O dětských knížkách

23

Považovala jsem spoustu knih v naší černé knihovně v dětském pokoji za normální věc.  Byly to bohaté světy, které mi pod prsty ožívaly, kdykoliv jsem se k nim vrátila a zalistovala. Zároveň mne potkalo to veliké štěstí, že se mi už na konci první třídy před očima při četbě odvíjel film. barevný a zvukový, voňavý i prašný. Voda se měnila ve víno a chleba v hostinu na královském dvoře.

O některých našich knihách jsem věděla, že jsou staré, některé ještě dokonce maminčiny. Tím radši jsem je měla. Malého lorda například. Ani jsem dlouho netušila, jak slavný ten příběh je, že se roky hrál i na divadle. Když jsme se učili o Juliu Fučíkovi, dost mne zaskočilo, že on kdysi v té dávné historii, pro mne skoro pravěké, dřív, než knížku mohla číst maminka, malého Cedrika hrál.

Dětstvím mne vytrvale provázely i dcérečky Gabra s Málinkou – a po letech jsem si psala s vnukem jejich mladšího brášky, kterého pomáhaly hlídat. Pohádky bratří Čapků, Putování Nilse Holgerssona Švédskem, Trosečníci z Vlaštovky, Děti z Bullerbynu, Hrdina Nik, Lovci mamutů, Tři mušketýři, Krása nesmírná, co ještě dál? Vychválila jsem národní epos Kieu vietnamské dívce – a když nevěděla, společně jsme zjistily, že to napsal veliký básník, kterého všichni z její rodiny milují. Tanečnice s úžasem vyslechla vyprávění o Listech o tanci a baletu – aby zjistila, že je má maminka v knihovně. Mnohé z těch příběhů se mi proplétaly životem, odhalily své souvislosti s dějinami dávnými i budoucími. Mohla jsem se o ně opřít, podržely mne, když jsem se vydávala na neznámou půdu nového poznávání.

Byly i trpké ztráty, srážky s realitou. Moc se mi líbila pohádka Hvězdička naděje o chlapci, který se modlil ke hvězdičce na nebi, když se na tatínkově dole stalo neštěstí a on zůstal zavalený tam dole. Tatínka skutečně hvězdička svým svitem vyvedla z podzemí, nějakou zapomenutou štolou. Počátkem sedmdesátých let se na novém sídlišti otevírala další knihovna a ve školách se objevila výzva, abychom sem věnovali kamarády, kteří by se mohli líbit i dalším dětem. Knížečku O jablůňce, o planém stromku v lese, tu jsem v regálu našla, ale mou milou Hvězdičku naděje nikdy.

Ptala jsem se na ni, knihovnice uhýbaly očima, asi je prý půjčená. Normalizace se dotkla každého, i těch ubohých knížek. Autor mimo klasiku, závadný obsah pohádky, když se někdo modlil. Bohužel jsem svou milou pohádku naivně vhodila přímo na hranici. Došlo mi to až na konci základní školy, kupodivu v době, kdy se z půlnoční mše stávala kulturní záležitost. Kostel byl zachráněný před zbouráním, protože elektrárnu v sousedství stavěli Poláci. Ti katolický kostel potřebovali v každé době. Navštěvovali jsme mši o Štědrém večeru s tím, že nám bylo vštěpováno, že se náboženství ponechává pro nemocné, slabé a staré, co nemají sílu čelit životu bez tmářských berliček.

Potom si odvezl část knihovny brácha do svého nového života – a po čase odchodem ztratil. Když jsem zařizovala svůj nový život já, nadšeně jsem vítala každou známou obálku, každý známý příběh, který se ke mně vracel v novém vydání. Manžel cítil své ztráty podobně,  nadšení bylo společné.

Děti se nám teprve klubaly, ale jejich knihovna se doplňovala o poklady, které jsem dlouhé roky považovala za ztracené. Jen děti občas posmutněly, protože cokoliv jim paní učitelky ve škole doporučovaly k objednání, cokoliv úžasného objevili jejich spolužáci, vytáhla jsem poté z narvané skříně. Trochu je to vylučovalo z možnosti udělat paní učitelce radost z vyplněné objednávky nebo z objevitelství spolužáků, co kápli na neznámý a tolik zajímavý titul.

Andersenovy pohádky s ilustracemi Cyrila Boudy, Ezopovy bajky s dřevoryty a několik svazků KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) završily obnovu mého dávného světa v posledních letech.  Měla bych mít “hotovo”, odčiněné ztráty. Mohla bych si pyšně přeměřit řady svazků a čekat na vnoučata. Jenže život těch příběhů pokračuje. Nemáme pouze nacpanou starou knihovnu (ano, tu původní černou skříň z 50. let) a několik polic dalších. Knihy se přeskupují, otevírají, čtou, vyprávím o nich.

Propadla jsem kouzlu těch starých knížek, vonících mnoha odvátými sny. Objevila jsem, že i přes spoustu titulů jsem netušila nic o Marbulínkovi, filmových příbězích se Shirley Temple na obálce, o knížkách s ilustracemi paní Fisherové-Kvěchové. Objevila jsem kouzlo návratu dávných přátel, když moje maminka dojatě rozevřela Marbulínka a rozechvěle četla Medkovy příběhy pro děti o tom, jak žili a bojovali legionáři v Rusku. Věděla jsem, že se tak po letech setká s dědečkem, ale netušila jsem, jak silně na ni každý můj objev zapůsobí.

Odešla mi, ale je tady se mnou dál, právě s příběhy, které měla ráda, které ji vrátily do hezčích kousků dětství. Učím se dnes objevovat v očích dalších starších lidí podobné ohýnky, jaké měla ona, když držela knihy, učebnice a časopisy z dob svého dětství. Vyprávím o těch knihách a o tom, co mi dávaly a dávají, i lidem o dost mladším. Vidím, jak se postupně jeden po druhém noří i do těch příběhů a vyprávění o dobách, které je minuly, o kterých jen slyšeli.

Možná se dělí literatura na velkou a nějaké menší. Ta dětská se může leckomu zdát jako cosi, co prostě odložíte s léty. Mně se to nepovedlo a jsem tomu ráda. Na křídlech, která mi dnes dávají svazky nové i generacemi prověřené, se vznáším a poletuji nesmírně šťastná. Proleťte se někdy také, je tu fajn.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • 747

      Hezké připomenutí těch časů čtení s baterkou pod peřinou, protože ten příběh nešlo odložit a jít spát jen proto, že se ráno vstává do školy. 🙂

      • krapavel

        Přesně. Já to tak mám i v dospělosti.

        • 747

          Jako, že čtete s baterkou pod peřinou? 😀

          • krapavel

            Tak to přímo ne 🙂 ale občas se odtrhnout od dobré knihy bývá problém

            • Anna Šochová

              To dobře znám. Já nesmím otevřít Dunu od F.Herberta nebo některé své “kamarády”. tedy pokud nevadí, že na několik hodin vypadnu ze života… 🙂

            • 747

              Tak tak, dobrá kniha se přece pozná právě podle toho, jak vás nechce pustit.

            • Sendyman

              Teda, mně by to měli soudně zakázat. Dneska už to není tak hrozný, ale dřív, jak jsem se začet´, nebyla se mnou řeč a nevěděl jsem, kdy spát. I tu baterku pamatuju, často, zamlada. 🙂
              Příšerný je, že se dneska dá číst i na Netu, ani jeden nemusí chodit do kníhovny. To není nejlepší, myslím, i když využívám. Lidstvo (zvlášť ta civilizovanější část) leniví.
              Sakja! Už není času co dřív, a ti ještě lenivější se sem hrnou okny dveřmi.

              První rozumnej čas, co budu mít (pokud dožiju, to dá rozum), věnuju pořízení štěněte. Černý holky angl. kokra, jak jinak. I když jsem trošku rozpačitej, protože je spousta skvělejch nalezenců v útulcích. Ale říkám si, že zrovna já nemusím bejt ten zachránce celýho Všehomíra, i když bych rád. Ale možnosti jsou omezený, nejsem Bill. Tak já zůstanu “věrnej”, i když Sendy to nikdy nebude.
              Hlavně, aby se zadařilo. A ve volnejch chvilkách budu číst a číst! 😀

            • 747

              právě proto, že to Sendy nikdy nebude byste si měl vzít jinýho hafana z útulku. Protože až ta černá kokří holka pochopí, že je pro vás jen náhražkou za Sendy, bude z Vás děsně zklamaná. Pro někoho jiného by totiž byla ona TA jedinečná, zatímco pro Vás furt jen kopie. 🙂

            • Sendyman

              To nemyslím. Samozřejmě se (když to vyjde) bude jmenovat Sendy, takže žádná náhražka to nebude! Prostě bude Sendy II., něco jako Alžběta. Bude se mít královsky a já s ní! 😀

            • Sendyman

              Chtěl bych bejt svůj pes, to přece víte, Éro, ne? Jakýkoliv konstrukce na tohle téma jsou bezpředmětný. Ať už jakejkoliv, můj pes se bude mít vždycky dobře.
              A nebo žádnýho už mít nebudu. Zodpovědnost je mi jasná a lásku k psům (čubinkám) rozhodně nepostrádám..

    • Pavlína Kollárová

      Krásná dětská kniha, zázrak, který ničím nepřekonáš, moje kamarádka teď jednu napsala a vydala, těším se ,až z ni začnu předčítat. Pavlína K.

      • Anna Šochová

        Dobrých knih, které se stanou přáteli, je strašně moc potřeba. Potřebujeme všechny typy žánrů, protože každého chytne něco jiného. Podělíte se o název a autora?

        • Pavlína Kollárová

          Knížka je od Žofie Zejdové a jmenuje se Mlcáskové autorka je členem našeho literárního klubu Petra Bezruče, knihu vydala vlastním nákladem.

          • Anna Šochová

            Dnes není vlastní náklad žádná hanba. V krizi se zvýšilo vydávání titulů “na jistotu”. Těm knihám bez jistoty nedá ani krejcar na propagaci, takže všechny tituly mají dost podobný start. Co si autor neudělá a jeho přátelé nepodpoří, nedostane se mezi dost lidí. 🙁

    • Sendyman

      Šmankote! Teďkonc jste mi připomněla, že jsem se zapsal do knihovny tady na konci roku nově otevřenýho kulturáčku a hned si půjčil kníšku. Pak jsem si zlomil ruku, nastaly jiný starostě a naprosto jsem to vypustil z hlavy! Ješiš! Ještě ji tu mám! Tak honem “na kůň”, jdu to napravit. Asi si sám předtím hlavu mejt nemusím, co? 😀

      • Sendyman

        Ješiš! Dopadlo to výborně, byl jsem jen trochu v šoku. Slečna mi s milým úsměvem sdělila, že tam dlužím 650,- (bůra za den zpoždění). Povídám, že to si nemůžu dovolit a že jsem kníšku aspoň opravil, že byla “roztrhaná”. Že prej stačilo zavolat, že by mi to prodloužili. Já na to, co bych volal, nemám to ani 100 m, došel bych, skoro každej den chodím prakticky okolo, ale vypadlo mi to z hlavy! Chvilku jsme oba s milými úsměvy debatili, až ona nakonec povídá: “Já vím, že to je hodně, domluvíme se. Tak kolik jste ochotnej zaplatit?”
        “No, ideálně nic…”
        A slečna (s milým úsměvem): “Tak jo, máte to smáznutý, ale berte to jako varování.”.
        Mea Culpa, já vím, ale jsem rád, že se ještě člověk s člověkem může domluvit, když nejde o život, nebo tak něco… 🙂

        • Anna Šochová

          Tak to jste měl štěstí! 🙂

          • Sendyman

            Jj, trochu toho štěstíčka potřebuje každej, když už se to seje na všechny strany! 😀

    • Sendyman

      A ještě jedna věc. Vlastně dvě:
      1. Hrdina Nik (aspoň doufám, že to byl Hrdina Nik). Asi tak 10x v životě se mi stalo, že jsem byl svědkem, kdy výrazně silnější osoba (a pohříchu často taky výrazně silněji nalitá) se obořila na výrazně slabší (jen jednou jsem byl cílem já). Schylovalo se k masakru. Vždycky, to nekecám, se mi to podařilo ukecat. Použil jsem Nikovu hlášku “Orel much nelapá” a fungovalo to! 😀
      2. Jsem se narodil v ÚVN, to asi víte. Taky jsem tam “prožil” velkou část dětství i puberty, neb matka tam pracovala, jezdil jsem s nimi na ROH dětský tábory (od dítka přes prákoše po oddíláka), bydleli tam kamarádi z těch táborů, hrával jsem tam tenis, hokej (dneska už tam hřišťátko – a taky zahrádky se zeleninou – není, stojí tam chirurgickej pavilón). A tak jsem tam taky chodil do kníhovny (ostatně, bydlel jsem hned za plotem). Dvě (nejmíň dvě, už nepamatuju přesně) velký místnosti, větší pro dospěláky, menší pro děti. A tam, Světe div se, v tý “komunistický baště” – no, když vojáci, tak jak jinak, že jo – měli snad kompletního Foglara. Koupit se to nedalo, ale tam půjčit jo!
      Dneska už “veřejnou” knihovnu nemaj, jen odbornou pro personál. Copak se asi s těma všema kníškama stalo?
      Jo, a to místo, kam se jezdívalo na tábory, Lucký vrch, pošta Telecí (asi 7km od Poličky), to už taky nemaj. Chjo, co se to s náma stalo? A to (a to, doufám, taky víte! 😀 ), rozhodně nejsem vyznavač starejch pořádků.

      • Sendyman

        Dost možná by se to dalo považovat za řečnickou otázku, protože takovou malou, soukromou odpověď pro sebe mám:
        Zestárli jsme a zblbli.
        😀 😀 😀

      • Anna Šochová

        Byl to Nik 🙂 Sámo mu tehdy zachránil krk. jsem ráda, že Vám povídání o starých kamarádech pomohlo vzpomenout si 😉 Nadávali v knihovně moc?

        • Sendyman

          To nevím úplně přesně, jak to myslíte. Jako, že je zrušili? Tak to nevím, bydlel jsem už dávno jinde. Ale před časem jsem hned vedle asi 4 roky znovu bydlel a poté tam taky nějakej čas i pracoval a hned jsem se hrnul do knihovny. Zrušena, krom odborný. Sakja! Že já nejsem mozkovej chirurg! Moh´ jsem si tam kníšky půjčovat dál! Ale Foglar by to už asi nebyl… 🙂

        • Sendyman

          No, pravda, Sámova hláška před jakýmsi Avarem. Nebo se znova pletu?. Asi bych si to měl přečíst znova! 🙂 Rozhodně myslím, že bych chybu neudělal. Jsou horší kníšky.