Ladislav Stroupežnický: Pomsta Pavla Žabky

1

„Ty ohniváčku!“… „Veverko!“… „Hoří!“

Tímto posměšným pokřikováním byl pronásledován desítiletý hoch, Pavel Žabka, kdekoli se objevil. Byl ryšavý.

Posměvačnost lidská soudí z rudé barvy vlasů na zlomyslnou povahu. A začasté tak dlouho, až se nakonec původně dobrá povaha rudovlasého stane neustálým posměškem jízlivou, mstivou a opravdu zlou.

Pavel Žabka záhy nenáviděl lidskou společnost. Mladší její část, pokud mohl dosáhnouti, za posměšky její pohlavkoval, fackoval a krákal za vlasy. Odrostlým lidem nadával. Nenáviděl je tím více, poněvadž je nemohl zbíti. Jsa jejich nepřítelem, uměl velmi brzy bystrým okem nalézti chyby a slabosti, hyzdící jejich povahy. Soudil o nich krátce takto:

„Dorostlí lidé, již se nazývají sebevědomě rozumnými, vytýkají mi posměšně barvu mých vlasů. Tím již přestávají býti tvory rozumnými, ježto mi vytýkají něco, co jsem já nezavinil a co vůbec ani není vinou. Já už dobře vidím, že jest více než polovice dorostlých lidí bezcitná a surová.“

Tak trpce soudil Pavel Žabka o lidech již v desátém roce svého věku!

V úzké uličce pražské, v níž bydlel Žabkův otec, chudičký dělník zámečnický, měl krám antikvář. Pavel Žabka se častěji zastavil před jeho skříní a prohlížel si obrázky v ní vyložené.

Jednou, dívaje se upřeně na několik malých obrázků, představujících Alhambru a Granadu, o nichž byl nedávno četl pěknou povídku, cinkal v kapse osmi krejcary. Zamýšlel si koupiti ty obrázky…

Ve dveřích krámu se objevil antikvář. Suchý, vyzáblý…, oči malé, mžouravé, pohled ledový… Člověk, který dobrou knihu, když ji kupuje, haní a tupí, jako by byl autorův úhlavní nepřítel, a touž knihu, prodává-li ji, vychvaluje víc, než by ji chválil autorův nejlepší přítel.

Antikvář chvilku upíral, jízlivě se usmívaje, číhavé zraky své na rudé, zpod ošumělé čepice vyčnívající vlasy Žabkovy…‚ pak ušklíbnuv se řekl:

„Co tu neustále očumuješ, zrzoune?“

Žabkovi se srdce zachvělo palčivou bolestí, kteráž záhy přešla ve vztek…

Odvrátiv se od výkladní skříně, kráčel ulicí dále…‚ nazdařbůh…‚ bez cíle… A v duchu pravil sobě:

„Tento antikvář, o němž vím, že ošidí každého, od koho knihu koupí, mě urazil. Pomstím se! On je postavy velké, já malé: Goliáš a Davídek. Vím o souboji Goliáše s Davídkem ze školy. Ondy nám o tom vypravoval pan katecheta. Budu chytrý, jako byl Davídek, a vrazím tomu Goliášovi křemenem jednu do hlavy, až bude plivati zuby. To myslím totiž jen obrazně, jako to bývá v bibli… Počkej!“

„Mladý panáčku, ubohá žebračka prosí…“

Toto oslovení vyrušilo Pavla Žabku z myšlenek o pomstě, ačkoli jemu neplatilo. Ohlédl se a spatřil v koutku ulice stařenu klečící na dlažbě… Spínala vyzáblé, kostnaté ruce, — oko její hluboko zapadlé bylo pohaslé. Žabka se poněkud zarazil. Přemýšlel okamžik. Přes to, že pohlížel ve mdlé oko stařeny, mihla se mu před očima postava antikvářova…

V duši jeho se bleskla myšlenka. Sáhl rychle do kapsy svých záplatovaných kalhot. V kapse zacinkaly krejcary, dárky to od chudých strýců a tetiček, pak výdělek za donesení sousedčiny stříbrné kávové konvice do zastavárny a za dvoje vyleštění sousedových bot. Vyndal čtyry krejcary a dal je stařeně.

Odcházeje řekl polohlasně: „Než bych je dal vydělati tomu… Těšil jsem se, že si ty obrázky koupím, ale ne, poněvadž mi vyčetl… I ostatní čtyři krejcary rozdám.“

Kráčel právě Husovou třídou. Na schodech kostela Dominikánů seděly dvě stařeny, — žebračky…, vrabci pražských ulic, živící se tím, co přinese dobrá náhoda.

Každé dal dva krejcary, řka: „Tu máte, babičky.“ A dodal šeptem: „Mohl vydělati těch osm krejcarů, kdyby mi nebyl…“

Vraceje se k domovu zatínal pěsti a neustále si opakoval: „Pomstím se! Takový vztek ve mně vře, že bych mu hned vypálil ten krám!“

Tak divé myšlenky vřely v hlavě hošíka, jehož srdce bylo dobré, soucitné, upřímné… Surový posměšek však roznítil v srdci dítěte touhu po pomstě… Budou-li se výšměšky opětovati, snadno se stane to srdce tvrdým…, zlým…, surovým…

Doma si vyhledal Žabka knihu s obrázky: „Přírodopisný atlas“. Dostal ji darem od spolužáka, synka bohaté rodiny, za to, že mu o zkoušce dobře napovídal.

Prohlédl knihu a řekl:

„Ty mě pomstíš!“

Odebral se s ní příštího dne k antikváři a nabídl mu ji ke koupi. Kniha měla cenu dobrých tří zlatých.

Antikvář mu za ni podával třicet krejcarů.

„To je málo,“ odpověděl hoch klidně a odcházel.

„Zrzoun,“ zabručel antikvář. Hošík zaslechl to slovo. Přesto odešel mlčky.

Druhého dne se poptával v antikvářově krámě jakýsi studentík po „Přírodopisném atlase“. Knihy té antikvář na skladě neměl. Litoval v duchu, že ji včera od rudovlasého nekoupil.

Příštího dne se poptávali opět dva hoši po téže knize. Zamluvili si první exemplář, jejž antikvář koupí. Ten si pak činil trpké výčitky, že nenabídl rudovlasému za knihu aspoň padesát krejcarů. Mohl nyní některého z těchto hochů řádně napáliti nepoměrně velkou cenou. Obchodnické jeho svědomí, které jest začasté opakem svědomí jiných lidí, činilo mu výčitky za to, že se připravil o příležitost moci někoho pořádně ošiditi…

Dalšího dne přišel zase nějaký student, poptávaje se po „Přírodopisném atlasu“. A zamluvil si také nejprvnější exemplář, jejž antikvář koupí. „Tři zlaté za něj dám, když jej dostanu,“ dodal.

Antikvář se zlobil velice sám na sebe, že nenabídl rudovlasému osmdesát krejcarů…

O den později byla opět poptávka po téže knize. A opět zamluven exemplář.

„Zlatku měl jsi tomu zrzavému kloučkovi dáti za tu knihu, dvě bys byl dojista vyzískal,“ vyčítalo antikváři obchodnické jeho svědomí.

Vtom vešel do krámu Pavel Žabka. Nanovo nabízel antikváři „Přírodopisný atlas“.

Starý rutinér se stal náhle vzorem a výkvětem zdvořilosti, poněvadž zamýšlel hošíka pořádně napáliti.

„Padesát krejcarů dám, mladý pane,“ nabízel úslužně, laskavě…‚ a usmíval se sladce.

„Dáte-li dva zlaté, prodám,“ odvětil Žabka s klidem, v letech jeho neobyčejným, jejž mohl zroditi jen určitý záměr a pevná vůle, zjev to v dětském věku, kdy duch těkavě poletuje od myšlenky k myšlence, věru vzácný.

Antikvář se zaklínal, že prodělá, dá-li padesát krejcarů.

Obchodníci toho druhu se totiž zaklínají na každou lež. Jest to jedna z pružin drobného obchodu.

Žabka však nepovolil.

„Dám tedy zlatku, mladý pane, a to prodělám nejmíň dvacet krejcarů.“ Výrok svůj přiozdobil frází: „Na spasení své duše!“

A vykládal: „Míním knihu koupiti jen proto, abych vůbec měl exemplář ve výkladní skříni.“

„Dva zlaté,“ opakoval Žabka. — „Tedy zlatý dvacet.“

„Dva zlaté,“ opakoval Žabka neústupně.

Antikvář, maje knihu z tolika stran již zamluvenu, se nutil, aby ji koupil. Nabízel: „Zlatý třicet.“

„Dva zlaté,“ odvětil zase Žabka, jako by ani pranic jiného neuměl promluviti.

Antikvář se chvěl vztekem… Měl tisíc chutí vjeti všemi pěti Žabkovi do rudých vlasů a vykrákati mu.

„Tedy zlatý osmdesát,“ zasyčel nevrle, vynechav úplně dřívější titul „mladý pane“.

„Dva zlaté,“ odvětil Pavel Žabka jednotvárně, jako špaček, který neustále žvatlá táž slova. A chystal se k odchodu.

Antikvářem lomcoval vztek.

„Počkejte! Dám ty dva zlaté,“ zvolal skoro až drsně za odcházejícím Žabkou. Po slaďoučkém titulu „mladý pane“ už ani stopy.

Dva stříbrňáky cvakly o stůl, Žabka je shráb’, podal antikváři knihu a odešel.

„Je to pálené klouče,“ soptil antikvář; — „nebýt kniha objednána…“

Napsal na lístek cenu „3 zl. 50 kr.“, vložil jej do knihy tak, aby cifry vyčnívaly, a postavil ji do skříně, aby lákala zákazníky.

A zároveň v duchu kombinoval, jaké bude objednavatelům líčiti strasti a obtíže, jež mu bylo překonati, aby ten exemplář získal.

Pavel Žabka, loudaje se volně ulicí, cinkal v kapse oběma zlatníky o sebe.

V duchu si liboval:

„Pomstil jsem se! Davídek porazil Goliáše. Já malý a mladý jsem napálil starého kosa.“

Posměšky učinily rudovlasého Pavla Žabku úskočným a mstivým. Zákazníci, kteří se poptávali po „Přírodopisném atlasu“, byli Žabkovi známí a kamarádi, jež navedl, aby svými dotazy vyhnali cenu té knihy do výšky. Bursovní to manévr, jejž vymyslil desítiletý hoch.

Ale Pavel Žabka byl v hloubi srdce přece jen hoch dobrosrdečný. Cítil, že vyvedl kousek, chytrý sice, ale přece jen nepoctivý, úskočný.

Z náboženství věděl, že pán bůh, před nímž měl ještě velký respekt, jest vševidoucí. A věřil v to. Umínil si, že jej usmíří.

Proměnil jeden zlatník a pospíšil do Husovy třídy. Zde na schodech kostela otců Dominikánů má jistý počet žebraček své „usedlosti“. Rozdělil mezi stařeny padesát krejcarů a pocítil ihned v nitru svém veliké ulehčení. Zaplativ pokutu za přestupek zákonů božích, nabyl uspokojujícího přesvědčení, že je s pánem bohem úplně vyrovnán.

Potom pospíšil do krámku, kde prodávají vlněné zboží, a koupil dvě maličké vlněné kazajčičky, dvě čepičky a dvoje punčošky. Jednu garnituru nebesky modrou a druhou křiklavě červenou, a ta se mu líbila nejvíc.

Zaslechl totiž před několika dny, že jeho matka žádala otce, aby malé jejich Mařence koupil „něco na zimu“. Zaslechl otcovu odpověď: „Rád bych, je mi toho dítěte líto, ale nemám peněz.“ Zaslechl pak matčino bolné povzdechnutí…

Přinesl dárek svůj domů.

Přiznal se sice, že prodal knížku, zamlčel však jakým způsobem. Styděl se za svůj kousek před rodiči. K jeho chvále však budiž doloženo, že měl již před prodejem knihy úmysl koupiti z výtěžku pro Mařenku „něco na zimu“.

Dvouletá Mařenka, pěkně vystrojena, s červeným čepečkem na hlavičce a v červené kazajčičce, se dívala, ručkama tleskajíc, tak dlouho do omželého a poškrábaného zrcátka, až je shodila a rozbila. Dostalo se jí za to vyplácání.

Na svých cestách do školy viděl Pavel Žabka déle než dva měsíce v antikvářově skříni dřívější svůj majetek: „Přírodopisný atlas“ s cenou:

„3 fl. 50 kr.“

Na jeho desky se kladl zvolna jemný prach.

Žabka se usmíval spokojeně.

Po dvou měsících stálo náhle na cedulce:

„3 fl.“

Žabka se smál srdečně.
A zase asi po dvou měsících byl ozdoben pěkně oprášený „Přírodopisný atlas“ lístkem s nápisem:

„Cena 2 fl. 50 kr.“

Několik měsíců uplynulo. „Přírodopisný atlas“ byl opět nově oprášen a ozdoben ceduličkou, hlásající mimojdoucím, že cena jeho klesla na

„2 fl.“

Dnes očekává chudák atlas — jako zakletý princ — svého vysvoboditele s trpělivostí přímo beránčí a s nápisem:

„1 fl.“

A Žabka směje se z plna hrdla a škrábe se radostí všemi pěti svých rudých vlasech.

Antikvář ovšem častěji přemýšlel, proč asi zákazníci nepřišli, ano občas se mu mihne mozkem tušení, že byl napálen. Jistoty však neví.

Pavel Žabka se těší nesmírně z toho, Že se pomstil na antikváři, který mu pro nic za nic vynadal zrzavých. A pevně si umínil, že se chytrostí pomstí i budoucně za každý posměšek.

* * *

Vzniká otázka, nestane-li se jednou Pavel Žabka, protože se lidé posmívají jeho rudým vlasům, — prohnaným šibalem a darebákem?

Vyšlo v knize Ladislav Stroupežnický, Z Prahy a venkova, Československý spisovatel, Praha, 1949


Výše uvedené dílo Ladislava Stroupežnického spadá do kategorie tzv. volného díla a jako takové může být publikováno bez omezení. Z těchto volných děl se pro vás snažíme vybírat ta, která by vás mohla zaujmout.

 

Magazín abeceda si klade za úkol umožnit publikovat i neznámým autorům. Chceme být prostorem pro ty, kteří jsou slyšet až na konci.
Reklama
  • Anna Šochová

    nemusí být darebákem. Může být “jenom” neohnutý – což není tak málo. A navíc některým plápolavě zrzavým ty vlasy v dospělosti chytnou krásnou tmavou barvu – takže už ho třeba spíš obdivovali než shazovali. Hm, taky je dost chytrý, aby s nápadným zjevem dělal méně nápadné věci. Hezký příběh.