O dětských knížkách

23

Považovala jsem spoustu knih v naší černé knihovně v dětském pokoji za normální věc.  Byly to bohaté světy, které mi pod prsty ožívaly, kdykoliv jsem se k nim vrátila a zalistovala. Zároveň mne potkalo to veliké štěstí, že se mi už na konci první třídy před očima při četbě odvíjel film. barevný a zvukový, voňavý i prašný. Voda se měnila ve víno a chleba v hostinu na královském dvoře.

O některých našich knihách jsem věděla, že jsou staré, některé ještě dokonce maminčiny. Tím radši jsem je měla. Malého lorda například. Ani jsem dlouho netušila, jak slavný ten příběh je, že se roky hrál i na divadle. Když jsme se učili o Juliu Fučíkovi, dost mne zaskočilo, že on kdysi v té dávné historii, pro mne skoro pravěké, dřív, než knížku mohla číst maminka, malého Cedrika hrál.

Dětstvím mne vytrvale provázely i dcérečky Gabra s Málinkou – a po letech jsem si psala s vnukem jejich mladšího brášky, kterého pomáhaly hlídat. Pohádky bratří Čapků, Putování Nilse Holgerssona Švédskem, Trosečníci z Vlaštovky, Děti z Bullerbynu, Hrdina Nik, Lovci mamutů, Tři mušketýři, Krása nesmírná, co ještě dál? Vychválila jsem národní epos Kieu vietnamské dívce – a když nevěděla, společně jsme zjistily, že to napsal veliký básník, kterého všichni z její rodiny milují. Tanečnice s úžasem vyslechla vyprávění o Listech o tanci a baletu – aby zjistila, že je má maminka v knihovně. Mnohé z těch příběhů se mi proplétaly životem, odhalily své souvislosti s dějinami dávnými i budoucími. Mohla jsem se o ně opřít, podržely mne, když jsem se vydávala na neznámou půdu nového poznávání.

Byly i trpké ztráty, srážky s realitou. Moc se mi líbila pohádka Hvězdička naděje o chlapci, který se modlil ke hvězdičce na nebi, když se na tatínkově dole stalo neštěstí a on zůstal zavalený tam dole. Tatínka skutečně hvězdička svým svitem vyvedla z podzemí, nějakou zapomenutou štolou. Počátkem sedmdesátých let se na novém sídlišti otevírala další knihovna a ve školách se objevila výzva, abychom sem věnovali kamarády, kteří by se mohli líbit i dalším dětem. Knížečku O jablůňce, o planém stromku v lese, tu jsem v regálu našla, ale mou milou Hvězdičku naděje nikdy.

Ptala jsem se na ni, knihovnice uhýbaly očima, asi je prý půjčená. Normalizace se dotkla každého, i těch ubohých knížek. Autor mimo klasiku, závadný obsah pohádky, když se někdo modlil. Bohužel jsem svou milou pohádku naivně vhodila přímo na hranici. Došlo mi to až na konci základní školy, kupodivu v době, kdy se z půlnoční mše stávala kulturní záležitost. Kostel byl zachráněný před zbouráním, protože elektrárnu v sousedství stavěli Poláci. Ti katolický kostel potřebovali v každé době. Navštěvovali jsme mši o Štědrém večeru s tím, že nám bylo vštěpováno, že se náboženství ponechává pro nemocné, slabé a staré, co nemají sílu čelit životu bez tmářských berliček.

Potom si odvezl část knihovny brácha do svého nového života – a po čase odchodem ztratil. Když jsem zařizovala svůj nový život já, nadšeně jsem vítala každou známou obálku, každý známý příběh, který se ke mně vracel v novém vydání. Manžel cítil své ztráty podobně,  nadšení bylo společné.

Děti se nám teprve klubaly, ale jejich knihovna se doplňovala o poklady, které jsem dlouhé roky považovala za ztracené. Jen děti občas posmutněly, protože cokoliv jim paní učitelky ve škole doporučovaly k objednání, cokoliv úžasného objevili jejich spolužáci, vytáhla jsem poté z narvané skříně. Trochu je to vylučovalo z možnosti udělat paní učitelce radost z vyplněné objednávky nebo z objevitelství spolužáků, co kápli na neznámý a tolik zajímavý titul.

Andersenovy pohádky s ilustracemi Cyrila Boudy, Ezopovy bajky s dřevoryty a několik svazků KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) završily obnovu mého dávného světa v posledních letech.  Měla bych mít “hotovo”, odčiněné ztráty. Mohla bych si pyšně přeměřit řady svazků a čekat na vnoučata. Jenže život těch příběhů pokračuje. Nemáme pouze nacpanou starou knihovnu (ano, tu původní černou skříň z 50. let) a několik polic dalších. Knihy se přeskupují, otevírají, čtou, vyprávím o nich.

Propadla jsem kouzlu těch starých knížek, vonících mnoha odvátými sny. Objevila jsem, že i přes spoustu titulů jsem netušila nic o Marbulínkovi, filmových příbězích se Shirley Temple na obálce, o knížkách s ilustracemi paní Fisherové-Kvěchové. Objevila jsem kouzlo návratu dávných přátel, když moje maminka dojatě rozevřela Marbulínka a rozechvěle četla Medkovy příběhy pro děti o tom, jak žili a bojovali legionáři v Rusku. Věděla jsem, že se tak po letech setká s dědečkem, ale netušila jsem, jak silně na ni každý můj objev zapůsobí.

Odešla mi, ale je tady se mnou dál, právě s příběhy, které měla ráda, které ji vrátily do hezčích kousků dětství. Učím se dnes objevovat v očích dalších starších lidí podobné ohýnky, jaké měla ona, když držela knihy, učebnice a časopisy z dob svého dětství. Vyprávím o těch knihách a o tom, co mi dávaly a dávají, i lidem o dost mladším. Vidím, jak se postupně jeden po druhém noří i do těch příběhů a vyprávění o dobách, které je minuly, o kterých jen slyšeli.

Možná se dělí literatura na velkou a nějaké menší. Ta dětská se může leckomu zdát jako cosi, co prostě odložíte s léty. Mně se to nepovedlo a jsem tomu ráda. Na křídlech, která mi dnes dávají svazky nové i generacemi prověřené, se vznáším a poletuji nesmírně šťastná. Proleťte se někdy také, je tu fajn.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama