Co daly naše země Evropě a lidstvu (29/35)

0

Badatelská práce na vysokých školách v půl století před válkou. II.část

U badatelů českých je přirozené, že nejčastěji zůstávali ve vlasti nebo po nepatrném odbočení do ciziny (jen u některých jde o pobyt delší) se hned zase do ní vraceli k trvalému pobytu. To ukazují osobní osudy značného počtu českých vědců, jejichž jména právem můžeme položití na kladnou stránku své evropské kulturní bilance. Protože není úkolem této kapitoly psát soustavné dějiny vědeckého bádání na našem území, nezbývá než pojednati o těch, kteří sem patří a o nichž nebylo promluveno již na místě jiném, způsobem slovníkového výčtu.

Gustav Adolf Lindner (nar. r. 1828 v Roždalovicích u Jičína, zemř. 1887), profesor na gymnasiích v Čechách a nejdéle v Celji v nynější Jugoslávii (1855— 71), ředitel učitelského ústavu v Kutné H oře od r. 1872 a posléze profesor filosofie a pedagogiky na české universitě v Praze v letech 1882— 87, vynikl nejprve jako středoškolský didaktik v oboru filosofie. Jeho učebnice psychologie, logiky, vychovatelství, psané nejprve německy, byly překládány do m noha jazyků. V oboru původního myšlení vědeckého zasluhuje zmínky jeho etika, třeba psychologicky podložená zastaralou herbartovskou naukou, ale jemně a bystře chápající lidské jednání. (Das P roblem des Glücks, Psychologische Untersuchungen über die menschliche Glückseligkeit, 1868). Spojuje se stoickou soběstačností a důvěrou v sebe sama a se stoicky zdůrazňovaným niterným životem, jenže propracovanějším a rozšířenějším, též povinnost jednotlivcovu ke společnosti a cítění opravdu sociální.

Naproti tom u znamenají jeho Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Sozialwissenschaft (1871) vyvrcholení herbartísmu v sociologii. Lindner dovedl zde ojedinělé náznaky Herbartovy a na nich vybudovanou Volkerpsychologii Lazarusovu a Steinthalovu přetvořili v sociální psychologii jako samostatnou disciplinu a zároveň základ sociologie. Po prvé seskupil zde celek problémů — třebas silně analogisujícím způsobem — a shrnul je pode jménem sociální psychologie.

Ital Cattaneo v této oblasti ještě v letech 1859— 63 nedospěl k soustavností. Při tom Lindner zároveň pojal společnost jako vyšší organism, rozdílný od organismu vlastního. Tak před hlavními spisy Spencerovými i před Tardem a i v Německu před Schäfflem začal pěstovati sociálně psychologický směr v sociologii a sociální psychologii jako zvláštní disciplinu psychologickou a sociologickou.

Sám dal podněty některým moderním pěstitelům sociální psychologie, jako na př. německému badateli Stoltenbergovi. Tyto jeho zásluhy se obecně uznávají: tak na př. Geckova Sozialpsychologie im Auslande (1928) má úvodní kapitolu Sozialpsychologische Ansätze in einigen europäischen und aussereuropäischen Ländern, která hned začíná o Herbartově žáku Lindnerovi. Velmi a zcela v tom to smyslu oceňuje Lindnera Ad. Menzel ve spise Grundriss der Soziologie (1938). Nachází u něho řadu sociologických myšlenek, vyslovených jako výklad sociálně psychologického organismu pomocí biologických analogií před Spencerem a Scháfflem, spojování a spor jako dva základní vztahy v pochodech mezilidských před Wiesem, myšlenky o ideách-silách jako činitelích sociálního vývoje před Fouillém a o jejich šíření jako interferenci vln před Tardem . Lindner podává také výklad sociálního vědomí. Ovšem Menzel zařazuje Lindnera nikoliv do české sociologie, nýbrž podle jeho tehdejšího státního příslušenství do sociologie rakouské, ač o něm mluví jako o profesoru filosofie v Praze.

Spojiv ty to psychologické názory s pedagogickými, stal se Lindner svým posmrtným spisem Pädagogik im Anschluss an die Entwickelungslehre und Soziologie (1888) průkopníkem sociální pedagogiky vůbec.

Jiří Polívka (nar. r. 1858, zemř. r. 1933) byl poslední universální slavista české filologické tradice počínající od Dobrovského. Habilitoval se na Karlově universitě r. 1884, mimořádným profesorem se stal r. 1895, řádným titulárním r. 1902, skutečným řádným 1907. S filologickým školením medievalisty ze školy Gebauerovy přistoupil k studiu povídek (Dvě povídky v české literatuře 15. století, 1889), ale brzy nato na Rusi prohloubil filologické stanovisko široce a pronikavě srovnávací metodou Veselovského a sociologickým hodnocením národopisného materiálu ve smyslu Pypinově. Na Rusi pojal své rozhodnutí věnovat se rozboru lidového podání jako životním u dílu. Jeho tradicionalistícké studie mají mezinárodní význam už pro svůj předmět, pro metodu i pro rozsah, který se během čtyřicetileté práce rozrostl epochálně. V teoretické stati O srovnávacím studiu tradic lidových (1898) a pak v úvodě Pohádkoslovných studií (1904) Polívka přičlenil povídkový materiál k metodám filologickým a literárně historickým , zdůraznil migrační teorii, při čemž vytkl určitý rozsah teorii indické (Benfeyeově) a omezil na nejmenší míru anthropologickou teorii samovzniku, vycházeje už ze slovesné struktury. Srovnávací metody usměrnil k lidovému podání. Ještě později se zdarem obhájil své názory proti teorii o t. zv. „gesunkenes Kulturgut” (v Slavii IV ), kterou v oblasti lidového podání zdůrazňoval o jedenáct let mladší profesor srovnávacích literatur Václav Tille (zemř. r. 1937) s týmž mezinárodním rozhledem, ale se základním bédierovským pesimismem. Souběžně s finským folkloristou Kaarle Krohnem vytyčil Polívka možnost zjistit určitá kulturní centra a tedy geografický pohyb látek a tvarů. Tak tradicionalistická látkověda dostává u Polívky kulturní dynamiku horizontální (šíření geografické) i vertikální (fluktuace mezi vrstvou lidovou a vzdělaneckou). Ohromnou sčetlost a mravenčí píli představují jeho kriticko-bibliografické komentáře k Povídkám kladským od Jos. Kubína (I. 1909, II. 1914), k Povídkám lidu opavského a hanáckého (1916). Vrcholným dílem tradicionalistiky je východní a slovanská část v Bokových Anmerkungen zu den Kinder- und Haus- märchen der Brüder Grimm (1. 1913, IL 1915, III. 1918); konfrontace a zařazení slovanského a východního materiálu do souvislosti světové je základním činem pro další studium lidové kultury. Komentáře ke Kubínovým sbírkám Lidových povídek z českého Podkrkonoší (I. 1922, II. 1926) jenom v tisku předešly Súpis slovenských rozprávok (I.— V. 1923— 31), kde Polívka soustředil své poznatky kolem slovenského materiálu, užil zde třídění, které pro české pohádky podle Anti Aarne vypracoval Tille. Komentář k Lidovým povídkám jihomakedonským (1932) spolu s výběrem monografií pod názvem Lidové povídky slovanské (1929) zakončují řadu komentářů. Slovanské pohádky (I. 1932), část díla, připraveného k tisku původně německy, obsahuje ryzí zrno jeho téměř půlstoleté práce; má ústřední hledisko stylové a kulturně sociální. Tradicionalistický význam Polívkův zatlačuje daleko jeho význam jako dialektologa a literárního historika slovanského, ač i v těchto oblastech vykonal dílo ceny trvalé.

Josef Zubatý (1855— 1931), žák vynikajícího indologa a svérázného jazykozpytce Alfr. Ludwiga, od r. 1885 docent, 1891— 1925 profesor srovnávacího jazykozpytu a staroindické filologie na české universitě pražské, 1923— 31 president České akademie, vynikl záhy mezi jazykozpytci své doby jako specialista v jazycích baltských, věnující zájem svůj zejména také lotyštině, která tou dobou jen málo byla známa a málo byla studována. Svými pracemi o rozmanitých otázkách mluvnice jazyka litevského a lotyšského, uveřejňovanými především v německých časopisech jazykovědných (KZ., Bezzenbergers Beitrage, Indogermanische Forschungen), dvě studie napsal a uveřejnil lotyšsky — přiřadil se k tvůrcům baltské filologie (v. Endzelin, Lettische Grammatik, str. V III) a byl vyhlédnut, aby zpracoval etymologický slovník jazyka litevského pro Wintrovu sbírku Indogermanische Bibliothek; že k sepsání díla toho nedošlo, způsobeno nejen tím, že Zubatý byl postupem doby odváděn k pracím jiným, ale z velké části také jeho nechutí k práci, která vyžadovala vedle lákavého řešení věcí neznámých také zpracování věcí známých a hotových. Etymologické výklady zaujímají významné místo ve vědecké práci Zubatého od samého jejího počátku. Vyložil značnou řadu slov rozmanitých jazyků indoevropských, nejhojněji ovšem vykládal slova baltská a slovanská. Také tyto studie vycházely v rozmanitých časopisech a slovnících, a výsledky jejich, pokud byly psány německy, přešly již do etymologických slovníků. Nejrozsáhlejší soubor etymologických jeho výkladů, Výklady etymologické a lexikální, vycházel ve Sborníku filologickém I.— VII. (1910— 22); obírá se výklady slov českých a slovanských, ale při způsobu výkladů Zubatého, který podávané výklady podpírá hojnými paralelami z jazyků příbuzných, dochází v nich osvětlení i leccos z jazyků jiných. Poněvadž pak Zubatý se snaží vykládané slovo osvětliti po všech stránkách, obsahují tyto výklady také mnoho o tvoření slov, o příslušných zjevech hláskoslovných a ovšem také mnoho výkladů sémantických rázu obecnějšího. Otázkám tvoření slov věnována je řada prací samostatných. V nich se zdarem osvětlil Zubatý jisté útvary slovní i tvary flexivní, vybíraje si často — jako ostatně i ve výkladech etymologických — útvary zvláštní a tvary ojedinělé, v nichž nalézá přežitky prastarých stavů a východiště pro výklad zjevů pravidelných a normálních. Vedle studií etymologických obírá se Zubatý intensivně otázkami indoevropské syntaxe, zejména pak studiem indoevropské věty. Signálem těchto prací je takřka programatický článek Srovnávací skladba jazyků indoevropských (Věstník Čes. akademie X.1901), kde v kritických poznámkách k Delbrückově Vergleichende Syntax vykládá své názory na syntaktické jevy indoevropských jazyků a jejich zpracování; hájí tu na př. starobylost bezesponových (nominálních) vět a vět interjekcionálních a ukazuje na důležitost slovanského materiálu pro studium indoevropské syntaxe. Brzy potom v článku Die man-Sätze (KZ. 40, 1907) podal ukázku pronikavého studia o indoevropské větě. Většina dalších jeho prací syntaktických vyšla po česku; uvedeny z nich budtež studie O jistém způsobu užívání zájmen An a On a jeho původě (L F 36,1909), v níž při výkladě speciálního zjevu českého vykládá na bohatém materiále i z jiných jazyků čerpaném vývoj interjekcionálních a nominálních vět v součásti věty normální, a studie K výkladu některých příslovcí, zvláště slovanských (Sborn, filolog. 3,1912), kde vykládá o predikativních atributech a jejich přeměně v adverbia. Svých názorů o vývoji věty bohužel nevyložil Zubatý soustavně; o svém třídění vět mluví příležitostně v recensi Vondrákovy Vergleichende slavische Grammatik (v Roczn. slawist. 2. 1909) a v posudku Jirániho Skladby jazyka latinského (ve Wochenschr. für klass. Philologie, 19l6) Zubatý, zejména s počátku, pracoval také v indologii. Tomu to oboru náležejí první dvě velké jeho studie, vzešlé z jeho práce disertační, uveřejněné v Zeitschrift für die Morgenkunde a v Mitteilungen der Morgenländischen Gesellschaft; pojednává v nich o některých otázkách rytmických a spojených s tím zjevech kvantitativních. Obíral se zejména studiem literatury védské, epické a dramatické (odtud také překládal); přispěl svými excerpty také do Boehtlingkova sanskrtského slovníku. Ve svých studiích etymologických vykládal také leckteré slovo jazyka staroindického a v pracích ostatních, zejména také syntaktických, velmi hojně pracoval s materiálem staroindickým a tím také nemalou měrou přispěl k poznání některých zjevů tohoto jazyka. Zubatý se značně zasloužil také svými bibliografickými přehledy prací ze slovanské jazykovědy, jež zpracovával pro Anzeiger a potom pro Indogerm. Jahrbuch; častokrát bývaly pro západoevropské linguisty jediným pramenem pro poznání slovanské literatury jazykovědné.

Antonín Gindely, nar. r. 1829 v Praze, byl syn německého otce a české matky. Studoval nejprve bohosloví, pak práva, r. 1852 se stal doktorem filosofie a pomocným učitelem na českých školách reálných v Praze. R. 1853— 55 byl suplentem všeobecných a rakouských dějin na universitě olomoucké, r. 1857 se stal profesorem reálných škol v Praze, r. 1862 mimořádným a r. 1867 řádným profesorem university pražské. Vedle toho byl od r. 1862 až do smrti r. 1892 zemským archivářem království českého. Ve dvou letech prázdna (1855— 57) prozkoumal četné archivy v Čechách, v Polsku a v Německu, sbíraje prameny pro své dějiny Českých bratří (Bohmen und Mähren im Zeitalter der Reformation. I. Geschichte der bohmischen Brüder, Praha, 1857— 58, 2 sv.). Později mu byla udělena dovolená na cestu po archivech rakouských, německých, nizozemských a francouzských. Vedle děl knižních uveřejnil Gindely množství prací v publikacích Vídeňské akademie a Král. české spol. nauk. Kromě vědeckých prací sepsal Gindely celou řadu učebnic dějepisu pro školy střední, které byly z německého originálu překládány do češtiny i charvátštiny a mnohokrát znovu vydávány.

Palacký chtěl mít v Gindelym svého pokračovatele v Dějinách národu českého, a třebas se jím Gindely pro četná zaneprázdnění jinými pracemi nestal, přece jeho práce v mnohém prospěly skutečnému pokračovateli Palackého. Jeho dílo je dosud oceňováno jako základní pro poznání dějin 16. a 17. století. Průkopným činem bylo již jeho na svou dobu překvapující bádání ve všech archivech západní, střední, jižní i severní Evropy, z něhož vynesl neobyčejné bohatství nových pramenů. Namnoze jsou to objevy, které přinesly přehodnocení dosavadních názorů. Dosud živé a nenahraditelné jsou uvedené již jeho monografie Geschichte der bohmischen Brüder (1857— 58), pak Rudolf II. und seine Zeit (1862— 65) a zejména Geschichte des 30jährigen Krieges (1869— 80), které jsou podstatným přínosem historiografii evropské. Ačkoliv cítil živě česky, bývá Gindely považován za Němce, protože při rozdělení pražské university zůstal na universitě německé a protože většinu svých prací psal německy.

Karel Kadlec (nar. r. 1865 v Přehořově u Soběslavě, zemř. r. 1928 v Praze) byl profesorem slovanských právních dějin na Karlově universitě v Praze. Byl nejprve tajemníkem Národního divadla v Praze (z té doby pocházejí některé studie o právu autorském ) a habilitoval se r. 1899. R. 1898 vydal Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském. Dílo vzbudilo veliký ohlas. J. Peisker odporoval názorům Kadlcovým (Slovo o zádruze), ale na vývody Kadlcovy navázal O . Balzer z polských historiků, z českých kriticky se postavil J. Pekař. Práce Kadlcova zjišťuje společné prvky a také ve svých odpovědech na kritiky se staví na stanovisko srovnávací. Jiné důležité dílo bylo O trudovych associacijach u Slavjan (Sborník v česť Vladimirskago-Budanova, 1903. Vyd. čes. i německy: Über die Arbeitsgenossenschaften im slavischen Recht, 1904, Zeitschr. für vergl. Rechtswissenschaft). O proslulosti Kadlcově svědčí, že byl pozván za přispěvatele Polské Encyklopedie, kamž napsal v 4. svazku O politycznym ustroju Slowian, O prawie prywatnem, etc. (Přeloženo do srbštiny Taranovským r. 1924) a cambridžské Medieval History (The Empire and its northern neighbours, 1923). R. 1925 uveřejnil studii Les Slaves á la lumiěre de leur histoire politique v revue Le Monde slave a r. 1933 vyšla nákladem Institut ď Etudes slaves jeho Introduction á Phistoire comparée du droit slavě.

Kadlec obsáhl celé dějiny oblasti slovanské. Věnoval pozornost domácím dějinám českým, polských si všímá hlavně svrchu jmenovanými studiemi, ruských dějin povšiml si hlavně pracemi o Ruské Pravdě, a poměrně nejvíce pozornosti věnoval jihoslovanským dějinám, z nichž vydal Moščenický statut (1914)? Statut Bračský (1926, Mon. hist. juridica Slav. Meridion.) a Pergošičův překlad Verboczyho Tripartita (1909).Ve svých pracích však dobře rozpoznal, že nelze studovati soustavně slovanské právní dějiny bez studia právních dějin uherských i rumunských. Proto se obrátil k uherským dějinám (viz soustavné zpracování v Ottově Slovníku naučném), zejména k právní knize Štěpána Verboczyho (kritické poznámky k dílu právního historika maďarského Akose Tim ona, Einige Bemerkungen über das ungarische und bohmische Staatsrecht v JB. der internät. Vereinigung für vergl. Rechtswis. VIII). Teorii o vzniku rumunského národa věnoval knihu Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských (1916), která podnítila velikou řadu kritik. Po převratu vybudoval na právnických fakultách českých nový předmět dějiny veřejného práva ve střední Evropě, k němuž položil základ svou knihou téhož jména (1. vyd. 1920) na podkladě srovnávacím.

Antonín rytíř Randa byl řádným profesorem práva občanského, obchodního a směnečného, nejprve na nerozdělené universitě pražské, pak na české universitě, jejímž byl druhým rektorem (po V. V. Tomkovi). Byl členem státního soudu rakouského, panské sněmovny, presidentem České akademie a r. 1904 českým ministrem-krajanem. Narodil se r. 1834 v Bystřici nad Uhlavou, zemřel r. 1914 v Dobřichovicích u Prahy.

Randa se důsledně přidržuje principu legálnosti (legitimismu), klade důraz na gramaticko-logický rámec zákonného textu, jehož výklad zjišťuje metodou historickou. Zabývá se sice jen platným právem, ale vždy je veden ohledy historickými a proto srovnává také stará práva, zejména staré právo české (zvl. v právu knihovním ) a římské. Jeho hlavní práce jsou: Der Besitz (po prvé 1865, pak 4 vyd., poslední 1895). Toto dílo se stalo základem řady dalších prací, i italských (Monti), vybudovalo samostatnou teorii držby, zvláště o držbě práv. Das Eigenthumsrecht (1884, 2. vyd. 1893, původně česky 1871, pak 7 vydání). Das osterreichische Handelsrecht (1905, pův. česky 1876). Je to prvé soustavné dílo o obchodním právu rakouském. Das osterreichische Wasserrecht (1891). Ve vlastnickém právu vyzdvihl Randa na př. důležitost knihovního práva (starý princip českých zemských desk), v právu obchodním je tvůrcem teorie vlastnického nabytí.

Frant. Tilšer (nar. r. 1825 v Budečku na Moravě, zemř. r. 1913 v Praze) byl po krátkou dobu vychovatelem u hraběte Kolovrata-Liebsteinského. Pak vstoupil do vojenské Školy mineurské v Olomouci a do vojenské akademie ve Vídni, r. 1851 stal se ženijním poručíkem. Po dvouletém studiu na ženijní akademii v Lukách u Znojma a na ženijním kursu byl přidělen jako ženijní nadporučík do Milána, odkudž jako profesor deskriptivní geometrie byl povolán na akademii v Lukách. R 1864 se stal řádným profesorem deskriptivy na technice v Praze a při jejím rozdělení r. 1869 přešel na techniku českou. R. 1870 odešel do výslužby s titulem čestného doktora věd technických.

Tilšer si dobyl vědeckého jména spisem Die Lehre der geometrischen Beleuchtungs-Construktionen und deren Anwendung auf das technische Zeichnen (1862), v němž je po prvé přesně vědecky zpracována nauka geometrických osvětlení, zvláště isofót a bodů nejvyššího lesku. Ve spise System der technisch-malerischen Perspektivě (1867) postavil na vědecký základ perspektivu a nauku o vidění.

Svou pozdější činnost vědeckou shrnul pro cizinu v pracích: Grundlagen der Ikonognosie (1878) a Kritische Bemerkungen zur Einführung in die Anfangsgründe der Géométrie descriptive (1883).

Ikonognosií přecházel Tilšer od úvah matematických k filosofickým. Jeho soustava, zatížená nezvyklou nomenklaturou a symbolikou, se však neujala.

Karel Pelz (nar. r. 1845 v Bělči v Čechách, zemř. 1908 v Praze) studoval na pražské technice u Fr.Tilšera a V. Fiedlera. R. 1869 byl kresličem v c. k. centrálním úřadu pro meteorologii a zemský magnetismus, r. 1870 asistentem u prof. C. Küppera, r. 1875 profesorem na státní reálce v Těšíně, r. 1876 na zemské reálce ve Štýrském Hradci, r. 1878 mimořádným a r. 1880 řádným profesorem deskriptivní geometrie tamtéž, r. 1896 byl jmenován řádným profesorem téhož předmětu na české technice v Praze.

Vědecký význam Pelzův tkví jak v úvahách všeobecných, tak ve stránce konstruktivní. Pelz vybudoval ortogonální axonometrii jakožto samostatnou metodu. Jeho práce sem spadající mají základní význam. Ve směru konstruktivním jeho řešení vynikají elegancí a jednoduchostí. Zvláště obohatil konstruktivní teorii kuželoseček a zobrazování ploch 2. stupně. Zobrazení osvětlení těchto ploch vyzdobil několika skvělými metodami. Z příslušných úvah vyplynuly nové poučky a metody. Výsledky svých studií uložil v téměř 40 pojednáních, uveřejněných v letech 1871 až 1898 zvláště v Sitzungsberichte der kais. Akademie der Wissensch. in Wien, ve Věstníku Král. české spol. nauk a v Grunnertově Archivu.

Matyáš Lerch (nar. r. 1860 v Milínově v Čechách, zemř. 1922 v Sušici) byl zvláště žákem Eduarda Weyra, K. Weierstrasse a L. Kroneckera. R. 1886 se habilitoval n a české technice v Praze z matematiky a stal se tamtéž asistentem. R. 1896 byl povolán za řádného profesora na katolickou universitu ve Freiburgu ve Švýcarsku, r. 1906 na českou techniku a r. 1920 na Masarykovu universitu v Brně.

R. 1901 dostal zlatou cenu pařížské Académie des Sciences. Byl také členem Société royale des Sciences de: Liěge.

Lerchova vědecká práce se soustředila ve vědeckých pojednáních, jichž napsal na 220 (asi polovinu českých, třetinu francouzských, zbytek německých). Počal pracemi geometrickými, brzy se však obrátil k analyse a zvláště ke konkrétním problémům, ke studiu speciálních funkcí a k nauce o číslech, v kterýchžto oborech se nejvíce proslavil. Hlavní těžisko jeho bádám připadá do teorie funkcí a řad nekonečných, kdež se dodělal namnoze výsledků ceny trvalé, na př. různé zvláštnosti výrazů a funkcí analytických, pravidlo o diferencování řad trigonometrických a četné nové relace z počtu integrálního, jakož i teorie funkcí eliptických.

František Koláček se narodil r. 1851 ve Slavkově u Brna, studoval na universitě v Praze a ve V ídni; po skončení studií stal se profesorem na německém gymnasiu v Brně, po roce přešel na gymnasium české. R. 1882 se habilitoval na německé technice v Brně. Hned po rozdělení pražské university byl navržen za profesora teoretické fysiky na Karlově universitě, ale přesto, že tento návrh byl několikrát opakován, došlo ke jmenování Koláčkovu teprve r. 1891. Koláček zemřel r. 1913.

Byl to muž neobyčejné erudice a neobyčejné píle. Právě nejplodnější léta svého života musil Koláček ztráviti v prostředí, jež nebylo příznivé jeho vědeckému vývoji, a přece již jako středoškolský profesor získal si svými pracemi dobré jméno i za hranicemi a o jeho povolám na universitu zasazoval se kromě Macha i Hertz. Koláček brzy poznal význam Maxwellovy elektromagnetické teorie světla; již r. 1887 podal první elektromagnetickou teorii disperse a absorpce světelné, založenou v podstatě na představě, že v atomech nebo molekulách vznikají působením světelných vln kmity, jejichž frekvence souhlasí s některými frekvencemi kmitů světelných. Koláček také první upozornil na to, že starý spor elastické teorie světla o to, je-li světelný vektor v lineárně polarisovaném světle k polarisační rovině kolmý nebo s ní rovnoběžný, nemá v teorii elektromagnetické smyslu, neboť ta má vektory dva; jeden — elektrická síla — je k polarisační rovině kolmý, d ruhý — magnetická síla — je s ní rovnoběžný. Také thermodynamické práce Koláčkovy se dodnes často citují.

Frant. Wald se narodil r. 1861 v Brandýsku u Slaného v Čechách. Pocházel z německé rodiny. Protože však jeho rodiče žili v čistě české krajině, musil navštěvovati české školy a dostalo se mu české výchovy a českého vzdělání. Přes svůj německý původ byl upřímný Čech. Studoval na české reálce v Praze v Ječné ul. a později (jsa podporován po úmrtí svého otce stipendiem Společnosti státní dráhy, která měla v té době německou správu) na německé reálce v Praze v Mikulandské ul., kterou absolvoval r. 1879. Po té studoval odbor technické chemie na německé vysoké škole technické v Praze a absolvoval jej r. 1882. Téhož roku vstoupil ve službách Pražské železářské společnosti d o závodní chemické laboratoře kladenských železáren, jejímž šéf-chemikem se stal již r. 1886. Tam působil až do r. 1908, kdy na doporučení W. Ostwalda, E. Macha a P. Duhèma byl povolán za řádného profesora teoretické a fysikální chemie i metalurgie na českou vysokou školu technickou v Praze, na níž působil dalších dvacet let. Zemřel r. 1930 ve Vítkovicích u Mor. O stravy, kam přesídlil z Prahy po svém onemocnění mozkovou mrtvicí r. 1928.

Wald uveřejnil práce z oboru analytické chemie (technické analyse) a chemické technologie, nejvíce však proslul svými pracemi teoretickými, thermodynamickými a zvláště těmi, jež se zabývají základními pojmy a zákony chemického slučování i jejich původem (genesí). Wald podrobuje kritice celý způsob tehdejšího myšlení chemického. Ukazuje, že prvky a sloučeniny neexistují v přírodě hotově a od věčnosti, jak tom u učí atomová teorie, nýbrž že to jsou produkty chemických operací, tedy umělé přípravky, preparáty. Představuje si, že celý způsob práce, kterým se v chemii připravují z látek surových, v přírodě se vyskytujících, látky čisté a z těchto prvky, je příčinou vlastností těchto prvků i příčinou slučovacích zákonů. „Chemie je vědou preparátů a na jejich zákonech má preparační cesta nejméně takový podíl jako sama příroda”, praví Wald. Wald vůbec zdůrazňuje význam zásahů experimentujícího chemika, který se podle jeho názoru dělí s přírodou o vládu nad průběhem chemických dějů. Slučovací zákony t. zv. stoechiometrické (stoechiometrie je nauka o základních zákonech a zjevech chemického slučování) se vykládaly v době, kdy Wald vystoupil se svými pracemi, atomisticky, za jejich příčinu se pokládala korpuskulám í struktura hmoty (prvků i sloučenin). Wald však dokázal několika způsoby, že se stoechiometrické zákony slučovací dají odvodit i bez představ atomové struktury. Popírá proto nezbytnost atomové teorie k výkladu slučovacích zákonů a chemických zjevů vůbec. Buduje novou, obecnější teorii chemickou, chemii fází, která má býti, pokud to je vůbec možné, prosta všech nekontrolovatelných hypothetických předpokladů a kterou není ovšem možno podati v krátkém výtahu. Podle Walda není chemie věda jen o čistých látkách, nýbrž je to obecná nauka o fázích všech, chemicky čistých i chemicky nečistých (na př. roztocích), a chemie čistých látek je jen jejím zvláštním případem. Práce Waldovy jsou důmyslně založeny, oplývají svéráznými myšlenkam i a bystrými postřehy, jejich cíl je však tak velký, že přesahuje síly jednotlivcovy. Vývoj moderních atomistických názorů, zvláště objev zjevů subatomárních (intraatomových) zatlačil význam prací Waldových úplně do pozadí. Přesto lze říci, že i vývoj moderní atomistiky potvrdil některé z jeho názorů: 1. Starší anorganická, hlavně však organická chemie poskytly m noho kvalitativních dokladů správnosti a upotřebitelnosti atomové teorie, téměř však žádné vztahy, kterým by bylo lze prozkoumati její správnost po stránce kvalitativní. Jen základní slučovací zákony (stoechiometrické) se k tomu hodily a proto byly dlouhou dobu pokládány za bezpečný důkaz správnosti této teorie. Když však Wald ukázal, že se dají odvodit i bez atomové teorie, bylo zřejmé, že k důkazu správnosti atomistického nazírání tyto zákony nestačí. A v tom dal Waldovi moderní vývoj za pravdu. Všechny zjevy, které se od té doby uvádějí jako doklad správnosti atomové teorie (radioaktivita, Brownův pohyb, ohyb a interference Roentgenových paprsků atd.) jsou buď zjevy fysikální nebo (jako radioaktivní přeměny) zjevy sice chemické, které však nejsou podmíněny vztahy stoechiometrickými. Jsou to tedy všecko zjevy nestoechiometrické. 2. Wald, na rozdíl od atomistických názorů, ukazoval, že nemáme práva tvrditi, že prvky jsou ve sloučeninách obsaženy (rozuměj bez podstatné změny), nýbrž pouze že z nich vznikají a se připravují. Moderní atomistika učí ve shodě s Waldovým názorem, že toliko atomová jádra vcházejí do sloučenin bez podstatné změny, že však vrstvy vnějších elektronů podléhají slučováním podstatným změnám. Atomy prvků jsou tedy skutečně i podle dnešních názorů obsaženy ve sloučeninách v podstatně změněném stavu. Úhrnem lze říci, že se vývoj moderních názorů o atomech, ačkoli je to paradoxní, přiblížil do jisté míry myšlenkám Waldovým; třeba jen ukázati na fakt, že není možné vystihnouti vlastnosti atomů nějakým mechanickým modelem, dále na formální popis atomových stavů rovnicemi, resp. vzorci kvantové a vlnové mechaniky, které jako Wald se snaží chemické problémy formulovat matematickými vztahy.

Wald uveřejňoval své práce v různých časopisech odborných (Chemických listech, Zeitschrift für physikalische Chemie, Annalen der Naturphilosophie, Chemiker-Zeitung, Journal of physical Chemistry, v Rozpravách České akademie atd.) Nejdůležitější jeho spisy jsou: Chemie fází (1919, nákladem České akademie), dále Die Energie und ihre Entwertung (Lipsko, 1889). Uznalé posudky o jeho pracích jsou obsaženy v některých spisech W. Ostwalda, E. Macha a j. Waldovy názory narážely na značný odpor a vyvolávaly četné polemiky. Polemisovali s ním Arrhenius, Benedics, Bodländer, Nasani a de Vries, zhusta však při tom šlo o nepochopení jeho názorů.

František Vejdovský, profesor zoologie, se narodil v Kouřimi r. 1849. Po studiích na akademickém gymnasiu v Praze přešel na filosofickou fakultu tehdy ještě nerozdělené university pražské, kdež dosáhl r. 1876 doktorátu. Svoji vysokoškolskou dráhu nastoupil jako asistent prof. Ant. Friče. Od r. 1877— 81 pracoval na přímořské zoologické stanici v Terstu. V r. 1877 se habilitoval na pražské technice pro obor zoologie a r. 1879 pro týž obor a srovnávací anatomii na universitě. R. 1892 byl jmenován řádným profesorem a pověřen vedením ústavu pro zoologii a srovnávací anatomii. R. 1919 odešel na odpočinek. Nepřestal však vědecky pracovati a až do posledních let se zabýval velmi obtížnými vědeckými problém y. Zemřel v požehnaném věku 90 let r. 1939.

Badatelská činnost prof. Vejdovského byla neobyčejně obsáhlá a úspěšná. Hlavním i obory jeho studií byly, vedle systematiky a oekologie, vývojezpyt, srovnávací anatomie a cytologie (nauka o buňce). Mnohé z prací prof. Vejdovského jsou díla stěžejní, základního významu. Jeho studie se týkají nejrozmanitějších skupin zvířat bezobratlých (prvoků, sladkovodních hub, hlístů oblých i plochých, červů kroužkovitých, korýšů a j.) Mimo zvířenu sladkovodní zabýval se i zvířenou mořskou a temnostní. Při výzkum u fauny starých pražských studní objevil v 80. letech minulého století drobného korýše se znaky forem již dávno vyhynulých. Tuto živou fossilii pojmenoval Bathynella natans.

Objev Bathynelly byl tak neobyčejný, že se ozvaly i hlasy pochybující o jeho pravosti. Nález Vejdovského byl však později skvěle potvrzen i jinými badateli. Z velmi četných a obsažných vývojezpytných studií Vejdovského uvádíme jen znamenité jeho práce o vývoji cevstva, svalů, nervové soustavy, ústrojů vyměšovacích, zažívacích a j. Tyto práce úzce souvisí s jeho velmi záslužnými výzkumy embryologickými, které se namnoze týkají i problémů všeobecnějšího rázu (na př. vývojové dráhy blastomer, souměrnosti těla a j.). Z velkých prací systematických poukazujeme pouze na nádherné dílo System und Morphologie der O1igochaeten (1884) a z prací embryologických na Zrání, oplození a rýhování vajíčka (1886) a Entwickelungsgeschichtliche Untersuchungen (1888— 92). S obzvláštním zájmem se věnoval Vejdovský studiu jemné skladby buněk. Byl mezi prvním i objeviteli dělicího tělíska (centrioly) a ukázal, že tato důležitá součást buňky je u oplozeného vajíčka vnášena spermatem.

V cytologických studiích vyvrcholuje životní dílo Vejdovského objevy, které by již samy o sobě stačily k zajištění světového věhlasu. Jsou to zvláště jeho nálezy o stavbě a přeměnách hmoty jaderné, o stavbě, vývoji, individualitě a konjugaci chromosomů, vzniku mitochondrií a j. Mnohé z jeho cytologických objevů mají veliký význam i pro nauku o dědičnosti. Z důležitých děl prof. Vejdovského z oboru cytologie můžeme uvésti Neue Untersuchungen uber die Reifung und Befruchtung (1907), Zum Problem der Vererbungsträger (1911— 12) a nádherně vypravené dílo Struktura a vývoj živé hm oty (1926—27), které vyšlo pův. anglicky (The Structure and Development of the living Matter) a bylo vydáno po jeho 75. narozeninách. Práce Vejdovského byly i v cizině po zásluze oceněny.

Vejdovský byl nejen vynikající badatel, ale i znamenitý učitel. Jeho hojně navštěvované přednášky vyznačovaly se jasností, kritičností a názorností. Ačkoli neměl s počátku ani náležitě vybavené laboratoře, soustředil kol sebe již záhy řadu pracovníků, kteří tvořili prvý základ pozdější školy Vejdovského. Za vědecké zásluhy dostalo se Vejdovskému četných poct doma i za hranicemi.

Ladislav Čelakovský, narozený v Praze r. 1834, byl synem Frant. Lad. Čelakovského. Studoval ve Vratislavi, po otcově návratu do Prahy dokončil středoškolská studia na akademickém gymnasiu v Praze. Studoval na pražské universitě přírodní vědy, po smrti otcově byl přijat v domě J. E. Purkyně, který měl na něho velký vliv. Po studiích vyučoval v Chomutově, od r. 1860 byl kustodem botanického oddělení Národního musea a r. 1866 se habilitoval na pražské technice. R. 1880 byl jmenován řádným profesorem botaniky na universitě pražské, po jejím rozdělení (1882) se přihlásil k universitě české.

Čelakovský byl prvním kritickým fylografem pro země koruny české a spolu vynikajícím srovnávacím morfologem světového jména. Jeho vědecká činnost je trojí: morfologická, systematická a floristická. Nejdůležitější jsou práce morfologické, v nichž na základě srovnávacích metod tvarozpytných, zejména metody teratologické, s úspěchem řeší některé nejdůležitější otázky morfologie rostlinné. Přispěl k objasnění povahy tyčinek a vajíčka, obíral se také zejména otázkou rostlin nahosemenných (Die Gymnospermen. Eine morphologisch-phylogenetische Studie, 1890). Doplňuje a opravuje zde názory Braunovy, řeší poměry pohlavních ústrojů gymnosperm a buduje pak fylogenii rostlin nahosemenných ve vztahu k tajnosnubným rostlinám cévnatým.

Emanuel Bořický (nar. r. 1841 v Milíně u Příbramě) studoval přírodopis a chemii na pražské universitě, kde byl r. 1871 jmenován profesorem mineralogie. Jeho předčasná smrt r. 1881 byla velkou ztrátou nejen pro českou vědu, ale pro petrografii vůbec. Jeho vědecká činnost spadá do t. zv. heroické periody petrografie v letech 60. a 70., kdy po geniální myšlence Henryho Cliftona Sorbyho použiti mikroskopu ke studiu hornin byly horniny (zejména vyvřelé) soustavně studovány a tak získány základní poznatky o jejich minerálních složkách, struktuře a původu. Po té stránce přispěl Bořický k pokroku petrografie cennými monografiemi o eruptivních horninách (čedičích, znělcích, porfyrech a melafyrech), v Čechách se vyskytujících. Světové pověsti nabyl jeho objev mikrochemické metody, kterou se určuje chemické složení horninotvorných nerostů rozkladem pomocí kyseliny fluorovodíkové a krystaly takto vzniklých křemíkofluoridů se pak pod mikroskopem určují. Tato metoda umožnila petrografům seznati chemické složení součástek hornin i v minimálních množstvích a otevřela nové cesty pro analytickou chemii vůbec. Mimo petrografické práce uveřejnil Bořický několik výborných prací mineralogických, na př. o paragenesi nerostů provázejících oolithické železné rudy v Čechách, o uranolitu, zeolitech, fosfátech a j.

Frant. Pošepný patří mezi nejvýznačnější znalce rudních ložisek a jejich vzniku. Narodil se r. 1836 v Jilemnici v sev. Čechách, studoval v Praze a v Příbrami, působil jako horní inženýr a badatel na m noha místech v bývalém Rakousko-uherském mocnářství. R. 1879 byl jmenován profesorem nauky o ložiskách užitečných nerostů na báňské akademii v Příbrami. Zemřel r. 1895 ve Vídni, kde žil na odpočinku. Na svých cestách po celé Evropě a Spojených státech severoamerických zkoumal rudní ložiska všeho druhu po stránce vědecké i praktické. Pošepného výklad o původu ložisek rudních, uveřejněný v díle The Genesis o f Ore-deposits, stal se r. 1893 základem pro diskuse na sjezdu sdružení amerických horních inženýrů a r. 1902 (po jeho smrti) bylo jeho pojednání tím to sdružením znovu vydáno a to s dodatky tehdejších nejvíce vynikajících badatelů v tomto oboru. Pošepného náhledy, podporované a doplňované novými objevy, jsou až dodnes základem pro výklad vzniku rudních ložisek ascensí, t. j. z roztoků sloučenin kovů, vystupujících vzhůru k povrchu zemskému. Velmi důležité jsou též jeho teorie o dvojí cirkulaci vody v kůře zemské (při povrchu a v hloubce). Mezi nejvýznačnější výsledky jeho speciálních výzkumů patří jeho výklad o vzniku rudních ložisek ve vápnitých horninách (Rabeljský typ), o vytvoření solných pňů (dómů) jakožto důsledku plasticity kamenné soli, a monografie o zlatonosných žilách v Čechách. Pošepný probádal geologicky a petrograficky kambrium v okolí Příbramě a založil časopis Archiv für praktische Geologie.

Vladimír Tomsa, první profesor fysiologie na obnovené české universitě, narodil se r. 1830 v Praze jako syn spisovatele Fr. Bohumila Tomsy. Studoval v Praze a dosáhl ve 24 letech lékařského diplomu. Po doktorátě stal se zprvu asistentem ústavu pro normální anatomii a později ústavu pro pathologickou anatomii. Vědomosti tu získané přišly mu později zajisté vhod při jeho studiích o anatomii a fysiologii kůže. R. 1859 zúčastnil se války v Itálii a po skončení války stal se asistentem fysiologie na Josefinu ve Vídni u profesora K. Ludwiga. Fysiologii zůstal již věren. Po odchodu svého slavného učitele do Lipska zastupoval jej po nějaký čas na katedře fysiologie. Za nástupce Ludwigova byl však ustanoven Hering a Tomsa odešel do Ruska, kde se stal r. 1865 profesorem fysiologie v Kyjevě. V Rusku působil téměř dvacet let a po návratu do vlasti se stal zakladatelem a prvým přednostou českého fysiologického ústavu na rozdělené již universitě, kdež r. 1884 zahájil české přednášky o fysiologii.

Profesor Tomsa byl oblíben svými žáky a posluchači. Také ruská vláda a ruské vědecké kruhy ocenily jeho význam: byl jmenován ruským státním radou a čestným doktorem kijevské university.

Jako badatel šel Tomsa zprvu ve šlépějích svého učitele Ludwiga. V rámci učení Ludwigova, že děje životní lze vyložiti jako hru fysikálně-chemických sil, snažil se Tomsa prokázati, že tvoření se mízy (lymfy) lze uvésti na pouhou filtraci séra krevního stěnami vlásečnic. Třebas tomuto názoru další vývoj zkoumání nedal za pravdu, zůstávají přec Tomsovy práce o tvorbě lymfy „pevným stupněm, na němž se věda sice nezastavila, ale který jí pomohl o krok výše”, jak výstižně napsal Mareš. Jako další úkol vybral si Tomsa průzkum zakončení vnímavých nervů v kůži. O tom to předmětu jednají dvě práce, uveřejněné německy v roce 1865. Z těchto prací je patrno, že Tomsa deset let před Merkelem vyzkoumal, isoloval a popsal zakončení vnímavých nervů ve zvláštních tělíscích lidské kůže.

Největším a nejdůležitějším dílem Tomsovým je však práce o anatomii a fysiologii lidské kůže. V této práci, vydané německy r. 1873, popisuje především podklad mechanických vlastností kůže a zvláště pak rozvětvení krevních vlásečnic. Tomsa zjistil, že rozvětvení krevních vlásečnic v kůži tvoří několik zvláštních oblastí, napájených vždy samostatnou cevkou. Ukázal, že je zvláštní oblast vlásečnicová pro pokožku, jiná pro svalstvo kožní atd. Zjištění, že i kožní tuk má vlastní krevní zásobení, a že cévy určené pro kožní tuk se vyvíjejí dříve, než dojde k ukládání tuku, vedlo jej k myšlence, že podkožní tuková tkáň je vlastně svébytným orgánem a nikoliv jen nahodilým místem pro ukládání tuku. Prvotnost tohoto názoru Tomsova upadla však v zapomenutí a jest obvykle připisována Toldtovi. Kromě vytčených děl napsal Tomsa též několik pojednání českých a drobnějších prací německých. Pro své kyjevské posluchače dokončil r. 1883 ruský psanou učebnici fysiologie. Tomsa se též obíral úvahami o tématech vzatých ze styčných ploch filosofie a přírodních věd. V těchto statích hlásí se k vědeckému materialismu, který snad mu byl vštípen již jeho učitelem Ludwigem, nikoli ovšem k materialismu hrubému a obecnému, neboť byl dalek povýšiti jej na životní vyznání. Tomsa zaujímá jistě velmi čestné místo v řadě českých fysiologů, třebas nedosahoval geniality Purkyňovy. Že některé jeho původní nálezy byly přičteny jiným, způsobila snad ta okolnost, že se někdy ve svých pojednáních vyjadřuje ne zcela určitě a jasně.

Edvard Babák se narodil r. 1873 ve Smidarech v Čechách. R. 1898 promoval na pražské universitě, kde již byl demonstrátorem fysiologa prof. Mareše a později jeho asistentem. Habilitoval se r. 1903. Mimořádným profesorem na české universitě pražské se stal r. 1910, řádným profesorem fysiologie na lékařské fakultě Masarykovy university v Brně r. 1919. Současně byl profesorem fysiologie na vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Babák je autor mnoha cenných monografií českých, z nichž na prvním místě jest jmenovati dvoudílnou Tělovědu (u Laichtera ve dvojím vydání), ale i řady jiných významných děl. Byl organisátor českého vědeckého života, na př. obou brněnských vysokých škol, přírodovědeckých společností v Brně atd. Zemřel r. 1926. Jeho mezinárodní význam je dvojí. Jednak původními pracemi (celkem 55), uveřejňovanými ve Pflügers Archiv, Zentralblatt für Physiologie, Folia neurobiologica a j., a za druhé rozsáhlou monografií, jež jest částí Wintersteinova Handbuch der vergieichenden Physiologie. Die Mechanik und Innervation der Atmung (762 stran, 1921). Tu shrnuje soustavně stav vědomostí o mechanice dýchání s hlediska srovnávací fysiologie. Tato otázka byla životním dílem Babákovým a stal se v ní světovou autoritou. Pozoroval dýchání u červů, hmyzu, obojživelníků, ryb. Tyto otázky byly před Babákem jen málo známy a skýtaly s hlediska srovnávacího velmi rozmanité pole při srovnávání dýchání plícemi, žábry, koží, střevem a tracheami a to nejen za poměrů obvyklé atmosféry, ale i za nedostatku kyslíku a nadbytku kysličníku uhličitého. Studoval vlivy různých dýchacích středů a innervačních cest u nejrůznějších živočichů.

Rudolf Jedlička (nar. r. 1869 v Lysé n. L.) se po středoškolském studiu věnoval studiu medicíny na české universitě v Praze, kde dosáhl doktorátu v roce 1895. Již během studií věnoval se histologii a interní medicíně. Po doktorátu nastoupil jako operační elév na chirurgickou kliniku prof. Maydla, kdež byl r. 1897 jmenován asistentem. Habilitoval se r. 1901 a roku 1907 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen vedením chirurgického oddělení universitní polikliniky, v r. 1921 byl jmenován řádným profesorem. Současně byl pověřen ministerstvem školství, aby zřídil II. chirurgickou kliniku, kterou umístil v pražském sanatoriu v Podolí. Zemřel r. 1926 v Novém Světě v Krkonoších. Za balkánské války 1912 zorganisoval z vlastní iniciativy a vlastním nákladem pomocnou výpravu lékařskou do Bělehradu, kde setrval tři a půl měsíce a svých pět asistentů po celou tu to dobu z vlastních prostředků vydržoval. Za tento čin dostalo se m u srdečných projevů vděčnosti osobně od krále Petra, ale i celého srbského národa, který nikdy na tuto jeho obětavost nezapomněl.

Z Jedličkových spisů, které daleko zasáhly za hranice vlasti, dlužno jmenovati skiagrafii (O skiagrafii a skiaskopii paprsky Roentgenovými a jejich diagnostické ceně v chirurgii), která vyšla již r. 1899 v Časopise českých lékařů a která byla uveřejněna téhož roku v ruském lékařském časopise Bolničnaja gazeta Botkina. Jedlička byl prvním roentgenologem v celém Rakousku a již v r. 1897 si sám z vlastních prostředků sestavil na chirurgické klinice úplný roentgenologický přístroj, na němž zhotovoval snímky, které budily obdiv v celém světě a vyvolaly zvláště zasloužené uznání na světové výstavě v Paříži, kde svým nákladem instaloval přes sto na tehdejší dobu opravdu vynikajících roentgenových snímků. Když se na vídeňské fakultě ucházel o habilitaci první docent roentgenologie dr. Quido Holzknecht, vyzvala vídeňská universita Jedličku, aby podal odborný posudek jeho vědeckých prací z roentgenologie. Tato okolnost svědčí o tom, že již tehdy Jedličkův význam jako roentgenologa přesahoval hranice jeho rodné země. Po celý svůj další život věnoval se mimo chirurgii s velikou pílí roentgenologii a radiologii a tak jako všichni průkopníci této vědy odnesl si těžké poškození obou rukou, zvláště však levé, na níž musely mu býti od r. 1904— 24 postupně amputovány jednotlivé články prstů, takže pak měl na levé ruce pouze palec, dva články ukazováku a jeden článek IV. a V. prstu. Proto Roentgenologická společnost hamburská umístila jeho jméno na velikém pomníku, zbudovaném r. 1935 v Hamburku na památku těch, kteří vlivem paprsků X byli tělesně poškozeni anebo zemřeli předčasnou smrtí.

Přes toto zkomolení ruky neutrpěla nikterak Jedličkova vynikající operační technika, které se obdivovali všichni odborníci, kteří kdy Jedličku viděli operovat. Byli to hlavně Němci, Francouzi a Američané. R oku 1900 vydal ve Sborníku klinickém větší studii experimentální i klinickou o spinální chirurgické analgesii, kterou jako novou metodu analgesie chirurgické publikoval známý profesor chirurgie Bier, tehdy v Greifswaldu, později šéf I. chirurgické kliniky berlínské. Jedlička byl první, který již r. 1900 operoval tím to způsobem přes 700 případů. V roce 1904 vydal pozoruhodnou monografii o léčení chronických vředů žaludečních (Zur operativen Behandlung des chronischen Magengeschwüres und dessen Begleiterscheinungen), která v odborných kruzích celého světa vzbudila neobyčejně živý zájem. Jedlička totiž doporučoval při chronickém vředu žaludečním vykonávati resekci žaludku a ne jako do těch časů bylo zvykem gastroenteranastomosu. Po celou řadu let na všech kongresech bylo o této léčebné metodě diskutováno a v celém světě literárním psáno pro i kontra.

A však doba dala Jedličkovi za pravdu a nyni již resekce žaludku pro chronický vřed je v celém světě metodou volby a gastroenteranastomosa zůstává jako operace z nouze pro případy, kde z jakýchkoliv vedlejších příčin není možno resekci vykonati. V této své knize popisuje Jedlička techniku nejen prosté resekce žaludku, ale i rozsáhlé plastiky žaludeční stěny, které vzbudily v celém vědeckém světě opravdu úžas. Zmínky si zaslouží také Jedličkova původní metoda operace cysty pankreatické.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama