Co daly naše země Evropě a lidstvu (34/35)

0

Moderní česká hudba na světovém foru

Celková situace evropské hudby v dnešní době vysvětluje, proč moderní hudba česká, jejíž vývojové podmínky souvisejí s podmínkami hudby evropské, nevykazuje dosud tak význačných zjevů, jako byli Smetana, Dvořák a Janáček a z pozdější generace Novák a Suk. Evropská hudba totiž — podobně jako výtvarné a slovesné umění a jako veškerý duchovní život evropský — je v stadiu přerodu. Dnes zajisté prožíváme sice vysoce zajímavou, ale zároveň nadmíru svízelnou a dramaticky napjatou dobu přerodu dosavadních hodnot duchovní kultury, a ten přerod se v umělecké tvorbě jeví jako přeměna celého životního stylu. Dnešní doba — dneškem lze nazývat dobu asi od ukončení světové války — usilovně hledá nové projevy a formy, jimiž by precisovala svůj poměr k naléhavým otázkám rozbouřeného sociálně-politického a duchovního dění. Hledá, to znamená, že někdy nalézá, někdy experimentuje, někdy jde po chybných cestách. Ti, kteří vyrostli v ustálených a pevně zakořeněných hodnotách klasicismu a romantismu, jsou nutně zmateni a nakloněni vidět v této nedefinitivnosti dnešního životního stylu pouhý rozvrat a úpadek toho, co předcházelo. Ale ten, kdo si zvykl dívat se na vývoj lidské kultury s vysoké perspektivy staletí a tisíciletí, chápe dobře ten dnešní vír a shon po novém projevu stylovém nikoli jako zánik minulého, nýbrž jako přípravu a nástup budoucího. V hudbě toto stadium přechodu v nový styl je patrné zvlášť zřetelně. Dosavadní předpoklady hudební představivosti, na nichž spočívala hudba barokní, klasická a romantická, se podstatně mění.

Na př. pojmy konsonance a dissonance nabývají zcela nového obsahu, neboť dnes přestává být dissonancí to, co jí bylo ještě před nějakými 20 nebo 30 lety. To pak má své pronikavé důsledky, neboť dnešní melodie, která dříve rostla na staré představě konsonance a dissonance a na harmonii, založené rovněž na těchto představách, se v důsledku toho musí podstatně měnit. Nastává zkrátka doba přerodu, v níž se hledají nové hudební principy výrazové a stylové. Je to podobná doba, jako byla na konci renaissance a na počátku baroka, asi v letech 1550— 1600, kdy dřívější polyfonie ustupovala znenáhla nové představivosti hudební na základě harmonie a melodie, vyrůstající z moderního cítění dur — moll. To však znamená, že dnešní doba přerodu nemůže dojít ještě k něčemu definitivnímu a synthetickému. Je to doba hledání, připravující nástup velkých synthetických zjevů, které vždy přicházejí, až když nové principy stylové se vyjasňují. K tom u patrně nedojde tak brzy, neboť v této věci je hudba, jako všechny ostatní projevy tvůrčího ducha, pouhým článkem ve velkém dění sociálněpolitického a duchovního přerodu, který nyní Evropa těžce prožívá.
Díváme-li se z této naznačené perspektivy na moderní hudbu českou, pak vidíme, že nelze od ní čekat zjevy té ucelenosti a definitivnosti, jako jsme mohli uvést v době vrcholného romantismu.

Takové zjevy nemá ostatně ani evropská hudba. Takový Schonberg, Stravinskij, Prokofjev, Hindemith a j. jsou skladatelé, jimž při všem obdivu k jejich průbojnosti a objevitelství nelze přiznat onu synthetickou velikost, jakou se vyznačovali takový Monteverdi, J. S. Bach, Mozart, Beethoven a j.
Jsou to však stateční a proto tak obdivuhodní bojovníci a harcovníci nového stylu.
Tak je tomu i v hudbě české. Také v ní se děje právě vylíčený přerod a také v ní se objevují stateční skladatelé, kteří mají snahu, aby šli s dobou za novým stylovým projevem třebas za cenu ztráty okamžité popularity. Již v díle Novákově a Sukově je mnoho, co ukazuje na tento průboj k novým stylovým hodnotám. Totéž platí o Otakaru Ostrčilovi (1879— 1935) Jeho jméno sice neproniklo dosud do ciziny tak, jak by zasluhoval, ale to není překážkou, abychom právě na něho neupozornili jako na významný zjev, který udržoval krok s evropskou moderní hudbou a dovedl p o svém vyjádřit onu dobovou touhu po novém stylu, položiv hlavní důraz na pevnou technickou stránku hudební tvorby. To se jeví v operách (Poupě 1910, Legenda z Erinu 1920, Honzovo království 1933) i v dílech orchestrálních (S. Impromptu 1911, Suita 1912), zvláště v monumentální Křížové cestě (1928). Pro genesi jeho projevu je vedle jeho učitele Zd. Fibicha nejvýznamnější Gustav Mahler. Po té stránce znamená Ostrčil osobité vyrovnání moderního českého skladatele s uměním Mahlerovým. Je při tom charakteristické, že Ostrčil si přizpůsobil ty stránky Mahlerova projevu, které umělecky jsou nejhodnotnější, zvláště jeho uvolněnou polyfonní představivost.

Mahler, který v prvních dvaceti letech tohoto století vyvolal v evropské hudbě urychlený vývoj směrem k hudebnímu modemismu, způsobil značný ohlas i v české hudbě té doby. Vedle Ostrčila je třeba jmenovat zvláště Karla Boleslava Jiráka (1891), jenž patří dnes k nejznámějším zjevům evropské hudební veřejnosti. Jeho osobnost se zřejmou převahou intelektualismu ho takřka předurčovala k tomu, aby se stal svou symfonickou, komorní a písňovou tvorbou významným zástupcem moderního hudebního konstruktivismu v Čechách.
Svou cestou šel neohroženě Ladislav Vycpálek (* 1882). Jeho hudba, vycházející z důsledné polyfoničnosti někdy barbarského rázu a jeho hluboká meditativnost, zdvíhající se často k extatickému pathosu, jsou do té míry exklusivní, že dosud jeho hudba nenašla ani na domácí půdě té odezvy, jaké by zasluhovala. Proto také jeho vokální díla, která mají pečeť tvůrčí velikosti, Kantáta o posledních věcech člověka (1921) a Blahoslavený ten člověk (1933, inspirováno osobností T . G. Masaryka) jsou dosud málo známa v cizině. A přece jeho zjev má všechny známky světové úrovně; je na výši evropské techniky komposiční, roste z domácích zdrojů a z pevně vyhraněné osobnosti skladatelovy.

Položíme-li si otázku, kteří mladí čeští skladatelé nejúčinněji zasáhli do zmíněného vývoje evropské hudby k novým stylovým principům a kteří při tom také dosáhli největší odezvy na evropském hudebním foru, pak možno vysloviti dvě významná jména: Bohuslav Martinů (*1890) a Alois Hába (* 1893).

Martinů dospěl k své skladatelské technice, zmáhající nové zvukové problémy důsledně pojatou lineárností hudebního myšlení, a ke svému břitkém u a vtipném u hudebnímu výrazu na základě hudby Stravinského a moderní hudby francouzské, zvl. Rousselovy, již poznal v Paříži, kde se usadil r. 1923. Z těchto podnětů rostl v pozoruhodnou tvůrčí individualitu, orientovanou rusko-francouzskou hudební modernou a uplatňující při tom českou melodičnost a smysl pro zvukové kouzlo. Znamená tedy Martinů samostatnou reakci české hudební tvořivosti na krajní pokrokové směry západoevropské hudby. V této synthesi se v posledních letech stále více uplatňují tradiční rysy české hudby, zvláště příklon k hudbě lidové. Martinů si tou to svou orientací získal zároveň takového uznání v Paříži, jakého se po době našich hudebních emigrantů v 18. stol. dosud nikomu z českých skladatelů nepodařilo dosáhnout. V Evropě znamená dnes Martinů vynikajícího representanta české moderní hudby.

Alois Hába má význam podobný, ale jeho vývoj šel jiným směrem. Přiklonil se s počátku k Schonbergovi a jeho škole a k Bussonimu a odtud čerpal četné podněty na své dráze, vedoucí za novými zvukovými výboji. Hába představuje v moderní české hudbě nejradikálnějšího avantgardistu a hledá neohroženě nové slohové a výrazové principy.
To ho přivedlo k pokusům o hudbu čtvrttónovou a šestinotónovou a jeho teorii netematického slohu. Dovedl zcela odvrhnout stylové předpoklady dosavadního hudebního vývoje. Že dílo, takto založené, nemůže přinášet samé definitivní hodnoty a že je v něm mnoho hledání, je samozřejmo. Ale je Hábovi ke cti, že má odvahu hledat a objevovat nové cesty, třeba za cenu nepopularity, ba i úsměšků. Jméno jeho je v Evropě ceněno tam, kde otázka pokroku a nových výbojů v oboru tvůrčího ducha je považována za stěžejní otázku pokroku evropské duchovní kultury. Dnes vytvořil již školu, jejímž předním členem je jeho bratr Karel Hába (*1898).

Nakonec alespoň zmínku o těch skladatelích, kteří dosud nepronikli na evropském foru tak, jako skladatelé právě uvedení, ale jejichž dílo přináší hodnoty, které si zaslouží pozornosti evropské kulturní veřejnosti. Sem patří konstruktivista Rudolf Karel (*1880), v jehož komorní, symfonické a kantátové hudbě je m noho přejato z dnešní stylové orientace evropské, kdežto v operách se přiklání více k tradici. Polyfoničností svých oper se zařadil čestně do skupiny předbojovníků za nový styl Otakar Zich (1879— 1934). Ekstatický melodik Emil Axman (* 1887) se ve svých pozoruhodných symfoniích a kantátách uvědoměle obrací k tradici a k rodovým kořenům moravským. Jaroslav Křička (* 1882) zabočil na dráhu hudebního humoru a vtipu, B. Vomáčka (* 1887) po začátcích, v nichž se jevil jako jeden z nejslibnějších českých modernistů, zanechal této dráhy, oddav se tradiční melodičnosti, Otakar Jeremiáš (1892) usiluje o to, aby spojil smetanovskou tradici s moderním cítěním, František Pícha (1893) jde neúchylně vpřed, opíraje se o Sukovo dílo, Vladimír Polívka (1896) patří k nejsvědomitějším avantgardistům dnešní české hudby, podobně jako Jaroslav Ježek (1906), František Bartoš (1905) a Iša Krejší (1904). Také Pavel Bořkovec (1894) je ve svých orchestrálních dílech orientován západoevropskou modernou, kterou spojuje se svým zdravým hudebním fondem. Vedle něho Emil Hlobil (1901) má převahu konstruktivního intelektualismu. Je přirozené, že ze školy Janáčkovy, mistra, jenž měl tak živý smysl pro nový moderní projev hudební, vyšli také žáci, jejichž skladby svou hodnotou patří do této skupiny. Tak Jaroslav Kvapil (1892), svým uměním ne nepodobným M. Regerovi, osobitý lyrik Václav Kaprál (1889), jehož Uspávanky (1934) našly oblibu na evropském foru, intelektualista Vilém Petržalka (1889), pokračovatel v Novákově konstruktivismu, Pavel Haas (1899) se živým smyslem pro moderní zvukové sensace a meditativní Osvald Chlubna (1893), výborný instrumentátor.

V celkovém přehledu jeví se přínos české hudby do evropské kultury za dobu asi posledních 20 let zase v podstatě stejně jako v 18. a 19. stol., ovšem s tím rozdílem, že vzhledem k přechodné době stylového přerodu se za posledních 20 let nesetkáváme se zjevy té synthetické velikosti, jako byli Smetana nebo Dvořák. Základní charakter je však týž: světová úroveň umělecká a při tom jako zvláštní dar opět ona specificky česká melodičnost a harmonická svěžest. Tyto rysy, jež možno prohlásit za osobitě české vzhledem k tomu, že vystupují již od středověku ve srovnání s evropskou hudbou jako něco příznačně českého, jsou v posledním dvacetiletí české hudby na první pohled snad méně patrné.
Aspoň ti, kteří se dosud nedovedli vymanit z romantického a klasického hudebního cítění, rádi naříkají nad úpadkem melodičnosti v moderní hudbě. Zapomínají však, že rodící se moderní styl hudební nutně si žádá nových melodických obratů, protože mu melodika romantická nemůže stačit. Rodí se tedy v evropské hudbě nový pojem melodie, t. j. melodie, vyvěrající z oné nové představivosti hudební, která je založena na zcela novém obsahu pojmu konsonance a dissonance. A v tom to procesu si česká hudba uhajuje své čestné místo. Neboť moderní melodika česká, srovnávaná se současnou moderní melodikou evropskou, má stále onen starý základní znak svěžesti a spontánnosti, třebas nyní na půdě moderního melodického výrazu.


Vydal Sfinx, Bohumil Janda, Praha, 1940. Vydání II.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama