120 dB

0

Násilí je hnus. Násilí na ženách je hnus hnusovitej. Násilí sexuálního charakteru je hnus úplně nejodpornější. Proto je v civilizované společnosti každý projev násilí vůči ženě či dítěti trestán a jeho pachatelé jsou opovrhováni i mezi samotnými kriminálními živly.

Jakýkoliv nátlak v rámci sexuálního chování je pochopitelně nepříjemný zážitek. Postoupí-li verbální obtěžování k fyzickému napadení, jde zcela nepochybně o trauma, na které oběť jen stěží někdy zapomene.

Rozpoznat hranici mezi dvořením, dobýváním, laškováním a flirtováním, které je oběma stranám balící aktivity obvykle příjemnou zábavou a tím, kde už jde o obtěžování a nežádoucí nátlak se chlap učí od chvíle, kdy se na pískovišti pokusí získat pozornost toho pištícího stvoření s culíkama tím, že rozdupe její bábovičky a postaví pro ni pískový hrad. K získání zájmu ženy prostě platí víceméně jasná pravidla, kde však tím úplně hlavním je, že když žena nechce, tak má chlap prostě smůlu a není přípustné měnit situaci násilím. Alespoň tedy v civilizované společnosti.

A už na tom pískovišti začnou ženy vnímat svůj ženský potenciál v prosazování svých zájmů. Bábovičky obětují za pískový hrad, kýblíček a půjčení tříkolky. Naučí se zacházet s různými úsměvy, pofňukáváním, pláčem, zamrkáním, pohledy, slibem i nadějemi, protože rychle pochopí, že muž je vlastně velmi jednoduché zařízení. Ženy, které svůj potenciál zvládnou využít nejlépe jsou obdivované, uctívané a obletované. Z těch, které to nezvládnou jsou ultrafeministky, líté bojovnice za rovnost pohlaví a genderové specialistky na vymýšlení bizarních směrnic a zákonů a také iniciátorky trapných kampaní.

Aktuální kampaň zhrzených žen a kupodivu i několika neúspěšných mužů se jakožto hnutí metoo šíří z USA do Evropy. Stárnoucí umělkyně a manažerky bojují s Alzheimerem a sklerózou hloubáním ve své minulosti. Z paměti dolují vzpomínky jak kdysi dávno úspěšně či neúspěšně zobchodovaly svoji ženskost a trumfují se mezi sebou v tom, která že byla žádanější kořistí sexuálních loudilů a která utrpěla větší trauma. Podivně v těch vzpomínkách absentuje jejich vlastní vůle. V konkurenčním boji o roli nebo pozici se před lety nezdráhaly použít na samce všechny své přednosti. Dnes se dojímají nebo rozhořčují nad tím, jak velmi se tím cítily zneužité a ne zcela pochopitelně zapomínají na to, že nic z toho příkoří strpět nemusely. Pokud si tehdy byly jisté svými schopnostmi, mohly každého dotěrného loudila či agresora proplesknout nebo poslat do háje. Že by je snad tato možnost tehdy vůbec nenapadla? Až z toho vzniká dojem, že pokud se nějaká žena před desetiletími uplatnila ve svém oboru výhradně díky své inteligencí a schopnostem a nebyla obětí mužského šovinismu a násilí, je vlastně podezřelá, divná nebo má prostě blbou paměť.

Zvláštní je ještě to, že všechna obvinění jsou bez důkazů a směřují výhradně proti úspěšným a bohatým mužům. Není známo, že by některou z obětí metoo plácnul po zadku roztoužený instalatér nebo na ni chlípně čuměl prodavač hotdogů. Ale možná na to ty těžce traumatizované holky jen zapomněly. Co my víme….

A zatímco v Americe pořádají feministky hon na bílé heterosexuální muže s naditou šrajtoflí a dál tím ničí už tak slábnoucí tradiční mužskou roli, holky v Evropě čelí skutečnému sexuálnímu teroru. Paradoxem doby je, že zatímco veskrze hloupá kampaň metoo je mediálně exaltovaná a každý v ní označený hříšník je neprodleně společensky popraven, k obětem reálných znásilnění, napadání, obtěžování a vražd se média staví, jemně řečeno, ostýchavě. O zločinech na evropských ženách se spíše mlčí. Pokud se případ nepodaří úplně ututlat, je identita násilníků a vrahů dlouho utajována a rozsudky soudů jsou často spíše krotké až vlídné. Benevolence k násilí ze strany migrujících arabskoafrických primitivů, kteří ženami pohrdají a násilí na nich považují za normu chování, protože jejich společnost tak po staletí funguje, ovšem vyvolává odpovídají reakci. Tou je odpor k institucím a vládám, které namísto ochrany svých občanů prosazují pochybná práva vetřelců. Samozřejmě na úkor bezpečnosti a prosperity svých daňových poplatníků.

Asi proto, že nejcitelnější křivda je tímto institucionalizovaným tolerováním zla páchána na ženách, jsou to ženy a dívky, které se nyní důrazně ozvaly. Protože ony jsou nejčastějšími oběťmi. Je není nikdo připraven chránit. Jim se radikálně mění způsob života. Po nich se žádají největší oběti. Na rozdíl od hollywoodských fiflen a zlatokopek jsou evropské ženy skutečně obtěžovány, opravdu mučeny, stále častěji znásilňovány a brutálně zabíjeny, za mlčení a nečinnosti paralyzovaných bezpečnostních orgánů. Hnutí potenciálních obětí si do názvu dalo 120 dB. Sto dvacet decibelů je hluková hladina osobního alarmu. Jediné legálně povolené „zbraně“, kterou některé státy civilizované Evropy povolují k obraně proti brutálním psychopatům (všichni muslimští útočníci se přece „léčili s psychickými problémy a traumaty“ – pamatujete?) vyzbrojenými noži, mačetami, pistolemi a nezvladatelným chtíčem.

Mottem kampaně je:

“Nejsme ani lovná zvěř, ani ničí otrokyně,
nejsme ani válečná kořist, ani přijatelné ztráty.
Jsme dcery Evropy.
Poženeme vás k odpovědnosti.
A budeme to dělat hodně nahlas.”

Snad bude hlas těch nejzranitelnějších, nechráněných a opomíjených brzo vyslyšen.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
747
    Snesete-li názorovou otevřenost, až brutální upřímnost, v kombinaci s humorem, laskavým vztahem ke zvířeně i květeně, vášní pro cestování a odporem ke sportu, čtěte a diskutujte...
    Reklama