Zbytečné modlitby

15

V poslední době se objevilo heslo Prey For Paris. Například v hlavní zpravodajské relaci TV Nova zabírá docela velkou část obrazovky a je k vidění i jinde.
Nevím jak vy, ale myslím si, že největší užitek z toho má nejspíš internetový obchod s oblečením Prey For Paris, ale to je jen taková vsuvka na úvod.

Rozhodně nehodlám jakýmkoli způsobem zlehčovat oběti atentátníků v Paříži. Je mi jich líto a soucítím s jejich rodinami, přáteli a známými. A při tom všem vím, že jich mohlo být podstatně méně a že vinu na tom nese jejich vlastní vláda. Pravdou pak je to, že u nás je tomu stejně.

Terorismu jako takového se asi úplně nezbavíme. Možná to ani není možné, ale co rozhodně možné je, je eliminování dopadu teroristických útoků. Toto omezení dopadu ale nečekejme od policie. Pokud se totiž domníváte, že vás policie ochrání před jakýmkoli útokem, hodně se pletete. Policie a nejen ta, ale jakákoli organizace, je jedno, jak jí pojmenujeme a i to zda je státní či soukromá, zpravidla dorazí až poté, co je vám způsobena újma.

V klubu Bataclan bylo podle médií odhadem 1500 návštěvníků. Teroristů bylo 7. Těchto sedm maniaků tak terorizovalo kolem 1500 lidí. O zavražděných nemluvě.

Vlastně to vypadalo jako na grafu níže.

par-graf1.jpg

Modrá barva grafu ukazuje návštěvníky klubu a červená teroristy.

Na nejrůznějších zpravodajských serverech se můžeme dočíst příběhy lidí, kteří se svým způsobem znovu narodili. Namátkou můžeme vybrat článek s názvem Předstírala jsem, že jsem mrtvá, hodinu jsem ležela v kaluži krve, líčí dívka z klubu Bataclan.

Dovolím si část citovat

„Nebyl to pouze teroristický útok, byl to masakr. Spousta lidí byla zabita přímo přede mnou. Bazény krve zaplavily podlahu. Pláč dospělých mužů nad těly jejich mrtvých přítelkyň probodával ten hudební klub. Ztracená budoucnost, zlomené rodiny v jedné chvíli,“ napsala stále ještě v šoku z toho, co se stalo.

Sama musela hodně riskovat, aby přežila útok Islámského státu, jehož útočištěm nebyl jen hudební klub, ve kterém právě hrála skupina Eagles of Death Metal. „Šokovaná a samotná jsem předstírala mrtvou více než hodinu, ležela jsem mezi lidmi, kteří viděli své milované, jak se nejsou schopni pohybu. Zadržovala jsem dech a snažila se nehýbat, nebrečet – nedat těm mužům najevo strach, po kterém prahli,“ líčila nepředstavitelná muka.

zdroj

Ať chceme nebo nechceme, je to drastické vyprávění. Vyprávění o obyčejném zoufalství a bezmoci. A já dodávám, že zoufalství a bezmoci člověka, kterému nevěří jeho vlastní vláda a udělá z něj ovci na porážce.

On totiž ten graf výše mohl vypadat také docela jinak. Třeba takto:

par-graf2.jpg

Druhý graf opět červenou barvou označuje teroristy. Jen modrá barva se částečně změnila. Je z ní vyčleněna a žlutou barvou označena skupina 10% návštěvníků, kteří by mohli být ozbrojeni. Kdyby jen polovina z nich nemusela ležet v krvi cizích lidí, kdyby jen polovina z nich neoplakávala své mrtvé přítelkyně, tak je to smršť minimálně 70 kulek, která by těm sedmi teroristům mohla být příhodnou odpovědí.

S terorismem se musí bojovat. Ale do té doby, dokud budeme se vztyčenou hlavou tvrdit, že jsme Charlie, že se modlíme za Paříž a odsuzovat teroristické činy jen slovy o tom, jak jsme svorní, tak docílíme jen jednoho. Že se nám teroristé budou smát. A to docela oprávněně. Pokud si je, nejen terorista, ale jakýkoli zločinec, jistý tím, že je jeho oběť bezbranná, pak je na koni. A využije toho. Ve chvíli, kdy ale neví odkud přilétne kulka, asi své priority sakra přehodnotí.

Když se ve Velké Británii razantně omezila možnost držení zbraní, byl efekt jediný – vzrostla násilná trestná činnost. A pokračovat by se dalo dál. Ostatně už můj oblíbený Frederic Bastiat řekl velice moudrá slova: „Jelikož se člověk ve své přirozenosti snaží vyhýbat bolesti – a jelikož práce sama o sobě je bolestí –, vyplývá z toho, že se člověk uchýlí k loupení pokaždé, když to pro něj bude snadnější než práce. Dějiny nám to ukazují dosti jasně. A za těchto podmínek jej nemůže zastavit morálka ani náboženství.
Kdy potom loupení skončí? Ustane, až když bude pro člověka bolestnější a nebezpečnější než práce.“

A neplatí to jen ve vztahu k běžné trestné činnosti.

Jenže politická garnitura EU si myslí něco jiného. Podle ní jsou lidé ty tupé ovce, které mají ležet v krvi jiných a třást se obavami o svůj život. Jinak by totiž Britská ministryně vnitra v návaznosti na teroristické útoky v Paříži neprohlásila, že bude lobovat za zpřísnění zákonů regulujících držení zbraní podle britského vzoru napříč Evropou.

Je jisté, že paní ministryně žije v jakési bublině, kterou chrání po zuby ozbrojená ochranka. Chápu, že ona tak bude celkem v bezpečí. My ostatní jsme na tom ale jinak.

Je na čase, aby se vládnoucí garnitura probudila ze svého rauše. Je strašně fajn, že se díky EU dozvíme, kde jsou produkovány různé produkty z Izraele, ale já se raději podívám na to, jak ve státě Izrael kolemjdoucí bez zaváhání zneškodní střelnou zbraní teroristu útočícího na neozbrojeného člověka. O tom se ale moc nemluví. Jako o celé řadě případů, kdy tomu tak různě po světe bylo. Ono to pro média ani příliš zajímavé není. To příliš nepřitáhne pozornost a o sledovanost jde především.

Oběti Pařížského masakru hluboce lituji a cítím s nimi. A právě proto se za Paříž nemodlím. Nebyl jsem ani Charlie. Je čas si totiž přiznat, že ochránit se nejlépe můžeme sami. A pokud nám to politici neumožní? To je jejich věc, ale měli by si uvědomit, že to staré pořekadlo pirátů silnic, že čára na silnici není zeď se dá aplikovat i jinde. A jinak. Protože když si zbraň sežene zločinec, tak si je můžeme sehnat i my.

Domnívám se že více než jindy platí Solženicinova slova ze „Souostroví gulag.

A jak nás poté v gulazích pálila otázka: Jak by to dopadlo, kdyby si každý příslušník Čeky, který se — vydávaje se na noční zatýkání — loučil se svou rodinou, nemohl být jist, zda se navrátí živý a zdravý? Nebo kdyby lidé v období masového zatýkání — jako když v Leningradu zatkli čtvrtinu celého města — jen pasivně neseděli ve svých úkrytech, třesouce se při každém zabušení na dveře a každém kroku na schodišti, ale pochopili, že nemají co ztratit a odvážně pod schodištěm nachystali přepad půl tuctu lidí se sekerami, kladivy, pohrabáči nebo čímkoli jiným, co bylo po ruce? Koneckonců, předem bylo jasné, že modré čepice v noci netáhnou městem z žádného bohulibého důvodu. A předem jste si mohli být jisti, že váš úder prorazí lebku hrdlořeza.

 

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Bloger na WordPress.com, libertarián, příznivec ANCAPu a svobody jednotlivce obecně. To B. za jménem je od slova "bloger"
    Reklama
    • Když ony zbraně jsou tak pěkně veřejné zlo, na které je tak snadné ukázat…

      Ostatně, kde jinde by ti teroristi brali zbraně, než z obchodů?

      • Přesně, zakážeme obchody a nebudou zbraně, budeme evidovat bazénovou chemii a nebudou výbušniny. A protože to jaksi nefunguje, zbývá zakázat teroristy. Pak budeme mít vyhráno.

    • Bavor V.

      Má to celé jednu drobnou vadu. Na podobné akce se zbraně zásadně(!) nenosí. To by si žádný z majitelů zbraně s ohledem na bezpečnost (tady, přiznám, trochu iluzorní) nikde na světě nedovolil. Ona totiž platí jistá nepsaná ale o to striktnější pravidla, která nositelé legálních zbraní samozřejmě znají a dodržují.

      • No a právě proto je ta žlutá sekce jen 10%.

        Jinak skutečně nevím, kde jste na ona “nepsaná pravdila” přišel. Bylo by pak dobré, aby byla známa především potenciálním útočníkům. Aby je nechali doma, víte.

        • Bavor V.

          Útočníci mají legální zbraně na zbrojní pas?

          • Deklarujete-li ona pravidla jako nepsaná, pak není rozhodné, zda někdo vlastní zbraň legálně či nelegálně. (Ono je mi prosti srsti i to legální či nelegální vlastnictví. Ideální je jednoduše vlastnictví.)

            • Bavor V.

              Ten, kdo vlastní zbraň legálně, ten si je vědom své odpovědnosti za jejich použití. Nelegálně mají zbraň povětšinou jen podobní fanatici a maniaci, a ti, jak známo, nehledí na žádná pravidla. Ti znají jen jedno jediné – zabíjet.

            • Víte, já mám základní problém s tím termínem “legální držení zbraně.” Sám vlastním legálně několik zbraní. U mě je to dáno tím, že mám zbraně rád, sám jsem se dlouhá léta věnoval sportovní střelbě a podobným aktivitám. Osobně si ale myslím, že by neměl být problém zakoupit zbraň tzv. na občanku, klidně i s postupem, který je v některých státech USA, kdy přijdete do obchodu, vyberete si zbraň a pak si jí druhý den z obchodu odnesete.
              Když se totiž bude ztěžovat přístup ke zbraním, pak budou dostupné jen těm, kteří se vám na předpisy vykašlou. A jak slyším kolem sebe, tak se při možném zostřování předpisů na ty předpisy vykašlou i ti, kteří je dosud striktně dodržovali.

            • Bavor V.

              To myslíte jako když si dojdu koupit auto a neumím jezdit? Zbraň je věc natolik choulostivá a nebezpečná, že naše současná pravidla jsou dobrá. Ale zpřísnění se obávám stejně jako vy. Protože ten výsledek pak bude opravdu tragický.

            • Víte co jste mohl napsat? Klidně toto:
              “To myslíte jako když si dojdu koupit motorovou pilu a brankářskou masku a neumím řezat? Pila je věc
              natolik choulostivá a nebezpečná, že naše současná pravidla jsou dobrá.”
              Je to podobný nesmysl, jako když Džamila Stehlíků, tuším v debatě u Jílkové, vykřikovala, že “zbraň je výsada a ne právo.”
              Stejně tak jako s autem nikdo nehodlá primárně způsobovat nehody, ale pouze se dopravit z bodu A do bodu B, tak se zbraní primárně neplánujete vystřílet nejbližší hospodu.
              Koupit si zbraň by neměla být nějaká výsada či právo, ale čirá samozřejmost, jak je to ostatně i u toho auta.

            • Bavor V.

              Takže když je někdo psychicky labilní, klidně ho necháme jezdit autem i v jakémkoli rozrušení střílet do lidí?

            • Vaše otázka není úplná. Doplňte ji třeba i ono výše v mém příspěvku uvedené, aby zněla: “Takže když je někdo psychicky labilní, klidně ho necháme běhat v brankářské masce a s motorovou pilou a řezat lidi?”
              Vidíte tu absurditu? Je to ovšem stejná absurdita, jako je ta uvedená Vámi.

              Komukoli z nás může “chroupnout” a sedne do auta a někoho přejede, někoho zastřelí, ale stejně tak dobře ho může umlátit paličkou na maso, píchnout kuchyňským nožem a nebo na něj skočí s tou motorovkou. Klidně tak může hrábnout i Vám nebo mě. Konec konců klasik říká, že nikdo nejsme komplet.

              Takové excesy byly, jsou a bezpochyby budou. Ale to není důvod k zakazování. Právě naopak. Ozbojený člověk může být v takovém případě jedinou nadějí ostatních, kteří budou mírumilovně bezbranní.

            • Bavor V.

              Jinak považuji to navrhované zpřísnění za útok na svobodu jednotlivce stejně jako vy. Tady se rozhodně shodujeme. A to je nejen tady v Českých zemích. Jen na Německých webech je podobně protestujících také velké množství. A to jsem opravdu kouknul jenom tam. Npříklad https://freiheitswelle.wordpress.com/2015/11/14/wem-nuetzen-waffengesetze/

      • 747

        Pravidla nošení legální zbraně jsou psaná a daná zákonem. V popisované situaci platí vlastně jedno: že zbraň na tato místa nesmí být NOŠENA VIDITELNĚ. Podstatnější omezení je obvykle spíše v tom, že na podobná místa bývá provozovatelem či organizátorem akce nošení zbraní zakázáno (někde to i kontrolují).

    • 747

      Z jednoho úhlu je Vaše tvrzení správné a logické.
      Na druhé straně vzniká povolením zbraní na podobných akcích vyšší míra rizika jejich použití při nějakém hysterickém osobním sporu na místě – podobně jako před pár lety na křtu jakési té Jyrkovy brožurky (kauza Ďuričko).