Co daly naše země Evropě a lidstvu (30/35)

0

Pokroky v sociální politice

Ve svých knihách, universitních přednáškách i politických projevech prohlašoval T . G. Masaryk opět a opět, že politika opravdu česká má býti důsledně lidová a sociální, protože český národ je národ malých lidí. Několik číselných dokladů jasně ukáže správnost tohoto tvrzení.Ze všech zemědělských závodů bylo v bývalém Československu v roce 1930 téměř 95% závodů parcelových, domkářských, malorolnických a malých selských ve výměře nejvýše do 20 ha. Z celkového počtu obyvatelstva výdělečně činného bylo více než 60% v sociální třídě nesamostatných (úředníci, zřízenci, dělníci) a 40% v třídě samostatných. Pro Čechy, Moravu a Slezsko jsou obdobná čísla dokonce 67% nesamostatných a 33% samostatných. Statistická data o národním důchodu ukazují, že průměrný roční výdělek dělníka nepřevyšoval ani v době normálního vývoje hospodářského 6500 K a u soukromých zaměstnanců ve vyšších službách 16.000 K. V nejnižších dvou třídách důchodové daně je zařaděna více než polovina všech poplatníků. Můžeme tedy říci, že jsme národ malých důchodců, jejichž důchod je převážně důchod pracovní.

Ve shodě s názory svého prvního presidenta a se zvláštním složením obyvatelstva jsme si hned po světové válce uvědomili, že kulturní stát je povinen pracovati záměrně k neustálému zvyšování sociální úrovně všeho obyvatelstva. A je nutno se zadostiučiněním konstatovati, že jsme v společenství kulturních národů ihned od počátku zaujali vynikající místo a že jsme si toto místo i v pozdějších dobách hospodářské tísně celkem udrželi. Poctivá snaha o sociální spravedlnost přispěla podstatně k tom u, že se naše země vyvíjely bez pronikavých sociálních bojů a otřesů klidně a jistě uprostřed sociálního, politického a hospodářského vlnobití, které zmítalo poválečnou Evropou.

Můžeme býti právem hrdi na to, že jsme tím jako konstruktivní živel přispěli ke konsolidaci poválečné Evropy a není rovněž neskromností, jsme-li hrdi i na to, že některé z našich sociálních reforem působily také mimo hranice našich zemí.

Sociální politikou rozumíme v těchto úvahách záměrně organisovanou činnost, směřující k ochraně sociálně slabých v lidské společnosti mírněním hospodářských a sociálních následků poruch a škod, které jim přináší společenské zřízení. Při tom se omezujeme na vylíčení nejdůležitějších pokroků sociální politiky, nesené státem nebo jinými činiteli veřejného práva na základě zákonodárných nebo jiných veřejnoprávních aktů. Vědomě tedy vylučujeme ze svých úvah dobrovolnou sociální péči a pouze na tom to místě zdůrazňujeme mravní význam sociální politiky soukromoprávní, vykonávané z vlastního rozhodnutí, jejíž veliký rozsah i dosah je charakteristický právě pro sociální cítění obyvatelstva našich oblastí.

I. Ochrana dělnictva.

K obstarávání státní správy v oboru sociální politiky bylo zřízeno zákonem z 2. listopadu 1918 ministerstvo sociální péče, které na rozdíl od některých jiných ústředních úřadů nově zřízeného státu nemohlo vlastně navázati na zkušenosti a tradici obdobného rakouského úřadu předválečného, neboť v Rakousku došlo k zřízení ministerstva sociální péče teprve na samém konci války, 1. ledna 1918. Bylo tedy třeba organisovati ústřední úřad naší sociální péče úplně od počátku, a to v neklidné době, která přímo vřela novým i sociálně politickými problémy a volala po velikých sociálních reformách. Nestačilo již zákonodárství směřující k ochraně života a zdraví dělníků, které bylo v bývalém Rakousku vybudováno v rozsahu na předválečnou dobu slušném. Nová doba žádá, aby zaměstnanec byl považován za rovnoprávného činitele ve výrobě a vůbec při tvoření nových kapitálů. Stát má zájem — nikoliv pouze z důvodů lidskosti — na fysickém, mravním a kulturním vývoji dělnické a úřednické třídy, na hospodaření s člověkem.

Není tedy jistě náhodou, že prvním zákonem, přijatým jednomyslně Národním shromážděním, byl zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918 a že při projednávání zákona mohly býti v debatě citovány celé pasáže ze spisku prof. Masaryka O osmihodinové době pracovní z r. 1900.

Zákon předstihl časově i obsahem usnesení první konference práce konané ve Washingtoně r. 1919 a jde stále ještě v mnohých směrech nad rámec mezinárodní úpravy pracovní doby.

Zákonem o osmihodinové době pracovní byl učiněn pro řešení problém u zkrácení pracovní doby pouze první krok. K původním důvodům převážně zdravotním a etickým přistupují vývojem výrobní techniky ve směru mechanisace a racionalisace nové argumenty rázu spíše hospodářsko-sociálního. Poukazuje se na nutnost, rozděliti kvantum lidské práce, klesající zaváděním automatických a poloautomatických strojů s velkou výkonností, dalším zkrácením pracovní doby na počet zaměstnanců co největší.

Požadavek, aby pracovní síla zaměstnancova byla nejen v zájmu nutné obživy jeho rodiny, ale i v zájmu národního hospodářství udržena neztenčena co nejdéle, vedl k našim zákonům o placených dovolených, které umožňují zaměstnancům tělesné i duševní zotavení. Náš zákon je jedním z prvních a stále ještě nemnohých národních zákonů, které poskytují zaměstnancům všech kategorií právní nárok na placenou dovolenou, jejíž trvání roste s délkou pracovního poměru. Zkušenosti získané u nás tím to zákonem ukazují, že poskytnutí nepřetržité dovolené působí příznivě na sociální, kulturní i mravní úroveň zaměstnanců, zvyšuje jejich chuť k práci i radost z práce a zvyšuje tím výkonnost zaměstnancovu, což je v zájmu podnikatelově. Zákonná ochrana mezd a platů omezovala se u nás s počátku jako v cizině na zaručení minimálních mezd pro domáckou práci. Jinak bylo ponecháno stanovení výše mezd dohodě zaměstnavatele se zaměstnanci, při čemž hleděli zaměstnanci při ujednávání dohody o odměně za práci dosáhnouti zlepšení svého postavení hromadnými (kolektivními) smlouvami. Přitom však bylo i při existenci kolektivní smlouvy možno, aby zaměstnavatel při sjednávání individuálních pracovních smluv vnutil některým zaměstnancům horší podmínky pracovní a mzdové, než odpovídají kolektivní smlouvě, a vyloučil tak v individuálním případě prakticky její platnost. Chráněny byly v tom to směru pouze některé kategorie zaměstnanců, na př. domáčtí dělníci, zaměstnanci ve vyšších službách, domovníci a jim. Teprve nařízení ze dne 26. června 1937 stanovilo, že v závodech, pro které platí hromadná smlouva pracovní, nesmějí býti po dobu její platnosti u žádného zaměstnance zkráceny nároky, plynoucí z ustanovení hromadných smluv pracovních, ledaže by k tomu dala souhlas odborová organisace zaměstnanecká, která hromadnou smlouvu pracovní sjednala. Zákon ze dne 21. prosince 1937 stanoví, že hromadné smlouvy pracovní, ujednané mezi odborovým i organisacemi zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými, nemohou býti vypověděny ani jinak zaniknouti do 31. prosince 1938. Zákaz výpovědí hromadných smluv pracovních měl zajistiti ochranu mezd v době krise tak, aby nenastalo neúměrné klesání životní úrovně zaměstnanců. Ochrana hromadných smluv pracovních před výpovědí jakož, i jejich nevylučitelnost při sjednávání individuálních pracovních smluv jest toliko prvním stupněm legislativní úpravy této otázky. Takováto zákonná úprava týká se toliko závodů, které sjednaly hromadnou smlouvu pracovní a ty mohou být poškozovány soutěží závodů mimosmluvních, které nejsou organisovány v odborové organisaci zaměstnavatelské, jež sjednala hromadnou smlouvu pracovní a mohou tedy platit zaměstnancům libovolné mzdy.

Tu zasáhlo vládní nařízení ze dne 26. června 1937, kterým se umožňuje jako dříve v textilní výrobě prohlásiti za závazné pracovní smlouvy hromadné v kterémkoliv oboru. Podle tohoto nařízení může ministerstvo sociální péče v dohodě s příslušným ministerstvem, zastupujícím zájmy výroby, prohlásiti za závaznou hromadnou smlouvu pracovní pro kteroukoli oblast anebo odvětví. Po prohlášení závaznosti platí všechna ustanovení hromadné smlouvy pracovní ve všech závodech příslušné oblasti a příslušného odvětví i v tom případě, když zaměstnavatel nebo zaměstnanec není členem organisace, která ujednala hromadnou smlouvu pracovní.

Mzda, pramen obživy téměř dvou třetin obyvatelstva našich zemí, je zaměstnanci našimi zákony zaručena za určitých podmínek i za dobu, kdy následkem nemoci, úrazu, vojenské služby, výkonu veřejné funkce a pod. anebo pro příčiny ležící v osobě zaměstnavatelově nemůže pracovati a je chráněna dále vůči osobám třetím (věřitelům ) zákazy zabavení nebo postoupení existenčního minima.

II. Ochrana žen, dětí a mladistvých a péče o mládež.

V ochraně námezdně pracujících žen jako matek a budoucích matek a v ochraně d orostu národa uplatňují se v nejnovější době kromě hledisek lidskosti, sociální hygieny a kultury také velmi silně hlediska populační, ježto stálý pokles porodů v souvislosti s prodlužováním délky lidského života vede k nebezpečí úbytku obyvatelstva a ke zjevu, nazývanému stárnutí evropských populací. Také v tomto oboru sociální politiky vykazuje naše zákonodárství poválečné pokrok, na příklad zvýšením věkové hranice pro připuštění dětí k pravidelné práci v průmyslu a živnostech na 14 let, případně do ukončení povinné školní docházky, v ochraně učňů poskytnutím nároku na pravidelný odpočinek a placenou dovolenou, zákazem noční práce mladistvých a hlavně bohatším vypravením pojištění v mateřství žen námezdně pracujících v rámci nemocenského pojištění. Musíme však přiznat, že se vývoj v ochraně dětí i v ochraně mateřství v posledním desetiletí zpomalil — zajisté též vlivem hospodářské krise — a že jsme byli hlavně v ochraně mateřství předstiženi některými státy, pěstujícími intensivně politiku rostoucí populace zvláštním všeobecným pojištěním mateřství a přímými peněžními podporam i státu při výplatě dávek tohoto pojištění, intensivní ochranou kojících matek, podporami početných rodin a pod.

Veřejná péče o dítě a o mládež zasahuje, když se nedostává prostředků nebo vůle rodičů nebo zákonných poručníků dětí. Problémy, jež se tu vyskytují, jsou jiné, jde-li o děti zdravé, které jen pro chudobu, osiřelost anebo opuštěnost jsou odkázány na cizí pomoc a ochranu, a jiné opět, když jde o mládež tělesně, duševně nebo mravně úchylnou. V zemi České a Moravskoslezské jsou zdravé děti osiřelé, opuštěné nebo zanedbané svěřovány za dozoru okresních péčí o mládež řádným pěstounům nebo dávány do vhodných ústavů. Finanční prostředky k tom u obstarávají do značné části soukromé instituce, ovšem že za vydatné podpory státní, protože obce nemají dostatek finančních prostředků, aby péči o tyto děti samy nesly. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi obstarávala povinnosti veřejné péče o chudou mládež osiřelou a opuštěnou státní správa. O mládež tělesně úchylnou pečuje v zemi České a Moravskoslezské samospráva, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pečoval o ně stát. Duševně nenormální jsou z valné části odkázáni na pomoc se stran dobrovolných korporací.

Při všem uznání velikých pokroků, jichž bylo dosaženo v 20 letech po válce, lze vytknouti naší péči o dítě a mládež, že nejsou pro ni uvolňovány dostatečné prostředky veřejné, a že je tedy odkázána z velké části na dobrovolnou činnost, podléhající ve velké míře náhodě a vlivu hospodářské konjunktury.

III. Bytová péče. Potřeba zdravého a levného bytu je dána v prvé řadě důvody sociálně-hygienickými.

Bytovou statistikou bylo na př. prokázáno, že úmrtnost závisí na počtu hlav, připadajících na jednu místnost, a že je velmi silná korelace mezi intensitou některých epidemických nemocí a přeplněností bytů. Podmínkou pro zdravý vývoj spořádané rodiny, pro udržení mravnosti, krátce pro veškeren pokrok civilisace je zdravý a levný byt. Podíl připadající z pracovního důchodu na bydlení se zvýšil za války a zvláště po válce, ježto stavební ruch za války poklesl a po válce se zvýšil počet sňatků a tím také poptávka na bytovém trhu. Drahota bytů, zesílená prudkým zvýšením stavebních nákladů, vedla k povážlivému zhoršení bytových poměrů, takže procento nezdravých a přeplněných bytů ve velkých městech vzrostlo daleko nad míru předválečnou. Je tedy přirozené, že naše veřejná sociální péče byla nucena hned od počátku se zabývati bytovou otázkou, a to tím spíše, že proudění obyvatelstva venkovského do měst a velmi silná repatriace hlavně z bývalého Rakouska zvyšovala poptávku po levných bytech. Naše bytová péče mohla sice navázat na ochranu nájemníků, převzatou z bývalé monarchie, ale byla nucena vybudovat ji různými směry. Skutečně se týkala naše poválečná ochrana nájemníků nejen výpovědí, nýbrž též ceny bytu. Chránila tedy nájemníka i před neodůvodněným zvýšením nájemného a rozšiřovala svou platnost také na podnájemníky a majitele živnostenských provozoven. Také trvala u nás ochrana nájemníků podstatně déle než v cizině. Tento přísnější charakter a větší rozsah jakož i poměrně dlouhé trvání ochrany nájemníků v našich zemích vedly přirozeně k nespokojenosti druhé strany, majitelů domů, kteří mohli pouze z důležitých, v zákoně uvedených důvodů dáti nájemníkovi výpověd.

Zlepšování poměrů na bytovém trhu a poměrů hospodářských dovolovalo postupně rušení ochrany nájemníků a to ve třech směrech. Rozšiřoval se postupně počet důvodů, které opravňují majitele domu k výpovědi z bytu, dále se poskytovala možnost postupného zvyšování nájemného a konečně se z ochrany vyjímaly postupně byty od největších, najatých případně lidmi zámožnými, k menším nebo najatým osobami méně zámožnými, až zbyly v ochraně z důvodů sociálních jen byty zcela malé.

Kromě ochrany nájemníků byla v našich zemích z týchž důvodů značně zlepšena podpora stavebního podnikání, omezující se v bývalé monarchii hlavně na daňové osvobození a jen zčásti na poskytování úvěrů. V našich zemích podporoval stát stavbu obytných budov s malými byty postupně různými způsoby. Od závazku, že stát bude platiti věřiteli zaručenou zápůjčku v určité výši anebo poskytovati zvláštní příspěvek na zúročení a úmor stavebních nákladů až k pouhému osvobození novostavby od domovní daně a obecních dávek a k pouhé záruce státu pro případ, že dlužník nedodrží platební podmínky hypotekární zápůjčky. Výsledky této podpory stavebního ruchu jsou při všech námitkách, které proti různým jejím variantám byly často právem v odborné diskusi pronášeny, celkem uspokojivé. Veliký a naší českou veřejností nedoceněný podíl v péči o malé a zdravé byty mají naše veliké sociálně pojišťovací ústavy, v prvé řadě Ú střední sociální pojišťovna a Všeobecný pensijní ústav. Tak umožnil Všeobecný pensijní ústav přímým poskytováním zápůjček podle zákonů o stavebním ruchu do konce roku 1937 postavení 1420 domů s 18.030 byty povolením zápůjček ve výši 807 mil. 256.000 K.

Celkem lze bytové péči v našich zemích při všech nedokonalostech, které byly s postupným jejím prováděním nezbytně spojeny, přičísti podstatnou zásluhu o udržení sociálního míru. Nelze si ovšem zatajovat, že bytová otázka hlavně ve velikých městských aglomeracích není ještě zdaleka uspokojivě řešena a že hlavně malé byty nevyhovují po stránce zdravotní ani po stránce cenové.

IV . Živnostenská inspekce, zprostředkování práce a pracovní soudy.

Dozor nad plněním zákonů sloužících k ochraně práce a zdraví zaměstnanců jest svěřen u nás živnostenským inspektorátům. V institucích živnostenských inspektorátů, převzatých z bývalé monarchie, dovedl stát vytvořiti v našich zemích důležité sociálně politické zařízení, které si získalo porozumění u zaměstnavatelů i zaměstnanců. Kromě vybudování živnostesnké inspekce na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly zřízeny speciální inspektoráty pro stavební práce a nové dozorčí okresy, takže koncem roku 1937 byla prováděna v bývalém čsl. státě živnostenská inspekce 34 teritoriálními a 3 speciálními inspektoráty, v nichž úřadovalo 107 živnostenských inspektorů pod dozorem Ú středního živnostenského inspektorátu.

Extensivní vývoj živnostenské inspekce byl provázen velmi úspěšným vývojem i po stránce vnitřní. Z původních orgánů, dozírajících pouze na zachovávání předpisů o ochraně dělníků, a z dřívějších poradních a zpravodajských orgánů pro zařadování podniků v úrazovém pojištění a pro rozhodování o žádostech za povolení práce přes čas se stali živnostenští inspektoři v našich zemích prostředníky mezi dělníky a zaměstnavateli, kteří mají velkou zásluhu o zachování dobrého poměru mezi oběma třídami a tedy i o zachování sociálního míru. Pravidelné výroční zprávy Ústředního živnostenského inspektorátu přinášejí velmi důležité informace o vývoji sociální péče. Vedle živnostenských inspektorátů působí pro obor pracovního poměru v hornictví zvláštní báňská inspekce, nezávislá na báňských úřadech.

Účelnou distribuci pracovní příležitosti umožňuje řádně organisované zprostředkování práce. V tomto oboru zůstaly bohužel naše země za vývojem jiných států podobného složení a teprve vládním nařízením ze dne 9. července 1936 byla sjednána aspoň základna pro celostátní úpravu veřejného zprostředkování práce podle moderních zásad, odpovídajících v celku usnesením mezinárodních konferencí práce. Potěšitelný jinak vývoj poraden pro volbu povolání je rázu namnoze náhodného a není jednotně upraven.

Spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, vznikající z pracovního poměru, vykazují některé znaky, kterým i se odlišují od jiných sporů. Je tedy přirozené a bylo vynuceno právě zkušenostmi v podobných sporech, že byly u nás zřízeny zvláštní pracovní soudy, které umožňují soudci z povolání, aby se věnoval výlučně složitým otázkám vzájemného poměru zaměstnavatele a zaměstnance, při čemž k odbornému vyřízení sporů přispívají přísedící, jmenovaní jako odborní znalci z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců. Pracovní soudy umožňují rychlé vyřízení sporů, nutné právě v zájmu ochrany zaměstnanců, pro něž je pracovní důchod pravidelně jediným prostředkem obživy. Dovolují dále zaměstnancům opravné prostředky bez všelikých výdajů. Pracovní soudy si u nás získaly rychle důvěru obou tříd zájemců a můžeme je proto prohlásiti za důležitou vymoženost naší sociální politiky. Je ovšem třeba vytknouti, že spory některých druhů zaměstnanců, na př. horníků, byly z působnosti pracovních soudů vyloučeny.

V. Závodní výbory.

Spoluúčast zaměstnanců ve správě závodu byla upravena zákonem, o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 a zákonem o závodních a revírních radách v průmyslu hornickém ze dne 26. února 1920. Pozdějšími zákony byla působnost zákona o závodních výborech rozšířena na ústavy a podniky peněžní, na prodej zboží za jednotkové ceny a na podniky, zabývající se dopravou motorovým i vozidly. Závodními výbory zavádí se nové uspořádání poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ve směru demokracie na poli hospodářském. Zaměstnavatel zůstává sice i nadále vlastníkem prostředků výrobních, ale na místo dřívějšího jeho neomezeného rozhodování v závodě nastupují tu jakési zárodky konstitučního režimu v tom smyslu, že zaměstnavatel je při rozhodování o četných otázkách, týkajících se pracovního poměru, povinen vyžádati si souhlas nebo spolupůsobení závodního zastoupení zaměstnanců. Tento důležitý zásah státu do dřívějšího samovolného rozhodování zaměstnavatele o správě závodu je odůvodněn požadavkem stále více uplatňovaným, aby při provozu závodu bylo dbáno též hmotných, sociálních a mravních zájmů zaměstnanectva a národního hospodářství. Závodními výbory vstupuje do poměru mezi zaměstnance a zaměstnavatele nový element, který má kromě dozoru na zachovávání mzdových smluv, pracovních řádů a předpisů o ochraně zaměstnanců podporovati zaměstnavatele při plnění hospodářského poslání závodu. Zásada, že závodem je dáno společenství zaměstnavatele a zaměstnanců a že zaměstnanci mají na hospodářském rozvoji závodu zájem, který předpokládá spolupráci obou složek, dochází v našem zákoně o závodních výborech poprvé výslovného výrazu.

Těžká krise z roku 1922, kdy zákon vstupoval v účinnost, kladla ovšem hned od počátku provádění zákona překážky, k nimž se přidružila dlouho trvající lhostejnost dělnictva k výhodám zákona zvláště ve středních a menších závodech a s počátku i jeho nepřipravenost k využití výhod zákona, na př. práva zkoumati bilance u větších podniků nebo vysílati zástupce do správní rady. Proto trvalo dlouho, než se zákon poněkud vžil, při čemž měly doby hospodářských depresí přirozeně nepříznivý vliv.

Ačkoliv intensivnějším u využití zákona o zřizování závodních výborů pomáhá ochrana členů závodního výboru před propuštěním, nejsou přece v mnohých dozorčích okresech živnostenské inspekce závodní výbory stále ještě zřízeny ani u 50% závodů, u nichž by podle zákona mohly být zřízeny. Je také jisto, třeba se to nedá statisticky doložit, že závodní výbory nedovedou nebo nemohou uplatnit vždy s úspěchem práva daná jim zákonem. Na druhé straně se nesplnily obavy, jimiž doprovázely uskutečnění zákona některé skupiny zaměstnavatelů, které v něm viděly obdobu ruských revolučních zásahů do soukromého hospodaření.

VI. Péče o válečné poškozence.

Péče o bezprostřední oběti světové války postavila ministerstvo sociální péče před zcela nové úkoly zvláštního charakteru, při čemž přechodnost úkolů, vyplývající z přirozeného poklesu počtu poškozenců a jejich pozůstalých, nedovolila vybavit úřady pro válečné poškozence stálým a zdatným personálem. Vzhledem k těm to zvláštním okolnostem musí býti uznána činnost zemských úřadů pro válečné poškozence v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě a jejich okresních úřadů, obzvláště uvážíme-li, že peněžité prostředky uvolňované pro provádění péče nedosahovaly, bohužel, poměrné výše ve srovnání s některými lépe situovanými státy. Válečným poškozencům a jejich pozůstalým byly přiznány důchody peněžité. Zčásti pomocí těchto důchodů, zčásti zvláště povolovaným i prostředky bylo umožněno orgánům ministerstva sociální péče léčiti válečné poškozence, přeučovati zraněné k výdělečné činnosti, pro niž byli ještě schopni zbytkem svých tělesných sil, zřizovati jim trafiky a biografy, sdružovati je ve výdělečná družstva, opatřovati jim domoviny a živnosti, raněné nemocné a jakékoliv činnosti neschopné umisťovati v útulcích a pod. Byla tedy péče o válečné poškozence velmi pestrá a byla by sotva mohla býti vykonávána, kdyby jí nebyla velmi intensivně napomáhala Družina válečných poškozenců, jejíž součinnost zjednala akcím ministerstva autoritu a důvěru.

Výsledky této činnsti nebyly vždy úplně uspokojivé, jak je tom u téměř vždy při podobných hromadných akcích, které mají působiti rychle a jsou určeny pouze pro přechodnou dobu. Dnes, kdy kmen válečných poškozenců a jejich pozůstalých se přirozeným populačním vývojem likviduje, soustřeďuje se péče o válečné poškozence v podstatě na výplatu důchodů pro zbývající poškozence a pozůstalé.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama