Niccolò Machiavelli: Vladař (5/9)

0

KAPITOLA DVANÁCTÁ

O druzích vojsk a o žoldnéřích

Nyní, kdy jsem podle svého úmyslu pohovořil o všech druzích vlády, když jsem rozebral, proč se jednomu vede dobře a jinému špatně, a uvedl způsoby, jak se lidé dostávají k moci, zbývá prozkoumat obrannou a útočnou sílu, již tyto státy nevyhnutelně potřebují. Už jsme hovořili o potřebě každého vládce položit pevné základy moci, jinak musí padnout. Ale hlavními základy všech států – starých, nových nebo smíšených – jsou dobré zákony a dobré vojsko. Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony. Budu tedy hovořit o vojsku.

Vojsko, s nímž kníže brání svůj stát, může být buď jeho vlastní, nebo najaté, pomocné, anebo smíšené. Pomocná a žoldnéřská vojska jsou nevhodná, protože jsou nespolehlivá. Kdo opírá svůj stát o zbraně žoldnéřů, nikdy nebude pevný v sedle. Takové vojsko není svorné, je nedisciplinované, nespolehlivé a hamižné; má sice plná ústa statečnosti, ale tváří v tvář nepříteli vezme při první příležitosti do zaječích ; nedbá zákonů božích ani lidských. V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v době války ji zas pustoší nepřítel. Na bojiště je vede jen ta trocha peněz, a ta nestačí na to, aby přiměla vojáka s láskou umírat pro zájmy pána. Do služby se všichni hrnou, pokud se nevede válka, jakmile ovšem vypukne, hledají cestu k úniku. Tento názor mi jistě všichni potvrdí, protože současnou bídu Itálie způsobilo právě dlouholeté spoléhání na žoldnéřské vojsko. Možná kdysi někomu v něčem pomohlo a v šarvátkách mezi sebou prokazovalo třeba i odvahu a statečnost, ale jak se objevil cizí nepřítel, ukázalo se v pravém světle.

Proto spadla Itálie francouzskému králi Karlu VIII. do klína.

Kdo tvrdí, že to zavinily naše hříchy42, nemá pravdu. Zavinily to hříchy panovníků – a to ne proti božím přikázáním, ale proti zdravému rozumu.

Vyložím teď, v čem jsou nedostatky tohoto vojska. Jeho veliteli mohou být buď schopní vojevůdci, nebo břídilové. V prvním případě jim není co věřit, protože myslí na svou vlastní slávu a moc a podmaní si časem bud svého vlastního pána, nebo někoho jiného, i proti vůli svého panovníka. A je-li velitel neschopný, zničí vladaře o to rychleji a dříve.

Tomu, kdo namítne. že taková jsou rizika u každého vojska, uvedu příklady z historie. Panovník má především velet svému vojsku sám; republika vybírá nejlepšího ze svých mužů – když se neosvědčí, může ho kdykoli odvolat, a prokáže-li výjimečné schopnosti, má své zákony, aby ho udržela v mezích. Zkušenost nezvratně ukazuje, že pouze knížata a republiky s vlastní ozbrojenou silou dosahují největších úspěchů a že nájemné vojsko nadělá pouze škody. O mnoho obtížněji také jednotlivec uchvátí moc v republice s vlastním vojskem než v republice chráněné žoldáky.

Řím a Sparta měly po staletí vlastní ozbrojené síly – a byly svobodné. Švýcaři mají také vlastní silné vojsko, a jsou svobodní.

Ve starověku mělo nájemné vojsko Kartágo a po první válce s Římany málem podlehlo vlastním žoldákům, přestože velitelé byli Kartáginci. Po smrti Epameinónda se velitelem thébského vojska z vůle občanů města stal Filip Makedonský43. Jakmile zvítězil, připravil je o svobodu. Miláňané si po smrti vévody Filipa najali proti Benátkám Franceska Sforzu, který je sice vskutku u Caravagaia porazil, ale pak se s nimi spojil a podmanil si vlastní pány, Miláňany. Už jeho otec byl žoldnéřem u neapolské královny Giovanny, a také ji zradil. Zanechal ji bez vojska, a tak ona, aby neztratila království, musela vzít zavděk ochranou aragonského krále.

A pokud Benátčané a Florenťané zvětšili kdysi svá území pomocí žoldnéřského vojska, aniž se vzápětí stali obětí svých vlastních velitelů, pak jenom proto, že měli víc štěstí než rozumu.

Ti velitelé, kteří byli znamenití a mohl z nich jít strach, nezvítězili, jiní narazili na odpor a další svou ctižádost obrátili jinam. Nezvítězil například John Hawkwood, a jeho věrnost tedy neprošla zkouškou.

Ale každý mi asi dá za pravdu, že kdyby byl zvítězil, byli by mu Florenťané vydáni na milost a nemilost. Sforza měl stálého rivala v Bracciovi a oba se navzájem hlídali. Nakonec Francesco Sforza obrátil svou ctižádost do Lombardie a Braccio proti církvi a Neapolskému království.

Ale vraťme se k tomu, co se událo teprve nedávno, téměř v současnosti. Florenťané zvolili za svého vojevůdce Paola Vitelliho, velmi nadaného muže, který se vyšvihl šťastným řízením osudu velmi vysoko. Kdyby byl dobyl Pisu a dal se proti Florenťanům najmout nepřítelem, bylo by to s nimi dopadlo velice špatně. A pokud by si ho byli podrželi, museli by se mu podrobit.Podíváme-li se blíž na úspěchy Benátčanů, uvidíme, že se jim vše dařilo jen potud, dokud vedli války vlastním vojskem (dokud se nepustili do výbojů na souši). Jakmile začali s válkami na pevnině, upustili od prověřeného způsobu a napodobili ostatní Itálii. Zpočátku se při svých výbojích na souši nemuseli bát velitelů, neboť neměli velká území a těšili se velké prestiži; jakmile však díky Carmagnolovi44 rozšířili panství, ochutnali první hořkostí svých omylů. Carmagnola byl sice vynikající vojevůdce, za jeho velení porazili milánského vévodu, ale potom zjistili, že válku protahuje, a usoudili, že nemá na dalších vítězstvích zájem.

Propustit ho však nemohli, aby neztratili, co získali, a proto ho raději pro svou bezpečnost zavraždili.

Po něm následovali45 Bartolomeo z Bergama, Robeno ze San Severina, hrabě z Pitigliana a další. Ti však jako velitelé za moc nestáli. V bitvě u Vailá nakonec Benátčané přišli v jediné bitvě o vše, co za osm set let s tolikerou námahou nabyli. S pomocí žoldnéřského vojska se dobývá pomalu, zdlouhavě a málo, zato rychle a mnoho se ztrácí.

Když už jsme u italských zkušeností s námezdnými vojsky, chci se u nich zastavit, vysvětlit kořeny zla, a tak posloužit nápravě.

V době, kdy v Itálii císařská moc upadala a papežská začala vzrůstat, se Itálie rozpadla na mnoho států, neboť mnohá velká města se chopila zbraní a vystoupila proti vlastní šlechtě, která je předtím, podporována císařem, utlačovala. Navíc jim nadržovala církev, která tak hleděla posílit svou světskou moc. Na knížecí stolec tu dosedli muži z řad občanů. Tak se stalo, že Itálii v poměrně krátké době začala ovládat církev a několik republik.

Měšťané však nejsou zvyklí vládnout mečem, a proto si najímali do svých služeb cizí vojska. Prvním, kdo dodal tomuto typu ozbrojené moci prestiže, byl Alberigo da Conio z Romaně. Z jeho školy vyšli Braccio a Sforza, kteří svého času rozhodovali o osudech celé Itálie. Po nich přišli další, a horší, až nakonec naši zemi zaplavilo vojsko Karla VIII., vydrancovali ji Ludvíkovi vojáci, pokořil ji Ferdinand a zneuctili Švýcaři. Jak k tomu mohlo dojít?

Velitelé námezdných vojsk především zničili pěchotu, protože neměli prostředky na její vydržování (jejich jediný majetek byl žold), a dávali přednost jízdě, která nemusela být tak početná.

Došlo to tak daleko, že ve dvacetitisícovém vojsku nebyly ani dva tisíce pěšáků. Navíc všechen svůj um vynakládali na to, aby ani oni, ani jejich vojáci příliš nestrádali, a aby uhájili holý život, dávali přednost zajetí. Zajatce pak vyměňovali bez výkupného. Pevnosti v noci nedobývali a kolem vlastních nestavěli ani příkopy, ani valy. A v zimě se vůbec neválčilo. A celou tuhle pohodlnou válku jim dovolovaly předpisy, které si sami určovali. Tak zavlekli Itálii do otroctví a do obecného opovržení.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

O pomocném, smíšeném a vlastním vojsku

Pomocné vojsko, které rovněž není nijak ideální, je takové, které pošle na požádání některý vladař na pomoc jinému, jenž se octl v úzkých. Nedávno si tak chtěl pomoci papež Julius II., když zpozoroval, jak bídně a zbaběle se chová jeho žoldnéřské vojsko při tažení proti Ferraře46. Obrátil se s prosbou na španělského krále Ferdinanda. Takové vojsko může být samo o sobě třeba i užitečné, ale jeho nevýhody jsou obrovské. Nebojuje s pravým zaujetím,

a tak když je nepřítel vskutku silný, je vládce předem ztracen, a když s jeh o pomocí zvítězí, stane se jeho zajatcem. Přestože příklady toho, co jsem právě řekl, najdeme i ve starověkých

dějinách, přidržím se příkladu Julia II., který je ještě v živé paměti.

Ve snaze dobýt Ferraru se nemohl zachovat nerozumněji, než se vydat do rukou cizince. Následky jen díky šťastné souhře náhod nepocítil, neboť když byli jeho pomocníci u Ravenny47 poraženi, objevili se Švýcaři a proti všeobecnému očekávání vítěze porazili.

Papež se tak nestal obětí nepřítele, neboť byl zahnán, ani svých spojenců, neboť vyhrál nakonec díky úplně jiném u vojsku.

Florenťané zas neměli žádné vojsko, a proto si k Pise48 zavolali na pomoc deset tisíc Francouzů. Dostali se z bláta do louže.

Cařihradský císař si zavolal do Řecka deset tisíc Turků, aby čelil sousedům, ale po skončení války Turci odmítli odejít, a to byl začátek ujařmení Řecka nevěřícími.

Každý jen trochu prozíravý muž tedy vidí, že pomocné vojsko je nakonec mnohem nebezpečnější než vojsko nájemné, protože je nadmíru soudržné a svorné a na slovo poslouchá své velitele, zatímco nájemné vojsko nikdy netvoří jednolitý celek a velitel, určený mu panovníkem, si nedokáže zpravidla v tak krátké době dobyt u vojáků takovou moc a prestiž, aby ho mohl ohrozit.

U žoldnéřů je největším nebezpečím jejich nedbalost a lenost, u pomocného vojska dokonalá kázeň.

Proto každý moudrý vladař dá vždycky přednost vlastnímu vojsku. Lépe prohrát s vlastním než vyhrát s cizím. Výhra s pomocí cizinců je vždycky ošemetná. A znovu se musím odvolat na Cesara Borgiu a jeho činy. Vtrhl do Romaně s pomocným vojskem , složeným převážně z Francouzů, a s jeho pomocí dobyl Imolu i Forli. Pak ale zpozoroval, že přestává být spolehlivé, a tak je vyměnil za nájemné, jež se mu zdálo méně nebezpečné. Z a velitele určil muže z rodu Orsiniů a Colonnů. A když ani ti neprokazovali víc věrnosti a spolehlivosti, rozpustil je a založil si vlastní vojsko. Mezi růstem jeho úspěchů a postupným zdokonalováním vojska je přímá úměrnost.

Chtěl jsem se původně držet jen novějších a domácích příkladů, ale nemohu obejít Hieróna Syrákúského, o němž tu už byla řeč. Když si ho Syrákúsané postavili do čela, okamžitě zpozoroval, že žoldnéřští velitelé jsou úplně neschopní dobrodruzi – právě tak jako ti naši dnešní, italští. Protože je však nemohl ani propustit, ani si je ponechat, dal je jednoduše povraždit. Poté už vedl války jen se svým, nikdy s cizím vojskem.

Ještě bych rád připomněl jednu postavu ze Starého zákona: když David nabídl Saulovi, že půjde bojovat s filištínským Goliášem, Saul mu nabídl vlastní zbroj, aby mu dodal odvahy. David ji však odmítl, neboť ve chvíli, kdy si ji oblékl, prohlásil, že se v ní nemůže volně pohybovat a že zaútočí radši jen vlastním prakem a nožem. Zkrátka, cizí kabát na nás buď plandá, anebo je příliš těžký či těsný.

Když otec krále Ludvíka XII., Karel VIII.49, osvobodil s pomocí osudu a vlastní udatnosti Francii od Angličanů, rozhodl, že je třeba mít vlastní vojsko, a proto zavedl v zemi setniny jezdců a pěšáků. Jeho syn Ludvík pěšáky zrušil a začal s najímáním Švýcarů. Jeho následovníci v téže chybě pokračovali, a jak uvidíme, proměnila se v hrozbu království. Dodali prestiže Švýcarům, a odňali ji vlastním vojákům. Zcela zrušili pěchotu a svou jízdu přivtělili a podřídili cizincům. Ta si totiž už zvykla bojovat jen po jejich boku a postupně nabyla přesvědčení, že bez nich nemůže zvítězit, že Švýcaři jsou lepší vojáci než oni a že se bez nich neobejdou.

Francouzské vojsko bylo tedy smíšené – zčásti nájemné, zčásti vlastní. Bylo sice lepší než pomocné, ale horší než vlastní.

Francouzská říše by byla nepřemožitelná, kdyby se bylo dále zdokonalovalo Karlovo opatření. Nebo alespoň zachovalo. Jenže lidská neopatrnost svádí k mnoha věcem , které zpočátku chutnají sladce a teprve mnohem později prozradí své červivé jádro.

Jestliže ten, kdo stojí v čele státu, nerozpozná rodící se zlo, není skutečně moudrý. Dar moudrosti má však málokdo. Kdybychom hledali původ rozpadu říše římské, zjistili bychom, že příčinou bylo najímání Gótů do vlastních řad. Od té doby začala zdatnost římských vojáků upadat a naopak gótských narůstat.

Tvrdím tedy, že žádný stát není bezpečný bez vlastního vojska. Je zcela v rukou osudu, neboť nemá sílu, která by ho v kritické chvíli ochránila.

Vlastní vojsko je výhradně takové, které je složeno z poddaných, občanů, anebo z lidí na vládci zcela závislých. Každé jiné je buď nájemné, nebo pomocné. Způsob organizace vlastního vojska si můžeme odvodit z praxe zmíněných čtyř vladařů a přidat k tomu zkušenost otce Alexandra Velikého, vojevůdce Filipa i mnoha republik a jejich vládců.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

O úkolech panovníka ve věcech vojenských

Vladař nesmí mít jiný cíl, jinou starost a jinou povinnost než válku, její zákonitosti a řád, neboť válečné umění je předpoklad nejvyšší hodnosti a neoddělitelně k ní patří. Nejen udržuje u moci ty, kteří se narodili jako vládci, ale dovede povznést na trůn i prostého občana. Naopak vidíme, jak snadno pozbývají moci ti, co dbají víc na slasti spojené s trůnem než na nezranitelnost svého území.

Takový Francesco Sforza se stal vévodou milánským z prostého občana jen proto, že byl znamenitým vojevůdcem. Jeho nástupci se naopak námaze a strázním vojenského života vyhýbali, a právě proto o své hodnosti přišli.

Nejhorší průvodní je v bezbrannosti je všeobecné opovržení. Ke ztrátě respektu nesmí panovník nikdy nechat dojít. Ale o tom později. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným není rovnováha. Dá přece zdravý rozum, že ozbrojený nebude poslouchat neozbrojeného, nebo že vládce beze zbraní nemůže být bezpečný před svými ozbrojenými žoldnéři. Bezbrannost vzbuzuje pohrdání a navíc podezíravost. Panovník bez vojenské průpravy a materiálního vybavení nemůže mít respekt ani u svých vojáků, ani u nepřátel, a nikomu ze svých nemůže věřit.

Proto nikdy nesmí zapomínat na výcvik a v míru o něj musí dbát ještě daleko víc než za války. Cvičení jsou jednak praktická, jednak duševní. Musí dbát na výcvik vojska a udržovat je v pořádku, ale i on sám musí často jezdit na lov, a tak si otužovat tělo, aby přivyklo strázním. Kromě toho se musí seznamovat s krajinou, poznávat její charakter, všímat si, kde se tyčí vrchy, kde končí údolí, jak rozlehlé j sou roviny, musí se seznamovat s toky řek. Na tom všem neobyčejně záleží, neboť tyto znalosti mu přinášejí hned dvojí užitek. Podrobné poznání vlastní země mu umožní lépe ji bránit. Kdo dobře zná vlastní kraj, snáz se vyzná i v cizím, kudy bude muset za války táhnout, protože vrchy, údolí, roviny, řeky a močály jsou si do značné míry všude podobné.

Vladař, který nemá takové praktické znalosti, nikdy nemůže být dobrým vojevůdcem, a naopak, má-li je, vždycky si ví rady: jak na nepřítele, kde ubytovat vojsko, kam směrovat jeho pochod, jak řídit bitvu nebo obléhat pevnost.

Achájský vůdce Filopoimén50 byl všemi veleben právě za to, že ani v míru nemyslel na nic jiného než jak vést příští válku. Když se s přáteli procházel po kraji, často prý se zastavoval a vyptával se jich: „Kdyby nepřítel ležel na tomto kopci a my se svým vojskem tady, kdo z nás by byl ve výhodě? Jak nejlépe bychom bez porušení šiků na něj udeřili? A jak bychom si měli počínat v případě ústupu?

A kdyby naopak protivník musel začít ustupovat, kudy ho nejlíp pronásledovat?44 Tak si vyslechl jejich mínění, řekl své názory a zdůvodnil je, a díky tomuto neustálému procvičování taktiky se nikdy nemohlo stát, že by ho jakákoli situace zastihla nepřipraveného a bezradného.

Pokud jde o duševní průpravu, má vladař především studovat dějiny a životopisy proslulých mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství a porážek, aby si uměl pro sebe vybrat příklady hodné

následování a aby věděl, čeho se vyvarovat. Tak si přece počínala většina slavných mužů v historii: uměli si vybrat pro sebe vzor. Tak například Alexandr Veliký Achillea, Caesar Alexandra, Scipio Kýra. Kdo zná Kýrův životopis, jak jej sepsal Xenofón, najde nejeden jeho rys v počínání Scipia. Jeho spravedlnost, lidskost a štědrost bezpochyby pramenily právě z tohoto vzoru. A tak by si měl počínat moudrý vládce: V míru nezahálet a sbírat poznatky, aby uměl čelit jakékoliv situaci.


42 to zavinily naše hříchy – slova ze Savonarolova kázání 1. listopadu 1494, když Karel VIII. ohrožoval Florencii: „Tvá zločinnost, bezbožnost, smilnost, obžerství a ukrutnosti, Itálie, Říme, Florencie, jsou příčinou našeho utrpení.“

43 Filip Makedonský – nejprve za pomoci Thessalců a Thébanů své tažení vyhrál, pak se však obrátil i proti nim a podrobil si je.

44 díky Carmagnolovi – jde o hraběte Francesca Bussoneho, hraběte z Carmagnoly, jenž od Filipa Viscontiho přešel k Benátčanům, kteří ho však po porážce Milánských u Maclodia začali podezírat ze zrady, a když se dostavil do Benátek, byl popraven. Je hrdinou významného dramatu Alessandra Manzoniho Hrabě z Carmagnoly.

45 po něm následovali – jde o slavné benátské kondotiéry Bartolomea Colleoniho, který pocházel z Bergama a žil v letech 1400 -1476 , Roberta San Severina a Niccola Orsiniho.

46 proti Ferraře – Julius II. zde byl poražen Alfonsem d‘Este a musel opustit i dříve dobytou Boloňu (1510). Nakonec se spojil s Ferdinandem Aragonským.

47 u Ravenny – Španělé byli poraženi 11. dubna 1512 Francouzi, ale smrt generála Gastona de Foix byla příčinou toho, že Francouzi odtáhli z Romaně i Lombardie, když ve službách papeže připochodovalo vojsko Švýcarů.

48 deset tisíc Francouzů k Pise – ti však byli ve Florencii spíš na obtíž, jak to zakusil sám Machiavelli ve funkci tajemníka Rady deseti, takže je pro neplnění závazků sionorie vrátila francouzskému králi.

49 Karel VIII. – žil v letech 1422 -1501 , ukončil vítězně stoletou válku, v níž bojovala i Johanka z Arku, a osvobodil Francii od Angličanů.

50 Filopoimén – nazývaný Plútarchem poslední Řek, byl náčelníkem Achájské ligy.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama