Co daly naše země Evropě a lidstvu (32/35)

0

Pozemková reforma

Pozemková reforma byla prakticky umožněna sice teprve novým seskupením politických sil po světové válce, myšlenkově však má velmi hluboké kořeny. Dynamika současné společnosti dovršila staletý vývoj a dávné touhy drobných zemědělců proměnila ve skutek.

Do minulého století měly české země převážně agrární ráz a rozdělení půdy i poměr národní a státní společnosti k zemědělské práci byl důležitou složkou vývoje. Do roku 1848 byla tato složka řízena feudálním duchem, což v českých poměrech znamenalo, že celá země byla rozdělena na velkostatky, patřící buď králi (koruně, státu), nebo církevním institucím nebo — a to většinou — šlechtě. Vlastník velkostatku měl v přímém držení svou půdu, na niž hospodařil ve své režii nebo ji pronajímal, a tato půda byla obdařena výsadami (dominikál). Nepřímo byl také vrchním pánem rustikální půdy, to je půdy, kterou jeho předchůdci kdysi (už od 10. a hlavně 13. století) udělili sedlákům za platy a služby, roboty. Velkostatek byl tedy hospodářským pánem svých poddaných, byl však také jejich vrchností čili pánem politickým a soudcem, neboť od 13. století do r. 1848 (1850) byl nejnižší instancí správní a soudní.

Nedosti však na těchto rozdílech, které byly hmotně stupňovány tím, že panská půda byla do 18. století zbavena daní, a celým daňovým břemenem byl zatížen rustikál. Závažné byly rozdíly mravní. Vlastnictví velkého pozemkového majetku (velkostatku) povznášelo k šlechtictví a k politické moci. Jen ty vrstvy obyvatelstva, jež měly svobodný statek, zapsaný v deskách zemských, měly také právo zasedati na sněmu a vydávati zákony. Vlastní práce zemědělská však poskvrňovala a vylučovala z politického národa. Poddaní, kteří vykonávali všecku práci nejenom na rustikální půdě, nýbrž také z robotní povinnosti téměř všecku práci v panském hospodářství, byli bez politických práv, neměli zastoupení na sněmu. Jejich hospodářští páni o nich rozhodovali ve veřejné správě, v daních i vojenských povinnostech a soudili je. Nadto panská libovůle byla těžko omezitelná, neboť státní moc i tam, kde rozhodla ve prospěch poddaných, jen zřídka dovedla toto rozhodnutí prosaditi. Jeden z mocných šlechticů v 16. století, pán z Pernštejna, pronesl zásadu, že každý nový majitel panství může dávali poddaným libovolné řády: „Nový pán — nové právo.“ To znamenalo, že poddaný jest bez práva.

Číselný poměr vrchnostensko-poddanský před koncem feudalismu byl tento: v Čechách bylo 2275 šlechtických rodin, jimž patřila téměř polovina (42.90%) veškeré půdy v zemi. Selských rodin bylo 134.391 (nečítaje několik desítek tisíc podruhů) a měli jen málo přes polovinu půdy v zemi (57.10%).

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi tvořila šlechta větší procento v obyvatelstvu, neboť se tam uchovalo mnoho drobné šlechty; ale také rozdělení půdy bylo ještě stupňováno v její prospěch, neboť měla ve svém majetku 16/20 veškeré vzdělané půdy, ač sama byla pouze 1/20 obyvatelstva. Zbývajících 19/20 obyvatelstva, poddaní, měli jen 4/20 půdy. I pouhá čísla bez ohledu na mravní a sociální následky ukazují, jak nutná byla náprava. Náprava byla ovšem velmi těžká, dokud měl feudalismus všecku politickou moc v rukou.

První pokus učinil osvícenský stát absolutistický ke konci 18. století, ale provedl jej pouze tam, kde sám byl vrchností, na statcích státních a zčásti městských. Pohnutky státu nebyly citové, nýbrž vycházely z praktické státní politiky. Habsburský stát, jenž tehdy prohrál několik válek, potřeboval daně i vojáky a jejich přírůstek mohla dáti jen zvětšená populace na venkově. Avšak venkov, který pro panský robotní útlak vřel právě ve velkém povstání selském (r. 1775), nebyl hospodářsky s to, aby unesl větší břemena. Jediná pomoc byla v rozmnožení samostatných selských hospodářství. To provedl tedy stát na zmíněných statcích, rozdělil dosavadní panské dvory a při tom zrušil i robotu, jež se rozparcelováním půdy na selské usedlosti stala nepotřebnou. Nic nebylo zadarmo, za půdu i za výkup roboty byly stanoveny pevné roční platy. I státu jako velkostatkáři zůstaly nedotčeny příjmy ze statků, byly jen převedeny na peníze, a přece poddaní na těchto statcích byli od té doby mnohem volnější.

Jestliže v Čechách a na Moravě za 10 let (1777— 87) bylo založeno nebo podstatně rozšířeno 225 nových vesnic, znamená to velikou vlnu kolonisační. Uvážíme-li pak, že v robotním systému vznikly takto ostrovy nerobotujících, vysvitne hmotný i mravní účinek této reformy, zvané raabisace (podle iniciativního úředníka Raaba, jenž ji prováděl).

Ale šlechta se proti této reformě ubránila. Císař Josef II. měl pak sice v úmyslu místo raabisace, která přinášela jen částečnou pomoc, zavěsti novou úpravu robot a daní v celé zemi, ale jeho předčasná smrt tyto plány zvrátila a umožnila tak vítězství feudální reakce, jež se udržela ve veřejné administrativě až do r. 1848.

Toho roku bylo zrušeno poddanství, byly zrušeny daňové a v celku i politické výsady dominikálu nad rustikálem, jen v tom se udržely politické přežitky, že i v ústavním období měl velkostatek jisté přednosti při volbách do sněmu. Významné však bylo, že ztratil ráz veřejno-právní a zůstal jen soukromým hospodářským podnikem. Na rozloze jeho půdy se však nezměnilo nic a omezenému počtu rodin patřila stále téměř polovina veškeré půdy. Na tom poměru nic nezměnila ani ta okolnost, že někteří šlechtici prodávali své statky nešlechticům, zejména židovským finančníkům, kteří v pozemkovém majetku ukládali své zisky z obchodu a průmyslu.

Přirozeně i ve velkostatcích byly rozdíly v celém historickém vývoji, podle rozsahu. Od statků se dvěma až třemi vesnicemi byla celá stupnice k latifundiím s mnoha desítkami poddanských obcí. Proto vidíme ještě další nápadné rozdíly i mezi šlechtickými rodinami: v Čechách 14 největších velkostatkářů mělo 11.3% půdy, na Moravě 11 rodin drželo 10.8%, na Slovensku již v 16. století 25 největších m agnátů mělo v majetku polovinu veškeré půdy. Je sice pravda, že v tom tvořily značné procento lesy, ale i v čistě zemědělské půdě, která mohla jinak dáti živobytí novým selským rodinám, byl poměr podobný: před světovou válkou měl velkostatek ze zemědělské půdy celou sedminu. Při tom za posledních 150 let přibývalo obyvatelstva počtem dříve neznámým. Přírůstek byl ve všech vrstvách obyvatelstva, na venkově však zvláště silný. Tím více rostl hlad po půdě, neboť na venkově už nebylo možnosti, aby tento přírůstek byl vyživen.

Proti tomu nebylo jiného léku než pozemková reforma. Již před světovou válkou byly hlásány takové reformní snahy. Nebylo k nim třeba zvláštního radikalismu, stačilo míti sociální smysl pro přítomnost, jež ukládala zaměstnati na půdě co možná největší podíl z přírůstku obyvatelstva. Kdo k tomu znal dosavadní vývoj, věděl také, že nezdravé rozdělení pozemkového majetku jako následek staletého feudálního zřízení lze po právu opraviti v nové soustavě společenské a státní, vzniklé po válce.

Po světové válce se vskutku tyto snahy uplatnily a pozemková reforma přispěla podstatně k jeho vývoji. I způsob, kterým byla provedena, i výsledky, k nimž došla, jsou pozoruhodné. Přes všecku nespravedlivost minulého vývoje nebyla pozemková reforma provedena jako akt odvety, nýbrž dosavadním vlastníkům zabranou půdu zaplatila. Jejím účelem nebylo odstraniti velkostatek úplně, nýbrž omeziti jej ekonomicky ve prospěch menších zemědělců. Dosavadním vlastníkům byla ponechána dostatečná výměra do 150 ha zemědělské půdy a 100 ha jiné půdy, a také objekty hospodařící samostatně, jako cukrovary a pod. Byly ponechány též parky, a to podle zvláštních dohod zpravidla s lesem, jenž by umožnil nésti náklad na udržování zámků, patronátů, archivů.

Základní zákony o pozemkové reformě byly vydány r. 1919— 20 (zákon záborový, přídělový, náhradový, o úvěrové pomoci). Provedení bylo svěřeno státnímu pozemkovému úřadu, který v letech 1919— 35 vykonal hlavní dílo přidělovací, načež od roku 1935 byl připojen k ministerstvu zemědělství.

Pozemková reforma v našich zemích postihla přes čtvrtinu veškeré půdy, totiž 4,068.370 ha, t. j. 29% veškeré půdy v bývalém státě. Z toho měří zemědělská půda 1,312.721 ha (18.1%), nezemědělská, hlavně lesy 2,755.649 ha (40.5%). Tato půda patřila k 1913 souborům (vlastníkům velkostatků). Hlavní cíl pozemkové reformy měl utišiti hlad po půdě, to jest především zvětšovati drobné usedlosti zemědělské, nedostačující dosud k soběstačné výživě rodiny, na výměru dostatečnou. Proto nejdůležitější část pozemkové reformy tvoří drobné příděly, do 30 ha na jednotlivce. Tak bylo uspokojeno 638.182 nabyvatelů, kteří dostali 789.803 ha půdy (43.9%) veškerého přídělu, z toho 644.000 ha půdy čistě zemědělské. K drobnému přídělu patří i stavební místa pro dělníky a venkovské živnostníky, v počtu asi 80.000. Byly však zakládány i zcela nové usedlosti rolnické, celkem 3068 o výměře 38.501 ha; nejvíc z toho připadlo na Slovensko a Podkarpatskou Rus, totiž 28.611 ha pro 2266 nových kolonistů. Mimoto byly tvořeny zbytkové statky, zvláště tam, kde byly na velkostatku objekty, jichž úplné zrušení by bylo nehospodárné. Byly přidělovány těm osobám, jež by jinak pozemková reforma byla poškodila, zaměstnancům a nájemcům velkostatků, také však družstvům, školním a výzkumným ústavům i samosprávným svazkům. Celkem jich je 2291 s výměrou 226.306 ha.

Zbytek přidělené půdy získal stát, také země a okresy. Je to 755.378 ha (42.8% přídělu). Jsou to většinou lesy, nepřicházející v úvahu pro tvoření a rozšiřování zemědělských usedlostí podle základních směrnic reformních.

Uvedená čísla byla při závěrečných pracích jen málo změněna, takže zhruba lze zhodnotí ti celkový výsledek takto: ze zemědělské půdy mají bývalí vlastníci dále třetinu, kdežto dvě třetiny jsou přiděleny, z půdy lesní zůstanou jim dokonce 3/6, neboť jen 2/5 jsou přiděleny. Máme-li tedy na mysli poměr veškeré půdy velkostatků, byla polovina přidělena, polovina zůstala původním vlastníkům.

V drobném přídělu, v nové kolonisaci a zbytkových statcích přinesla pozemková reforma skutečně dobrodiní pro 636.531 rodin. Je to číslo velmi výmluvné, neboť proti němu stojí postižených rodin původních vlastníků pouze 1913, při čemž zabraná půda byla zaplacena.

Pozemková reforma u nás provedená volila tedy velmi střídmou střední cestu. Ze 14 států, které v Evropě pozemkovou reformu provádějí, jsou naše země podle jejího rozsahu na pátém místě.

Velkostatek tu nebyl zničen, byla jen odstraněna jeho hospodářská převaha, přesunutím pozemkové držby byl posílen malý a střední zemědělský podnik, a tím stoupla také životní úroveň venkova. Bylo posíleno také pozemkové vlastnictví státu, zemí i okresů. I pro zdraví obyvatelstva bylo vykonáno mnoho tím, že byla přidělována půda tělocvičným korporacím a stavebním družstvům.

Poptávka však byla větší nežli zásoba půdy. Hlad po půdě byl jen zmírněn, nebyl nasycen úplně. Útěk z venkova ani přes vzrůst středních usedlostí nebyl zastaven. Tyto nedostatky nejsou zaviněny reformou samotnou, nýbrž dány prostě omezenou plochou půdy. Pozemková reforma přispěla poctivým dílem k sociální spravedlivosti a hospodářské rovnováze rozdělením pozemkového majetku. Tím vykonala záslužné dílo sociální.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama