureckou do oblasti bulharské, konstatujeme, že v Řecku bylo působení našich techniků, ve srovnání s jejich činností v jiných státech blízkého východu, skrovnější. Teprve po převratu zakotvily v Řecku svými dodávkami naše největší strojírny, zejména Škodovy závody, jejichž konstruktéři lokomotiv měli možnost uplatnit se dodáváním a zajížděním lokomotiv české konstrukce.

Turecko vidělo spolupráci našich montážních inženýrů z oboru montánního, cukrovarského, komunikačního a to při montáži námi dodaných zařízení a konstrukcí. Tak působili v Malé Asii na různých místech Ing. dr. Karlík a Ing. Emil Ženatý, jejichž hlavní činnost se týkala uhelné oblasti turecké v okolí přístavu Zonguldak. Řada jimi postavených čistíren uhlí učinila teprve turecké uhlí hodnotným. Snad nejpopulárnějším pracovníkem naším v Turecku byl Ing. Jiří Prošek, po dlouhá léta činný jako inženýr státních drah tureckých v Cařihradě.

V jediné, krátké stati velká řada jmen — a přece jen zlomek počtu těch, kteří dobré jméno českého pracovníka zvěčnili svou prací, vykonávanou poctivě, ať to již byla práce hlavy, práce inženýra, ať práce rukou, práce montérů, jichž všech bylo zapotřebí pro zdar díla. Zasloužili si všichni, aby jich bylo vzpomenuto, těch jmenovaných i nejmenovaných, v díle, jež vzpomíná našeho podílu v kulturním pokroku ciziny.

Účast Čechů v technické práci a průmyslovém podnikání v Bulharsku

Technická česká práce se počala v Bulharsku uplatňovati poněkud později, než do Bulharska přišli první kulturní pracovníci, a přece dříve, než tam přišla hlavní vlna Čechů, kteří se tak vynikajícím způsobem účastnili budování tohoto nového státu.

Byla to práce českých techniků-inženýrů pracujících na stavbě železničních tratí, které byly tureckou vládou svěřeny společnosti barona Hirsche. Tak dostali se na bulharskou půdu inženýři Jiří Prošek, Ant. Pele, Fanta, Svoboda, Ignát Jirásek, kteří se ostatně zúčastnili velmi účinně i politického osvobození Bulharska v letech sedmdesátých, pracujíce na trati Cařihrad— Bélovo. V této době a po osvobození přicházeli noví, jednak s ruskými vojsky a později na přímé vyzvání jak vlády Východní Rumelie, tak i knížetství bulharského, a vstupovali do služeb státu, aby pokračovali ve výstavbě komunikace železniční i silniční, plánovali města, stavěli veřejné budovy atd., jiní pracovali jako podnikatelé soukromí, jiní jako inženýři okresní nebo městští. Není možno zde vypočítati všechny úseky tratí a silnic, které tito inženýři proměřovali, projektovali nebo jejichž stavbu vedli, ale je jen málo kilometrů jak na hlavních tratích Sofia— Pleven—Varna a Burgas— Plovdiv— Sofia, tak na vedlejších tratích vertikálních, na kterých by nebyly pracovaly ruce českých inženýrů. Tak např. to byl Ing. J. Tauchen, (který již před tím provedl triangulaci a kotování tehdy největšího tunelu svatogothardského), K. Trnka, který rovněž se zúčastnil stavby tunelu dráhy Od rin — Vakarel, projektoval trať Jambol— Burgas, byl šéfem sekce několika jiných tratí a hlavním ředitelem stavby trati Trnovo — Trevna— Boruštice; Ing. Josef Ježek jako šéf sekce při stavbě trati Jambol— Burgas vedl sekci Jambol— Straldža, která byla částí jím projektované dráhy Plovdiv— Stará Zagora— Nová Zagora— Straldža— Burgas, jež pak pro spojení knížetství s Vých. Rumelií nebyla stavěna. V nově projektované trati tato část byla ponechána. Dále to byli Ing. B. Wittich, Frydrich, Ant. Mladějovský a jiní. Mnozí z těchto a jiní byli inženýry okresními a městskými a měli pak na starosti komunikaci silniční. Byli to Ing. Josef Ježek jako okresní inženýr v Burgasu, K. Trnka ve Vetřené Palance a Tatar Pazardžiku, kde stavěl silnici Ichtiman— Tat. Pazardžik; Ing. Štefl byl krajským inženýrem ve Staré Zagoře, Josef Tauchen v Chaskově a Plevně, K. Vosyka by l krajským inženýrem ve Slivně, kde se zejména vyznamenal vojenskou silnicí přes Balkán do Kotle. Dále to byli bratří Proškové a J. Roubal, kteří působili jako městští inženýři v Sofii a vypracovali plány nové Sofie.

Ačkoliv ruce českých techniků pracovaly na půdě Bulharska ještě před zrozením jeho svobody, účastní se české technické podnikání, český kapitál a český průmysl v Bulharsku přímo teprve později.

Především je to pivovarnictví, cukrovarnictví a textil a v poslední době účast Škodových závodů a Českomoravské-Kolben-Daněk v nové výstavbě bulharského státu. Pivovarnictví bulharské stojí plně na základě českém, jak ukazují tři pivovary, založené v letech 1880 až 1886. Prvním strojním pivovarem v Bulharsku by l pivovar bří Prošků, původně v Knjaževu u Sofie a později do Sofie přenesený a rozšířený, jehož zařízení dodala pražská firma Novák a Jahn a který dnes může vyrobiti 90.000 hl piva ročně. Druhými pivovary byly pivovar Fr. Mildeho v Šuměnu a pivovar Bedřicha Laušmana v Plovdivu.

R. 1912 dochází k přímé účasti českého kapitálu na bulh. průmyslu. Tehdy Pražská úvěrní banka vytvořila Bulharsko-českou akciovou společnost pro průmysl cukerní a postavila největší cukrovar v Bulharsku v Gorné Orechovici. Cukrovar je dnes spojen ještě s jinými továrnami. Je to lihovar, továrna na potaš, továrna na výrobu komprimované kyseliny uhličité, šamotárna a továrna na cukrovinky společnosti Orbis, založené rovněž českým kapitálem. Líh i cukr se dnes dokonce vyvážejí.

Vedle těchto velkých podniků založeno bylo Čechy mnoho podniků menších, které později přešly do rukou bulharských, jako prvá továrna na sirky v Samokovu, založená J. Keberlem a J. Mrvíkem, profesorem fysiky a geometrie na střední škole, který je též zakladatelem samokovského pivovaru.

V průmyslu textilním továrna Hořínkova, dnes rovněž převážně v rukou bulharských, je jednou z největších v Sofii. K nim se řadí i tři továrny textilního družstva Slatina, které založili bratři Hrdinové a které jim také z větší části patří.

Do všech těchto i jiných podobných podniků přicházejí ovšem stroje českého původu, a to zejména z Českomoravské-Kolben-Daněk v Praze a ze Škodových závodů v Plzni. Již před válkou tehdy ještě nespojené továrny Breitfeld a Daněk a spol., První Českomoravská strojírenská společnost a Kolben a spol. spolu s Křižíkem provedly kom pletní zařízení gornoorechovického cukrovaru a ostatních továren na jeho pozemcích a r. 1910 zařízení cukrovaru v Kalaji (u Burgasu), který je třetí co do velikosti v Bulharsku. Přes to , že nyní je v Bulharsku velká konkurence, získávají obě tyto firmy v soutěžích velký počet jak státních, tak jiných veřejných dodávek. Tak zařizovala Českomoravská chladírny přístavů Varny i Burgasu, jateční chladírny v Jambolu a několik menších. V letech 1924— 25 dodal týž podnik 25 lokomotiv pro státní železnice, v r. 1935 10 autobusů pro Sofii a kromě toho velké množství motocyklů pro armádu.

Prvou větší státní dodávkou Škodových závodů bylo 26 nákladních lokomotiv pro bulharské státní železnice rovněž v letech 1924— 25 a od té doby vycházejí vítězně z různých veřejných soutěží, zejména staveb elektrických centrál. Prvá byla hydrocentrála pro město Kjustendil o výkonu 2krát 380 HP, dále thermocentrála pro státní doly v Perníku o výkonu 2krát 4000— 5000 k W , thermocentrála na státních dolech Marica a dálkové vedení o 60.000 V na lince Marica— St. Zagora— Nová Zagora—Jambol, spolu s transformačními stanicemi v těchto městech. Pak to bylo zařízení družstevního cukrovaru v Gorné Mitropoli,. zařízení městských jatek a chladíren v Plovdivě, továrny na cement Lev v Plevně, 13 sil. motorových válců pro min. veř. prací a mnohé jiné menší dodávky veřejné a dále soukromé, jako odstředivky (asi 60 ročně), pluhová ostří (15 vagonů ročně) a jiné výrobky.

Vedle těchto dvou firem účastní se státních dodávek firmy Walter (letecké motory), brněnská Zbrojovka, Janečkova zbrojovka a jiné.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama