Josef Ackermann a František Ladislav Popelka: O třech pocestných

1

Sešli se tři vandrovní v hospodě, a když tak seděli u sklenice, jako by v ní chtěli dlouhou chvíli utopiti, začal se jeden přes druhého vychloubat svojí umělostí.

Ten první povídá: „Já si vyloupnu obě oči z hlavy a dám je na talíř, ráno si je zasadím a budu vidět jako dříve.“

Druhý zas na to: „To já si uříznu ruku a ráno ji přidělám tak, že bude, jako by nebyla uříznuta.“

„A já si vyloupnu žaludek,“ povídá ten třetí, „a ráno si jej dám zas na své místo a nic mně nebude.“

I hádali se tak mezi sebou, že to žádný nedokáže, a přece zas každý byl si jist svým provedením.

„No tak platí,“ povídali si a vešli v sázku velikou. Kdo by svou úlohu nedokázal, ten měl platit.

Chystali se tedy k provedení. Každý vzal nůž, jeden si vyloupnul oči, druhý si uřízl ruku a třetí vyloupnul žaludek, pak všecko dali do škopíčka, nalili na to vody a šenkýř uložil všecko do sklepa.

Ten šenkýř byl řezník a měl tovaryše, a ten tovaryš byl právě ve vsi nakupovat dobytek, když se sázka umluvila a proto o ničem nevěděl. I koupil tlustou ovci, zabil ji a donesl do sklepa. Když chce jít ze sklepa, zpozoruje, že za nim vběhl pes do sklepa a něco sežral ze škopíčka; byl už skoro prázdný.

Tu ptal se mistra, co to bylo ve sklepě ve škopíčku, že se na to pes dostal a všecko pohltil.

Když to mistr uslyšel, leknutím a hrůzou celý ztrnul a nevěděl si pomoci. I vyjevil všecko tovaryšovi. „Já si to vezmu na starost a všecko sám opatřím,“ řekl tovaryš.

I chytil domácího kocoura a vyloupnul mu oči. Šenkýř měl na krmníku vepře, tovaryš ho zabil a vnitřnosti z něho vyříznul. Teď ještě scházela ruka. Kde tu vzít? Tak zpozdilý nebude nikdo, aby si nechal za živa ruku uříznout. I vzpomene si tu, že byl jeden zloděj oběšen a doposud na šibenici visí. Co bylo platno, milý tovaryš musil pro ruku k šibenici.

Když přinesl ruku domů, dal ji s ostatním do škopíčka ve sklepě a takovým způsobem nahradil, co pes sežral.

Druhý den ráno nechali si ti vandrovní vše přinést a každý sáhl po svém.

Nešlo to dobře k sobě a každý se musil namáhat, aby jedno k druhému zasadil, ale konečně se jim to přece podařilo.

V hospodě se tomu všichni velice divili a šenkýř, rád, že se to tak skončilo, nevzal žádné peníze od nich a dal jim co jen snědli a vypili.

Tak se ti tři vandrovní spřátelili a šli dál. Když kus cesty ušli, povídá ten první: „Kamarádi, já mám velkou chuť na myš, kdyby byla, hned bych ji slup.“

Ti dva se dali do smíchu. Ten s vepřovým žaludkem povídá: „A jámám chuť na žaludy, jen kdyby jich tu bylo, viděli byste, jak bych je sprášil do sebe.“

Tu zas neměl smích konce. A ten poslední stále se ohlížel a povídá: „A já bych zas rád něco ukradl.“

„Aby tě za to oběsili,“ ti dva mu na to odpověděli.

Pojednou tu přes cestu běžela myš. Ten s kočičíma očima rozběhl se za myší, chytil ji, zakousnul a snědl. Když přišli do lesa, leželo tu na cestě plno žaludů, a ten, co měl z vepře vnitřnosti, pustil se do žaludů a s desaterou chutí je pozřel. Ten zas, co měl ruku z oběšence, kde co mohl, tak si to na věčnou oplátku vypůjčil.

Když to tak několikrát opakovali, sami se nad tím pozastavili: „To není po dobrém. Šenkýř nám musil uškodit, že máme takové podivné choutky,“ povídali si. Tedy se umluvili, že půjdou na šenkýře.

Když přišli k šenkýři, tak se na něho zhurta obořili, co jim to vyvedl s očima, rukou a žaludkem; šenkýř se jich zalekl a vyznal pravdu, co se bylo stalo.

S šenkýřem to teď dopadalo zle. Víc se jich nezbavil a za tu nehodu všecky tři až do smrti živiti musil. S těmi dvěma ještě to prošlo, ti tak mnoho nesnědli: jeden chytal myši a druhý spokojil se se žaludy; ale ten třetí, to byl pravá metla. Ten se nedal tak zhola odbyt; musil dostat hodně jíst a pít, a ještě, kde se co opozdilo, ukradl.

Když ti tři vandrovní u šenkýře již hodně dlouho trávili, tak jednoho dne ten s kočičíma očima hnal se ve stodole za myší a nehorázně do trámu udeřil, tak že trám spadl v tu chvíli a myšižrouta zabil. Teď měl šenkýř juž jen dva strávníky.

Jednou zas ten s vepřovými vnitřnostmi lezl na dub pro žaludy, větev se ulomila, milý vandrovní spadl na pařez a bylo po něm.

Konečně došlo na třetího. Ukradl jednou také velkou sumu peněz, chytili ho a za to jej oběsili.

Teď teprve byl šenkýř drahých strávníků na vždycky zbaven.

Vyšlo ve sbírce Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Nakladatelství F. L. Popelky, Polička, 1888


Výše uvedené dílo Josefa Ackermanna a Františka Ladislava Popelky spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama
  • Anna Šochová

    Nic dobrého si nezasloužili, takhle blbnout… Ten kočičák byl aspoň užitečný a jak vidno, musela se mu vymyslet extra smrt 🙂 Hezká vyprávěnka.