Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka… (IV/XVIII)

0

§ IV

Stručně rozpráví se o tom, kterak národové se stěhovali, kterak osudem jest plemene německého, jazyky jiných zemí měniti neb úplně vyhlazovati, i jakové toho zdají se býti příčiny.

Již od prvního zmatení jazykův vešlo v oblibu pokolení lidského stěhování se v jiné a jiné země; neboť ačkoli Filon (jejž někteří nazývají Platonem hebrejským) pravil, že člověk jest rostlinou, předce totéž vysvětluje tak, že nikoli zemi, nýbrž nebi jest připoután. V každé tedy době, zvláště ale za starodávna dočítáme se v dějinách o stěhování se národův. Některé lákala povaha, svoboda a utěšenosť krajin; jiné nutila potřeba, když pro rostoucí počet obyvatelstva dávná pdůa vzdělavatelům nestačila; jiným, aby lid sám proti sobě nepovstal ve svárech, vidělo se býti prospěšno, jakoby žilou pustiti a vyprázdniti stoku obci, jak učinili o posledních vojnách francouzských Grammont (ve svém dějepisu Francie), a o vojnách tureckých spisovatelé nejrozumnější, aby totiž neposedové nejnepokojěnjší ven z vlasti byli vyvedeni, kdežby pokoje veřejného nerušili, kterýžto oumysl též, jak (v djinách českých) poznamenal Jan Dubravius, král a císař Zikmund měl s Čechy, proti Turkům do Uher majícími býti poslánu (aby totiž prospěli, buť vítězíce, buď poraženi); jiné touha po panství a moci, jiné opět vítězství do cizích krajin vypravily, jako Římany, pány světa, kteříž tomu dobře porozuměli, že světa v moci své nemohou udržeti, než osadami, jež na všecky strany rozváděli; jiní z těchtýchž příčin, kteréž obyčejně způsobují válku (ze záští , jímž hoří, z lahody loupení, z divokosti vrozené a jiných těm podobných) dali se dohnati, aby na národy sousední i vzdálené zbraní udeřili.

Buď jak buď, neváhal bych saditi se očkoli, že po všecky časy nebylo a nelze jest národa, jenžby častěji, než Němci, jednak za obecnými jednak za soukromými záležitostmi v cizí krajiny byl se stěhoval. Čtěmež, co psali Appianus o Cimbrech národech německých, Dionysius o Bojích (nebo i tito, jak učí spisovatelé nejlepší, původem i zazykem Němci byli, akčoli u Livia zovou se Gally), Caesar (de bello Gallico — o vojně v Gallii) a Tacitus (ve své Germanii) o Němcích vůbec; opět o Bojích, Markomanech, Hermunduřích a Kvádech (že pak tito všickni byli národy německými, a zvlášt Kvádi, i že nikdy neužívali jazyka slovanského, nýbrž vždy německého, vědí hoši dějepiscův, i známo to ze svědectví a důkazův veleslavných mužův, Augspurčana M. Welsera — viz jeho letopisy bojské — Hollanďana Filipa Cluveria, popisujícího starou Germanii — viz toto dílo jeho a úvod do zeměměřictví —, Poláka Kromera — viz jeho dějiny polské —, a všechspisovatelův dobré pověsti o Markomanech, pravím, Hermunduřích, Kvádech , Bojích, jakž dle Welsera jsem uvedl, svědčí Arnold Bukovecký (ve svých dějinách Slovanův a Sasíkův), Sas Fabricius (ve spisu o původu Sasíkův), Francouz Spondanus (viz jeho Letopisy) a jiní, o Alanech a Gepidech náš Pontanus (viz jeho Progymn. Svaz. I. 93); Olaus (viz jeho dílo Suecia) o Normanech, Dánech, Švédech a tisíci národův jiných a jich po Evropě cestách i osadách; o Gótech, Vizigótech a Ostrogótéch a t. d. též o Longobardech (řečených tak od dlouhé brady neholené), dále o Vandalech a jich ve Španělsku říších zanechali nám Orosius, Paulus Diaconus (viz jeho příběhy Longobardův), Mariana dějepisec z Tovaryšstva Ježíšova (ve svých dějinách Španěl) a jiní; o příchodu Marčanův do Slezska návěstí podali Curacus, Henelius (viz jeho spis „Silesiographia”) a posléze Schickfusius v dějinách Slezska. Všickni národové, kteréž jsem právě jmenoval , počítají se mezi Němce, jak doklady nevývratnými dokazují spisovatelé právě chváleni; že pak Vandalové (nikoli však Venedové čili Vendové; neboť tito byli národ slovanský, jak dokazují Welser, Cluverius, Kromer a jiní), že Vandalové, pravím, národ německý nejnepokojnější, poněvadž na žádném místě setrvati nemohli, od slova „wandelen” t. j. putovati (kteréhož slova Němci dosud užívají a odkud se „Wandersleuth” říká cizím příchozím) jméno své dostali, ukázal muž veleslavný Welser. Mezi všemi, pokud mi známo, nejpilněji národův po celé Evropě putování a se usazování sledoval Vídeňan Volfgang Lazius v několiku knih, kteréž v předešlém století o stěhování se národův na světlo vydal, a kdež v jednom velikém svazku všecky strany naplnilo stěhování se Němcův.

Za našich dob (ačkoli se stěhování již neděje všeobecným shromáždním a usnešením národa celého). Němci za záležitostmi soukromýmí stěhují se do všech zemí sousedních, jako i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko celé rodiny řemeslníkv německých potulují se po Vlaších, Francii, Španělsku, Moskvě, nýbrž též celá města z Němcův povstávají v Čechách, v Uhrách a v Polsku; až i Turkům buď ve službě válčené buď v přípravách vojenských a shotovování zbraně, buď v zakládání měst, opečování táborův, buď v dobývání, tavení, slévání a ražení kovu, buď v upravování strojův válečných a z nich na křesťany střílení práci a prodajnou duši svou propůjčovati nijak se nerozpakují, zvláště Norymberští beze starosti o náboženství, bez ohledu na vlasť, kteráž je splodila, bez bolestné výčitky za tak dlouhou nepřítomnost, bez upomínky a touhy po milých a spoluobčanech, jež navždy opouštějí.

Takto téměř všickni cechové řemeslníkův německých učinili si obyčejem a zvykem ustanovili zákon, že mezi řemeslníky nemohou míti hodnosti mistrův , než když co nejvíce procestovali na učení. Když se pak cestujícím naskytuje tunější osud, bohatá neb hezká žena neb jiná výhoda znamenitější, než doma, ihned pustivše mimo sebe touhu po návratu, v jiných zemích se usazují a zahnizdují.

Ještě by ucházelo, kdyby ve vlasti nové v jedno tělo se slili a, jak jsem právě byl pověděl, přijavše též jazyk domácí, snažili se srůsti; avšak taková jest (budiž mi milostiv slovutný národ německý!), taková jest pravím buď k cizím národům nevážnosť aneb nedbalost, přiučiti se jazyku cizímu neb (což pravdivějším býti soudím) v přičuování se jazykům cizím zdlouhavost a neschopnosť, že ze sta sotva jediného můžeš najíti, jenžby se dokonale znal jazyku, od jeho řeči rozdílném. Neodsuzuji tímto cestování šlechty německé, schvalujíc je spíše; nebo šlechticové, lepšími schopnostmi jsouce nadáni, když se ušlechtilému chování všech národův přizpůsobují (v čemž, nevím, právem-li je haní spisovatelé) také pilně učí se jazykům; s jakou pak snadností vyslovují slova španělská, vlaská, francouzská, viztež, kdož mají známost řečí těch; já pak tuto mluvím o Němcích z lidu, kteříž, kdyžby se právě nejvíce měli zalíbiti nové vlasti, v kteréž žiti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivost buď paměti neb ducha.

Když tedy mluví, divné ze sebe dělají šašky, že vidíme, jak nejapně mluví, akčoli po deset, dvacet až i třicet let, ve vlasti naší, strávili. Jest v jazyku českém průpověď, kterouž pravíme, že matka naše z Vídně, otec pak jest v Praze, kterážto průpověď jest úskalím pro Němce, nebo když se o vyslovení toho pokoušejí, říkají něco zcela rozdílného a směšného, že kdo po slovansku umí, nelze mu od smíchu se zdržeti.

A předce nemohou nám namítati těžkosti jazyka našeho, když Francouze, Španěly, Uhry a, co divno, Vlachy zvlášt, kteříž mezi Poláky nebo čechy nepobyli více než rok, co den slýcháme správně mluvící. Přidejme k tomu, že tatáž tuposť spatřuje se také při učení se jiným jazykům; tak byli již a jsou mnozí, kteříž, proživše několik let mezi Vlachy v Římě a uprostřed Vlachů (ať o Francii pomlčím) a domů se vrátivše, (mimo velmi málo slovíček „si” nebo „no”) ani po vlásku pozdraviti neumějí, a co ješt směšnější, vymlouvají se na krátký pobyt, kdežto se ví, že celé tříletí neb ještě déle uprostřed města Říma s Vlachy obcovali, o jichž jazyku skoro všickni se shodují, že všech evropských jest nejsnazším a bez obtíže opět v něj vpraviti se možno.

Když tedy, abychom již ku konci došli, takových lidí množství, jakž skutek před očima máme, do vlasti naší se hrne, poněvadž jazyka našeho buď nechtějí buď nemohou si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody a jiné potřeby s námi rozmlouvati musí, národ náš pak (což nám oni sami rádi přiznávají), v přiučování se jazykm cizím pokládá se velmi šťastným: tedy nutně se stává, že Čechové (dle vlídnosti své národní) jazyku jejich se přizpůsobují, až konečně sami po němeku mluví, kteréžto povolnosti a zdvořilosti Čechův mnozí z nich zneužívali i na záhubu vlasti a jazyka slovanského využitkovati se snaží, chtějíce, aby se všecky záležitosti soukromé i veřejné vyřizovaly v jazyku jejich (jejž jediný umějí); nad toto pak nic nevlídnějšího a nevděnčjšího díti nemohou proti svým hostitelům a dávným obyvatelům země. Jesti osudem národa toho, aby buď ouplně zahladil aneb alespoň pokazil jazyky všech zemí, do nichž se dostal na svých poutech. Dočítáme se v dějinách, že tak stalo se Římanům, Italiánům, Gallum a Hispanům, od množství Longobardův a Gótův utlačeným; nebo když Germánové nemohli si osvojiti latiny, tím méně pak obyvatelé dávní naučiti se hrůznému jazyku nových hostí, tedy z nucení se obou národův, starého a nového (když tito něco chětli říci latinsky, tamti pak slova tvořili a překrucovali dle zvyku těchto) povstal jazyk nový, jenž u Italův nazývá se vlaským, u Gallův francouzským, u Hispanův španělským, jazyky to rozdílné (nebo pokaženosť a pochybení nemají zákona), všecky však povstalé pokažením latiny. (Viz Melichara Imhofera knihy o jazyku latinském.)

Vidíme pak, že totéž stalo se v sousedních nám krajinách: Krajinci, Korutanci, Vendi čili Venedi a všecko pobřeží při ilyrském čili horním moři kdysi mluvili jazykem slovanským; tu přibyli hosté noví, jako obyčejně. Němci a, když lidu venkovského množství nemohli zmoci a celý národ v sebe předělati, alespoň všecko pokřížili. Tak povstal jazyk krajinský, jenž slova německá dle způsobu slovanského, slovanská pak podlé německého skloňuje od znatelův obojího jazyka vesele se poslouchá; také mně, když jsem tam tudy kdysi cestoval, dobrou poskytl látku, že jsem se zasmál.

Krutěji však a nelidštěji (a nejmírněji mluvím) od Sasíkův nakládáno s Vendy čili Venedy (jež někteří, podobností jmen zavedeni, Vandaly nazývají nesprávně, jak nade všecko jasně vykládá Kromer) s Bodrci čili Rarožany, s Katary, s Dolenci, s Glomáči, s Havolany, s Gličany, s Vkrany a s Lutici; nebo od Labe až k moři baltickému a k zálivu, jejž zeměpisci nynější nazývají venedickým čili vendickým, jazyk slovanský Vendův rozléval se a panoval Pomořím, Braniborskem a zeměmi ostatními. Přisthěovalí Sasíci, od přírody Slovanův nepřátelé, lid tento prostoty starobylé, jak jen mohli, oukladně utiskovati se jali; a sice nejprve nesvorností rozdrobili náčelníky Slovanův , potom záštím skrytým proti národu celému vrhli se na nesvorné. Markrabí Gero spáchal zločin nehodný jména saského; třiceti kmenův slovanských náčelníky totiž pozval přátelsky a pak při hostině nejukrutněji dal pobiti, o kterémžto bezpráví krvavém a zajisté velmi nemužném zprávu podávají i sami spisovatelé saští Cranzius (ve své „Vandalii”), Dresserus (ve své „Isagoge”) a Fabricius (v díle „o původu Sasův”). Od té doby moc Slovanův v Sasku, v Lužici, v Pomoří a jiných zemích ouplně upadla a Slované, ouklady německými potlačeni, již nikdy nemohli se povznést a dávné svobody dosíci. Slyšmež Spondana, Francouze, tedy nikoli Slovana nějakého, jemuž bychom snad přisuzovati mohli nemírnou lásku k národu svému. Tento (v letopisech církevních) vypravovav dle Cranzia o záští až na smrť, jímžto Sasíci proti Slovanům a všemu, co mělo jméno venedické, rozpáleni byli až tak, že (akoli Sasíci byli přistěhovalci, Slované pak dávní obyvatelé, kteříž Sasíky k jich prosbám byli připustili i ačkoli na půdě Venedův žili) nikoho netrpěli ve svých sborech, spolcích a ceších, kdož se nenarodil z rodičův německých a totéž přísahou vynucovali od těch, kteréž přijímali, vykřikuje: „Velké to ukřivdění národu, jemuž z otcovské půdy vyhnanému, nepřáno, aby bydlel a žil v sídlech rodinných, nýbrž jenž zatlačen byl do nitra země, kdež za nejtužší poroby sotva malý zbytek při orbě zůstává za nejtěžší poplatky atd.” a dále praví: „Což tuto chtěli jsme připomenouti, pamtlivi výroku svatého: „„Viděl jsem závěrek všeho dokonání.”” aby každý uvážiti mohl, až kam přiveden byl národ nejčetnější, o jehož předcích nacházíme, že tak velké věci vykonali atd.” To praví Spondanus.

Příkladové tito, poněvadž jsou blízci a na bíledni leží, Čechy a národy jména slovanského na společné nebezpečenství upozorniti a nejužitečnější poučení dáti mohou, abychom se vyhnuli zlu, jež nám hrozí.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama