Blešák

24

Dlouhá léta jsem se toužila na některý blešák dostat. Třeba se jen podívat, jak to tam vypadá, co lidi nabízejí a kupují. Zároveň však bylo hluboko, přehluboko do kapsy a jet někam jen tak a zase se vrátit nepřicházelo do úvahy. V časech, kdy jsem se snažila oblékat rodinu za obnosy korunové (ano, i za kačku, v 90.letech) bylo nemyslitelné plýtvat na nějaké moje “chtěla bych, jsem zvědavá”.  Nikoliv v rámci nějakého domácího teroru, ale z vlastního pojetí disciplíny a hospodárnosti.

Před časem blešáky objevilo moje dítko a vítězoslavně mne dotáhlo ke Kolbence, abych viděla “něco pořádnýho”. Preventivně mne tam nakonec dopravila dítka dvě a autem, neboť realisticky odhadla, že budu potřebovat nosiče, zavazadlový prostor kombíku anebo přemožena děním užasle odpadnu. Neměla jsem k tomu daleko – ani k jednomu. Odtáhli mne až po čtyřech hodinách a jen proto, že by zavřel jeden obchůdek, kde prý mají úžasné věci. Na výprodeje mne utáhnou  (a odtáhnou) vždycky. Byť jen pokochat se.

Pokud tedy mohu, snažím se od té doby dostat v Praze na víkendový blešák. Prodejci se zbožím ve stáncích, na stolcích, improvizovaných pultech nebo jenom na plachtě na zemi, všichni se průběžně modlí za dobré počasí nebo aspoň pouze malé louže. Poprvé jsem hopkala v bahýnku jako srnka, jednou jsem zažila hnusné mrholení, naposledy pařák. Protože se znám, snažím se omezit baťohem a určenou částkou. Ano, někdy jsem i disciplinovaná. Tedy, kdyby sem někdy zabrousil manžel: přetažená částka je fakt jen za langoše a pivo.

Ono je hezké jednoduše napsat, že tam je všechno. Co to ale znamená? Jsem ženská, takže to jsou hadry, boty, něco kolem ručních prací a hezkého do domu? Knížky? Tak to bych obíhala stánků sotva pětinu. Vezmu to tedy popořádku. Nejdřív od velkých, tedy stánkařů s novým zbožím všeho druhu. Od šperkařky, keramiků, prodejců nářadí, pneumatik a třeba bílé elektroniky po malé elektro, pracovní oblečení, prádlo, potraviny, hračky a farmáře. Dále jsou tu starožitnosti, trvale zavedené (pevné) stánky s lidmi skutečně znalými, potom ti, kdo si stánek rozloží a nabízejí aktuálně sehnané zboží. Proto hned v osm, sotva se prodejci rozkoukávají a vybalují, pobíhají tu prý další znalci, co skupují rarity, výhodné kousky a vyznají se sakra dobře. Občas zaslechnu, že taky něco schoval stánkař pro “normální” lidi. Neprohloupí, co já vím, za chvilku je to opravdu pryč – a zájemci nadále mají dojem, že na ně nezbyly jen ubohosti. Pokračuji v prodejcích galanterie (korálků na kila, příze, tovární vřetena…), second-handu, nálezů z půd a sklepů, skladů továren (nářadí, laboratorní sklo). Jako poslední přijdou ti, kdo vybalí cosi na plachtu – s těžším batohem už je to slušný tělocvik, k něčemu se sklánět, to vám řeknu! Na plachtách je opravdu leccos, nepopsatelná změť druhů na každé z nich. Plus několik prostor k posezení a doplnění energie. Gril, pivo-limo-kafe, cokoliv smaženého.

Kochám se a pokud mne něco zaujme, dbám na ponaučení, že tady se smlouvá. Pokud je hnusné počasí, lze smlouvat velmi výhodně (vždyť je to pouzdro nacucané vodou, to jestli dobře vyschne…), jinak se dá upozornit na vady, váhat, mírně se šklebit… Dokonce jsem už občas přišla k něčemu jen tak přihozenému, abych si to první vzala. Jsem totiž člověk, co si vezme i šmejd nebo neúplnou věc. Nechytejte se za hlavu, má to svůj účel. Nechci muzejní věci, beru věci ze života. dělám s nimi vzpomínkové programy, Těm věcem dávám víc života, než si užily za poslední desetiletí v prachu, špíně, krabicích. Třeba klasický hřmotící budík s rozbitým sklem. Za dvacku? Hm, sklo je rozbité, ale když si vezmu… Tak jo, beru obě věci po deseti. Budík rachotí a paní si utírá oči, že zrovna takovej rachot toho jejího ne a ne ráno vzbudit, strkat do něj musela… A je daleko v minulosti a zároveň se usmívá, to byly nějaký padesátý roky, co myslíte?

Proto mám i tématické výpravy. teď jsem vyrazila za Řeckem a Afrikou. Samozřejmě, že v tu ránu potkávám samou Čínu a Japonsko, s nimiž jsem právě skoncovala. Nevadí, třeba hračky sbírám průběžně, už mám další drobné na předvánoční výstavu. Jen tak mimo mi do ruky skáčou drobnosti z dovolených. Mnohé připomínají, co mám už dávno doma. Bude léto, uděláme posezení. V jedné lahvičce z Bulharska je i růžový olej, nikdy neotevřený. Místo deseti Kč má prý ta schránka hodnotu mnohanásobnou. Tedy pro extra sběratele.

Blešák, pokud ho pouze neproběhnete s jazykem na vestě nebo s nosem nahoru, to je vám úžasná rozcvička paměti! Té osobní i společenské. Nádherně jsem si popovídala nad starým mandlem, kolem 150 let mu bude. Když se někde zastavíte, lákáte tím další, protože jak člověk u stánku postává, něco tam asi mají, takže přibrzdí ještě jeden, druhý, něco koupí – anebo my všichni přilákáme čtvrtého, toho s opravdovou potřebou koupit. I s kupujícími lze pokecat, teď se jeden pár těšil z výpravné publikace a že to byli Pražáci, doporučila jsem jeden antík – byli mladí, už mají místo v knihovně, i jejich děti to užijou. Nebo špitnu, tak jako někdy někdo mně – to je dobrej stav a cena.

Tak jako u knih, i na blešáku platí, že co nechám ležet, zítra se mi hodí, jenže tady také musí fungovat mozek a záchranná brzda – tohle přece neunesu nebo bezpečně nepřenesu. Ano, mám v komoře několik muzejních polic. Vlastně nejdřív vznikly na základě toho, jak jsem si byla vědoma, že nemám nic moc staršího vyhazovat – a na internetu se to dnes nabízí za moc a moc peněz. A dobře prodává, pokud vím. Blešák je bez poštovného a za přijatelnější ceny, někdy ale rozevřu celou nabídku inzerenta a koupím pár věcí i proto, že se ten dotyčný zbavuje kde čeho kvůli nouzi. Zatím jsem se vždycky trefila – a nelitovala.

Nesmím ovšem zapomenout na jednu základní, potřebnou věc: Na vstup potřebujete dvacetikorunu a na toalety též. Čisté, nepáchnoucí toalety, i když leccos pamatují. To víte, proběhnou tu stovky lidí o každém víkendu. U vchodu/východu bývá ještě něco k snědku, naposledy třeba vynikající koláčky od malého pekaře. Abeceda otevírá články v pátek, máte dost času se připravit, obléct podle předpovědi, nařídit si budíka (metro Kolbenova v Praze, ale blešáků po republice najdete víc), schrastit dvacku, rozměnit největší bankovky – a vyrazit!

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Blešáky super a někdy tam objevíte poklady. A to myslím doslova. Za pár kaček koupíte věc v hodnotě… no dosti vysoké. Mohl bych vyprávět.

      • 747

        Tak vyprávějte! Mě to zajímá.

        • Hlavsa v odřeném a omláceném rámu za 500,- ukecáno na 100,- Kč. Odhadní cena 20.000,-
          Moje známá pak chtěla něco na zeď na chalupu. Nějakéj meč a nebo šavličku. “Jé to je jako japonský od těch samurajů.” “No je to taky drahý paní, za pět tisíc.”
          Nic jinýho nenašla a chtěla udělat radost manželovi. Tak ty prachy vyplázla. Bylo to před tak 10 lety. Protože mám koníčka, který spočívá právě ve starých zbraních, pořád se mi na tom něco nezdálo. A nezdálo se mi dobře. Ta katana má cenu cca 150.000,- Je to originál z počátku 20. století.

          • 747

            Tak to jste mimořádně šikovnej nakupovač. Gratuluji!
            Já bejt na blešáku, tak jsem spíš na tý druhý straně – čili ten blb, co prodá poklad za zlámanou grešli. 😉

            • Ale ne, nejsem. Je to takhle. Pokud půjdu na blešák, burzu či jakkoli to nazveme, s tím, že musím něco koupit, nejlépe konkrétního, tak z toho nebude nic. Vlastní zkušenost. Šel jsem hledat jednu konkrétní věc, nekoupil jsem nic.
              A nebo máte dlouhou chvíli jdete se “cournout” protože vaše polovička hledá nějaký nesmysl na kytky. Fungujete tedy jako nosič, řidič a ten kdo slibuje, že jestli na parkovišti nějaký “účko” ukradne auto, tak už jí nikam nepovezete, ať si jezdí svým, že je na parkovišti bahno a máte den umyté auto a na černé je všecho vidět a vesnický burani auto očumovali a nemáte to zapotřebí. (Teď si uvědomuju, že když tam jedu sám tak tohle nikdy nehrozí. Zvláštní)
              A klenot objevíte čirou náhodou. Čumim na obraz, a všimnu si signatury. Sakra, něco mi to říkalo. Aha, v knihovně mám několik knih zařazených proto, že právě Hlavsa byl typografem. To z nich udělalo docela drahou věc. No tak proč to nezkusit. S připomínkami k tomu, že RÁM ZA NIC NESTOJÍ a výrazem debila co knihy kupuje na metry aby se hodily k válečku na stěně a obrazy taky tak (pokud si dobře vzpomínám, poznamenal jsem i že se vůbec nehodí k nábytku na chalupě, kam ho kupuji).
              Prodejce byl rád, že se ho zbavil, bylo to na něm po mém odchodu vidět.

              No a já taky.
              Katana – to byla náhoda člověka, který byl jednou v životě na burze a ani nevěděl co kupuje. Ale štěstí teda měla jako prase. Doslova z prdele kliku.

              Ale ani na jedné straně není blb, jak píšete. Ten prodejce by přeci neprodal, kdyby neměl z prodeje dobrý pocit. To je ta důležitá funkce peněz o které píši jinde. Pro prodejce obrazu měla vyšší hodnotu stokoruna než obraz, z jeho pohledu bezcenný. A já riskoval. Ale ten risk s tím, že by hodnota mohla být vyšší pro mě měl větší cenu než ona stokoruna, kterou jsem pro ten pocit obětoval. Kdyby obraz neměl žádnou cenu, nevadilo by mi to, protože v tu chvíli jsem mohl onu stokorunu obětovat za účelem možnosti, že to vyjde. Taky nemuselo. Riskoval jsem, ale únosně.

            • Jolana J

              mám to jak 747 🙁 když Vám máti rozdá “obrázky”, co ležely ladem, páč se jí nelíbily. Pán, co si je vzal se, samozřejmě, neobtěžoval jí sdělit, že ceny začínají na 25tisících …

            • Narovinu? Taky bych to neřekl. Informace zadarmo nejsou.

            • Jolana J

              tohle už není o informacích, tohle už je podvod 🙁

            • Mohu-li usuzovat podle toho co píšete, žádný podvod to není. Rozdává někdo něco a nabídne i mě, ať si vezmu co chci? Pak nejsem povinen sdělit mu, že to něco má nějakou hodnotu, ledaže by se zeptal.
              Nabízí to k prodeji? Nejsem povinen tuplem.
              A možná byste se divila, kdybyste znala podrobnosti třeba u “nákupu” některých skutečně významných, uznávaných a ve společnosti vážených antikvářů. U jednoho takového jsem kdysi čirou náhodou byl a že jsem v obchodu zcela bez zábran a skutečně, jak se říká, nemám brzdy, tohle byla i na mě silná káva.

            • Jolana J

              představu docela mám. Ačkoli podepsali nejen deontologický kodex :(( Problém nastává v okamžiku, kdy člověka záměrně uvede v omyl, využije jeho omylu anebo zamlčí podstatné skutečnosti (v tomhle případě stihl pán vše dohromady). A nemusí to být jen starožitník 🙁

            • Anna Šochová

              Taky mám pár věcí, co “leží ladem”. Prostě není místo, kde by visely, například aby na ně nešlo celý den slunce. Veliký olej jsem strčila na půdu a jen kontroluju, jestli je v pořádku. Nic moc drahého, spíš to může mít cenu časem, včetně grafik. Až jednou bude dům v pořádku, pokoj po pokoji… Tak už snad ani nebudu já, kdo určí, že můžou někde viset. ;-( Několik zarámovaných kreseb děti přinesly kdysi ze smeťáku a rozdala jsem je s velkou slávou jako dárky. Lidem, co měli umění rádi, doma nic a hluboko do kapsy.

          • Anna Šochová

            Já většinou vyhraju proti inzerci. A když to předvedu člověku znalejšímu, většinou mám hodnotnější věci. Mezi supr konkrétními je nový blembák, chci říct armádní helma za 50 + pár blbůstek po symbolické desítce. U dalšího stánku už 600,- stejný typ a použitá (podle řemení). A echt německou prostřelenou jsem tedy nechtěla (až tisícovka bez problémů), tohle si aspoń lidi vyzkoušeli a má víc využití. Navíc jedno mládě tu a tam sbírá vojenské krámy… Neztratí se.

            • Teď mě hezky morbidně napadlo, kolik by asi stála prostřelená s lebkou uvnitř.

            • Anna Šochová

              Kameňáky mne potěší 🙂 Vážně, s lebkou uvnitř, to je dobrý nápad. A oříšek k úvaze. Ještě tak před pěti-sedmi roky by se asi otevřeně prodat dala a dost tisíc by se utržilo. Možná by ale na prodejce někoho zavolali (zákon o pohřebnictví a tak, důvod by se našel), ale zájem by určitě byl. Lidé jsou různé.
              Ale dostal jste mne, pořídila jsem si tsantsu a děsně se mi eklovalo na ni nejdřív sáhnout, jak dobře vypadá – jenže je ze dřeva. Tak jsem ji brala, i když vlasy vypadají… 😉

            • No nevím. Oni to prý suší dobře, kvalitně. Až tak, že laik může nabýt dojmu dřevěného suvenýru. A uznejte, je jednodušší porazit strom, vyřezávat, lakovat, patinovat a vlásky osazovat a nebo jen kuchnout souseda a vrazit palici do průvanu?
              Jinak dekorace hezká, že?

            • Anna Šochová

              Dobrý pokus 🙂 Je to zespoda dlabané 🙂 Ale vypadalo to fakt drsně. Asi moderní suvenýr, přece se nezbaví trofeje.

            • 747

              CyŇyku! :-))))))))))

            • Jolana J

              ta by asi byla dražší – 2v1 🙂

            • Sendyman, jinak Pavel Machata.

              Teda Witch, že zrovna Vy budete na blešáku kupovat blembák, to bych do Vás neřek´ !
              :-DDD

            • Anna Šochová

              Taky jsem se všem prodejcům moc líbila, neb jsem v tom bezpečně přenášela porcelán! Náhodou, s programy, co dělám, je spousta legrace. Mám třeba kryt na světelnou houkačku na Š 1203. Oranžová umělá hmota. Povídala jsem o výročí E.Škody a ukázala různé drobnosti a potom byla hádanka, co to je. Všichni přemýšleli, že nějaká váza nebo odměrka, ale když jsem si to dala na hlavu, už někdo zajásal! 😀 Je to legrace. Předevčírem jsme skončili školní rok a můžu říct, že všech 15 přítomných se snažilo vzpomínat, co jsme brali. Smíšená skupina lidí, včetně lidí s velmi, velmi slabou pamětí. Nasmáli jsme se, pobavili a odhlasovali si, co bude dál.

            • Sendyman, jinak Pavel Machata.

              No jo, co taky s prostřelenou, že jo. Vrazíte do toho převislý pelargónie a vono to pak teče! 🙂

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      No jo, na Spartě jsem kdysi taky párkrát byl. I koupil jsem tam taky takovej ten bezdrátovej telefon na doma. Ouha, v paneláku nefungoval ve vedlejší místnosti, vlastně už mezi futrama ne. Je tam moc železa…
      Příští tejden byl prodejce na stejným místě a bez problémů si ho vzal zpátky…
      Holešovice… Chodil jsem přes ně o víkendech na melouch a byl tam maník s military. Měl tam nádhernou parku M65 se stříbrnejma zipama (Vietnam, 60. léta) a ne drahou. A nechtěl ji prodat!!!!
      Debil…
      Tůdle jsem nahlas uvažoval, že si už asi budu na ty letadýlka koupit takovou tu lupu na štelovacím stojanu, s osvětlením po obvodu a že jsem takovou viděl ve výloze a nebyla moc drahá, asi pětikilo.
      “Vole, zajeď si do Kolbenky, tam ji maj za kilo!” :-)))

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Ještě k tomu telefonu: bez účtenky, samozřejmě, ale tenkrát to bylo jediný místo v Praze, kde se to dalo koupit! Horká novinka! 😀
        To snad bylo ještě za totáče, ne?

        • Jolana J

          bylo. taky sehnat termín konání burzy – a přesný místo – nebyla žádná bžunda :))