Úloha církve v politice

0

Nedávno jsme v diskusi k článku K rozhovoru s Milošem Kalábem… (odkaz vede mimo magazín Abeceda, pozn. red.) řešili vliv církví na stát a politiku při porovnávání s islámem. A tak jsem si dovolil malé zamyšlení.

V první řadě je nutné vzít v potaz první a zásadní rozdíl mezi křesťanstvím a islámem a tím je způsob vzniku. Církve vycházející z ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíšova byly původně jen jakousi sektou mezi mnoha dalšími sektami. Sektou nenásilnou a sektou chudého lidu. Proto se na svůj post dostávaly velice pozvolna. O to úspěšněji.

Islám vznikl z popudu jistého Mohameda a byl šířen násilím. A jako násilný směr se i presentuje. V mnoha jeho súrách jsou návody jak jednat s nevěřícími i jak jednat se ženami. Zabíjení nutné ve jménu Alláha je přímo zapsané.

Islám prostupuje všechny lidské činnosti, tedy včetně soudnictví i vlády. Islám je prostě vše.

Křesťanství se naopak vždy vyvíjelo po boku vládnoucích tříd, mělo sice své vlastní církevní právo, ale to existovalo vždy vedle práva obecného. Na křesťanství je nutné pohlížet na totéž, jako na současné politické strany. I tam se sdružují lidé shodných názorů a i je někdo vede. A stejně tak slouží k prosazování zájmů vládců. Zmiňoval se Jindřich IV. hugenot jako důkaz toho, že církve ovládaly politiku. Naopak. Bartolomějská noc byla pouhým vyřizováním účtů mezi katolickou vládnoucí rodinou a neposlušnou částí šlechty. Víra v tom hrál stejnou roli jako při Noci dlouhých nožů v Německu. Údajný Jindřichův výrok „Paříž stojí za mši“ je právě dokladem toho politického pragmatismu. Prostě za koryto přestoupím do jiné strany. Z historie takových příkladů známe dost. Například Winston Churchill nebo náš nejznámější cestovatel partajemi Karl von Schwarzenberg.

Argumentuje se často i tím, jak byli korunování římští císaři. Je samozřejmé, že římský císař musel být korunován v Římě a tedy jeho vládcem, tedy papežem. Jak panovníci byli v tomto směru pragmatičtí, dokazuje náš Karel IV. Samozřejmě, že papeži nasliboval první poslední, ale v praxi z toho splnil velice málo. Protože to co musel slíbit, aby se dočkal korunovace, se mu vůbec nehodilo v prosazování praktické státní politiky. Šíření víry křížem a mečem v nově objevených územích za Velkou louží nesloužilo k ničemu jinému, než k rozšíření moci králů španělských a k drancování tamního bohatství, zejména zlata. Třicetileté válka, která se presentuje jako boje mezi protestanty a katolíky, vznikla ve skutečnosti jako vzpoura části českého panstva proti nadvládě Habsburků. V moderním pohledu se opět jednalo o mocenský souboj mezi dvěma politickými směry a hlavně boj o vládu nad Zeměmi koruny České.

Pokud se někdo chce odvolávat na spojení církve a vlády v Anglii, pak je nutné si uvědomit, že Jindřich VIII. založil anglikánskou církev pouze proto, že mu papež nechtěl povolit rozvod. Církev se tady opět stává nástrojem pro vládu. Dost se poukazuje na to, za Rakouska a pak Rakousko-Uherska byla církev mocná a vládla. Ano. Vládla tomu prostému lidu. Ale její představitelé museli poslouchat toho, kdo právě seděl na vídeňském trůnu. Vzpomenu-li královnu Marii Teresii, pak právě ona dokázala vzdorovat Římu a poslouchat své šlechtické rádce. A zásah císaře Josefa II. proti klášterům a církvi obecně je také známý. Od Josefovy doby neměl Řím žádná práva na území mocnářství.

Prvním, kdo se přestal církví ohánět v honbě za majetkem, byli Američané. Ti při dobývání území nešířili žádný kříž, ale tabák a alkohol podporovaný střelnými zbraněmi. Zůstalo jim to dodnes. Upřímně řečeno, tam nebylo co šířit, protože noví obyvatelé budoucích Spojených států byli různých vyznání tak by se ani na tom šíření víry nemohl shodnout. Dodnes se různá víra používá ke stále stejným účelům – získávání majetku či území. Jen se té víře říká politická strana. A tak se pod pláštíkem politických procesů opět mění majetky a často i stínají hlavy. Někde pomyslně, někde doslova. Církve se sice stále snaží o nějaký vliv, ale čím dál tím více se dostávají právě na úroveň spolků, partají či neziskových ziskovek.

A ještě se vrátím k císaři Karlovi IV. Je o něm známo, že byl „hluboce věřící“. Věřil svému poltickému směru stejně, jako mu věřil Gottwald. Ale ta víra ani jednomu nezakazovala provádět to, co prováděli. Naopak, dělali to pod jménem víry, ale ze zcela pragmatických důvodů. Šlo jim o jejich moc. A jen poddaným se to podávalo jako boj za zájmy nějaké víry.

Často se argumentuje tím, kolik krve proteklo zásluhou víry. Víra je v tom nevině. Vždy to byl důsledek nějakého mocenského boje. Vždyť i náš Mistr Jan Hus nezemřel pro víru, ale ve skutečnosti proto, že ohrožoval majetky jak prelátů, tak i panstva.

Ať je to jak chce, tak církve vyšlé z ukřižování a zmrtvýchvstání nikdy nebyly skutečně vládnoucí. Na rozdíl od islámu, který byl založen právě jako vládní doktrína, která má udržovat lidi ve slepé poslušnosti a závislosti na církevních hodnostářích. I když původně i Mohamed byl vlastně dobyvatel. Ale ten rozdíl je zejména v onom pojetí práva. Muslim nikdy nemůže být JUDr. Juris Utriusque Doktor, doktor obojího práva, tedy práva církevního a občanského. To islám nezná. A proto je islám nebezpečný.

Click here for reuse options!
Copyright 2017 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama