Žáci Kopyto a Mňouk postrach Posázaví

16

Útlou knihu povídek Miloslava Švandrlíka, kterou nyní vlastním, vydaly Deníky Bohemia a Deníky Moravia v malé edici r. 2005. Ta edice nese pravdivý název: Nejmilejší knihy mého dětství.

Nevím, kdo z vás, čtenářů, se setkal s velice živými a prostořekými žáky Kopyto a Mňoukem, kteří byli dost divocí a hlavy měli plné koňských nápadů nebo volovin, podle úhlu pohledu. Já to štěstí měla. V dětské knihovně jsem si kdysi pradávno půjčila svázaný časopis (přísahala bych, že to byl Větrník z divokých let 1968-1969, ale prameny na netu teď všude uvádějí, že šlo o Pionýr, na který se posléze Větrník proměnil). Určitě jsem ale četla povídku Hypnotizér, která mne dost zasáhla, ve svázaném ročníku a v době mé šesté třídy. Musela tedy vyjít v roce 1969-1970 nejpozději. Obálka svazku byla již dost ohmataná. K tomu musíme připočíst, že jsem se podle rad hypnotizéra několik měsíců ještě starého roku pilně učila čučet do tmy, abych posléze začátkem června provedla svou slavnou hypnoseanci v ozdravovně.

Povídky nejdříve vycházely v časopise pro starší děti, v tom se shodnu s každým. Nejsou určeny pro malé čtenáře, pobaví spíše ty ze druhého stupně a starší, až do nějakých devadesáti let. Propadnete se do městečka Posázaví a do krajiny, kterou oba nezbedové dobře znali a milovali. Ve třídě rozhodně nepatří k vyvrhelům nebo pětkařům, ale s učením to příliš nepřehánějí. Mají tady partu, která je občas při jejich vylomeninách podrží a někdy dokonce mile překvapí – jako právě v Hypnotizérovi. Školní problémy (a pan učitel Pěnička) jsou poněkud nadčasové až mimočasové, protože pan Švandrlík se na tehdejší reálie příliš neohlížel. Opisoval z vlastního dětství. To ale vůbec nevadí, naopak, chybějící soudruzi znamenají snazší ponoření do děje pro současníky.

Hrábla jsem po té ztřeštěné dvojce kluků hned, jak jsem si přečetla název brožury – a co myslíte? Otevřela se mi na začátku právě té vzpomínané povídky Hypnotizér! Už jsem kdysi nějaké vydání povídek s těmito výtečníky v ruce měla, ale “svou” povídku tehdy hledala marně. A dítka měla radši Boříkovy lapílie nebo řadu Děsivé dějiny. A teď mi povídka skočila do ruky v banánovce za jeden penízek sama! Bylo možné ji zase upustit zpátky? Kdepak!

Povídky o žácích darebácích jsou již namluvené v audioknize, dál se prodávají tištěné a vyšly v několika tématických souborech. Kopyto s Mňoukem si hráli třeba i na detektivy. Jejich lapálie jsou popisovány s humorem a nadhledem, i když nejsou samý řehtací vtip, u kterého by se čtenář smíchy svíjel. Mně stačí, že jsou lahodné, úsměvné, že pohladí. A víte, co pro vás v tuto chvíli udělám? Dopřeji vám veledůležitý návod. Třeba se někdo vydá ve stopách Leonidase, Kopyta, Mňouka – a mé maličkosti.

Slavný Leonidas se právě holil a byl zřejmě v dobré náladě, neboť si přitom tiše pohvizdoval. Včerejší vítězství nad skeptickým lékárníkem ho dosud, jak vidno, těšilo.

“Co si přejete, chlapci?” usmál se na Kopyta a Mňouka. Oba začali překotně vykládat, že by se chtěli stát hypnotizéry.

“To by chtěl kde kdo,” řekl Leonidas, “ale ono to není jednoduché a dá to pořádnou fušku. Já jsem si léta cvičil zrak tím, že jsem prostál celé hodiny v tmavém sklepě a snažil se přesně určit obrysy věcí, které tam byly. Také jsem se potápěl a rozhlížel pod vodou. Jindy jsem zase hodiny upřeně pozoroval černou tečku, kterou jsem si nakreslil na stěnu.”

“To by šlo,” strčil do Mňouka Kopyto. “Co říkáš?”

Mňouk nadšeně souhlasil.

“To ovšem zdaleka není všechno,” krotil jejich elán Hypnotizér. “Nejdůležitější je umět vnutit svou vůli druhým lidem.”

“Jako včera vy panu Skopcovi?” zasmál se Mňouk.

“Ano,” přisvědčil polichocený Leonidas. “Takové umění ovšem nespadne z nebe. Především musíte sami dokonale věřit tomu, co říkáte a za žádnou cenu z toho neustupovat. Teprve pak můžete ovlivnit i druhé!”

Tato pasáž, uznávám, nevypadá na to, abyste se potrhali smíchy, ale protože jsem podle návodu postupovala, pobavila mne i mými vlastními vzpomínkami na čučení do tmy na panelákovém záchodě, potápění v rekreačním rybníku s otevřenýma očima – a jak říkám, podařenou seancí po delší době, kdy jsem se v kroužku holek taky musela něčím vytáhnout. Nebyla jsem to však já, kdo začal mluvit o záhadách. Jen jsem nesměle podotkla, že jsem se učila podel jednoho fakt dobrého návodu. Od skromného špitnutí k “ukaž!” byl už jenom pidikrůček.

Holky mi ukázaly vychovatelku (byly jsme na snídani v jídelně a jedly už i učitelky a vychny) a říkaly, co má dotyčná dělat. Byla to fuška, ale během nějaké půlminuty mého upřeného pohledu a telepatických příkazů se zvedla, udělala několik kroků tam a podle okamžitých instrukcí té nejmocnější holky zase přesný počet kroků zpátky, otočila se, sedla si. Za chvilku znovu, vodila jsem ji jako na provázku zhruba pět minut. Kolegyně na ni zíraly, ona potom potřásala hlavou a později nám zvědové donesli, že prý nechápala, co to dělala. Bohužel jsem ji neuměla “odčarovat”, odpoledne ji pekelně bolela hlavy a ta mocná holka mne propleskla, že jsem té nejhodnější vychně ublížila. Zřejmě to někdo naprášil i mé oběti, protože se ke mně už potom chovala dost ledově a ještě před koncem pobytu měla několikrát příležitost k těžkému sarkazmu na mou osobu. Do očí se mi už snad ani nepodívala.

V sedmé třídě se mi povedlo jednou nebo dvakrát nevinně povodit učitele, ale ničeho víc jsem nedosáhla, protože jsem přestala cvičit a vůbec jsem měla jiné starosti. Žáci darebáci hypnózu samozřejmě ztaké vyzkoušeli ve škole, ale jak to dopadlo, to neprozradím. Poučili se a já také. Důležité pro mne osobně bylo od té doby jedno: Ať se stalo v té jídelně cokoliv, jsou věci, které člověk může zkusit, ale pokud neumí dobře začít a dobře ukončit, jenom ubližuje. A tak hloupě, jak jsem se cítila po zprávách o migréně, jsem se už víckrát cítit nechtěla. A to je dobře, protože mi později život dopřál různá postavení a příhody, kdy bylo možné se vyvyšovat a mocensky ovládat a také panovat. Od svých hypnotizérských časů jsem si však dobře pamatovala, jak mi “moc” nechutná.

Pan Švandrlík takovýhle dopad na čtenářovu osobnost asi naprosto nečekal a zřejmě by se hodně divil, k čemu mohla jeho nevinná povídka vést. Ale co já vím, třeba jiná příhoda inspirovala někoho dalšího ke kouskům zcela odlišným?

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Tihle dva výtečníci mě přivedli, ano přiznávám, ke krádeži. Někdy v sedmé třídě, tuším, jsem z knihovny sprostě ukradl knihu s názvem, snad si to pamatuji dobře, “Podivuhodná dobrodružství žáků Kopyta a Mňouka.” A věřte – dodnes té krádeže ani trochu nelituji.

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Nelitujete, to chápu. Ale máte ji dodnes doma? Jestli jo, jste fakt borec! 😀

    • Jolana J

      Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka jsou tři do série. Hlásím – mají v knihovnách, lze sehnat i audio i pdf pro čtečku 🙂

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Jejda, Kopyto a Mňouk – kryndypindy, vždyť to bylo moje dětství! 🙂
      Ale Mikulášovy patálie vůbec nebyly nebyly špatný. Pak vopisoval někdo, a byly to “Boříkovy lapálie”, ale to už nebylo vono. Pamatuju, že pan Sempé k tomu ilustroval.
      A taky z Nepraktovo dílny – Sek a Zula! 😀

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        A Punťa, sakja! Chvíli jsem si nemohl vzpomenout, jak se ten brontík jmenoval! 😀

      • Anna Šochová

        Já se dostala v tu dobu jen k prověřeným titulům, takže Mikuláše znaly až moje děti. Boříka a Seka a Zulu jsem znala z podlouhlého Ohníčku. Knihy s Boříkem jsem nakoupila dětem dřív, než všechny četly.

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          Jj, podlouhlej Ohníček! Pamatuju jako včera! 😀 Jestlipak ten časopis dneska existuje?
          Je to zvláštní. Nemám přehled – už nemám tu “potřebu”. Vychází dozajista spousta různejch titulů. Ale jak to tady stálo za kulový, měli jsme nějaký “držáky”, přímo ikonický záležitosti.
          Ohníček, ABC mladejch techniků a přírodovědců (podpultovka!), dokonce i ta Sedmička (myslím, že “pionýrů a mládeže”) nebyla vůbec špatná. V ní jsem prvně četl Součka! 😀

          • Sendyman, jinak Pavel Machata.

            Jsem teď schválně zabrousil na stránky ABC. No, tak už se to hnulo… Ale zabrousil jsem tam asi před 5 lety a půl roku to tam bylo nemlich to samý…

            • Jolana J

              Ohníček je, Mateřídouška taky. O úrovni můžeme diskutovat. Ale dá se najít, když se rodič “obtěžuje” a nečučí jen na obálku a reklamy.

              A zastat se tady musím některých “profláknutých”, protože třeba Kačer má solidní úroveň – i nad některými českými.

            • Anna Šochová

              Ze zdrojů, blízkých jistému nakladatelství vím, že současná redakce (+ – 2 roky) chodí do sklepa na stará socialistická čísla a velmi se inspiruje. Často doslova, právě u dětských časopisů. Ilustrace už někde seženou.

            • Jolana J

              nejen “inspirují” .. troubové občas přebírají doslovně 🙁

          • 747

            Chjo, stohy mý ohníčku s brontousarem Punťou skončily ve sběru. Aúúúú :-(((((((((((

            • Anna Šochová

              Věčná škoda… Moje taky. 🙁

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          No, Mikuláš byl z francouzský dílny. Ilustroval Sempé, to je docela ikonická záležitost v oboru. Pak se to nějak “zvrtlo” a začal bejt Bořík, z český dílny. Ale to už byl jen odvar….

          • Anna Šochová

            Já vím, ale jaksi jsem se s Mikulášem minula. Tak mne holt bavil Bořík.