Anděl

4

Čas od času nás život dostane do péče nemocničního personálu. A pokud nejsme v úplném bezvědomí, velice citlivě vnímáme bílé postavy, které nás v tu dobu obklopují. Za posledních deset roků jsem se mezi tyto postavy dostal několikrát. A různých nemocnicích na různých místech. Snad jsem měl jen neobyčejné štěstí, ale až na jediný případ jsem se vždy setkal s laskavým přístupem plným úsměvu i pochopení pro svou situaci. Ten jediný případ se týká pouze jedné jediné osoby, jediného exempláře zla. Sice si ji pamatuji dodnes, ale nedokázala nijak překrýt ty ostatní.

Shodou okolností jsem na stejném místě potkal i Anděla. Všechny ostatní kolegyně byly příjemné, milé a ochotné. Ale v okamžiku, kdy do pokoje vstoupila Ona, jako by samo Slunce vstoupilo.

Rozhodně by se nemohla účastnit soutěže o Královnu krásy, její zjev byl naprosto tuctový, ale o to více měla té vnitřní krásy. Její úsměv byl léčivější než mnohé drahé procedury. Zkrátka Anděl.

Uteklo několik let, opět jsem byl donucen svěřit svou tělesnou schránku do rukou lékařů. A opět jsem potkal Anděla. Tentokrát se ukrýval v těle sestřičky žákyňky. Ale byl to Anděl. I jí jsem to své zjištěni prozradil.

Nepředpokládám, že bych ji ještě někdy potkal. Takže se nedovím, zda ji ta záře, která z jejího úsměvu vycházela, vydrží i v další životní etapě. Stejně tak nevím, jaký je další osud toho prvního Anděla.

Nezbývá mi než věřit, že jim ty sluníčkové úsměvy vydrží a budou i samy sobě stejným Štěstím, jako jsou i pro své pacienty.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Anna Šochová

      Kéž to všem Andělům vydrží!

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      No jo, vono je to u nás takový podivný. Jsme navyklí říkat “sestřičky”, ale ony to nebyly řádový sestry, “jen” zaměstnankyně. Se všemi soukromými starostmi – děti do školy, manžel nekňuba, ouřady a tak.
      Čest výjimkám, pochopitelně, ale často si nesly do práce to svý soukromí a nebyla s nimi kloudná řeč…
      Nemůžu si z minulosti vysloveně stěžovat, ale doba je už jiná. Už to mívají často pod palcem zase ty řádový.
      A to je prostě jiná, protože ty tím prostě žijou, to není “práce”, ale poslání.
      Ale jak říkám, čest těm Andělům, pro který je to, jako pro občanský zaměstnankyně, především “povolání”, nikoliv jen “práce”.

      • Bavor V.

        Nezávidím vám váš pohled. Já jsem většinově potkával ty “zaměstnankyně” plné pohody a úsměvu. Na pokoji u pacientů. Samozřejmě jsem párkrát zaslechl omylem jejich vzájemné rozhovory a v nich se ty soukromé starosti objevovaly. Ale nikdy si je nenesly dál, než z té sesterny. A pokud jsem potřeboval něco přímo tam, okamžitě se na mne obrátily s ochotným výrazem ve tváři. Braly to i přes své starosti jako poslání. “Zaměstnankyně”?

      • Anna Šochová

        Sendy, sestřičky to jsou správně, protože mají vystudovaný obor zdravotní sestra – všeobecná, dětská. Sestrami se nazývaly už snad v dobách počátků, u Červeného kříže z 19. století. Jistě, řádové sestry a bratři jsou spjaty s náboženstvím, ale bývaly i laické sestry a laičtí bratři, kteří se už dávno, dávno zabývali ošetřováním. Husité například těmhle ženám – ošetřovatelkám (většinou ovdovělým nebo osamělým ženám) jejich konání na čas zatrhli.