Niccolò Machiavelli: Vladař (3/9)

0

KAPITOLA SEDMÁ

O knížectvích získaných s cizí ozbrojenou pomocí a se štěstím

Pro ty, kteří se dostanou k moci díky náhodě a se štěstím, je snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet. Na cestě vzhůru většinou nemívají překážky, doslova letí k cíli. Potíže jim nastávají teprve ve chvíli, kdy se chopí vlády.

Moci lze dosáhnout beze zbraní buď za peníze, nebo darem, jako tak mnozí v Řecku, v iónských městech, v Hellespontu, kde Dáreios dosazoval knížata28, místodržící, aby zde vládli pro jeho slávu a bezpečnost. Podobně se k vládě dostali i někteří římští císaři, když jako soukromníci podplatili vojsko. Takový vladař je ovšem závislý na vůli a přízni těch, kdo ho pozdvihli, a tyhle dvě věci patří k nejnestálejším a nejproměnlivějším, takže většinou neuměli ani nemohli udržet svá postavení. Jestliže totiž takový muž není sdostatek udatný a moudrý, je přirozené, že se v umění vládnout nevyzná, protože se to ani neměl kde naučit. Navíc nemá za sebou ozbrojenou moc, která by mu byla bezvýhradně a spolehlivě věrná a oddaná.

A potom, na písku a přes noc vzniklé státy dopadají stejně jako všechno v přírodě: co rychle roste, nemá možnost zapustit kořeny dost hluboko, aby první bouře nezpůsobila škody. A když se takový muž stane knížetem takříkajíc z ničeho, nebývá obvykle schopen zachovat to, co mu šťastně spadlo do klína, a položit bytelné základy své moci, jak to učinili jeho předchůdci, než se stali vládci.

K tomu, co jsem právě vyložil, bych rád uvedl dva příklady: Franceska Sforzu a Cesara Borgiu. Francesco Sforza se zcela po právu povznesl pro svou velkou udatnost a obratnost až na knížecí stolec a stal se milánským vévodou, i když ho to stálo nemálo úsilí při překonávání těžkostí. Zato Cesare Borgia, obecně zvaný vévoda Valentino, se vyšvihl díky svému otci. A když ho štěstí opustilo, přišel i o moc, ačkoliv nic nezanedbal a dělal všechno, co má rozumný, moudrý a opatrný muž dělat, aby zapustil kořeny v zemi, kterou získal zbraní a štěstím někoho jiného. Jak už jsem řekl: ten, kdo nezapustí kořeny včas, může je zapustit i později, přestože je to spojeno s mnoha těžkostmi a nebezpečím pro stavitele.

Budeme-li sledovat postup tohoto vévody, poznáme, že své budoucí moci položil pevné základy, a proto nepovažuji za zbytečné se tím zabývat, neboť nevím, jaký lepší návod dát novému knížeti než ten, že popíšu Borgiovy činy. Jestliže přes to všechno ničeho nedosáhl, nebylo to jeho vinou, nýbrž vinou osudu, jehož svrchované nepřízni podlehl.

Alexandr VI. měl zpočátku nemálo potíží s tím, aby ze svého syna udělal vévodu a mocného vládce. Především těžko pro něho hledal území, které by nepatřilo církvi, ale uvědomoval si zároveň i to, že kdyby jí odňal kterýkoli kousek země, milánský vévoda a Benátčané by se bránili, neboť Faenza i Rimini byly pod správou Benátek. Kromě toho věděl, že vojsko v Itálii, a zejména to, kterého by mohl použít, je sice v rukou lidí, kteří se musejí bát papežovy velikosti, nicméně nemohl se na ně spolehnout, neboť patřilo Orsiniům a Colonnům a je jich stoupencům. Musel tedy tento stav změnit a vytvořit rozbroje mezi italskými státy, aby si část pak mohl podmanit. Nebylo to tak snadné, neboť Benátčané právě pomýšleli na to. že opět povolají do Itálie Francouze. A papež se proti tomu nepostavil, nýbrž jim ještě pomohl tím, že zrušil Ludvíkovo manželství.

Král tedy vtáhl do Itálie s pomocí Benátek a se souhlasem papežovým, ale sotva vstoupil do Milána, vyžádal si papež pomoc jeho vojska k tažení proti Romani. Ta se mu okamžitě, ze strachu před králem, podrobila. Valentino tedy dobyl Romaňu, porazil Colonny, ale v tom. aby si zachoval dobyté a mohl se pustit do dalších výbojů, mu bránily dvě překážky: tou první bylo jeho vlastní vojsko, které mu nepřipadalo dostatečně věrné, a druhou byly plány Francouzů. Obával se, že vojsko Orsiniů selže a nejen mu zabrání pokračovat ve výbojích, nýbrž ho zbaví i toho, čeho již dobyl, a francouzský král že učiní totéž. Orsiniové mu cosi podobného už naznačili, když po dobytí Faenzy zaútočil proti Boloni: šli do útoku nadmíru vlažně. A pokud jde o krále, jeho záměry pochopil, když se po dobytí vévodství urbinského pustil proti Toskánsku, ale musel se svého úmyslu na pokyn krále zříci. Tehdy se vévoda rozhodl, že se zbaví závislosti na cizích zbraních a bude jednat na vlastní pěst. Začal tím, že oslabil v Římě Colonny a přetáhl na svou stranu všechny jejich stoupence z římské šlechty tím, že je přijal do své družiny, dal jim veliké platy a poctil je podle tehdejšího zvyku vojenskými hodnostmi a rozdal jim civilní úřady. Tak se stalo, že se v průběhu několika měsíců zcela přiklonili na jeho stranu. Potom už jen čekal na příležitost, jak zničit Orsinie. Příležitost se mu nabídla a on ji dokonale využil: Orsiniové totiž zpozorovali, že spojená moc vévody a církve je pro ně smrtelným nebezpečím, a proto svolali své spojence do Maggione u Perugie.

Výsledkem tohoto shromáždění byla nejprve vzpoura v Urbinu a v Romani. Vévodovi se podařilo je zažehnat jen s pomocí Francouzů. Když se opět sebral a rozhlédl, rozhodl se použít lsti a naoko se s Orsinii prostřednictvím pana Paola smířil. Vylákal je do Senigalie a oni naivně vlezli přímo do pasti. Když se tedy konečně zbavil i tohoto nebezpečí a získal na svou stranu jejich spojence, položil konečné základy vlastní moci. Měl v té době celou Romaňu i s urbinským vévodstvím a zdálo se, že si dobyl dokonce i přízně obyvatel Romaně, neboť si začali žít v blahobytu.

Výsledky jeho počínání si zasluhují pozornost a následování, a proto je třeba o nich podrobněji pojednat. Když dobyl Romaňu, zjistil, že dosavadní vládci kraj spíše ožebračovali, okrádali, než ho spravovali, takže tu vládlo loupežení, spory a boje. Uvědomil si, že je zapotřebí dát zemi dobrou vládu, aby si ji získal a přinutil k poslušnosti. Proto postavil do čela pana Ramira de Orco, muže tvrdého a bezohledného, jehož vybavil neomezenou mocí. Ten tam v krátkém čase zaved l k vlastní chvále a cti pořádek, klid a svornost. Posléze však vévoda usoudil, že taková tvrdost už není potřebná a budí spíš nenávist než oddanost. Proto v kraji zřídil a ustavil civilní soud, jemuž předsedal vynikající muž a v němž mělo každé město svého zástupce. Věděl, že dosavadní přísnost obyvatele proti němu do jisté míry popudila, a chtěl jim tedy dokázat, že původcem všeho zla nebyl on, nýbrž drsná povaha jeho zástupce. I přikázal ho jednoho rána zabít. Našli ho rozseknutého vedví s nožem v boku na náměstí v Celeně. Hrůznost pohledu na mrtvolu obyvatelstvo uspokojila a současně vyvolala strach.

Vraťme se však k naší věci. Nyní, když měl vévoda plně moc v rukách a mohl se cítit bezpečný, potřeboval, ba musel si zabezpečit úctu a respekt francouzského krále, aby se mohl pustit do dalších výbojů. Byl si vědom toho, že jakmile král zpozoruje svou chybu, nedovolí mu postupovat. Pustil se tedy do hledání nových spojenců a váhal přidat se k Francouzům, když táhli do Neapolského království proti Španělům, kteří obléhali Gaetu. Měl totiž v úmyslu získat29 na svou stranu právě Španěly, což by se mu bylo i zdařilo, nebýt Alexandrova úmrtí. Tolik tedy učinil pro přítomnost.

Pokud však šlo o budoucnost, měl se jí co obávat, neboť musel počítat s tím, že nový papež mu nebude právě nakloněn a že bude spíš hledět zbavit ho všeho, co doposud díky otci získal. Proto pojal úmysl zabezpečit se proti tomu hned několikerým způsobem. Za prvé: vyhubit rody pánů, které oloupil, aby se papež nemohl s nimi spojit. Za druhé: získat si všechny římské šlechtice, aby s je jich pomocí mohl držet papeže na uzdě. Za třetí: naklonit si kolegium kardinálů. A za čtvrté: natolik rozšířit svou moc, ještě než papež Alexandr zemře, aby byl s to odolat prvnímu útoku jeho nástupce.

Z těchto čtyř cílů stihl do Alexandrovy smrti naplnit tři. Čtvrtý byl na dosah. Z pánů usmrtil všechny, které dostihl, a zachránilo se jich jen málo, římské šlechtice si získal a v kolegiu kardinálů měl silného spojence a oporu. Pokud jde o nový výboj, zamýšlel zmocnit se Toskánska, když už měl pod svou mocí Perugiu, Piombino a pod svou ochranou Pisu. Na Francii už nemusel brát ohledy, protože Španělé Francouze z Neapolského království vyhnali a obě strany nyní potřebovaly jeho přátelství. Rozhodl se proto napadnout Pisu. Navíc se mu při tom poddaly Lucca a Siena, jednak ze strachu, jednak ze zášti vůči Florencii. Florenťané byli bezradní, a kdyby se vévodovi bylo podařilo města dobýt hned, ještě toho roku, co Alexandr zemřel, byl by si získal takový respekt a moc, že by se byl postavil na vlastní nohy a nebyl by závislý na náklonnosti a pomoci druhých. Jenomže Alexandr zemřel pět let poté, co vévoda poprvé tasil meč. Zanechal ho jen s panstvím upevněným v Romani, kdežto všechno ostatní viselo ve vzduchu mezi dvěma silnými nepřátelskými armádami. A vévoda sám navíc ulehl, na smrt nemocný. Byl to muž bezohledný, anebo chcete-li statečný a obezřetný, který uměl držet druhé v šachu nebo je zničit, věděl, že základy, které v tak krátké době položil, jsou dostatečně pevné, a kdyby nebyl měl ty dvě nepřátelské armády za zády a byl zdráv, všechny potíže by bezpochyby překonal. Jak pevné to byly základy, ukazuje i to, že Romaňa na něj čekala víc než měsíc.

Dokonce i v Římě, ačkoliv polomrtvý, byl zcela bezpečný, protože Baglionové, Vitelliové a Orsiniové, kteří se mezitím vrátili do města, nenašli zde jediného spojence proti němu. Nemohl sice prosadit na papežský stolec vyvolence, ale měl dost dlouhé prsty na to, aby dokázal zabránit kandidatuře sobě nepohodlného muže. Kdyby byl v době Alexandrovy smrti zdráv, měl by všechno lehké. Ve dnech, kdy Julia II. volili za papeže, mi řekl, že rozmýšlel o všem, co by se mu mohlo přihodit po otcově smrti, a také se na vše připravil, že však nikdy nepomyslel na to, že by v rozhodující chvíli mohl i on sám stát na hranici života a smrti.

Když tedy zvážím, co všechno vévoda vykonal, nemám mu co vyčítat ani zač ho kárat. A právě naopak ho chci vyzvednout na první místo mezi těmi, kdož dosedli na trůn ať už řízením osudu, nebo za pomoci zbraní někoho jiného. Neboť měl velký cíl a dostatek odvahy, nemohl konat prozíravěji a plány mu zhatily pouze dvě okolnosti: krátkost Alexandrova života a vlastní choroba.

A proto ten, kdo pokládá za užitečné ve svém novém knížectví zneškodnit nepřátele, získat si nové přátele, zvítězit násilím anebo lstí, vzbudit lásku a respekt obyvatel, oddanost a úctu vojáků, zničit všechny, kdo mohou nebo by mu museli být nebezpeční, pozměnit nevyhovující starý řád, rozprášit nevěrné vojsko a zřídit nové, udržet si přátelství králů a ostatních knížat tak, aby mu buď prokazovali zdvořilou úctu, anebo vyslovenou přízeň, ten tedy nemůže najít lepší příklad než Cesara Borgiu. Jediné, co mu lze vytknout, je volba papeže Julia II. Ta nebyla vhodná, neboť, jak jsem už pravil, když nemohl dosáhnout toho, aby byl zvolen ten, koho by si vybral sám, měl mít dost sil překazit tuto volbu. Nikdy neměl dopustit, aby se stal papežem ten z kardinálů, kterému dříve nějak ublížil, nebo někdo, kdo z něj mohl mít oprávněný strach.

K prvním patřili správci chrámu sv. Petra v řetězech a sv. Jiří, Ascanio Sforza a Giovanni Colonna. A k těm druhým všichni ostatní s výjimkou rouenského kardinála a Španělů: Španělé mu byli nakloněni pro příbuzenství a také z nutnosti, rouenský kardinál pak pro své postavení, neboť za ním stála celá francouzská říše.

Proto měl vévoda především dosáhnout volby některého ze Španělů, a kdyby to nebylo možné, alespoň se spokojit s volbou Francouze, nikdy však správce chrámu sv. Petra v řetězech. Je velmi naivní a mylné domnívat se, že mocní pro nová dobrodiní zapomenou na staré křivdy. A tak se tedy vévoda při této volbě dopustil omylu a završil svoji záhubu.

KAPITOLA OSMÁ

O těch, kdo dosáhli moci zločinem

Je možné stát se knížetem ještě dalšími dvěma způsoby, jež nemůžeme přičíst ani štěstěně, ani vlastním zásluhám. Nemohu tyto možnosti přejít, přestože alespoň o jedné z nich by se dalo obšírněji hovořit v kapitole, kde budu probírat republiky. Buď je možné dostat se do čela státu zločinem a nečestnými praktikami, nebo z vůle spoluobčanů. K prvnímu způsobu znám dva příklady, jeden starý a jeden novější, víc jich uvádět nehodlám, protože jsou nad jiné výmluvné.

Agathoklés30 Sicilský byl člověk nízkého rodu a špatného charakteru, a přesto se stal vládcem v Syrákúsách. Byl synem hrnčíře a celý život prožil ve zločinu. Nicméně podlý charakter se u něho pojil s takovou silou ducha i těla, že to v armádě dotáhl až k pretorské hodnosti v Syrákúsách . Jakmile dosáhl tohoto postavení, umínil si, že se stane i vládcem, třeba zločinem a násilím, neohlížeje se na závazky a přísahy, kterými je či bude vázán.

Domluvil se proto s Hamilkarem31 z Kartága, který v té době pobýval s vojskem na Sicílii, a jednoho rána nechal svolat senát a lid Syrákús pod záminkou, že s nimi potřebuje projednat záležitosti týkající se republiky. Na smluvené znamení pak byli pobiti všichni senátoři a s nimi i největší boháči, a po jejich smrti se už snadno a bez odporu ze strany lidu stal vládcem. Přestože ho Kartáginci dvakrát porazili a nakonec oblehli, ubránil nejen své město, ale dosáhl ještě mnohem víc: zanechal ve městě část posádky, s druhou přistál v Africe, zahnal Kartágince do bran Syrákús a přinutil je , aby s ním uzavřeli mír, odstoupili Sicílii a ponechali si jen panství v Africe.

Z úvahy o vlastnostech a činech tohoto muže vyplývá, že bylo jen velice málo nebo spíš téměř nic, co by se dalo připisovat štěstěně, neboť se nevyšvihl k nejvyšší moci něčí přízní, ale prostřednictvím kariéry v armádě. Jistěže nelze označit za ctnost vraždění spoluobčanů, zradu přátel, věrolomnost, bezbožnost a bezohlednost, tím člověk může sice získat moc, nikdy však slávu.

Na druhé straně však nemůžeme přehlédnout jeho statečnost a vynalézavost v boji, jimiž se postavil po bok nejslavnějším vojevůdcům. Přes to všechno však jeho ukrutnosti, nelidskost a zločiny jsou tak velké, že nedovolují, abychom ho ctili jako velkého člověka. Nic z toho, čeho dosáhl, nebylo zásluhou jeho dobrých vlastností nebo štěstí.

Za našich dnů, v době, kdy vládl Alexandr VI., osiřel jako dítě Oliverotto da Fermo32 a ujal se ho Giovanni Fogliani, strýc z matčiny strany, který ho už v raném věku poslal do vojenské služby k Paolu Vitellimu33, aby se u něho vycvičil a později mohl zaujmout významnější postavení ve společnosti. Když Paolo zemřel, sloužil Oliverotto pod Vitellozzem, Paolovým bratrem, a protože byl jak velmi nadaný, tak udatný, ve velice krátkém čase se stal jedním z jeho prvních vojáků. Služba mu však připadala nedůstojná, a proto se rozhodl, že se s pomocí některých občanů Ferma, kterým byla milejší poroba než svoboda vlasti, zmocní rodného města. Počítal rovněž s podporou Vitellozza. A tak napsal Giovannimu Foglianimu, že se chce po mnoha letech nepřítomnosti přijet podívat do rodného města a trochu se porozhlédnout po svém dědictví. Po celoživotní dřině a pachtění otce chce prý dokázat svým spoluobčanům, kam až to dotáhl, a proto se prý rozhodl, že do města vstoupí ve vší slávě, a to v doprovodu stovky přátel a služebníků, všichni na koních. Dále Giovanniho poprosil, aby i on mu připravil ze strany občanů Ferma okázalé přivítání, protože to bude zadostiučinění pro ně oba. Ten jeho přání do puntíku splnil, Oliverotto vtáhl do města a ubytoval se ve svém domě. Po několika dnech pak byl hotov s přípravami k uchvácení moci. Uspořádal okázalou hostinu, na niž pozval Foglianiho a všechny přední muže města. Po hostině a zábavě zavedl úmyslně řeč na vážná témata, a když se rozproudila diskuse o velikostí papeže Alexandra VI., o jeho synu Cesarovi a jeho výpravách, náhle vstal a prohlásil, že o těchto věcech je třeba hovořit na bezpečnějším místě, a pozval všechny přítomné do jedné ze soukromých komnat. Jakmile usedli, z úkrytů vyskákali vojáci a Giovanniho a ostatní pobili. Nato Oliverotto vsedl na koně, projel městem, v radnici oblehl nejvyšší úředníky a ti se mu ze strachu podrobili a odsouhlasili vládu v čele s Oliverottem. Ten ji později upevnil tím, že nechal vyvraždit všechny, kdo mu mohli být jakkoli škodliví, a vyhlásil nové občanské a vojenské zákony, takže po roce měl neotřesitelnou pozici ve městě a současně vzbuzoval obavy i u sousedů. A byl by se udržel i nadále jako Agathoklés, nebýt toho, že se nechal vylákat Cesarem Borgiou do Senigalie, jak j sem už vyprávěl: tam Borgia všechny Orsiniovce a Vitelliovce pochytal a dal je pobít, včetně Oliverotta a jeho učitele v podlostech Vitellozza.

Může se zdát velmi podivné, že Agathoklés a jemu podobní byli s to po tolika ukrutnostech a zradách vládnout dlouho a bezpečně. Vždyť kolika jiným se nepodařilo tyranií udržet ani v míru, natožpak v době války. Jak se tedy mohlo stát, že se jejich spoluobčané proti ním nevzbouřili a nesvrhli je ?

Domnívám se, že to vyplývá z toho, zda je násilí užito v nejnutnější míře, či ne. Pokud je vůbec lze ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany, a naráz. Ve chvíli však, kdy

vláda je upevněna, není žádný rozumný důvod v násilnostech pokračovat a je naopak třeba pečovat o blaho poddaných. Za špatné a neospravedlnitelné násilí bych označil to, jehož přibývá, přestože se ho zpočátku použilo málo, opakuje se, namísto aby ho ubývalo. Ti, kteří budou postupovat prvním způsobem, se mohou s boží a lidskou pomocí udržet, kdežto ti druzí jsou předem odsouzeni ke zkáze.

Z toho soudím, že ten, kdo se chce udržet u moci, musí už předem zvážit všechny potřebné tvrdosti a provést je naráz, aby se k ním později už nemusel vracet, aby se dokázal bez nich obejít a získávat poslušnost jinak, rozumnými a většině prospěšnými činy.

Počíná-li si však jinak, ať už ze strachu, nebo ze zpupnosti, nesmí pustit dýku z ruky a spoléhat na přátele nebo poddané. A tak jako je přípustné v politice sáhnout k násilí zpočátku a naráz, tak naopak dobrodiní je nutné udělovat postupně a trvale, aby si je lidé stále uvědomovali. Vládce musí s poddanými zacházet tak, aby své chování nemusel měnit, protože mohou přijít i těžké chvíle v životě země, kdy s tvrdostí nepochodí, a naopak nenadálá mírnost je k ničemu, protože ji občané považují jen za chytračení.


28 Dáreios dosazoval knížata – Dáreiovo impérium bylo rozděleno na 20 -30 satrapií, jimž v čele stáli satrapové. Jeho snaha po uchvácení Řecka skončila krutou porážkou u Marathónu r. 490 př. n. 1.

29 měl v úmyslu získat… – papež Alexandr VI. Borgia skutečně při obléhání Gaety, když hrozilo vítězství Španělů, začal se Španěly vyjednávat proti Francouzům, ale plány mu překazila smrt (podlehl pravděpodobně mrtvici). Vzhledem k tomu, že současně onemocněl i Cesare Borgia, vznikly pověsti o tom, že byli otráveni. N a místo Alexandra VI. nastoupil Pius III., vl. jm . Francesco Todeschini Piccolomini, který vládl pouhých 15 dní. Po něm nastoupil Giuliano della Rovere jako papež Julius II., a ten se ukázal být velkým odpůrcem Borgiů, přestože se s jejich stoupenci dohodl před volbou, aby získal i jejich hlasy.

30 Agathoklés – syrákúský tyran v letech 301 -289 př. n .1 ., který sjednotil Sicílii.

31 Hamilkar-punští vojevůdcové tohoto jména byli dva. První z nich velel kartáginskému vojsku proti Agathoklétovi, vůdci demokratů v Syrákúsách, který s Kartágem tři roky bojoval

i v Africe. Byl s ním nucen uzavřít mír v r. 306 př. n. 1. Druhým, o němž se zmiňuje Machiavelli, je Hamilkar s příjmením Barka (punsky Blesk), který bojoval s Římany v první punské válce nejprve vítězně, než byl poražen r. 242 př. n. 1. v námořní bitvě u Aegatských ostrovů.

32 Oliverotto Eufreducci – se zmocnil Ferm a roku 1501, ale o rok později byl na příkaz Cesara Borgii zardoušen.

33 Paolo Vitelli – působil jako hlavní velitel florentských milicí proti Pise, ale za zradu byl roku 1499 ve Florencii popraven.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama