Karel Čapek: Továrna na absolutno (Kapitola I. – Inzerát)

3

Na Nový rok 1943 pan G. H. Bondy, prezident závodů MEAS, četl noviny jako kdykoliv jindy; přeskočil poněkud neuctivě zprávy z bojiště, vyhnul se kabinetní krizi a vyplul plnými plachtami (– protože Lidové noviny dávno již zpětinásobily svůj formát, stačily by tyto plachty i na zámořskou plavbu –) do rubriky Národního hospodáře. Zde křižoval řádnou chvíli, načež svinul plachty a nechal se kolébat sněním.

“Uhelná krize,” řekl si, “vyčerpání dolů; ostravská pánev zastavuje práci na léta. U všech všudy, to je pohroma. Musíme vozit hornoslezské uhlí; prosím, počítejte, oč nám to zdraží naše produkty, a pak mně mluvte o soutěži! Jsme na hromadě; a zvýší-li Německo tarify, můžeme zavřít boudu. A Živno klesla. Ó bože, jaké malé poměry! Jaké těsné, pitomé, neplodné poměry! Ach, zatracená krize!”

Pan G. H. Bondy, předseda správní rady, se zastavil. Něco ho neodbytně dráždilo. Sledoval to, až to nasel na poslední stránce odložených novin. Bylo to slovíčko LEZ. Vlastně jen půl slova, protože noviny byly zrovna před L přeloženy. Byla to právě ta polovičatost, která se tak neobyčejně vnucovala. “Nu, bože, bude tam asi ŽELEZ,” uvažoval Bondy neurčitě, “nebo NELEZ. Nebo NÁLEZ. A dusíkové akcie také klesly. Strašlivá stagnace. Malé, směsně malé poměry. – Ale to je nesmysl, kdo by inzeroval nález? Spíše ztrátu. Má tam asi stát ZTRÁTA, rozhodně.”

Poněkud rozladěn rozložil pan G. H. Bondy noviny, aby se zbavil nepříjemného slova. Nyní zmizelo docela v šachovnici inzerátů. Honil je sloupec za sloupcem; ukrylo se s rozčilující schválností. Nyní pan Bondy začal zdola a konečně od pravé strany. Protivný NÁLEZ byl ten tam.

G. H. Bondy se nevzdal. Složil znovu noviny, a hle, nenáviděné LEZ vyskočilo samo na okraji; tu tedy je zachytil prstem, otevřel rychle noviny a našel… Pan Bondy tiše zasakroval. Byl to všehovšudy velmi skrovný, velmi všední inzerátek:

VYNÁLEZ
velmi lukrativní, vhodný pro
každou továrnu, se ihned
z osobních příčin prodá.
Dotazy na inž. R. Marka,
Břevnov 1651.

“Tohle mně stálo za to!” myslel si pan G. H. Bondy. “Nějaké patentní šle; nějaký podvůdek nebo bláznova hračka; a já s tím ztrácím pět minut! I já už blbnu. Malé poměry. A žádný, žádný rozmach!”

Prezident Bondy se nyní položil do houpací židle, aby pohodlněji procítil celou trpkost malých poměrů. Pravda, MEAS má deset továren a třicet čtyři tisíce dělníků. MEAS vede v železe. MEAS je v kotlích bez konkurence. Rošty MEAS jsou světová značka. Ale za dvacet let práce, panebože, by se jinde pořídilo něco většího –

G. H. Bondy se prudce posadil. “Inženýr Marek, inženýr Marek! Počkejme, není to snad zrzavý Marek, jak se honem jmenoval, Rudolf, Ruda Marek, kamarád Ruda z techniky? Skutečně, tady v inzerátě je: inž. R. Marek. Rudo, ty kujóne, je to možno? A chudáku, ty jsi to dopracoval! Prodávat ,velmi lukrativní vynález‘, haha, ,z osobních příčin‘; my už známe takové osobní příčiny; nemáš peníze, viď? Chtěl bys chytit průmyslovou kavku na nějaký usmolený patent; inu, vždycky jsi býval trochu posedlý myšlenkou převrátit svět. Ach, holenku, kde jsou naše velké myšlenky! Naše velkodušné a šarlatánské mládí!”

Prezident Bondy se zase položil. “Snad je to opravdu Marek,” přemítal. “Ale Marek byl vědecká hlava. Trochu mluvka, ale ten kluk měl něco geniálního. Měl myšlenky. Jinak děsně nepraktický člověk. Vlastně úplný blázen. Je to divné,” řekl si pan Bondy, “že není profesorem. Přes dvacet let jsem ho neviděl, bůhví co všechno dělal; snad úplně sešel. Ba jistě sešel; bydlí až v Břevnově, chudák… a živí se vynálezy! Strašný konec!”

Pan Bondy se pokoušel představit si bídu sešlého vynálezce. Podařilo se mu vymyslit si úžasně vousatou, rozcuchanou hlavu; stěny kolem jsou pochmurné a papírové jako ve filmu. Nábytek žádný; v koutě matrace, na stole ubohý model z cívek, hřebíků a ohořelých sirek, kalné okénko vede na dvorek. A do této nevýslovné nuzoty vkročí návštěva v kožichu. “Jdu se podívat na váš vynález.” Poloslepý vynálezce nepozná starého kamaráda; pokorně uklání ježatou hlavu, hledá, kam hosta posadit, a nyní, ó dobrý bože, zkřehlými, ubohými, třesoucími se prsty zkouší uvést v pohyb svůj žalostný vynález, jakési pošetilé perpetuum mobile, a zmateně brebentí, jak by to mělo běžet, jak by to jistě běželo, kdyby – kdyby měl – kdyby mohl koupit – – Návštěva v kožichu bloudí očima po celé té podstřešní komůrce; a náhle vytáhne z kapsy koženou tašku a klade na stůl tisícovku, druhou (“Dost už!” ulekl se sám pan Bondy.) a ještě třetí. (“Tisícovka by to konečně také spravila – prozatím,” myslí něco v panu Bondym.) “To je… na další práci, pane Marku; ne ne, nejste docela ničím povinen. Cože, kdo jsem? Na tom nezáleží. Myslete si, že váš přítel.”

Prezident Bondy byl velmi spokojen a dojat tímto obrazem. “Pošlu k Markovi svého sekretáře,” umínil si, “hned, nebo hned zítra. A co budu dělat dnes? Je svátek, do továrny nejdu; mám vlastně volno – Ach, ty malé poměry! Po celý den nemít co dělat! Což kdybych sám dnes – –”

G. H. Bondy zaváhal. Bylo by to tak trochu dobrodružství, podívat se na tu bídu podivína v Břevnově. “Byli jsme, konečně, takoví přátelé! A vzpomínky mají svá práva. Pojedu!” rozhodl se pan Bondy. A jel.

Trochu ho potom nudilo, když jeho auto klouzalo po celém Břevnově, aby hledalo nejubožší domeček s číslem 1651. Museli se ptát na policii. “Marek, Marek,” hledal inspektor ve své paměti, “to asi je inženýr Rudolf Marek, Marek a spol., továrna na žárovky, Mixova ulice 1651.”

Továrna na žárovky! – Prezident Bondy byl zklamán, ano roztrpčen. Ruda Marek není tedy v podstřeší! Je továrníkem a prodává “z osobních příčin” nějaký vynález! Starý hochu, to smrdí konkursem, nebo ať nejsem Bondy. “Nevíte, jak se panu Markovi daří?” zeptal se jakoby mimochodem policejního inspektora, když už sedal do auta.

“Ó, výborně!” odpovídal inspektor. “Tuze krásný závod má. Slavná firma,” dodával s místní úctou. “Bohatý pán,” objasňoval ještě, “a hrozně učený. Samé pokusy dělá.”

“Mixova ulice!” kázal pan Bondy šoférovi.

“Třetí ulice napravo!” volal inspektor za autem.

A teď už pan Bondy zvoní u obytného křídla docela slušné továrničky. “Je to tady čisté, na dvoře záhonky, na zdech psí víno. Hm,” řekl si pan Bondy, “kus humanitářství a reformismu byl v tom zatraceném Markovi odjakživa.” A tuhle vstříc na schody vychází sám Marek, Ruda Marek; je hrozně hubený a vážný, jaksi vznešený; Bondymu je divně u srdce, že Ruda není ani tak mladý, jako býval, ani úžasně zarostlý jako ten vynálezce, že je docela jiný než cokoliv, nač pan Bondy myslel, ba stěží k poznání; ale dřív než si plně uvědomil zklamání, podává mu inženýr Marek ruku a tiše povídá:

“No, žes už přišel, Bondy! Já jsem tě čekal!”


 

Výše uvedené dílo Karla Čapka spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout. Celou “Továrnu na absolutno” si můžete i zakoupit jako elektronickou knihu zde a nebo i jako paperback zde. Podpoříte tím provoz magazínu Abeceda.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama
  • Absolutně super kniha, dněšním jazykem. Já na její existenci docela zapoměl. A ze sci-fi od Čapka, mohu-li to tak nazvat, je mi možná milejší než RUR.

    • Anna Šochová

      Tuhle knížku jsem v ruce neměla, ale ohledně jazyka mohu obecně podotknout, že se dá číst hodně knížek, i stoletých, skoro jedním dechem, zato některé s jazykem si hrající a rádoby vznešeným jazykem slepené, jsou i v současnosti spíš děs a běs. Nedávno jsem slyšela autorské čtení a bylo podivuhodné.

  • Jolana J

    Přiznávám upřímně – nečetla jsem, ani nebudu. Sci-fi mě neláká. Jazyk sice krásný, ale obtížný.