Niccolò Machiavelli: Vladař (7/9)

0

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Jak má vládce plnit dané slovo

I v tomto případě by jistě bylo ideální, kdyby byl vládce za všech okolností charakterní a čestný a vždycky držel slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali zrovna hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrch nad těmi, co vždycky úzkostlivě dbali o svou čest.

Na tomto světě existují dva způsoby jednání: jedno je ve shodě se zákony lidskými, druhé se zákony přírodními. A když nestačí k dosažení cíle to první, pak se nedá nic dělat a musí se sáhnout i k druhému. Skutečný panovník musí ovládat obojí. Tomu obrazně učili už antičtí spisovatelé, například ve vyprávění o Achilleovi (ale i o jiných vládcích), jak byl svěřen do výchovy kentaura Cheiróna, zpola zvířete, zpola člověka. Nemělo to znamenat nic jiného než právě metaforický návod, že vládce se musí umět chovat tak i tak. Jedno bez druhého nevede k ničemu.

Panovník ovšem musí umět i z živočišné říše vybírat. Měl by dávat přednost lišce a lvovi. Lev nepostřehne léčku, liška si neporadí s vlky. Měl by tedy být bystrý jako liška a silný jako lev.

Kdo myslí, že vystačí se silou, tomu nepatří do ruky žezlo. Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli

čestní, moje rada by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržovat. Byl by sám proti sobě. O vhodné záminky není nikdy nouze.

V nové době najdeme pro to dostatek příkladů. Kolikrát byl, navzdory všem smlouvám a slibům, věrolomně porušen mír! Proto kdo chce být dobrým vládcem, musí být mazaný jako liška, musí to však umět zastřít a mást protivníka. Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí.

Uvedu jen jeden z nedávných příkladů. Alexandr VI. celý život kdekoho šidil a vždycky mu to všichni spolkli i s návnadou. Nenajdeme druhého člověka, který by byl tolik nasliboval a tak málo dodržel. Každá lest mu vyšla, protože v lidech četl jako v otevřené knize.

Vládce tedy nemusí nutně mít všechny kladné vlastnosti, ale měl by umět vzbudit zdání, že je nepostrádá. A naopak má-li je, je krajně nežádoucí, aby se jim i vždycky a za všech okolností řídil.

Ať si je shovívavý, lidský, zbožný, upřímný, ale všeho do času. Jakmile vznikne potřeba opaku, nesmí zaváhat. Zejména od nového vládce se nemůže čekat samá dobrota. Bývá okolnostmi doslova přinucen jednat proti všem přikázáním božím i lidským, ohnout se po větru, když není zbytí a žádá si to zájem koruny.

U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž úspěchu dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku. Tak už to na světě chodí, lidé většinou vidí jen vnější podobu věcí.

Jeden ze současných vládců, jehož nechci jmenovat, má plná ústa míru a věrnosti, ale obojí je mu v praxi zcela cizí. Kdyby usiloval jen o mír, nikdy nemohl dosáhnout takového věhlasu, a kdyby vždy dbal na plnění svých slibů, dávno by na trůně neseděl.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Jak se chránit před nenávistí a opovržením

Zmínil jsem se o všech pro vládce nejdůležitějších vlastnostech a teď zbývá dodat ještě pár slov o podružných. Lidé žijí spokojeně a klidně, dokud jim nikdo nesahá na majetek, na jejich

ženy a čest. A těch pár ctižádostivců, s kterými si panovník mimoto musí nějak poradit, zvládne snadno. Existuje bohatá škála způsobů, jak toho docílit.

Dalšími vlastnostmi, jimiž si panovník může vysloužit opovržení, je nestálost, lehkomyslnost, slabost, zbabělost a nerozhodnost. Celým svým vystupováním musí dávat najevo opak, neměnit rozhodnutí, bedlivě vážit každé ustanovení a pak stát na svém. Jen tak si uchová úctu a všichni si dají dobrý pozor jít na něho s nějakým chytračením.

Vládce s takovou pověstí požívá pak všeobecné vážnosti na všech stranách, že proti němu ani vnitřní, ani vnější nepřátelé nic nezmohou. Je respektován vlastní šlechtou i ostatními monarchy.

Má-li dobré vojsko a spolehlivé spojence, nemá se čeho bát. A dobré spojence bude mít tehdy, bude-li mít spolehlivé vojsko. Vnitřní poměry pak bude mít uspořádané tehdy, jestli i v zahraničních věcech bude sklízet úspěchy.

Jediné, co by ho ještě mohlo ohrozit, je spiknutí, od nepaměti postrach všech trůnů. A proti tomu se zabezpečí právě tím, že jeho vláda a osoba nebudou vyvolávat nenávist a opovržení a lid nebude mít příčiny k nespokojenosti. To je naprosto neselhávající prostředek proti spiknutí, protože vzbouřenci vždycky počítají s podporou reptajícího lidu. Když se však naopak musí obávat, že převrat vyvolá hněv lidu, riziko je příliš veliké a překážky takřka nepřekonatelné.

Spiknutí proti mocnářům zná historie mnoho. ale jen málokterá se podařila. Spiklenec nebývá, a ani nemůže být sám, musí hledat spojení s dalšími nespokojenci. Jakmile však svůj plán vypustí z úst, vydává se v nebezpečí, že ho dotyčný pro svůj vlastní prospěch za odměnu udá. Naděje na úspěch je tedy sice lákavá, ale pochybná, a rizika nezměřitelná. Jen u věrného přítele nebo stejně zatvrzelého odpůrce trůnu mu nehrozí zrada.

Údělem spiklenců je tedy věčný strach a podezřívavost, a to bere odvahu. Za panovníkem stojí majestát trůnu, zákony, prostředky státní moci a jeho stoupenci. Pojí-li se k tomu všemu ještě přízeň lidu, je neotřesitelný a naděje na úspěch spiknutí je mizivá.

V takovém případě se totiž vzbouřenec nezbaví strachu ani po vykonaném zločinu, protože se nemá kde schovat před hněvem lidu. Mohl bych to doložit nesčetnými příklady, ale postačí jeden ze zcela nedávné minulosti, z doby života našich otců. Pana Annibala Bentivoglia, tedy děda dnešního pana Annibala a tehdejšího vládce Boloně, zavraždili Canneschiové. Zůstal po něm pouze Giovanni, který však byl v té době ještě v plenkách.

Po vraždě lid povstal a všechny Canneschie povraždil, protože Bentivogliové požívali v Boloni veliké vážnosti. Náklonnost lidu byla tak hluboká, že se Boloňští vypravili až do Florencie, kde měl údajně podle jejich zpráv žít nějaký potomek jejich vládnoucího rodu. Skutečně ho našli a pověřili vládou do té doby, než Giovanni dospěje.

Znovu tedy opakuji, žádný strach ze spiknutí, máš-li lid na své straně. Nemáš-li – musíš se bát všeho a každého. Stará zkušenost dobře vedených států ukazuje, že nestačí dobře vycházet s vlivnými a bohatými, ale především se širokými vrstvami.

K takovým dobře spravovaným a uspořádaným státům patří dnes Francie. Má řadu dobrých institucí, jimž král vděčí za svou bezpečnost a země za svobodu. První je parlament a jeho pravomoci. Kdo budoval francouzský právní řád, dobře znal ctižádostivost a bezohlednost šlechty a nenávist lidu vůči ní a věděl, že je nutné postavit hráz prvním a poskytnout ochranu druhým.

Kdyby to bylo ponecháno na králi, šlechtici by na něho sočili, že nadržuje lidu, a naopak lid by se mu bouřil, kdyby ustupoval bohatým. Proto byl ustanoven třetí, nestranný soudce, který bez újmy pro krále mocné krotí a slabé zaštiťuje. Neznám lepší a moudřejší instituci nad tuto. Je zatím nejlepším opatřením, jak chránit trůn a bezpečnost říše, jak sejmout z panovníkových beder povinnosti nepopulární a ponechat mu jen ty líbivé, a tím mu odstranit z cesty možnou nenávist.

Může se zdát, že život a smrt leckterého římského vládce mému názoru odporuje. Někteří totiž, přesto že žili bezúhonně a prokazovali i velkou sílu ducha a talentu, přišli o moc i o život.

Lehko to vyvrátím tím, když vyčíslím některé jejich vlastnosti a osvětlím příčiny jejich pádu. Omezím se pouze na ty císaře, kteří se vystřídali u moci od filozofa Marka Aurelia55 po Maximina:

Marcus Aurelius, jeho syn Commodus, Pertinax56, Iulianus, Severus, jeho syn Antonius Caracalla, Macrinus, Elagabalus, Alexandr a Maximinus.

Především je třeba připomenout jednu římskou zvláštnost: zatímco jinde museli krotit ctižádost šlechty a divokost lidu, římští císaři měli ještě třetí nebezpečnou sílu proti sobě: byla to zpupnost a chamtivost vojáků. To byl hlavní kámen úrazu a mnohý z nich o něj klopýtl. Vyhovět totiž vojákům a obyvatelstvu současně, dvěma složkám s tak protichůdnými zájmy, není vůbec snadné.

Lid touží žít v klidu, a proto má v oblibě umírněné vládce, zatímco vojáci si libují v pánu bojovném, zpupném, tvrdém a hlavně loupeživém. Chtějí, aby se tak choval i vůči poddaným a na jejich úkor jim zdvojnásobil žold, a tak ukojil jejich chamtivost a pýchu.

Proto tamní císaři, kteří nebyli od přírody nadáni velkou autoritou, tento rozpor nedokázali vyřešit a většina z nich, zejména pak ti, co se povznesli z řad občanů, šli cestou nejmenšího odporu – vyhovovali vojákům. A nezbývalo jim vlastně nic jiného. Jestliže hleděli nevyvolat proti sobě nenávist, pak rozhodně jim byla nebezpečnější ze strany té silnější vrstvy, a tou byli samozřejmě vojáci. Zejména noví císařové, kteří teprve formovali řady svých stoupenců, dávali bez ohledu na lid přednost vojsku. Někdy jim to přineslo prospěch – když si současně uměli dobýt u něho respekt – jindy škodu.

Marcus Aurelius, Pertinax a Alexandr žili neokázale, milovali spravedlnost, nenáviděli krutost, byli lidští a shovívaví ale jen jediný z nich, Marcus, dožil a zemřel ve všeobecné úctě. Ostatní dva skončili zle. Pertinax se stal císařem proti vůli vojáků, kteří si za jeho předchůdce Commoda žili zcela nespoutaně, a počestný život, jejž jim chtěl vnutit nový pán, jim byl proti srsti. Vedle nenávisti k němu cítili navíc i pohrdání, protože už byl starý. Pár měsíců poté, co nastoupil na trůn, ho zavraždili. Jak vidíme, za určitých okolností může vyvolat nenávist i zcela bezúhonný panovník. O Alexandrovi se říká, že byl tak spravedlivý, že za celých čtrnáct

let svého panování nedal nikoho bez řádného rozsudku popravit, přesto skončil rukou úkladného vraha, protože se zdál vojákům slabošský, vyčítali mu, že za něho vlastně vládne matka, opovrhovali jím.

Marcus Aurelius byl od počátku do konce ctěn, protože na trůn dosedl dědičným právem a nemusel se podbízet ani vojákům, ani lidu. Mimo to dostal do vínku řadu ctností, pro něž ho všichni uznávali, a tak obě vrstvy udržel v patřičných mezích.

Všimněme si nyní vlády Commoda, Severa, Caracally a Maximina. Jeden jako druhý to byli krutovládci, kteří se neštítili žádné zvůle na lidu, jen aby se zalíbili vojákům. Také skončili špatně – až na Severa57, který si počínal tak vychytrale, že ačkoli neslýchaně týral lid, aby se vojákům zavděčil, přesto neskončil násilnou smrtí. Navíc to byl muž jistého osobního kouzla. Vojáci se mu obdivovali, lid jím byl oslněn. K moci se dostal svými vojenskými úspěchy a všimněte si, jakými cestami.

Severus odhadl slabost císaře Iuliana a přiměl své legie, aby s ním táhly na Řím pomstít smrt Pertinaxe. Ve skutečnosti mu však nešlo o nic jiného než urvat pro sebe císařskou hodnost. Dorazil tam dřív, než se vůbec rozneslo, že se vydal na cestu, a senát ho ze strachu zvolil císařem a Iuliana nechal usmrtit. Chtělli se však Severus stát pánem celého římského impéria, musel zdolat dvě překážky: první byla v Asii, kde se tamní vrchní velitel legií dal provolat císařem, druhá na západě, kde zase Albinus toužil po nejvyšší hodnosti. Protože Severus dobře věděl, že se nemůže

vypořádat s oběma naráz, vrhl se na Nigera a na Albina šel prozatím lstí. Přislíbil mu spoluvládu, a ten uvěřil. Jakmile však byl Pescennius Niger poražen a zabit, vznesl k římskému senátu na Albína stížnost, že místo vděčnosti usiluje o jeho život, a se souhlasem všech vytáhl do Galie, kde ho připravil o velení a dal ho zavraždit.

Podíváme-li se vcelku na životní dráhu tohoto panovníka, najdeme v něm ony už zmíněné vlastnosti lva a lišky. Všichni se ho báli a obdivovali ho.

Jeho syn Caracalla58 byl také mimořádný muž. Jeho vojenské činy udivovaly lid i vojáky. Byl to voják každým coulem, který si neliboval v dvorských lahůdkách a rozmařilostech, odříkání vojáckého života snášel hladce s ostatními, a tím si vysloužil jejich lásku. Jenomže to byl zas neslýchaně krutý a prudký člověk, který se nezastavil před ničím. Vyhladil většinu obyvatel Říma a Alexandrie. Svým počínáním si proti sobě poštval kdekoho a třásla se před ním i jeho vlastní družina. Proto musel skončit tak, jak skončil – uprostřed vlastního vojska rukou obyčejného setníka.

Podle tohoto příkladu by se mohlo zdát, že před násilnou smrtí si nemůže být jistý žádný vládce, stojí-li proti němu zavilý nepřítel, jemuž na vlastním životě vůbec nesejde. Není to tak. Podobný případ je velice vzácný a panovník se může účinně chránit tím, že neubližuje nikomu ze svého bezprostředního okolí. Caracalla se této osudné chyby dopustil. Dal popravit bratra onoho setníka, jemu samotnému bez ustání vyhrožoval, a přece si ho ponechal v osobní stráži. Byla to neuvěřitelná pošetilost a nakonec ho stála život.

Commodova59 nástupní situace byla naprosto příznivá. Jako syn Marka Aurelia nastoupil na trůn dědičným právem a bývalo by mu stačilo kráčet ve stopách ctěného otce. Jenomže Commodus měl odpornou krutou povahu a nelítostně odíral lid, aby si naklonil vojsko. Navíc nedbal na majestát, po arénách zápasil s gladiátory a povoloval svým nízkým pudům, takže to nakonec dopracoval tak daleko, že vojsko jím opovrhovalo a lid ho nenáviděl. Spiknutí pak bylo zcela přirozeným následkem a byl zabit.

Maximinův60 příběh je z trochu jiného kadlubu. Byl to muž nesporně udatný, proto si ho také legie – znechucené změkčilostí Alexandrovou – zvolily po jeho zavraždění za nástupce. Nevládl však dlouho. Především byl příliš nízkého původu (byl pasákem ovcí v Trákii) a kdekdo o tom věděl, a za druhé příliš dlouho váhal se vstupem do Řím a po svém provolání císařem. Jeho úředníci tam, i po celé zemi, zatím bez zábran nelítostně vládli a vytvořili mu tak pověst krutovládce. Celý svět jím tedy opovrhoval a všichni se báli jeho údajné surovosti. Nejprve propukla vzpoura v Africe, pak v Římě a nakonec se rozhořela po celé Itálii. Ve chvíli, kdy bezvýsledně obléhal se svými Aquileiu, obrátili se i oni proti němu, protože viděli, že m á všechny proti sobě. Čekala ho smrt z rukou těch, kteří si ho sami zvolili.

O Elagabalovi61, Macrinovi62 a Iulianovi netřeba ztrácet slov. Vládli krátce a na všech stranách sklízeli jen hluboké opovržení.

Naši současní vládcové mají situaci o to lehčí, že se nemusí vyrovnávat s nadměrnými nároky vojska. Nemohou je zajisté přehlížet, ale také si s nimi nemusí příliš lámat hlavu, protože nikdo dnes nemá tak celistvou ozbrojenou moc pod jednotným státním velením, jako míval Řím. Až na tureckou a egyptskou říši nikde není vojsko nebezpečnou silou. Tou je dnes lid.

Moc obou sultánů se opírá o početné vojsko. a navíc sultanát, podobný poněkud křesťanskému pontifikátu, se výrazně liší od všech ostatních současných vládních forem. Trůn tam není dědičný, sultán je volen oprávněnými voliči a ctěn všemi jako náš dědičný panovník, protože se dostává k moci podle vžitého prastarého řádu.

Ale vraťme se do našeho světa. Příčinou pádu a záhuby římských císařů byla nenávist nebo opovržení. Někdy obojí dohromady. Pertinax a Alexandr chtěli jít, navzdory změněné situaci a bez výhody dědičného práva na trůn, ve stopách Marka Aurelia; Caracalla, Comodus a Maximinus si zas nikdy neměli chodit pro vzor k Severovi, protože neměli ani jeho udatnost, ani vychytralost.

Panovník nemůže slepě napodobit žádného jednotlivého slavného mocnáře, ale podle svých vlastních okolností jít na radu tu k jednomu, tu k druhému. Severus může posloužit za příklad při kladení základů nové vlády, Marcus Aurelius pro zachování a upevňování už stabilizované vlády.

KAPITOLA DVACÁTÁ

O budování pevností, jejich užitečnosti i nevýhodnosti, a o jiných pomocných prostředcích k udržení panství

Panovníci si na dobytém území počínají po uchopení vlády různě, podle daných poměrů v té které zemi. Jedni tamní poddané odzbrojují, jiní živí spory soupeřících skupin, někteří hledí získat na svou stranu zprvu nepřátelské či nespolehlivé živly, druzí zas vidí podmínku bezpečnosti v pevnostech – buď je budují, anebo naopak boří. Ani jednomu z těchto přístupů nelze dát jednoznačně přednost bez důkladné znalosti místních poměrů, a proto chci všechny co nejpodrobněji rozebrat.

Žádný nový vládce nikdy, co paměť sahá, neodzbrojil šmahem všechny poddané. Našel-li je po vstupu do země neozbrojené, hleděl je naopak vyzbrojit. Tím si zavázal k věrnosti váhavé a posílil svazek se svými příznivci (neprozřetelné by ovšem bylo dát zbraně do rukou všem poddaným). Vyvolení budou tvé rozhodnutí považovat pro sebe za čest a ostatních se tím nedotkneš, protože uznají, že povinnosti vojáka jsou nebezpečnější a zodpovědnější, a zasluhují si tedy i větší odměnu. Když ale odzbrojíš všechny, smrtelně je urazíš očividnou nedůvěrou, nebo si to vyloží tak, že je máš za zbabělé či neschopné. A ť tak či onak – podnítíš proti sobě nenávist. Navíc panovník nemůže v žádném případě zůstat bez ozbrojené síly a musí pak hledat východisko v najímání žoldnéřů. Jaké jsou jeho klady a zápory, jsme si už pověděli: proti vskutku silnému nepříteli a místním podvratným živlům jsou jen chabou ochranou. Každý panovník musí mít na novém území své vlastní vojsko. Historie nás tomu učí na každém kroku.

Připojí-li je však ke své kmenové zemi, je situace jiná a musí odzbrojit všechny s výjimkou těch, co mu při dobývání pomáhali. Ale i tehdy opatrnost káže pozvolna je zbraní zbavit a opírat svou vládu jen a jen o vlastní původní vojsko.

Někteří naši předkové si pojišťovali moc v dobytých městech tím, že v něm živili spory, podle starého přísloví „Když se dva hádají…“ . V tehdejších klidnějších dobách mohl tento způsob splnit svůj účel, dnes však rozhodně ne. V okamžiku přepadu vskutku nebezpečným nepřítelem se taková vnitřně nahlodaná města rozpadnou, slabší strana vkládá do budoucí nepřátelské vlády naděje a silnější zas nestačí sama město ubránit. Tuto trpkou zkušenost udělali například Benátčané. Nějaký čas se jim tato praxe v dobytých městech osvědčovala, ale pak přišla porážka u Vailá, jedna ze soupeřových stran si dodala odvahu a benátskou moc svrhla. Co docela dobře slouží v míru, za války neobstojí. Těžké časy překoná jen stát silný, celistvý.

Pověst a prestiž panovníka bezpochyby roste překonáváním překážek a vyhranými válkami. Zejména ti, kteří na trůn nedosedli z titulu dědičného práva, se ochotně chápou každé příležitosti z ruky osudu a hledí se v těžkých situacích osvědčit. Mnozí mají dokonce za to, že je výhodné osudu „napomáhat“, nepřítele, ať vnitřního či vnějšího, patřičně vyprovokovat a vítěznou situaci si tak připravit.

Pokud jde však o nepřítele vnitřního, zkušenost leckterého nového panovníka učí, že daleko větší potíže bývají postupem času s těmi zprvu spolehlivými než s odpůrci. Sienský vládce Pandolfo Petrucci63 opíral svou moc právě o ty druhé a dařilo se mu to. Neplatí to však všeobecně, rozhodující jsou dané poměry, a nemá tedy smysl tento postup široce rozebírat. Dodám jen tolik, že odpůrce není tak těžké si zavázat, protože panovník je má v hrsti pro jejich minulost. Aby si udrželi dřívější postavení, musí se ucházet o jeho přízeň, sloužit horlivěji než druzí. Naopak ti, co mu k moci dopomohli, spí na vavřínech a službu konají jen tak, aby se neřeklo.

Tady se sluší připomenout vládcům, aby vždycky dobře uvážili, jaké pohnutky tyto lidi ke spolupráci s nimi přivedly. Byla-li to zištnost, neukojené požadavky z vlády předchozí, nebude mít jejich náklonnost dlouhého trvání, protože vládce nebude stačit jejich nároky uspokojit. Příklady ze starší i novější historie přesvědčivě dokládají, že je vždycky snazší pořízení s těmi, kteří proti původní vládě nic neměli, k novému pánu se chovali zdrženlivě nebo dokonce nepřátelsky, než s těmi, co otevřeli uchvatiteli brány do vlastní země z osobního prospěchu.

A konečně k otázce pevností. Stavěly se odedávna a jistě ne nadarmo. Pro odstrašení možného útočníka nebo jako útočiště ve chvíli nejtěžší vykonaly jistě své. Ale také známe z nedávné doby případy pana Niccola Vitelliho, který dal v Castellu zbořit dvě pevnosti, protože to považoval za bezpečnější, nebo urbinského vévody Guida Ubalda64, jenž po návratu na své území, odňaté mu Borgiou, šel dokonce tak daleko, že zbořil všechny v celém kraji.

Zjevně považoval za snazší udržet se tu napříště bez nich. I Bentivogliové tak postupovali po návratu do Boloně.

Jednoznačné stanovisko tedy neexistuje, mění se od případu k případu.

Řekněme si alespoň tolik, že pro panovníka, který se víc bojí vlastních poddaných než útoku zvenčí, mají svůj smysl. V opačném případě ať na ně nespoléhá. Nejspolehlivější pevností je taková vláda, která nevyvolává nenávist lidu. Před tou stejně panovníka nezachrání sebepevnější tvrz, protože se vždycky najde přičinlivý soused, jenž jeho lidu nabídne svou zbraň.

V poslední době přinesla pevnost užitek jen hraběnce z Forli po zavraždění jejího manžela. Utekla se do ní a vyčkala tam pomoci z Milána proti vzbouřenému lidu a měla velké štěstí, že se právě nenašel nikdo cizí, kdo by se chopil příležitosti. Když ji však později napadl Cesare Borgia, byla jí pevnost k ničemu, protože lid se přidal na jeho stranu. Stavět tedy pevnosti či nestavět, tak výlučně otázka nestojí. Spoléhá-li však panovník na opevnění a nedbá přitom nenávisti poddaných, takovému není rady ani pomoci.


54 První je parlament – francouzský parlament, tj. soudní dvůr. zahájil svou činnost za panování Ludvíka IX . a trvalé sídlo měl v Paříži na příkaz Filipa Sličného od r. 1302, kdy do něj vstoupil i „třetí stav“, a došlo tak ke změně feudálního charakteru parlamentu.

55 Marka Aurelia – adoptivní syn Amonia Pia, Marcus Aurelius Antonius, vládl osm let (161 -169 n. l.) spolu s Luciem Verrem a od roku 180 n. 1. pak sám. Tento poslední významný stoik napsal řecky uprostřed vojenského tažení dílo, jímž zahájil nový literární proud – hovory se sebou samým – nazvané Taeis heaton (Hovory k sobě). Je to soubor úvah o povinnostech, slabostech a rezignaci člověka, jakož i vyznání díků autorům, jim ž vděčí za svůj myšlenkový vývoj. Podobně psali později Augustin, Petrarca ajiní.

56 Pertinax, Publius Elvius – římský císař, který vládl pouze 86 dnů a byl zabit pretoriány stejně jako Alexander Severus (vládl 222 -235).

57 Septimius Severus – vládl od roku 193 do roku 211 a provedl rozsáhlé reformy v římském vojsku. Prohlášen byl za císaře svými vojáky, kteří zabili po dvouměsíční vládě Pertinaxova nástupce císaře Marka Didia Iuliana. Avšak musel se vypořádat se vzdorocísařem Gaiem Pescenniem Nigerem, kterého prohlásili za císaře legáti v Antiochii. Niger byl po porážce u Nicei zabit vlastními vojáky. S dalším zájemcem o císařskou hodnost, jímž byl velitel britských legií Decius Claudius Albinus, se Severus nejprve naoko dohodl, ale pak ho přemohl a roku 197 nechal v Římě stít.

58 Antonius Caracalla – který vládl v letech 211 -217, proslul svou ukrutností: nejprve zabil vlastního bratra, aby vládl sám, a posléze odstraňoval každého, kdo mu připadal podezřelý.

59 Marcus Aurelius Commodus – který nastoupil na císařský trůn roku 180 a vládl ukrutně do roku 192, byl synem Marka Aurelia Antonia.

60 Julius Verus Maximinus – vládl sice tři roky, ale nikdy se neukázal v Římě. Roku 238 ho vlastní vojáci zabili u Aquileie. Stejně dopadl i jeho předchůdce Varius.

61 Avitus Bassianus Elagabalus – Syřan, kterého jako čtrnáctiletého dosadili na trůn vojáci roku 218 , neboť prý byl synem mezi vojáky oblíbeného Caracally. Jeho čtyřletá vláda se vyznačovala ukrutnostmi a rozpadem mravů. Zabili ho vlastní vojáci roku 222. Jeho jméno vzniklo ze semitského slova E l Gabal, znamenajícího Slunce.

62 Macrinus – prefekt pretoria Marcus Opellius Macrinus vládl jako římský císař jeden rok (217 -218 ) a proslul šetrností. Zabili ho vzbouření vojáci.

63 Pandolfo Petrucci – Sieňan, který patřil k nejzavilejším nepřátelům Cesara Borgii.

64 Guido Ubaldo – da Montefeltro. Byl synem Federika da Montefeltro, vládce Urbina, odkud byl vypuzen Cesarem Borgiou. Do rodného města, kde Montefeltrové vládli od 12. století, se vrátil až po smrti papeže Alexandra VI. Borgii. Rod Montefeltrů jím vymřel roku 1508 po meči.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama