Pořád jsem to já

8

Dnes bych vás chtěla upozornit na film, který se hitem jen tak nestane. Je příliš rejpavým prstem v ráně, kterou si uvědomíme právě během sledování příběhu. Přesto si dovoluji tvrdit, že je velice jemný, citlivý a téměř něžný proti realitě, kterou potkávám. Nejdříve stručně: Režie: Richard Glatzer, Wash Westmoreland
Herci: Julianne Mooreová, Kate Bosworthová, Shane McRae, Hunter Parrish, Alec Baldwin,

Film oceněný Oskarem pro Julianne Moore za nejlepší ženský herecký výkon. Po právu, navíc  si člověk říká, že by měla dostat cosi ještě většího. Není však, co. Film vznikl podle knihy Still Alice od Lisy Genova. U nás vyšla v roce 2009 pod názvem Ještě jsem to já.

Shodou okolností lidé “od filmu” prožívali příběh jednoho z nich, kterému lékaři konstatovali roztroušenou sklerózu těsně předtím, než jim byla nabídnuta právě tato kniha. S úžasem četli a prožívali podobné rozhovory, naděje a obavy jako hrdinka příběhu, vysokoškolská profesorka, které je podezřelá její divná zapomnětlivost. Tím je film opravdovější, umocněný o další vklad jeho tvůrců.

Hrdinka filmu i knihy se musí vyrovnat nejen s tím, že bude marně vzdorovat velmi rychlé formě Alzheimerovy nemoci, ale také s krutým faktem, že totéž jednou neodvolatelně postihne její děti.

Už jsem vás odradila? Nedejte se, jsem jenom upřímná. Kdo jste dost statečný, abyste zvládl “masakr emocí”, jak se píše v jedné recenzi, zažijete nevýslovně excelentní výkon herečky a porozumíte lecčemu, co jste pokládali za hodně vzdálený a radši opomíjený problém. Sledováním filmu ani pochopením osobní tragédie se nenakazíte, spíše vzroste vaše úcta k těm, kdo dokážou stát nablízku lidem, tápajícím mezi vnitřními ztrátami.

Film jsem viděla v Táboře před několika měsíci a dodnes dokážu přehrát v paměti mnoho scén, včetně té závěrečné, kdy jsem s kolegyněmi opouštěla kino a viděla na jejich tvářích slzy jako hrachy. Všechny jsme leccos znaly a věděly – ze druhé strany… Knihu, obávám se, ještě dlouho nebudu schopná číst.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Je to náhoda, ale Vaše i moje recenze je o filmech na hodně podobné téma. Jen u mě to dopadne dobře. Alespoň si to máme myslet. A naivně i myslíme.

      • Anna Šochová

        U mne to dopadne taky “dobře”. Takový bonbónek jako že paní obklopuje veliká láska – detaily nedám, je to dobře udělaná scéna.

        • 747

          Smutné filmy nevyhledávám, ale dík za tip. Kouknu.

          • Anna Šochová

            je zdravé vědět, vocogou. Pro běžnou “civilní” veřejnost je to opravdu docela dobře únosné a hlavně slušně informativní. O tom, že člověk zůstává pořád hodně člověkem.

    • Jola

      Hádanka (úvaha) – co mají oba filmy společného?

      • Anna Šochová

        naši budoucnost a hledání sebe sama – respektive ztráty a nálezy 🙂

        • Jola

          🙂 to asi taky. Mě napadla jiná věc – Petr B. zmiňuje osamělost. Ano, jistě, je každého věc, jak si život zařídí (i když někdy člověk míní…).

          Pokud mají štěstí, je u nich někdo, komu na nich záleží. Ať je okolí jakoli laskavé – ve finále na ten “boj” zůstane člověk vždycky Sám. Sám se musí vyrovnat a prát.

          Co mi tedy na podobném optimo zpracování “vadí”: (u Holmese to tak patrné není, tam osamělost spíše prosvítá – a člověk si, dokonce, podvědomě může říct, že si to zavinil sám) V lidech zůstává představa, že když okolo sebe máte fajn lidi, je to vlastně pohoda, páč to už pak tak “necítíte”. Omyl. Skoro bych řekla, že chvilky “prozření” jsou daleko nejhorší.

          • Máte pravdu. Problém Mr. Holmese je to, že předpokládá, že víte zcela přesně kdo je Sherlock Holmes. Nejde o to, že je to detektiv, ale o tu postavu. Ideální, byť zkratka, je pro toho kdo nečetl některý z filmů s R. Downeym.

            Holmes je sice génius, chladný logik, ale jinak dokonalá ukázka téměř asociálního introverta, který na vše nahlíží skrze prizma své logiky. A je pravdou, že Holmes si svou samotu skutečně zavinil sám a k onomu “prozření” dochází až na konci života a teprve tehdy si uvědomuje, že není sám a někomu na něm záleží. I když je to jen syn hospodyně a později ona.

            Ve filmu proběhne nejen v minulosti ale i v současnosti (dle časování filmu, přirozeně) k jisté tragické události a právě zde můžete vidět Holmese skutečně poprvé, jak někoho bere za ruku a myslí to vážně. Pro fanouška S.H. skutečně silný okamžik, to k němu totiž vůbec nesedí a při tom všem tomu věříte.