Hádání třetí

11

Dnes mám rozevřenou knihu Zápisky z cest Anny Řehákové z roku 1936. Tato učitelka a vlastenka využívala každých prázdnin, aby (společně se svou sestrou, také učitelkou) cestovala po Evropě. Ve svých črtách z cest zachytila například Dalmácii, Paříž, Sicílii, Capri, ale já bych si dovolila pozvat vás na její zpáteční cestu z Brixenu, kde přece jenom sestry zažily opravdu nepříjemné chvíle. A to předtím stanuly tváří v tvář i sicilskému loupežníkovi! K nepěkným zážitkům došlo v solnohradském městečku Lofer. Dál nechám vzpomínat jen slečnu Řehákovou:

V nevelké “Herrenstube” hostince “U pošty”, kam jsme zašly, byly toliko dva stoly. Zasedly jsme k většímu z nich, an druhý, stačící z nouze jen pro čtyři osoby, byl již obsazen pánem a dámou. Naši spolustolovníci byli Němci, velice upjatého chování. Když jsme se po obědě poroučely, jako kdyby neslyšeli našeho pozdravu. Zvěděvše při svačině od hostinské, že jest to panstvo z Čech, nedivily jsme se nezdvořilosti; neboť, netajíce se nikdy a nikde svým češstvím, nabyly jsme na svých cestách jistých zkušeností, když jednalo se o společenské styky s našimi německými krajany, kteří nebyli nejzdvořilejší. As je domrzelo, že mluvily jsme mezi sebou po česku. Večer ohlásila nám paní hostinská, bodrá to horalka, že dala naše příbory na malý stolek,  a omlouvala se ne bez rozpaků, že společnost velkého stolu stěžovala si na stěsnanost, jaká prý naším přisednutím povstala. Nehněvaly jsme se; neboť naši noví společníci, mladý to lékař se svou sestrou z Berlína, se prokázali jemnými a vzdělanými lidmi, s nimiž se dalo dobře hovořiti a s nimiž proti všemu nadání  prožily jsme milý večer, ač to byli židé. Po večeři vyšli jsme společně z jídelny. Když jsme se loučili, pan doktor řekl: “Neuvidíme se již. Časně ráno se vydáme dále, abychom využitkovali nastalé lepší pohody. Celý týden před vaším příchodem pršelo. Vy zůstanete zde déle?”

“Ano,” odvětila jsem. “Lofer jest překrásná alpská stanice. Chceme jí užíti. Ovšem v hostinci není pro nás místa: ale paní hostinská zaopatřila nám pokoj v protějším domě.”

Mladý muž zaváhal chvíli, načež se otázal: “Smím vás na něco upozorniti?”

“Zajisté,” zněla udivená odpověď.

“Buďte opatrny. Společnost u velkého stolu není vám přátelská. Když jste odešly po obědě, velice vám všichni zazlívali, že jste mluvily česky mezi sebou, ač hovořily jste tak zdrženlivě a tiše, že my, sedíce nedaleko vás, neměli zdání, jaká jest vaše rodná řeč. Též již vyzvěděli, že jste vyzdvihovaly na poště listy, vás sem došlé a opatřené českou adresou. Jedno i druhé prohlašovali za provokaci nejen zdejší německé společnosti, ale i zdejšího německého kraje i lidu, a usnesli se na tom, že vás u svého stolu nestrpí. To také již provedli. Mějte se tedy na pozoru před další urážkou. Chauvinismus jest schopen všeho sprosťáctví.”

Sestry odpověděly důstojně. mimo nevlídných pohledů se ráno nic nedělo, šly na výlet. Při návratu v jiné vesničce viděly sedět před místním hostincem celou společnost:

…Loferská společnost, sestávající z rodin pražského univerzitního profesora K., pražského velkomydláře M., a karlínského továrníka  R. a jakéhosi vojenského hodnosty se zlatým límcem. Bylo nám jíti kolem nich.  Mladý pán R., takto student, přivítal nás posměšným “Na zdra!” Odbyly jsme výpad pohrdavým pohledem a šly klidně dále, což nebylo as německému uličníkovi po chuti; neboť zaútočil na nás znovu. Měře nás vyzývavým pohledem zazpíval nejdříve “V zeleném háječku” potom “Nejde to,” tehdejší odrhovačky páté čtvrti. Všichni ostatní, jak páni, tak dámy, obstarávali doprovod k písničkám hlučným smíchem. Opanovaly jsme se, abychom v hněvu  nevyvolaly pouličního výstupu. Toliko naše zraky pevně spočinuly na celé společnosti, Ta se zarazila,  ale sotva jsme přešly, nastala pěkná ta zábava nanovo.

Sestry zahlédly pána, který by snad mohl být otcem studenta, ale když nebyl, pokračovaly po svém. Zato studentík je po několika hodinách zastavil a drze vyzvídal, jak si mohly dovolit se na něj ptát. Učitelky se nezapřely:

Hulákaje, pronásledoval nás až do průjezdu našeho domu, kde sestra, uchovávajíc klid přes všechen hněv, se otázala: Neníliž pravda, vy mluvíte jen německy?”

“Styděl bych se za každé české slovo,” ozvalo se posupnou odpovědí.

“Vaše uličnické písničky platily tedy nám?”

“Mohu zpívati, co chci.”

“Tedy nám neplatil ten výkvět páté pražské čtvrti. Ale pak jste zpíval dámám své společnosti. Ach, jaké jemné vzdělání vás všech.”

Za pustého pokřikování rytířského toho mladíčka vystouply jsme na schody a vešly do pokoje. Toho dne večeřely jsme jsme doma a umínily jsme si, že  v zítřejší ráno  se vydáme do Reichenhallu. Připravivše  vše na cestu, ulehly jsme o desáté. Sotva jsme však ulehly, povstal  na ulici hluk a do našich oken zaplála záře. V prvé chvíli myslely jsme, že hoří. Avšak brzy jsme poznaly, že se jedná o pouhé dostaveníčko, které nám připravili při loučovém osvětlení páni, dámy i děti pražské společnosti za asistence domácích zvědavců, přilákaných povykem.  Všichni řičeli, štěkali, mňoukali bečeli, bučeli, kvičeli, chrochtali, hýkali, kokrhali, a když přiblížily jsme se k oknu, abychom zjistily, kdo je k nám tak roztomilý, hulákali: “Pereat Řeháková! Pereat Řeháková!” a pan R., mladší, hlavní aranžér, vřeštěl: “Nejde to.”

Asi to samo nebe nemohlo poslouchat, spustil liják a rozehnal je. Přívalový déšť trval i následujícího dne, takže sestry požádaly hostinskou o zajištění jízdenky v poštovním voze. Snažily se jí vysvětlit, že právě zažily nesnášenlivost pražských Germánů a “prostá horalka” slíbila, že se bude snažit ochránit je před dalšími urážkami. Dámy setrvaly na pokoji ještě dva dny, neboť rozvodněná Saala nedovolila cestovat. Potom již došly zprávy o ničivých povodních dále pod horami, včetně Čech a hlavně Prahy…

Dnešní otázka je tradiční. Nebudu po vás ale chtít desetiletí – stejně radši tipujete přesně. Který rok to mohl být?

Otázka druhá, neméně důležitá: Které známé úsloví se vám při četbě vybavilo?

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      🙂 tady není oblečení … poznám akorát “Pereat” … 1851?

      • Anna Šochová

        Nápověda je na konci a pořekadlo, úsloví, Vás jistě napadne taky. Je to Váš skorodenní chleba 😉

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Milá Witch, snad mi to prominete, známe se už tak dlouho…
      Já, a možná i vostatní, nevím. Žijeme si takovým “normálním” životem a Vy tohle.
      Nevím.

      • Anna Šochová

        A když si přečtete historku, napadne Vás jako první, že… ? Taky se Vám to úsloví vkrádá do života 🙂

    • Jolana J

      nápovědy jsem si všimla – ale, upřímně – nevím. Teda – vím, že bych mohla prohnat net – i knihovnu – ale to by nebylo ono. Těch úsloví? Vzdělaní-hloupí; kolik řečí..; nenávist a hloupost jsou bezbřehé …

      • Anna Šochová

        S tou hloupostí jste u příhořívá 🙂 copak to sestry zdrželo?

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Teda Witch, Vy máte ale věci…
      Jako můžu to prohnat Gúglem, ale proč bych podváděl sám sebe? Něco jednoduššího by nebylo? Zmírněte, žencká! 😀
      Nemám ani tuchu.

    • Anna Šochová

      Nu, je už středa, tak napovím: nejhorší je…
      V Praze byl zbořen…

    • OW

      Gkys já nevim. Povodně po celých Čechách a dokonce i v Praze byly koncem léta LP 1897. To vím docela přesně, protože se mi narodil dědeček. Jenže to žádná národní ikona poškozena nebyla. Karlův most vzala voda o sedm let dříve. Taky koncem leta. Tedy jen dva jeho pilíře, ale stačilo. Ono to vubec Karlův most schytaval od vody a toho, co sebou nesla dost často. Jenže když slečna líčí svou prázdninových pouť v knize z roku 1936, tak se jedna brání připustit si, že babrdlina vzpomíná na děje půl století staré. Tak když Witch trvá na skodach na památkách a slečna není pramáti prvních obrozenců, musim svůj odhad roku dedeckova narození posunout, velice neochotně a nerada,do roku 1890. Že by se putování odehrávalo v roce 1784, je vyloučeno. To byla povodeň ničivá v čase jarního tání a řadily hlavně ledové kry.
      Negooglila jsem. Listovala jsem knížkou o Praze, co mám po tatovi. Bo mám hlavu mapu a ne universitni knihovnu.

      • Anna Šochová

        Bingo! Povodně byly pořád, mně šlo o tu, která se považuje za největší právě kvůli těm dvěma pilířům mostu. Ta skutečně největší byla ještě o něco dřív, ale vidět ty následky nebyly tolik zřetelné. I to úsloví sedí, jak by ne. I když v tom mém, co mne hned po přečtení napadlo, byla srážka 😉

    • OW

      A jo. Vybavilo se mi, že podle peří poznam ptáka, podle řeči nezdvořaka.