Karel Babánek: Výlet pana Broučka do XXI. století

0

Matěj Brouček už dávno přestal chodit na Vikárku. Po svých posledních výletech na měsíc a do XV. století vyhledal si útulnou, plzeňskou pivnici na Starém městě, kde ho nikdo neznal a kde zůstával ušetřen všetečných otázek o svých podivuhodných výletech. Sestaral a zpohodlněl, a jen nerad vzpomínal svých dobrodružných a neuvěřitelných cest.

Jednoho večera počítaje přibývající čárky na svém tácku, s hrůzou pozoroval, že překročil svoji obvyklou míru. Pohleděl na hodiny. Bylo už pozdě. Myšlenka na cestu k domovu ho netěšila. Člověk neví, co se může přihodit, myslel si. Měl smutné zkušenosti ještě z Vikárky. Aby tak — nedej, bože! — zase někam zabloudil. Matěj Brouček vzpomněl svých výletů, které, ač mu způsobily mnoho strastí, přece jen zjednaly mu také mnoho slávy, a blažený úsměv znenáhla rozkládal se na jeho široké tváři. Ale nějak už se mu to v hlavě všecko pletlo a nebyl si jist, setkal-li se s Jankem od Zvonu na měsíci nebo v XV. století.

Matěj Brouček vzpomínal, vzpomínal a hlava mu klesala — — —

Bylo už hodně pozdě, když vstoupil do vozu elektrické dráhy na Staroměstském náměstí. Ale ku podivu, jak dlouho trvala jízda. Všiml si také podivného hukotu, náhlé záře elektrického světla, a vyhlédl udiven z vozu. Nebylo pochyby! Vůz uháněl jasně osvětleným tunelem podzemní dráhy.

Pan Brouček vzpomínal marně, od kdy máme v Praze podzemní elektrickou dráhu —

Když opustil konečně vůz a vystoupil na ulici, byl už jasný den.

— To jsem se nějak zdržel — divil se, rozhlížeje se v ulici, které nepoznával. Podivné domy, podobající se obrovským krabicím nebo krychlím, plné všelijakých ostrých hran a lomených čar, táhly se po obou stranách široké ulice uživené množstvím spěchajících a hlukem různých vehiklů. Brouček v úžasu pozoroval všelijaké ty bizarrní tvary domů. Bože, kde už tohleto jen viděl! Ale pravda — vzpomněl — na měsíci to bylo. A ještě něco připomínalo mu jeho výlet na měsíc. Byly to ženy, které ve svém podivném a fantastickém ústroji podobaly se spíše broukům nebo něžným pestrobarevným motýlům.

Brouček měl hroznou předtuchu. Rozběhl se za nějakým mužem spěchajícím kolem a zeptal se ho pln úzkostí: „Nemohl byste mi říci, kde jsem se to ocitl?“

„Jste asi z daleka,“ řekl muž a prohlížel si udiveně tazatele. „Jste na Vinohradech, pane.“

„Ani za sto let nebudou Vinohrady takhle vypadat,“ vyhrkl zoufale Brouček. „A dnes máme rok tisíc devět set třináct!“

„Mýlíte se. Žijeme v jednadvacátém století,“ řekl neznámý a podíval se soucitně na Matěje Broučka, muže dvacátého století.

„V jednadvacátém století,“ opakoval si Brouček plačtivým hlasem a cítil, jak klesají pod ním kolena.

„Už je tomu tak,“ vzdychl, „zas už mě nešťastného osud někam zanes“ — a byl by se dal do pláče.

Ale styděl se přiznat k svému podivnému dobrodružství — beztak by tomu nikdo neuvěřil — a přisvědčil, že přichází z ciziny a že by si rád prohlédl Prahu. Ale v duchu si umiňoval, že při nejbližší příležitosti ztratí se svému průvodci a vyhledá první vůz odjíždějící do dvacátého století.

Neznámý ochotně ujal se Broučka, který byl nemálo zvědav, jak se změnila Praha za stolet. Na útěk je ještě dost času — myslel si, a kráčel statečně po boku svého průvodce. Ale Vinohrady ho valně nezajímaly. Ty ani ve XX.století neměly žádný zvláštní ráz. Pustili se proto dolů k Václavskému náměstí. To Brouček ihned poznal, podle toho, že bylo po celé délce rozkopáno.

— Jako ve XX. století — liboval si. Ale postrádal lípy po obou stranách náměstí. Všiml si ostatně, že zeleň docela zmizela z ulic města.

Nápadným mu bylo, že na rozích všude objevily se zase dvojjazyčné tabulky. I vozy elektrické dráhy měly dvojjazyčné označení.

Vyslovil svůj podiv svému průvodci.

„Vyrovnali jsme se,“ řekl tento krátce. „Uznali jsme, že nelze nám déle odpírati spravedlivým požadavkům Němců.“

— A my jsme si v XX. století tolik nalámali hlavu s vyrovnáním — myslel si Brouček a protože nerad zabýval se politikou, raději mlčel. Vzpomněl i jiných otázek, které v XX. století zdály se nerozřešitelnými, jako na př. otázka staré Prahy, a byl nemálo zvědav, jak tuto rozřešili.

K jeho vyzvání pokračovali tedy v cestě Ferdinandovou třídou k řece.

Když přišli v místa, kde bývalo Národní divadlo, byl Brouček udiven, spatřiv na jeho místě nádhernou železobetonovou budovu s daleko viditelným nápisem: Grand-Bio.

Průvodce všiml si úžasu Broučkova a na jeho otázku, kde že teď provozují se divadelní hry, odvětil:

„Poslední divadelní hry byly hry ve volné přírodě. Ale teď v XXI. století máme jen divadla kinematografická. Vyhovují také nejvíce nám sensacechtivým divákům.“

„A umění?“ namítl pan Brouček.

„Stalo se zbytečným! V posledních letech XX. století zabředlo už do nemožnosti a samo se odsoudilo. Tak ve výtvarném umění kubisti, v poesii futuristi dokázali jeho zbytečnost.“

„A umělci? malíři, básníci…“

„Jeden a dvacáté století odsoudilo je jako neužitečné členy lidské společnosti. Ostatně lékařská věda dokázala nezvratně jejich chorobnost a jako neschopné uhájiti svou existenci, odkázala je tam, kam patřili — do sanatorií. A tam píší svoje nemožné knihy, malují svoje nesmyslné obrazy, jiní, nemenší blázni, čtou tyto knihy, posuzují s vážnou tváří tyto obrazy a píší o nich kritiky. Ale ze zdí sanatorií nic z toho nevyjde.“

Brouček užaslý naslouchal slovům svého průvodčího.

Když potom stanuli na nábřeží, podivný obraz zjevil se jeho zrakům. Zeleň Střeleckého ostrova zmizela, jen jakési překladiště zboží tam bylo, a řeka podobala se kanálu se špinavou, páchnoucí vodou. A vzduch na nábřeží plný byl zápachu a kouře nesčetných nákladních lodí. Broučkův zrak zabloudil k ostrovu Kampě. Ale také Odkolkova zahrada zmizela a na ostrově tyčily se několikapatrové činžáky všemožného slohu moderního i nejmodernějšího, jakému už na Vinohradech měl příležitost se obdivovat.

„Tak tedy i panorama Hradčan a Malé Strany jste zkazili nadobro!“ vzdychl Brouček, a zapomínaje, že nalézá se v XXI. století, pravil:

„Jak vidím, zůstaly marnými všecky protesty ‚Klubu za Starou Prahu‘!“

„‚Klub za Starou Prahu‘? Ach, ano! To bylo někdy v XX. století. Ale dnes po stu letech nemáme už smyslu pro pojem krásy člověka XX. věku.“

Brouček rázem si uvědomil, že nachází se vlastně v XXI. století. A jiná, daleko důležitější otázka visela mu teď na rtech. Měl už notný hlad a hroznou žízeň. Ale obával se nějakého nepříjemného zklamání. Vzpomínka na jeho výlet na měsíc ana vůni květin, která měla sytit jeho pozemské tělo, probouzela v něm úzkostlivé obavy. Ale na konec dodal si přece jen odvahy a svěřil se svému průvodci se svou starostí, ač úzkostí pot vyvstával mu na čele.

Průvodce trochu udiven sáhl do kapsy u vesty a podávaje Broučkovi jakousi kostku zcela nepatrné velikosti, pravil:

„Proto netřeba nám přerušovati cesty.“ A spíše jako by pro sebe, dodal: „Jaký to úžasný pokrok a jaké dobrodiní! Hle, v této kostce je vše, čeho nejnutněji třeba člověku k výživě. Co drahocenného času ztratil člověk ještě v XX. století obstaráváním potřeb svému tělu. A jakou námahu zbytečnou ukládal organismu, vystavuje jej takto tolikerému nebezpečí různých chorob.“

Ale Brouček už neposlouchal. Na nábřeží v dlouhé řadě stály vozy elektrické dráhy a on zuřivě hledal očima vůz, který zavezl by ho nazpět do XX. století. Rázem ztratil chuť k další výzkumné cestě. Držel v ruce kostku, kterou nabídl mu ochotný průvodce, a myšlenka, že by ji měl pozříti místo oběda, byla tak strašná, že se probudil.

Vyšlo v Humoristických listech (r.56, č.33, str.456) 1. srpna 1913


Výše uvedené dílo Karla Babánka spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout.

Click here for reuse options!
Copyright 2016 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama