Bavorové strakoničtí

12

Dovolte mi představit rod, který za své duchovní dědictví považuji. Nejprve bych rád vysvětli samotný původ jména. Není to v žádném případě potomek kohosi z Bavorska, vždyť původní německé označení pro Bavorsko je Bayern, německy Bavaria. Naopak páni, kteří se stali později vládci Strakonic se psali jménem Bauor, latinsky Bawarus. Pojem bavor totiž kdysi označoval člověka silného, mohutného. A takovými byli právě pánové ze Strakonic.

Předci strakonického rodu se z hlubin historie vynořují v době panování Vladislava II. a tím byl jistý Dlugomil, královský číšník. Možná on byl prvním majitelem dvora Radotína, který se však v listinách objevuje až o mnoho let později. Jeho synové Trojan, Bavor a Klušna jsou svědky na listině o daru klášteru v Plasích někdy na přelomu let 1192-1193 za vlády Přemysla Otakara I. Později se v listinách objevují pouze Dlugomil a Bavor. V roce 1199 byl olomouckým biskupem jmenován Jan Bavor, který ovšem mnoho slávy rodu nenadělal. Věnoval se totiž více svému břichu a častým cestám do Prahy, což olomouckou kapitulu stálo nemalé peníze. Jistě si tedy Olomouc oddechla, když biskup Bavor na následky nezřízeného života zemřel při svěcení milevského kostela 6.října 1201.

Přesto však byl tento rod dobře zapsán u královského dvora, neboť další Bavor, synovec biskupa Bavora, se roku 1208 stal v olomoucké kapitule komorníkem – camerariem, což byla významná a velice odpovědná hodnost. Camerarius měl totiž na starosti veškeré majetkové i finanční záležitosti kapituly. Pan Bavor byl velice vytížený i důvěryhodný velmož, neboť se velice často vyskytoval v Přemyslově doprovodu, případně i samostatně zařizoval některé záležitosti. Byl i jedním z signatářů dohody mezi církví a Přemyslem I., která byla podepsána na blíže neurčené Šacké hoře – Schatzbergu. A že svou práci konal ku prospěchu kapituly, vydržel tam téměř dvacet let a v roce 1224 byl za svou práci odměněn územím kolem řeky Otavy, které se stalo základnou rodu na další dvě století.

Komorník Bavor samozřejmě nepřišel do oblastí dosud neosídlených. Původní hustota sídel sice známa není, ale podle toho, jak se jednotlivé vsi i městečka objevují v různých listinných dokladech, jen málo současných vsí vzniklo později, než Bavorové odešli z historické scény. Vždyť jak by mohl Bavor, syn komorníka Bavora, který jako první se psal po Strakonicích hned obdarovávat křížovníky Sv. Jana Jeruzalémského vesnicemi a dvory, pokud by již neexistovaly. A již samo jméno Strakonice, které sídlu Bavorů zůstalo, dokládá, že původní hradiště je mnohem staršího původu. Vždyť ostatní o málo později budované hrady již nesou módní jména německá – Rosenberg (Rožmberk), Neuhaus (Hradec dnes Jindřichův), Riesenberg (Rýzmburk) atd. I správní středisko pootavského kraje má starobylé jméno Prácheň.

Proč Bavorové získali zrovna Pootaví je tajemstvím, patrně jedním z důvodů může být i sňatek s dcerou některého velmože Bolemilou, která jako věno přinesla ves Radomyšl. Nicméně současně s Bavorem komorníkem přichází na jih Čech i druhá větev rodu, kterou představovali Vyšemír a Ivan, synové Klušny, bratra komorníka Bavora. Byli to tedy vrstevníci Bavora I. ze Strakonic. Dalším důvodem se jeví prozatímní nezájem krále o tuto oblast nebo naopak snaha kolonizovat jej rodem sobě nakloněným.

Kromě Pootaví získávají Bavorové i menší území v povodí Malše s centrem na hradě Pořešín. Mimo tato souvislejší území vlastnil rod i dvůr Radotín u Prahy a ves Pičín na Příbramsku.

Bavor po příchodu do Strakonic započal stavbu nového sídla na místě bývalého hradiště. Strakonice jsou prvním kamenným hradem, který nestavěl panovník, ale místní velmož. A patrně proto, aby obešel uvažovanou královu výsadu stavět kamenné hrady, věnoval polovinu hradu Křížovníkům sv. Jana Jeruzalémského – johanitům. Toto spojení panského hradu a křížovnické komendy je ojedinělé v celé střední Evropě.

Asi v roce 1225 Bavor komorník umírá a zanechává po sobě nezletilého syna. Ten se poprvé objevuje až v roce 1233 kdy dosvědčuje listinu Václava I. Zapsán je však jako Bavor z Radotína. Výstavba strakonického sídla ještě patrně nebyla v takové fázi, aby zde mohl velmož Bavorova významu sídlit. K dokončení stavby do podoby vhodné k užívání došlo patrně o rok později, protože již v únoru 1235 se presentuje novým a trvalým predikátem „ze Strakonic“. Souběžně v Blatné zatím žijí Bavorovi příbuzní Předota, Bavor a Dlugomil, kteří se ovšem nedostávají příliš do blízkosti krále. Známi jsou pouze z listin, které vydává jejich mocnější příbuzný ve Strakonicích. Strakoničtí Bavorové byli počínaje Dlugomilem vždy v nějakém významném královském úřadě. Bavor ze Strakonic první toho jména byl královským číšníkem. Přesto nepatřil k těm šlechticům, kteří se pohybovali na královském dvoře. S králem se potkával většinou je tehdy, pokud se sám král pohyboval nedaleko Bavorova panství.

V roce 1243 obdaroval strakonický pán své sousedy johanity písemně polovinou hradu i značnou částí vesnic v blízkém okolí. Kromě toho se ještě věnoval i výzdobě kostela sv. Prokopa.

Mezi roky 1247 až 1249 došlo ke vzpouře mladého Přemysla II. proti otci Václavu I. Bavor a ani jiný příbuzný se sice v dobových pramenech nevyskytují, z pozdějších událostí ovšem vyplývá, že stranil spíše Přemyslovi. Po ukončení Přemyslovy neúspěšné vzpoury a jeho odsunu zpět do role Moravského markraběte se Bavor I. pohybuje už jen v jeho blízkosti a i přes svůj číšnický úřad se Václavovi vyhýbá. Když roku 1253 umírá Václav I. a vlády se ujímá Přemysl II. německy zvaný Otakar, Bavor nového krále doprovází častěji. A za odměnu je o rok později jmenován královským komorníkem. Úřad královského komorníka byla funkce spíše čestná, vlastní úředničinu vykonával podkomoří – subcamerarius, ale byla to zároveň funkce velice prestižní a královský komorník patřil na nejpřednější místo společenského žebříčku té doby. Současně byl do funkce nejvyššího maršálka jmenován Vok z Rožmberka. Největší vliv v království tak získávají jihočeští velmožové Bavor a Vok a spolu s nimi i Vítek z Hradce. Komorník kromě prestiže disponoval i značným, k této funkci vázaným, majetkem nedaleko Prahy. Přesto i u Přemysla dodržoval Bavor svoji nechuť opouštět království. Přemysl II. Otakar byl král úspěšný, ale i značně autoritativní, takže brzy začalo docházet k roztržkám mezi králem a šlechtou. Rod erbu Růže se později ocitl mezi královými odpůrci. Bavorové však Přemysla nikdy neopustili.

Nejspíše na podzim roku 1260 Bavor umírá a zanechává po sobě opět nezletilého syna. Tím je pozdější Bavor ze Strakonic toho jména druhý, letopisci později označovaný jako Bavor Veliký.

Zatím co Strakonické panství spravují dnes už neznámí poručníci nachází se mladý Bavor na dvoře Přemysla II., kde se seznamuje s dvorskou etiketou, potřebnou to znalostí budoucí hlavy mocného rodu, i s ostatními syny předních českých velmožů. Zde také dostal vznešenou manželku a to přímo levobočnou dceru Přemysla II. a Anežky z Kuenringu Anežku. Tím se sice v roce 1269 stal královým zetěm, ale vzhledem ke svému mládí zatím žádný úřad nezískal.

Poprvé se Bavor II. objevil na listině krále Přemysla II. v roce 1263, kterou panovník zakládá cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně. Původní název sice zněl Sancta corona spinea – tedy Svatá koruna trnová, ale časem se název změnil na současný.

Přemysl si mladého Bavora samozřejmě toužil co nejvíce zavázat, aby měl na jihu protiváhu k rozpínavým Vítkovcům.

Zajímavá zmínka se ke strakonickému pánu vztahuje v souvislosti s předpokládanou účastí na křížové výpravě Přemysla II. Otakara na Litvu v letech 1267-1268. V té době totiž ve Slezsku vzniká městečko Baborów. Když totiž roku 1340 městečko Baborów spolu s vesnicemi Sulkow, Czerwonków a Dzielów prodávají bratři z Plumlova dominikánkám v Ratiboři, stvrzuje tuto transakci opavský vévoda Mikuláš. A v listině je zachycena i historie, dle které město patřilo Voku z Kravař a před ním právě Bavoru II.

Po roce 1270 se ale strakonický pán začíná více věnovat svému hradu a dominiu. Na rozdíl od svého otce a později i svého syna Viléma se Bavor II. příliš nevěnoval svým hradním sousedům – johanitům. Veškeré stavební úpravy se týkaly pouze světské části hradu. Kromě toho se upnul i na rozvoj doposud nevýrazné osady Horažďovice.

Když byl v roce 1273 římským králem zvolen Rudolf Habsburský, jehož volbu Přemysl II. neuznal, vznikla velká roztržka mezi oběma soky, která se poprvé projevila v roce 1276 u Vídně. Přemyslovi se vzbouřili Vítkovci vedení Závišem z Falkenštejna. Přemyslovi nezbylo než se Rudolfovi podrobit a vrátit veškerá říšská léna. Po návratu domů se Přemysl pokusil potlačit vzpouru a naopak své věrné odměnit. Tak se Bavor II. stal nejvyšším maršálkem. O rok později se králi podařilo vzpouru potlačit. Bavor po celou dobu od jmenování maršálkem se vyskytoval poblíž svého krále. Tak se s ním dostal i v roce 1278 do rozhodující bitvy , ke které došlo 26.srpna 1278 na den sv. Rufa nedaleko vsi Jedenspeigen. V bitvě Přemysl padl a Bavor II. se možná ocitl mezi mnoha jinými urozenými v zajetí. Další zpráva o něm je až v říjnu 1279 kdy směňuje s johanity pět městišť v Horažďovicích, která potřeboval pro budování městských hradeb. V severozápadním rohu si dokonce nechává postavit menší městský hrad navazující na opevnění. Dokončení se patrně nedočkal, protože v roce 1289 již nebyl mezi živými.

Po Bavoru II. tu opět zůstává nezletilý dědic, tentokrát ale s dalšími známými sourozenci. Panství opět spravují poručníci, možná i spolu paní Anežkou. O ní ani o poručnících se žádné prameny nezmiňují, je možné, že jimi byli sousedi z rodu Rožmberků.

Poprvé se v historických souvislostech objevuje víc potomků rodu Bavorů. Jsou jimi chlapci Bavor, Vilém a Mikuláš a dcery Anežka, Markéta a Jitka.

Bavor ze Strakonic toho jména třetí se ujímá dědictví zároveň se vstupem na politickou scénu v roce 1289, kdy jej Václav II. uvádí na Zvíkov jako purkrabího. Tímto úřadem samozřejmě není vázán k trvalému pobytu na hradě, takže se věnuje i bohaté stavební činnosti. Nejvíce staveb v režii Bavorů vzniklo právě za vlády Bavora III. Dokončil stavební úpravy johanitské části hradu tak, že kromě východní, dnes neznámé části přestavěné v letech 1714 -1721 velkopřevorem Leopoldem Dubským z Třebomyslic na barokní residenci, zůstává podoba komendy téměř beze změn. Rozvíjí Horažďovice, buduje hrad Pořešín, který později směnil s pány z Vítějovic, rovněž erbu střely, za jejich území, které navazuje na Bavorov a jeho panství.

bav3

Roku 1306 umírá v Olomouci rukou vraha poslední přemyslovec Václav III. a země se dostává do zmatků. Trůnu se sice ujímá Jindřich Korutanský, ale do boje o korunu se vložil i císař Albrecht Habsburský, aby ji získal pro svého syna Rudolfa. Rudolf nakonec na trůn usedá, ale část panstva zejména za západu Čech se s tím nesmiřuje. Rudolf, v Čechách toho jména první, v létě 1307 vytáhl proti odbojným pánům.

Další vývoj je ukázkou toho, jak bezohledně si dovedli počínat Rožmberkové v cestě za jakoukoli výhodou. Velitelem Rudolfových vojsk byl Jindřich I. z Rožmberka, otec Bavorovy manželky Markéty. Po obléhání Horažďovic, kde se Bavor III. právě nacházel, mělo dojít k jeho vzdání se a podrobení králi. Jenže zde zasáhl osud a Rudolf, zvaný později historiky „král Kaše“, během tažení ve stanu pod Horažďovicemi 3. července 1307 umírá. Nebylo to náhlé, naopak svůj konec tušil a pozval si i kněze na rozhřešení. V podstatě tím končí důvod sporu a vojska se mohla rozejít. To se však nehodilo právě Jindřichovi a proto připravil lest. Bezprostředně po králově smrti je pan Bavor pozván do Rudolfova stanu. S příslušnou ceremonií přistupuje večer 3. července 1307 ke králi. Ve stanu je přítmí, šlechtic padá na kolena a odříkává svou pokornou omluvu a prosbu, která nejspíš zněla následovně: “Můj pane, velice se omlouvám, že jsem ti způsobil starost a vydání. Slibuji ti, že už budu poslušný, hodný, věrný poddaný, a zároveň ti vracím Zvíkov, který je v mém neoprávněném držení. Doufám, že při tvé nekonečné dobrotě ušetříš můj život, který ti zde skládám k nohám.

Rudolf Habsburský během audience nepromluví jediné slovo (jak by ostatně také mohl) a pan Bavor je vzápětí královými pobočníky rychle vyveden ze stanu. Nestačí postřehnout, že králova mrtvola sedí v křesle, pracně zapřená polštáři a jílci mečů. “Buď, pane, rád, že to proběhlo tak hladce. Král ti toho mohl tolik vyčítat,” připomínají ještě Bavorovi ostatní zúčastnění šlechticové. Podle nich může být majitel Horažďovic rád, že přišel jen o zvíkovské purkrabství. To po něm získává Jindřich z Rožmberka

Jenže další podvod pána z Rožmberka nezůstane bez povšimnutí. Jednak se listina o převzetí Zvíkova dochová do 21. století, jednak si zamotané situace všímají už doboví kronikáři. “Z dopuštění božího král úplavicí hrozně zmožený zemřel, a tu někteří páni přivedli pana Bavora k temnému stanu, v jehož šeru tělo krále již zemřelého spočívalo, a strachem donucen vzdal se tu pan Bavor hradu Zvíkova, který ihned přešel na pana Jindřicha z Rožmberka, a ještě podnes vládne tam syn jeho, Petr z Rožmberka,”píše František Pražský (asi 1290-1362), jenž svůj zápis pořizuje ještě v době, kdy žije mnoho svědků dramatických událostí, takže si nejspíš příliš vymýšlet nemůže. Možná měl Jindřich z Rožmberka hrad Zvíkov od krále opravdu slíbený a jenom po jeho náhlé smrti zfalšoval dataci listiny. Pokud králův slib ale nikdy nepadl, jedná se o dokonalý podvod se vším všudy.

Je jasné, že do vztahů dvou sousedních rodů to příliš světla nevneslo.

Někdy v letech 1312-1315 došlo k dohodě mezi bratry a tím rozdělení dosud celistvého panství na tři úděly. Bavor se stěhuje do Bavorova a již roku 1315 užívá predikátu dle svého nového sídla. Současně si ponechává i Horažďovice, ke kterým obdržel od krále Jana Lucemburského hradiště hory Prácheň, což byl vlastně souhlas s vybudováním hradu. Darovací listina ze dne 25.listopadu kromě hradu Práchně vyjmenovává i vsi, které mu tvoří zázemí. Zde je zajímavá zmínka o dávkách, které plynuly do panské kuchyně a v době darování již byly spíše přežitkem. Vždyť v té době již byly běžnější finanční závazky místo naturálních. Pro zajímavost uvedu jen že, jedna ze vsí, ležících na řece Otavě, odváděla ročně dvě husy a nikoliv, jak by se dalo předpokládat, určité množství ryb. Ale bylo to přepočtem na dnešní míry něco přes sto litrů medu. Tato dávka je kromě jiného i dokladem toho, že osídlení Pootaví muselo být podstatně starší, než zmiňovaná listina i než jsou první zmínky o Bavorovickém panství.

Jinou zajímavostí, která později dala vznik pověsti, byla daň zvaná opícné, tedy daň z píce. Tuto platbu z obce Hejná pod Práchní přečetl písař jako opičné (opiczne) a zapsal ji jako denarii symelaes – simia je latinsky opice. Z toho vznikla pověst, která se vztahuje k pozdějšímu majiteli Horažďovic Půtovi Švihovskému. Ten si měl ze svých cest přivézt živou opici. Ta se jednoho dne zaběhla a obyvatelé Hejné, v domnění, že je to čert, ji zabili, přinesli Půtovi a očekávali odměnu. Místo odměny však přišel prý trest v podobě onoho „opičného“. Pověst byla vytvořena samozřejmě dodatečně, protože pan Půta žil o sto let později, než uvedená listina vznikla.

Strakonice zůstaly Vilémovi a Mikuláš se ujímá Blatné, kde patrně druhá větev Bavoroviců vymřela.

Bavor, jak bylo jeho zvykem, okamžitě začal s výstavbou nového prácheňského hradu. Bohužel si svého panství mnoho neužil, neboť již v roce 1318 umírá. Zanechává po sobě bezdětnou vdovu na Bavorovském panství a Horažďovice v rukách Vilémových.

Vilém byl velice vzdělaný muž, patrně uměl číst a psát a to nejen v češtině, ale i v latině. Když totiž císař Karel IV pověřil vzdělaného mnicha Mistra Klareta z Chlumce – Magister Claretus de Solentio – , vypracováním latinsko-českého slovníku, byl to právě Vilém ze Strakonic, který do slovníku přispěl terminologií vojenskou. A právě z doby Vilémovy známe poprvé i složení Strakonického dvora i jemu nejbližší nižší šlechtu. Ve Vilémových listinách se totiž zcela pravidelně vyskytují páni nedaleké Štěkně. Ti byli natolik vázáni na Viléma, že po jeho smrti své sídlo prodávají a stěhují se pryč, kde jejich stopa mizí.

Mezi Rožmberky a Bavory se objevil další důvod nevraživosti a tím bylo panství Bavorov. Zde bylo pojištěno věno vdovy po Bavoru III. Markéty z Rožmberka. A když ani v roce 1334, tedy po šestnácti letech od Bavorova skonu nebyl Vilém schopen doplatit odstupné, Markéta spolu s bratrem Petrem z Rožmberka dosáhla zapsání majetku do vlastnictví Rožmberků.

Teprve roku 1344 se stárnoucí Vilém oženil s Markétou ze Šternberka, kdy důvodem ke sňatku mělo být hlavně smíření s Rožmberky. Přesto, že manželství trvalo patnáct let, nejsou o něm žádné zmínky, ani o případných dětech, které by ovšem musely zemřít ve velmi raném věku.

Strakonický pán, jako nejbohatší šlechtic bývalého Prácheňska – patřilo mu téměř celé – zde z titulu své moci vykonával i ochranu zemského míru a pořádku, tak zvanou popravu. Popravou ve středověkém smyslu se totiž vůbec nemyslí trestání smrtí, ale úředník nazývaný později zcela oficielně popravce vykonával trestně policejní správu.

Když v roce 1327 dosáhl padesátky, stále nebyl ženat a tedy bez potomků a ani o málo mladší Mikuláš na Blatné potomky zatím neměl, rozhodl se věnovat veškerý svůj majetek králi. Listina o daru byla zanesena do Zemských desk – registru svobodného majetku. Po Vilémově smrti tak musel král Karel IV. majetek převzít a věnovat je Bavoru IV.

Vilém byl velice štědrý vůči svým hradním sousedům, za jeho vlády se dostalo k johanitům nejvíce z původního majetku Strakonických pánů. Z jeho doby také pochází listina, ve které poprvé dochází k číselnému odlišení jednotlivých vládců Strakonic, kdy se Vilém odvolává na dary učiněné „dědem naším Bavorem, prvním zakladatelem kláštera strakonického, milovaným otcem naším Bavorem Druhým a ctihodnou matkou naší Anežkou, nadto pak i milovaným bratrem naším blažené paměti Bavorem Třetím“.

Jedním z darů, které si johanité na Vilémovi vymohli, byl kostel v Pičíně na Příbramsku. Kostel se totiž nachází na půl cesty mezi Strakonicemi a Prahou, a protože tehdy trvala cesta mezi pražskou a strakonickou komendou dva dny, získali tím johanité místo na vybudování komendy zřízené právě pro poskytování noclehu a odpočinku pro cestující bratry.

Až někdy po roce 1335 se Mikulášovi podařilo zplodit dva syny, kdy starší byl pokřtěn rodovým jménem Bavor a mladší po svém strýci Vilém.

Bavor IV. vstupuje na scénu někdy v roce 1354 po boku Vilémově a hned se údajně účastní Karlovy císařské korunovační jízdy do Říma. Pro toto tvrzení však písemné důkazy nejsou. Přesto je to v dějinách rodu jediný případ, kdy se vyskytují dva zástupci rodu současně.

Patrně v roce 1359 Vilém umírá a vládcem Strakonic a Horažďovic se stává Bavor IV., zvaný Bašek. Jeho bratr se ujímá Blatné. Vztahy mezi bratry byly patrně dobré, neboť Vilém často připojuje svoji pečeť na Baškovy listiny.

Vztahy mezi Baškem a johanity byly nejprve spíše neutrální, později se Bašek od svých sousedů začal odtahovat a jediné případy, kdy se s nimi setkával, byly potřebné souhlasy zakladatelského rodu s majetkovými přesuny řádového majetku.

Bašek, na rozdíl od svých předků, vůbec nerozlišoval majetky johanitů a ostatních jeho poddaných. Když v roce 1367 vydává Bavor IV. listinu, kterou stvrzuje městská práva strakonickým měšťanům a vypisuje v ní i jednotlivé platby z majetků, nevyjímá ani domy a pozemky, které vlastnili johanité. Ti tak byli povinováni platbami stejně, jako necírkevní vlastníci.

O Baškovi se mnoho neví, na královském dvoře se příliš neukazoval a tak i jeho odchod ze scény je obestřen tajemstvím. Ještě v roce 1380 užívá patronátního práva ke kostelu sv. Klimenta na Práchni a jmenuje zde plebána, ale již roku 1382 je jako dočasný pán na Strakonickém zboží uveden Zdeněk z Rožmitálu, který byl poručníkem nezletilého dědice Břeňka a jeho snad bratra Jana.

Břeněk se poprvé objevuje až v roce 1394. Až jeho patrně dostihly problémy způsobené jeho štědrými předky a Břeněk je nucen rozprodávat majetek. Rychlost úpadku je až překvapující, ale pro celistvost jednotlivých panství je příznivá. Protože sám nesídlil ve Strakonicích, pouze užíval dědičného predikátu, který doplňoval: sezením na Blatné – residentis in Blatna, jako prvního se v roce 1402 zbavil právě Strakonického zboží. To získává dosud neznámý rytíř Vikéř z Jenišovic, který jej ještě téhož roku prodává velkopřevoru Jindřichovi z Hradce. Tím se strakonické panství dostalo do vlastnictví řádu svatého Jana Jeruzalémského, kde zůstalo až do pozemkové reformy, provedené za první republiky.

Pokud se Bavor IV. příliš neukazoval v Praze, listiny o něm mlčí, pak Břeněk se stáhl do ústraní úplně. Proto je celkem nejasné, proč roku 1397 vojsko Václava IV. obléhalo Horažďovice, když patřily naprosto bezvýznamnému šlechtici.

Ani tyto prodeje nestačily Břeňka uživit, proto v roce 1401 vstupuje do královské služby za roční plat 200 kop grošů pražských.

Ještě v roce 1404 prodává měšťanům Blatné výsady a práva podle práv města Horažďovic za 40 kop grošů a pravidelné roční platy. To byla Břeňkova poslední listina. Krátce na to začíná i na Blatné hospodařit jiný majitel, a to Jan z Rožmitálu, který blatenské panství jako manžel Baškovy sestry dědí.

O osudech jeho bratra Jana se neví téměř nic, občas se nějaký Jan ze Strakonic objeví na nějaké listině, ale i jeho stopy mizí před rokem 1404.

Břeňkem ze Strakonic tedy vymírá původně mocný a vlivný rod, který ovládal téměř celé Pootaví a další přilehlé území jihozápadních Čech. Tak jak někdy v roce 1192 vynořují se předci strakonických pánů z temnot dějin, tak po roce 1404 po více než dvou stech letech v temnotě mizí.

Bavorové dokázali ovlivnit jak své panství , tak i jeho okolí. Ze svého postavení na královském dvoře dokázali vytěžit i bohaté stavební zkušenosti, kdy byli schopni zvát si na své stavby význačné řemeslníky královské stavební hutě. V uměleckých dílech, zejména výzdobě kostela sv. Prokopa v komendě se vyrovnali ostatním velmožům, některé prvky výzdoby dokonce dobu předbíhají. Je to například „Kolo Štěstěny“, které se poprvé objevuje ve Strakonicích a teprve později je známe až z astronomického rukopisu Václava IV. Rovněž Madona ze Strakonic, která pochází z roku 1325 patří mezi první plastiky tohoto typu na území království.

bav4

Žádný z rodu strakonických pánů za sebou nemá pověst, která obklopovala posledního Rožmberka, takže se dá předpokládat, že Bavorové skutečně vymřeli po meči. Ani to však nelze jednoznačně prokázat, neboť místo posledního odpočinku je známo pouze u Bavora III., který je údajně pohřben pod dnes barokním náhrobkem v klášteře ve Zlaté Koruně.

Nejznámějším rodem, který je považován za příbuzné strakonických Bavorů jsou Benedové z Nečtin, kteří vymírají až kolem roku 1808. Ostatními nepotvrzenými příbuznými jsou vladykové z Chlumu a Kremže, páni z Újezda sezením na Maškovci a nejméně pravděpodobnými jsou páni z Vítějovic, kteří později mění s Bavorem III. Vítějovice za Pořešín.

Sám původ rodu je nejasný a mnozí jejich kolébku pokládají na Moravu do okolí Ivanovic. Jediným faktem ale je, že Bavorové Ivanovice skutečně drželi. Ale stejně tak drželi Manětín na západě Čech, kde se v sousedství objevuje právě rod Benedů z Nečtin, nebo Pořešín na Kaplicku, který později mění s pány Vítějovickými a kde se mohli rozrůst do Chlumu či Kremže. . Mezi příbuzné se podle různých pramenů řadí několik chudších rodů, jejichž příslušníci také užívali erbu střely, prokázáno to však není. Což neznamená, že by to nemohlo být možné.

Bavorové, tedy páni ze Strakonic, byli ve své době rodem jednak mocným, jednak velice důvěryhodným. Pečeť kteréhokoliv z Bavoroviců, připojená na listině znamenala tak velikou vážnost dokumentu, že je o připojení své pečeti žádali i jiní mocní sousedé v případě, že Bavoroviců se ta listina ani v nejmenším netýkala. Příkladem je listina z roku 1274 stvrzující prodej Strašína Vítkem z Krumlova Kristině a jejímu synovi Mikulášovi z Prahy.

Bavorové odešli z dějinné scény, ale dílo, které zde zanechali, je bude stále připomínat.

bav5

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Sakra Bavore, dejte se na psaní historických věcí. Svůj region znáte po všech stránkách a nepovídejte mi, že by o to nebyl mezi čtenáři zájem.

      • Bavor V.

        Tohle jsou moje staré články. Ještě jich sem pár dám, ale ono toho zase tolik není k povídání. Bavorové tu byli opravdu jen ta dvě století a nestihli toho moc. Zejména když většinově umírali relativně mladí

        • A co ten článek o tom nýtovaném mostě co jste psal, o té hoře a další z Vašeho regionu? To jako není nic? Já si myslím, že se v tomhle zbytečně podceňujete.

          • Bavor V.

            No vidíte. Zrovna ten nýtovaný most je pouhopouhá náhoda, ke které jsem se dostal až dohadováním, kdy se vlastně ten přesun dělal. A že je to takový “unikát” vlastně v okolí nevěděl vůbec nikdo. To jsou prostě jen náhody.
            Že mám rád Horu a Řeku, to ano, ale jsou povolanější.

            • Jolana J

              kolik “povolanějších” jsem slyšela mluvit – a nepochopila vůbec nic. Kdežto od Vás – je mi to jasné – a nejen mně. Tudíž myslím, že klidně můžete zvednout hlavu – a vrhnout se na věc.

            • Sendyman, jinak Pavel Machata.

              Hmmm… Máte rád Horu a Řeku. Víte, já mám taky rád Město i “naši” Řeku, i nějaký ty “Hory” tady máme, ale neumím o tý zatracený a zaplevelený, přesto milovaný Praze napsat nic kloudnýho, novýho, co by každej neznal.
              Vy to umíte a čtivě (co mně, Pražákovi, je po nějakým Prácheňsku? Přesto jsem to hltal jedním dechem, jste fakt dobrej.).
              Vy máte vlastně vlasteneckou povinnost to publikovat! VY jste povolán! 🙂

            • Sendyman, jinak Pavel Machata.

              He, a v Blatný jsem byl, coby študák, na bramborách. A samosebou, po perným pracovním dni se sluší spláchnout prach, že ano. Našli jsme tam hospu (nevím, jak dneska, ale tenkrát jich tam bylo asi 10, spíš víc) a hospodskej povídá, že má takovej “salónek”, vzádu za výčepem, že tam budeme v klidu. Tak jsme tam pařili, píva lítala po “metrech”….
              Dlužno přiznat, že až na dvě výjimky nám nikomu nebylo 18 (tak 16, s vodřenejma ušima).
              A náš šéf, profesor matiky, kterýmu odmítávali nalejt, protože vypadal mladší než my, nás po Blatný hledal. On slyšel ten ryk, ale nedokázal lokalizovat odkuď jde, protože to bylo přes několik dvorů! A hospoda byla prakticky prázdná! Prča…
              Později přišedší (a informovaní) hlásili, že Pavlíček lítá okolo jak běsnej, ale neví a je z toho zmatenej! 🙂

    • Jolana J

      Souhlasím s Petrem B.! Pochopila jsem i já – naprostý dějepisový antitalent. Zajímavé, obsažné, skvěle podané!

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Vážně krásně napsaný, je vidět, že to máte opravdu zmáknutý a připojuju se k Petrovi B. i Jolaně.

    • Anna Šochová

      Pane Bavore, nezakopl jste, náhodou, alespoň v novější historii, o rod Valdů? Snad někde kolem Červeného Kostelce se (ve 20. stol.) hemžili, prý měli i nějakou tvrz nebo továrničku… S tou částí rodiny jsem naprosto ztratila kontakt a nic nevím, ani restituce prý nevyužili.

      • Bavor V.

        Bohužel, ale to je mimo “můj” rod, takže ani neznám.

        • Anna Šochová

          To byl jen pokusný brouček 🙂 Náhoda leccos umí. Jeden zdejší úředník byl z rodu, ale taky nic bližšího nevěděl, dokonce přitom znal pratetu. Možná jednou najdu dost času a sil, abych se propátrala dál. Tou větví uměly zmítat dost silné emoce, hořké mlčení, nadávky, pomsty a nenávisti, přitom zdolání těžkostí, na jaké bych já asi neměla, takže nic není jistého. Jen ta zvěst o čemsi polorozpadlém. Jednou jsem cosi našla na netu a nedivím se, bylo-li to odmítnuto, ale znovu už se odkaz nikde neobjevil.