Niccolò Machiavelli: Vladař (4/9)

0

KAPITOLA DEVÁTÁ

O občanské vládě

A teď pár slov o situaci, kdy se nějaký občan stane panovníkem nikoli zločinným způsobem nebo jiným nesnesitelným násilím, nýbrž z vůle spoluobčanů. Tomuto druhu panování lze přisoudit název občanské a k tomu, aby ho někdo dosáhl, není zapotřebí ani zásluh, ani štěstí, nýbrž spíš obratné diplomacie a příznivých okolností. Dochází k tomu dvojím způsobem: buď přízní lidu, anebo přízní mocných. V každém státě se střetávají dvě tendence – lid se vzpírá nadvládě boháčů a ti si zas neodpustí, aby lid neporučníkovali a neutiskovali ho. Z těchto dvou proti sobě stojících vůlí se dříve nebo později zrodí některá ze tří forem správy: knížectví, svoboda, nebo anarchie.

Knížectví vzniká buď z vůle lidu, nebo z vůle mocných, a to podle momentálních okolností. Buď se bohatí obávají, že neodolají nátlaku lidu, a vyzvednou jednoho ze svých řad na knížecí stolec, aby pod jeho ochranou mohli popustit uzdu vlastním choutkám, nebo naopak lid hledá východisko z nesnesitelného tlaku boháčů ve volbě některého z občanů a počítá s jeho ochranou. Vyvolenec mocných se obvykle udrží daleko obtížněji než ten, kterého si vybral lid. Ten první má totiž kolem sebe spoustu lidí, které musí pokládat za sobě rovné, a tudíž jim nemůže rozkazovat a vládnout, jak by chtěl a potřeboval. Představitel lidu vládne sám a kolem sebe má jen velmi málo těch, anebo spíš téměř nikoho, kdo by nebyl ochoten ho poslouchat. Kromě toho mocným nemůže vycházet vstříc bez křivd na mnoha ostatních, zatímco lidu může vyhovět směle, protože jeho cíle jsou přáním většiny. Bohatí vždycky chtějí a mají potřebu utlačovat, kdežto lid se utlačování brání. Prostý lid je v početní převaze a s násilím by vládce daleko nedošel, zatímco boháčů je málo, lehčeji je zvládne. Nejhorší, čeho se panovník může nadít od lidu, je ztráta důvěry a přízně, bohatí však mají prostředky, aby zorganizovali odboj, protože vědí, jak na to, mají přehled a umějí si najít spojence tam, kde kyne největší naděje na úspěch. Lidu se vládce zbavit nemůže, bohatých ano. Jednoho odstraní, druhého vyzvedne, nebo jen na čas někoho potlačí a po určité době ho zas omilostní podle potřeby.

Vlivné a zámožné občany je třeba posuzovat z dvojího hlediska. Buď zcela podřizují své zájmy panovníkovým , pracují bez postranních úmyslů a bez ziskuchtivosti jen v jeho prospěch, a těch si musí vážit a hledět si jich; nebo se drží stranou, a tady je zas nutné rozlišit, zda se tak chovají ze strachu a opatrnictví – ti bývají použitelní, mohou se stát užitečnými rádci a ve zlých dobách se jich panovník nemusí bát; nebo mu slouží z vypočítavosti a neuspokojené ctižádosti, myslí víc na sebe než na svého pána, a takové spolupracovníky si musí držet dál od těla, protože jsou stejně nebezpeční jako otevření nepřátelé a ve zlých dobách bez výčitek zradí.

Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné, aby nebyl utlačován. Ale i ten, kdo dosedne na trůn přičiněním mocných, musí usilovat o to, aby si lid naklonil a získal, čehož dosáhne lehko, vezme-li ho pod svou ochranu. Lid totiž v okamžiku, kdy mu dobře činí ten, od koho očekával jen zlo, se o to víc přimkne ke svému dobrodinci a umí mu být vděčný . Na to , jak získat přízeň poddaných, není jednotný návod a možností je bezpočet. Proto se tím nebudu zabývat.

Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách. Spartský vládce Nabis34 odolal útoku Řeků a později i nájezdu římského vojska a obhájil proti nim vlast i trůn. Stačilo mu jen zneškodnit několik velmožů, jakmile se blížilo nebezpečenství. Kdyby však lid nestál na jeho straně, nebylo by mu toto opatření zdaleka stačilo. Jen ať se nikdo nepokouší toto mé tvrzení vyvracet omšelým pořekadlem „Kdo staví na lidu, staví na písku“ . Je totiž platné pouze tehdy, když nějaký příslušník vyšších vrstev očekává, že ho lid osvobodí, začnou-li ho pronásledovat nepřátelé nebo úřady. V takovém případě se nutně musí zklamat, jako se to stalo bratřím Gracchům35 nebo panu Giorgiovi Scalimu36 ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid spoléhá vládce, který dobře svůj stát spravuje, je neohrožený, předvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat občany.

Ten může pevně počítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná, že položil skutečně pevné základy.

Knížectví zanikají obvykle ve chvíli ohrožení, kdy chce panovník přejít od vlády demokratické k absolutistické. V zemi, kterou až dosud spravoval prostřednictvím úřadů, je jeho postavení nejistější a labilnější, neboť je zcela závislý na vůli těch, kteří úřady řídili, a ti ho mohou, zejména v kritické situaci, lehko zbavit trůnu buď vzpourou, nebo odepřením poslušnosti. Na převzetí vlády do vlastních rukou nebývá zpravidla čas ani naděje, neboť občané a poddaní, navyklí přijímat rozkazy od úřadů, nemají za nových okolností chuť poslouchat někoho zcela jiného, a tak zůstane takřka sám, jako kůl v plotě. Moudrý panovník nikdy nespoléhá na to, jak hladce všechno probíhá v dobách míru, kdy jsou to občané, kdo potřebují stát. Tehdy se mohou všichni dobrou vůlí přetrhnout, slibují hory a doly, každý by pro svého pána položil život, protože smrt je daleko. Ale v dobách zlých, kdy naopak stát potřebuje své občany, nachází pomocné ruce jen zřídka. Proto se musí moudrý vládce postarat, aby si občané jeho vládu stále uvědomovali. Jen tak mu budou za všech okolností věrni.

KAPITOLA DESÁTÁ

O knížectvích v časech ohrožení

V takových situacích je podstatné, zda je panovník schopen se udržet sám, anebo pouze s cizí pomocí. Soběstačný kníže je takový, který m á dostatek obyvatel a prostředků, aby postavil vojsko a mohl vyrazit do pole vstříc nepříteli. Kdo je odkázán na cizí pomoc a nemá dost sil, aby se s nepřítelem střetl na otevřeném bojišti, má jedinou možnost: hájit se za hradbami. Prvním případem jsem se už obíral, a ještě se k němu vrátím, o druhém případě se dá říct jen tolik, že by si každý vládce měl pro všechny případy co nejlíp opevnit své hlavní město, zásobit je vším potřebným a zbytek území prostě pustit z hlavy. Jen ten, kdo bude mít dobře opevněné hlavní město a bude s poddanými nakládat podle mých rad, tomu se hned tak někdo nedostane na kobylku. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se riskantním podnikům, a tak si každý dvakrát rozmyslí zaútočit na někoho, kdo pevně drží město a není v nenávisti u poddaných. Bylo by to příliš velké sousto.

Německá města37 jsou velmi svobodná a císaře poslouchají jen v nejnutnější míře. A to nikoli ze strachu. Stejně tak se nebojí žádného ze sousedů, protože jsou skvěle opevněná, obehnaná

hlubokými příkopy a pevnými hradbami. Všechna mají dobré dělostřelectvo, zásoby jídla, pití a paliva na celý rok. Kromě toho mají vždy zásobu surovin pro řemeslné práce, nutné pro život města a pro obživu obyvatel. Pečlivě dbají i na vojenský výcvik a zajišťují jej řadou předpisů.

Řekli jsme si, že podmínkou panovníkovy bezpečnosti je dobře opevněné město a oddané obyvatelstvo. Odváží-li se někdo přesto zaútočit, se zlou se potáže a s hanbou odtáhne. Kdo by si také mohl dovolit zahálet celoročním obléháním ? Někdo může namítnout, že lidé přece mají majetek i mimo město, a jakmile tento majetek vidí v plamenech, ztratí trpělivost, už tak dost nahlodanou dlouhým obléháním, a zapomenou na celek. Takovému pochybovači odpovídám: pevný a odhodlaný vládce překoná tyto těžkostí tím, že povzbudí své poddané, dodá jim víru v brzký konec, nebo v nich probudí strach z nepřítele, popřípadě zkrotí ty nejmalomyslnější. Kromě toho nepřítel obvykle pustoší pozemky a majetky hned zpočátku, v době, kdy jsou obyvatelé ještě plni elánu bojovat, a tak si tím nemusí vládce lámat hlavu. V době, kdy odvaha obránců slábne, bývá zkáza už hotová a není pomoci. V té době se naopak ke svému pánu ještě víc přimknou, neboť vědí, že je jim zavázán, protože obětovali domy a pozemky pro jeho obranu.

Taková je už povaha lidí: přichýlí se spíš k tomu, komu dobrodiní prokazují, než k tomu, od koho je přijímají. A proto, zvážíme-li toto všechno, vidíme, že předvídavý panovník dokáže odolat i prvnímu náporu obležení, myslí-li na to, aby měl dostatek potravin a prostředků na obranu.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

O církevních panstvích

Nakonec nám zbývá promluvit o církevních knížectvích. S těmi je potíž jediná – jak je získat. Jsou jen dvě možnosti: buď bojem, nebo šťastným řízením osudu. Uchovávají se však nesmírně lehce, neboť se opírají o vžité náboženské pořádky, jež j sou tak silné, že se jejich vladaři udrží bez ohledu na to, jak žijí a jednají. Oni jediní totiž drží státy, aniž je chrání, mají poddané, aniž jim vládnou.

Ačkoliv jejich panství jsou zcela bez ochrany, nikdo je zevnitř neohrožuje a poddaní nechtějí ani nemohou toužit po jiném vládci. To jsou vskutku jediná šťastná a bezpečná panství na tomto světě.

Protože se však řídí a udržují vyšším principem, nepřísluší mi se jim i obírat. Zřizuje a zachovává je Bůh a ode mne by bylo nadutostí a opovážlivostí se o nich zmiňovat.

Nicméně bych chtěl vysvětlit, proč církev nabyla takové moci, když přece před Alexandrem italská knížata, ba dokonce kdejaké hrabátko či rytíř měli vládu církve a je jí světské panství v pramalé úctě, a jak to, že dnes se před ní třesou i takoví jako francouzský král, jehož dokázala z Itálie vytlačit a Benátčany rozdrtit. Považuji proto za nutné se nakrátko u otázky církve zastavit, i když vím, že historie růstu její moci a vlivu je všem notoricky známa.

Před vpádem francouzského krále Karla V III.38 do Itálie byla tato země pod vládou papeže, Benátčanů, neapolského krále, milánského vévody a Florenťanů. Všichni tito panovníci pečlivě dbali na ochranu proti cizím u vpádu a zároveň střehli jeden druhého, aby žádný nenabyl převažujícího vlivu. Nejvíc byli pod dozorem Benátčané, museli vytvořit spolek – například při obraně města Ferrary – a papeže zas drželi v mezích s pomocí římských šlechticů. Ti byli seskupeni kolem dvou šlechtických rodů, Orsiniů a Colonnů. Vládly sice mezi nimi neustálé spory, a tak zdánlivě posilovaly papežovu moc, přesto ho však držely v šachu.

Když pak někdy nastoupil na papežský stolec energičtější muž, jako například Sixtus39, nikdy se žádnému nepodařilo ani štěstím, ani obezřetností tuto překážku překonat. Příčinou byla vždy krátkost jejich života, neboť za těch zhruba deset let, co každý z nich v průměru vládl, nemohl pokořit obě strany naráz. Jestliže například jeden vyhladil Colonny, jeho nástupce byl zas nepřítelem Orsiniů, a tak Colonnům opět dopomohl k veslu. To bylo příčinou toho, že papežova moc nepožívala v Itálii velkou úctu.

Potom se objevil papež Alexandr VI., který jako jediný z papežů ukázal, co se dá s vojskem a penězi dokázat. Prostřednictvím vévody Valentina a s využitím příchodu Francouzů vykonal vše, co jsem říkal, že má učinit vojevůdce. A přestože jeho cílem nebylo zvětšení moci církve, nýbrž vévodův prospěch, všechny jeho činy prospěly nakonec církvi, a ta po jeho smrti a po pádu vévody Valentina sesbírala plody jeho práce.

Po něm nastoupil Julius II.40 a už tak značnou sílu církve ještě znásobil. Vlastnil už celou Romaňu, římští šlechtici byli vyšachováni. Alexandr našel i způsob, jak získávat peníze, což se před ním nikdy nedělo. Julius v jeho politice pokračoval, ba zdokonalil ji: chtěl zničit Benátčany a vyhnat Francouze z Itálie.

Všechny tyto podniky se mu zdařily a k jeho chvále je třeba říct, že to všechno nedělal proto, aby prospěl nějakému jednotlivci, nýbrž jen a jen pro slávu a velikost církve. I tábory Orsiniů a Colonnů udržel v tom stavu, v jakém je zdědil, a přestože se mezi nimi našli i takoví, kteří byli schopni rozdmýchat převrat, ze dvou příčin k tomu nikdy nedošlo: za prvé proto, že jim naháněla strach velikost církve, za druhé proto, že neměli tehdy ve svých řadách kardinály. Řevnivost a ctižádost těch to duchovních hodnostářů byly totiž vždycky zdrojem neklidu, přenášely se mezi šlechtice a vedly k rozbrojům.

Lev X. 41 našel tedy pontifikát silný a mocný a věřím, že ho dobrotou a dalšími ctnostmi udrží a zvelebí to, co jeho předchůdci dobyli zbraněmi.


34 Nabis – spartský tyran v letech 2 0 5 – 192 př. n. 1., který si získal lidové masy a využil špatné situace Filipa Makedonského. Nakonec ho však římský konzul Flaminius obklíčil a donutil požádat o mír.

35 Gracchové – Gracchus bylo příjmení v rodu Semproniů, z nichž vynikli dva bratři – Tiberius Sempronius a Gaius Sempronius. Starší z nich se roku 133 př. n. 1. stal tribunem lidu a zahájil tažení proti vnitřní krizi ve státě prosazováním návrhu pozemkové reformy, podle níž by nikdo neměl mít víc než pět set jiter půdy. (Jitro římské byla plocha zhruba čtvrt hektaru, jinak plocha, kterou pár volů zoral za jeden den.) Uvolněný pozemkový fond měl být rozdělen mezi bezzemky, čímž Tiberius Sempronius zamýšlel zabránit prohlubování majetkových rozdílů a zvyšující se zadluženosti, která měla za následek i uvržení do otroctví. Potíž byla ovšem v tom, že nebylo snadné určit, co je půda soukromá a co státní. Tiberius Sempronius zamýšlel prosadit i další právní reformy a zkrátit délku vojenské služby, která trvala 20 let. Patriciát však zabránil tomuto radikálovi, aby se stal tribunem podruhé, a během vypuknuvších nepokojů byl Tiberius Sempronius zabit i s třemi sty svých přívrženců. O deset let později se stal tribunem jeho mladší bratr Gaius Sempronius, který pokračoval v bratrových pozemkových reformách. Dále se mu podařilo prosadit opatření, že chudí dostávali obilí z obecních zásob, a změnu zákona o soudnictví, čímž získal na svou stranu i jezdce.

Neprozřetelným požadavkem o udělování občanského práva latinským obcím a provinciím latinského práva ztratil valnou většinu podpůrců. V nastálých nepokojích zahynul i s třemi tisíci stoupenců. Machiavelli bratry Gracchy chválí za jejich úmysly.

36 Giorgio Scali – tento bohatý florentský měšťan se po povstání česačů vlny – ciompů – stal roku 1378 spolu s Tommasem Strozzim vůdcem lidu.

37 Německá města- ačkoli Machiavelli nikdy Německo nepoznal (zdržel se pouze v Tyrolích u dvora císaře Maxmiliána), nic mu nebránilo v tom, aby se o něm nezmínil s obdivem.

38 vpád Karla VIII. – došlo k n ěmu v roce 1494. Benátky byly v roce 1484 nuceny uzavřít v Bagnoli mír s ligou měst, která se proti nim spojila.

39 například Sixtus – jde o papeže Sixta IV., vlastním jménem Francesco della Rovere (1414 -1484). Jako syn rybáře vstoupil do františkánského řádu, později se stal generálem řádu Menších bratří – minoritů, až nakonec pod jménem Sixtus IV. usedl na Petrův stolec. Známý je jeho portrét od Tiziana Vecellia a po něm je pojmenována i kaple s Michelangelovým Posledním soudem.

40 Julius II. – se nejprve zmocnil Perugie po dohodě s Beglionim a roku 1500 vtáhl do Florencie, odkud vyhnal Giovanniho Bentivoglia.

41 Lev X . – vládl právě v době, kdy Machiavelli psal toto dílo. Vlastní jméno tohoto papeže je Giovanni Medicejský (byl synem Lorenzovým). Roku 1516 podepsal konkordát s Františkem I. a proslul jako přítel literátů a učenců.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama