Jan Havelka: Junius Brutus soudí syny své

4

Roku 509. před narozením Páně vypuzena jest z Říma královská rodina Tarquiniovců, poněvadž poslední král z rodiny té, Tarqninius Superbus, a ne méně jeho synové lid na sěbe byli popudili nezákonitými útisky a ukrutností nesnesitelnou.

Při této příležitosti Junius Brutus a Tarquinius Collatinus zvláště se vyznamenali jakožto horliví obhájcové zákonův a volnosti římské. Proto národ oba muže proslavené zvolil prvními konsuly, kteřížto hodnostářové, vždy na rok zvolení, odtud v čele stáli státu v republiku přetvořeného.

Ale Tarquinius Superbus nijak nemohl oželeti ztraceného trůnu a všelikými cestami domáhal se návratu do Říma. Nejdříve skrze posly, jež na oko se senátem jednali o vydání rodinných statků tarquiniovských, způsobil spiknutí mezi mladšími patricii, kterým se po nádheře a radovánkách královského dvoru stýskalo. Účelem spiknutí bylo násilně podvrátiti republiku sotva založenou a nazpět uvésti Tarquinia Superba do města.

Než, úklady jsou vyzrazeny a spiklenci zjímáni, mezi nimiž byli též dva synové Brutovi, Titus a Tiberius. Ještě téhož dne, kdy zrádné pikle byly odhaleny, svolán jest římský lid na sněm a provinilci předvedeni před soudnou stolici konsulů, jimž v prvních dobách republiky příslušela téměř všecka moc soudcovská.

Mrtvé ticho zavládlo ve shromáždění jindy tak hlučném: nebo lid všechen hluboce dojat byl zármutkem, vida mezi mladými strůjci zrady pokrevní příbuzné toho muže, jenž nejvíce zásluh si byl získal o volnosť lidu druhdy ujařmeného. A podobněž obžalovaní spiklenci netroufali si pronésti slova na obranu a klopíce oči uslzené mlčeli; vždyť příliš zjevným bylo jejich provinění.

Tu povstal konsul Brutus a obrátiv se ke spoutaným synům svým pravil: „Tite a Tiberie, rcete, čím se očistiti můžete ze zločinu, jímž tuto před soudem jste obžalováni?“

Oba synové, ni slova neodvětivše, mlčeli.

A opět otec tázal se synů, čím se jim lze ospravedlniti: než Titus a Tiberius mlčeli opět.

Když pak i po třetí ku vyzvání otcovu Titus a Tiberius odpovídali toliko slzami, umlknul Brutus na chvíli. Lid vůkol trnul pohnutím.

Konečně povstal Brutus a pevným hlasem velel: „Vám, liktorové, odevzdávám zločince tyto. Vykonejte na nich, což jest podle zákona!“

Tu mezi lidem shromážděným ozval se šumot odporu, a slyšány jsou přidušené prosby za slitování. Ale Brutus potvrdil rozsudek svůj slovy: „Spravedlnosť staniž se, i kdyby zhynouti měl všecek svět!“

Liktorové pozdvihli sekery a klidným zrakem díval se Brutus, kterak za všeobecného nářku na zemi klesly krvavé hlavy synů jeho Tita a Tiberia. Byla to jedna z největších obětí, již kdy Říman který přinesl zákonu a své vlasti.

Učiniv zadosť povinnosti soudcovské, Brutus odevzdal další řízení druhu svému v úřadě konsulském, Tarquiniovi Collatinu, a uchýlil se do příbytku svého. Tam zmožen bolem nevýslovným na podlahu zavrávoval a hořké slzy prolévaje oplakával nešťastných synu svých — otec osamělý.

Takové soudce měl národ římský!

Vyšlo v díle Františka Bartoše: Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Nakladatelství Winiker, Brno, 1883

 


Výše uvedené dílo Jana Havelky spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama
  • Sice to sem asi nepatří, ale tak mě napadlo, jak by takové rozhodování vypadalo u Dienstbierů doma.

    • Anna Šochová

      Řekla bych, že jste kousavej jako starej svetr, ale takový jsem neměla 😉

      • Díky. Vždy jsem o to usiloval a vidím, že se daří. On nakonec ten starej kousavej svetr nejvíc zahřeje.

      • Jolana J

        jen tak – vím, že Vás tyhle věci zajímají a baví 🙂

        JUNIUS BRUTUS.

        Ivdys Tarquinia hejsci nevyspělí
        svým králem chtěli mít a pánem Rima ;
        leč Brutus bdi a v rukou listy třímá,
        že jeho synové vlast zradit chtěli.

        A uhostiv se na soudcovské selly
        děl k lictorům : „Je k špalku vedte zpříma,
        by neřek* lid, že v otci právo dřímá.”
        A zastřel tvář, když zrádci krváceli.

        Vše vlasti dal, co občan může dáti,
        ve svobodě, sám navždy klidu zbaven.
        Zda větší láskou bylo komu vzpláti?

        A spěchal v boi, ač tíží leť juž znaven,
        a s iízdou jal se nepřítele kláti
        a zahynul, by na věky byl slaven.

        I krví dětí svých máš za vlast státi !