Niccolò Machiavelli: Vladař (9/9)

0

KAPITOLA ČTYŘIADVACÁTÁ

Proč italská knížata přišla o moc

Činy každého nového panovníka jsou daleko víc středem pozornosti než činy pána dědičného, a projeví-li se jako zdatný, získá si mnohem víc a věrnějších stoupenců. Současný stav věcí totiž lidi zajímá daleko víc než minulost, a když se jim daří dobře, po ničem jiném nebaží. Tak dosáhne vládce dvojí slávy: že nabyl vlády v nové zemi a že ji s pomocí dobrých zákonů, spolehlivého vojska a rozumnými opatřeními zvelebil. Naopak sklidí dvojnásobnou hanbu ten, co se na trůn narodil, ale vlastní neschopností ho pozbyl. Už jsem se zmínil o tom, že neapolský král, milánský vévoda a mnozí jiní italští panovníci přišli o moc proto, že si buď neporadili s vojáky, jiní zas s lidem nebo šlechtou. Vládce, který se vyhne těmto chybám a má prostředky na to vydržovat vojsko v poli, toho nikdo moci nezbaví. Filip Makedonský, ne otec Alexandra Velikého, nýbrž ten, který utrpěl porážku od Tita Quintia, nevládl sice tak velkou a silnou říší jako Řekové a Římani, kteří ho ohrožovali, rozuměl však vojenskému umění, uměl si naklonit lid a udržet důvěru šlechty, a tak jim dokázal odolávat dlouhou řadu let a udržet svou říši, i když ochuzenou o některá města.

Za ztrátu trůnu může každý poděkovat jen sám sobě. V míru nepomysleli, že mohou přijít zlé časy (koho napadne počítat s bouřkou, když je nebe jako vymetené?), a když nastala doba zkoušek, vzali do zaječích, místo aby honem budovali obranu, a kojili se nadějí, že je jednoho dne povolá lid zpátky, až přeteče číše vítězovy zpupnosti. I to se samozřejmě může stát, ale rozhodně se na to nedá spoléhat. Člověk nemá padat na zem a počítat s tím, že ho někdo zvedne. Buď k tomu nikdy nedojde, anebo dojde-li, není to zrovna bezpečné, protože takový návrat je ponižující, nezávisí na vládci.

Jen taková vláda je spolehlivá a trvalá, která spoléhá sama na sebe a vlastními silami se dovede ubránit.

KAPITOLA PĚTADVACÁTÁ

Jakou roli hraje v lidském životě osud a jak mu čelit

Mnoho lidí věřilo a dosud věří, že pozemské dění řídí Bůh a osud a ani sebevětší chytrost na tom nemůže nic změnit. Z toho plyne pohodlnický závěr, že každá námaha je marná a nejlepší je prostě se svému losu podřídit. Zejména teď, kdy jsme dnes a denně svědky obrovských změn a nenadálých zvratů, tento názor obecně panuje. Já si však myslím, že svobodná vůle člověka není jen prázdné slovo. Všechno je z poloviny dílem osudu a z poloviny, anebo alespoň zčásti, dílem člověka.

Přirovnal bych osud k rozvodněné řece, která zaplavuje roviny, vytrhává stromy, boří domy, splavuje hlínu a jinde ji ukládá.

Všichni před ní utíkají, vzdávají se před nezkrotností živlu a nesnaží se vzdorovat. To je všechno pravda, ale zdaleka to neznamená, že by lidé v době, kdy pokojně teče svým korytem, neměli budovat hráze, hloubit řečiště a zvyšovat břehy, aby omezili její ničivé bezuzdné následky, až přijde doba povodní.

Stejně je tomu s osudem. Ukáže svou zhoubnou moc všude tam, kde mu nestojí v cestě organizovaná síla, a napře se právě tam, kde nejsou břehy a hráze, které by ho zadržely. Rozhlédnete-li se po dnešní Itálii, přiznáte mi, že si ty převratné změny zavinila sama. Zaskočily ji, protože byla bez hrází a náspů. Kdyby byla opevněná jednotnou hradbou statečnosti jako Německo, Španělsko nebo Francie, povodeň převratů by nenatropila tolik škod, nebo by se nám vyhnula. Jen tolik tedy k tomu, jak čelit osudu.

Podíváme-li se na jednotlivé případy, na první pohled se zdá, že ačkoliv ten který panovník v ničem nezměnil po léta své chování a počínání a vládl pořád stejně, přesto takřka přes noc z plné slávy a prosperity upadl do naprosté bídy. Pohled zblízka nám však řekne, že se dopustil některé z chyb (většinou i více přehmatů naráz), o níž jsem v předchozích kapitolách podrobně pojednal. Stručně a krátce: nezajistil se pro špatné časy, a dokud vál dobrý vítr, jeho loďka hladce plula. Jakmile se vítr utišil, musel ztroskotat. Trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se podmínkám.

Lidé dospívají k vytčenému cíli rozličnými cestami: jeden opatrně, druhý zbrkle, někdo násilím a jiný zas lstí, jeden trpělivostí a druhý bezohlednou rázností. Všichni mají stejnou šanci dosáhnout svého. A přesto vidíme, že když dva dělají totéž, nedopadnou stejně, anebo ačkoliv jednají naprosto rozdílně, pochodí do puntíku shodně. Příčin a je právě v historických okolnostech, s nimiž jednají buď ve shodě, nebo v rozporu.

Postupuje-li panovník obezřetně a trpělivě a jeho postup odpovídá době, všechno jde dobře. Změní-li se však podmínky a on svůj způsob vlády nepřizpůsobí, přijde o všechno. Jenomže kdo je tak prozíravý a pružný? Kdo se dokáže přinutit opustit osvědčené způsoby? Kdo dokáže proti své přirozenosti jednat podle potřeby třeba násilně a bezohledně? To je dáno jen málokterým.

Vezměme například takového papeže Julia II.: jednal vždy a všude bezohledně, a protože doba jeho způsobům přála, slavil jeden úspěch za druhým. Při jeho první výpravě proti Boloni, ještě za života Giovanniho Bentivoglia, se z ní Benátčané snažili vykroutit. Ani španělskému králi se moc nechtělo, a tak o tom jednal nejprve s Francií. Papež se však nedal ničím zastavit a směle vytáhl do pole, Španělé a Benátčané honem nevěděli,jak se zachovat, jedni se ho báli, druzí zas chtivě pokukovali po Neapolském království, jež by byli rádi získali zpět. Francouzský král se na jeho stranu přidal, protože počítal s jeho pomocí k pokoření Benátčanů. A tak papež Julius svou ráznou troufalostí dosáhl toho, čeho žádný z jeho moudrých předchůdců. Kdyby byl s tažením počkal, až bude mít všechno uspořádáno a zabezpečeno, nebyl by se hnul z místa. Francouzský král by se byl vytáčel a váhavost ostatních by mu byla vzala odvahu. I ve všech svých dalších krocích jednal naprosto stejně a měl úspěch, protože žil příliš krátce a nedočkal se změn doby, jimž by se byl musel přizpůsobit a jednat proti své povaze. Nikdy by to nebyl dokázal a byl by předurčen k záhubě.

Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. A přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Stěstěna je žena, a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mladým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počtářů.

KAPITOLA ŠESTADVACÁTÁ

Výzva k vysvobození Itálie od barbarů

Pohled na stav dnešní Itálie ukazuje, že málokterá doba byla kdy příznivější pro nástup schopného a prozíravého panovníka. Přímo po něm volá a slibuje slávu jemu a štěstí všem občanům.

Byla nezbytná poroba izraelského národa, aby se ukázala Mojžíšova zdatnost, rozptýlenost Athéňanů, aby se projevila velikost Théseova, útlak Peršanů Médy, aby vynikla zmužilost Kýrova, a tedy zcela katastrofální stav dnešní Itálie, porobenější než Židé a Peršané a rozptýlenější než tehdy Athéňané, zbídačená a zpustošená země nabízí šanci, aby mohl zazářit italský génius.

Občas se sice vyskytl muž, který se zdál dávat jiskřičku naděje na lepší příští, ale vždycky byl sražen v rozletu a zaskočen osudem, a naše země dodnes čeká, kdo zhojí její rány, ukončí pustošení a drancování Lombardie, Neapolského království a Toskánska, kdo vyřízne vředy, jež ji tak dlouho vysilují. Doslova otvírá svou náruč tomu, kdo pozvedne prapor z prachu, a je schopna jít za ním ve jménu čehokoli.

A není povolanějšího nad příslušníka Vašeho vznešeného rodu, za nímž stojí Bůh a církev, pro úkol vykupitele. Žádný z těch slavných mužů minulosti, ať byli jakkoli výjimeční, neměl tak příznivou situaci, jako je ta naše dnešní, jejich cíl nebyl o nic spravedlivější a Bůh jim nepřál tolik jako Vám. Spravedlivá je taková válka, která je nevyhnutelná, a požehnané ty zbraně, které jsou poslední a jedinou nadějí. Nedopusťte, aby vyšlo nazmar to obrovské všeobecné odhodlání, jež dokáže smést z cesty každou překážku, nepřehlédněte nevídaná boží znamení, rovnající se významem rozestupujícímu se moři, oblaku ukazujícímu cestu, ze skály vytrysklé vodě a z nebe padající maně, které věstí Vaši velikost. Vše ostatní je ve Vašich rukou. Bůh nás nezbavil svobodné vůle a té části slávy, jež nám přísluší, a tak s jeho pomocí a bohatší o rady historie nemůžete klopýtnout.

Žádný div, že nikdo z připomínaných Italů nedokázal to, co lze očekávat od Vašeho slavného rodu, že po bezpočetných převratech a válkách vyprchala italská vojenská zdatnost. Příčinou je špatné politické uspořádání země a nenašel se zatím nikdo, kdo by zavedl nové. Není slavnějšího poslání pro panovníka než zavedení nových pořádků a zákonů, jejich velkorysé a pevné zakotvení. A Itálie je poddajný materiál, který jen čeká na ruku toho, kdo by ho uhnětl.

Nemají-li Italové dostatek udatnosti v myslích, v údech ji mají, jsou zruční, obratní a silní, jen se podívejte na souboje, tam tyto vlastnosti vyniknou. Ve vojsku zanikají, protože se jim nedostává schopného vojevůdce v čele. Ti dnešní velitelé nic nechápou, ničemu nerozumějí, nikoho neposlouchají a myslí si, že spolkli všechnu moudrost světa, do všeho se pletou. Jaký div potom, že se nedokázali prosadit a vynutit si autoritu, že vojska složená jen z Italů v žádné z těch mnoha válek v posledních dvaceti letech neobstála (Taro68, Alessandria, Capua, Janov, Vailá, Boloňa i Mestre).

První, co by tedy Váš slavný rod musel na cestě k osvobození země vykonat, by bylo založení vlastního vojska. Není věrnějších, udatnějších a lepších vojáků nad Italy, a je-li každý z nich dobrý, dohromady tvoří celek skvělý, postaví-li se jim v čelo sám vládce a bude-li o ně pečovat, jak náleží. Pak si na něm každý nepřítel vyláme zuby.

Ačkoli švýcarská a španělská pěchota nahánějí všem strach, ani jedna není bez slabin: Španělé si neporadí s francouzskou jízdou a Švýcary udolá mnohem houževnatější pěchota španělská. Svědčí o tom bitva u Ravenny, kde se Španělé střetli s německou pěchotou, která bojuje ve stejné formaci jako švýcarská. Pohybliví Španělé se svými kulatými štíty pronikali německými řadami jako nůž máslem a dokázalo je zatlačit až jezdectvo.

Známe-li tedy Achillovu patu jedné i druhé pěchoty, musíme postavit vojsko jinak: aby odolalo jízdě a vydrželo nápor sebepohyblivější pěchoty. Žádá to změnu taktiky boje a nové zbraně. Právě takové novinky dobývají vojevůdcům věhlasu. Itálie čeká. Ujměte se tohoto úkolu s optimismem a vírou, které člověku dodává vědomí spravedlivého cíle, aby se naše země pod Vaší korouhví znovu zaskvěla v plné slávě a slova Petrarky se stala skutečností.69

Ctnost proti zuřivosti
se chopí zbraně,
vkrátku ji smete.
Vždyť předků udatnosti květ
v italských srdcích dosud kvete.


68 Taro – řeka u Fornovy, kde Karel VIII. porazil vojsko italských knížat. Potom Francouzi dobyli postupně Alessandrie (1499), Capuy (1509), Janova (1507) a nakonec Boloně (1511).

69 slova Petrarky – Machiavelli se odvolává na 90. a 93. verš kancóny Italia mia.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama