Josef Kořenský: Obrazy z jižní polokoule (1/3)

0

Tento a následující dva pátky vám přineseme cestopisné dílo Josefa Kořenského, tak jak na pokračování vyšlo v několika číslech 19. ročníku časopisu Zlatá Praha v roce 1901 a 1902. Na konci díla pak naleznete obrázky, které vydání doprovázely.

Podtitul díla zní Vypravování z cesty r. 1900 – 1901.


I. Hostem u českobratrského misionáře

»Tedy zítra v 7’50 ráno do Stratfordu! Jen nezameškejte vlak!«

S těmi slovy rozloučil jsem se v úřadovně s dozorcem černošských stanic, s dobrým českobratrským misionářem panem Hagenaurem.

Mým cílem nebyl však Stratford na splavném Avoně v britském hrabství warwickém, kde tvůrce Hamletů a Learů se zrodil a život dokonal, ale byl to nepatrný Stratford australský v kolonii Viktorijské, vzdálený od Melbourna více než dvě stě kilometrů na východ. Osadníci mladého toho městečka chtěli uctíti názvem tím předního velikána duševního, a počínajíce si jako jejich spolurodáci ve světě Kolumbově, nazývají rádi i nejmenší osady jmény nejslavnějšími. A aby i australský Stratford ležel na Avoně, pokřtili také skrovnou říčku svou týmže jménem.

Misionář Hagenauer prožil již v Austrálii skoro čtyry plná desítiletí a umí již něco o lidech a přírodě australské vypravovati. A ježto jsem byl dychtiv prodlíti nějakou dobu mezi australskými černochy, nemohl jsem pochoditi lépe, nežli když jsem si zvolil za průvodce samého misionáře, dobráckého Hagenaura.

Věděl jsem, že nezajedu si tentokráte mezi lidojedy, ale zvědavost svou chtěl jsem ukojiti tím, že spatřím konečně alespoň pověstné australské černochy ochočené a krotké. Takového výletu mohlo by se odvážiti i malé dítě a nepřišlo by k úrazu.

Cesta do Stratfordu vede zajímavým krajem. Kdo je v Austrálii poprvé, žasne nad podivuhodnými zjevy vegetačními, a dotazování nebere konce. Obrovské kapradiny pnou se tam do výše jako nějaké palmy datlové a sklánějí vějířové koruny k půdě 16 — 20 metrů níže položené.

Místy sbližují se stromovití giganti tajnosnubní těsněji a vytvořují malebné háje podobné plantážím kokosovníkovým.

S nimi střídají se sivozelené eukalypty nebo kvetoucí akacie, a duševní naši rozkoš dovršuje pohled na modravé výběžky Australských Alp.

Na uvažování o etymologii stanic železničních nezbývá ani času, a jen mimochodem připomínám, že tam po černoších zbyla jen pouhá jména. Jak zvučně znějí Murumbíne, Narevaren, Narnargun a Jaragul! Ale to je vše, co po domorodcích v osadách ostalo. Australský černoch je tam již od několika let bílou vranou.

Do Stratfordu pojedeme železnicí v I. třídě a zaplatíme dle našich peněz za jednoduchou jízdu asi 30 korun. Ve II. třídě platí se o třetinu méně. Lístky tam a zpět stoji o polovici více nežli jízda jednoduchá. Třetí třídy australské železnice nemají, s vozy mohl by býti každý našinec náležitě spokojen. Rychlíky nejsou tam o nic dražší, nežli vlaky osobní.

Že přišla za jízdy řeč také na podivuhodnou zvířenu australskou, rozumí se u přírodozpytce samo sebou. Či nezdá se čtenáři podivno, uslyší-li snad poprvé, že jsou v Austrálii ssavci, kteří »vejce« snášejí! Že tam velicí ssavci rodí mláďata ne větší nežli malíček a že je přechovávají po několik měsíců ve zvláštním vaku břišním? Ze jsou tam vačnatí vlci, vačnatí medvídkové, vačnatí rýskové, vačnaté veverky, vačnatí klokani, ba i vačnatí krtkové? Že jsou tam žáby rosničky modré a nikoli zelené? Že nejmenší pavoučkové jsou tam nejjedovatější? Že tam rostou stromy bez listí, majíce místo lupení drobné větvičky podobné chmýřnatému peří ptáka kasuára? Že jsou na jižní zeměkouli stromy, jež nedávají v lesích žádného stínu, a že australský prales jest často jako pláň bez vegetace? Že australské »třešně«, zvané od domorodců kvandonk (botanicky Exocarpus), mají pecky na plodu a nikoli uvnitř plodu?

Mně samému zdálo se stále jen o ptakopyscích, a oči plály mi jistě dětinnou radostí, když jsem pomyslil, že spatřím konečně ve volné přírodě živočichy, kteří jsou skoro půl ssavce a půl ptáka, zpola vydra, zpola kachna, anebo, jak chtějí přirodozpytci, moderní půl ssavce a půl ještěra.

Pochopuji, že sir Richard Owen, proslulý přirodozpytec anglický, nabyl nových sil, když jako vetchý kmet uviděl na vlastni oči, co odvážil se tvrditi již napřed, nežli mu byl předložen makavý corpus delicti.

»Můj milý příteli,« vypravoval mi cestou Jan Hagenauer, »my misionáři vykonali jsme již leccos dobrého.

Nevím, je-li všem známo, čím jsem přispěl já k rozluštění záhadného plození ptakopysků, či jak zde u nás říkáme platypusů.

Pamatuji se dobře, jak jsme jednou vykopali noru takového podivína, zastavše právě v hnízdě šestinedělku s mládětem pevně přissátým a s ostatky po kožnaté skořápce ,vaječné’.

Takový nález stál ovšem za to, aby byl poslán až do Evropy. Zásilku adresovali jsme na slavného Owena, jenž jal se tvrditi již tehdejší doby, že dlužno zařaditi platypusa do zvláštní skupiny ssavců, byt i zobákem ptáku se podobal.

Zásilka s podivuhodným obsahem přišla do Anglie v pravou chvíli. Tehdy slavil Owen jako věhlasný anatom a bystroduchý posuzovatel vyhynulých tvorů své 80. narozeniny.

Ke dni tak slavnému sešla se blahopřání z celého světa, telegram stíhal telegram, gratulace přednášely se osobně i podmořským lanem, líbezná vůně kytic pronikala všemi pracovnami zasloužilého badatele, a přípitky upřímných přátel rozveselovaly nitro stařičkého kmeta.

Za té nálady přinášel jubilantovi posel zásilku z Austrálie. Owen, spatřiv doklady svého tvrzení o podivuhodném rodě ptakopysků, byl tak dojat, že zvolal: ,A teď mohu klidně umříti.’

Ale neumřel hned, nýbrž žil ještě osm roků a dožil se 88 let. Prostý misionář z církve Českobratrské přispěl tedy aspoň poněkud k rozluštění záhady, jež zajímala a posud zajímá mysli všech přírodozpytců.

Že na naší misijní stanici nějaké ptakopysky uvidíte, nepochybuji. Řeka tam plyne mírně a místy prudčeji, terén pobřežní je znenáhlý a taková krajina se ptakopyskům líbí.*

Přišla řeč i na larvy obrovských brouků tesařiků, australským domorodcům výborně chutnajících, upekou-li se v horkém popelu, mluvili jsme o australském medvědu dasyuru, jenž jednoho dne překvapil z večera tichou domácnost misionářovu, propadnuv se střechou a sletěv střemhlav na stůl právě prostřený a ke skrovným hodům uchystaný.

O jak litovali v Evropě ženu našeho misionáře, když se po dlouhé době dočetli ve veřejných listech, že na misijní štaci australské padají se stropů nikoli tarakáni, ale velicí medvědi. Evropští přátelé rodiny misionářovy představovali si v duchu obrovského medvěda hnědého.

Ale na štěstí není australský dasyurus medvěd, nýbrž toliko vačnatý ssavec huňatému medvídku podobný, jemuž rodina misionářova dala za jeho neopatrnost a provinění pardon, pomáhajíc mu ještě koštětem k útěku z otevřené světnice.

Lepši duši nemohla Jednota Českomoravských bratří k australským černochům poslati. Tak asi vypadali všichni vzorní členové náboženské naší společnosti, jež vzala u nás svůj počátek již před čtyřmi sty lety, vytknuvši si za úkol napraviti, co se jí zdálo býti v církvi římské zlořádem a nepravostí.

V Petru Chelčickém měla Jednota bratrská pevný sloup a mohla za pomoci posluchačů Rokycanových zdatně vynikati »jako strom z kořenů a jako řeka z pramenů se sbírá«.

I když dolehli na České Bratry časové nejhorší, láska k víře jich neopustila a »ukryté símě« klíčilo ještě na půdě domácí i ve vyhnanstvi českých exulantů mezi sousedními Němci.

Tak vzniklo středisko Českobratrského učení v Ochranově, a církev »Česká«, »Moravská«, nebo »Bratři Českomoravští« mají nyní zastoupení v celém světě a tedy také mezi australskými černochy.

České Bratry najdete apoštolovati jak mezi Eskymáky na dalekém severu grónském, tak i mezi rudochy americkými a na nejzazšim konci polokoule jižní.

Jeden z nich, myslím, že se jmenoval Mirčink a pocházel z Čech, plavil se v letech 1854 z Austrálie do Ameriky, a to podél břehů patagonských. Za té plavby setkali se jeho soudruzi s tamějšimi divochy a jali se s domorodci srozumívati. Ale dorozumění bylo velmi těžké, neboť nikdo na lodi nebyl mocen patagonské indianštiny.

Z nesnází těch vytrhl je náš krajan Mirčink, jenž znal řeč eskymáckou, a spustil na Patagonce jazykem eskymáckým. A Patagonci rozuměli Mirčinkovi, což svědčí zřejmě o příbuznosti tělesných i duševních vztahů s Eskymáky grónskými.

V Ochranově ctí »Jednotu bratrskou« podnes jako svou mater a přechovávají tam památky staré české historie jako drahý odkaz po předcích, památné to folianty lešenské. Dědicům »Českých Bratří« je vše u veliké úctě, co jim připomíná souvislost s pozměněnou církví nynější, a tak si lze vysvětliti, proč se dobrý bratr Hagenauer vyptával na osudy Českobratrského chrámu v Mladé Boleslavi, kdysi sboru téže církve sloužícího a později ve vojenské skladiště proměněného. Mínil podniknouti u svého představenstva všecky kroky, aby památka tak úctyhodná byla šetrněji chována a opět jako božiště pokládána. Ale uslyšev ode mne zprávy uspokojivé, vroucně mi za ně děkoval a nelíčeně tiskl mi pravici.

Misionář Hagenauer má teď na starosti 6 misijních stanic. Jména jejich jsou: Coranderrk, Condah, Ramahyuck, Lake Tyers, Ebenezer a Framlingham. Na všech počítá se asi 450 australských černochů obého pohlaví, af již čistokrevných nebo míšenců.

Misijní stanice, kde káže evangelium Jan Hagenauer, zove se Ramahyuck. Česky mohli bychom psáti Ramajuk. Prvé slovo vzato jest z bible, druhé přidali černoši a chtěli jím označiti »náš domov«.

Pro krátkost užívám tu všude jména australský černoch, ačkoliv domorodci australští nemají s černochy africkými nebo s plemenem ethiopským nic společného, jsouce ještě nejvíce podobni plemeni papujskému. Ethnologické známky jejich vynikají z přiložených obrázků.

Kraj, jejž protíná železná dráha, je místy již zcela prost uponinek na prales. Někde nezbyly po něm již ani pařezy, a osadníci proměnili někdejší hustiny ve výnosná pastviska, na nichž má brav a skot zlaté časy. Četné baňky s mlékem na stanicích složené a připravené k dopravě do hlavního města věštily pastorální povahu půdy.

Místy podobal se kraj nekonečnému parku, v němž ostaly po pralese ještě jednotlivé eukalypty poukazující mohutným vzrůstem k úctyhodnýnému stáří. Větve jejich rozpínaly se do široka, a koruny vrhaly aspoň trochu stínu na stáda bravu skrývajícího se tam za úpalu slunečního. Hospodáři oseli park chutnými trávami evropskými a proměnili neužitečný prales ve výnosné lány.

Prales pokládá australský osadník za velikého nepřítele svého a také s ním podle toho nakládá. Nepočíná si jinak nežli někdejší vystěhovalci američtí, kteří zprovozovali se světa hustiny lesní ohněm a klučnicí. Požárem splane houští a podrost, a sekera s pilou dovrší zkázonosné dílo na ohořelém obru.

Plameny lesních požárů ničí obrovské stromy zřídka kdy na dobro. Koruny ohořelých eukalyptů zelenají se ještě dlouhá léta po ohni a odolávají nezmařilým životem krvavému živlu. Bujný život blahovičniků vyráží i ze samé vrstvy uhelné, a nežli uplyne několik neděl po požáru, zakrývají se rány zuhelnatělého obra svěžím lupením. Místy vinou se již po něm zase běloskvoucí plaménky, objímají je liány, a zdobí je opět příživné trsy vějířnatých kapradin, podobajících se brzy hnízdům orlího rodu, brzy rozvětveným parohům losím a sobím.

Ale nejvíce odolávají plamenům lesního požáru obrovské stromy kapradinové. I když se zdá, že jest kmen stromovité kapradiny toliko pouhým uhlem, přece jest v něm život utajen, a nežli se farmář naděje, zdoben jest zuhelnatělý kmen mohutnou korunou svěžích vějířů. Tak to spatřujeme na našem obrázku.

Tuhý život eukalyptových kolosů ukracuje australský osadník náseky, způsobenými kolkolem do kmene tak, že výživa hořejší části jeho přestává, a strom takořka vykrvácí a vysílí. Brzy potom stojí velikáš zbaven všeho lupení, a obrysy jeho větvi a veškeré koruny trčí ze spáleniště jako kostlivec, deštěm a žárem slunečním vybledlý a vybílený.

Pohled na kostry někdejšího pralesa jest přežalostný. Obrazy takové provázejí australského poutníka všudy tam, kde počíná dílo civilisační.

Kdo pak chce spatřiti v nejmladším zemědílu světa prales panenský a neporušený, tomu zajeti jest mnohdy i několik set kilometrů daleko od města.

Za mé jízdy na misijní stanici nebylo jinak. Ač uplynulo od zalidnění toho kraje teprve málo desítiletí, přece se vidí všudy děsné známky civilizačního řádění. Nic nedojímalo mne tak bolestně, jako pohled na eukalyptový hvozd, jejž zahubil požár založený úmyslně lidskou rukou. A když lijavce spláchly zuhelnatělou kůru a obnažily šedě tělo mohutných stromů, zdá se, že stojí před námi armáda kostlivců.

Život z takového kraje vymizel místy na dobro. Papouškové zalétají tam zřídka kdy, neboť vyhubením lesa zbaveni byli opeřenci své výživy. Také se vystěhovali z kraje hmyzožraví pěvci, nenalézajíce v houští obvyklé potravy.

Ještě nejspíše zabloudí v podrost bývalého pralesa drobný klokan nebo chechtavý ledňáček jakožto význačný obyvatel australských zemí. Křováci chovají oba ty podivíny rádi ve svých chatrčích pro zábavu a potěšení, a ochočení společníci zpříjemňují jim život v lesní pustině.

Australský ten druh ledňáčků činí mezi příbuzenstvem výjimku a živí se hlavně ještěrkami a hady. Vědecké jméno jeho jest Dacelo gigas. Že se umí smáti jako člověk, slýchal jsem již dříve v zoologických zahradách.

Šest hodin jízdy uplynulo samým hovorem o australské přírodě a lidech jako mžik, a my opouštěli ve Stratfordě vůz železniční, abychom zasedli do povozu pro nás připraveného. Počitáť se na misijní stanici Ramajuckou jen asi 16 kilometrů.

Povoz řídil vyzáblý černoch. Jeho hlas, krátký dědí, vychrtlý obličej, zapadlé oči a scvrklý hrudník mluvily zřejmě za lékařské dobrozdání. Sužuje ho táž choroba, jakou zmírají skoro všichni jeho soukmenovci. Kdo by neznal té metly života, jejíž jméno souchotiny?

»Milý příteli,« pravil ke mně za jízdy misionář Hagenauer, »nežli uplynou tři desítiletí, nebude v australské osadě Viktorijské již ani jednoho černého domorodce.

Ze čtyř set mých ošetřovanců jdou všichni vstříc neúprosnému osudu. Snad nikde neplatí tak slova, jako mezi mými chráněnci: Všecko na čas, jen Pán Bůh na věky.

Co mne stálo úsilí, nežli se mi podařilo vymoci u vlády, aby předložila zákon na ochranu domorodců v kolonii Viktorijské! Chtěl jsem, abych z pijanů a pobudů učinil hodné, usedlé občany, aby nenávist ku kmenům vlastního plemene přeměnila se v lásku k bližnímu, aby krvavé obyčeje ustoupily šlechetnému spolužití občanskému, aby pohanství vymizelo a zazářilo světlo svatého kříže, aby australský domorodec žil svobodně vedle bělocha, přijímaje evropskou vzdělanost, aby rozumný způsob života zabezpečil černému plemeni australskému dlouhé trvání na tomto světě. Ale jen málo se splnilo, po čem naše Moravská církev toužila.

Na pomoc vládní nemůžeme si stěžovati. Uznalo se, že černoši naši mají všecko právo, aby bylo o jejich budoucnost postaráno. Vždyť odňali jsme jim jejich půdu, jejich přirozené vlastnictví a přiřkli si vlast jejich jako svůj majetek.

Toho všeho byl si zákonodárný sbor vědom a proto věnoval domorodcům viktorijským slušnou dotaci roční, z níž by mohli býti vydržováni. Ovšem byl jim obývací okrslek přesně vyměřen a území černošské na puntík v katastrálních mapách stanoveno. Jen na nich směli se domorodci australští volně pohybovati, tedy asi tak, jako to vidíme v teritoriích indiánských v Americe.

Naše církev ujala se zařízení misijních stanic a obrátila všecky australské pohany na křesťanství. Teď spatříte na všech šesti stanicích černošských českobratrský kostelík a vedle kostelíka školu. A ta nebývá mezi státními školami na místě posledním. Výsledky visitační překvapuji samého dozorce státních škol a slouží naší církvi ke cti. Však se přesvědčíte, až poctíte návštěvou naši školu v Ramajuku.

Kostelíček naši stanice misijní je pouze dřevěný, rovněž i naše škola, ale já po lepším stánku Páně ani netoužím. Kdysi navštívil mou misijní štaci přítel W. a nabídl se, že se postará o stánek Boži kamenný. Ale já se mu za dobrý úmysl poděkoval, řka: Dík za vaši dobrou vůli! Až mě vyslechnete, dáte mi za pravdu. Navštívíme spolu hřbitov blízko naši stanice. Boží to pole nestojí ani čtyřicet let. Ale co tam již hrobů travou zarostlých! Prozřetelnost Boží jest nevyzpytatelná. Odchováváme potomky černochů co nejsvědomitěji, dopřáváme jim volnosti ve volné přírodě, živíme a šatíme je jako své vlastní děti, ale úsilí naše marné jest. Jakmile doroste černošský hošík v jinocha, dívka v pannu, plány do budoucna se ztroskotávají: souchotiny ukracují život našich chráněnců nemilosrdně a rozrývají srdce všech, kteří dobře smýšlejí s vymírajicími domorodci. K čemu tedy nový kostel! Za málo let zaniknou zdejší černoši do jednoho, a s nimi vezme za své celé naše posláni ve Viktorii. Dejž Bůh, abych já se toho nedožil. Nejsem zde již více, nežli pouhým strážcem nemocnice.

Roku 1866 pokřtili jsme zde prvního černocha a učinili jsme jej členem Českobratrské církve. O deset let později byly již dvě třetiny černochů pokřtěny. Ale ne všichni se nám vydařili. Některé bylo třeba zase z církve vyloučiti. Pijanství bývá při nich hlavní neřestí. Jak jsem pravil, všech černochů chovaných na našich šesti misiích jest již jen málo přes 400 hlav. V Ramajuku samém neni jich nyni ani 60. Však je uvidíte, až k nim přijdeme.

Zde je poslední zpráva o misijních stanicích. Poznáte z ni, jak kvapně odcházejí naši černoši se světa. Vizte, kolik se jich toho roku narodilo a kolik jich umřelo:

V Korandaku se 3 narodili a 2 zemřeli. V Kondě se 1 narodil a 5 zemřelo. V Tyersu nepřibyl žádný, ale umřelo jich 5. V Ramajuku narodili se 2 a umřeli 3, atd.

Všeho dohromady: 10 přibylo a 31 ubylo.

Naše území v Ramajuku má v rozloze 810 akrů (l akr asi jako nsše jitro neb určitěji 40’5 aru). Větší jest teritorium v Tyersu (4000 akrů), potom v Ebenezru (3600), v Korandaku (2400), v Kondě (2000).

Dále vidíte, že státní náklad na všecky misie činil minulého roku asi 130.000 korun a na misii Ramajuckou asi 16.000 korun.«

»Slyšel jsem,« vpadl jsem misionáři do řeči, »že máte již na stanicích mnohem více míšenců nežli domorodců čistokrevných.«

»Ne tak docela, ale polovice našich »černých chlapíků«, zvaných u nás black fellows, pochází jistě z krve smíšené. To týká se všech domorodců australských. Sňatky uzavírají se na našich misijních stanicích zřídka. Za posledního roku měli jsme v celé Viktorii všeho všudy l svatbu. Té doby narodilo se nám 10 dětí, a 31 bylo úmrtí.

Ještě nejvíce bývá dětí míšenců a nemanželských, ač i běloši uzavírají sňatky s černoškami řádně po křesťansku oddanými.

Jest jen litovati, že pokládaly se děti ze smíšených rodičů také za černochy, a že se podle toho s nimi nakládalo: byly přiděleny určité stanici, obdarovány vším potřebným, oděvem, stravou a příbytkem, ať odrostlý mišenec chtěl nebo nechtěl. Svoboda se mu odnímala ve všech směrech.

K návrhům našim došlo později k lepšímu zřízení, a předloha toho se týkající vyšla již před několika lety. Jí dostalo se mišencům práva opouštěti stanici a přijímati službu, kde jim libo bylo. Z mnohých stali se pořádní občané státní. Tím způsobem rozplyne se černošský živel v přívalu evropském.

Čistokrevných domorodců jest již vskutku nemnoho. Naše kolonie, Viktorie, má černochů nejméně, jak jsem již řekl, ani ne plných 500. Více jich má Austrálie Západní, asi 6000, potom Nový Jižní Wales, 8000, Queensland asi 20.000 a nejvíce Jižní Austrálie, totiž asi 23.000.

Všeho všudy počítá se v Austrálii asi 60.000 černochů, ale číslo to jest nyní zajisté mnohem menší, ježto statistické údaje pocházejí z let dřívějších. Sčítání domorodců nelze v Jižní Austrálii a Queenslandě tak snadno provésti.

Z téže doby pochází údaj, kolik černošských dětí bylo účastné vyučováni školního. V Novém Jižním Walesu že se jich počítá přes 600. Asi 600 chodilo jich do škol veřejných a několik do soukromých.

Zvláštní zákon vydaný k ochraně našich černochů a zvaný »Aboriginals’ Protection Act« pojišťuje všem domorodcům nároky, aby mohli bezstarostně žíti, a já dodávám ještě: vymírati. Cesty Páně jsou nevyzpytatelny.«

»Těším se, že se budu moci přesvědčiti o duševních schopnostech vašich svěřenců,« dím na to k misionáři. »Čítal jsem o tom zprávy různé: jedni upírají domorodcům vašim všecku inteligenci, jiní staví jejich vlohy na roven přirozenosti ostatních lidí. Kde je pravda?«

»Až uvidíte a uslyšíte, posuďte sám,« pravil misionář. »Já zmíním se jen o jedné chovance, o ženě, jejíž jméno Bessie Cameronová. K nám do Viktorie přišla r. 1867. Již jako dítě projevovala veliké schopnosti. To dobře věděl biskup Albánský a dal ji do semináře sydneyského. Také v tomto učilišti prospívala Bessie znamenitě a vynikla i v hudbě. Na naší stanici působila jako dokonalá učitelka. Hosté, kteří ji navštívili, žasli nad jejími vědomostmi historickými. Veřejně to napsal sám náš přední spisovatel Anthony Trollope. Její zpěv a koncerty na piano líbily se veřejnosti velice. Škoda jí!

A že se naučí naši černi chlapíci dříve a lépe výslovnosti anglické nežli mnozí Němci, je také známo.«

Brzy za Stradfordem jelo se opět pralesem, ale hodně zbědovaným. Co nezničily požáry, zničily housenky před několika léty.

Cesta lesem ještě ušla. Jen místy byla rozryta od přívalu. Na rovině překážely jízdě kaluže jako rybníky.

V pasece pásl se skot a brav. Toulá se tam ve dne v noci. Farmář ohradil svůj pozemek plotem drátěným nebo dřevěným a může býti jist, že se mu dobytče jinam nezatoulá. Ohraditi získaný pozemek bývá první věcí každého australského sedláka.

Kromě skotu a bravu objevovali se v ohrazeném pralese koně, klisny, hřebci a hříbata. O rozmnožení toho plemene farmář si hlavu neláme a ponechává rozhojňování volné přírodě. A ježto bývají pozemky australských farmářů mnohdy velmi rozlehlé, nediví se tam nikdo, přijde-li klisna ke statku, aby se pochlubila novou rodinou. Tak se rovněž stává u bahnic a krav stelných.

Hlavním stromovím lesním byly na naší cestě opět eukalypty. Vždyť jsme ve vlasti blahovičníků. Nechybili bychom mnoho, kdybychom řekli, že se počítá v australských krajích skoro 150 druhů blahovičníků a tolikéž asi specií kapinicových neboli pravých akacií.

Eukalyptová a kapinicová vegetace jest rázovitou vlastností všech zemi australských, a spatříme-li blahovičníky vysázené v malarických krajích jihoevropských nebo severoafrických a kalifornských, připomeneme si, že pravlastí jejich jest pevnina australská a tasmanská, nikoli však Nový Zéland. A že bujely blahovičníkové lesy za geologických dob křídových také u nás v Čechách, stojí věru i v Austrálii za vzpomínku. Dokumenty z těch dávných časů uloženy jsou též u samé Prahy na Nebozízku, Chuchle a jinde.

Kdo vysvětli nám podivuhodné vztahy někdejších moří a pevnin, a kdo poví věrnou pravdu, proč právě Austrálie dochovala vegetaci a zvířenu, na severní polokouli již vymřelou, ještě v plném rozvoji? Proč Stvořitel světa dal milost jen zemím našich protinožců, nechávaje tam žíti přežitým bytostem z pravěku až do dneška?

Za vzpomínek takových byl jsem v duchu i za jízdy australským pralesem ve své vlasti, a jen výklady milého misionáře vyburcovaly mě zase z marného rozjímání o minulosti, kterou měří odvážliví zemězpytci američtí na miliony let.

»Eukalypty, jaké rostou zde — děl misionář — budou vás provázeti snad na všech vašich cestách po australském kontinentu. Sivozelené a neveselé barvě australských lesů musíte zvykati. Ale pochybuji, že byste je chtěl zaměniti za líbezné háje a hvozdy středoevropské. Což jsou naše zasmušilé pralesy eukalyptové proti lahodnosti vašeho boru, bukovin, doubrav a březin! Však my také nemáme gumovníky u veliké lásce. Farmář australský vysazuje kolem svého statku raději stromoví kalifornské, zvláště borovice a jiné příbuzné konifery.«

Jméno eukalyptus slýchá se v Austrálii zřídka. Běžný výraz anglický jest gum. Podle různosti druhů slove jeden druh red gum, jiný blue gum, karri gum, bloowood gum, desert gum, mahagoni gum neboli džara a j.

Jméno gum pošlo od pryskyřice, jež se z řečených stromů ronívá.

Ale neblaži-li nás pohled na zubožený prales gumovníkový, potěšíme se alespoň, vidíme-li přilétati cestou roztomilé opeřence z četného rodu papoušků.

Když jsem spatřil zástupce inteligentního toho rodu ve volné přírodě australské po prvé, bylo mi jako v Jiříkově vidění. Dětinné to štěstí přírodozpytcovo nevyváží ani měšec zlata.

A sněhobílí papouškové se žlutou chocholkou (Psittacus galeritus) nejsou v pralesích australských ještě žádnou vzácnosti (ač již jinde téměř na dobro vymizeli), a lze tudíž užívati nevinné té radosti do syta.

Že vidíme tam častěji také kakadu s nachovým peřím jako ranní červánky (Psittacus Leadbeateri), můžeme býti jisti. Poznáme ho již podle kvílení a nářku, jenž se rozléhá s korun vysokých blahovičníků daleko široko.

Pernou zkoušku bychom přestáli, měli-li bychom si zodpovídati všecky otázky, jež se za pozorováni ptačího života v australském pralese samy vnucují. Dobře ještě bylo, že jsem se již předem probíral výborným illustrovaným dílem Gouldovým za svého pobytu v Adelaidě.

Asi po dvouhodinné jízdě lesním průsekem, otvíral černoch branku a zabočil s povozem do paseky, za níž prokmitala stavení misijní stanice. Pěkná zahrádka vroubila dřevěný domek, sídlo českobratrského misionáře a jeho rodiny.

Kolem domku bujela tráva, a v trávě páslo se několik koní. Jeden z nich, ryzka s bílou hřívou, přiběhl nám naproti jako dítě s celou důvěrou. Jeho jméno »Silvia* — mazánek paní misionářovy.

Dále obklopoval nás les. Jen na jedné straně byla krajina otevřená, a s neveliké výšiny, na niž jest stanice rozložena, bylo zříti pod mírným úbočím lučinu lemovanou zátokami tiché řeky Evern.

Daleko v pozadí modraly se australské Alpy.

Z lučiny zaznívaly táhlé výkřiky volavek a jeřábů. Mají prý tam pravidelné slety každého večera a povykují celou noc v močálovitém pobřeží. Na levo od obydlí misionářova byly rozestaveny jednotlivé domky černošské. Nade všecky vyčníval dřevěný kostelík.

Nežli jsme přijeli ke stavení, běželo nám vstříc několik černošských dívek. Všecky pospíchaly, aby přivítaly misionáře. Byly samý smích, veselost a ochota a odnášely z vozu, co jsme přivezli.

Žena misionářova vybrala si několik černošských dívčic k výpomoci do kuchyně. Také tam nevycházejí mladé kuchařinky z laškování a škrabou brambory, krouhají zelí a myji nádobí v samém smíchu. Paní domu zachází s černými svěřenkami jako matka, a černé děti oplácejí lásku oddaností a nelíčenou náklonností.

Ale čilost a veselost jsou jedinými půvaby černošských dívčin. Když rozdával Stvořitel krásu, zapomněl na australské plémě úplně. Nikde neviděl jsem šerednějších tváří.

Leč matka černošská jen se v gorilí tváři svého mazánka shlíží a vidí ve svém robátku pravý obraz boží. Děcko se světlejší pletí a ušlechtilejšími rysy plemennými nelíbí se roditelce.

Také ostatní příslušníci čistokrevného plemene australského neradi vídají světlého potomka a pohrdají zplozencem vzešlým z černošky a bělocha. Ký div, že takové matky utracovaly světlé robátko, jakmile se narodilo.

Ramajucké kuchařinky obskakovaly náš povoz jako srnky a tiskly mi ruku jako starému známému. Stalo se tak po slovech dobráckého misionáře, jenž mě představil slovy: »Vezu vám hosta z daleké země. Přišel se na vás podívat. Váš rod ho velmi zajímá, a milý náš host je tedy vaším přítelem.«

A černé holčice tvářily se ještě veseleji a byly ještě přítulnější, odpovídajíce anglicky velmi hbitě. Jazyk svých předků zapomněly již nadobro a nerozumějí mu ani za mák. Vlastně ho nikdy ani nepoznaly, neboť i matky jejich mluvily k nim již jenom anglicky.

Dnes není v misijní stanici Ramajucké snad již ani jediného chovance, jenž by mluvil řečí australskou. A byl-li by tam nějaký a pocházel li by snad ze severu poříčí Murrayského, sotva by mu jiní odjinud rozuměli, byť i ještě mluvili řeči dávných předků svých. Jsouť četné nářečí australských kmenů tak různy, že lze dovoditi jich spřízněnost mnohdy jenom stěží.

Tak na př. jmenuje se: Klokan jednou bundar, v jiném nářečí ku rengi, kuruman.

pštros emu dinoun, kurvink kurvi, vurink,

vejce ko, kau, mírku, kobink,

otec buba, bubar mamu, mamonk,

dvě butar, bula, pola, baroro.

Podivuhodné jest, že výraz pro dvě jest skoro po celé Austrálii jednotný nebo jen málo odchylný: bula, pula, bulat, pulet, polaji, pola, bolita.

Že mluvily naše černošky řízně a hbitě, chápal jsem brzy. Rozpomínal jsem se na linguistické spisy, čítané již ve znamenité knihovně adelaidské.

Všickni jazykozpytci australských plemen shodují se v tom, že tito domorodci mluví velmi rychle. A že lepotvárná černoška jest v Austrálii věcí skoro neslýchanou, čítá se skoro ve všech líčeních národopisných.

Ramajucké dívky nečinily tedy výjimku: nos měly veliký a sploštělý, ústa široká, rty naduřelé, bradu zatlučenou, oči maličké a přimhouřené, obočí zbujnělé, šíji tmavě obrvenou, hrudník hubený, břicho vyčnělé, vlasy černavé, pleť silně tmavohnědou, postavu prostřední. Krásné bílé zuby zdobily nehezká ústa.

Mžouravé oči děti dědívají nebo si je k přimhuřování samy ještě více přizpůsobují, aby tak ochránily zrak před dotěravými mouchami. A jakými mučitelkami jsou tyto mušky australské, poví vám každý cestovatel.

Četl jsem kdesi, že prý byl tento druh much přivezen do Austrálie přistěhovalci evropskými, leč pochybuji o tom, ježto se mluví o soužení takovém již ve zprávách nejstarších.

Že bylo i okolí Ramajuku plno kousavých mušek, rozumí se samo sebou. Nepokrývaji-li obličej, usedají na všecken oděv a zdají se na něm býti jako přilepeny. Roje much pronásledují nás všudy v patách. Ze soužení toho nevyprostíme se ani v pralese, a trápeni se umenšuje jenom za rychlé jízdy na koni nebo v otevřeném voze.

Shoduji-li se australské druhy much s některými našimi, budu moci pověděti na jiném místě. Za tím účelem sbíral jsem muší rod na všech výletech po australské pevnině. Jedním mávnutím míval jsem much plnou hrst.

S černoškami přišla nám vstříc také literní učitelka misijní stanice, slečna Armourová, potom slečna Lawsonová, obstarávající chrámové zpěvy a hru na harmonium. Budou prý mými společnicemi za mého pobytu v Ramajuku. Nabídku jejich přijal jsem s poklonou a uctivými díky a vcházím do misionářovy domácnosti.

Napřed do zahrádky a pěšinkou k ochozu obytného stavení.

V zahrádce pěstuje choť misionářova karafiáty, růže, pelargonie, kosatec, violky.

Verandu krášlí loubí vistariové a mučenkové.

Vistarii, zvané též Glycine sinensis, daří se v Ramajuku velmi dobře, snad lépe nežli v původní vlasti asijského východu. Modravé hrozny květové bujejí tam z jara a ustupují potom květům půvabné pasiflory.

Ale mučenku nepěstují tam jenom pro potěšení, leč i také pro chutné ovoce, hodící se zvláště ke přípravě lahodného šerbetu.

Ke květnici přiléhá na misijní stanici v Ramajuku rozsáhlá zelnice a štěpnice. Kapusty, brukví, zelí, rajských jablíček, mrkve a okurek jest v zahradě hojnost. Se záhonky bramborovými střídají se záhony angreštové a rybizové. Také švestky, třešně, broskve, citroník a lilek jedlý tam prospívají.

Všecku práci v zelnici vykonávají černoši. Někteří z mužů pečují o dobytek v chlévě a dojí krávy.

Jeden ze synů misionářových řídi celé hospodářství na polích, dvoře, v chlévích a stájích.

Právě dal poraziti skopce, abychom měli masitou večeři.

Na stanici mají tolik bravu, že jim dává maso po celý rok. Území černošské zmenšilo se sice poslední dobou o hodný lán (postoupený zamýšlenému hospodářskému učilišti), ale pastvisek má misijní ústav pořád ještě dosti.

Domácí paní přijala cizího hosta z českobratrské země velmi vlídně a srdečně a vykázala mi za obyt čistý pokojík. Ve chvíli cítil jsem se mezi cizími lidmi jako u dobrých přátel. Hudba utužila naše přátelství tím pevněji. Ještě nikdy nezněly na černošské stanici české písně, ale za mého pobytu hlaholily každého dne. Skladatel »Bechyňských« jistě neví, že jsme i v australském pralese zpívali známou notou: »Už já více po Bechyni cestu šlapat nebudu«.

Do poslední písničky vyzpívali jsme s průvodem piana také Malátovy »Vzpomínky na Prahu«, a české skladby rozehřívaly mou duši více než kdykoli jindy.

Prvního dne zpívalo se dlouho do noci. Skřeky volavek, bukačů a jeřábů zaléhaly potom do mé ložnice a ukolébaly mě k tvrdému spánku velmi brzy.

Spal jsem bezpečně v domě nezamčeném. Zámku tam světnice nemají. Poznáváte z toho, že je postaráno v mnohých končinách australských o veřejnou bezpečnost lépe, než snad jinde ve světě. Lepší povšechný blahobyt vede tam nepochybně ke spořádanějším poměrům společenským.

Z rána svolával kostelní zvonek misijní příslušníky ke službám božím. Připojil jsem se k ostatním, abych vykonal nedělní pobožnost.

K bohoslužbě sjížděli se též farmáři z dalekého okolí, zvláště pak hezky vystrojené ženy s dětmi. Nejedná paní přijela v pěkném lehkém vozíku a řídila svého koníka sama.

Farmáři, čili dle našeho pojmu sedláci, vypadali jako džentlmeni. Všickni byli oblečeni podle nové mody. Takového přepychu dopřávají si tam nejen majitelé farmy, ale i čeledín, drvoštěp, dělník, horník, metař a kde kdo je.

V chrámu Páně shromáždili se zatím černí chovanci, muži po jedné, ženské pohlaví po druhé straně.

Děti stály podle velikosti; byly na kost vyzábly. Jen zoubky bělaly se jim ve tmavohnědé a nehezké tváři jako řada bělostných perlí.

Ženy vypadaly příšerně a odporně. Muži nevypadali lépe. Ze škaredé a zamračené tváře zdála se vyzírati tupost duševní.

Někteří z černých příslušníků přišli do chrámu v obuvi, jiní bosi. Ale oblečeni byli všickni podle střihu evropského.

Stálo prý mnoho práce, nežli navykli černochy, aby nosili kalhoty. Oděv ten byl australským naháčům kusem nejprotivnějším. Když viděli černoši po prvé, jak Evropané svlékají spodky, nevycházeli prý z úžasu a trnuli, neboť se domýšleli, že Evropan vylézá ze své vlastní kůže a to za veliké bolesti.

Nedělní pobožnost byla zahájena po 11. hodině ranní chorálem, zpívaným za průvodu harmonia.

Potom promluvil misionář ke svým černým ovečkám tato slova: »Ke službám božím přišel dnes host z dalekých krajů. Nežli sem dojel, potřeboval mnoho neděl. Přijel do vaší vlasti, aby ji poznal a vypravoval o ní svým krajanům. Také chce poznati váš život na misijní stanici a co uvidí a uslyší, vydá tiskem ve zvláštní knize. Chovejte se tedy hezky, aby přítomný host mohl o vás vypravovati jenom s pochvalou.

Dnes je den Páně. Užijte ho tedy k oslavě Hospodina a nečiňte se před Pánem nehodnými. Očekávám, že se nikdo z vás neopije a že neudělá náboženské naší obci hanbu.

Můj milý host a váš přítel přichází ze země, kde naše církev vzala svůj počátek, a kde žili nejlepší její apoštolové. Nad to pak je náš vzácný host dobrý hudebník. Dejte si tedy záležeti a zazpívejte píseň číslo 1082 co nejlépe.«

A černí příslušníci Českomoravské misie dali se do zpěvu a zapěli píseň dvojhlasně. Zpívali zcela dobře. Poznal jsem, že je pravda, tvrdí-li se, že australští černoši mají dobrý sluch. Také střídavé sbory mužů a žen s dětmi zněly velmi pěkně, a chvalozpěv hosanna hlaholil velebně.

Po výkladu slov ze svaté bible vyzval misionář všecky přítomné, aby přispěli dárkem na vydržováni ústavu pro malomocné v Jerusalemě, a očekával vydatnou pomoc ode všech černochů.

Většina domorodců odevzdala po šilinku, tedy dle našich peněz více než korunu.

Mimořádný příjem plyne do kapes černochů z prací konaných v okolních farmách. A ježto se platívá dělníkům australským několik šilinků denně, mohou si také černoši vydělati dost peněz.

Ale hotové peníze přivádějí černochy na cestu nepravosti, a mnohý z nich ocituje se v šatlavě některého města, dopřál-li si více lihoviny, nežli veřejná mravopočestnost v Austrálii připouští.

Tak se stalo i po výstražných slovech nedělích. Den na to dověděl se dobrosrdečný Hagenauer, že jeden z jeho chovanců přivalil si více ve Statfordě a že opětně pyká v městské věznici za své provinění.

Po službách božích byl oběd. Tabuli naši rozhojnily některé dámy z okolních statků, a byly za to pozvány k hostině. Jejich styky s misijní stanicí jsou velmi přátelské. Vzácná povaha a rozšafnost misionářovy choti přispívá l k té shodě plnou měrou.

Na občasné návštěvy jsou australští venkované odkázáni více než kdekoli jinde. Jsouť jejich farmy daleko od sebe, a mnohý squatter má k sousedovi několik hodin cesty, obklopen jsa toliko ohrazeným pralesem a pastvami, v nichž se pasou jeho stáda, složená hlavně z ovcí. Znamená tu tedy squatter ovčáka nebo lépe majitele ovčácké stanice, jakkoli to jméno, odvozené od anglického slovesa to squat, značí osadníka vůbec.

Squattrové to jsou, kteří klestili a klesti cesty do australských pustin, přinášejíce tam první známky lidské vzdělanosti a připravujíce půdu pro nastávající dědiny a města. Bez ovčáctví byly by ostaly mnohé končiny australské pevniny nedotknuty a neobydleny.

Po svačině následovala opět kostelní pobožnost večerní. Četlo se v bibli a zpívaly se hymny. Každý z přítomných četl ze svatého písma kousek. Já nesměl činiti výjimku a byl jsem na chvilku členem církve Českobratrské.

Někteří černoši přišli k odpolední bohoslužbě pěkně vyfintěni, s čistým slaměným kloboukem a s límcem bílým jako padlý sníh. Z kapsy jim vykukovala dřevěná dýmka, jak sluší na příslušníka anglického.

Některé černé dámy přišly do chrámu s kytkami za ňadry.

S přáním »dobrou noc« a »zítra na shledanou« opouštěl jsem černé domorodce.

Prosincové večery byly v Ramajuku velice příjemny. Dotěrné mouchy přestaly štípati, palčivé slunce australského léta již dávno zapadlo a osvěcovalo Alpy, vzdálené od nás jen několik hodin cesty. O 7. hodině ukazoval teploměr 15°C.

Také v pondělí vyzváněl zvonek k ranní pobožnosti, ale velmi krátké. Po odzpívaných chorálech vyzval misionář černochy, aby naštípali v lese pro domácí potřebu trochu dříví.

Dále oznámil misionář černým ovečkám, že nebude příští neděli doma, a že ho bude v chrámu zastávati jeho syn Jan. Aby se tedy všickni dobře chovali, zvláště pak, aby se nikdo neopil a nedostal se pro opilství do šatlavy jako předešle.

Po bohoslužbě odešla mládež z kostela do školy, já pak šel jsem shlédnout příbytky černošských rodin.

Každá černošská rodina obývá v Ramajuku ve zvláštním domečku. Všecky domky jsou dřevěné, zbudované dle plánu misionářova a za pomoci chovanců.

Byt skládá se z kuchyně a přízemního pokoje. Nábytku je v něm velmi málo. Chovanci zdržují a baví se raději pod širým nebem, provozuji anglické sporty, toulají se po lese, loví ryby a střílí zvěř. Občas sbírají vejce černých labutí a přinášejí je domů, kladouce je k mírnému teplu rozdělaného ohně a čekajíce, až se z nich vylíhnou mládata. Až labuťátka trochu odrostou, budou míti černoši dobrý oběd.

Labutí jest v Austrálii tolik, že se jimi až jezera zakrývají. Ale nejsou to labutě bílé, nýbrž černé peří jejich jest velmi hebké a lehké. Prachem labutím jsou nacpány všecky podušky misionářovy domácnosti.

O žních pomáhají černoši farmářům, ale činí tak jen z dobré vůle a za plat. O celou existenci ostatní stará se australská kolonie prostřednictvím misijní stanice.

Mnohý domek černošské stanice jest již opuštěn. Obyvatelé jeho vymřeli. Co nevidět budou ukazovati v Ramajuku posledního viktorijského mohykána. Smrtí jeho vezme pak černošská misie za své.

Skoro před každým domkem procházeli se ochočení papouškové, kakadu se žlutými chocholkami. U zdi tulila se k sobě mláďata nedávno z hnízda vybraná a naříkala plačtivě jako malé děti. Černoši se s nimi rádi mazli a vybírají je jakožto holátka z hnízd okolního pralesa.

Starších černochů vyptával jsem se na věk marně. Odpovídali, že neví, kolik jim je let, snad čtyřicet, ale snad prý také padesát. Mnozí si naříkali na slabost v celém těle.

V jedné chaloupce zastal jsem černošku blbou. Tvář její byla zachmuřená, ale vyjasnila se, jakmile jsem vyslovil jméno tabák. Spatřivši doutník, chňapla po něm oběma rukama a s výsknutím dala se do žvýkání oblíbené pochoutky.

Ke kostelu přiléhá na misijní stanici škola. Je to státní speciální škola pro černochy a má číslo 1088.

Do misijní školy ramajucké chodí asi tucet dětí. Třídní učitelka slč. Armourová má je rozděleny podle věku a prospěchu na pět skupin.

Školáci i školačky uvítali mě s veselou tváří a odpovídali hbitě, hlasitě, s odvahou a správně.

Složité příklady početní luštili bystře a hravě, písemně i z paměti.

Anglické diktanto bylo bez chyb a rukopis velmi úhledný.

I písmo dívek prozrazovalo ruku vypsanou. Lepšími methodami krasopisnými docilují školy australské úhlednějšího rukopisu nežli mnohé školy naše.

Diskanty malých černošek zvonily jasně jako alty jejich spolužáků. Intonaci nebylo co vytýkati.

Tělocvik působil dle všeho černě zarostlým dětem mnoho radosti. Zvláště se jim dařily hry za užití tyčí. Prostocviky provázejí se zpěvem.

Učitelskou dovednost slečny Armourovy uznal sám dozorce státních škol a označil po vykonané inspekci prospěch misijní školy na stanici Ramajucké nejvyšší číslicí procentovou.

Když se mi drobní čertíci misijní pochlubili ještě kresbami, zvláště pak obrazem britského praporu provedeným barevnými křídami, opustil jsem černošskou školu a zašel jsem na hřbitov, vzdálený od misijní stanice asi čtvrt hodiny cesty. Leží na pokraji eukalyptového pralesa. Na všech ostatních stranách pohřebiště rozkládá se paseka s ojedinělými akaciemi. Pěšina na hřbitov vedoucí není ani znatelná, a třeba jíti hustou travou, sítinami a ostřicemi.

Ohrada z blahovičníkových větvi bíle natřených věsti místo posledního odpočinku.

Povýšené rovy jsou zarostlé bejlím. Památníky bychom tam marné hledali. Jen na některém hrobě trčí zpuchřelý kříž dřevěný, vichřicí k zemi nachýlený nebo dokonce povalený.

Pohřbením nebožtíka přestávají prý, tak mi bylo řečeno, všeliké vzpomínky na zesnulého. Žal netrvá dlouho. Po pohřbu nikdo již na hřbitov nedochází, aby mírnil bol častou návštěvou. Proto zarůstají šlépěje, označující ve vlhké půdě směr pohřebního průvodu, již v několika dnech.

Na stanici Ramajucké pochovávají se černoši australští po způsobu křesťanském. Klásti nebožtíka na dřevěné lešení, pokrývati mrtvolu chrastím a ratolestmi a ponechávati ji lijavci a větrům ku zničení, toho způsobu viktorijští domorodci již neznají.

Zadumán opouštěl jsem zátiší mrtvých. Krákorání vran na uschlých větvích eukalyptů, vybílených sluncem a deštěm jako přízrak kostlivce, zdálo se mi býti tklivým zněním umíráčku, jímž se oznamuje smrt celého národa.

Pravdu děl můj milý hostitel, pravil-li, že za málo let bude tu pochován poslední černoch jeho stanice. A dobře učinil, že se poděkoval za provedení úmyslu šlechetného umělce Wilhelma, jenž navštíviv jako proslulý mistr kouzelných houslí také Ramajuk v Austrálii, postaviti chtěl tamějším černochům vznešenější stánek Páně. Stačí malá kaplička nynější, aby nad posledním černochem osady Viktorijské mohla býti pronesena tklivá slova: Ať odpočívá v pokoji! Posledním chovancem Ramajucké misie vymře celý národ černochů v jihovýchodní Austrálii.

Návštěva na stanici českobratrského misionáře v Ramujuku nevymizí z paměti mé nikdy.

Zlatá Praha, ročník 19, č. 1, 3, 5 a 8; 25. 10. 1901 – 20. 12. 1901


Výše uvedené dílo Josefa Kořenského spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout.

 

Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama