Jan Karafiát: Broučci (I. Broučkovy studie)

24

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu — tam se pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp,houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. “Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!” — “Ale tatínku, když jsem se tak udeřil” “A jakpak?” — “já jsem spadl z postele.” — “Tak sis měl dát pozor!” — “Ale když ono mě to přece bolí.” — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. “Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!” — “Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel.” — “I jen pojď’! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!”

A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: “Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,” — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.

Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. — “A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.” — “Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?” — “Tak pojď!”

A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neměl, a tatínek mu řekl: “Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!” A Brouček šel.

Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

“Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?” “I Broučku, bodejť bychom nebyli!” — “A Beruška také?” — “Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?” — “Já? Nic. ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim a zas sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!” — “I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.” — “Moc ne. Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!” — “A tos křičel, viď!” – “A jakpak to víš? Copaks to slyšela?” — “I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.” — “Že jsem křikloun? Ó — ty Berouši! ——”

A už zas Brouček letěl. Maminka již měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. “Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?” — “Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.” — “A copaks tam děl?” — “Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.” — “A copak ti dali?” — “Nic, já jsem nic nechtě1.” — “Ó, oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — ” — “Oni něco mají?” — “Inu, to by byla kmotřička nepovídala.” — :,Hm, ať si to nechají!”. — “Ó, však ty si tam pro to půjdeš!” — “Ó, nepůjdu!” — “Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil!?” — “Ó, daleko. Až k těm třem olším.” — Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.” — “A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!” — “Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.” — “A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?” – “I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!”

To se Broučkovi líbilo, a už zas líta1. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl – letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. “Maminko, copak se vám na ohništi chytá?” — “I nic, holečku !Já si chci udělat na polívky jíšku ” — ” A že, vám to, maminko, zfouknu !” — ” Ne, ne, Já nechci. Necháš toho!”

Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. “Ach maminko, maminko, ach, ach, maminko!” — “A copak zas, Broučku?” — “Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!” — “Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.” — “Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!” — “I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!” — “Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil.” — “Ale chtěls mně to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce.” — “Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!” — ” Ne, to musím říci!”

Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. “Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.” — “Tatínek? Kohopak on poslouchá?” — “I Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá! A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný !”

A Brouček: “Maminko, já se půjdu koupat.” — A maminka: “Jdi, jdi!” Však ona věděla, že sejí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

U okna se zastavil. “Beruško, už se nezlobíš?” — “Copak bych se, Broučku, zlobila?” — “Pane, to jsem se vykoupal. Jestlipak ty umíš také plavat?” – “I ne. Kdepak bych já uměla plavat!” — “Pane, já umím plavat.” — ” I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — ” Kdepak je kmotřička?” – “Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!”

A Brouček se šel podívat. “Copak nám neseš, Broučku?” — “I nic, kmotřičko. Já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?” — „Máme, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!” – “Plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.” — “Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky. Pak ti něco dám.”

Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. “Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!” – Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťakličky pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. “Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. To by se nám skácelo!“ — ” Ó nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?” — ” Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.” — “I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!”

A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: “A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný.” — “I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí.” — “Inu, když ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?” — “A je to, kmotřičko, dobré?” — “I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!”

A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — “Tak pojďte, děti!” — A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen klíčem otočila a už bylo otevřeno. Ale teď — co tam? Ten bílý talířek na nejhořejším prkýnku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? – Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.

“Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!” — A Brouček: “Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.” — Ale Beruška se smála, a kmotřička: “Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.” — “Ták to jsou maliny.” Ale Beruška se stále smála. — “Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší “Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.” A Beruška se mu teprv smála. — “Ó Broučku, to nedobře hádáš – je to jako med sladké.” Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. “Ale ty hloupý Broučku, vždyť je to med!” – A Brouček: “Tak je to, kmotřičko, med.” A byl to med. To si pochutnali!

Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. – “Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!” — “Ne, já nezapomenu! S Pánem Bohem!” A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. “Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten vám byl sladký!” — “Nu dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!” A Brouček políbil pěkně ruku. – “A jestlipak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?” — “Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.”

Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a: “Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.”

Tatínek dal mamince hubičku: “I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.”

A tak maminka dělala honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku — bolela ho křidélka – a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

“A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?” — “I tatínku, skoro pokoušel Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky.” — “Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.”

Broučka napadlo: “Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten vám byl sladký!” — “A nám kmotřička nic neposlala?” – “Nic” — “Ani nemáš co vyřídit?” — ” Ne.” “Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?” — “I ano, maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.” — “Vidíš, Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.”

A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.

Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček na to: “Pán Bůh s námi a zlý pryč”, dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.

Pěkně se jim to spalo.


 

Výše uvedené dílo Jana Karafiáta spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout. Celé Broučky si můžete i zakoupit jako elektronickou knihu zde a nebo i jako paperback zde.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama
  • Jolana J

    :)) dřív než kočička vejce snese … 😀

  • Anna Šochová

    Je to kouzelné a je škoda, že se z Broučků modlitby škrtaly, aby nekazily výchovu ke světonázoru 🙁

  • Sendyman, jinak Pavel Machata.

    No, pamatuju v TV Broučky, černobílý ( asi tak půlka šedesátejch). Už nepamatuju souvislosti, ale řekl bych, že O.K.
    Pak natočili ty barevný a to bych řek´, že Karafiát rotoval v hrobě jak nilskej krokodýl.
    Leuchtkäferchen für kleine und große Kinder, sakja!

    • Anna Šochová

      Teď se slavily narozeniny Večerníčka a tyhle staré Broučky také dávali. Joj, to byla nostalgie! A kvalita.

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        To mi uniklo. Teda né ty narozeniny, ale starý Broučci. Kouknul bych. Kde je dávali? Ve Večerníčku, nebo “jen tak”?
        Asi budu muset na Večerníčka občas kouknout, ale nasrali mě.
        Dávaj tam taky takový sračky, že jeden nestačí zírat. Kde jsou třeba “Pohádky ovčí babičky”? Voloviny vopakujou furt dokolakolem, ale dobrý věci zapadly… (Při tý příležitosti jsem si vzpomněl na seriál “Leonardo da Vinci”, nebo jak se jmenoval. Někdy ze 70. let, vzpomínáte? Dobovej seriál, ale občas se tam mihnul současnej komentátor, kterej některý věci dovysvětlil. Ten bych si klidně dal znova, třeba i ve tři ráno, ale to voni né, maj jiný blbostě k vodvysílání…)
        Nebo ten vo Botičkovi, ten byl taky dobrej. Kde je? Kdy ho dávali naposledy?

        Už tím mě nasrali, že Večerníčka na ČT1 zrušili. To né, že bych ho potřeboval :-D, ale letitá ikona ČT, stejně jako jejich bejvalý logo. Zprasej za naše prachy co můžou a ještě se tím chluběj….
        He, vzpomínám, když cérka byla ještě tak malá, že na sledování pohádky “neměla”. Ale jak se ozvala znělka Večerníčka, začala se tlemit na celý kolo! 😀

        • Anna Šochová

          Ovčí babička už byla, snad celá… Ve Večerníčku to dávali, místo čehokoliv nového.

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Teda, já vím, že Svět se mění a Doba je jiná. Dost možná, že leccos z tehdy odvysílanýho už dneska neplatí, nevím. Taky je pravda, že tenkrát toho dávali tak málo ke koukání, že cokoliv převýšilo nastavenou laťku, neseme si v paměti jako jakousi ikonu. Ale zároveň si myslím, že tyhle “ikonický” seriály by semtam mohli zvopáknout. Možná by to i pomohlo, v tý dnešní poblázněný době.
        (A zase mi vytanulo a takhle by mohlo skoro furt: Rychlý šípy! Tříska jako Široko! A Mažňák Sloup… :-D, Bella a Sebastián… atd.)

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          Doprdele… Jsem myslel, že se to umístí pod předešlej příspěvek, podle toku času. Ale to vono né, je to nahoře. I zkoušel jsem to v rámci “upravit” vygumovat a přesunout. Nejde, tak daleko možnosti editace nesahaj…

  • Sendyman, jinak Pavel Machata.

    Stejně je to zajímací. To, jak se Doba mění.
    Zaznamenal jsem na půl ucha, že ČT vede kampaň, že jako “Čtěte dětem pohádky”, nebo tak něco.
    Doprdele, a na to musí bejt kampaň? Vy, mladší, vy nečtete dětem před usnutím pohádky? A co teda jako?
    Kjistovanoho, vždyť to je základ, nad tím jsem nikdy ani neuvažoval!
    Pak se má jeden divit, že to tu vypadá, jak vypadá….

    • Jolana J

      naštěstí to nevede ČT 🙂 kampaň Celé Česko čte dětem (denně aspoň 20 minut) – je projekt o.p.s. cca 8let starý. Hodně lidí, místo čtení, pouští dětem telku – pohádky ráno, večer – dětské programy, přehrává CD, DVD… protože přeci “nemají čas” :(( Projekt mám ráda, protože se neomezuje na děti doma, ale i nemocnice atp. Hlavně podchytává malé a mladé – a že tu byla! mezera – co si budeme povídat. Praktický přínos vidím i v okolí – děti ze škol se hlásí do knihovny, kdo nečte, je “ostuda” už v MŠ ..

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Fakt? Tak to je dobrá cesta. Já to jenom zaslechl (přeci jenom, už jsem někde jinde) a připadlo mi to šílený. Neumím si představit, že bych prckovi nečetl, nebo nevyprávěl. Je v tom něco milýho, rodinnýho, a tak to má bejt. Koukat na ten xichtík, jak usíná…
        A pokud (a jakože jo) tomu tak není a rodiče “nemají čas”, je všecko v prdeli. Nenajít si 20 minut příhodnýho času, to je špatně. “Odložit” dítě, který vychovávám, k TV, je naprostá zhůvěřilost. Pamatuju na ty chvilky, byly nejkrásnější z celýho dne.

        • Jolana J

          🙂 to byly – pravidelně usínali dospělí dřív :DDD Za zhůvěřilost považuji i pouštění dětem telku hned po ránu. Pravda – lákadlo veliké, spešl dětské pohádky – ale … PS: zrovna včera byl mladej na “akci” – čtou herci – a dostali, robátka, i pěknou knihu .. sympatický počin ..

          • Sendyman, jinak Pavel Machata.

            Jo, nebudu lhát, taky jsem usínal… 🙂
            Ale nějak jsem to dal, tak proč to nedají dnešní rodiče? Moc práce? Jezukriste, vždyť se bavíme o dětech! Jak je může někdo o tohle “okrádat”, nevím…

          • Sendyman, jinak Pavel Machata.

            To s tou knihou a herci, to je hezkej počin!

  • Sendyman, jinak Pavel Machata.

    DÍK! Je to úžasný. A pro Vás, Jolano, napříště jen Sendy. 🙂 To “man” tam mám jen pro blbce, aby věděli, že jsem kluk. :-))))) Jinak je to celý po mý miloučký čubince, o kterou jsem, díky klikyhákyparagrafům, přišel.
    Přiznám, že jsem ČT “pomluvil” asi neoprávněně. Zklamala mě, tak koukám jinam. Hlavně Animal Planet. Ne, že bych přímo zíral, mám to jako kulisu (abych se doma sám nebál! 😀 ), přičemž se něco dozvím. Aby doma šla nějaká řeč… 🙂
    Tím pádem mi leccos unikne… 🙁

    • Anna Šochová

      O tom seriálu (Rychlé šípy), bych mohla časem něco napsat, zrovna jsem chytla číslo starého Junáka s vyprávěním o autogramiádě herců, mám jeden ročník Hlasatele, kde vycházeli… Říkala jsem si, že někdy postavím přednášku o tom fenoménu. Ale plánů hafo, času nic moc. Uvidíme.

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        No, Rychlý šípy jsou dneska mladejm pro srandu, pokud vůbec tušej, která bije. Svět se posunul. Pro mě to byla ikonická záležitost. Mirek Dušín vůbec nebyl směšnej, jak se jeví dneska, naopak. Chtěl jsem bejt jako von! A pokud se mi to kdy povedlo, jsem zase pro srandu! :-DDD

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          TV seriál se jmenoval, tuším, “Záhada hlavolamu”. Nemyslím, že by byl špatnej, nás, dnešní staříky, oslovil. Ale dnešním mladejm neřekne zhola nic! Jsou prostě jinde….

          • Jolana J

            dneska jsou taky hezké komiksy. Jiná grafika – ale zápletky zůstávají a Čtou, Sendy, oni je opravdu čtou, i ty starší – Šípy mají v knihovnách svázané :DD .. Tudíž i dnes díky za ně 🙂

          • Sendyman, jinak Pavel Machata.

            A sakja! Takovou dobu jsem to psal a (lehce) hledal v Troubě vídejko, a voni mě asi smázli! No totok…. 🙁
            To přece nebylo nic proti ničemu, jen krásná písnička!

  • Sendyman, jinak Pavel Machata.

    A jejda! Voni to nesmázli, jenom to schovali. Tak to co nejpokornější omluva, milá redakce…

  • Jolana J

    🙂 mladý jsme furt, akorát děti nám zestárly :DD pamatuju pražskej “arbat”, knížky schovávaný pod pultem, “tajný” porty … brouky, zýzý kupodivu – vydávalo ruské nakladatelství melodija :DD PS: stejně je to vzpomínání hezký, že jo? Akorát bych vylítla z kůže než vysvětlím, co byla výjezdní doložka …

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Jj… Jo, a měl jsem tenkrát Ruhly, který jsem si propašoval z NDR. A pokaždý následně jsem je musel vypisovat do celního prohlášení! :-DDD

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Jj, Porty…. Taky jsem si prošel, a poměrně dlouhým, “baťůžkářským” obdobím. Tu muziku jsem přímo hltal, na Lochotíně byl, ještě mám spoustu desek, akorát jsem vyhodil gramec, už nehrál, poslouchal Rádio Country…
      A vrátil jsem se, na starý kolena, “ke kořenům”. Zlatý šedesátý.
      Zýzý jsou dobrý, jižanskej rock má koule! 😀
      Jsem byl v Ňújorku a byl jsem nadšenej. Skvělý město! Fakt, taková multi-kulti sebranka, že jsem se tam necítil ani chvilku ztracenej. Ani nevadilo, že anglinu lámu přes vobě kolena. Rozuměli jsme si. Stačilo říct “Midl Júrop a Havel, Jágr, Navrátilová a Kafka” a byl jsem kámoš!
      Ale včera dávali pořad o New Orleans, Louisiana. To je teprv Amerika!