Hádání čtrnácté

19

Ať jsem se kroutila, jak jsem se kroutila, vytahala lecjakou zajímavost o minulé osobnosti, bylo vám hned jasné, o kom mluvím. Byl to opravdu náš protektorátní prezident doktor Emil Hácha. Protože nyní mám možnost dát slovo přímo jemu a dalším aktérům dění, udělám to.

Představte si půlnoc jednou takhle v březnu, kdy Hitler Háchovi sdělil, že za pár hodin  jeho armáda vtrhne do Československa. Potřebovali, aby to naoko schválil nebo dokonce podpořil, hlavně však podepsal. Dostal i srdeční záchvat, ale ani tak se z těch osudných okamžiků nevyvlíknul.

175px-Hacha.jpg„Bylo obdivuhodné, jak se starý pán přes všechno rozčilení dobře držel.“ (Hitlerův tlumočník Schmidt)

„Konečně jsem starce zpracoval tak, že byl s nervy úplně u konce a chtěl podepsat. Vtom dostal srdeční záchvat. Ve vedlejší místnosti mu dal můj doktor Morell injekci, ale ta byla pro tento případ moc silná. Hácha se příliš vzpamatoval, znovu ožil a opět odmítal podepsat. Až potom jsem ho konečně dostal.“ (Hitler Speerovi)

Hrozby člověk vydrží, ale přijde na okolnosti a přijde také na to, kdo hrozí a jak hrozí… Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring (zavolaný narychlo z italské dovolené)… Když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám Vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo to všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera… Držel mne stále za paži, představte si, on se usmíval, on to „in die Luft“ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská… Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe…“ (z osobní rozmluvy s K. Horkým, 25. 4. 1939)

„A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest… V tom bylo moje berlínské vítězství. Čím jsem v té strašné noci platil a ještě snad jednou budu platit, to je, laskavě mi prominete, čistě má věc. Víte, když jsem se vracel z Berlína domů…měl jsem ještě velmi závažný, konečný hovor se svým svědomím. A také tento hovor jsem vyhrál.“

„Co jsem já, Emil Hácha? Z úhlu věčnosti jsem docela obyčejný člověk, jenž se jednou obrátí v prach tak jako každý jiný. Národ to nepodepsal, podepsal to…jenom neblahý jednotlivec, jen ten nešťastný Hácha… Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: „To jsem tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, pouze osobní poskvrna. Poručeno Bohu, já už jako starý člověk ji nějak unesu a plně jsem se s tím vyrovnal…“

„Jaký bude konec? Jako konec všeho, co je postaveno na hrubé síle a na lži… A tak to také určitě dopadne, v tom je má víra pevnější skály.“ (citace byly převzaté z Kompasu, autor Zdeněk Hübner)

Co  dodat? Přikláním se k tvrzení, že ho heydrichiáda zlomila. Cítil osobní zodpovědnost za mrtvé, které den po dni vypočítával rozhlas. Já se nedivím jeho přísnému odsudku Beneše a dalších, kteří měli v atentátu prsty. Hácha nacisty znal a věděl, že už nikoho dalšího před zvůlí a popravami nezachrání. Historici zastávají názor, že nejpozději od poloviny r. 1943 nemůže nikdo brát Háchu jako člověka s vlastní vůlí a myšlenkami. Jeho deportace – odvlečení pouhého těla, byť ještě dýchajícího, jen šedesátikilového pozůstatku starého muže, na Pankrác se ostatně soudným lidem příčila.

Na řadě je Hádání čtrnácté. Minule jsem zabrousila do školních let a ještě toho nenechám. Publikace, určené dětem, ilustrovali přední čeští umělci té doby. Mezi ně patřila manželka jednoho lékaře, která díky návštěvám nemocnice propadla kresbám a portrétům dětí od mimin až po školáky. Sama měla děti tři a už před válkou navrhovala oblečení, dětské nádobí, vystřihovací panenky s oblečením a ilustrovala, jak jsem již uvedla, mnoho dětských knih. Nevyhnula se jí ani Babička.

Když jí bylo 33 let, dostala dokonce Zlatou medaili na výstavě dekorativních umění v Paříži. To bylo v roce 1925. Manžel ji v práci velice podporoval, jezdili spolu na výpravy do krajů, kde mohla paní malířka studovat kroje a místní život. Bylo pro ni samozřejmé, že do svých prací zahrnula i motivy křesťanské (nakreslila i vystřihovací betlém), a vůbec byla všema deseti pro udržování hodnot křesťanské společnosti. Jaký div, že ji komunisti časem zakázali. Padesátá, šedesátá a sedmdesátá léta bylo kolem ní ticho po pěšině.

Malířka byla v klidu. Portrétovala přátele a známé, starala se o zahradu a zemřela v Černošicích v r. 1984. Bohužel se nedožila toho, jak velký zájem brzy vypukl o její obrázky. Podle Wikipedie jsou třeba pohlednice výrazným sběratelským artiklem.  Já osobně si moc vážím knihy Školákova první knížka, kterou jsem podobně, jako dříve v Hádání zmíněnou knihu R. Medka “O našich legiích, dětech a zvířátkách v Sibiři”, koupila pro maminku jako knihu, kterou možná měla nebo kterou mohla mít. A věřte, že dělá radost všem starým lidem, kterým ji dovolím prolistovat.

Jednoduchá otázka čtrnáctá tedy zní: Jak se jmenovala tato oblíbená malířka a ilustrátorka?

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • OW

      MF-K 🙂 její kostky asi ještě někde na chalupě budou. Snad. Dík za připomenutí.

      • Anna Šochová

        teď jsem viděla, že obrázky z těch kostek někdo “umělecky” namnožil a draze prodává. Pořád se líbí… Když udělám výstavu, vždycky se najdou lidi, co si je zkusí skládat, právě tyhle. Znají je 🙂

    • Anna Šochová

      Znám, dokonce od někoho na mne dostali odkaz 🙂

    • Pavel S (S jako Sendy)

      I Vy barbarko jedna! Jak můžete psát názvy mejch naprosto ikonickejch (základ mejch vědomostí a mý zvídavosti) časopisů s malým počátečním písmenem?
      Jo, a Sedmička pionýrů a mládeže Vám tam chybí…
      😉

      • Jolana J

        omluva s uctivým hlubokosklonem 🙂 Nevšimla jsem si. My tam chodíme, protože robě “jede” na komiksech ..

        • Pavel S (S jako Sendy)

          Omluva s díky přijata! 🙂

          • Jolana J

            je to sice naprosto OT – ale když už teď budu čekat než mi Abeceda schválí komentář – proč se Vás nezeptat. Taky jste si všiml, protože my, normální ženské jsme si všimly, že čím větší hystérka a hérečka – tím líp se u chlapů má?

            • Pavel S (S jako Sendy)

              Teda, zrovna jsem se rozepsal “pod Váma” o něco vejš, ale nedá mi to:
              Vono je to kus vod kusu, ale já na to měl štěstí, fakt. Měla všechno, i modrý z nebe by dostala. I myčku dostala (a to né, že by ji potřebovala, já byl medvídek mýval a vodmejval jsem nádobí). Tak proč jako vyhazovat prachy za něco, co není potřeba?
              Dostala ji, na netu jsem našel dobrej kup za 13, původní cena 27. Bylo mi to podezřelý, tak jsem napsal do Whirlpoolu, jestli to je košer. A voni že jo, že maj s tím prodejcem akci. Akorát, že než mi odpověděli (dva dny), myčka se zdražila vo dva litry! 😀
              Tak měla myčku (to víte, všechny kolegyně z práce ji měly, jen ona ne. A medvídek mýval se nepočítá, jde vo tu VĚC.)
              Chtěla chalupu? Koupil jsem chalupu. Ale vona je snad extratřída mrcha a já extratřída naivní blbec. Dostal jsem to k sežrání a vyžírám do dneška a ještě dlouho budu. Dobře mi tak! 🙁
              Ale u soudu – fakt suprčupr hérečka. A hystérka, darmo mluvit…

            • Jolana J

              😀 budem to muset probrat u kafe – protože mám takový dojem, že jsem v “minulém životě” – narazila na duplikát v mužském provedení :))

            • Pavel S (S jako Sendy)

              Nejsem proti. Rád Vás poznám.
              Ale musela byste mít cestu do Práglu. Já tam k Vám, do Vašeho Kraje, cestu těžko mít budu. A to byly “Dny NATO”!

            • Jolana J

              A to já se přihlásím, do Práglu zajíždím 🙂 Dny N – tak tam jsme taky nejeli – páč tentokrát nebyl kamion WoT. Samotné to robě nebere, protože hluk, lidi řvou, tanky se hejbou…

            • 747

              Nic nového pod sluncem. Osvětloval pro neznalé mnohokrát i odborník v oboru p. Plzák. Jedině hysterky dokážou zahrát na tu pravou strunku a když si to sameček včas neuvědomí, je ztracen jak chudák kudlančák.

            • Pavel S (S jako Sendy)

              Sakja! Zrovna sedím u kompu! Co dodat? Máte recht! 🙂

        • Pavel S (S jako Sendy)

          Vono teda já komiksy nikdy nemusel. Ale je to dobrej základ naučit se cizí řeč. Zkratkovitě, samozřejmě, ale vo tom to je – domluvit se, byť zkratkovitě. To ostatní už přijde samo, pokud jeden chce a tak.
          Jeden čas mi můj starší brácha emigrant posílal komiksy, a ty bubliny mi překládal.
          Většinou to byli Kačeři. Blbý akorát bylo, že to bylo většinou ve švédštině. Von ji potřeboval, já ne! 🙂
          Je to sice šílený, ale pamatuju do dneška: malí kačeři měli schůzku v “bunkru” a měli se zahlásit heslem. “Tikonderoga” (nevím, co to znamená). Samozřejmě ho jeden zapomněl. Tak dumali, co jako. A jeden, že “Hexodrexostafilin”, to si vostatní ťukali na hlavu, že prej když ne Tikonderoga, jak si má jeden zapamatovat tamto “Hexo…”?
          Ukázal jim na megaboard přímo před “bunkrem”, bylo to tam …

          • Jolana J

            u nás způsob, jak může synek číst. Protože věty, slova .. se někam vytrácí. Ale s komiksy dáváme třeba i Staré pověsti české

            • Pavel S (S jako Sendy)

              To je dobře.

            • Jolana J

              To je. Jsem ze “staré” školy – a trpím utkvělou představou o jistých standardech, které má dítko (člověk) mít , a to bez ohledu na hendykep. Nejen Pythagora, ale Otce Čecha, Jiráska, Vrchlického atp.

    • Pavel S (S jako Sendy)

      Nevím. A gúglit se mi nechce, abysem byl za chytrýho. Osobně souhlasím s Jolanou, líbí se mi Sekora, Zmatlíková…
      Ale ten “červenej” slabikář byl nejlepší. Byl můj!
      Rád bych řekl, že ho mám doma ještě schovanej. Měl jsem, ale nemám. Bejvalka brala, co kde leželo. I ten slabikář, i stojan (MŮJ, SAKJA! Podědil jsem ho po našich!) pod Vánoční stromek z Francie, z doby, co ještě nebyla na světě.
      Není to můj výmysl, někdo (chlap) to řekl přede mnou: Ženy do našich životů vstupují jako jarní vánek.
      A odcházejí jako vichřice – berou domy, chalupy, auta, psy, i ten “blbej” slabikář.

      • Pavel S (S jako Sendy)

        Nesedí to na “každou” ženckou, vím. Vlastně se to nedá generalizovat.
        Ale výjimky existujou. A to se musím “pochlubit”, že v tomhle případku jsem fakt výjimečnej! 😀